CHEVY STEVENSOVÁ

CHEVY STEVENSOVÁ

Stále nezvěstná

PRVNÍ SEZENÍ

Hele, doktorko, od doby, kdy jsem se dostala zpátky, nejste můj první cvokař. Ten, co ho doporučildoktor naší rodiny, hned když jsem se vrátila domů, ten teda fakt stál za to. Pokoušel se tvářit, jako že

neví, kdo jsem, ale byly to jen kecy – myslel si snad, že jsem slepá a hluchá. Do háje – vždycky, když

vylezu ven, tak odněkud z křoví vyskočí další blb s kamerou. A než jsem se do toho humusu dostala?Většina lidí o ostrově Vancouver, tím spíš pak o Clayton Falls, v životě neslyšela. Když se teď ale předněkým o ostrově zmíníte, vsadím se, že se ze všeho nejdřív zeptá: „Není to tam, co unesli tu realitnímakléřku?“

I jeho ordinace byla ujetá – černý kožený pohovky, umělohmotný kytky, stůl z chrómu a skla. Jako aby sepacienti cítili příjemně, mezi přáteli. A všecko na stole měl samozřejmě dokonale srovnaný. Akorát jehozuby jako jediná věc v ordinaci byly zkažený. Jestli chcete něco vědět, tak mně teda chlápek, copotřebuje mít všecko na stole srovnaný, a přitom si nenechá spravit zuby, přijde dost divnej.

Hned zkraje se mě vyptával na mámu a pak se mě fakt pokoušel donutit, abych do bloku pastelkamavybarvila svoje pocity. Když jsem mu na to řekla, že si určitě dělá srandu, tak mi vykládal, že se bránímsvým pocitům a potřebuju ten „proces přijmout“. No ať se jde bodnout i se svým procesem. Vydrželajsem to jen dvě sezení. Většinu toho času jsem hloubala, jestli bych měla zabít jeho, nebo sebe.

Takže mi trvalo až do prosince, teda čtyři měsíce od chvíle, kdy jsem se dostala domů, než jsem se znovaodhodlala k terapii. Už jsem se skoro smířila s tím, že zůstanu neurotická, ale zase představa, že ten děs

budu prožívat do konce života… To, co píšete na svojí stránce na webu, je na psychiatra docela

srandovní, vypadáte mile a máte mimochodem pěkný zuby. Ještě lepší mi přišlo, že nemáte za jménemhromadu písmenek, co znamenají bůhvíco. Nechci toho největšího a nejlepšího psychiatra. To totižznamená jen větší ego a ještě větší účet. Ani mi nevadí, že sem jedu hodinu a půl. Aspoň vypadnu zClayton Falls a zatím jsem na zadním sedadle ještě schovaný reportéry nenašla.

Ale abyste mi správně rozuměla, to, že vypadáte jako něčí babička – měla byste radši plést, a ne si dělatpoznámky -, ještě neznamená, že jsem tu ráda. A že vám mám říkat Nadine? Nejsem si jistá, co to máznamenat, ale budu hádat. Když mám právo na vaše křestní jméno, tak bych si měla jako připadat, žejsme kámošky a je v pořádku, když vám budu vykládat věci, na který si nechci ani vzpomenout, natož pak

o nich mluvit? Pardon, ale neplatím vás, abyste byla moje kámoška, tak jestli vám to nevadí, budu vám

prostě dál říkat „doktorko“.

A když už si děláme jasno, musíme si určit základní pravidla, než se vydáme na tu děsnou jízdu. Jestli tomáme udělat, tak to budeme dělat po mým. To znamená, že mi nebudete klást žádný otázky. Ani nějakýnenápadný. Jak jste se cítila, když… a podobně. Povím vám ten příběh od začátku, a když budu zvědavá,co k tomu můžete říct vy, dám vám vědět.

Jo, a pro případ, že by vás to zajímalo, tak ne, nebyla jsem vždycky taková mrcha.

To první nedělní ráno v srpnu jsem podřimovala v posteli o něco déle než obvykle a fenka Emma, můjzlatý retrívr, mi chrupala do ucha. Neměla jsem moc času lenošit. Jako otrok jsem makala na projektuobytných domů na nábřeží. Komplex o stu bytových jednotek je na Clayton Falls velký kšeft a mělpřipadnout mně a dalšímu realitnímu zprostředkovateli. Nevěděla jsem, kdo je mojí konkurencí, aledeveloper mi v pátek volal a říkal, že na něj moje prezentace udělala dojem a že mi dá za pár dní vědět.Ocitla jsem se tak blízko úspěchu, že už jsem pomalu mohla začít popíjet šampáňo. Vlastně jsem tohle pití

ochutnala jen jednou na svatbě, ale nakonec jsem přešla na pivo – nic na holku neprozradí víc, než kdyžv drůžičkovských šatech loká pivo z láhve teď jsem ovšem byla přesvědčená, že tenhle obchod ze měudělá světem protřelou obchodnici. Něco jako když namícháte vodu do vína. Nebo v tomhle případě pivodo šampaňskýho.

Po týdnu, kdy neustále pršelo, konečně vysvitlo slunce a bylo natolik teplo, že jsem si mohla na sebe vzítsvůj nejoblíbenější kostým. Světlounce žlutý, z jemňoučké látky. Líbilo se mi, že mi z nudně hnědých dělásvětle oříškové oči. Většinou se sukním vyhýbám, protože při výšce jen něco málo přes sto padesátcentimetrů v nich vypadám jako trpaslík, ale něco na střihu téhle sukně způsobovalo, že moje nohyvypadaly delší. Dokonce jsem se rozhodla, že si vezmu podpatky. Měla jsem zrovna přistřižené vlasy,takže mi dokonale rámovaly obličej, a po posledním ověření v zrcadle v hale, že mi na hlavě nestrašížádný šedivý vlas – vloni mi bylo teprve dvaatřicet, ale ty potvůrky se v tmavých vlasech objeví raz dva -,jsem na sebe pískla, políbila Emmu na rozloučenou (někdo pro štěstí klepe na dřevo, já se dotknu psa) a

vyrazila ven.

Jediné, co jsem ten den musela udělat, bylo zajistit prohlídky jednoho domu v nabídce. Bylo by prima mítden volna, ale majitelé na prodej spěchali. Byl to příjemný německý manželský pár a žena mi upeklabavorský koláč, tak mi nevadilo strávit tam pár hodin, aby měli radost.

Můj přítel Luke měl přijít na večeři, až skončí s prací v italské restauraci. Předchozí den měl večernísměnu, a tak jsem mu poslala e-mail: „Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.“ Teda nejdřív jsem se mupokusila poslat jednu z těch e-mailových pohlednic, jaké mi vždycky posílal on, ale na výběr byly jensamé přeslazené pitomosti jako líbající se králíčci, líbající se žáby, líbající se veverky, tak jsem se spokojila

s obyčejným e-mailem. Věděl, že jsem spíš uzavřená, ale poslední dobou jsem se tak soustředila na tenkšeft na nábřeží, že jsem tomu svému chudákovi moc pozornosti nevěnovala, a ví Bůh, že by si zasloužilvíc. Ne že by si někdy stěžoval, i když jsem třeba několikrát zrušila schůzku na poslední chvíli.

Mobil mi zazvonil, zrovna když jsem se pokoušela nacpat poslední ceduli Prohlídka domu na prodej do

kufru auta, aniž bych si přitom zamazala kostým. Pro nepravděpodobný případ, že by to byl developer,

jsem rychle sáhla do kabelky po telefonu.

„Jsi doma?“ Taky tě zdravím, mami.“

„Zrovna vyjíždím do jednoho domu, co je na prohlídku.“

„Takže to pořád ještě děláš? Val se zmínila, že poslední dobou moc tvých cedulí neviděla.“

„Ty jsi mluvila s tetou Val?“ Každých pár měsíců se máma se sestrou pohádala a prohlašovala, že „s ní už

nikdy nepromluví“.

„Nejdřív mě pozvala na oběd, jako kdyby mě minulý týden pořádně neurazila, ale já tuhle hru můžu hráttaky, a potom sotva jsme si objednaly, musela mi vykládat, že tvoje sestřenice prodala řadu smluv nanábřeží. Představ si, že Val s ní zítra letí do Vancouveru, jen aby jí nakoupily nové oblečení na RobsonStreet. Značkové oblečení.“ To se tetě Val povedlo. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

„To se Tamara má, ale ona vypadá báječně ve všem.“ Osobně jsem sestřenici ve skutečnosti neviděla oddoby, kdy se hned po střední škole odstěhovala na kontinent, ale teta Val nás mailem neustálezásobovala fotkami „jen se koukněte, co dělají mé báječné děti“.

„Řekla jsem Val, že máš taky pár pěkných věcí. Jen jsi prostě… konzervativní.“

„Mami, mám spoustu pěkných věcí, ale -“

Zarazila jsem se. Snaží se mi hodit návnadu. Máma není typ, co člověka hned zas pustí. Poslední věc, okterou jsem stála, bylo strávit deset minut debatou o nejvhodnějším oblečení do kanceláře se ženskou,která si bere deseticentimetrové podpatky a šaty do společnosti, když si jde vyzvednout poštu zeschránky. To fakt nemá smysl. Máma je sice malá, nemá ani sto padesát centimetrů, ale vedle ní jsempořád já ta menší.

„Než zapomenu,“ řekla jsem, „mohla by ses později stavit a vrátit mi kávovar na cappuccino?“

Chvíli mlčela, a potom se optala: „Ty ho chceš dneska?“

„Proto ti o tom říkám, mami.“

„Protože já jsem zrovna pozvala v parku pár dam na zítra na kávu. Ty si jako obvykle vybereš vždycky tupravou chvíli.“ .

„Ale houby, promiň, mami, ale přijde Luke a chci mu udělat cappuccino k snídani. Myslela jsem, že si hochceš koupit, a proto sis chtěla vyzkoušet ten můj.“

„Chtěli jsme, ale tvůj nevlastní otec a já jsme zrovna trošku na štíru s placením. Budu holt musetděvčatům dneska odpoledne zavolat a vysvětlit jim to.“

No skvěle, teď si připadám jako mizera.

„Nelam si s tím hlavu, vyzvednu si ho příští týden, nebo někdy.“

„Díky, králíčku Annie.“ Najednou jsem byla králíček Annie.

„Prosím, ale stejně ho budu potřebovat v -“ Zavěsila.

Zavrčela jsem a strčila telefon zpátky do kabelky. Ta ženská mě nikdy nenechá dokončit jedinou větu,

když to není ta, kterou chce zrovna slyšet.

Zastavila jsem se u pumpy na rohu pro kafe a pár časopisů. Máma ty infantilní časopisy miluje, ale já si je

kupuju, jenom abych se měla čím zaměstnat, když musím čekat a nikdo na prohlídku domu nepřijde. Vjednom byl na obálce obrázek nějaké chudinky nezvěstné. Koukla jsem na její usměvavou tvář apomyslela si, že to byla holka, co si prostě žila svůj život, a teď o ní všichni všechno vědí.

V domě na prodej se moc nedělo. Napadlo mě, že lidi radši využívají hezké počasí k jiným činnostem, jako

bych to ráda udělala i já. Asi deset minut před koncem jsem si začala balit věci. Když jsem vyšla ven,abych do kufru uložila balík letáků, přijela novější světlá dodávka a zaparkovala hned za mým vozem.Postarší chlapík, asi tak pětačtyřicetiletý, ke mně vykročil s úsměvem na tváři.

„Safra, už balíte. Patří mi to, nechávat věci na poslední chvíli. Byla by to velká potíž, kdybych se jen rychle

rozhlédl?“

Na vteřinku jsem uvažovala, že mu řeknu, že už je pozdě. Chtělo se mi domů a potřebovala jsem ještěnakoupit něco k jídlu, ale zaváhala jsem a on se zatím opřel rukama v bok, ustoupil o pár kroků aprohlížel si předek domu.

„Páni!“

Prohlédla jsem si ho. Plátěné kalhoty měl dokonale vyžehlené a to se mi líbilo. Moje pojetí žehlení spočívá

v tom, že nacpu prádlo do sušičky. Chvilku jsem se divila, proč má na sobě sako, i když lehké. Běžeckéboty mu bíle zářily a na hlavě měl baseballovou čapku s logem místního golfového hřiště. Jestli je členemklubu, tak má prachy. Domy k prohlídce obvykle lákají sousedy a lidi na nedělní projížďce, ale když jsemkoukla na jeho dodávku, uviděla jsem za předním sklem náš místní realitní časopis. No co, pár minut měnezabije.

Zeširoka jsem se na něj usmála a řekla: „Jistěže mi to nevadí, proto jsem tady. Jmenuju se Annie O

Sullivanová.“

Natáhla jsem ruku, a jak ke mně vykročil, aby mi s ní potřásl, zakopl o kamenný dlážděný chodníček. Abyneupadl na kolena, napřáhl ruce a skončil zadkem nahoru. Natáhla jsem se po něm, ale ve vteřiněvyskočil, smál se a otíral si zašpiněné ruce.

„Ach Bože – moc se omlouvám. Jste v pořádku?“

Velké modré oči v upřímném obličeji zářily pobavením. Z koutků úst se k zardělým tvářím rozbíhaly vějířky

vrásek od smíchu a rámovaly široký úsměv plný pravidelných bílých zubů. Byl to jeden znejopravdovějších úsměvů, jaké jsem za dlouhou dobu viděla, a obličej, na který jste se taky museliusmívat.

Teatrálně se uklonil a řekl: „Umím se postarat o báječný úvod, co? Dovolte, abych se představil, já jsem

David.“

Lehounce jsem se uklonila a odpověděla: „Ráda vás poznávám, Davide.“

Oba jsme se zasmáli a on pravil: „Opravdu si vaší vstřícnosti vážím a slibuji, že vás nepřipravím o mocčasu.“

„S tím si nedělejte starosti, jen si v klidu všechno prohlédněte.“

„Jste moc laskavá, ale určitě se nemůžete dočkat, až skončíte s prací a budete si moct užít počasí.

Pospíším si.“

Lidi, to je ale paráda setkat se s perspektivním kupcem, který s realitním agentem jedná s uznáním.

Obvykle se chovají, jako když vám dělají milosti.

Vzala jsem ho dovnitř a vykládala mu o domě ve stylu typickém pro Západní pobřeží, s klenutými stropy,cedrovými obklady a omračujícím výhledem na oceán. Jak tak chodil za mnou, utrousil pár nadšenýchpoznámek a já jako bych najednou taky viděla dům poprvé a byla jsem celá žhavá upozornit na jehopřednosti.

„V inzerátu se píše, že dům je jen dva roky starý, ale stavitel uvedený není,“ poznamenal.

„Je to místní firma Corbett Construction. Je na něj ještě na pár let záruka a platí samozřejmě i po

prodeji.“

„To je dobře, s některými z těch stavebních firem člověk nemůže být dost opatrný. Dneska se lidem nedávěřit.“

„Kdy jste říkal, že byste se chtěl nastěhovat?“

„Neříkal jsem nic, ale jsem přizpůsobivý. Až najdu to, co hledám, budu to vědět.“ Mrkla jsem po něm a on

se usmál.

„Kdybyste potřeboval makléře kvůli hypotéce, můžu vám dát pár jmen.“

„Díky, ale budu kupovat hotově.“ Čím dál tím líp. „Je zadní dvůr oplocený?“ dotazoval se. „Mám psa.“

„Jé, já psy miluju – jakou máte rasu?“

„Zlatého retrívra, čistokrevného, potřebuje hodně prostoru k pohybu.“

„To naprosto chápu, já mám stejnou rasu a je jí plno, když nemá dostatek pohybu.“ Otevřela jsemposuvné skleněné dveře, abych mu ukázala cedrový plot. „Jak se jmenuje váš pes?“ Zatímco jsem čekala na jeho odpověď, uvědomila jsem si, že stojí hrozně blízko za mnou. Něco tvrdého

mě zatlačilo v dolní části zad.

Pokusila jsem se otočit, ale popadl mě za vlasy a trhl mi hlavou tak prudce a bolestivě dozadu, až se mi

zdálo, že mě skalpuje. Srdce mi naráželo do žeber a v hlavě mi hučela krev. Přála jsem si ho kopnout,

utíkat, něco udělat, cokoli, ale nemohla jsem nohama ani pohnout.

„Ano, Annie, to je pistole, tak prosím dobře poslouchej. Pustím tvoje vlasy a ty zůstaneš pěkně v klidu, až

půjdeme k mé dodávce. A chci, aby ses přitom hezky usmívala, ano?“

„Já – já nemůžu – nemůžu dýchat.“

Tichý, klidný hlas u mého ucha nařídil: „Zhluboka se nadechni, Annie.“

Nasála jsem vzduch z plných plic.

„A teď zase pěkně v klidu vydechni.“ Pomalu jsem vydechla. „Znovu.“ Místnost se zase zaostřila.

„Hodná holka.“ Pustil mi vlasy.

Všechno jako by se to odehrávalo strašlivě pomalu. Cítila jsem, že se mi pistole zapichuje do páteře, jakmě s ní postrkoval dopředu. Hnal mě ke vchodovým dveřím a dolů po schodech a broukal si přitomnějakou melodii. Když jsme šli k jeho dodávce, zašeptal mi do ucha.

„Uvolni se, Annie. Jen poslouchej, co ti říkám, a nebudou problémy. Nezapomínej se usmívat.“ Když jsmese vzdalovali od domu, rozhlédla jsem se kolem, někdo to přece musí vidět, ale nikdo v dohledu nebyl.Nikdy jsem si neuvědomila, kolik stromů dům obklopuje, ani že oba sousední domy jsou obrácené na

druhou stranu.

„Jsem tak rád, že nám vyšlo sluníčko. Je krásný den na výlet, souhlasíš?“

Hrozí mi pistolí a mluví o počasí.

„Annie, na něco jsem se tě ptal.“

„Ano.“

„Ano co, Annie?“

„Ano, je hezky na výlet.“ Jako dva sousedi, co se baví přes plot. Přece tohle nemůže ten chlap za denníhosvětla udělat, přesvědčovala jsem se. Je to dům na prohlídku, proboha, na kraji příjezdové cesty mámceduli, každou minutou tu zastaví nějaké auto.

Došli jsme k dodávce.

„Otevři dvířka, Annie.“ Nehýbala jsem se. Zatlačil mi pistolí do zad. Otevřela jsem dvířka.

„Teď si nastup.“ Pistole se mi zabořila do zad ještě o poznání víc. Vlezla jsem dovnitř a on za mnouzavřel. Když vykročil od dvířek, zacloumala jsem klikou a opakovaně mačkala automatický zámek, ale nějak to nefungovalo. Vrazila jsem ramenem do dvířek. Tak otevřete se, KRUCISAKRA!

Přešel kolem předku vozu.

Tloukla jsem do zámku, mačkala tlačítko elektrického otevírání okna, tahala za kliku. Dvířka na jehostraně se otevřela a já se otočila. Měl v ruce dálkový ovladač otevírání dveří.

Napřáhl ho ke mně a usmál se.

Když couval zpátky příjezdovou cestou a já koukala, jak se dům postupně vzdaluje, nemohla jsem uvěřit,že se něco takového děje. On není skutečný. Nic není skutečné. Na konci příjezdové cesty na chviličkuzastavil, aby si obhlédl provoz. Moje reklamní návěstí, upozorňující na prohlídku domu na prodej, zmizeloz trávníku. Mrkla jsem dozadu do auta a tam bylo spolu s dalšími dvěma, které jsem umístila na konci

ulice.

Pak mi to došlo. Tohle není náhoda. Určitě si přečetl inzerci a ulici si obhlédl. Vybral si mě.

„Tak jak šly prohlídky?“

Dobře, dokud nepřišel on.

Nemohla bych vytáhnout klíček ze zapalování? Nebo aspoň stisknout tlačítko otevírání na dálkovémovladači a vrhnout se z auta, než mě stačí popadnout? Pomaličku jsem začala natahovat levou ruku,

držela jsem ji nízko

Jeho ruka mi dopadla na rameno a prsty mi stiskly klíční kost. „Snažím se tě vyptat, jaký jsi měla den, Annie. Nebýváš takhle hrubá.“ Ztuhla jsem a jen na něj zírala.

„Tak co prohlídky?“

„Bylo to… moc se nedělo.“

„Tak jsi tedy musela být ráda, když jsem přijel!“

Věnoval mi úsměv, který mi připadal tak opravdový. Zatímco čekal na moji odpověď, ten úsměv se začal

rozpadat a sevření mého ramene sílilo.

„Ano, ano, bylo pěkné vidět, že někdo přijíždí.“

Úsměv se vrátil. Pohladil mě po rameni, které mi předtím tiskl, a potom mě poplácal po tváři.

„Jen se zkus uvolnit a užívej si sluníčka, poslední dobou vypadáš přetažená.“ Zadíval se znovu na silnici,

jednou rukou sevřel volant a druhou mi položil na stehno. „Bude se ti tam líbit.“

„Kde? Kam mě vezete?“

Začal si pobrukovat.

Po chvíli zahnul do malé boční ulice a zaparkoval. Neměla jsem tušení, kde jsme. Vypnul motor, otočil se

ke mně a usmál se, jako kdybychom byli na rande.

„Už to není daleko.“

Vystoupil, obešel předek vozu a otevřel moje dvířka. Na chviličku jsem zaváhala. Odkašlal si a povytáhlobočí. Vystoupila jsem.

Vzal mě kolem ramen, pistoli držel v druhé ruce a vydali jsme se dozadu k vozu.

Zhluboka se nadýchl. „Hmmm, jak ten vzduch voní. Neuvěřitelné.“

Všude byl klid, takový ten klid horkého letního odpoledne, kdy slyšíte, i jak vážka kmitá křídly tři metry od

vás. Prošli jsme kolem velkého keře brusnice těsně u dodávky. Bobule byly skoro zralé. Začala jsemkňučet a třást se tak silně, že jsem nebyla schopná chůze. Sklouzl rukou z mého ramene, aby mě zachytilza paži a podepřel mě. Šli jsme dál, ale nohy jsem necítila.

Na okamžik mě pustil, zastrčil si pistoli za pás a otevřel zadní dveře dodávky. Obrátila jsem se k útěku, alechytil mě zezadu za vlasy a prudce mě otočil obličejem k sobě. Tahal mě za vlasy nahoru, až jsem palci unohou jen škrtala o zem. Zkoušela jsem ho kopat do nohou, ale byl o dobrých třicet centimetrů vyšší nežjá a snadno mě udržel v odstupu. Bolest byla nesnesitelná. Mohla jsem jen kopat do vzduchu a tlouct ho

pěstí do ruky. Křičela jsem tak hlasitě, jak to jen šlo.

Přitiskl mi volnou ruku na ústa a podivil se: „Proč jenom děláš něco tak hloupého?“

Zavěsila jsem se na paži, která mě držela ve vzduchu, a pokoušela se nadlehčit tělo, abych zmírnila bolest

málem skalpované hlavy.

„Zkusíme to znovu. Já tě pustím a ty si nastoupíš dovnitř a lehneš si na břicho.“

Pomalu skláněl paži, až jsem se nohama dotkla země. Jeden ze střevíců s vysokým podpatkem mi spadl,

když jsem se ho pokoušela kopnout, tak jsem ztratila rovnováhu a zapotácela se dozadu. Nárazník

dodávky mě uhodil do podkolení a já přistála v dodávce na zadku. Na podlážce byla rozprostřená šedivádeka. Posadila jsem se a koukala na něj. Třásla jsem se tolik, až mi cvakaly zuby. Za jeho hlavou jasnězářilo slunce, a tak měl černý obličej a jen jeho postava se rýsovala proti světlu.

Tvrdě mi přitlačil na ramena, donutil mě lehnout si na záda a příkázal: „Otoč se.“

„Počkejte – nemůžeme si na chvilku promluvit?“ Usmál se na mě jako na štěně, které mu kouše tkaničky.„Proč to děláte?“ zeptala jsem se. „Chcete peníze? Když se vrátíme pro moji kabelku, můžu vám dát PINsvých bankovních karet, mám na účtu pár tisíc. A moje kreditní karty mají hodně vysoké limity.“ Dál se na

mě usmíval.

„Jestli si promluvíme, určitě na něco přijdeme. Můžu -“

„Nepotřebuji tvoje peníze, Annie.“ Sáhl po pistoli. „Nechtěl jsem, abych ji musel použít, ale -“

„Počkati“ Napřáhla jsem ruce před sebe. „Omlouvám se, nic jsem tím nemyslela, já jen, že nevím, co

chcete. Je to… je to sex? To chcete?“

„Co jsem říkal, že máš udělat?“

„Že… že se mám otočit.“

Povytáhl obočí.

„To je ono? Chcete jen, abych se otočila? Co mi uděláte, až se otočím?“

„Slušně jsem tě už dvakrát požádal.“ Ruka si hrála s pistolí.

Otočila jsem se.

„Nechápu, proč to děláte.“ Hlas se mi zlomil. Zatraceně. Musím zůstat v klidu. „Už jsme se někdy setkali?“

Stál za mnou a rukou, položenou uprostřed mých zad, mě přišpendlil k podlážce.

„Je mi líto, jestli jsem udělala něco, co se vás dotklo, Davide. Vážně. Prostě mi řekněte, jak to můžu

napravit, ano? Musí být nějaký způsob…“

Zmlkla jsem a poslouchala. Za sebou jsem slyšela nějaké tiché zvuky, bylo mi jasné, že tam něco provádía k něčemu se chystá. Čekala jsem, až cvakne pojistka namířené pistole. Tělo se mi třáslo hrůzou. Tohlemě čeká? Můj život skončí s obličejem zabořeným do podlážky dodávky? Vzadu na stehně jsem ucítilabodnutí jehly. Trhla jsem sebou a pokusila se natáhnout dozadu. Nohou se mi šířil oheň.

Než tohle sezení ukončíme, doktorko, tak by podle mě bylo fér, abych vám něco objasnila – jestli mámvlízt do toho vlaku „jen samá pravda“, tak s ním budu muset dojet až na konec. Když jsem říkala, že jsem

rozhozená, tak jsem tím myslela, že je to se mnou fakt v háji. Tak v háji, že každou noc spím ve skříni.

Bylo to pěkně ošemetný, když jsem se dostala zpátky, spala jsem ve svým starým pokoji u mamky a ráno

jsem musela vyklouznout ze skříně, aby se to nikdo nedozvěděl. Teď, když jsem zase u sebe doma, je tojednodušší, protože mám pod kontrolou všechny možnosti. Rozhodně ale nevkročím do žádnýho baráku,dokud nevím, kde jsou všechny východy. Je moc dobře, že jste v přízemí. Ani omylem bych tu neseděla,kdyby ta vaše ordinace byla někde vejš, než odkud bych mohla vyskočit.

V noci… no, v noci je to nejhorší. Nesnesu nablízku žádný lidi. Co kdyby odemkli dveře? Co kdyby nechaliotevřený okno? Kdybych i bez toho nemagořila, pak bych tutově zmagořila z pobíhání a kontrolování toho

všeho a taky, jak bych se snažila, aby si toho nikdo nevšiml.

Že začátku, když jsem se dostala domů, tak jsem si myslela, že by bylo fajn najít někoho, kdo cítí tosamý… Já husa jsem hledala nějakou podpůrnou skupinu. Ukázalo se, že žádný Anonymní Spolek NaPodporu Nás Unesených Nán neexistuje ani on-line, ani off-line. A stejně, koncept anonymity je nesmysl,když jste byla na obálkách časopisů, na prvních stránkách a v kdejaký talk show. I kdybych nějakouskupinu vypátrala, vsadím se, že některá z jejích báječně sympatickejch členek by ten můj masakrprodala, jen co by vyšla ze dveří. Prodala by moji bolest nějakýmu bulvárnímu plátku a sama by si koupila

cestu kolem světa nebo plazmovou televizi.

Nehledě k tomu, že o těchhle věcech nerada mluvím s cizíma lidma, hlavně s reportérama, který to stejně

většinou překroutěj. Ale divila byste se, kolik jsou některý časopisy a televizní show ochotný zaplatit zarozhovor. Já o ty prachy nestojím, ale pořád mi je nabízej, a já je sakra potřebuju. Nemůžu dál dělat vnemovitostech. K čemu je dobrá realitní makléřka, která je podělaná strachy, když má zůstat na chvílisama s cizím mužským?

Občas se vracím do toho dne, kdy mě unesl, přehrávám si, co jsem dělala před tím, scénu po scéně, jakonekonečnej filmovej horor, ve kterým nemůžete zastavit holku, aby neotvírala dveře nebo nevkročila doprázdnýho baráku – a vzpomínám si na obálku toho časopisu v krámě. Je divný představit si, že teďnějaká jiná ženská kouká na moji fotku a myslí si, že o mě všechno ví.

DRUHÉ SEZENÍ

Dneska cestou sem za mnou najednou začala ječet sanitka, musela jet snad stovkou. Málem mě z tohokleplo. Nenávidím sirény. Pokud mě nevyděsí k smrti, což v tyhle dni není nic těžkýho – sakra, takováčivava je proti mně kliďas, tak mě vracejí do rodinný minulosti. To bych teda radši, aby to se mnou

šlehlo.

A než se vám začnou sbíhat sliny nad touhle možnou skrytou ránou, na kterou by moje zaujatost vůčisanitkám mohla ukazovat, a dojdete k názoru, že mě zpsychoanalyzujete, než by řekl švec, tak seuklidněte. Teprve jsme se v tý mý hromadě hnoje začaly přehrabovat. Doufám, že na to máte hodně

velkou lopatu.

Když mi bylo dvanáct, táta vyzvedl moji starší sestru Daisy na stadionu, kde měla bruslení – bylo to vdobě, kdy máma chodila na kurz francouzský kuchyně a zrovna dělala francouzskou cibulovou polívku.Většina mých vzpomínek na dětství je plná aroma a vůní všelijakých zemí, co se jim zrovna věnovala, amoje schopnost jíst některý jídla závisí na těch vzpomínkách.

Francouzskou cibulovou polívku jíst nemůžu. Nemůžu dokonce vystát její vůni.

Když se toho dne u našeho domu ozvaly sirény, zesílila jsem pořad, co jsem na něj koukala, abych jepřehlušila. Později jsem zjistila, že se ty sirény týkaly Daisy a táty. Cestou domů se táta zastavil vobchodě na rohu, a když potom vjížděl na křižovatku, ožralej řidič projel na červenou a napálil to do nich.Ten zmetek zmačkal náš kombík jako použitej papírovej kapesník. Roky jsem si kladla otázku, jestli byzůstali naživu, kdybych tátu nebyla prosila, aby přivezl jako moučník zmrzlinu. Jedinej způsob, jak jsemdokázala jít dál, bylo přesvědčovat se, že to je nejhorší věc, jaká se mi může v životě přihodit. Omyl.

Po injekci do nohy, a než jsem ztratila vědomí, si pamatuj u dvě věci – kousavou deku na obličeji a slabý

závan parfému.

Když jsem se probudila, divila jsem se, proč vedle sebe necítím svého psa. Pak jsem otevřela oči a uvidělabílý polštář. Můj je žlutý.

Posadila jsem se tak rychle, že jsem málem omdlela. Hlava se mi točila a chtělo se mi zvracet. S očimadoširoka otevřenýma a ušima nastraženýma na každičký zvuk jsem zkoumala své okolí. Byla jsem vesrubu asi pětapadesát čtverečných metrů a z postele jsem jej viděla skoro celý. On tam nebyl. Má úlevatrvala jen pár vteřin. Když tu není, tak kde teda je?

Viděla jsem většinu kuchyňské části. Proti mně byla kamna na dřevo a vlevo od nich dveře. Zdálo se mi,že je noc, ale nebyla jsem si jistá. Dvě okna na pravé straně měla zavřené okenice, nebo byla zatlučená.Několik nástropních světel svítilo a další byla na stěně u postele. Mým prvním hnutím bylo utíkat dokuchyně a podívat se, jestli tam nenajdu nějakou zbraň. Ale to, co mi píchl, ještě neodeznělo. Nohy jsemměla jako z rosolu a přistála jsem na podlaze.

Ležela jsem tam pár minut a pak se kousek plazila, až jsem se nakonec zvedla. Většina zásuvek a skříněk,

dokonce i lednička, na sobě měla visací zámek. Ztěžka jsem se opírala o pult a probírala se jedinouzásuvkou, kterou jsem mohla otevřít, ale nenašla jsem nic nebezpečnějšího než utěrku. Několikrát jsemse zhluboka nadechla a pokoušela se přijít na něco, podle čeho bych poznala, kde jsem.

Moje hodinky zmizely a nebyly tam žádné hodiny ani okna, podle kterých bych mohla odhadnout, jaká je

denní doba. Neměla jsem nejmenší představu, jak daleko jsem od domova, protože jsem netušila, jakdlouho jsem byla v bezvědomí. Hlava mi třeštila. Dotápala jsem do nejzazšího rohu mezi postelí a stěnou,

zalezla do něj, jak nejdál to šlo, a zírala na dveře.

Krčila jsem se v koutě srubu snad celé hodiny. Byla jsem prochladlá skrz naskrz a nemohla jsem sepřestat třást.

Přijel k mému domu Luke, volal mě na mobil, na pager? Co když si myslí, že zase dlouho pracuju azapomněla jsem naši schůzku odvolat, a tak prostě odjel domů? Našli moje auto? Co když jsem hodinypryč, a nikdo mě nezačal hledat? Zavolal vůbec někdo policii? A co můj pes? Představovala jsem si Emmusamotnou v domě, hladovou, kňučící a toužící po vyvenčení.

Hlavou mi běžely kriminální pořady, na které jsem koukala v televizi. Kriminálka – ta v Las Vegas – bylamá oblíbená. Grissom by šel do domu, odkud mě unesli, udělal by detailní záběry vnitřku a rozborykousíčků bláta venku, a hned by přesně věděl, co se stalo a kde jsem. Zajímalo by mě, jestli Clayton Fallsvůbec má kriminální oddělení. Kanadskou královskou jízdní policii jsem v televizi viděla jenom tehdy, kdyžpředváděli své koně na přehlídce, anebo když vpadli do další pěstírny marihuany.

Každou vteřinou, kdy mě Úchyl – tak jsem mu v duchu říkala – nechával samotnou, jsem si představovalačím dál brutálnější smrt. Kdo to řekne mamce, až najdou mé znetvořené tělo? Co když se moje tělo nikdy

nenajde?

Pořád si pamatuju její křik, když se ozval telefon s tou zprávou o nehodě, a od té doby ji bylo jen zřídkavidět bez sklenice vodky. I když si vybavuju pouze pár případů, kdy jsem ji viděla opravdu opilou.Většinou bývala jen „přimáznutá“. Je pořád krásná, ale přinejmenším mně připadá jako kdysi zářivý

obraz, jehož barvy jedna po druhé blednou.

Přehrála jsem si v hlavě to, co mohlo být posledním rozhovorem v našem životě, když jsme sedohadovaly o přístroj na cappuccino. Proč jsem jí tu zatracenou věc prostě nedala? Byla jsem na ni tak naštvaná, a teď bych udělala nevím co, abych tu chvíli vrátila.

Do nohou se mi daly křeče, jak jsem je měla moc dlouho v jedné poloze. Je na čase vstát a prozkoumat

srub.

Vypadal starý, jako ty sruby ochránců před požárem, které jsou vidět nahoře v horách, ale byl zařízený.Úchyl myslel na všechno. V posteli nebyla žádná péra. Na pevném dřevěném rámu ležely jen dvě měkkématrace z nějaké pěny. Na pravé straně postele stála velká dřevěná skříň. Ve dveřích měla klíčovou dírku,

ale když jsem je zkoušela, ani se nehnuly. Kamna na dřevo a kamenné ohniště byly za uzamčenouzástěnou. Zásuvky a všechny skříňky byly vyrobené ze stejného kovu a upravené tak, aby vypadaly jakoze dřeva. Nemohla jsem se do nich vůbec dostat. Nebylo tu kudy vylézt a dveře srubu byly ocelové.Prohmatala jsem jejich okraje, abych našla nějaké svorky, závěsy, cokoli, co by se dalo oddělat, ale nictam nebylo. Přitiskla jsem se uchem k zemi, ale pode dveřmi nepronikl ani proužek světla, a když jsem po

jejich spodku přejela prsty, necítila jsem žádné proudění vzduchu. Musí tam být nějaké zatracenétěsnění.

Když jsem zaklepala na okenice, znělo to kovově. Nikde jsem neviděla žádné kličky ani závěsy. Pátralajsem, jestli nenajdu nějaké známky koroze, ale všechno bylo v dobrém stavu. Pod okenním parapetem vkoupelně jsem v jednom místě pod prsty ucítila chlad. Podařilo se mi odstranit pár kousků těsnění, a pakjsem přitiskla oko k dírce o velikosti tužky. Zahlédla jsem nejasnou zeleň a dohadovala se, že je časnývečer. Nacpala jsem těsnění zpátky a přesvědčila se, že na podlaze nezůstaly žádné stopy.

Nejdřív mi koupelna se starší bílou vanou a záchodem připadala obyčejná, ale pak jsem si uvědomila, že

tam není žádné zrcadlo, a když jsem se pokusila zvednout poklop na záchodové nádržce, ani se nepohnul.

Na kovové tyči visel mašličkami přivázaný růžový zavěs s růžičkami. Vsí silou jsem tyčí zacloumala, alebyla pevně přišroubovaná. Koupelna měla dveře. Jenže bez zámku.

Pult uprostřed kuchyně měl na každé straně k podlaze přišroubované dvě barové stoličky. Kuchyňskévybavení bylo z nerez oceli, a to není levné, a vypadalo úplně nové. Dvojitý bílý smaltovaný dřez se leskla ve vzduchu byl cítit čisticí prostředek.

Když jsem zkusila jeden z hořáků na tom, co vypadalo jako sporák na plyn nebo propan, uslyšela jsemjenom cvaknutí. Musel plyn odpojit. Napadlo mě, jestli bych nemohla sporák rozebrat, ale hořáky jsemnedokázala nadzdvihnout, a když jsem nakoukla do trouby, zjistila jsem, že rošty jsou pryč. Zásuvka pod

troubou byla zamknutá na visací zámek.

Neměla jsem nic, čím bych se mohla bránit, a nebylo odtud cesty ven. Budu se muset připravit nanejhorší, a přitom ani nevím, co to může být.

Uvědomila jsem si, že už se zase třesu. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a zkusila se soustředit nafakta. On tu pořád ještě není a já jsem pořád ještě naživu. Někdo mě bude muset brzy najít. Přešla jsemke dřezu a strčila hlavu pod kohoutek, abych se trochu napila. Ještě než jsem si stihla loknout vody,uslyšela jsem v zámku klíč, nebo jsem si aspoň myslela, že je to zámek. Srdce mi pokleslo, když se dveřepomalu otevřely.

Už neměl na hlavě baseballovou čapku, a tak byly vidět vlnité blond vlasy a obličej zcela bez výrazu.Zkoumala jsem jeho rysy. Jak mohl dosáhnout toho, že se mi nejdřív zdál sympatický? Spodní ret mělsilnější než horní, takže vypadal, jako když špulí ústa. Jinak jsem viděla jen prázdné modré oči apohlednou tvář, ale ne takovou, která vás na první pohled zaujme, tím míň že byste si ji zapamatovali.

Stál tam, upíral na mě oči a celý obličej se mu rozsvítil úsměvem. Najednou jsem se dívala na úplnějiného člověka. Došlo mi to. Je to takový typ chlápka, co si může vybrat, jestli si ho někdo všimne, nebo

ne.

„Jsi vzhůru, to je dobře! Už jsem si začínal myslet, že jsem ti toho dal moc.“

Houpavě ke mně vykročil. Utíkala jsem zpátky do nejzazšího rohu srubu vedle postele, skrčila jsem se avtiskla se dovnitř. Prudce se zastavil.

„Proč se schováváš v koutě?“

„Kde kčertu jsem?“

„Uvědomuju si, že se pravděpodobně necítíš na sto procent, ale klít se tady nebude!“ Přešel ke dřezu.

„Těšil jsem se na naše první společné jídlo, ale obávám se, že čas večeře jsi zaspala.“ Vytáhl z kapsy silný

řetízek s klíči, odemkl skříňky a vyndal sklenici. „Doufám, že nejsi moc hladová.“ Odpustil vodu, a potom

naplnil sklenici. Zavřel kohoutek a postavil se čelem ke mně, zády k pultu.

„Pravidlo doby večeře nemohu porušit, ale v ostatních věcech budu dnes trochu shovívavý.“ Podával mi

sklenici. „Musíš mít vyschlo v ústech.“

Skelný papír byl v tu chvíli hladší než můj vyprahlý krk, ale od něj si nic nevezmu. Pohupoval sklenicí.„Horské vodě se nic nevyrovná.“

Několik vteřin vyčkával s tázavě povytaženým obočím, potom pokrčil rameny, natočil se a vylil vodu dodřezu. Vymyl sklenici, zvedl ji do výšky a zaklepal na ni prstem. „Není úžasné, jak realisticky ten plastvypadá? Věci nejsou vždy takové, jak se zdají, že?“

Pečlivě ji osušil a vrátil do skříňky, kterou zamkl. Potom se s povzdechem posadil na jednu z barovýchstoliček uprostřed kuchyně a natáhl si paže nad hlavu.

„Ano, ano, je tak příjemné být konečně v klidu.“ V klidu? Nerada bych viděla, co dělá, když je rozrušený.

„Co noha? Bolí po injekci?“

„Proč jsem tady?“

„Á, ona mluví.“ Opřel se lokty o pult a sepnul prsty pod bradou. „To je složitá otázka, Annie. Abych to

zjednodušil, jsi zkrátka šťastné děvče.“

„Já únos a zdrogování nepovažuju za štěstí.“

„Nepovažuješ za možné, že kdyby člověk znal alternativu, mohl by si uvědomit, že to, co mu v jeho životě

připadalo jako zlá událost, bylo ve skutečnosti mimořádně dobrou událostí?“

„Cokoliv by bylo lepší alternativou než tohle.“

„Cokoliv, Annie? I kdyby alternativou ke strávení nějakého času s příjemným mužem, jako jsem já, bylanehoda, až bys odjížděla z prohlídky domu – třeba kdyby ses střetla s mladou matkou, která by se vracelaz obchodu, a zabila bys celou rodinu? Nebo třeba jen jedno z jejích dětí, to nejmilejší?“ Hlavou miprobleskla vzpomínka na mámu vzlykající na pohřbu s Daisyiným jménem na rtech. Je ten hnusák z

Clayton Falls?

„Žádná odpověď?“

„To je nefér srovnání. Nemůžete vědět, co se mi mohlo stát.“

„Ale v tom se mýlíš. Vím to. Vím přesně, co se stává ženám jako ty.“

Takhle je to dobře, měla bych ho nechat mluvit. Kdyby se mi podařilo zjistit, co ho poznamenalo, třeba

bych mohla přijít i na to, jak se ho zbavit.

„Ženy jako já? Znal jste dřív někoho jako já?“

„Měla jsi už příležitost rozhlédnout se kolem sebe?“ S úsměvem obhlédl srub. „Myslím, že jsem to zařídil

docela dobře.“ „Je mi opravdu moc líto, jestli vás nějaká jiná dívka ranila ale není fér trestat za to mě, já jsem vám nikdynic neudělala.“ „Ty myslíš, že je to trest?“ Oči se mu rozšířily překvapením.

„Nemůžete někoho unést a vzít ho do… to je jedno kam. To prostě nemůžete.“

Usmál se. „Nerad upozorňuju na to, co je zřejmé, ale jak vidíš, tak jsem to udělal. Podívej se, co kdybych

ti prozradil jedno tajemství? Jsme v horách, ve srubu, který jsem pro nás vlastníma rukama zařídil.

Postaral jsem se o každou maličkost, abys tady byla v bezpečí.“ Kruci, ten chlap mě unesl, a teď mi bude

vykládat, že jsem v bezpečí.

„Trvalo mi to trochu déle, než bych si byl přál, ale zatímco jsem všechno připravoval, lépe jsem tě poznal.

Řekl bych tudíž, že šlo o dobře vynaložený čas.“

„Lépe jste mě poznal? Já jsem se s vámi nikdy nesetkala. Je David vaše pravé jméno?“

„Nemyslíš, že David je hezké jméno?“ Tak se jmenoval můj otec, ale to mu vykládat nebudu.

Pokusila jsem se promluvit klidným, příjemným hlasem. „David je moc hezké jméno, ale myslím, že jste si

mě spletl s nějakou jinou dívkou, tak byste mě mohl nechat jít, ano?“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Já jsem si nic nespletl, Annie. Vlastně jsem si nikdy v životě nebyl tak jistý.“

Vytáhl znovu z kapsy ten svazek klíčů, odemkl kuchyňskou skříňku, vyndal velkou krabici nadepsanou na

jedné straně „Annie“ a přenesl ji na postel. Z krabice vytáhl letáky z domů, které jsem prodala. Měl tam

dokonce i pár mých inzerátů z novin. Jeden zvedl. Byl to inzerát na dům s prohlídkou.

„Tohle je můj neoblíbenější. Adresa dokonale odpovídá datu, kdy jsem tě uviděl poprvé.“

A potom mi podal hromádku fotografií.

Byla jsem na nich, jak věnčím ráno Emmu, jdu do kanceláře, dávám si kávu na rohu. Na jedné fotce jsem

měla delší vlasy, a tu košili už dokonce ani nevlastním. Štípl mi ty fotky z domu? Přes Emmu by se vžádném případě nedostal, takže mi je musel ukrást v kanceláři. Vzal mi fotografie z ruky, natáhl se napostel, opřel se o loket a rozložil fotky kolem sebe.

„Jsi velmi fotogenická.“

„Jak dlouho už provozujete tenhle stalking?“

„Já bych to stalkingem nenazval. Snad pozorováním. Rozhodně jsem si nenamlouval, že mě miluješ,

pokud tě to zajímá.“

„Určitě jste moc prima chlapík, ale já už přítele mám. Je mi líto, jestli jsem bezděčně udělala něco, čím

jsem vás uvedla v omyl, ale já necítím to, co vy. Třeba bychom mohli být přáteli.

Shovívavě se na mě usmál. „Nutíš mě, abych se opakoval. Nepodléhám žádnému omylu. Vím, že ženy

jako ty nechovají romantické city k mužům jako já – ženy jako ty mě dokonce ani nevidí.“

„Já vás vidím, jen si myslím, že si zasloužíte někoho, kdo

„Někoho, kdo co? Je ochotný se usadit? Třeba nějakou obtloustlou knihovnici? Nic lepšího nemohu čekat,

je to tak?“

„Tak jsem to nemyslela. Jsem si jistá, že máte spoustu nabídek

„Problém není ve mně. Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat milence, přítele, sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži,který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.“

„Některé ženy takové jsou, ale spousta jich je úplně jiná. My jsme si s mým přítelem rovní a já ho miluju.“

„Luke?“ Jeho obočí vystřelilo do výšky. „Myslíš si, že Luke je ti rovný?“ Uchichtl se a zavrtěl hlavou.„Odkopla bys ho, jen co by se objevil opravdový muž. Už jste se spolu nudili čím dál víc.“

„Odkud znáte Lukovo jméno? A proč jste použil minulý čas? Udělal jste mu něco?“

„Luke je v pořádku. To, čím nyní prochází, není nic v porovnání s tím, co bys mu byla připravila ty.

Neměla jsi vůči němu respekt. Ne že bych ti to zazlíval – mohla sis vybrat daleko lépe.“ Zasmál se. „Však

počkej, právě sis vybrala lépe.“

„No, k vám mám respekt, protože vím, že jste mimořádný člověk, který tohle doopravdy udělat nechce, a

jestli mě pustíte, tak

„Prosím, přestaň se mnou hovořit blahosklonně, Annie.“

„Tak co tedy chcete? Pořád jste mi neřekl, proč jsem tady.“

Začal si zpívat „Čas je na mé straně“ a pak si broukal pár dalších taktů písně od Rolling Stones.

„Chcete čas? Čas se mnou? Čas na povídání?“ Čas, abys mě znásilnil, čas, abys mě zabil?

Jen se usmíval.

Když něco nejde, tak to člověk zkusí jinak. Vstala jsem, opustila bezpečí svého koutku a postavila se vedleněj.

„Poslouchejte, Davide, nebo jak se jmenujete, musíte mě pustit.“ Sundal nohy z postele a posadil se naokraj čelem ke mně. Naklonila jsem se mu přímo k obličeji.

„Lidi mě budou hledat, spousta lidí. Pro vás bude sakra lepší, když mě necháte jít teď.“ Namířila jsem naněj prstem. „Nechci být součástí vaší zvrhlé hry. Tohle je šílenství. Musíte přece vidět.

Vystřelil ruku před sebe a popadl mě za obličej tak tvrdě, až jsem měla pocit, že mi rozdrtil všechny zubyna kaši. Kousek po kousku mě přitahoval blíž k sobě. Ztratila jsem rovnováhu a prakticky se mu ocitla vklíně. Jediné, co mě drželo vestoje, byla jeho ruka zaťatá do mé čelisti.

Hlas se mu třásl zlostí, když vyprskl: „Už nikdy se mnou takhle nemluv, rozumíš?“ Cloumal mi hlavounahoru a dolů a při každém pohybu jeho sevření ještě zesílilo. Měla jsem pocit, že mi rozdrtí čelisti.

Pustil mě.

„Jen se rozhlédni, myslíš, že bylo snadné vytvořit něco takového? Myslíš, že jsem jen luskl prsty a

všechno bylo hotové?“

Popadl mě za předek saka, přitáhl mě k sobě a zatlačil mě na záda do postele. Žíly na čele mu naběhly aobličej měl rudý. Zčásti na mně ležel a znovu mě popadl za čelist a stiskl. Oči, které na mě zíraly, seleskly. Budou to poslední, co uvidím, než umřu. Všechno kolem začínalo černat

Pak se mu zlost najednou z obličeje vytratila. Povolil a políbil mě na bradu, do které se mi předokamžikem nořily jeho prsty.

„No tak, proč mi takové věci děláš, Annie? Já se snažím, Annie, opravdu se snažím, ale moje trpělivost másvé meze.“ Hladil mě po vlasech a usmíval se.

Tiše jsem tam ležela.

Vstal z postele. V koupelně jsem uslyšela téct vodu. Se svými fotkami kolem sebe jsem zírala do stropu. Včelisti mi bolestivě cukalo. Z koutků očí mi tekly slzy, ale ani jsem si je neotřela.

TŘETÍ SEZENÍ Všimla jsem si, že tady nemáte hromady těch vánočních blbin, jen cedrovej věnec na dveřích. Když sevezme v úvahu, že o svátcích je údajně nejvíc sebevražd a většina vašich pacientů je už zřejmě na hraně,

tak dobře děláte.

Kruci, jestli někdo dokáže pochopit, proč lidem v tuhle roční dobu hrabe, tak jsem to já. Vánoce mi pilykrev, už když jsem byla dítě. Nebylo lehký koukat, jak moji kamarádi dostávají všechny krámy, na kterýjsem se já mohla jen dívat ve výlohách a v katalozích. Ale rok před únosem? Tak to byl dobrej rok.Vyházela jsem spoustu peněz za blejskavý ozdoby a světýlka. Samozřejmě jsem se nemohla rozhodnoutpro jeden styl, tak nakonec každej pokoj vypadal jako jiný sáně v podivným pitomým vánočním průvodu.

S Lukem jsme chodili na dlouhý zimní procházky, házeli po sobě sněhový koule, navlíkali popcorn abrusinky, aby se daly zavěsit na stromeček, pili horkou čokoládu s rumem, a když jsme se stříkli,prozpěvovali jsme falešně vánoční koledy. Bylo to jak vystřižený z nějakýho pitomýho televizního seriálu.

Letos se na svátky můžu vykašlat. Stejně nějak není vcelku nic, proč bych o ně stála. Jako když jsemdneska před naším sezením použila vaši toaletu a uviděla jsem se v zrcadle. Než se mi přihodil všechenten humus, tak jsem nemohla projít kolem žádný výlohy, abych se nepodívala na svůj odraz. Když se teďpodívám do zrcadla, vidím tam cizího člověka. Oči tý ženský vypadají jak vyschlý bláto a vlasy jí zplihleleží na ramenou. Měla bych se nechat ostříhat, ale unavuje mě jen na to myslet.

Ještě horší je, že jsem se stala jednou z nich – myslím z těch ufňukanců, co jsou samá deprese a bezproblému vám navykládaj, jak moc mají posranej život. To všecko vám říkaj tónem, z kterýho je jasný, že

to vzali za špatnej konec, zatímco vy máte to, co mělo patřit jim. Sakra, stejnej tón teď nejspíš zrovnapoužívám já. Chtěla bych říct něco o tom, jak hezky všechny obchody vypadaj a jak jsou v tuhle ročnídobu všichni milí, a fakt je to tak, ale zdá se, že nějak nejsem schopná přestat plivat hořký slova.

To, že jsem minulou noc spala ve skříni, zřejmě mý náladě a kruhům pod očima moc nepomohlo. Nejdřívjsem si lehla do postele, ale převracela jsem se a zmítala, až to tam vypadalo jako válečná zóna, a pořádjsem se nedokázala cítit bezpečně. Tak jsem se odplížila do skříně a stočila se na dno, s Emmou hnedpřede dveřma. Chudák pes si myslí, že mě hlídá.

Když Úchyl vyšel z koupelny, zahrozil mi prstem a s úsměvem prohlásil: „Nezapomínám tak snadno, kolik

je hodin.“

Broukal si nějakou melodii, nemohla jsem poznat, co to je, ale když ji znova zaslechnu, tak zvracím.Vytáhl mě z postele, zatočil se mnou a udělal se mnou záklon přes své koleno. Jednu minutu se mipokouší rozdrtit čelist a v příští chvíli si hraje na Freda Astaira. Se smíchem mě narovnal a odvedl do

koupelny.

Na poličce blikaly čajové svíčky a vzduch plnila vůně tavícího se vosku a květin. Nad vanou se vznášelapára a na hladině pluly lístky růží.

„Je čas se svléknout“

„Já nechci,“ vyšlo ze mě šeptem.

„Je čas“ Vytrvale na mě hleděl.

Sundala jsem si šaty.

Pečlivě je poskládal a odnesl z místnosti. Tváře mi hořely. Jednou rukou jsem si zakrývala prsa a druhouklín. Odtáhl mi ruce a postrčil mě k vaně. Když jsem zaváhala, zrudl ve tváři a přistoupil blíž.

Vlezla jsem do vany.

Jedním z těch svých příšerných klíčů odemkl skříňku v koupelně a vytáhl břitvu – rovnou břitvu.

Nadzvedl mi pravou nohu, podepřel ji patou o okraj vany a potom mi pomalu přejížděl rukou po lýtku apo stehně. Poprvé jsem si všimla jeho rukou. Neměl na nich jediný chloupek a špičky prstů měl hladké, jako kdyby je měl spálené. Celým tělem mi projel děs. Jaký člověk si opálí špičky prstů?

Nedokázala jsem přestat zírat na břitvu a sledovala jsem, jak se blíží k mé noze. Nedokázala jsem anikřičet.

„Máš tak silné nohy, jako tanečnice. Moje matka byla tanečnice“ Otočil se ke mně, ale já se soustředila naostří. „Annie, mluvím k tobě Posadil se na paty. „Ty máš strach z té břitvy?“

Přikývla jsem.

Podržel ji vzhůru, aby se na ní odráželo světlo. „Ty nové tak hladce neholíz“ Pokrčil rameny a usmál se namě. Pak se naklonil a začal mi holit lýtko. „Jestliže zůstaneš tomuto zážitku otevřená, tak se o soběhodně dozvíš. Vědomí, že někdo má moc nad tvým životem a smrtí, se může stát nejerotičtějším zážitkemtvého života.“ Tvrdě se na mě zadíval. „Ty už ale víš, jak děsivá smrt může být, viď, Annie?“ Když jsemneodpovídala, přejížděl pohledem mezi břitvou a mnou.

„Já – nevím, co myslíte.“

„Jistě jsi nezapomněla na Daisy.“

Zůstala jsem na něj koukat.

„Kolik ti to bylo? Dvanáct, že? A jí šestnáct? Ztratit někoho, koho miluješ, tak mladá…“ Zavrtěl hlavou.

„Takové věci dovedou člověka opravdu změnit.“

„Jak víte o Daisy?“

„Tvůj otec, ten zemřel cestou do nemocnice, je to tak správně? A Daisy, jak ta zemřela?“ On to věděl.Ten zmetek to věděl.

Zjistila jsem to na jejím pohřbu, když jsem vyslechla, jak teta komusi vysvětlovala, proč máma nechce,aby její krásná dcera měla otevřenou rakev. Celé měsíce za mnou potom sestra přicházela ve snu, drželasi rukama krvácející obličej a prosila mě, abych jí pomohla. Měsíce jsem se probouzela s křikem.

„Proč to děláte?“ zeptala jsem se.

„Proč ti holím nohy? Nepřijde ti to uvolňující?“

„To jsem nemyslela.“

„Proč se zmiňuju o Daisy? Je dobré o těch věcech hovořit, Annie.“ Znovu mě zaplavila vlna pocitu, že to nemůže být doopravdy. Není možné, že tady ležím v horké koupeli anějaký úchyl mi holí nohy a vykládá mi přitom, že ze sebe musím dostat své pocity. V jakém světě se ten

děs odehrává? „Vstaň a polož nohu na okraj vany, Annie.“ „Omlouvám se, můžeme si ještě povídat. Prosím, nenuťte mě tohle dělat. Z obličeje se mu vytratil veškery výraz. Už jsem ho tak viděla předtím.

Vstala jsem a položila nohu na okraj vany.

Třásla jsem se v chladném vzduchu a sledovala, jak mi po těle stéká růžemi provoněná, srážející se pára.Nenávidím vůni růží, vždycky jsem ji nesnášela. Ale Úchyl?

Začal si zase broukat.

Chtělo se mi ho odstrčit. Chtělo se mi vrazit mu koleno do obličeje. Oči jsem však měla upřené na leskléostří břitvy. Neubližoval mi fyzicky, jen trošku nehty, když mě vzal za zadek, aby mě přidržel na místě, ale ta hrůza byla obrovská, něco příšerného mi rvalo hruď.

Před lety jsem šla k doktorovi, starému chlapíkovi, u kterého jsem předtím byla jen jednou. Tentokrát miměl udělat stěry sliznice a dobře si pamatuju, jak jsem ležela na zádech a on měl hlavu mezi mýmanohama. O víkendech létal jako pilot a po celé ordinaci měl fotografie letadel. Když do mě vsunul studivýinstrument, vyzval mě: „Myslete na letadla.“ A přesně to jsem dělala, když mě Úchyl holil. Myslela jsem

na letadla.

Když skončil a omyl mě, pustil mě z vany a jemně mě osušil ručníkem. Potom odemkl skříňku, vytáhl

velkou láhev nějaké vodičky a vtíral mi ji do kůže.

„Je to příjemné, že?“

Kůže mi mravenčila. Měla jsem jeho ruce všude, klouzaly kolem dokola a vtíraly do mě tu vodičku.

„Prosím, přestaňte. Prosím

„Proč bych to měl dělat?“ optal se s úsměvem. Dával si načas a nevynechal ani místečko.

Když skončil, nechal mě stát na hloupě růžové chlupaté podložce. Připadala jsem si jako naolejované

prase a voněla jsem jako pitomé růže. Nemusela jsem čekat dlouho, byl hned zpátky s hromádkou

oblečení.

Musela jsem si obléknout maličké bílé krajkové kalhotky, ne stringy ani tanga, nýbrž skutečné kalhotky, ak tomu podprsenku bez ramínek. V mé velikosti. Poodstoupil, přejel mě pohledem a zatleskal, aby sipoblahopřál k dobře odvedené práci. Potom mi podal šaty – takovou panensky bílou záležitost, jaká by semi v dřívějším životě nejspíš líbila. Sakra, byly to pěkné šaty a vypadaly drahé. Připomínaly ty slavné šatyMarilyn Monroeové, ale nebyly tak odvážné, byla to verze hodně holky.

„Otoč se.“

Když jsem se nehýbala, zase povytáhl obočí a prstem ve vzduchu naznačil krouživý pohyb.

Šaty kolem mě zavlály, jak jsem se zatočila. Souhlasně pokýval hlavou a zvedl ruku, aby mě zastavil.

Potom mě odvedl z koupelny. Viděla jsem, že uklidil všechny mé fotky a krabice není nikde v dohledu. Na

podlaze byly rozestavené svíčky, světla byla ztlumená a stála tam – obrovská postel. Připravená a čekající.

Potřebovala jsem najít způsob, jak na něj. Získat nějaký čas, než mě najdou. Někdo mě přece najde.

„Co kdybychom počkali, až se navzájem lépe poznáme,“ nadhodila jsem. „Bylo by to výjimečnější.“

„Uvolni se, Annie, nemáš se čeho bát.“

Povídá Drákula, že je krásný den na zabití všech sousedů.

Otočil mě a začal mi rozepínat zip na bílých šatech. To už jsem brečela. Nevzlykala jsem, jen jsem škytavě

kňourala. Když mi rozepnul zip až dolů, políbil mě na krk. Otřásla jsem se. Zasmál se.

Nechal mé šaty sklouznout na zem. Zatímco mi rozepínal podprsenku, pokusila jsem se od něj odtáhnout,

ale držel mě pevně jednou rukou kolem pasu. Druhou ruku natáhl a uchopil do dlaně můj prs. Tvář mi

smáčely slzy. Když mu jedna dopadla na ruku, otočil mě čelem k sobě.

Zvedl ruku ke rtům a zakryl jimi tu vlhkou skvrnku. Chvilku tak ruku držel a potom se usmál a řekl:

„Slaná.“

„Nechte toho. Prosím, nechte toho. Mám strach.“

Zase mě otočil a posadil mě na okraj postele. Ani jednou mi nepohlédl do očí, jen zíral na mé tělo. Potváři mu stékala kapka potu, odkápla mu z brady a dopadla mi na stehno. Vpálila se mi do kůže a já jsemji zoufale chtěla otřít, ale hrůzou jsem se nemohla pohnout. Klekl si na zem a začal mě líbat.

Chutnalo to jako kyselý vyčichlý kafe.

Zavrtěla jsem se a pokusila se odtáhnout, ale jen ke mně tiskl rty silněji.

Konečně mi ústa uvolnil. Vděčně jsem lapla po dechu, ale najednou se mi sevřelo hrdlo, když jsemuviděla, že vstává a začíná se svlékat.

Nebyl to nijak mohutný chlap, ale měl dobře vyrýsované svaly, jako běžec, a na celém těle ani chloupek.V záři svíček se jeho hladká kůže matně leskla. Koukal na mě, jako by čekal, že něco řeknu, ale já na nějjen zírala a prudce jsem se třásla. Penis mu začal měknout.

Popadl mě za kolena a hodil mě na postel. Zatímco mi svým kolenem silou roztahoval nohy od sebe,jednu ruku mi uvěznil mezi našimi těly a druhou mi svojí levačkou přitiskl nad hlavou, přičemž mi loktemtlačil do svalu.

Pokoušela jsem se vykroutit stranou, uhnout boky, ale holení mě pevně přidržel. Volnou rukou mi začal

strhávat kalhotky.

Horečně jsem pátrala v paměti, co všechno jsem se dozvěděla o násilnících. Něco o moci, potřebují moc,jenže jsou různé druhy, někteří potřebují různé věci. Nemohla jsem si vzpomenout. Proč si nemůžuvzpomenout? Jestli ho nedokážu zarazit, podařilo by se mi ho aspoň donutit, aby si vzal kondom?

„Přestaňte! Já mám Hrudníkem mi tlačil mou pěst na solar plexus. Vydechla jsem: „Nemoc. Pohlavní

nemoc. Nakazíte se.

Strhl mi kalhotky. Začala jsem se prudce zmítat. Usmál se.

Skoro udušená jsem přestala bojovat a pokoušela se nadechnout. Musím myslet, musím se soustředit,

musím najít způsob Úsměv se začal vytrácet.

Pak mi to došlo. Čím víc reaguj u, tím víc se mu to líbí. Přinutila jsem tělo, aby se přestalo třást. Přestala

jsem brečet. Přestala jsem se hýbat. Myslela jsem na letadla. Netrvalo mu dlouho a všiml si toho.

Zatlačil mi loktem tak silně na paži, až jsem si myslela, že mi ji zlomí, ale nevydala jsem ani hlásku.

Roztáhl mi nohy do větší šířky a pokusil se do mě vniknout, ale byl měkký. Všimla jsem si, že má na

rameni znamínko s jedním dlouhým chlupem.

Zaskřípal zuby, stiskl čelist a zavrčel: „Řekni moje jméno.“ Neudělala jsem to. Ani náhodou nebudu tomu

úchylovi říkat tátovým jménem. Může ovládat moje tělo, ale ovládání svých slov mu nepřenechám.

„Řekni mi, co cítíš.“

Dál jsem na něj němě koukala.

Otočil mi hlavu ke straně. „Nedívej se na mě.“

Znovu se pokusil do mě vniknout. Myslela jsem na ten jeho chlup. Celé tělo má hladce oholené až na ten

jediný chlup na znaménku. Překonala jsem hrůzu, zmocnila se mě hysterie a začala jsem se hihňat. Určitě

mě zabije, ale nemohla jsem přestat. Hihňání přešlo v smích.

Jeho tělo nade mnou ztuhlo. Pořád ještě jsem se dívala jinam, čelem k protější stěně. Natáhl volnou ruku

a zakryl mi ústa. Otočil mi hlavu zpátky, abych se zase dívala na něj. Rty mi málem rozmačkal o zuby.

Ještě rukou přitlačil. Ucítila jsem slanou chuť.

„Děvko!“ zařval a poprskal mě. Potom se jeho výraz opět změnil. Zmrtvěl. Vyskočil z postele, zhasl

všechny svíčky a vykradl se do koupelny. Brzy jsem uslyšela sprchu.

Běžela jsem k hlavním dveřím a zkusila kliku. Bylo zamčeno. Sprcha utichla a srdce se mi zase rozbušilo,

jak jsem upalovala zpátky do postele. S obličejem otočeným ke stěně jsem si sála krvácející ret a plakala.Slzy se mísily s krví. Postel se zhoupla, když si lehl vedle mě.

Vzdychl si. „Bože, jak tohle místo miluji. Je tak tiché – použil jsem dodatečnou izolační vrstvu. Ani cvrčci

nejsou slyšet.“

„Prosím, vezměte mě domů. Nikomu nic neřeknu. Přísahám. Prosím“

„Mám tady nejhezčí sny.“

Schoulil se ke mně, přehodil přese mě nohu a držel mě za ruce, dokud neusnul. Ležela jsem tam s nahým

úchylem, který mě objímal, a přála jsem si, aby se ta postel otevřela jako chřtán a celou mě spolkla.Ruka mě bolela, obličej mě bolel, srdce mě bolelo. Uplakala jsem se k spánku.

Ještě nám zůstalo trochu času, ale já jsem skončila. A ano, pamatuju si, že příště nemáme sezení,protože jsou Vánoce. Jenom dobře – potřebuju si od toho hnoje odpočinout. Když vám to mám vykládat,tak se tam musím vrátit. Po pření je daleko jednodušší. No, aspoň si to můžu namlouvat… na chvilku.Vyhýbat se těm sračkám je jako zavírat dveře před rozbouřenou řekou. Škvírama začnou proudit tenkýpramínky, a než se nadějete, tak vám prorazí dveře. Když jsem teď nějakou vodu odpustila, pořád mi tovyrazí dveře? Když pustím všechno, co mám v sobě, strhne mě ten proud s sebou? No, teďko myslímpojedu domů a dám si horkou sprchu. A potom si zřejmě dám další.

ČTVRTÉ SEZENÍ

Jak jste se měla o Vánocích, doktorko? Doufám, že vám Santa přinesl něco pěknýho. Určitě jste sivysloužila černej puntík na jeho seznamu „hodnejch dětiček“, když se každej tejden zabejváte takovýmcvokem, jako jsem já. A co já? No navzdory nejlepším úmyslům, že se vyhnu všem formám svátečníhoveselí a radovánek, mi stejně zaklepaly na dveře. Doslova. Přišli nějaký skautíci, co prodávali vánočnístromečky, a možná mě inspiroval ten váš věnec, nebo sakra to, že měli odvahu zaklepat na jediný dveře,

kde nebyly žádný vánoční světýlka, takže jsem nakonec stromeček koupila. Vždycky jsem měla slabostpro kluky v uniformě.

Problém byl, že máma vyházela všechny moje ozdoby, a pokaždý, když jsem pomyslela na to, že je zajdu

koupit… no, i kdyby na mě lidi nečučeli, jako kdyby mi ze zadku čouhal trpaslík, stejně bych radšitancovala bosá na střepech, než abych v tuhle roční dobu šla do krámu. Už jsem byla tak utahaná zkoukání na ten zatracenej stromek, jak tam smutně stojí holej v rohu, že jsem ho odtáhla ke kontejnerům

ve městě. Říkala jsem si, že se třeba někomu zalíbí.

Stejně pod něj krucisakra nebylo co dát. Řekla jsem přátelům a rodině, že žádný dárky nechci a na žádnývánoční oslavy nepůjdu. Považuju to za svůj dar veřejnosti. Na co všechny otráviti Ve srovnání s loňskýmrokem byly tyhle svátky ohromně vydařený.

Ráno poté, co se mě Úchyl pokusil znásilnit, jsem se s ním musela sprchovat. Umyl mě jako dítě anevynechal ani centimetr. Pak mě donutil, abych umyla já jeho – úplně celého.

Musela jsem stát čelem ke zdi a zády k němu, když si holil tělo. Zatoužila jsem po té břitvě. Ráda bychmu s ní ufikla ten jeho pytlík. Mě tentokrát neholil. „Holení patří ke koupeli,“ oznámil mi. Když jsme vylezli

z koupelny, přinesl mi oblečení.

„Co jste udělal s mým kostýmem?“

„Nedělej si starosti, už nikdy nebudeš muset jít do kanceláře.“

Usmál se. Dnešní volbou bylo opět sexy spodní prádlo v panensky bílé barvě a košilové šaty svenkovským vzorem s malými srdíčky na krémovém podkladu. Něco takového bych si nikdy nevybrala – je

to na mě moc slaďoučké a roztomilé. Pak mi dal ještě chlupaté pantofle, usadil mě na stoličku a chystalsnídani – ovesnou kaši se sušenými borůvkami. Zatímco jsem jedla, posadil se proti mně a vysvětloval mivšechna pravidla. Vlastně mi poprvé objasnil, jak strašně jsem v háji.

„Jsme na míle daleko od lidí, takže i kdybys utekla, nevydržela bys víc než pár dní. Pokud si děláš starosti,

jak tu přežijeme, tak nemusíš. O všechno jsem se postaral. Bude mě žít z půdy a sama zůstaneš jenomtehdy, když půjdu na lov, nebo pojedu do města pro zásoby.“ To mě zaujalo – jet do města pro zásobyznamená auto. „Dodávku nikdy nenajdeš, a i kdyby se ti to podařilo, zařídil jsem, abys ji nemohlanastartovat.“

„Jak dlouho mě tu chcete držet? Nakonec vám dojdou peníze“

Úsměv se rozšířil.

„Tohle si nezasloužím, má rodina si to nezaslouží. Povězte mi, co mám udělat, abyste mě pustil. Udělámto – přísahám – ať je to cokoli.“

„Zkoušel jsem dříve hrát ženské hry, a to s nešťastnými důsledky, a už nikdy se takové chyby

nedopustím.“

„Vzadu v dodávce, na té dece, byl cítit parfém… Je tady jiná žena? Vy jste -“

„Cožpak nechápeš, jaký je to úžasný dar? Tohle je tvoje vykoupení, Annie.“

„Vůbec ničemu z toho nerozumím. Nedává to smysl. Proč mi to děláte?“

Pokrčil rameny. „Vyvstala příležitost a byla jsi tam ty. Občas se dobrým lidem přihodí dobré věci.“

„Tohle není dobrá věc. Je to špatné.“ Zlobně jsem se na něj podívala. „Nemůžete mě jen tak od všeho

odtrhnout -“

„Od čeho přesně jsem tě odtrhl? Od tvého přítele? To jsme už probrali. Od tvé matky? Většinou mi lidépřipadají poměrně nudní, ale pozorovat vás dvě při společném obědě? Lidé na sebe řečí těla tolik

prozradí. Jediný vztah máš ke svému psovi.“

„Mám svůj život“

„Ne, jen jsi existovala. Já ti však poskytuji novou příležitost, další již mít nebudeš. Každé ráno po snídanibude čas na cvičení a potom přijde sprcha. Dnes jsme se ospr chovali před snídaní, ale do budoucna

nebudou od rozvrhu žádné odchylky.“

Přešel ke skříni a odemkl ji.

„Každý den ti vyberu šaty.“ Ukázal na pár šatů střižených jako ty, co jsem měla na sobě, jedny byly smodrými srdíčky na světle modrém podkladu a druhé jen světle růžové. Má nechuť vůči růžové barvěnarůstala. Hromádky zřejmě stejných šatů v různých barvách plnily horní foch. Sáhl do skříně a vyndallevandulovou vlněnou vestu. „Zimy tady bývají chladné.“

Na spodní polici leželo několik souprav stejného oblečení, jaké měl na sobě, béžové košile a kalhoty.Vedle jsem viděla několik béžových svetrů. Všiml si směru mého pohledu, usmál se a sdělil mi: „Máš nasobě barvu, které dávám přednost.“

Hned pokračoval: „Když se oblékneš, půjdu si ven po své práci – tvoje pracovní povinnosti jsou uvnitř.Umyješ nádobí, usteleš postel a vypereš.“ Vyndal ze skříňky talíř a třískl s ním o pult. „Neuvěřitelné, že?Je to výrobek stejné společnosti jako ta sklenice.“ Potom vyndal hrnec a máchl s ním vzduchem jakobaseballovou pálkou. „Lehký jako peříčko a z jediného kusu. Nevím, jak to dělají.“ Zavrtěl hlavou.

„Všechny povrchy postříkám sám.“ Odemkl skříňku pod dřezem a vyndal láhev čisticího prostředku prodomácnost. Všimla jsem si, že je biologicky rozložitelný, ale značku jsem nepoznala.

„Čisticí prostředek bude vždy uzamčený a nemáš dovoleno používat horkou vodu a jakékoli předměty, které bych považoval za nebezpečné. Když dokončíš úklid, očekávám, že se budeš věnovat osobní úpravě.

Nehty, které máš v ohavném nepořádku, musí být dokonalé, budu ti je brousit. Nohy musíš míthlaďounké a nehty na nohou nalakované. Ženy by měly mít dlouhé vlasy, takže ti do nich budu vtíratkondicionér, aby ti rychleji rostly. Nebudeš nosit žádný make-up.

Náš den začne v sedm hodin, oběd bude přesně ve dvanáct a odpoledne bude náležet studiu knih, kteréti vyberu. V pět hodin zkontroluji tvé výsledky, večeře bude v sedm, po večeři opět uklidíš a potom mibudeš číst. Po hodince četby tě vykoupu a v deset hodin se zhasíná.“

Ukázal mi malé kapesní hodinky s časovým spínačem, něco jako stopky, které měl na řetízku v předníkapse. Ve srubu nebyly žádné jiné hodiny, takže jsem nevěděla, kolik je hodin, pokud mi to neřekl.

„Budeš mít povoleno ulevit si čtyřikrát denně. Tyto přestávky budou kontrolovány a dveře koupelnyponecháš otevřené. Vlastně…“ Pohlédl na hodinky. „Právě je chvíle tvé první přestávky.“ Vydala jsem seco nejdelší cestou kolem kuchyně, aby mezi ním a mnou zůstalo co nejvíc prostoru. ‚Annie, nezapomeňnechat otevřené dveře.“

Po několika dnech byl zrovna venku, když jsem se rozhodla, že vyklouznu do koupelny, abych se vyčůrala.

Vrátil se těsně poté, co jsem spláchla, takže voda stále ještě natékala. Stála jsem u postele a tvářila se,že ji urovnávám. Myslela jsem si, že třeba toaletu nezaslechne, ale jen co zamířil ke kuchyňskémukohoutku a natočil si hrníček, dal hlavu na stranu, a vzápětí šel do koupelny. Během pár vteřin proti mněvyrazil s rudým obličejem a rozšklebenými rty. Krčila jsem se v koutku, pak jsem se pokusila kolem nějproklouznout, ale popadl mě za vlasy.

Odtáhl mě do koupelny a přinutil mě kleknout si před záchodovou mísu. Potom zvedl poklop a zatlačil mihlavu dolů, přičemž mi třískl čelem o sedátko. Potom mi za vlasy trhl hlavou nahoru, volnou rukou senatáhl a naplnil hrnek vodou ze záchodu. Přikrčil se za mnou, zvrátil mi hlavu dozadu a přiložil mi tenhrnek k ústům.

Zmítala jsem se, abych uhnula obličejem, ale přitlačil mi hrnek ke rtům tak tvrdě, až jsem si myslela, žemi prasknou. Voda mi částečně natekla do pusy a částečně do nosu. Než jsem ji stačila vyplivnout, zakryl

mi ústa rukou a musela jsem polknout.

Potom jsem si musela dvacetkrát vyčistit zuby, on počítal nahlas, a pak mi doširoka otevřel pusu, aby mi

zuby prohlédl. Dál jsem si musela desetkrát vypláchnout ústa slanou teplou vodou. Nakonec vzal mýdlo a

vodu a drhnul mě kolem rtů, až se mi zdálo, že mi oškrábal nejméně dvě vrstvy kůže. Už jsem to nikdy

nezkusila.

Vypadá to, že se od těch šílenejch pravidel nikdy neosvobodím, doktorko. A že teda byly šílený! Vůbecnezáleží na tom, že vím, že to byly naprostý nesmysly. Uvízly ve mně a není od nich úniku. Navrch k jehopravidlům přidala moje psýcha ještě pár dalších – každý projev osobnosti, který mi byl dřív vlastní, jsemdvacetkrát potlačila a jsem teď zvláštním hybridem úchyláctví.

Jezdím sem stejnou cestou a zastavuju ve stejný kavárně. Při každým sezení si ve vaší ordinaci věšímkabát na stejnej věšák a sedím na stejným místě. Měla byste vidět moji rutinu, než jdu do postele zamknout dveře, zatáhnout všechny rolety, zavřít všecky okna. Pak se vykoupu a oholím si nohy – nejdřív

levou nohu, potom pravou a nakonec podpaží.

Když se vykoupu, natřu se celá pleťovým mlíkem, a než konečně vlezu do postele, zkontroluju znovadveře a okna, postavím před dveře plechovky – pro případ, že by selhal alarm, pak se ujistím, že mám nůž

pod postelí a pepřovej sprej na nočním stolku.

Spoustu nocí, kdy se pokouším spát ve svý posteli, tam jen tak ležím a poslouchám každičkej zvuk, takževstanu a plížím se s dekou do skříně. Plížím se pro případ, že by někdo nakukoval oknem. Zalezu si tam aboty dám tak, abych je měla před sebou.

Minule jste řekla, že moje rutinní návyky mi pravděpodobně poskytujou pocit bezpečí – a jo, všimla jsemsi, že jste sem tam začala nenápadně trousit poznámky typu „zamyslete se nad tím“ a „napadlo vás“.Dokud mi nezačnete klást hromadu otázek, tak to mezi náma bude dobry. Ale přísahám, že jestli se mětřeba jen jednou zeptáte, jak se cítím, tak to budete vykládat už jen mejm zádům, až odsud nadobro

vypadnu.

Jo, tak ta rutina? Nejdřív jsem si myslela, že jste totálně mimo mísu, ale pak jsem tomu věnovala troškučasu a přemejšlení, a myslím, že mi můj večerní rituál dodává pocit bezpečí, což je přinejmenším pěknáironie. Celou dobu, kdy jsem byla tam nahoře, jsem totiž nikdy v bezpečí nebyla. Byla jsem jak na horskýdráze napříč peklem a u řídicí páky seděl ďábel, jen rutina byla jediná věc, na kterou jsem se mohlaspolehnout, že zůstane pořád stejná.

Každej den se nutím k dalšímu krůčku a některý sračky se dají setřást snáz než jiný, ale zase některývěci… Ani náhodou. Včera večer jsem vypila galon čaje a strávila na záchodě skoro hodinu, aspoň mně tojako hodina připadalo, když jsem se pokoušela vyčůrat mimo určenou dobu. Skoro jsem si učůrla – mělajsem takovej ten pocit páni-už-to-bude, ale pak mě můj močák zase dostal. Celej ten experiment mě stál

další bezesnou noc.

A už toho mám pro dnešek dost. Musím se jet domů vyčůrat, a ne, nechci použít vaši toaletu. Jen bychtam seděla, myslela na vás, jak jste zvědavá, jestli se mi to podaří, nebo ne. Ne, díky.

PÁTÉ SEZENÍ

Dneska jsem se cestou sem zastavila v kavárně na rohu vaší ulice. Zvenku vypadá uboze, ale mají tambombastický kafe, už jen kvůli němu stojí za to zajet do města. Nevím, co máte v tom svým hrnku, co jávím, třeba skotskou, ale riskla jsem to a koupila vám čaj. Zasloužíte si nějakou odměnu za to, že uzavíráte

svůj den se mnou.

Mimochodem, líbí se mi ty robustní šperky, co pořád nosíte. Hodí se vám k vlasům a tak nějak vámdodávaj šik babičkovskej vzhled. Prostě vzhled šik babči, co pořád ještě může mít sex a má to ráda.Nebojte se, nebudu se pouštět do detailů, vím, že cvokaři neradi mluví o svejch životech, a stejně jsemteď tak ponořená do sebe, že bych to ani neposlouchala.

Možná se mi ty vaše šperky líbí proto, že mi připomínaj mýho tátu, což pěkně zapadá do toho ponoření se

do sebe. Ne že by nosil hromady něčeho podobnýho, ale měl takovej zvláštní prsten po svým otci. Rodiče

mýho táty pocházeli z Irska, a když přijeli, otevřeli si klenotnictví. Ten prsten byl jediná věc, která tátovizůstala, když mu krátce po jeho svatbě rodiče zemřeli při požáru. Banka všechno ostatní zabavila. Kdyžjsem se po tý nehodě ptala mámy, kde prsten je, řekla, že se ztratil.

Ráda si představuju, že kdyby byl táta naživu, udělal by všecko možný, aby mě zachránil, ale doopravdynevím, jak by si s tím poradil. Byl to hodně klidnej chlápek a pro mě mu bude navždycky čtyřicet, bude na

sobě mít pěknej huňatej svetr a plátěný kalhoty. Co si pamatuju, tak byl vzrušený jen tehdy, když mivykládal o nové dodávce knih do knihovny, kde pracoval.

V horách jsem na něj občas myslela, dokonce jsem si kladla otázku, jestli se na mě dívá. Pak mě tootrávilo. Jestli je můj anděl strážnej, jak jsem si říkala, když jsem vyrůstala, tak proč tomu do háje

nezabránil?

Druhý večer mi Úchyl ve vaně něžně umyl záda. „Řekni, kdybys chtěla teplejší vodu.“ Zmáčkl žínku anechal mi růžemi navoněnou vodu stékat po ramenou a po zádech.

„Dnes večer jsi nějak tichá.“ Přičichl vzadu na krku k mým mokrým vlasům. Pak si vložil pramínek do pusy

a sál. Strašně se mi chtělo vrazit mu ramenem do ksichtu a zlomit mu nos. Místo toho jsem zírala nastěnu koupelny a počítala, kolik vteřin trvá kapce vody, než steče. „Víš, že každá žena má jedinečnou vůni

vlasů? Tvoje chutnají po muškátu a po jeteli.“

Otřásla jsem se.

„Věděl jsem, že ta voda není dost teplá.“ Chvíli pouštěl horkou vodu. „Umím od pohledu poznat, jak kterážena bude chutnat. Někteří muži se nechají oklamat barvou. Člověk by si o tvé matce s její mladou tváří a

blond vlasy snadno mohl myslet, že bude mít chuť čistoty a svěžesti, ale já jsem se naučil hledat pravduhlouběji.“ Postavil se přede mě a začal mi jemně omývat nohu. Dál jsem se soustředila na zeď. Jen se mě

snaží zmást, nemůžu dovolit, aby viděl, že se mu to daří.

„Je to ale krásná žena. Řád bych věděl, kolik tvých chlapců s ní chtělo mít sex. Jestli na ni mysleli, když se

s tebou milovali.“

Sevřel se mi žaludek. Za ta léta jsem si zvykla, že mi chlapci házejí po mé matce očima. Když nebylizaměstnaní tím, že do sebe cpali jednu z jejích večeří, zírali na ni s otevřenou pusou. Jeden kluk midokonce o matce řekl, že vypadá pěkně žhavě, jako dospělá verze víly Zvonilky. Dokonce i Luke se občas

zakoktával, když byla nablízku.

Sedmnáct sekund, osmnáct… tahle kapka byla pomalá.

„Pochybuji, že by kdokoli z nich poznal tak jako já, že by chutnala jako zelené jablko, ten druh, o kterém

si myslíš, že je zralý, až do chvíle, kdy do něj kousneš. A tvoje přítelkyně Christina s těmi dlouhýmisvětlými, vždycky upravenými vlasy, co vypadá tak schopně. Je na ní víc, než je na první pohled patrné.“Spletla jsem se v počítání kapek vody.

„Ano, vím o Christině. Je také realitní makléřka, že? Jak jsem vyrozuměl, tak poměrně úspěšná. Řád bychvěděl, proč se obklopuješ lidmi, kterým závidíš.“

Měla jsem chuť mu říct, že nejsem žárlivá, že jsem na Christinu hrdá, že jsme nejlepší přítelkyně už odškoly. Naučila mě všechno, co o nemovitostech vím. Kčertu, naučila mě všechno, co vím o spoustě věcí.Držela jsem ale pusu. Tenhle chlap by použil cokoli, jen aby mě rozložil.

„Připomíná ti Daisy? Daisy byla jako cukrová vata, ale Christina, hmm… Christina. Vsadím se s tebou, žechutná jako cizokrajné hrušky.“ Naše pohledy se setkaly. Začal mi mydlit chodidlo. Bylo mi nanic z toho,

jak si se mnou pohrává.

„Jak chutnala vaše matka?“ otázala jsem se.

Ruka na mé noze ustala v pohybu a ztuhla. „Moje matka? Ty si myslíš, že o tom to všechno je?“ Zasmál

se a ponořil mi nohu do vody, načež vytáhl ze skříňky břitvu.

Tentokrát, když mě popadl za nohu, dala jsem se do počítání kachliček na zdi. Když chladné ostří břitvysjelo dolů po mém lýtku, spletla jsem se a začala znovu. Když mi nařídil, abych se postavila a mohl měvšude oholit, dělila jsem kachličky počtem spár. Když mi jeho ruce po těle roztíraly pleťovou vodu a on sibroukal písničku, já počítala slzy vosku na svíčkách.

Prováděla jsem inventuru všeho, na co jsem se podívala. Násobila jsem a dělila. Jakmile mi do hlavypronikla jiná myšlenka, rychle jsem ji zahnala a začala počítat znovu od začátku.

Když se mě pokoušel znásilnit podruhé, ani jsem se nepohnula, ani jsem nebrečela, jen jsem koukala nastěnu ložnice. Když jsem nereagovala, nepostavil se mu. Pomoc už je určitě na cestě, jen musím vydržet,než se tady objeví. A tak ať se mnou prováděl cokoli, pořád jsem počítala nebo myslela na letadla,zatímco jsem tam ležela jako hadrová panna. Popadl mě za obličej a upřeně mi koukal přímo do očí,zatímco se snažil nacpat do mě svůj zvadlý penis. Počítala jsem vlásečnice v jeho očích. Ještě víc změkl.Řval na mě, abych ho oslovila jménem. Když jsem to neudělala, tloukl pěstí do polštáře vedle mého uchaa ječel: „Ty blbá, blbá děvko!“

Pak přestal tlouct do polštáře. Dech se mu zklidnil. Cestou do koupelny si začal pobrukovat.

Zatímco se sprchoval, přitiskla jsem si polštář na obličej a křičela do něj. Ty hnusnej zmetku! Impotentníčuráku! Vybral sis na hraní špatnou holku. Pak polštář dusil moje vzlyky. Ve chvíli, kdy jsem uslyšela, žezastavil sprchu, otočila jsem polštář, dala si ho suchou stranou pod hlavu a obrátila se obličejem ke zdi.

Neúspěch ho bohužel neodradil. Vždycky to začínalo stejně, koupel – tehdy toho nejvíc napovídal,následovaná holením, potíráním, oblékáním. Připadala jsem si jako herec na Broadwayi, večer co večerstejné jeviště, kulisy, osvětlení i kostým. Jediná věc, která se měnila, byla jeho vzrůstající frustrace azpůsob, jak se s ní vypořádával.

Po třetím neúspěšném pokusu mě dvakrát tak silně udeřil přes obličej, až jsem si prokousla jazyk.Tentokrát jsem nedosáhla ani hořkého zadostiučinění. Dusila jsem vzlyky do polštáře, sála si krvavý jazyka bála se, co bude, až sprcha přestane téct.

Čtvrtý večer mě dvakrát pěstí udeřil do žaludku, vzduch ze mě vylétl a šokovalo mě, jak moc to bolí. Taky

mi dal facku. Bolest byla k nesnesení. Místnost plavala v mlze. Modlila jsem se, aby úplně zčernala.Nestalo se. Přestala jsem brečet do polštáře.

Pátý večer mě otočil, klekl mi na ruce a zabořil mi obličej do matrace, takže jsem nemohla dýchat. Pálilomě na hrudi. Tohle mi provedl třikrát a vždycky přestal těsně před tím, než jsem úplně omdlela.

Většina večerů končila tak, že vstal s bezvýrazným obličejem, a pak jsem nějakou dobu slyšela téctsprchu. Potom se vrátil do postele, vzal mě do náručí a mluvil o něčem obyčejném – jak domorodcinakládají maso, jaká souhvězdí viděl při noční hlídce, jaké ovoce má rád a jaké nerad.

Jednou večer však ležel vedle mě a řekl: „Zajímalo by mě, jaká je Christina. Vypadá tak klidně a ovládané,že? Řád bych věděl, jaké to je, když nad sebou tahle žena ztratí kontrolu.“

Snažila jsem se popadnout dech, když vpletl své prsty do mých zaťatých rukou a začal mi jemně třít prst

o prst.

Jak tak vedle mě chrápal, představa jeho rukou všude na Christinině těle a pocit stejné hrůzy, jakou bycítila, mi rvala srdce. To nesmím dopustit. Můj současný plán je k ničemu, ledaže by mým cílem bylo, abymě a možná i Christinu zabil. Trvá to už dlouho, a pořád mě nikdo nenašel. On se ke mně jednoho dneneotočí a neřekne: „Nefunguje to, tak tě odvezu domů.“ Se svým životem si můžu dál hazardovat, ale ne

s Christininým.

Budu mu muset pomoct, aby mě dokázal znásilnit.

Nutně jsem potřebovala porozumět jeho chování. Pátrala jsem v paměti po všem, co jsem kdy četla onásilnících, vzpomínala na všechny televizní seriály, které jsem o nich viděla – Zákon a pořádek – Útvarpro zvláštní oběti, Myšlenky zločince, pár zvláštních pořadů na A&E, většinou zaměřených na to, co majínásilníci v oblibě a za jakých okolností zabíjejí své oběti.

Vzpomněla jsem si, že někteří násilníci si potřebují myslet, že oběti se líbí to, co s ní dělají. Možná je Úchyl

schopný si namluvit, že o to stojím, ale pořád se nemůže dostatečně vzrušit, protože mu nějaký hlásekstále našeptává pochyby. Zatím je z něj kvůli tomu impotent. Jestli ten hlásek zesílí, tak budu mrtvá.

Příští večer při koupeli jsem řekla: „Jste velmi něžný.“ Tvrdě na mě pohlédl a přinutil mě, abych se mupodívala do očí.

„Opravdu?“

„Víte, většina mužů je spíš hrubých, ale váš dotyk je jemný.

Usmál se.

„Omlouvám se, že jsem byla protivná, ale víte, prostě jsem si nejdřív nebyla jistá, a myslím, že možná…možná ještě pro mě není pozdě začít nový život.“ Jak moc mám váhat? Kdybych byla příliš rozhodná,

nezbaští mi to.

„Protivná?“

„Chci říct, že mi chvíli potrvá, než si na všechno zvyknu, ale začíná mi připadat, že by se mi tu možná

mohlo líbit. S vámi.“

„To si myslíš?“ Protahoval každou slabiku.

Přinutila jsem se podívat se mu znovu do očí a pokoušela se do toho pohledu vložit co nejvíc upřímnosti.

„Ano, myslím. Rozumíte spoustě věcí, které jiní muži nechápou.“

„Á, rozhodně rozumím spoustě věcí, které ostatní muži nechápou.“ Tvář se mu rozzářila pochvalnýmúsměvem. Bingo.

Když mě natíral toaletní vodou, prohodila jsem: „Ta vůně se mi opravdu líbí.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil.

Když jsem si oblékla šaty, zatočila jsem se před ním a poznamenala: „Přesně takové bych si sama

vybrala.“

V posteli jsem vzdychala a vracela mu políbení, ale opatrně, jako kdybych si teprve zvykala na jeho dotyk.Jeho dech se zrychloval a já jako stahy počítala sekundy mezi jednotlivými výdechy. Uvnitř jsem umřela.

Ležel nade mnou s těžkým dechem a zarudlým obličejem. Ve strachu, že ztratí erekci, a pak i sebevládu,jsem se natáhla a hrála si s ním, než to špatně dopadne. Nedalo se nic dělat.

Hluboko v duši jsem se stočila do klubíčka a schovávala se před vlastními slovy, když jsem šeptala: „Natuhle chvíli jsem čekala.“

Paže se mu napjaly a obličej ztmavl zlostí. Jednou rukou mi sevřel krk. Tiskl stále víc, zatímco jsem mu doruky bezvýsledně zatínala nehty.

„Kdykoli, třeba v příští vteřině tě můžu zabít, a ty se vyjadřuješ jako kurva? Měla bys být vyděšená. Mělabys prosit. Měla bys bojovat o život. Nechápeš to?“

Konečně mi pustil krk, ale úlevu roztříštila rána do žaludku. Zpracovával pěstí mé tělo, tloukl mě do prsou,do obličeje, do klína. Bránila jsem se, ale jeho pěsti byly všude. Rány pršely, až už jsem je ani necítila.

Omdlela jsem.

Je to zvláštní, doktorko, ale když mě Úchyl nazval kurvou a zbil mě, cítila jsem bolest, ale žádný ponížení,protože jsem chtěla, aby mi ublížil. I když se moje tělo bránilo, má mysl se radovala. Zasloužila jsem sibolest. Jak jsem mohla říkat takový věci? Jak jsem se ho mohla takhle dotýkat?

Dělala jsem v horách hodně věcí, hodně věcí, který jsem nechtěla dělat, a hodně věcí, o kterejch jsemnechtěla věřit, že bych byla schopná je udělat. Ale tenkrát? Když si kladu otázku, jak jsem se stalatakovým přízrakem, kterým jsem dneska, jak jsem mohla dojít tak daleko, vždycky se vracím k tomuokamžiku, kdy jsem svoji duši odložila stranou, abych udělala místo ďáblovi.

ŠESTÉ SEZENÍ

Včera jsem chvíli seděla v kostele. Ne abych se modlila, nejsem věřící, ale abych si trochu poseděla vtichu. Před únosem jsem kolem toho kostela prošla možná tisíckrát, ale nevšimla jsem si ho. Nejsmezrovna rodina, která by tam moc chodila, máma a nevlastní otec většinou v neděli ráno „svoji bohoslužbu“

zaspali. V posledních měsících jsem tam ale párkrát zašla. Je to starej kostel a je cejtit jako muzeum, vtom dobrým smyslu, jako že už ledacos zažil, a pořád stojí. Taky na mě působí něco na jehomozaikovejch oknech. Kdybych to měla brát podle vás, tak bych mohla říct, že se mi líbí, jak všecky tyrozbitý kousky dohromady vytvořily něco pěknýho. Ještě že nejsem tak hlubokomyslná.

Kostel je díkybohu většinou prázdnej, ale i když vevnitř někdo je, nikdy na mě nemluví a nekouká na mě.Ne že bych se někomu podívala do očí.

Když jsem se probrala poté, co mě Úchyl zmlátil do bezvědomí, bolelo mě celé tělo a dlouho mi trvalo,než jsem dokázala zvednout hlavu natolik, abych se mohla rozhlédnout kolem sebe. Zmocňovaly se měnávaly nevolnosti. Na pravé straně hrudníku mě pálilo pokaždé, když jsem se nadechla. Jedno oko jsemměla otokem úplně zavřené a druhé vidělo rozmazaně, ale obrysy jsem rozeznávala. Nebyl nikde v dohledu. Buďto spí na podlaze, nebo je venku. Zůstala jsem nehybně ležet.

Koupelna volala, ale nevěděla jsem, jestli bych se dostala tak daleko, a navíc jsem se bála, že by měnachytal, jak jdu čůrat v nepovolenou dobu. Asi jsem zase omdlela, protože si nepamatuju nic až dochvíle, kdy jsem se probudila ze snu, ve kterém jsem běhala po plazi s Lukem a naším psem. Když jsem si

vzpomněla, kde doopravdy jsem, rozplakala jsem se.

Močový měchýř mě pálil, jestli budu dál čekat, tak se pomočím do postele. Jen Bůh ví, který prohřešek by

ho naštval víc. Nebyla jsem schopná se obléknout, tak jsem se do koupelny doplazila nahá. Vždycky popár sekundách jsem se zastavila, počkala, až se mi rozplynou černé tečky před očima, a pak zasepopolezla o kousek dál. Celou tu dobu jsem kňourala. Určitě by se mu to moc líbilo.

Zkamenělá hrůzou, že bych byla na toaletě v okamžiku, kdy by přišel dovnitř, jsem se usadila nadodtokem sprchy. Opřela jsem si hlavu o stěnu, pokoušela se nadechovat přesně tolik vzduchu, aby tonebolelo, a modlila se, abych tam neumřela. Nakonec jsem se doplazila zpátky do postele a znovu ztratilavědomí.

Hlava mě bolela, ale bylo to takové odtažité pulzování jako nějaký hluk v pozadí. Pořád jsem nevěděla,kde Úchyl je, a hlavou mi běžely hrůzné představy, jak unáší Christinu. Modlila jsem se, aby ho mépokusy o manipulaci nevyslaly přímo za ní.

Netušila jsem, jak dlouho jsem upadala do bezvědomí a zase se z něj probírala, ale myslím, že to trvalonejméně den. Když se mi vrátilo trochu síly, vypravila jsem se ke dveřím. Byly stále zamčené. Sakra.Strčila jsem hlavu pod kohoutek a omyla si z ulepeného obličeje to, co zřejmě byla krev, a pak jsem sezhluboka napila. Jen co mi studená voda dospěla do žaludku, zachytila jsem se dřezu a zvracela.

Když jsem konečně byla schopná se pohnout, aniž by se se mnou všechno točilo, znovu jsem to místoprohledala. Mé prsty zkoumaly každou štěrbinu a šroub. Stála jsem u kuchyňského pultu a nakopla dvířkatak silně, až mi málem praskaly svaly na noze. Po mém kopnutí nezůstala ani stopa. Byla jsem celá zbitáa nevzpomínala si, kdy jsem naposledy měla nějaké jídlo, ale do hor se přece nemůžu odvážit, a stejně

nemám, jak se z toho zatraceného srubu dostat.

Abych věděla, kolik dní jsem nezvěstná, odtáhla jsem postel od stěny a zatlačila nehtem do dřeva, až

zůstala malá značka. Když malinkou dírkou ve stěně koupelny pronikalo světlo, usuzovala jsem, že je den,a když dírka zůstávala tmavá, čekala jsem, až zesvětlá, a potom udělala další značku. Dvě značky od tédoby, co mě nechal samotnou. Abych se držela nějakého rozvrhu podobného tomu Úchylovu, močila jsem

jenom tehdy, když už jsem to nemohla udržet, a navíc vždycky do odtoku a s ušima nastraženýma nakaždý zvuk. Měla jsem strach, že by mě přistihl, kdybych si dala sprchu nebo koupel, tak jsem si obojeodpustila, a kdykoli se mi začalo dělat hlady už příliš zle, nalila jsem se vodou. Představovala jsem si naše

doma, jak bdí při svíčkách, a všechny přátele, jak se scházejí a rozdávají letáky s mým usmívajícím seobličejem. Máma je určitě celá šílená. Přímo jsem ji viděla, jak doma brečí a nejspíš přitom vypadánádherně – tragédie se k ní hodí. Sousedi nosí uvařené jídlo, teta Val telefonuje na všechny strany a můjnevlastní otec drží mámu za ruku a říká jí, že to dobře dopadne. Tolik jsem si přála, abych měla někoho,kdo by mi to vypravoval. Proč mě nikdo nenašel? Vzdali to? Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by bylnezvěstný a našli ho až o týdny později. Ledaže ten nezvěstný byl mrtvola.

Třeba mě Luke v televizi vyzývá, abych se vrátila. Nebo že by ho policajti vyslýchali? Podezírají přítelevždycky jako prvního? Možná s ním zbytečně ztrácejí čas, když by se místo toho měli soustředit na

Úchyla.

Dělala jsem si starosti o Emmu. Kdo se o ni stará? Dávají jí správné krmení na její citlivý žaludek? Věnčíji? Většinou mě ale nejvíc zajímalo, jestli si Emma myslí, že jsem ji opustila, a to mě vždycky rozplakalo.

Abych se utěšila, přehrávala jsem si v hlavě jako filmy vzpomínky na Luka, Emmu a Christinu. Přestávka,přetočit film a znovu. Jednou z mých oblíbených byla vzpomínka na nás dvě s Christinou při našichbonbónových orgiích. Přišla ke mně o Halloweenu zahrát si scrabble a rozhodly jsme se, že si otevřemejeden z pytlíků bonbonů, které jsem koupila pro koledníky. Z jednoho pytlíku byly dva, pak tři a nakonecčtyři. Byly jsme tak omámené cukrem, že se naše hra změnila v obhroublá slova a hysterický smích. Kdyžnám došly sladkosti pro děti, musely jsme zhasnout světla. Schovávaly jsme se ve tmě, poslouchalyohňostroje a mohly se uchechtat.

Pak se však moje myšlenky vždycky vracely k Úchylovi a k obavám, co asi zrovna Christině provádí.Představila jsem si ji v kanceláři, možná pracuje dlouho do večera, a pak jsem vnitřním zrakem vidělaÚchyla, jak sedí venku v dodávce. Má bezmoc mě uváděla v zuřivost.

Když uplynul další den a já přidala značku na stěnu, přestala jsem mít chuť na jídlo, ale pocit, že se Úchyl

vrátí, přetrvával. Jestli chci přežít, tak musím být připravená. Mé předchozí pokusy o svádění vedly jen ktomu, že mě málem zabil, musím tedy přijít na to, proč tak otočil, když jsem o něj předstírala zájem.

Je sadista? Ne, když mě mlátil, sexuálně ho to nevzrušilo. Něco si dokola přehrává. Ten chlap má nějakou

šablonu. Začíná to koupelí – že by jakási verze předehry? – a později to přejde v drsné chování. O co mukčertu jde?

Vykládal, že ženy nechtějí hodně chlapíky, že všechny chceme, aby se s námi zacházelo jako s hadrem, apak když jsem mu příliš otevřeně nadbíhala, nazval mě kurvou a říkal, že bych se měla bránit. Zřejmě simyslí, že „slušná“ žena si tajně přeje agresivního muže, který na ni bude hrubý a přemůže ji, ale v jehopojetí by jenom „kurva“ dala skutečně najevo, že se jí to líbí – slušná žena by se vzpírala. Patrně se necítíjako opravdový muž, dokud z něj nemám strach.

Snažil se mi zalíbit – se strachem a bolestí. Čím míň jsem reagovala, tím víc byl přesvědčený, že mi musíubližovat. Do háje! Je to násilník, co si myslí, že každá ženská tajně fantazíruje o znásilnění. No aspoň

vím, co chce – musím bojovat a dát mu najevo svoji bolest a strach.

Kdybych měla něco v žaludku, byla bych zvracela. Představa, že mu dovolím, aby viděl mé skutečnépocity, byla tak nějak horší než předstírání, že se mi líbí být znásilněná.

Čtvrtý den, kdy jsem byla sama, začalo být stále obtížnější odlišit sny od reality, protože jsem víc spala améně se budila. Byly chvíle, kdy jsem musela mít halucinace, protože jsem byla vzhůru, a přece jsemslyšela Lukův hlas a cítila jeho kolínskou, ale když jsem otevřela oči, nebylo tam nic než stěny toho

zatraceného srubu.

Uvědomila jsem si, že jsem tak zesláblá, až bych mohla zapomenout na svůj plán, tak jsem si složila verš,

který mi měl pomoct, abych si vzpomněla. Prozpěvovala jsem si ho stále dokola, když jsem odplouvalado spánku a vracela se do bdění.

Úchyl je magor, potřebuje strach, bolest a vzdor. Úchyl je magor, potřebuje strach, bolest a vzdor.

Pátý den jsem se začala bát, že než se vrátí, umřu hlady. Většinu dne jsem strávila v posteli nebo vseděopřená v rohu, čekala jsem, až se dveře otevřou, prozpěvovala jsem si svůj veršík, ale pořád jsemusínala. Myslím, že byl podvečer, ale byla jsem tak slabá, že mi to připadalo daleko později. Zámek udveří cvakl a on vstoupil dovnitř.

Byla jsem vlastně ráda, že ho vidím – neumřu hlady. Zvlášť mě potěšilo, že ho vidím samotného, ale pakjsem dostala strach, jestli Christina není v bezvědomí a svázaná v dodávce.

Zavřel dveře, zůstal tam stát a koukal na mě. Jeho obraz přede mnou plaval.

Úchyl je magor, potřebuje strach, bolest a…

S roztřeseným tělem i hlasem jsem řekla: „Díkybohu, měla jsem takový strach. Myslela jsem si, že tadydocela sama umřu.

Povytáhl obočí. „Raději bys tu umřela s někým dalším?“

„Ne!“ Jak jsem zavrtěla hlavou, místnost se roztočila. „Nechci, aby někdo umřel. Přemýšlela jsem…“ Můjvyhladovělý mozek se snažil vybavit si slova. „Trochu jsem přemýšlela o… věcech. Věcech, co vám chciříct, ale potřebuju vědět…“ Hrdlo se mi sevřelo. „Christina? Je Christina v pořádku?“

Pomalu přešel k jedné z barových stoliček, posadil se a opřel si bradu do dlaní. „Nezajímá tě, jak se mám

já?“

„Ano, ano, samozřejmě, já jen myslela – jen jsem chtěla vědět…“

Rozmazaný Úchyl se zaostřil, a pak se zase rozmazal. „Pokazila jsem to. Ošklivě jsem to pokazila. Minule.“ Přimhouřil oči a přikývl.

„Ale mám plán. Podívejte -“

„Ty máš plán?“ Napřímil se. Co to sakra blábolím?

Zaryla jsem si nehty do dlaní. Místnost se ustálila.

„Jak bychom mohli udělat, aby věci fungovaly.“

„Zajímavé, ale i já jsem trochu přemýšlel. Jasně se ukazuje, že musím přijmout pár rozhodnutí, a

domnívám se, že se ti ty možnosti nebudou líbit.“

Čas hodit kostky. Pomalu jsem se zvedla na nohy. Místnost se opět začala točit. Opřela jsem se rukou ostěnu, zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla. Když jsem znovu otevřela oči, Úchyl mě pozoroval.Bezvýrazně.

S rukou přitisknutou na žaludek jsem se odpotácela a posadila se na stoličku vedle něj.

„Myslím, že to chápu. Měl jste hodně potíží a já jsem taky představovala hodně potíží, je to tak?“ Spřivřenými víčky pomalu přikývl.

„Ta záležitost, minule, když jsme zkoušeli… některé věci, co jsem řekla? To jsem nebyla doopravdy já.Jen jsem si myslela, že to tak chcete, že vás to potěší.“

Pořád nedával najevo sebemenší hnutí mysli, jen mi upřeně hleděl do očí. Nejlepší lháři se drží co nejblížpravdě. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla.

„Byla jsem hrozně vyděšená, měla jsem strach z vás a z pocitů, které jste ve mně vzbuzoval, ale nevědělajsem…“ Nadzvedl bradu z dlaní a posadil se rovně. Budu muset mluvit rychleji.

„Už jsem to pochopila, musím k vám být upřímná, a k sobě taky, jsem na to připravená.“ Modlila jsem se

o sílu, abych dokázala říct další slova. „Tak bych to ráda zkusila znovu. Prosím, dejte mi další šanci,prosím“ Dlouho jsem čekala a pak se obrnila, když vstal ze stoličky.

„Asi bych si na to měl ponechat více času, Annie. Nerad bych udělal ukvapené rozhodnutí.“ Stál proti mněs nataženýma rukama a hlavou ke straně.

„Co takhle objetí?“ Úsměv mu nedosahoval až k očím. Zkouší mě. Vstoupila jsem do jeho náruče a objalaho. „Christina se má dobře,“ řekl. „Strávili jsme moc příjemné odpoledne prohlídkou domů. Vnemovitostech se rozhodně, vyzná.

Konečně jsem vydechla.

„Cítím, jak ti srdce buší hned vedle mého.“ Stiskl mě pevněji. Potom mě pustil a řekl: „Měli bychom sevěnovat jídlu.“ Vyšel ze srubu, ale za okamžik se vrátil a nesl hnědou papírovou tašku.

„Čočková polévka, čerstvě uvařená v mých oblíbených lahůdkách, a trochu čistého jablečného džusu.

Proteiny a cukry pomohou.“

Když Úchyl ohřál voňavou polévku, přinesl ke stolu kouřící misku a sklenici džusu. Mé rozechvělé ruce sepo polévce natáhly, ale on se posadil vedle mě a misku položil na stůl před sebe. Do očí mi vstoupily slzy.

„Prosím, potřebuju se najíst, mám hrozný hlad.“

Laskavým hlasem pravil: „Já vím.“

Zvedl si lžíci ke rtům a zafoukal na ni. V agónii jsem sledovala, jak si usrkl. Pokývl hlavou a ponořil lžícizpátky do misky. Znovu foukal, ale tentokrát směřoval se lžící ke mně. Jakmile jsem se po ní natáhla,zastavil se a zavrtěl hlavou. Vrátila jsem ruku zpátky do klína.

Úchyl mě pomalu po lžících krmil polévkou, každé sousto nejprve pofoukal a občas přestával, abych simohla dát pár loků jablečné šťávy. Když byla polovina polévky a džusu pryč, prohlásil: „To bude zřejmětak všechno, co tvůj žaludek pro tuto chvíli snese. Cítíš se lépe?“

Přikývla jsem.

„Dobře.“ Pohlédl na hodinky a usmál se. „Je čas na tvou koupel.“

Tentokrát, když mě vedl z koupelny k posteli a začal mi rozepínat zip vzadu na šatech, jsem věděla, jak

mám postupovat.

„Prosím, nedotýkejte se mě – nechci to dělat.“

S bradou zabořenou do mého ramene mi očichával ušní lalůček. „Cítím, že se třeseš. Čeho se bojíš?“

„Vás – bojím se vás. Jste silný a ublížíte mi.“ Mé šaty spadly na zem a on se postavil přede mě. Ve svěděsvíček se jeho oči leskly. Stál tam a přejížděl mi prostředníčkem po krku.

Pak jeho prst přejel až nad moji stydkou kost a tam se zastavil.

Naskočila mi husí kůže.

„Popiš mi svůj strach.“ Pozdržel se u slova „strach“.

„Kolena – jako by se mi měla podlomit. Dělá se mi špatně od žaludku. Nemůžu dýchat. Srdce jako… jakoby mi mělo puknout.“

Rukama mi tlačil na ramena a postrkoval mě pozpátku k posteli, až mi okraj matrace narazil zezadu dokolen, pak do mě prudce vrazil, tak prudce, že jsem na ni upadla. Dívala jsem se, jak ze sebe rve šaty.

Popolezla jsem na posteli, ale přitáhl mě zpátky za kotník. Pak byl nade mnou a trhal ze mě kalhotky apodprsenku. Všechno se to odehrálo strašně rychle. Ztvrdl, a najednou jsem ho měla uvnitř. Křičela jsem.

Usmíval se. Skřípala jsem zuby, pevně jsem tiskla zavřená víčka, počítala jeho pohyby – bránila se, kdyžochaboval – a modlila se.

Aťjetozamnouaťjetozamnouaťjetozamnou.

Když konečně dosáhl vyvrcholení, chtělo si mi nalít si silnou dezinfekci do rozkroku a drhnout se horkouvodou, dokud bych nekrvácela, ale nesměla jsem ani vstát, abych se umyla. Když jsem se chtěla dovolit,řekl: „To není nutné, jen odpočívej.“

V postkoitálním doznívání tam ležel, hladil mi vlasy a oznámil mi: „Zítra vyndám z mrazicího boxu kuřecíprsíčka.“ Přitáhl si mě blíž a zabořil mi nos do krku. „Mohli bychom si společně udělat čoumein, s rýžovými

nudlemi, souhlasíš?“ Choval mě, dokud neusnul.

Měla jsem jeho vlhko stále mezi nohama, ale neplakala jsem. Když jsem pomyslela na Luka, jeden vzlykmi málem unikl, ale kousla jsem se tvrdě do tváře. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem do tmy.

Viděla jsem pár pořadů o ženskejch, co zůstávaly léta vdaný za chlapy, který z nich div nevymlátili duši, aco hůř, nejenomže zůstávaly, ale zoufale se snažily, aby ten chlap byl spokojenej, což samozřejměnemůže fungovat, a byla bych s nima ráda sympatizovala a chtěla jsem to pochopit, ale prostě jsem tonikdy nemohla pobrat, doktorko. Přišlo mi to strašně jednoduchý. Prostě si zabalí svejch pět švestek ařekne tomu blbovi nashle, nejlíp s kopancem do zadku. Ano, myslela jsem si, že jsem tvrdá holka. Novidíte, a stačilo pět dnů o samotě, aby se ta holka rozsypala. Pět smradlavejch dní a byla jsem všechno,co chtěl. A teď by mě chtěli předvádět jako hrdinku. Hrdinové se vrhaj do hořících baráků a zachraňujouděti. Hrdinové umíraj pro ideál. Já nejsem hrdinka, jsem zbabělec.

Dneska večer mám dát další rozhovor a koukat na nějakou nadutou blondýnu s úsměvem jako z reklamyna žvejkačku, jak se mě ptá: „Co jste tam nahoře cítila, měla jste strach?“ Asi ne, Sherlocku! Nejsou o nic

lepší než on – sadisti, akorát maj větší plat.

Je zajímavý, že se mě skoro nikdo nezeptá, jak se cejtím teď, ne že bych jim to řekla. Jen by mězajímalo, proč doba po tom je každýmu fuk – jde jim jen o pikantní příběh. Zřejmě si myslej, že tam tokončí.

Kdyby to tak byla pravda!

SEDMÉ SEZENÍ

Těžko uvěřit, že už je třetí lednovej tejden, co, doktorko? Jsem ráda, že Vánoce a všecko to novoročníbláznění už je konečně za náma, což mi připomíná, že jsem vám asi nevyprávěla o Vánocích s Úchylem,co? Víte, myslím, že jsem se nikdy nepřenesla přes nutnost sdílet s ním jeho hodnocení všeho možnýho.Zkrátka jednoho dne mě posadil a řekl mi, že je prosinec, ale že nebudeme slavit Vánoce, protože to jejen další způsob, jak společnost ovládá lidi.

Tím to neskončilo. Musela jsem poslouchat nekonečný kecy o nebezpečích Vánoc a jak se společnostchopila mýtu a přeměnila ho na hrabání peněz. Poslední věc, o kterou jsem stála, bylo slavit s Úchylemcokoli, ale než se vymluvil o každým zasraným aspektu svátků, byla bych sama pomohla Grinchovi ukrástVánoce. To je přesně to, co ten zmetek udělal. Ukradl mi Vánoce. Samozřejmě se spoustou dalších věcí.Víte, třeba jako hrdost, sebeúctu, radost, bezpečí, schopnost spát v posteli, ale co, kdo si stěžuje?

No aspoň jsem to zkusila s tím stromečkem… Třeba to příští rok bude jiný. Jak jste mi povídala, potřebuju

si připustit možnost, že se tak jako teď nebudu cejtit věčně, a je důležitý všímat si malejch známekpokroku, i když se zdaj úplně bezvýznamný. Když jsem dneska vyšla na práh domu a zachytila ve vzduchu

vůni sněhu, tak jsem si na pár vteřin připadala natěšená. Letos jsme ještě sníh neměli, přitom sotva dřívnapadlo jen pár centimetrů, už jsme s Emmou bývaly venku a pobíhaly v něm. Je tak legrační jipozorovat. Běhá, klouže se, poskakuje, hrabe a žere sníh. Vždycky jsem si přála vědět, co si myslí. Možná

Králíčci musím najít králíčky. Občas jsem jí do sněhu hodila pár pamlsků, aby opravdu něco našla.

Potom jsem si obvykle dala horkou koupel, udělala si hrnek čaje, schoulila se s knížkou u krbu asledovala, jak Emmě škubou nohy, když ve snu znova prožívá tu legraci. Všechny tyhle vzpomínky se mivrátily a cítila jsem se dobře. Jako kdybych se měla na co těšit.

Ten dobrej pocit se vytratil, jen co jsem si vzpomněla na minulý Vánoce, i když mi můžete věřit, že strávit

celou zimu uvnitř místa, který má zatlučený okenice, to dokáže „ponorkovou nemoc ze srubu“ povznýstna úplně novou úroveň. A pak, uprostřed ledna minulýho roku jsem byla čtyři měsíce těhotná.

V horách jsem žila pro okamžiky, kdy jsem měla za úkol číst – Úchyl měl dobrý vkus – a dokonce mi aninevadilo, že mu mám číst nahlas. Jak se stránky otáčely, byla jsem někde jinde. A on taky. Někdy mělzavřené oči, nebo se nakláněl ke mně s bradou v dlaních a oči mu zářily, a jindy zase při vypjatýchscénách rázoval po místnosti. Když se mu něco líbilo, položil si ruku na srdce a vybídl mě: „Přečti to

znovu.“

Vždycky se mě vyptával, co si myslím o tom, co jsme četli, ale zpočátku jsem váhala vyjádřit vlastnímínění a pokoušela se papouškovat jeho názory. Až do chvíle, kdy mi vyrazil knihu z ruky a křičel: „Notak, Annie, používej tu svou hezkou hlavu a řekni mi, co ty si myslíš!“

Četli jsme Pána přílivu – měl rád směsici klasiky a současných románů, které zpravidla zobrazovalypokřivené rodiny – a šlo o scénu, ve které matka vaří otci psa.

„Byla jsem ráda, že s ním takhle zatočila,“ řekla jsem. „Zasloužil si to. Byl to osel.“

V okamžiku, kdy mi ta slova vylétla z pusy, jsem propadla panice. Nebude si myslet, že mluvím o něm?Nadávat ženám nesluší. Jenom však zamyšleně pokýval hlavou a řekl: „Ano, vůbec si nevážil rodiny, že?“

Když jsme četli O myších a lidech, optal se mě, zda lituj u „chudáka Lennieho“, a když jsem mu řekla, žeano, pravil: „No není to zajímavé? Je důvodem, že ta holka byla coura? Myslím, že tě víc znepokojovalo to

štěně, co zabil. Vysloužil by si Lennie tvé sympatie, kdyby byl hezká dívka?“

„V obou případech by to bylo stejné. Byl zmatený – neudělal to schválně.“

Usmál se a řekl: „Je tedy v pořádku někoho zabít, když to neuděláš schválně? To si musím zapamatovat.“

„Tak jsem to -“

Propukl v smích a zvedl ruku, zatímco mně hořely tváře.

Úchyl byl na knihy opatrný – nikdy jsem je nesměla položit otevřené hřbetem nahoru ani dělat oslí růžkyna stránkách. Jednoho dne, když jsem sledovala, jak pečlivě ukládá knihy zpátky na polici, prohodilajsem: „Jako dítě jste musel hodně číst.“ Záda mu ztuhla a pomalu pohladil vazbu knihy, kterou držel v

ruce.

„Když mi to bylo dovoleno.“ Dovoleno? Zvláštní způsob, jak k tomu přistupovat, ale než jsem se stačila

rozhodnout, jestli se mám dál vyptávat, ozval se: „A ty?“

„Četla jsem pořád – jedna z výhod toho, že táta pracoval v knihovně.“

„Měla jsi štěstí.“ Ještě jednou přejel rukou po knihách a odešel ze srubu.

Když rázoval po místnosti a rozkládal o postavách nebo zvratech zápletky, byl tak výmluvný a zaujatý, že

jsem se nechávala strhnout a odhalila víc vlastních myšlenek. Povzbuzoval mě, abych je vysvětlila a hájilasvé názory, ale nikdy se nezlobil, když jsem mu odporovala, tak jsem se časem při těch literárníchdebatách začala uvolňovat. Samozřejmě když čas na čtení skončil, končila tím jediná chvíle, které jsem se

nebála, jediná činnost, která mě těšila, jediná věc, při níž jsem se cítila jako lidská bytost a sama sebou.

Každou noc jsem ležela v posteli a představovala si, jak mnou proudí Úchylovo sperma, a toužila jsem,aby se má vajíčka schovala. Když mě přepadl, brala jsem pilulky, takže jsem doufala, že je mé tělopopletené a že mě někdo zachrání dřív, než otěhotním. Taky jsem si myslela, že začnu krvácet hned poprvní zmeškané pilulce, ale stalo se to až tak týden po tom, kdy se mu konečně podařilo mě znásilnit.

Jednou ráno jsme byli ve sprše a věnovali se obvyklé rutině, já čelem ke zdi, a on stál za mnou a umývalmi nohy shora dolů i mezi. Pak se prudce zarazil. Když jsem se otočila, viděla jsem, jak tam stojí a zírá na

žínku. Byla na ní krev, a když jsem pohlédla na sebe dolů, spatřila jsem krev na vnitřní straně svéhostehna. Zaťal čelist a zrudl v obličeji. Ten výraz už jsem znala.

„Omlouvám se – nevěděla jsem.“ Tiskla jsem se ke zdi.

Mrskl po mně žínkou, vyšel ze sprchy, mlčky se zastavil na koupelnové předložce a zíral na můj rozkrok.Závěs zůstal zpola roztažený a voda kapala na podlahu. Myslela jsem si, že se kvůli tomu rozzuří, alenatáhl se zpátky, namířil na mě sprchu a otočil kohoutkem studené vody – ledově studené, až mi cvakaly

zuby.

„Očisti se.“

Snažila jsem se nekřičet, voda byla hrozně studená. Sebral žínku ze dna sprchy a hodil mi ji.

„Řekl jsem ti, aby ses očistila.“

Když jsem si myslela, že už to stačí, zeptala jsem se ho s žínkou v ruce: „Co chcete, abych udělala s

tímhle?“

Pokynul mi, abych mu ji podala, prohlédl si ji a podal mi ji zpátky.

„Udělej to znovu.“

Když už na žínce nic nezůstalo a já byla skoro modrá, pustil mě ven.

„Nehýbej se,“ nařídil. Zajímalo by mě, jestli se můj třes dá počítat jako pohyb. Úchyl na pár minut odešel

z koupelny a vrátil se s kousky látky.

„Použij tohle.“ Hodil je po mně.

„Nemáte tampony nebo něco?“ zeptala jsem se.

Přiblížil ke mně obličej a pomalu pronesl: „Pořádná žena už by byla těhotná.“ Nevěděla jsem, co říct, a

jeho hlas stoupal: „Co jsi provedla?“

„Není žádný způsob, jak bych mohla

„Jestli nesplníš svůj úkol, najdu si někoho, kdo to udělá.“

Díval se, jak se oblékám a dávám si ten pitomý hadr do spodního prádla. Prsty jsem měla tak zkřehlé, žejsem nebyla schopná si pořádně zapnout řadu knoflíků na šatech. Jak jsem se tak s nimi potýkala, zavrtělhlavou a řekl: „Jsi ubohá.“

Měsíčky trvaly šest dní a každé ráno čekal před ledovou sprchou, dokud jsem mu nepodala žínku bezkrve. Celý sprchový kout se musel vytřít čisticím prostředkem, než si sám taky dal sprchu. Použité hadryjsem musela dávat do pytle, který odnesl ven a řekl mi, že ho spálil. Také jsme vynechávali večerníkoupel, což mi vyhovovalo – těch šest dní se mě nedotkl.

Vždycky odpoledne jsem musela studovat knihy o tom, jak otěhotnět. Modlila jsem se, aby mé tělo

poznalo, že jeho spermie jsou zkažené, a odvrhlo je, anebo aby všechen stres a strach vedl k tomu, že

nebudu schopná počít. Neměla jsem to štěstí.

Asi o tři týdny později jsem si uvědomila, že se blíží má perioda a s nadějí jsem doufala, že každé hnutí vmém břiše znamená menstruační křeče. Pokaždé jsem šla do koupelny a v duchu jsem prosila, abych nakalhotkách našla krev. Po čtyřech týdnech jsem však věděla. Podle mého malého nástěnného kalendářejsem odhadla, že jsem otěhotněla kolem poloviny září, asi dva týdny po předchozí periodě.

Doufala jsem, že se mi to podaří před Úchylem utajit, ale jednou ráno jsem se probudila s vědomím, žemi jeho ruce laskají břicho.

„Vím, že jsi vzhůru. Dnes nemusíš hned vstávat.“ Tiskl se mi obličejem k rameni. „Podívej se na mě,Annie.“ Otočila jsem se k němu čelem. „Dobré jitro,“ pronesl s úsměvem a potom pohlédl na svou rukuna mém břiše.

„Má matka Juliet, žena, která mě vychovala, nebyla moje biologická matka, adoptovala mě, když mi bylopět. Děvka, co mi dala život, byla údajně příliš mladá na to, aby mohla vychovat dítě.“ Mluvil jako by mělsevřené hrdlo. „Na to, aby roztahovala nohy pro toho, kdo byl mým otcem, zřejmě příliš mladá nebyla.“Zavrtěl hlavou a klidněji pravil: „Ale Juliet změnila můj život. Přišla o vlastního syna, když mu byl pouhýrok a stále ještě ho kojila. Měla v sobě tolik lásky na rozdávání… To ona mě naučila, že rodina je nadevše. A ty, Annie, jsi ztratila půl rodiny tak brzy, věděl jsem, že sis vždycky přála vlastní rodinu – jsem rád,

že jsem muž, kterého sis k tomu vybrala.“

Vybrala? Tak bych to tedy já nenazvala. Ještě před tím, než mě Úchyl unesl, jsem si nebyla jistá, co sivlastně o dětech myslím. Byla jsem docela spokojená s životem nezávislé pracující ženy a nikdy jsemnepatřila k tomu typu, co vejde do místnosti plné dětiček a zvolá: „Páni, měla bych si taky takové pořídit.“

A teď jsem tady, vyřízená, a nosím v sobě nějaké ďábelské dítě. Jsem tu, on mi vykládá o své matce, amám tak šanci proniknout do jeho hlavy a dozvědět se o něm víc. Zčásti jsem se děsila možnosti, želoďku rozhoupu, ale musím přemýšlet z hlediska dlouhodobých zisků.

„Řekl jste, že se jmenovala Juliet. Vaše matka zemřela?“

Úsměv opustil jeho tvář. Překulil se a zíral do stropu.

„Přišel jsem o ni, když mi bylo právě osmnáct.“ Čekala jsem, že to ještě rozvine, ale vypadal ztracený v

myšlenkách.

„Vypadá to, že byla mimořádná osobnost,“ prohodila jsem. „Je hezké, že jste si byli tak blízcí. Moje matka

mě neopustila jako ta vaše skutečná, ale po té nehodě jí doktoři neustále dávali léky, takže pak bylahodně rozháraná. Musela jsem nějaký čas bydlet u strýce a tety. Vím, jaké to je být sám.“

Střelil po mně pohledem a zase se odvrátil. „Jaké bylo žít u příbuzných? Byli na tebe hodní?“

Když mi bylo dvacet, prošla jsem terapií, abych se vypořádala se svými pocity po nehodě a nějakzpracovala své vztahy s mámou – hodně mi to pomohlo -, ale bez ohledu na to, jak často o tom mluvím,

nikdy to není snazší. Dokonce jsem ty pocity nikdy nerozebírala ani s Lukem.

„Teta je mámina sestra, vždycky se snažily mít jedna nad druhou navrch, ale myslím, že ke mně byladocela milá. Její děti jsou starší než já a nevšímaly si mě. Mně to ale bylo jedno.“

„Opravdu? Vsadím se, že ti to naopak vůbec jedno nebylo.“ V jeho hlase nezněl žádný posměch. „Nebyla

žádná jiná rodina, ve které bys mohla bydlet?“

„Všichni z otcovy rodiny jsou mrtví a máma má jen jednu sestru.“ Ve skutečnosti má taky jednohostaršího nevlastního bratra, ale ten byl ve vězení za loupež a máma ho docela určitě nepovažuje zarodinu. „Bylo to těžké, ale teď, když jsem starší, snažím se pochopit, čím máma musela procházet.Tenkrát se lidi nechodili radit nebo truchlit do podpůrných skupin. Doktoři jim prostě dali prášky.“

„Poslala tě pryč.“

„Nebylo to tak zlé.“ Pamatuju si ale šeptání bratranců, to, jak strýc a teta přestávali mluvit, když jsem

vešla do místnosti. Zatímco máma byla trochu rozmazaným obrazem sebe samé, teta představovala ostré

hrany a jasné linie na stejné kanavě. Obě jsou světlovlasé a drobné, všechny ženy v rodině krom mě jsou

světlovlasé, ale rty má teta Val tenčí, nos delší a oči ostřejší. Tam, kde je máma samá emoce, ať užpozitivní, nebo negativní, teta Val je klidná, chladná, soustředěná. Od ní jsem se žádných objetínedočkala.

„A potom tvoje matka prodala dům, že? Polovina rodiny byla pryč a tvůj domov rovněž.“

„Jak víte -“

„Když chceš někoho poznat, opravdu poznat, dá se k tomu dospět mnoha způsoby. Stejně tak si mohlatvoje matka poradit mnoha způsoby se svou situací.“

„Musela dům prodat, táta neměl životní pojistku.“ Šest měsíců po nehodě máma konečně přišla avyzvedla si mě, a tehdy jsem zjistila, že můj domov už neexistuje.

„Snad, ale nemohlo být jednoduché odstěhovat se, když se toho už tolik změnilo. A navíc do tak malého

domu.“

„Zůstaly jsme jen dvě. Nepotřebovaly jsme tolik místa.“

Přestěhovaly jsme se do nájmu dvou místností v nejhorší části Clayton Falls s výhledem na celulózku.Lahvičky s prásky nahradily lahve vodky. Máminy růžové hedvábné šaty se změnily na nylonové, jejíparfém White Linen od Estée Laúder byl jen napodobeninou. I když jsme neměly moc peněz, přesto se jídařilo dát dohromady dost na francouzské cigarety – máma si myslí, že všechno francouzské je elegantní , a na méně elegantní vodku. Popov není Smirnoff.

Prodala nejenom nás dům, ale prodala i všechny tátovy věci. Daisyiny trofeje a kostýmy si samozřejměnechala, visí v její skříni.

„Na dlouho jste ale jen ve dvou nezůstaly, že?“

„Musela se vypořádávat se spoustou věcí. Pro osamělou matku to není jednoduché. Tehdy moc možností

nebylo.“

„Tak si řekla, že si najde opravdového muže, aby se o ni tentokrát postaral.“ Usmál se.

Chviličku jsem na něj koukala. „Ona pracovala… po té nehodě.“

Jako sekretářka v malé stavební firmě, ale většinou hlavně tvrdě pracovala na tom, aby vypadala dobře.Nikdy nevyšla z domu bez dokonalého nalíčení a obvykle byla napůl stříknutá, když si make-up nanášelana obličej, takže nebylo nic výjimečného vidět ji s poněkud rozmazanýma očima nebo příliš červenýmitvářemi. Nějakým zvláštním způsobem to hrálo v její prospěch, působila trochu jako polámaná panenka amuži se na ni dívali, jako by ji měli chuť zachránit před velkým zlým světem. Její nedávný vdovský statutjí nebránil v tom, aby jim úsměvy oplácela.

O čtyři měsíce později jsem měla nového nevlastního otce, pana Významného Wannabeho. Prodejce z téjejich firmy jezdil bourákem, kouřil doutníky, a dokonce nosil kovbojské boty, což by mohlo mít smysl vTexasu nebo třeba i v Albertě, ale nemyslím, že by kdy opustil nás ostrov. Řekla bych, že to byl takový

ten hranatý, úhledný muž ve stylu stárnoucího Toma Sellecka. Máma nechala práce hned po tom, co se

vzali. Asi se spoléhala, že on představuje zajištění.

„Co sis myslela o svém novém otci?“

„Byl v pohodě. Vypadalo to, že ji skutečně miluje.“

„Takže tvoje matka měla nový život, ale co ty?“

„Wayne se snažil.“.

Byla bych si přála prožívat s ním aspoň trochu z té blízkosti, jaká panovala mezi mnou a otcem, jenže sWaynem jsme spolu neměli o čem mluvit. V hloupých časopisech a letácích četl jedině doporučení, jakrychle zbohatnout. Pak jsem zjistila, že ho dokážu rozesmát. Jakmile jsem si uvědomila, že si myslí, žejsem legrační, měnila jsem se v jeho blízkosti v totálního šaška a dělala všechno možné, jen aby se smál.Jenže mámu štvalo, když se mi to povedlo, a často mu říkala: „Přestaň, Wayne, jen ji v tom podporuješ.“Tak přestal. Já byla dotčená a dělala jsem si z něj pak srandu, kdy to jen šlo, prostě jsem byla pěkněvykutálená. Nakonec jsme si jeden druhého přestali všímat.

Úchyl na mě upřeně koukal a já jsem si uvědomila, že moje pokusy dozvědět se o něm víc mu slouží jen ktomu, aby se on dozvěděl víc o mně. Hezky zpátky k tématu.

„Co váš otec?“ optala jsem se. „O něm jste se nezmínil.“

„Otec? Ten člověk pro mě nikdy otcem nebyl. A nebyl dost dobrý ani pro ni, jenže ona to nechtěla vidět.Hlas mu začal stoupat. „Byl obchodní cestující, proboha, tlustý chlupatý prodavač, co…“

Párkrát polkl a pak řekl: „Musel jsem ji osvobodit.“

Nebyla to samotná slova, co mi z nich přeběhl mráz po zádech, ale hlavně plochost jeho hlasu, když jevyslovil. Byla bych se ráda dozvěděla víc, ale instinkt mi radil, abych raději vycouvala. Vždyť co na tomsejde. Ať už s ním cloumala jakákoli bouře, rychle přešla.

Vyskočil s úsměvem z postele, protáhl se a po spokojeném povzdechu prohlásil: „Dost řečí. Měli bychomoslavit počátek naší rodiny.“ Přísně na mě pohlédl a přikývl. „Zůstaň tady.“ Hodil na sebe oblečení a kabát

a zmizel venku. Když otevřel dveře, zavanula k posteli vůně dějícího listí a vlhké půdy – vůně umírajícíholéta.

Když se vrátil, měl zarudlou kůži a oči mu svítily. Jednu paži držel za zády. Posadil se vedle mě a natáhlruku. Pěst měl zavřenou.

„Občas musíme v životě projít těžkým obdobím,“ spustil. „Taková období jsou však zkouškou, a kdyžzůstaneme silní, budeme nakonec odměněni.“ Setkal se s mým pohledem. „Otevři ruku, Annie.“ Stáleudržoval oční kontakt a přitom mi vtiskl do dlaně něco malého a studeného. Bála jsem se na to podívat.

„Kdysi dávno jsem tohle dal někomu, kdo si to nezasloužil.“ Dlaň mě svrběla. Povytáhl obočí. „Nechceš sepodívat?“ Pomalu jsem shlédla na svou ruku a uviděla, jak se v ní blyští jemný zlatý řetízek. Jeho prsty senatáhly a dotkly se drobounkého zlatého srdíčka, které leželo uprostřed. „Krásné, že?“ Chtělo se mizahodit ten řetízek co nejdál.

„Ano, ano, moc hezky, děkuju,“ vypravila jsem ze sebe. Vzal mi ho z dlaně. „Posaď se, ať ti ho můžuzapnout.“ Všecka kůže mě svědila, když se jí řetízek dotkl.

Chtěla jsem se zeptat, co se stalo dívce, která ho vlastnila, jenže jsem byla k smrti vyděšená, že by mi to

mohl

OSMÉ SEZENÍ

No jo, doktorko, vážně začínám pochybovat o svým chování – ale jo, vím, že jsem se chovala všelijak.Jenže teď už to nějak začíná bejt na překážku. Víte, jako například mý mu životů. Hele, já jsem sice třeba

nebyla zrovna sluníčko, než se to všechno semlelo, a taky jsem k tomu měla celkem dobrý důvody mrtvou sestru, mrtvýho tátu, opilou mámu, nanicovatýho nevlastního otce ale aspoň jsem se snažila s tím

neotravovat celej svět. A teď? Lidi, neexistuje snad nikdo, kdo by mi nelezl na nervy! Vy, reportéři,poldové, pošťák, kámen na cestě. Vlastně ten kámen mi zas tak nevadí. Chci říct, že jsem mívala lidiráda. Sakra, dalo by se říct, že jsem byla zatraceně společenská. Ale dneska?

Vezměte si moje přátele. Zavolaj nebo mě chtěj navštívit, pořád ještě mě někam zvou, ale já si hnedzačnu myslet, že se jen snažej dostat k vnitřním informacím o tom, jak pokračuje vyšetřování, anebo ževšecky ty pozvání jsou v duchu měli-bysme-vážně-někam-pozvat-tu-chudinku- -holku. A když odmítnu,tak se pak zřejmě sesednou a vykládaj si o mně.

Chápete, z mý strany je nespravedlivý a dětinský si to jenom myslet, tím spíš to pak říkat, protože bychměla bejt lidem vděčná, že jim stojím za to, aby to zkoušeli, že jo?

Jde o to, že v mým životě se neděje celkem nic, o co bych se chtěla podělit, a u poloviny věcí, o kterejchse mluví, jsem úplně mimo. Zmeškala jsem filmy, světový události, trendy a technologie. Takže kdyžběhem nějaký z mejch krátkejch výprav do vnějšího světa narazím na někoho známýho, ptám se ho najeho život, a ten člověk vypadá, že se mu ulevilo, a blekotá o krizi v práci anebo o novým příteli nebo ovýletě, na kterým byl. Říkám si, že je skoro uklidňující slyšet, že když můj život je na sračky, lidi každýráno vstávaj a žijou dál. Jednoho dne třeba i já budu schopná držkovat na práci.

Ale když se rozloučíme a já koukám, jak jdou ty lidi pryč, zpátky ke svýmu normálnímu životů, začínám

bejt zase namíchnutá. Nenávidím je, že nemaj takový trápení jako já, nenávidím je, protože jsou schopnýse radovat. Nenávidím sebe, že tohle cejtím.

Dokonce se mi podařilo odcizit si Christinu, ačkoli se nevzdala bez boje. Když jsem se nastěhovala zpátkydo domu, vecpala se mi tam se zařizováním, sháněním nábytku a vybíráním vybavení. Dokonce minaplnila ledničku. Její velitelský postup byl jedním z rysů, který jsem na ní měla nejradši. Sakra, vminulosti jsem byla nejšťastnější, když mi Christina řídila život. Když mi ale začala chodit kolem baráku sknihou fengšuej v ruce, hledala, co kam přesune, aby umožnila proudění ozdravný energie, nosila miseznamy telefonních čísel cvokařů – to bylo před váma – a letáky o útulcích pro oběti znásilnění, začalajsem bejt hádavější a ona zase agresivnější.

Pak se pustila do takovýho toho pojďme-si-o-tom- -promluvit, nosila flašky vína a svoje tarotový karty.Vyložila a pak četla klíčový věty z knížky, jako: „Dosud jste bojovala sama se sebou. Je načase podělit se

o své břemeno s ostatními.“ Pro případ, že by mi to nedocházelo, se na mě po každým takovým výrokuzadívala. Celkem jsem ty její návštěvy snášela, i když jsem z nich zrovna radost neměla, ale když jednouzase položila karty na stůl a řekla: „Nikdy se přes to nedostaneš, když o tom nezačneš mluvit,“ už jsem to

nevydržela.

„Tvůj život musí bejt vážně pěkně v pytli, když se potřebuješ chodit hrabat v mým hnoji, Christino.“

V obličeji se jí objevil tak ublíženej výraz, že jsem začala mumlat omluvy, ale za chvíli stejně odešla.

Když jsme spolu mluvily naposledy, to už jsou měsíce, dohodly jsme se, kdy mi přinese nějaký svoje starýšaty – snažila jsem se z toho vykroutit, ale nedala si říct, trvala na tom, že mě to rozveselí. Hodinu předtím, než měla přijít, se mi střeva zauzlovaly vzteky a výčitkama. Poslala jsem jí vzkaz, že to ruším, a vyjela

si na tříhodinovou vyjížďku. Po návratu domů jsem na prahu narazila na velkou krabici šatů. Rovnoujsem ji strčila do sklepa.

Když mi další den telefonovala, nevzala jsem to. Nechala mi vzkaz, znělo to vesele a vzrušeně, jestli jsemnašla šaty a že se nemůže dočkat, až mě v nich uvidí. Zavolala jsem její hlasovou schránku a nechala jítam poděkování, ale od tý doby už jsem jí na žádnou zprávu neopověděla.

Co je se mnou sakra v nepořádku? Proč jsem na každýho tak hnusná?

Byla jsem přesvědčená, že jsem jednou v noci zaslechla Úchyla, jak říká nějaké jméno. Nebylo to dostnahlas, abych rozuměla, ale určitě to neznělo jako to moje. Nebyla jsem tak hloupá, abych se ho

vyptávala, ale hloubala jsem nad tím.

Pokud jde o oblast sexu, tak se držel toho základního. Díkybohu. Myslím, že co se úchylů týče, tak jsem

dostala celkem slušnýho. Poslyšte, já ho nijak nechválím. Myslím to tak, že se mi nesnažil natrhnout

zadek ani mě nenutil ho kouřit, patrně věděl, že bych mu to jeho péro ukousla. Svou roli jsem měla vmalíčku. Věděla jsem, kde se mám dotknout, jak se dotknout, co říkat a jak to říkat. Dělala jsem všechnomožný, jen aby to proběhlo co nejrychleji, a nakonec jsem v tom byla hodně dobrá.

Po fyzické stránce bylo jednodušší mu pomáhat, ale emocionálně se ze mě zase kousek odštípl a vytratil

se.

Jakmile se Úchyl dozvěděl, že jsem těhotná, zdálo se, že už mu nezáleží na tom, abychom to dělalikaždou noc, ale s koupelemi nepřestal. Občas si jen opřel hlavu o můj hrudník a mluvil, dokud neusnul.

Medovým hlasem mi vykládal svoje teorie o všem od prachu po zvracení. Nejvíc se ale upínal na lásku a

společnost. Jako když prohlašoval, že naše společnost je zaměřená jen na zmocňování se věcí a jejichdržení. Ne že by mu to nějak bránilo zmocnit se mě a držet mě tady.

Z představy, jak se mé geny smísí s jeho a cosi z toho vznikne, se mi dělalo zle. Poslední, co jsem sipřála, bylo jakkoli s ním být spojená, a když jsme v noci leželi v posteli, přemlouvala jsem své tělo, aťpotratí. Každou negativní myšlenku, na kterou jsem dokázala přijít, jsem směřovala na tu zrůdu, co vemně rostla, a představovala jsem si, jak ji moje tělo vypuzuje ven. Můj spánek obvykle končil ledovýmpotem po nočních můrách, ve kterých mi odporné zárodky trhaly tělo na kusy.

Celou zimu mi hlavou táhly obrazy toho, jak tam nahoře porodím s Úchylem vedle sebe. Nutil mě, abychnahlas četla z knihy o domácím porodu dítěte. Musela jsem si každé slovo z pusy přímo tlačit. Když jsemdřív v televizi viděla porod, zakrývala jsem si oči, protože jsem se nedokázala dívat, jak nějaká chudinkaženská křičí, zatímco jí tu věc rvou z těla. Vždycky jsem si říkala, že jestli někdy porodím, tak se tak stanepod množstvím utišujících léků a manžel mi bude šeptat povzbuzení.

Čuhelovi dobrá nálada nad mým těhotenstvím vydržela jen pár měsíců. Jeden den byl spokojený s tím,jak vypadají mé nehty, ale příští den už mi nařídil, ať začnu znovu. Jednu chvíli bylo v pořádku, když jsem

chtěla čůrat ve dvě hodiny, v dalším okamžiku mě však odtáhl ze záchodu a nařídil, že mám počkat dotří. Pro těhotnou ženu, která má malý močový měchýř, to představovalo nesnesitelné mučení.

Ráno jsem si oblékla to, co mi vybral, ale uprostřed dne mě nutil, abych se převlékla. Když se na nádobíobjevil třeba jen sebenepatrnější flíček, musela jsem všechno umývat znovu. Když jsem jednou odmítladrhnout koupelnu a tvrdila, že je čistá, vysloužila jsem si úder hřbetem ruky přes obličej, až jsem seodrazila od stěny a drhla jím podlahu srubu. Naučila jsem se udržovat si výraz zahanbené pokory, nutilajsem se koukat do podlahy a krčila jsem hřbet jako zbitý pes.

Ke konci ledna jsme právě dosnídali a já uklízela. Úchyl mě chvíli pozoroval a pak, jako kdyby mioznamoval, že skočí s odpadky, řekl: „Pojedu na výpravu.“

„Na jak dlouho? Kam? Nemůžete mě tu nechat samotnou

„Pravidla určuji já, Annie.“ Jeho hlas zněl netečně.

„Mohl byste mě vzít s sebou. Třeba byste mě mohl v dodávce přivázat nebo tak něco. Prosím.“

Zavrtěl hlavou. „Tady je to pro tebe bezpečnější.“

Vyndal ze skříněk nějaké jídlo, většinou vitaminové nápoje a proteinové prášky, které se míchají s vodou,a nechal je na kuchyňském pultu. Žádné náčiní.

Většinou jsem neměla dovoleno přibližovat se ke kamnům na dřevo, ale teď odemkl zástěnu a odstranil ji.

Potom narovnal snad tunu dřeva dovnitř domku a zapálil pro mě oheň. Neměla jsem sekyrku ani novinyani nic na podpálení nového ohně, tak jsem si musela dávat zatracený pozor, aby mi tenhle nevyhasl.

Několik měsíců nebyl pryč, proto jsem si domýšlela, že nám zřejmě docházejí zásoby a že je jede doplnit.Neměla jsem tušení, kde jídlo skladuje, a všechno, co přinášel, bylo v taškách na zip, takže jsem anineměla možnost poznat, z jakého obchodu to je, nicméně jsem předpokládala, že má někde venku usrubu mrazák, sklep nebo nějaký přístřešek. Doufala jsem, že důvodem výpravy jsou skutečně zásoby.Vyhledá zase Christinu? Co když si najde nějakou jinou ženu, která se mu bude víc líbit a na mězapomene? Jak dlouho trvá, než člověk umře hlady? Ještě víc než jeho jsem se bála, že tam nahořezůstanu sama.

Několik let před mým únosem zmizela z Clayton Falls jedna dívka a já jsem se obvykle třásla hrůzou, žebych mohla při procházkách s Emmou najít její tělo. Teď jsem si kladla otázku, jestli je svět plný takových

holek, jako jsem já. Jejich rodiny si žijí dál svůj život. Již nejsou námětem prvních stránek v novinách.Jejich vlastní úchyl je zavřel v nějakém srubu nebo sklepě a ony čekají, až je někdo zachrání.

Když jsem dělala další značku do stěny, snažila jsem se nemyslet na to, jak dlouho už tam jsem. Snažilajsem se věřit, že s každým uplynulým dnem se blíží chvíle, kdy mě někdo najde. Čím déle zůstanu naživu,tím větší šanci jim dávám, aby mě mohli najít. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdyby mě zachránili vdobě, kdy budu ještě těhotná. Byla jsem v pátém měsíci a věděla jsem zcela jistě, že na potrat už jepozdě, ale nemyslela jsem si, že bych ho dokázala podstoupit, ať už vůči tomu dítěti cítím cokoli. Moc bymě zajímalo, co by tomu, že jsem těhotná, říkali Luke a moje rodina. Nedokázala jsem si Luka představit,jak chová v náručí násilníkovo dítě a přijímá je do svého života. Dost práce mi dalo už jenom představit si

takhle sebe samotnou.

Asi si myslíte, že se mi líbilo, když byl Úchyl pryč, ale já byla každým dnem čím dál úzkostnější. Čekalajsem, až se dveře otevřou, prosila jsem, aby se otevřely. Nenáviděla jsem ho, ale nemohla jsem sedočkat, až ho uvidím. Byla jsem na něm zcela závislá.

Jelikož jsem nevěděla, jak dlouho bude pryč, rozdělila jsem si jídlo na příděly. Nebyl tam, aby mi řekl,kolik je hodin, tak jsem naslouchala rytmu svého těla, ale hlad jsem měla pořád. Vím, že spoustětěhotných žen bývá ze začátku špatně, ale mně nikdy na zvracení nebylo, jen jsem byla trvale ospalá a

hladová.

Celý život jsem ráda pobývala co nejvíce venku, v létě jsem každý večer chodila plavat a v zimě každývíkend lyžovala. Teď jsem tu zavřená koukala do čtyř stěn. Neustále jsem chodila z jedné strany srubu na

druhou. Před lety jsem viděla v zoo medvěda, který bez přestání běhal sem a tam podél plotu. Vydupaltam cestičku hlubokou jako příkop a vzpomínám si, že jsem si kladla otázku, zda bych raději nebylamrtvá, než žít takhle.

Když jsem zrovna nechodila, opírala jsem se o stěny a byla zvědavá, co je na druhé straně za nimi, nebojsem seděla v koupelně s okem přitisknutým k mé maličké dírce ve zdi.

Když vyšlo slunce, dírka vrhala malinkaté světýlko na zadní stranu koupelnových dveří a já strávila celéhodiny sledováním toho, jak se pomaličku pohybuje, až docela zmizí.

Bez něj jsem neměla žádné zprávy, tak jsem se oddávala filmovým fantaziím. Představovala jsem simámu, jak se doma modlí, abych byla v pořádku, mluví s policií, z televizní obrazovky mě prosí, abych sevrátila. V duchu jsem viděla Christinu a Luka, jak každý týden pročesávají lesy a mají s sebou Emmu,

která se pokouší zachytit moji stopu. A nejlepší byla představa, jak Luke rozráží dveře srubu a bere mě donáručí.

Představovala jsem si, že máma dokonce přestala pít a začala si hledat nějakou podpůrnou skupinu žen spodobným osudem, kde se scházejí matky nezvěstných dětí. Vysnila jsem si, že ji potkalo zjevení – nyní siuvědomila, jak se mnou celý život zacházela, a chce to všechno napravit. Až mě zachrání, budeme si

proto bližší.

Nikdy by mě nenapadlo, že mi budou chybět Waynovy hloupé žertíky a způsob, jakým mi cuchal vlasy,když mi bylo dvanáct. Teď jsem však smlouvala s Bohem a slibovala, že jestli se dostanu domů, tak budutrpělivě poslouchat tisíce Waynových kulhavých obchodních nápadů.

Mnoho času jsem strávila osaháváním svého břicha. Byla jsem zvědavá, jak to dítě vypadá. V některýchknihách byly obrázky plodu v různých stupních vývoje a všechny mi přišly hrubé. Byla jsem si jistá, žemoje dítě bude vypadat dobře, jenže co to bude za dítě, když je jeho otcem Úchyl?

Úchyl se vrátil po pěti nekonečných dnech.

„Posaď se na postel, Annie,“ nařídil mi, sotva vešel dovnitř. „Musíme si promluvit.“ Posadila jsem se aopřela se zády o stěnu. On si sedl vedle mě a vzal mě za ruku.

„Zajel jsem do Clayton Falls a opravdu bych byl rád, kdybych ti to nemusel říkat…“ Pomalu zavrtěl hlavou.

„Veškeré pátrání bylo odvoláno.“ Ne!

Prstem mi dělal kroužky na ruce. „Jsi v pořádku, Annie? Jistě je to pro tebe rána.“ ‚

Přikývla jsem.

„Musím připustit, že mě překvapilo, když jsem viděl, že je tvůj dům tak brzy na trhu, ale zřejmě majípocit, že se musí žít dál.“ Šok vystřídal hněv nad představou, že je můj dům na prodej – viktoriánskýtrojpodlažní dům, do kterého jsem se zamilovala v tu chvíli, kdy jsem uviděla nádherná okna s barevnýmiskly, třímetrové stropy a původní dřevěné podlahy. Jak to mohla máma udělat? Nikdy ten dům nemělaráda, tvrdila, že je moc starý a že je v něm průvan. Pomáhal jí Wayne zatlouct na předním dvorku ceduliNA PRODEJ? Zřejmě je rád, že se zbavil své vykutálené nevlastní dcery.

„Jak jste to zjistil?“

„Na tom nezáleží, důležité je pouze to, že mi stojí za námahu ti o tom povědět. Dozvěděl jsem se tam iněco dalšího.“ Odmlčel se. Věděla jsem, že čeká na moji repliku, ale nechtěla jsem mu přihrávat. Jenže seto musím dozvědět, což znamená, že se musím zeptat. „Co dalšího?“ Jak mě zase raníš, ty hajzle? „Něco mimořádně zajímavého o Lukovi…“ Tentokrát jsem se přinutila mlčet. Nakonec pokračoval. „Vypadá to, že už ho unavilo na tebe čekat.“ „Nevěřím vám. Luke mě miluje -“ „No, když jsem ho viděl, jak jde a drží kolem ramen tu rozkošnou blondýnku a naklání se a šeptá jí do

ucha, nemyslím, že jí vykládal, jak moc miluje tebe, Annie.“ „Lžete, to by ne-“

„Copak by neudělal? Chceš mi upřímně tvrdit, že sis nikdy nepoložila otázku, jestli milý Luke nepůsobí ažmoc dobře na to, aby to byla pravda? Je to slaboch, Annie.“

Myšlenky mi v hlavě jen vířily. Zadívala jsem se na protější stěnu.

Úchyl přikývl. „Teď to začínáš vidět. Před čím jsem tě zachránil.“

Je možné, aby Luke už chodil s někým jiným? Jedna blond číšnice, na jejíž jméno si nemůžu vzpomenout,po něm podle mě jela. Povídal mi ale, ať nejsem hloupá.

Den před mým únosem Luke nezněl moc nadšeně, když jsem ho na příští den zvala na večeři. Byl vrestauraci a já si prostě myslela, že má moc práce, anebo se obává, že to zase zruším. Nebyla v tom užtehdy jiná žena? Ne, to nemohla. Luke mi ani jednou neřekl, že by byl nespokojený, a on neumípodvádět.

Úchyl mě vzal za bradu, abych se musela setkat s jeho pohledem. „Jsem jediný, kdo ti zbyl, Annie.“

Jednoduše lže. To všechno je jen nejnovější, nejlepší tah v té jeho zvrhlé hře. Nic nemá tak rád, jakokdyž mnou může otřást. Ostatním lidem na mě záleželo, spoustě lidí. Tak jsem tedy nebyla nejlepšípřítelkyní, zvlášť těsně před únosem, ale Luke mě nenahradí jen tak. A Christina mě má ráda – bylavždycky mojí nejlepší kamarádkou, vím, že by na mě nezapomněla. Možná jsme s mamkou neměly zrovna

stejné názory – ona a Daisy spolu vycházely lépe -, ale určitě je zničená z toho, že jsem nezvěstná.Prodat dům nic neznamená, pokud je to pravda. Nejspíš to udělali proto, aby získali peníze na vypsanouodměnu.

Ale co když Úchyl nelže? Co když mě opravdu už nehledají? Co když opravdu všichni jdou prostě dál?Luke třeba má novou přítelkyni, která pořád jen nepracuje. Mamka možná právě v tuhle chvíli podepisujeprodejní smlouvu na můj dům a Emma na mě taky zapomněla. Je u Luka a té blondýnky? Všichni si dálžijí svůj život, a já tady zůstanu uvězněná šíleným sadistickým násilníkem až do smrti.

Úchyl to podal tak věrohodně, a jaký já mám důkaz, že je to jinak? Nikdo mě nenašel, že? Chtěla jsem ses ním přít a přesvědčit ho, že ostatní lidé mě mají rádi, ale jenom jsem otevřela pusu, nevyšla z ní anihláska. Místo toho jsem si vzpomněla na psí útulek.

Chodila jsem tam vypomáhat, většinou čistit kotce a brát psy na vycházku. Některé psy v minulosti týralia oni teď kousli každého, kdo se k nim přiblížil. Pak tam byli další, kteří za žádnou cenu nepřijali projevcitu, a ještě jiní, co se stali úplně podřízenými a počůrali se, jen jste trochu zvýšili hlas. A byli tam i takoví,

co už všechno vzdali a jen seděli v klecích a koukali do zdi, i když možní noví majitelé vstoupili dovnitř.

Jeden pes, Bubbles, ošklivý mrňous s kožními problémy, tam byl celé věky, ale jakmile někdo nový přišel,vypínavě se předváděl u přední mříže, jako kdyby byl tím nejkrásnějším stvořením na světě. Pořád doufal.

Chtěla jsem si ho vzít domů, ale v té době jsem bydlela v malém bytě. Nakonec jsem docházení doútulku musela kvůli práci vzdát, takže jsem se nedozvěděla, jestli si ho nakonec někdo vybral. Já jsem teď

jako hloupý pes, který čeká, až si ho někdo vezme domů. Doufala jsem, že Bubblese uspali dřív, než siuvědomil, že si pro něj nikdo nepřijde.

DEVÁTÉ SEZENÍ

Cestou domů z našeho minulýho sezení jsem se zastavila pro benzin a vedle pokladny byly poličky plnýpytlíků s bonbony. V horách jsem nic takovýho nesměla, a když jsem tak dlouho podobný záležitostipostrádala, úplně obyčejný pitomosti, tak jak čas běžel, nakonec jsem je postrádat přestala, protože užjsem si ani nevzpomínala, co jsem měla ráda. Jak jsem tam u pumpy stála a koukala na bonbony,vybavila jsem si, že jsem je měla ráda, a vzteky se ve mně všecko začalo vařit.

Dívka u pokladny se zeptala: „Je to všecko?“ A já slyšela sama sebe, jak říkám: „Ne,“ a pak jsem začalarukama hrnout ty pytlíky z poličky – kyselý bonbony, žužu, želé, gumový hady, všecko. Lidi, co stáli za

mnou, zírali na bláznivou ženskou, co si tam hrabe sladkosti, jako kdyby byl Halloween, ale já jim na tokašlala.

V autě jsem roztrhla jeden pytlík a nacpala si do pusy plnou hrst bonbonů. Brečela jsem – nevěděla jsemproč, a bylo mi to fuk – a snědla tolik bonbonů, že jsem zvracela, když jsem dojela domů, a jazyk jsemměla celej odřenej.

Ale snědla jsem další, spoustu dalších, a rychle, jako kdybych se bála, že mi to každou chvíli někdozatrhne. Chtěla jsem zase bejt tou holkou, co tak strašně milovala bonbony, doktorko. Strašně moc.

Seděla jsem v kuchyni, papírky a prázdný pytlíky všude kolem, a nebyla jsem schopná přestat brečet. Ževšeho toho cukru mě rozbolela hlava. Zase se mi chtělo zvracet. Ale brečela jsem, protože to cukroví

nechutnalo tak, jak jsem si pamatovala. Nic nechutná tak, jak si pamatuju.

Úchyl mi nikdy neřekl, proč jel do Clayton Falls ani co tam dělal krom toho, že slídil kolem mejchtakzvanejch blízkejch, ale první večer po jeho návratu mi bylo jasný, že má skvělou náladu. Nic ho taknepovzbudilo, jako když mohl holce říct, že na ni všichni kašlou. Pískal si, když chystal večeři, a tancovalpo kuchyni jako v nějaký kuchařský šou.

Jak jsem tak na něj zírala, jen se usmál a naznačil úklonu.

Jestli to stihl do Clayton Falls a zpátky za pět dní, nemůžu být tak moc daleko, nebo moc na severu,ledaže by auto někde zaparkoval a letěl. Jenže to vypadalo, že na tom už tak jako tak nezáleží. Jestli jsem

od domova deset nebo tisíc kilometrů, stejně je to nepřekonatelná vzdálenost. Když jsem přemýšlela odomě, který mám tak ráda, o přátelích a rodině a hledačských partách, co nehledají, cítila jsem jenúnavu, která na mě ležela jako deka a tížila mě. Spát. Všechno to zaspat.

Mohla jsem se takhle cítit donekonečna, ale dva týdny po tom, kdy se Úchyl vrátil, zhruba v půlce února,když jsem byla na konci pátého měsíce, jsem ucítila, jak se dítě pohnulo. Byl to hrozně zvláštní pocit, jako

kdybych spolkla motýla, a v tu chvíli dítě přestalo být čímsi zlým, přestalo být jeho. Bylo moje a já se oně dělit nebudu.

Pak už se mi líbilo být těhotná. Každý týden, jak jsem přibírala a zakulacovala se, jsem žasla nad tím, žemé tělo tvoří nový život. Necítila jsem se uvnitř mrtvá, cítila jsem se živá. Dokonce ani Úchylova obnovená

posedlost mým tělem nezměnila mé pocity ohledně těhotenství. Nutil mě stát proti němu, zatímco mipřejížděl rukama po břiše a po prsou. Během jednoho z těchto „vyšetření“, které jsem strávila počítánímsuků ve stropě, prohlásil: „Ani nevíš, jaké máš štěstí, Annie, že přivedeš na svět dítě daleko od dnešníspolečnosti. Lidské bytosti všechno jen ničí, válčením, vládnutím a z chamtivosti ničí přírodu, lásku arodiny. Tady jsem však stvořil čistý svět, bezpečný svět, ve kterém vychováme naše dítě.“

Když jsem ho poslouchala, vzpomněla jsem si na opilého řidiče, co mi zabil tátu a sestru. Myslela jsem nadoktory, co do mámy cpali prášky, na realitní makléře, kteří by udělali cokoli, jen aby urvali kšeft, jakjsem věděla, na přátele a rodinu, kteří si žijí dál po svém, na policajty, co musej mít v hlavě řezanku,jinak by mě už dávno našli.

Štvalo mě, že Úchylův názor vůbec beru v úvahu. Jenže když vám někdo vykládá, že nebe je zelený, byťvíte, že je modrý, a když se chová, jako kdyby vážně bylo zelený, a tvrdí vám to den co den, jako kdybytomu vážně věřil, tak si nakonec začnete říkat, jestli nejste na hlavu, když si myslíte, že je modrý.

Kolikrát jsem se ptala sama sebe Proč já? Proč si ze všech holek, co je mohl přepadnout, vybral právěrealitní agentku, pracující ženskou? To přece není typicky horský materiál na manželku. Ne že bych toněkomu přála, ale copak nechtěl někoho, u koho by měl jistotu, že to bude slaboch? U koho by věděl, žemu soulož s ním nedá tolik práce? Pak jsem si ovšem uvědomila, že to věděl. Celou dobu to věděl.

Domnívala jsem se, že už jsem v sobě dětství a rodinu zpracovala, stejně jako bolest, ale když vás dostdlouho válejí v hnoji, nijak se toho zápachu nezbavíte. Můžete se drhnout kdejakým druhem mýdla a dřítsi kůži, až bude celá spálená, ale jen co vyjdete ven, budou se na vás slítávat mouchy. Jedna za druhou,protože vědí. Vědí, že pod tou čerstvě vydrhnutou kůží je jen hnůj. Nic než sračky. Můžete se umývat, jak

chcete, mouchy budou vždycky vědět, na koho si sednout.

Tu zimu Úchyl zavedl systém odměn. Když se mnou byl spokojený, dával mi dárky – extra plátek masa kvečeři, nebo mimořádnou přestávku na čůrání. Když jsem dokonale poskládala prádlo, povolil mi většíkousek cukru do čaje. Po jedné cestě do města řekl, že jsem byla hodná holka, a dal mi jablko.

O tolik jsem přišla, že když mi něco dal, dokonce tak obyčejného jako jablko, stalo se to něčímvýjimečným. Snědla jsem je se zavřenýma očima a v duchu jsem seděla v létě pod stromem, skoro jsem

na nohou cítila slunce.

Nadále mě trestal, když jsem něco udělala špatně, ale už dlouho mě neuhodil, a já si občas přála, aby toudělal. Bití bylo fyzickým aktem, který ve mně probouzel vzdor. Jenže ta zatracená hlava? Ta mi tedaprováděla kousky! Jak měsíce míjely, hlasy mých milovaných slábly v šepot a jejich tváře se rozmazávaly.

Pomalu, den po dni, se nebe stávalo zeleným.

Dál pokračoval se znásilňováním, ale teď to bylo trochu jinak, spíš jako kdyby on hrál nějakou roli. Občasse dokonce projevil laskavě, mile, pak se ale vzpamatoval a zrudl, jako by právě milé chování bylo

špatností.

Někdy prostě přestal a položil se vedle mě s rukou na mém břiše a kladl mi otázky: „Jaké je být těhotná?Cítíš, jak se dítě hýbe?“ I když neměl náladu na sex, stejně jsem si musela obléknout šaty a pak jsmezpravidla leželi v posteli a on si opíral hlavu o mou hruď.

Jednou večer mi váha jeho hlavy probudila v prsou mateřský pocit a já začala snít o miminku.Bezmyšlenkovitě jsem začala nahlas prozpěvovat: „Neplač maličký, spi.“ Jen jsem si uvědomila, co dělám,

okamžitě jsem přestala. Pohnul hlavou tak, že mi ji opřel o rameno, a podíval se mi do očí. „To mizpívávala matka. Zpívala ti někdy matka, Annie?“

„Co si pamatuj u, tak ne.“

Pátrala jsem v mysli, jak udržet hovor. Chtěla jsem se o něm dozvědět víc, ale nemohla jsem prostě jentak přijít a zeptat se: „Jak se z vás stal úchyl?“

„Vaše matka musela být zajímavá žena,“ prohodila jsem a doufala, že si na tu minu šlápne, ale nic

neříkal. „Chcete, abych vám zazpívala nějakou písničku? Moc jich neznám, ale mohla bych to zkusit. Jakodítě jsem chodila do zpěvu.

„Teď ne. Chci slyšet víc o tvém dětství.“

Kruci! Můžu ho přivést k tomu, aby mi něco prozradil, když mu budu vykládat o svým hnusu?

„Máma nebyla zrovna typ, co zpívá ukolébavky,“ začala jsem.

„A ty hodiny zpěvu, to byl tvůj nápad?“

„To všechno máma.“

Celé mé dětství padlo na to, že se zkoušelo pořád něco nového; zpěv, klavír a samozřejmě krasobruslení.Daisy krasobruslila odmalička, ale já dlouho nevydržela. Trávila jsem víc času na zadku na ledě než vevzduchu. Máma mě zkusila dát na balet, jenže to skončilo, když jsem udělala piruetu do jiné holčičky apřerazila jí nos.

Ani ta nehoda mamku nezarazila. Smrt jejího zlatého dítěte jen posílila její potřebu, abych byla v něčemdobrá. No, já se stala docela dobrou v sabotážích. Je neuvěřitelné, kolik existuje způsobů, jak zničit

nástroj nebo flitrový kostým.

„Do jakého kroužku bys byla ráda chodila?“

„Já byla pro umění, malování a kreslení, prostě takové věci, ale máma tomu nakloněná nebyla.“

„Takže když tomu nebyla nakloněná, tak jsi tam nemohla?“ Povytáhl obočí. „To nevypadá, že by sechovala férově a že by s ní byla zábava.“

„Když jsme byly menší, než Daisy umřela, dokázala být zábavná. Třeba každé Vánoce jsme pekly velképerníkové domky a ona si s námi celou dobu hrála převlečená. Někdy s Daisy a se mnou stavělauprostřed obýváku pevnosti a pak jsme byly dlouho vzhůru a dívaly se na horory.“

„Měla jsi ráda horory?“

„Byla jsem ráda s Daisy a s ní… Měly jiný smysl pro humor. Máma si docela potrpěla na vylomeniny, jakokdyž o Halloweenu nalila kečup vedle mé postele, takže když jsem se probudila, šlápla jsem do něj amyslela jsem si, že je to krev. Smály se tomu s Daisy celé dny.“ Od té doby nesnáším kečup.

„Ale tobě to tak legrační nepřipadalo, že?“

Pokrčila jsem rameny. Úchyl se začal tvářit znuděně a přesunul váhu, jako by se chystal vstát. Sakra.Musím mu ukázat nějaký opravdový pocit, jestli chci, aby mě vnímal.

„Přivádělo mě to k pláči. Mamka pořád ráda každému vykládá, jak mě tehdy dostala. Moc se jí líbí někohotakhle dostat. Dokonce měla ve zvyku nám vyhrožovat, že když jí nevyhovíme, provede nám nějaký

kousek.“

„Zajímavé. A proč si myslíš, že tvoje matka ráda lidi postává“, jak tomu říkáš?“

„Kdoví, ale je v tom hodně dobrá. Takhle získává většinu kosmetiky a šatů – každou prodavačku ve městě

má omotanou kolem prstu.

Po několika málo napodobeninách parfémů, s nimiž se mamka musela do té doby spokojit, se vydala nalov do oddělení kosmetiky v obchodních domech. Prodavačky hezkou vdovu ve smutku nejenom pěkněnalíčily, ale daly jí také spoustu reklamních vzorků zdarma, zvlášť když mamka uměla jejich produktyvemluvit každé ženě, která se ocitla nablízku.

Nejenom v tom byla dobrá. Mamka má sice drobné ruce, ale taky ostré oči, a ty její ruce jsou rychlé.Toaletní stolek má pokrytý zpola vypotřebovanými kolínskými, krémy a vodičkami, které ji přestaly bavit,když je štípla z pultu ve chvíli, kdy se prodavačka otočila zády. Někdy si ty věci kupovala, ale zpravidla jezase vrátila ve stejném obchodě v jiném městě. Nakonec jsem jí něco řekla, ale ona namítala, že přivšech prodejích, kterým napomohla, považuje občasnou lahvičku za svoji provizi.

Jen co si mamka uvědomila, jak snadné je ukrást parfém, přešla k šatům a prádlu. K pěkným věcem, zbutiků. Když jsem byla starší, odmítla jsem s ní chodit. Jsem přesvědčená, že to dělá pořád. Neptám se jí,

ale ta ženská chodí oblíkaná líp než většina modelek.

„Občas mi připadá, že mě měla raději jako dítě,“ řekla jsem. Úchyl se mi vpaloval pohledem do očí. Dotkla

jsem se citlivého nervu.

Stále s pohledem upřeným do jeho jsem pokračovala: „Možná to bylo tím, že jako malá jsem jí přišlazábavnější, anebo je to tím, že jsem pak začala mít vlastní názory a vzepřela se jí. Ať už je důvod

jakýkoli, jsem si jistá, že když jsem vyrostla, tak jsem ji zklamalaz“

Úchyl si odkašlal, pak zaváhal a zavrtěl hlavou. Měl chuť něco říct, potřeboval jen trochu postrčit. Svýmnejmilejším tónem jsem se zeptala: „Cítil jste se někdy stejně, když jste byl dítě?“

Otočil se na záda a koukal do stropu. Hlavu měl pořád položenou na mé paži. „Moje matka nechtěla,

abych vyrostl.“

„Možná jsou všechny maminky smutné, když jejich děti vyrostou.“

„Ne, to bylo… tím to nebylo.“

Zamyslela jsem se nad jeho dokonale hladkým tělem bez ochlupení a jeho posedlostí holením. Přinutilajsem se obejmout mu hlavu paží a položila jsem mu ruku na čelo. Překvapeně sebou trhl a podíval se namě, ale neodtáhl se.

„Takže její první dítě zemřelo…“ nadhodila jsem. Tělo vedle mě ztuhlo. Nadzvedla jsem dlaň, abych ho

pohladila po vlasech a aby se uvolnil, ale nebyla jsem si jistá jeho reakcí, tak jsem zase pomalu spustila

ruku zpátky na jeho kudrny a jen k němu přitiskla nohu, aby cítil mé teplo. „Myslíte, že s tím mělo něcospolečného? Měl jste pocit, že musíte žít za něj? Víte, jako že jste náhradou?“ Oči mu potemněly. Začal se odvracet. Musím mu zabránit, aby se uzavřel.

„Předtím jste se mě ptal na Daisy, ale nechtěla jsem o tom mluvit, protože je to pro mě stále těžké. Bylavelká, myslím to tak, že to byla moje starší sestra a určitě jsem ji občas otravovala, ale považovala jsem ji

za dokonalou.

I mamka si to o ní myslela. Po té nehodě jsem ji občas přistihla, jak se na mě dívá, nebo prošla kolem adotkla se mých vlasů, a podle toho, jak to udělala, jsem věděla, že myslí na Daisy.“

Znovu se na mě podíval. „Řekla někdy něco?“

„Ne doopravdy. Aspoň nic, na co bych mohla poukázat. Nemusíte ale slyšet slova, abyste věděl. Ona byto nikdy nepřipustila, ale jsem si jistá, že by si přála, abych tím předním sklem místo Daisy proletěla já.Ani jí to nemůžu zazlívat – dlouhou dobu jsem si to sama přála taky. Daisy byla ta lepší. Jako dítě jsem simyslela, že proto ji Bůh chtěl k sobě.“

Nevím, co se sakra stalo, asi za to mohly ty pitomé hormony, ale rozbrečela jsem se. Poprvé jsem si tyhle

pocity před někým připustila. Otevřel ústa a nadechl se, jako by se chystal něco říct. Ale neřekl, jen zasezavřel pusu, poplácal mě po noze a opět zíral do stropu.

Čeho se bojí? Jak mám dosáhnout toho, aby mi důvěřoval a otevřel se mi? Zatím se mi akorát podařiloprojít emocionálním peklem, jak se tady přehrabuju v tom humusu. Slyšela jsem, že některé děti cítíloajalitu k těm, kdo je zneužívají. Je to ten důvod, který ho zdržuje?

„Asi bych vám tyhle věci ani neměla vykládat,“ pokračovala jsem. „Mamka pro mě za léta udělala tolik, žekdyž o ní řeknu něco špatného, připadám si, jako kdybych ji zrazovala.“ Otočil ke mně hlavu. „Alepočítám, že rodiče jako lidské bytosti se prostě taky občas dopouštějí chyb.“ Snažila jsem si vybavitvšechny otřepané rady ve stylu odpusťte- -svým-rodičům, které jsem kdy četla. „Pořád si říkám, že je vpořádku o tom mluvit, i tak dokážu mamku milovat, a nemusí se mi přece vždycky líbit, co dělá.“

„Moje matka byla úžasná žena.“ Odmlčel se. Čekala jsem. „Také jsme měli čas převlékání.“

Teď to začínalo být zajímavé.

„Bylo mi teprve pět, ale pořád si vzpomínám na den, kdy mě přišla navštívit do domova. Ten idiot, co zaněj byla provdaná, tam byl taky, ale sotva se na mě podíval. Měla na sobě bílé letní šaty, a když měobjala, voněla čistotou, nejako to tlusté prase, moje vychovatelka. Řekla mi, abych byl hodný a že se promě vrátí a vezme si mě k sobě. A udělala to. Její manžel byl pryč na jedné ze svých cest, takže jsme bylijen sami dva, a když jsme přijeli domů – nikdy jsem neviděl tak čistý dům -, vykoupala mě.“

Snažila jsem se, aby mi do hlasu nepronikla žádná emoce, když jsem promluvila.

„To muselo být hezké…“

„Nikdy jsem takovou koupel nezažil, byly tam svíčky a hezky to vonělo. Když mi myla vlasy a záda, mělatak jemné ruce. Nechala odtéct špinavou vodu, potom připustila čistou a vlezla si dovnitř, aby mě mohlalépe umýt. Když mě líbala na má zranění, měla jemné rty, jako sametové. Říkala, že tak do sebe odnímá z

mé kůže bolest.“ Koukl po mně a já nevím, jak se mi to podařilo, ale přikývla jsem, jako by to, co miprávě pověděl, byla ta nejbeznejsi vec na svete.

„Řekla mi, že mohu spát v její posteli, protože nechce, abych se bál. Nikdy jsem necítil na své kůži jinoulidskou bytost – nikdo mě předtím neobjímal – a cítil jsem, jak jí bije srdce.“ Poklepal si na hrudník. „Rádase dotýkala mých vlasů, jako když to dělala tvoje matka, a říkala mi, že jí připomínám syna.“ Rukaspočívající na jeho kudrnách mě brněla a já musela bojovat s touhou ji vytáhnout.

„Nemohla mít další děti a tvrdila, že čekala velice dlouho, aby našla chlapce jako já. Tu první nocplakala… Slíbil jsem, že budu hodný chlapec.“ Opět zmlkl.

„Zmínil jste se, že jste si spolu hráli na oblékání… Přestrojovali jste se za kovboje a indiány?“ Trvalo mudlouho, než odpověděl. Když se k tomu odhodlal, bývala bych raději, aby nic neříkal.

„Po naší koupeli každý večer…“ A do háje! „Spal jsem v její posteli, cítila se tak bezpečněji, ale ty večery,kdy se on vracel z cest, jsme se koupali dřív a potom jsem jí pomáhal se obléknout.“ Hlas se mu zlomil.„Pro něj.“

„To jste se musel cítit trochu opuštěný. Nejprve ji získáte celou pro sebe, a pak, jen co se on vrátí domů,odstrčí vás stranou.“

„Musela to tak dělat, byl to její manžel.“ Otočil se obličejem zpátky ke mně a pevným hlasem prohlásil:„Ale moc jsem pro ni znamenal. Říkala, že jsem její malý muž.“

No jasně.

„Samozřejmě že jste pro ni hodně znamenal – vždyť si vás sama vybrala, že?“

Usmál se. „Jako jsem si já vybral tebe.“

Když si později lehl vedle mě do postele a položil mi hlavu na hruď, uvědomila jsem si, že je mi ho líto.Skutečně. Poprvé jsem k němu cítila něco jiného než nechuť, strach nebo nenávist, a to mě vyděsilo ještě

víc.

Ten chlap mě unesl, doktorko, znásilnil mě, bil mě a na jeho bolesti bych se měla vykašlat, ale když mivyprávěl ty věci o svý matce – a já věděla, že toho přijde ještě víc tak jsem za něj měla blbej pocit, že měl

takovou hnusnou matku, která ho zneužívala. Bylo mi ho líto, že byl v příšerný pěstounský rodině a žejeho novýmu tátovi to bylo fuk. Je to kvůli tomu, že moje vlastní rodina je rozklížená? Proto jsemdokázala cítit jeho bolest, protože jsem ji sama znala? Vím jenom, že mě to strašně štve, doktorko, štvemě, že jsem pro toho zmetka měla třeba jen špetičku soucitu.

Většina lidí si myslí, že mě ten chlap měl celou dobu neustále na mušce pistole, a já jim tonerozmlouvám. Jak bych jim to mohla vysvětlit? Jak bych jim mohla vykládat, že když mi vyprávěl otakových místech, jako je Gibraltarská skála, a o všech těch opicích, co tam jsou, považovala jsem ho zazajímavýho, a že mě to upoutalo? A že když mi občas masíroval nohy, měla jsem je tak zatraceně oteklý,líbilo se mi to. Nebo že během četby uměl bejt nadšeneja legrační, nebo když vařil, tak předváděl tenhloupej taneček pokaždý, když rozbil vajíčko, a mluvil s různým přízvukem. V těch chvílích jsem předsebou měla chlapíka, co tehdy přijel na prohlídku domu. Jak bych mohla někomu říct, že mě dokázal

rozesmát?

Vždycky jsem byla tak pyšná na svoji sílu. Byla jsem typ holky, co si myslí, že ji žádnej chlap nepředělá,ale on to dokázal. Předělal mě. Měla jsem pocit, že někde v sobě mám malinkej plamínek, kterej jsempořád ještě já. Jako světýlko na plynovým krbu, co bliká v pozadí, ale bála jsem se, že jednoho dne

zhasne.

Ve všech možnejch knihách se tvrdí, že si utváříme vlastní osud a to, v co věříme, taky předvádíme.Člověk aby chodil pořád s touhle věčnou bublinou kolem hlavy, měl šťastný myšlenky, a pak bude všeckoprocházka růžovým sadem. Ne, pardon, ale já tomu nevěřím. Můžete bejt nejšťastnější v životě, a stejněse klidně dostanete do sraček.

Jenže ono nejde jen o to, že se to přihodí. Ono vás to porazí a zadupe do bláta, protože jste byla takblbá, že jste věřila na růžový sady.

DESÁTÉ SEZENÍ

Teda, doktorko, poslední noc jsem něco zažila. Spala jsem – v posteli, to byste měla mít radost -, ale pakjsem potřebovala čůrat, tak jsem se dopotácela do koupelny. Cestou zpátky mi došlo, co jsem udělala, ato mě teda dokonale probudilo. Samozřejmě jsem z toho byla tak rozčilená, že jsem už nedokázala

usnout.

Byl to jen starej zvyk, dojít si uprostřed noci na záchod, ale je to fajn, protože to znamená, že moje starý

zvyky se vracejí, ne? A možná to znamená, že se i já vracím. Nebojte, pamatuju si, co jste povídala o

tom, že se musím naučit, že už nikdy nebudu úplně stejná jako před únosem. Ale tak je to něco!

Možná to zafungovalo, protože jsem spala a neměla jsem možnost o tom předem přemejšlet. Vždycky semi moc líbil ten výraz: „Tancuj, jako kdyby se nikdo nedíval.“ Řekněme, že jste sama doma a v rádiuhraje hit a vy začnete potrsávat, cejtíte se dobře, vystihnete rytmus, fakt se do toho dostanete. Nohy vám

kmitaj, kam se jim zachce, ruce máte nad hlavou a kroutíte se jako trotl. Jenže když jste někde naveřejnosti, začnete přemejšlet, že na vás kdekdo kouká a soudí vás. Hned se začnete znepokojovat nekroutím moc zadkem? Tancuju do rytmu? Nesmějou se mi? A přestanete tancovat.

Každičký den tam nahoře v horách mě zkoušel. Když byl spokojený, získala jsem nějakou extra výhodu.Když jsem něco neudělala dostatečně rychle nebo dobře, což se nestávalo často, protože jsem si dávalazatraceně pozor, dostala jsem facku, nebo jsem o nějakou výhodu přišla.

Zatímco se Úchyl zabýval hodnocením mého chování, já se zase věnovala rozboru jeho jednání. Ani porozhovoru o jeho matce jsem nemohla přijít na to, co ho urvalo ze řetězu, a každá situace se stávalajedním z klíčů, které musím nasbírat a uložit si do paměti. Výklad jeho potřeb a tužeb se stal mou prací na

plný úvazek, a tak jsem studovala každý odstín jeho výrazu, každé zachvění hlasu.

Roky života s matkou, jejíž střízlivost jsem se naučila poznat podle pohybu jejích očních víček, vybrousilymé schopnosti, ale zároveň jsem se v téhle matčině škole naučila, že je to jako chtít předpovídat chovánítygra – nikdy nevíte, jestli budete jeho společníkem, nebo potravou. Všechno záviselo na jeho náladě.Někdy jsem udělala chybu, a on sotva zareagoval, pak jsem se dopustila menšího prohřešku, a on bylúplně nepříčetný.

Někdy v březnu, když jsem byla šest měsíců v jiném stavu, vešel dovnitř po jedné ze svých loveckýchvýprav a řekl: „Potřebuji tvou pomoc venku.“

Venku? Jako mimo srub? Koukala jsem na něj a hledala nějakou známku, že žertuje, nebo že mě hodlávenku zabít, ale jeho obličej zůstal bezvýrazný.

Hodil mi jeden ze svých kabátů a gumové holínky.

„Vezmi si to na sebe.“

Ještě jsem si ani nestačila dopnout zip na kabátu, a už mě popadl za paži a táhl mě ze dveří.

Do tváře mě udeřil čerstvý vzduch, jako bych narazila do zdi, a plíce se mi tím překvapením sevřely.Pokoušela jsem se obhlédnout okolí, když mě vedl k zabitému srnci asi šest metrů od srubu, byl všakslunečný den a od jasně zářícího sněhu mi začaly slzet oči. Poznala jsem jen, že jsme na jakési mýtině.

Celé tělo mi tuhlo chladem. Sníh dosahoval jen ke kotníkům mých holínek, ale odvykla jsem si být venkua nohy uvnitř jsem měla bosé. Mé oči si začaly zvykat na světlo, ale než jsem toho mohla vidět víc,postrčil mě na kolena vedle srnčí hlavy. Z rány za uchem stále vytékala krev a řez pod krkem zbarvilokolní sníh do růžová. Pokoušela jsem se dívat jinam, ale Úchyl mi natočil tvář přímo na zabité zvíře.

„Dávej pozor. Chci, aby sis klekla u zadku srnce, a až ho otočíme na hřbet, budeš držet zadní nohy od

sebe, než ho vyvrhnu. Rozumíš?“

Rozuměla jsem, co chce, abych udělala, jen jsem nechápala, proč to ode mě požaduje – nikdy dřív toneudělal. Třeba jen chce, abych viděla, co je schopný udělat, nebo přesněji, co by byl schopný udělatmně.

Přikývla jsem však, vyhnula se pohledem mrtvým očím srnce, sedla si na bobek do sněhu u jeho zadku apopadla ztuhlé zadní nohy. Úchyl se usmíval a pobrukoval si. Klekl si u hlavy zvířete a otočili jsme je na

záda.

I když jsem věděla, že už je srnec mrtvý, trápilo mě vidět ho tak bezmocného a nedůstojně povaleného, snohama roztaženýma jako křídla. Ještě nikdy jsem zblízka neviděla mrtvé zvíře. Dítě zřejmě vycítilo můj zármutek a neklidně se hýbalo.

Žaludek se mi vzdouval, když jsem sledovala, jak špička Úchylova nože jako do másla zajíždí do kůže veslabinách. Můj nos zachytil kovový pach krve, když vyřezával srncovy genitálie a potom ho rozřízl až kžaludku. Pronásledoval mě obraz toho, jak se stejně poklidným výrazem na tváři noří nůž do mě. Mé tělosebou trhlo a on ke mně káravě vzhlédl.

„Promiňte,“ zašeptala jsem se zuby stisknutými chladem a nutila své svaly ke klidu. Úchyl se vrátil kpobrukování a řezání.

Zatímco se na to soustředil, rozhlédla jsem se po mýtině. Obklopovala nás velká skupina jedlí. Jejichvětve podklesávaly pod tíhou sněhu. Za rohem srubu se ztrácely stopy kroků a něčeho vlečeného a semtam i kapky krve. Vzduch voněl čistě a vlhce a sníh mi křupal pod nohama. Lyžovala jsem v různýchhorách v Kanadě, ale sníh byl cítit jinak, byl jakoby sušší, a dokonce i na omak jiný. Skromná vrstvasněhu a tvar krajiny spolu s vůní ve mně vzbuzovaly naději, že jsem pořád na ostrově nebo přinejmenšímněkde u pobřeží.

Úchyl ke mně mluvil, zatímco rozřezával srnce. „Pro nás je lepší jíst potravu, kterou nám poskytuje země,potravu, která je čistá a lidé se jí nedotkli. Když jsem jel do města, koupil jsem pár nových knih, takže semůžeš naučit, jak zpracovávat maso a zavařovat potraviny. Nakonec budeme zcela soběstační a už tě

nikdy nebudu muset nechat samotnou.“

Ne že by něco takového patřilo k mým tajným přáním, ale musím říct, že jsem byla vzrušená vyhlídkou,že budu dělat něco nového, ať už to bude cokoli.

Když celého srnce rozřízl a ven vyhřezl žaludek, vzhlédl od mrtvoly ke mně a zeptal se: „Už jsi někdyzabila, Annie?“ Jako kdyby nůž v jeho ruce nepředstavoval dostatečnou pohrůžku, ještě se mnou musízačít mluvit o zabíjení?

„Nikdy jsem nebyla na lovu.“

„Odpověz na otázku, Annie.“ Koukali jsme na sebe přes srnčí mrtvolu.

„Ne, nikdy jsem nezabila.“

Držel nůž na konci rukojeti a jako kyvadlem s ním pohupoval dopředu a dozadu. S každým zhoupnutím

opakoval: „Nikdy? Nikdy? Nikdy?“

„Nikdy -“

„Lhářko!“ Nadhodil nůž, před dopadem jej popadl za rukojeť a zabořil celou čepel srnci do krku. Vyděšeně

jsem pustila srncovy nohy a padla na záda do sněhu. Neřekl ani slovo, když jsem se škrábala zpátky nanohy. Jen co jsem se znovu posadila na bobek, rychle jsem zase srncovy nohy popadla a čekala, žedostanu za pád vynadáno, on na mě však jenom koukal. Potom sklouzl očima k rozříznutému břichuzvířete a dál k mému břichu, až se naše pohledy setkaly. Začala jsem blekotat.

„Jako puberťačka jsem autem porazila kočku. Nechtěla jsem, ale vracela jsem se domů pozdě a byla jsem

hodně unavená, a pak jsem slyšela ten náraz a viděla, jak letí vzduchem. Viděla jsem, že dopadla dokřoví, a zastavila jsem.“ Úchyl na mě dál upřeně hleděl a ze mě se slova jen řinula.

„Chodila jsem lesem a hledala ji a brečela jsem a volala:

‚Kočičko, kočičko!“ Ale byla pryč. Jela jsem domů a pověděla to nevlastnímu otci a on se tam se mnouvrátil s baterkou a hledali jsme snad hodinu, ale nemohli jsme ji najít. Řekl mi, že se jí pravděpodobně nic

nestalo a že zřejmě utekla domů. Ale ráno jsem se podívala pod auto a na nápravě jsem našla krev a

srst.“

„To na mě opravdu udělalo dojem,“ prohlásil se širokým úsměvem. „Netušil jsem, že to v sobě máš.“

„Nemám! Byla to nehoda -“

„Ne, to si nemyslím. Naopak si myslím, že jsi ve světle viděla odlesk jejích očí a na chvilku jsi bylazvědavá, jaké by to bylo. Najednou jsi tu kočku nenáviděla, a pak jsi sešlápla pedál plynu na podlahu.Myslím, že to křupnutí, když jste se navzájem dotkly, když jsi věděla, že jsi ji srazila, ti dalo pocit moci,udělalo z tebe

„NE! Ne, jistěže ne. Cítila jsem se hrozně – pořád ještě se cítím hrozně.“

„Cítila by ses pořád hrozně, kdyby ta kočka byla zabiják? Uvědom si, že nejspíš byla na lovu. Viděla jsiněkdy kočku, jak týrá svou kořist? Co když ta kočka byla nemocná a neměla domov ani nikoho, kdo by jiměl rád? Bylo by to pak lepší, Annie? Co kdybys hned od pohledu na ni mohla říct, že ji majitel trápí,nedává jí dost jídla, kope do ní?“ Jeho hlas stoupal. „Třeba jsi jí neuvěřitelně prospěla, napadlo tě tovůbec někdy?“

Skoro to vypadalo, jako by po mě chtěl, abych schválila něco, co udělal. Chce se vyzpovídat, nebo mi zasnadělat zmatek v hlavě? To vypadalo pravděpodobněji, tudíž těžko říct, kdo z nás dvou byl vícpřekvapený, když jsem se konečně ozvala.

„Už jste někdy… už jste někdy zabil nějakého člověka?“

Sáhl po noži a laskal jeho rukojeť.

„Odvážná otázka.“

„Promiňte, já jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo… však víte. Četla jsem spoustu knih a sledovala televizi afilmy, ale to není jako mluvit se skutečnou osobou, která to udělala.“ Bylo snadné předstírat upřímnýzájem – odedávna mě fascinovala psychologie, obzvlášť psychopatologie. Vrahové do kategorieanomálních osobností rozhodně patří.

„A kdybys mluvila, jak říkáš, se skutečnou osobou, která to udělala, na co by ses jí zeptala?“

„Já… chtěla bych vědět proč. Možná to ale někdy sami nevědí, a možná to ani nechápou?“

Zřejmě to byla ta správná odpověď, protože rozhodně pokýval a řekl: „Zabíjení je zvláštní věc. Lidi sivymýšlejí všechna možná pravidla, když to považují za správně.“ Uchechtl se. „Sebeobrana? Bezproblému. Najdeš doktora, který řekne, že jsi duševně chorý, a je to v pořádku. Žena zabije manžela, aleco když trpěla premenstruačním syndromem? Když budeš mít dobrého právníka, tak to taky bude vpořádku.“

S hlavou nakloněnou ke mně se ve sněhu kolébal na patách. „Co když jsi věděla, jak se věci vyvinou, anemohla jsi to zarazit? Co když jsi viděla něco, co nikdo jiný nemohl vidět?“

„Jako co?“

„Škoda, že jsi nenašla tu kočku, Annie. Smrt je prostě pokračováním života. A když se staneš svědkemsmrti, otevře se ti nová dimenze, uvědomíš si, jak zbytečné je, aby ses omezovala v tom současnémrozměru.“

Stále přímo nepřipustil, že někoho zabil, a já si začala říkat, jestli bych toho neměla pro tuhle chvílinechat, ale umění včas se stáhnout nikdy nepatřilo k mým silným stránkám.

„Tak jaké to je? Zabít někoho?“

Pohodil hlavou ke straně a povytáhl obočí. „Copak, plánujeme něčí vraždu?“ Než jsem to mohla popřít,pokračoval, nikoli však směrem, který jsem čekala. „Moje matka zemřela na rakovinu. Na rakovinuvaječníků. Shnila zevnitř a na konci jsem cítil, že umírá.“ Na vteřinu se odmlčel, oči mrtvě pohaslé.Pokoušela jsem se vymyslet, co bych se měla zeptat dál, když navázal: „Bylo mi teprve osmnáct, kdyžonemocněla – její manžel zemřel o pár let dřív -, ale mně nevadilo o ni pečovat. Věděl jsem líp než kdokoli

jiný, jak se o ni starat. Ale ona pro něj nepřestávala plakat. I když jsem jí řekl, že ji opustil a že mu na nínezáleželo, ne jako mně, ona po mně chtěla jenom, abych ho nasel. Po všem, co jsem pro ni udělal…Viděl jsem, co jí dělal on. Viděl jsem to na vlastní oči, a ona pro něj plakala.“

„Já tomu nerozumím. Říkal jste, že zemřel. Co jste myslel tím, když jste jí řekl, že ji opustil?“

„Byl pryč měsíce, měsíce, a nám bylo dobře. A pak se vrátil domů a já jsem vždycky poznal, že má přijet,protože jsem jí pomáhal obléct si pro něj šaty a taky se nalíčila. Říkal jsem jí, že se mi to nelíbí, ale onatvrdila, že jemu se to líbí. On mě s nimi nenechal ani jíst. Věděl jsem, že by mě chtěla nakrmit, ale on jinechal čekat, dokud sám nedojedl. Pro něj jsem nebyl nic víc než zatoulaný pes, kterého si jeho manželka

přivedla domů z útulku. Později po večeři šli do ložnice a zavřeli dveře, ale jednou v noci, když mi bylozhruba sedm, je nezavřeli úplně. A viděl jsem… ona plakala. Jeho ruce…“ Hlas mu odumřel. Zůstal koukat

do prázdna.

„Bil ji váš otec?“

Již dříve jsem si všimla, že když mluví o své matce, jeho hlas se stává plochým, a když tentokrátodpovídal, působil skoro roboticky.

„Já jsem byl něžný… Byl jsem vždycky něžný, když jsem se jí dotýkal. Kvůli mně neplakala. Nebylo to

správné.“

„Ubližoval jí?“

Upřel prázdný pohled doprostřed mé hrudi, kýval hlavou dopředu a dozadu a opakoval: „Nebylo to

správné.“

Přejížděl si rukou po krku. „Uviděla mě… v zrcadle. Uviděla mě.“ Jak prsty krk na okamžik více stiskly,objevily se kolem nich rudé skvrny. Pak najednou odtáhl ruku a otíral si ji o kalhoty na stehně, jako by sepokoušel setřít si něco z dlaně.

Chraplavě řekl: „Potom se usmála“ Úchylova ústa se roztáhla v blaženém úsměvu, který se stálerozšiřoval, až se změnil v grimasu. Udržel si ten výraz tak dlouho, až to muselo bolet. Srdce se mi málem

zastavilo.

Pak se mi konečně podíval do očí a řekl: „Od té doby vždycky nechávala dveře otevřené. Celé rokynechávala dveře otevřené.“

Hlas měl opět nevýrazný. „Když mi bylo patnáct, začala mě také holit, abych byl všude stejně hladký jakoona, a když jsem se k ní v noci moc silně tiskl, šílela. Někdy, když jsem měl sny, prostěradla… nutila mě,abych je spálil. Měnila se.“

Snažila jsem se udržet ve svém hlase něhu a pochopení a otázala jsem se: „Měnila se?“

„Jednoho dne jsem přišel domů ze školy dřív. Z ložnice se ozývaly zvuky. Myslel jsem, že on odjel nacesty. Tak jsem šel ke dveřím.“ Třel si hrudník, jako by mu dělalo potíže se nadechnout.

„Byl u ní. A taky další muž, cizí… Odešel jsem, než mě mohla zahlédnout. Čekal jsem venku, v přístřešku

-“

Zprudka se zarazil. Po chvilce jsem ho pobídla: „V přístřešku?“

„Se svými knihami. Tam jsem si je schovával. Vevnitř jsem měl dovoleno číst, jenom když byl doma. Když

byl pryč, tak nám to zasahovalo do rozvrhu, jak říkala. Pokud mě nachytala, vytrhala stránky.“ Nyní jsempochopila, proč je na knihy tak opatrný.

„O hodinu později, když kolem mě ti muži prošli, pořád jsem ji z nich cítil. Šli na pivo. Ona byla uvnitř – aprozpěvovala si“ Zavrtěl hlavou. „Neměla jim dovolit, aby jí dělali takové věci. Nebyla rozumná. Neumělapochopit, že je to špatné. Potřebovala moji pomoc.“

„Tak jste jí pomohl?“

„Musel jsem ji zachránit, zachránit nás, než se změní tak, že už jí nebudu schopný pomoci, rozumíš?“

Přikývla jsem, že rozumím.

Uklidnil se a pokračoval: „O týden později, když byla v obchodě, jsem ho požádal, aby mě svezl, že muchci ukázat starý důl nahoře v lesích.“ Pohlédl na nůž zabodnutý do srnčího krku. „Když přišla domů, řekljsem jí, že si sbalil všechny své věci a odešel, že si našel někoho jiného. Plakala, ale já se o ni staral, takjako na začátku, ale tentokrát to bylo ještě lepší, protože už jsem se o ni nemusel dělit. Potomonemocněla a já pro ni dělal všechno, co měla ráda, všechno, o co si řekla. Všechno. Takže když jí bylohůř a požádala mě, abych ji zabil, myslela si, že to udělám. Já jsem ale nechtěl. Nemohl jsem. Prosila mě,

říkala, že nejsem opravdový muž, že opravdový muž by to udělal. Řekla, že on by to dokázal, ale jáprostě nemohl.“

Zatímco mluvil, slunce se schovalo a začalo sněžit – nás i srnce pomalu pokrýval lehký zmrzlý poprašek.Jedna ze světlých vln vlasů Úchylovi sklouzla do čela a jeho řasy se lepily dohromady a blýskaly se.Nebyla jsem si jistá, zda je to následek sněhu nebo slz, vyhlížel však úplně andělsky.

Pálila mě stehna, jak jsem moc dlouho seděla na bobku, ale nepřicházelo v úvahu, že bych se ho zeptala,jestli se můžu narovnat. Tělo jsem sice měla nehybné, zato mysl mi přímo vířila.

Úchyl zavrtěl hlavou a vzhlédl od nože.

‚Abych ti odpověděl na otázku, Annie, může to být úžasný pocit. Měli bychom si ale pospíšit, nebo nějakédivoké zvíře ucítí pach čerstvé krve a vrhne se na nás.“ Jeho hlas zněl nyní vesele.

Snad minutu jsem nechápala, o jaké otázce to mluvil. Pak jsem si vzpomněla. Ptala jsem se ho, jaké jeněkoho zabít.

Dál jsem držela srnčí nohy a on sáhl do rozříznutého těla a jemně vytáhl žaludek zhruba velikostiplazového míče a položil ho do sněhu. Žaludeční vak na jedné straně pořád ještě držel na něčem, covypadalo jako pupeční šňůra a táhlo se to zpod žeber. Vytáhl nůž z krku – nůž nejprve nechtěl povolit, alepak s lupnutím vyjel ven. Úchyl se do zvířete znovu pustil s nožem a vyřízl cosi, co vypadalo jako srdce aostatní orgány. Pohodil je vedle žaludku, jako by to byly odpadky. Pach syrového masa mi vháněl dohrdla chuť žluči, ale polkla jsem a ovládla se.

„Zůstaň tady,“ nařídil mi a zmizel ve velkém přístavku na boku srubu. Během vteřinky se vrátil a nesl simalou řetězovou pilu a kus provazu. Přestala jsem dýchat, když si klekl vedle srncovy hlavy. Hlubokéticho zimní divočiny rozvibrovalo vrčení pily, která se srnci zařízla do krku. Chtěla jsem se dívat jinam, alenešlo to. Odložil pilu, zvedl nůž a přešel k zadku zvířete. Cukla jsem sebou, když se ke mně natáhl, alejeho to rozesmálo. Jen mi vzal z rukou srnčí nohy. Potom použil nůž k proříznutí díry za achilovkou nakaždé noze a prostrčil těmi otvory provaz.

Odtáhli jsme tělo do přístavku tak, že jsme je každý držel za jednu přední nohu. Srnčí mrtvola za sebouve sněhu zanechala krvavou brázdu. Nikdy nezapomenu na hlavu, srdce a střeva ubohého srnce, jak tamv chladu opuštěně ležely.

Přístavek byl z pevného kovu – žádná zvěř není vítána – a uvnitř u jedné stěny stál veliký mrazák. Vzaduhučel nějaký stroj, myslela jsem si, že to bude generátor, a vedle něj čerpadlo na vodu. U protější stěnystálo šest velkých červených sudů s nápisem NAFTA. Vedle byl propanový kotel. Neviděla jsem žádnédřevo na topení, tak jsem usoudila, že je skladuje někde jinde. Ve vzduchu byla cítit směsice oleje, plynua srnčí krve.

Úchyl přehodil provaz přivázaný k zadním nohám zvířete přes jeden z trámů pod stropem a pak jsme obatáhli, až srnec visel. Bude tady jednoho dne viset i moje tělo?

Myslela jsem si, že tím to končí, ale on si začal brousit nůž o kámen a mě se zmocnil prudký třes. Podívalse mi do očí a rytmickým pohybem obtahoval nůž tam a zpátky. Kolem rtů mu přitom pohrával úsměv.Zhruba po minutě nůž zvedl.

„Co myslíš? Je dost ostrý?“

„Na… naco?“

Vykročil ke mně. Dala jsem si ruce před břicho. V gumových holínkách jsem stála nejistě a zapotácela

jsem se dozadu.

Zastavil se a se zmateným výrazem se zeptal: „Co je s tebou? Musíme stáhnout kůži.“ Řízl kolem každého

kotníku a vzal za jednu nohu. „Nestůj tam jen tak, vezmi ho za druhou nohu.“ Stáhli jsme kůži – občasmusel použít nůž, aby oddělil tkáň a kůže se uvolnila, to ale bylo nutné hlavně na nohou, když jsme sevšak dostali k trupu, sloupla se kůže jako spálená.

Když byla dole, smotal ji a dal do mrazáku. Pak mě postavil ven na místo, kde na mě bude vidět, a šel pro

pilu. Uložil ji zpátky do přístavku a zamkl. Zeptala jsem se ho, co bude dělat s vnitřnostmi a hlavou – řekl,

že se o ně postará později.

Po návratu do srubu si všiml, že se třesu, a poslal mě, abych si sedla ke kamnům a ohřála se. Nášrozhovor ho zřejmě nevyvedl z míry. Uvažovala jsem, že se ho optám, jestli zabil ještě někoho jiného, aležaludek se mi svíral při představě, jakou uslyším odpověď. Tak jsem se raději zeptala: „Směla bych se

prosím umýt?“

„Je čas na tvoji koupel?“

„Ne, ale já -“

„Tak znáš odpověď.“

Po zbytek dne jsem na sobě měla srnčí krev. Kůže mě svědila, ale snažila jsem se na to nemyslet, snažilajsem se nemyslet na nic – na žádnou krev, ani mrtvého srnce, ani zavražděného otce. Soustředila jsem se

na oheň a pozorovala plameny, jak tančí.

Když později večer usínal, prohodil: „Mám rád kočky.“ On má rád kočky? Ten vraždící sadistickej zmetekmá rád kočky? Hrdlem mi stoupal hysterický smích, a tak jsem si ve tmě rychle připlácla ruku na ústa.

JEDENÁCTÉ SEZENÍ

Musím vám říct, doktorko, že mám pocit, že poslední dny se to se mnou lepší. Včera odpoledne se michtělo zalézt zpátky do postele, ale popadla jsem Emmino vodítko a vzala ji na procházku na nábřeží.Nenahoru do lesa na jednu z našich výprav, při který zaručeně nepotkáme živou duši.

Byly jsme naopak docela společenské. Teda, Emma byla společenská – má slabost pro menší psy, musí sezastavit a pěkně si je očmuchat kolem dokola. U velkýho psa je to s ní hop nebo trop, ale ukažte jí pudlaa ona je hned jako v psím ráji. Mně se dařilo vyhnout se většině kontaktů s lidma, protože jsem čučela do

dálky nebo na psy anebo na svoje nohy a trhala za vodítko, aby si Emma pospíšila, ale když trvala natom, že se seznámí s jedním kokršpanělem, zastavila jsem se a dokonce jsem něco prohodila s majiteli,postarším párem. Byla to prostě obvyklá výměna mezi páníčky: „Jak se jmenuje? Timber? A jak je starý?“Ale, sakra, doktorko, ještě před pár týdny bych je spíš strčila do moře, než bych se s nima třeba jenchvilku bavila.

Když jsem se vrátila z hor, musela jsem bydlet u mamky, protože můj dům pronajali, a musím teda říct,že se mi moc ulevilo, že není prodaný – byla to prostě zas jen další lež, co mi je Úchyl cpal do hlavy.Naštěstí jsem byla tak paranoidní z představy, že bych někdy mohla o svůj dům přijít, že jsem vzala celou

provizi z prodeje jednoho domu a uložila ji na zvláštní účet, abych měla rezervu ve výši ročních splátekhypotéky. Počítám, že hypoteční společnost si dál měsíc po měsíci inkasovala platby, a když na účtu nicnezbylo, rozhodla o vypořádání.

Optala jsem se mamky, kde jsou moje věci, a ona mi řekla: „Museli jsme všechno prodat, Annie. Jakmyslíš, že jsme přišli k penězům na pátrání po tobě? Většina příspěvků šla na odměnu za tvé nalezení.Museli jsme použít i všechny peníze z nájemného.“ Rozhodně si nedělala legraci – prodali všechno. Pořádčekám, kdy potkám nějakou holku, jak se promenuje v mým koženým kabátě.

Auto jsem měla na leasing, a hned jak je poldové pročesali, vrátilo se zpátky prodejci. Teďko řídím tuplechovku tamhle, než se rozhodnu, co chci dělat – efektní auťák se už nějak nezdá důležitej.

Měla jsem dost naspořeno, ale všechny účty platím přímým inkasem, tak mi toho moc nezbylo. Kancelářdala mamce šeky za pár obchodů, co doběhly po mým únosu. Mamka se je pokusila zkasírovat, aby jepřidali k penězům na odměnu, co nakonec šly na charitu, ale nepovolili jí to, musela je deponovat na můjúčet – to je dobře, protože jinak bych mohla všechno zabalit.

Před několika dny jsem se choulila s Emmou na pohovce, když zazvonil telefon. Neměla jsem náladu snikým mluvit, ale viděla jsem na displeji mámino číslo a bylo mi jasný, že když neodpovím, bude volatpořád dál.

„Jak se dneska má můj králíček Annie?“

„Dobře.“ Chtěla jsem jí říct, že jsem unavená, protože předchozí noc – pátou noc v řadě, kdy jsem spalave svý posteli – mi na okno škrábala větev a já zbytek noci strávila ve skříni a kladla si otázku, jestli siještě vůbec někdy budu připadat v bezpečí.

„Poslyš, mám úžasné zprávy – Wayne přišel na ohromný obchodní nápad. Nemůžu ti říct žádnépodrobnosti, dokud se to nedotáhne do konce, ale bude to něco opravdu velkého.“

Člověk by si myslel, že už si museli uvědomit, že ten chlápek není ani trochu Midas. Občas je mi Waynadocela líto. Není to špatnej chlap, ani není hloupej, je prostě jen jeden z těch chlápků, co vážně chtějněčeho dosáhnout, ale místo aby šlápli na pedál a jeli kupředu, zaměstnávají se tím, že se snaží vymyslet

nejrychlejší cestu, a nakonec se jen motaj v kruhu.

Když jsem byla malá, párkrát mě vzal s sebou, když si jel obhlídnout nějakej novej investiční nápad. Bylomi za něj trapně – při rozhovoru se cpal lidem do obličeje, a když se mu pokusili uhnout, přidal nahlasitosti. Prvních pár dní po setkání chodil po domě celej šťastnej, miliónkrát si kontroloval, jestli nemána telefonu vzkaz, a s mamkou si navzájem připíjeli. Nikdy z toho nic nebylo.

Čas od času udělal něco, co mě přivedlo na myšlenku, že možná ani není totálně neschopnej smolař. Jako

když mi bylo patnáct a konal se koncert, na kterej jsem fakt chtěla jít a strávila jsem celej víkendsbíráním lahví v okolí. V pondělí – to se musely koupit lístky – jsem je odevzdala, ale neměla jsem dost.Zavřela jsem se v pokoji a brečela. Když jsem se konečně vzpamatovala, našla jsem pode dveřma obálkus Waynovým písmem a uvnitř lístek. Když jsem mu chtěla poděkovat, jen zrudl a řekl: „Nech to být.“

Jen co jsem začala vydělávat slušný peníze v nemovitostech, snažila jsem se jim pomáhat, koupila jsemjim nový pneumatiky, novej počítač, novou lednici, a dokonce jsem jim dávala hotový peníze na placeníúčtů a potravin. Že začátku jsem měla fajn pocit z toho, že jim pomáhám, ale potom jsem si uvědomila,že házím peníze z okna, protože s dalším praštěným podnikatelským nápadem zase všechno přijde vniveč.

Když jsem si koupila dům, už jsem jim tolik pomáhat nemohla, tak jsem si s nima sedla a vysvětlila jim,jak by měli zvládat svůj rozpočet. Mamka na mě jen koukala, jako kdybych mluvila cizí řečí. Nějak si s tím

museli poradit, protože svůj životní styl teda rozhodně nezměnili.

Mamka si všimla nedostatku mýho nadšení a vpadla mi do úvah. „Nic neříkáš.“

„Promiň, doufám, že mu to vyjde.“

„Mám z toho vyloženě dobrý pocit.“

„To jsi minule říkala taky.“

Chvilku mlčela a pak prohlásila: „Tvůj postoj se mi skutečně nelíbí, Annie. Po všem, co pro tebe tenčlověk udělal, když jsi byla nezvěstná – co jsme my oba udělali – bys snad mohla projevit aspoň trochu

zájmu.“

„Omlouvám se. Prostě zrovna nejsem v nejlepším rozpoložení.“

„Třeba kdybys občas vylezla z domu, místo aby ses tam celý den motala zavřená, dalo by se s tebou lépe

mluvit.“

„To není pravděpodobný. Kdykoli se pokouším vyjít z domu, tak na mě z křoví vyskočí nějakej

reportérskej zmetek, a to nemluvím o agentech z Hollywoodu s jejich pitomejma nabídkama.“

„Jen se snaží vydělat si na živobytí, Annie. Kdyby ti tihle reportéři, které tak strašně nenávidíš, neplatili zarozhovory, neměla bys z čeho žít, že?“

Na mamku se můžete spolehnout, ta se rozhodně postará, abych měla pocit, že jsem trubka. Zvlášťtehdy, když má pravdu – ty supové financovali moje životní náklady, když mi teď nezbyly žádný úspory.Pořád si na to ale nemůžu zvyknout, ani se vidět v tisku nebo na obrazovce. Mamka si schovávalavýstřižky všech rozhovorů, co jsem poskytla, konečně mi mohla udělat výstřižkovou knihu, a nahrávalavšechny pořady o mně. Ukazovala mi kopie, ale prohlídla jsem si jen dva a zbytek strčila do šuplíku.

„Tvých patnáct minut slávy už pomalu končí, Annie. Jak to hodláš udělat s penězi? Jak si chceš udržet tensvůj dům?“

„Něco vymyslím.“

„Jako třeba co?“

„Něco, mami, prostě něco vymyslím.“ Co budu dělat? Žaludek se mi zauzloval.

„Poslyš, mít agenta není zase tak špatný nápad. Mohli by ti vyjednat nějaké zálohy předem.“

„Chceš říct, že by na mně sami vydělali. Jeden, se kterým jsem mluvila, po mně chtěl, abych mupodepsala výhradní práva – kdybych ho poslechla, lidi od filmu by si mohli dělat úplně všechno, co bychtěli.“

„Tak si tedy s producentem promluv sama.“

„Nechci mluvit s nikým z nich, mami. Proč to nedokážeš pochopit?“

„Ježíši, Annie, jen jsem se zeptala, nemusíš mi hned chtít ukousnout hlavu.“

„Promiň.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Možná vážně potřebuju chodit víc ven, lepší bude popovídat siněkde jinde, než mi doopravdy šibne v hlavě.“ Přinutila jsem se ke smíchu. „Tak jak se daří tvojí

zahrádce?“

Máma ráda mluví o dvou věcech – o zahradničení a o vaření. Jsou to taky dvě témata, kterejm se od nídostává spousty něžný péče. Pro mámu je daleko snazší věnovat místo mně pozornost jídlu a kytkám.

Zřetelně si vzpomínám, že jsem žárlila na růže, když jsem byla malá. Žárlila jsem na způsob, jakým na němluvila, dotýkala se jich, věčně je prohlížela a byla na ně tak strašně hrdá, když za ně vyhrála na místníslavnosti stužku. Bylo už tak dost blbý mít sestru, co vyhrává ceny, nemluvě o sestřenici, ale jak mámsakra soupeřit s růžema? Někdy jsem si říkala, jestli to není tím, že se máma může řídit receptem nebotvarovat rostliny a všechno podle sebe – na rozdíl od ostatních věcí v životě, a dětí obzvlášť.

Zkoušela mě sice naučit vařit a já se učit chtěla, ale mojí neschopnosti vařit se vyrovnal akorát tak totálnínedostatek citu pro zeleň. Vždyť já jsem nedokázala pěstovat ani voděnku, než jsem se dostala do hor.To všecko se změnilo, když někdy uprostřed dubna začalo jaro a Úchyl mě pouštěl ven, abych se starala o

zahrádku.

Když mě pustil poprvé, byla jsem asi sedm měsíců těhotná a měla jsem pocit, že mi oči vypadnou z důlkůnad tím jasem jarního světla a krásy. Po prvním nadechnutí se čistého horského vzduchu – celé měsícejsem necítila nic jiného než kouř ze dřeva a cedrové stěny – se mi chřípí chvělo vůní borovic na slunci,divokých bylin a mechem pokryté půdy pod mýma nohama. Měla jsem chuť si lehnout a zabořit obličej do

mechu. Páni, měla jsem chuť se na něj vrhnout.

Dohadovala jsem se, že kdybych byla víc na severu nebo mimo ostrov, pořád by ještě kolem ležel sníh,ale tady se oteplovalo a všechno bylo svěže zelené ve všech představitelných odstínech – ságově, smaragdově, smrkově a mechově – i vzduch voněl zeleně. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jeuklidňující vědět, že jsem pravděpodobně blízko od domova, nebo jestli je tím všechno ještě horší.

Poprvé mě moc daleko od srubu jít nenechal, ale mým očím v průzkumu zabránit nemohl. Stromy kolemnás byly tak husté, že jsem neviděla, zda nás obklopují nějaké hory. Na pár místečkách vyrážela zmechové pokrývky mýtiny tráva, ale převážně šlo zatím jen o mech a kamení. Tady muselo být těžkévyhloubit nádrž septiku, nemluvě o studni, i když jsem odhadovala, že čerpáme spíš z řeky. Na okraji lesajsem uviděla jakousi branku, takže se tady bydlelo i v minulosti. Neviděla jsem ale žádnou cestu, i kdyžpřístup musel být někde nablízku.

Říčka tekla na pravé straně srubu, kde se nacházely vytyčené zahradní záhony, a mířila mírně z kopce.Měla překrásnou nefritovou barvu a podle několika míst, kde proud zvolnil a voda byla tak tmavě zelená,až byla téměř černá, tam musely být i dost velké tůně.

Zvenku vypadal srub se svými okenicemi a truhlíky na oknech moc hezky. Pod stříškou vchodu stála dvěhoupací křesla. Třeba si ten srub před lety postavili nějací manželé. Přemýšlela jsem o ženě, která mělaráda truhlíky na oknech a nanosila zeminu do zahrádky. Zajímalo by mě, co by říkala tomu, kdo teď ve

srubu bydlí.

Zahradničení se mi zalíbilo. Pouštěl mě ven, samozřejmě pod dohledem, abych zalila a vyplela zeleninu,která vypadala báječně, a já mohla strávit celý den prací na zahradě. Bylo mi dokonce jedno, když serozhodl, že jsem něco neudělala dobře, a nutil mě to neustále opravovat, protože to znamenalo, že můžuzůstat venku déle.

Pocit prstů bořících se do chladivé hlíny, který jsem měla navzdory rukavicím, co jsem musela nosit, abychránily mé dokonalé nehty, a vůně čerstvé země byly rozhodně lákavější než být s ním zavřená ve srubu.

Ohromovalo mě, že droboučká semínka, která zasadím, vyrostou v mrkev, rajčata, fazole, a mně zatím vbřiše taky roste semínko. Technicky to je zčásti jeho semeno, ale na to jsem radši nemyslela. V nemyšlení

na věci jsem začínala excelovat.

To jediné, co jsem nikdy nedokázala vytěsnit z mysli, byla moje touha po prostém, cituplném dotyku.Nikdy jsem si neuvědomila, jak důležité to pro moji pohodu je, dokud jsem neměla na mazlení Emmu,Luka na to, abych se mu stulila do náručí, a případně se mi nedostalo vzácného objetí od mamky. Umamky city vždycky působily jako nadbytečná záležitost, s výjimkou chvil, kdy byly poskytnuty zaodměnu. Pravidelně jsem pak mívala pocit manipulace a zlobila se sama na sebe, že tolik toužím pomámině vřelosti. Mamka se mě štědře dotýkala jedině v době, kdy jsem byla nemocná, všude mě pakvláčela a do nepříjemných podrobností vykládala doktorům a lékárníkům o každém příznaku, pazi mělapoloženou na mém rameni a svoji drobnou ruku mi tiskla na čelo. Nikdy jsem se nebránila, až příliš se mito líbilo. Když jsem byla nemocná, dokonce se mnou i spala v pokoji a vůně mentolového krému na oteklé

sliznice mi dodneška připomíná teplou tíhu jejího drobného těla, jak leží vedle mě. Uklidňovalo mě to a

dodávalo mi to pocit jistoty.

Kdykoli šel Úchyl kolem, objal mě, poplácal mi břicho, nebo mi přejel rukou po zádech a stále mě každounoc bral do náručí. Zpočátku mě jeho dotyk znechucoval, ale jak měsíce plynuly, stávala jsem se takodtažitou, že se mi občas podařilo mu objetí oplatit a nic přitom necítit. Jindy byla má touha po dotykutak silná, že jsem se mu s pevně zavřenýma očima tiskla v objetí a namlouvala si, že je to někdo, kohomám ráda, a hned jsem se za to nenáviděla.

Udivovalo mě, že mu kůže nepáchne po hnilobě v jeho duši. Občas jsem na jeho oblečení zachytila závančisté vůně pracího prostředku, který jsme používali – přírodního, biologicky rozložitelného – a pár minut posprše jsem na jeho rukou a kůži cítila slabou vůni mýdla, ale všechno rychle vyprchalo. I když pracovalvenku, necítila jsem na něm nic z vnějšího světa – svěží vzduch, trávu, smůlu, borové jehličí, nic, dokonce

ani pot. Ani částečky pachu se ho nechtěly dotknout.

Do zahrady se denně musela ve vědru nanosit voda z řeky, ale nic jsem proti tomu nenamítala, protože topro mě byla příležitost namočit si ruce do studeného proudu a opláchnout si obličej. Byla skoro polovinačervna a já odhadovala, že se blížím devátému měsíci, ale byla jsem tak obrovská, že jsem si občas říkala,jestli termín už nepřetahuju. Nevěděla jsem přesně, kdy jsem otěhotněla, takže bylo těžké to vypočítat.Toho dne jsem vyvlekla zvlášť těžké vědro vody do kopce a zvedla je, abych zalila rostliny, ale venku bylo

horko a já pracovala docela tvrdě, takže mi pot kapal do očí. Postavila jsem vědro na zem, abych

popadla dech.

Jednou rukou jsem si třela záda, když mi břichem projela křeč. Nejdřív jsem si toho nevšímala a znovazkusila vědro zvednout. Bolest mě znovu udeřila, tentokrát ještě silněji. Věděla jsem, že by byl naštvaný,kdybych nedokončila svůj úkol, tak jsem se zhluboka nadechla a zalila zbytek záhonů na zahradě.

Když jsem skončila, uviděla jsem, jak stojí na prahu a pozoruje mě. „Je čas,“ řekl. Vrátili jsme se dovnitř,ale teprve poté, co se přesvědčil, že jsem všechno zalila. Jen jsme vešli do srubu, ucítila jsem uvnitř těla

jakýsi vír, podivný pocit, že cosi povolilo, a pak mi po nohách na podlahu stekla teplá tekutina.

Úchyl četl všechny ty knihy se mnou, takže věděl, co se stane, ale zatvářil se zděšeně a ztuhl na prahusrubu. Já stála v louži, po nohou mi pořád teklo a jen jsem čekala, jak se na mě kvůli tomu oboří. Zobličeje se mu úplně vytratila barva. Uvědomila jsem si, že si asi chvíli počkám. I když jsem byla k smrtivyděšená, musela jsem ho uklidnit, protože jsem potřebovala jeho pomoc.

„To je úplně normální, tak to moje tělo má udělat, všechno bude v pořádku.“ Začal rázovat sem a tam,nejdřív dovnitř srubu, pak kus ven a zas a znova. Musela jsem ho nějak donutit, aby se soustředil.

„Smím se vykoupat?“ Koupel pomáhala s menstruačními křečemi a mně se zdálo, že mám dost času,stahy ještě nebyly příliš časté. Úchyl přestal chodit a zíral na mě s vytřeštěnýma očima.

„Smím? Myslím, že by to pomohlo.“ Mlčky vyrazil do koupelny a napustil mi vanu. Začala jsem mít pocit,

že by v tu chvíli souhlasil se vším.

„Nenapouštějte moc horkou vodu, nevím, jestli by to pro dítě bylo dobré.“ Když byla vana plná,poskládala jsem své obrovské tělo do teplé vody.

Úchyl se opřel o stěnu v koupelně, oči mu divoce těkaly po celém prostoru a dívaly se na všechno možné,

jen nena mě. Ruce měl zaťaté v pěst a opakovaně je rozevíral, jako kdyby chytal vzduch. Tenautoritativní Úchyl tady stál, jazyk svázaný, a třásl se jako mladíček na prvním rande.

Jemným, uklidňujícím tónem jsem řekla: „Potřebuju, abyste z postele sundal lůžkoviny a dal tam nějakéručníky, ano?“

Vyběhl z koupelny a slyšela jsem, jak se činí kolem postele. Abych se taky uklidnila, pokoušela jsem sivybavit všechno, co jsem se dočetla v knihách, a soustředila se na dýchání, abych nemyslela na to, že zachviličku porodím ve srubu zcela bez pomoci, jen se zděšeným Úchylem k ruce. Soustředila jsem se nakapky vody na stěně koupelny a počítala, za kolik vteřin sklouznou. Když byla voda vlažná, téměřstudená, a stahy přicházely častěji, zavolala jsem ho – schovával se ve vedlejší místnosti.

S jeho pomocí jsem se dostala z vany a osušila se. To už stahy přicházely s velkou silou a rychle zasebou, takže jsem se o něj musela opřít, abych neupadla. Když jsme šli zpátky do pokoje, zakopla jsem azaryla mu prsty do paže, zatímco mi břicho rvala doběla rozpálená bolest. Ve srubu bylo chladno a na těle

mi naskočila husí kůže.

„Co kdybyste zatopil, než se uložím na postel?“

Posadila jsem se a podložila si ramena polštářem. Dál si krom trvající bolesti moc nepamatuju – většinažen se rozhodne pro utišující prostředky a věřte mi, že kdybych tu možnost měla, udělala bych to taky.

Úchyl byl jako manžel ze sitcomu, chodil kolem, lomil rukama a zacpával si uši pokaždé, když jsem

vykřikla, a to bylo často. Svíjela jsem se na posteli, kousala do toho zatraceného polštáře, a on se zatímchoulil v rohu a v tu chvíli už měl hlavu mezi koleny. Pak dokonce na chvíli ze srubu odešel, ale začalajsem křičet „POMOZTE MI!“ tak nahlas, že se vrátil.

Všechny knihy říkaly, že žena cítí, že je již blízko a začíná rodit. Do pekla, celé mé tělo volalo, ať tlačím.Opřela jsem se o zeď a tiskla se k ní tak silně, že jsem snad musela mít na zádech otlačeniny od dřevěnéstěny. S rukama na kolenou jsem si roztáhla nohy, stiskla jsem zuby a tlačila. Když jsem se dokázalanadechnout, nařídila jsem mu, ať jde blíž. Čím víc jsem ovládala situaci, tím víc se zřejmě uklidňoval.

Tvrdit, že jsem ovládala situaci je teda dost odvážné, protože jsem byla pokrytá potem a jen jsem mezi

tlačením vykřikovala pokyny.

Většinu samotného porodu mám jako v mlze, ale myslím, že trval jen několik hodin, zkrátka šťastná

prvorodička. Byla to jedna z mála věcí, za které jsem musela být v horách vděčná. Vzpomínám si, že když

jsem ho přinutila, aby se postavil mezi mé nohy a pomohl dítěti ven, obličej mu zbledl a pokryl se potem,

a já si říkala, sakra, co on se má co potit, když všechno odřu stejně jen já. Vůbec jsem se nestarala ojeho či své pocity – jen jsem chtěla, aby už to ze mě bylo venku.

Když dítě konečně vyklouzlo do světa, bolelo to jako čert, ale zároveň to byla i paráda. Očima zpolaoslepenýma potem, který mi do nich kapal, jsem zahlédla Úchyla, jak drží dítě ve vzduchu daleko odsebe. Stejně jako to dělal s vložkami. Sakra, on neví, co má dělat dál. A dítě ještě nezakřičelo.

„Musíte dítěti omýt obličej a položit mi je na břicho.“

Zavřela jsem oči a hlava mi sklouzla ke straně.

Slaboučké kňourání přešlo v hlasitý křik a já otevřela oči. Bože, byl to takový neuvěřitelný zvuk. Po desetiměsících to byla první živá bytost, kterou jsem kromě něj slyšela. Rozplakala jsem se. Když jsem natáhlapaže, rychle mi dítě předal, jako by se mu ulevilo od zodpovědnosti.

Děvče. Ani mě nenapadlo se zeptat. Maličké, zakrvavené, mokré, pomačkané děvčátko. Nikdy jsemneviděla nic krásnějšího.

„Nazdar, zlatíčko, vítej na světě,“ pozdravila jsem ji. „Mám tě ráda,“ šeptala jsem zblízka maličkémučelíčku a pak je jemně políbila.

Vzhlédla jsem nahoru a viděla, že se na nás dívá. Už nevypadal vyděšeně, vypadal otráveně. Otočil se a

odešel ze srubu.

Jen co odešel, vyšla ze mě placenta. Pokusila jsem se odtáhnout dál od vlhka, ale už jsem byla skoro ustěny, a jak jsem se pokoušela posunout do strany, bolel mě každičký pohyb. Zůstala jsem tam tedyvyčerpaně ležet v tom lepivém nepořádku s dítětem na břiše. Bylo potřeba přeříznout pupeční šňůru.Jestli se Úchyl brzy nevrátí zpátky, budu ji muset překousnout.

Zatímco jsem čekala, prohlédla jsem si svoji holčičku a spočítala jí všechny prstíčky. Byla malinká akřehká, a přestože měla vlásky směšně měkoučké a hedvábné, byly tmavé jako moje vlasy. Občaszafňukala, ale když jsem ji hladila prstem po tvářičce, uklidnila se.

Vrátil se po pěti minutách, a jak se blížil, potěšilo mě, že už se netváří otráveně, jen lhostejně. Pak jsemse odpoutala od jeho obličeje a uvědomila si, že drží svůj lovecký nůž.

Jeho lhostejný výraz se změnil v hrůzu, když uviděl kaši placenty mezi mýma nohama.

„Musím přeříznout šňůru,“ upozornila jsem ho. Dál jen ztuhle stál.

Pomaličku jsem natáhla volnou ruku a on mi stejně pomalu podal nůž.

Pootočila jsem dítě, utrhla kus prostěradla a uvázala ho kolem pupeční šňůry, než ji odříznu. Jen jsem toudělala, děťátko zakňouralo a ten zvuk vytrhl Úchyla z transu. Jeho ruka vystřelila, popadla mě za zápěstí

a kroutila, až mi nůž vypadl zpátky na postel.

„Chtěla jsem vám ho vrátiti“

Zvedl nůž a naklonil se ke mně. Pevně jsem stiskla dítě a pokusila se uhnout na posteli. Přestal se hýbat.Já také. Pořád se mi díval do očí a pomalu přitom otřel nůž do rohu ručníku. Podržel nůž proti světlu,přikývl a zamířil do kuchyně.

Pomohl mi otočit se a dal pode mě čisté prostěradlo. Když odklízel zdravotní potřeby, zkusila jsem zastrčit

bradavku dítěti do pusinky, ale nechtělo si ji vzít. Zkusila jsem to ještě jednou, ale se stejným výsledkem.

Z očí mi vytryskly slzy a ztěžka jsem polkla. Vzpomněla jsem si, že se v knihách psalo, že tonovorozencům může chvíli trvat, a tak jsem to zkusila znovu. Tentokrát jsem děťátku vtiskla bradavku dopusy a vyšlo z ní trochu vodové nažloutlé tekutiny. Růžová pusinka se otevřela a konečně se chytila.

S úlevou jsem vzhlédla právě ve chvíli, kdy se Úchyl vrátil k posteli a nesl hrnek vody a dětskou přikrývku.

Soustředil se na svůj úkol a nepodíval se na mě, dokud nepostavil hrnek na vedlejší stolek. Když zvedloči, zamířil pohledem přímo na miminko, které se krmilo z mého odhaleného prsu. Zrudl v obličeji a rychle

odvrátil zrak. Koukal do zdi, hodil mi přikrývku a řekl: „Zahal se.“

Přetáhla jsem si přikrývku přes rameno a přes dítě, které právě vydalo hlasitý savý zvuk.

Úchyl ucouvl o pár kroků, pak se otočil a vydal se do koupelny. Brzy jsem uslyšela sprchu. Sprchoval sehodně dlouho.

Když se vrátil, byl klidný. Postavil se ke spodnímu okraji postele a několik minut na mě koukal. Naučilajsem se mu nedívat do očí, když měl jednu ze svých nálad, tak jsem předstírala, že dřímám, ale zpod řasjsem na něj viděla. Už jsem znala jeho otrávený výraz, jeho výraz chystám-se-ti- -ublížit, taky jsem ho

zažila, když zcela vypnul, ale tohle bylo jiné. Byl zamyšlený.

Sevřela jsem kolem své dcery paže.

DVANÁCTÉ SEZENÍ

Mám dneska pěkně podělanou náladu, doktorko. Celá napnutá, hlavou se mi všecko honí, hledámodpovědi, důvody, něco pevnýho, čeho bych se mohla zachytit, něco skutečnýho, ale když mi začnepřipadat, že jsem na to kápla a hezky si to místo toho bince srovnala, zjistím, že jsem pořád otřesená,

rozhozená a ubitá. Jenže to vy jste už asi poznala, že jo?

Aspoň ta vaše ordinace působí opravdicky. Jak tu máte police z pravýho dřeva, opravdickej dřevěnejstůl,pravý domorodý masky na zdi. Já tu taky můžu bejt ta pravá já, protože vím, že o mně nesmíte vykládatlidem, ale zajímalo by mě, jestli když sedíte se svejma přátelema cvokařema a vyprávíte si, o čem vylidičky mluvíte, tak jestli máte chuť to prostě vyklopit… Ne, zapomeňte, že jsem něco říkala, vy vypadátejako člověk, kterej se na tuhle profesi dal proto, že chtěl fakt pomáhat lidem.

Možná mi pomoct nedokážete. Z toho jsem smutná, ale nekvůli sobě. Kvůli vám. Pro cvokaře musí bejtfrustrující, když má pacienta, kterýho nedokáže opravit. Ten první cvokař, co jsem u něj byla po návratudo Clayton Falls, mi tvrdil, že nikdo není ztracenejpřípad, ale já myslím, že to jsou jen kecy. Myslím si, želidi můžou bejt tak zdrcený, tak zlomený, že už nikdy nebudou nic jinýho než úlomkem celýho člověka.

Zajímalo by mě, kdy se to stalo Úchylovi. Co bylo tím určujícím momentem, kdy někdo dupl podpatkem arozdrtil oba naše životy. Stalo se to ve chvíli, kdy ho opustila jeho skutečná matka? Byl by se mohlzměnit, kdyby se dostal do lepší náhradní rodiny? Nebyl by nikoho zabil a neunesl mě, kdyby jehoadoptivní matka nebyla sama taková úchylačka? Nebo ho to postihlo ještě v lůně? Měl vůbec někdy šanci?

A co já?

Měl v sobě tu úchylnou stránku, byl to chlápek, co mě unesl, bil mě, znásilňoval mě, hrál se mnousadistický hry a terorizoval mě. Ale občas, když byl zamyšlenej nebo spokojenej nebo vzrušenej, když semu rozsvítil obličej, viděla jsem chlápka, jakým mohl bejt. Ten chlápek by možná měl rodinu a učil bysvoje dítě jezdit na kole a dělal by mu zvířátka z jitrnicovejch balónků, víte. Sakra, třeba by byl doktor azachraňoval lidem životy.

Po tom, co se mi narodila dcera, jsem vůči němu občas mívala i mateřský pocity a v těch prchavejchokamžicích, když jsem to viděla z jeho strany, jsem na to chtěla přijít. Chtěla jsem mu pomoct. Chtělajsem ho uzdravit. Jenže pak jsem si vzpomněla. Byl jako kluk, co stojí se sirkou u stohu sena anepotřebuje žádnou záminku, aby tam tu sirku hodil.

Hned po narození dítěte mi Úchyl hodil pár látkových plen, dupaček, přikrývek a celý týden se mnou sotvapromluvil. Pokud mi zrovna nenařizoval, že mám něco udělat.

V posteli mě nechal odpočívat jen jeden den. Když jsem poprvé vstala, zatočila se mi při umývání nádobí

hlava, a tak mi dovolil, abych si na pár minut sedla, ale pak jsem všechno musela umývat znova, protože

voda mezitím vychladla. Příště jsem se jen opřela o desku a zavřela oči, než ten pocit přešel.

Dítěte se nikdy nedotkl, ale když jsem je přebalovala nebo koupala, postával poblíž a vždycky si vymyslelněco, co mám udělat pro něj. Když jsem skládala prádélko, musela jsem nejdřív poskládat jeho prádlo.Jednou, když jsem se chystala holčičku nakrmit a jeho večeře se vařila, nařídil mi, abych ji položila aobsloužila nejdřív jeho. Na pokoji nás nechával, jenom když jsem ji kojila. Protože jsem si nebyla jistá, coho kdy naštve, zvedla jsem ji a tišila, když jenom pípla, ale jeho oči i tak potemněly a čelisti mu ztuhly.Připomínal mi zmiji, která se chystá zaútočit, a zatímco jsem chlácholila své dítě, uvnitř jsem se užírala

úzkostí.

Když bylo mé dcerušce několik dní, stále ještě se nezmínil, že by jí dal nějaké jméno, tak jsem se zeptala,jestli bych to mohla udělat já.

Podíval se, jak ji držím v náručí, a řekl: „Ne.“ Ale později jsem jí pošeptala do maličkého ouška tajnéjméno. Byla to jediná věc, kterou jsem jí mohla dát.

Nemohla jsem přestat myslet na to, jakým způsobem se vypořádal se svojí žárlivostí a odporem vůčiadoptivnímu otci. Když byl ve srubu, dávala jsem si proto záležet, abych se vůči dcerušce chovalalhostejně, a starala jsem se jen o její základní potřeby. Naštěstí byla spokojené miminko, které mnohopozornosti nevyžadovalo. Jakmile však odešel ven po své práci, vyndala jsem ji z peřinky a obdivovalakaždý kousek jejího tělíčka. Udivovalo mě, že vyšla z mého těla.

Vzhledem k okolnostem jejího početí mě překvapovalo, jak moc dokážu svou dcerušku milovat. Prstemjsem sledovala její žilky, divila se, že jimi proudí moje krev, a ona si to nechala líbit. Měla dokonalá ouška,

do kterých se daly zpívat ukolébavky, a občas jsem jí jen zabořila nos do krčku a dýchala její vůni, čistoua sladkou, nejčistší věc, co jsem kdy na světě cítila. Pod buclatým levým kolínkem měla droboučkéznamínko, kávově zabarvený půlměsíček, který jsem ráda líbala. Každý kousíček jejího těla rozechvíval mé

srdce naléhavou touhou ji chránit. Intenzita mých pocitů mě děsila a má úzkost narůstala spolu s mojí

láskou.

Pořád jsme měli každý večer na pořadu koupel, ale holčička se mnou do vody nesměla a Úchyl se aninedotkl mých prsou. Po koupeli jsem holčičku na posteli kojila a on zatím uklízel koupelnu. Když děťátkodojedlo, položila jsem je do postýlky, kterou postavil k nohám naší postele. Byl to jen proutěný košík,vystlaný několika přikrývkami, jako psí pelech, ale miminku to zřejmě nevadilo.

Vzpomněla jsem si na pár známých, jak vyprávěli, že když se jim narodily děti, vůbec se ze začátkunevyspali. Ani já jsem se nevyspala. Nekvůli miminku – budilo se jen jednou v noci ale protože jsem mělastrašlivý strach, co by mu udělal, kdyby ho vzbudilo. A tak jsem jen ležela a naslouchala každémukňournutí a nejmenším změnám v dechu dítěte. Naučila jsem se vyklouznout ke spodní straně postele připrvní známce, že se holčička probouzí, aby si Úchyl nevšiml, že opouštím matraci, a jako fena, která krmíštěně, jsem přes okraj svěsila prs, holčičku maličko nadzvedla a nakrmila ji. Jestliže se Úchyl pohnul nebovydal nějaký zvuk, znehybněla jsem, srdce mi tlouklo a já si říkala, zda miminko cítí můj pulz v mém prsu.

Jakmile se jeho dech uklidnil, vklouzla jsem zpátky.

Před usnutím, když už holčička ležela, mě Úchyl prohlížel a něžně mi natíral intimní partie krémem. Kdyžjsem se zachvěla, vydával konejšivé zvuky a tvářil se, že je plný pochopení. Prohlásil, že musíme počkatšest týdnů, než se budeme opět moct „milovat“.

Když mě znásilňoval, bylo to daleko bolestivější, ale tak nějak snesitelnější. Občas jsem se vysloveněnutila, abych nijak nereagovala, když mě roztírání krému bolelo, a tak pokračoval. Bolest prostě patřila kvěci.

Když bylo holčičce něco přes týden, vařila jsem a potřebovala k tomu obě ruce, tak jsem ji chtěla položitdo košíku, ale on se postavil proti mně a řekl: „Vezmu si ji.“ Oči mi bloudily sem a tam mezi ním abezpečím její postýlky, byla tak blízko, ale netroufala jsem si odmítnout. Když jsem mu ji opatrně položilado náruče, odešel s ní a mně srdce skočilo do krku. Posadil se s ní na okraj postele.

Začala kňourat. Pustila jsem, co jsem měla v rukou,a přešla k němu.

„Omlouvám se, že vás ruší – dám ji do postýlky.“

„Je nám dobře.“ Houpal ji na pažích nahoru a dolů. Podíval se na ni a řekl: „Ví, že jsem její otec, a takbude hodná holčička, že?“ Uklidnila se a usmála.

Vrátila jsem se k plotně, ale ruce se mi tak třásly, že jsem sotva byla schopná zamíchat jídlo. Každouchvilku jsem se otáčela pro nějaké koření, abych mohla sledovat, co se děje.

Nejprve na ni jen koukal, ale pak rozvázal peřinku a sundal jí dupačky, takže mu na klíně ležela jen vplínce. Hrozila jsem se, že by mohla začít křičet, ale jen v chladném vzduchu mávala ručičkami anožičkami. Prohlédl si ji, vzal ji za ruku a pak ji pomalu natahoval dozadu. I když to nedělal silou, mé těloztuhlo, jak jsem čekala, kdy se rozezní křik, ale zůstala tiše. Udělal to samé i s její druhou rukou anožkami. Vypadalo to, jako kdyby nikdy v životě neviděl malé dítě.

V obličeji měl klidný výraz, spíš zvědavý, a postupoval jemně, když jí utřel sliny z bradičky, dokonce seusmál, ale nutkání pokračovat a utrhnout jí ručičky bylo silné. Jedině strach z následků je překonal.Konečně byla večeře hotová, tak jsem na roztřesených nohou přešla k němu, natáhla ruce, aby mi ji

podal, a ohlásila jsem: „Vaše jídlo je hotové.“

Chvíli mu trvalo, než mi ji předal, a když ji držel na napřažených pažích ve vzduchu, přeběhl mu tvářívýraz, jaký jsem ještě neviděla. Pustil ji. Na zlomek vteřiny se ocitla ve vzduchu a vzápětí začala padat.Vrhla jsem se dopředu a zachytila ji těsně před tím, než dopadla na podlahu. Se srdcem bušícím, až tobolelo, jsem si ji přitiskla k sobě. Usmál se, vstal a vydal se ke stolu s večeří. Polohlasně si přitomprozpěvoval.

Mezi jídlem se zarazil a řekl: „Její jméno je Juliet.“ Přikývla jsem, ale v žádném případě jsem nemínila jíříkat podle jeho bláznivé matky. V duchu jsem ji nazývala jejím tajným jménem a krom vás jsem nikdy

nikomu neprozradila, jaké jméno jsem jí dala.

Od té doby ji občas zvedl, většinou když jsem se něčím zabývala, jako třeba skládáním prádla nebouklízením. Vždycky se s ní posadil na postel, otočil ji na bříško a pak jí ohýbal ruce a nohy. Nikdyneplakala, tak si nemyslím, že by ji to bolelo, ale stejně se mi chtělo běžet a popadnout ji – zadržovalo mě

jen vědomí, že by jí mohl ublížit, aby mě potrestal. Nakonec ji uložil do košíku, ale jednou ji nechal naokraji postele jako hračku, která ho znudila. Na těle mi vyrazil studený pot vždycky, když se k ní přiblížil.

Když jsem pracovala na zahradě, dovolil mi, abych si ji brala s sebou ven, uhnízděnou v malé dece,

kterou jsem si uvázala kolem krku. Moc ráda jsem s ní pobývala venku, pozorovala, jak roste zelenina,

kterou jsem zasázela, cítila zeminu provoněnou sluncem, nebo jen hladila hlavičku svého dítěte. Jestližeřeknu, že jsem tam našla trochu štěstí, působí to klamně, protože je to, jako kdybych říkala, že to bylo vpořádku – nikdy to nebylo v pořádku. Přesto jsem se každý den cítila aspoň trochu šťastně, když jsemměla své dítě u sebe.

Úchyl mě nikdy nepouštěl ven, pokud tam taky neměl co na práci, ale skoro vždycky se něco našlo,sekání dříví, oprava okenic, moření dřeva, tak jsem se ven dostala poměrně často. Chtěl po mně, abychnatřela houpací křesla u vchodu, a já jsem si je vzala dolů k řece a užívala si s dcerou sluníčka.

Když se mnou byl spokojený, nechal mě po splnění úkolů posedět u říčky. To byly dobré dny, tehdy jsemsi přála, abych měla kreslicí blok a mohla zachytit kontrast mezi mléčně bílou pletí miminka a smaragdově

zelenou trávou, nebo způsob, jakým křivila obličejík, když jí po něm přelezl mravenec. Obrazy vrbin vkvětu, slunečního světla tančícího na říční vodě a odraz borovic na hladině způsobovaly, že mě prstysvrběly touhou po kreslení. Měla jsem pocit, že kdybych měla možnost dostat všechnu tu krásu na papír,dokázala bych si uvědomit, že stále ještě existuje vnější svět, kam bych se mohla vrátit, kdyby mu ty jeho

plány se srubem nakonec nevyšly, ale když jsem Úchyla poprosila o skicák, odmítl to.

Protože bylo teplo, posílal mě každých pár dní prát do řeky – velice si potrpěl na šetření vodou. Přitom tyhloupé koupele, které jsem musela každý večer absolvovat, spotřebovaly obrovské množství vody, ale nicjsem na to neříkala. Páni, jak jsem milovala prádlo provoněné říční vodou a sluncem. K sušení sloužilprovaz natažený od rohu srubu k jabloni, kterou tu kdosi před lety vysadil. Žili jsme tu s Úchylem jakoopravdoví průkopníci.

Divokého kačera, který plul v ohybu říčky tam, kde voda zpomalovala, jsem si všimla ještě před narozením děťátka. Někdy s ním byly i další kachny, ale většinou byl sám. Pokud se Úchyl nedíval mým

směrem, přestala jsem pracovat a kačera obdivovala. Že začátku, když jsem přišla k říčce prát nebo si jenposedět, okamžitě odletěl, jen co mě zpozoroval. Když ale děťátku byl týden, usadila jsem se na kameni,abych vyprala pár kousků a potěšila se pocitem chladivé vody na rukou, ale kačer jen odplul o kousek dálk protějšímu břehu, plaval dokola, nořil zobák do vody a chytal hmyz.

Úchyl přišel dolů a podal mi kousek chleba. To gesto mě překvapilo, ale měla jsem radost, že mi dovolíkačera nakrmit. Kačer si brzy zvykl brát mi chleba z ruky. Byla jsem zvědavá, jestli někdy zaletí k domu.Připomínal mi život za hranicemi mé omezené existence, a tak jsem se každý den nemohla dočkat, ažpůjdu k říčce, abych ho zase viděla, ale byla jsem natolik opatrná, že jsem své vzrušení nedávala najevo.Jakmile si Úchyl uvědomil, že mě něco těší, byla to nejrychlejší cesta, jak o to přijít.

Nikdy nás nepustil z dohledu nebo do vzdálenosti, odkud bychom mohly utéct, ale u řeky mě obvyklenechával samotnou. Občas se mi dokonce dařilo vytěsnit myšlenky na jeho přítomnost natolik, že jsem sidokázala namlouvat, že si za normálního letního dne jen tak odpočívám u břehu, a usmívala jsem se nadtím, jak si má dcera začíná uvědomovat okolní svět. Než se narodila, kladla jsem si otázku, jestli bude cítit

zlo kolem sebe, ale byla to nejspokojenější děťátko, k jakému jsem se kdy přiblížila.

Mé oči se přestaly pídit po únikových cestách. S ní bych se nedokázala pohybovat dostatečně rychle abylo mi jasné, že mé obavy z toho, co by mohl udělat, kdyby nás chytil, jsou v porovnání se skutečnostízřejmě ještě krotké.

Když byly mé dcerušce dva týdny, Úchyl sešel k řece a sedl si na bobek vedle mě. Jen co ho kačer uviděl,couvl od mé ruky a odplaval doprostřed tůně. Úchyl se ho pokusil na chleba přilákat blíž, ale kačer si honevšímal. Úchylovi se po krku vzhůru začala rozlévat červeň. Dech mi uvízl v hrdle. Modlila jsem se, aby si

kačer pro chleba připlaval, ale on to neudělal. Úchyl nakonec chleba zahodil a vyrazil nahoru ke srubu sprohlášením, že musí přichystat něco k večeři. Kačer se hned vrátil.

Uslyšela jsem odporně hlasitou ránu, když přede mnou krásná hlava ptáka explodovala. Peří lítalovzduchem a snášelo se na mě, na dítě, na vodní hladinu. Ozvěnou v uších jsem uslyšela nějaké výkřiky auvědomila si, že to křičím já. Vyskočila jsem a prudce se obrátila. Úchyl stál ve dveřích srubu s puškou vruce. Přitiskla jsem si ruku na ústa, abych zadusila další výkřiky, a koukala na něj.

„Dones ho dovnitř.“

Jen stěží jsem dokázala vyslovovat. „Proč jste Ale ptala jsem se do prázdna. Už zmizel ve srubu.

Dítě se rozplakalo a vyjadřovalo tak mé vlastní pocity. Vydala jsem se do vody a popadla, co z kačerazbylo. Hlavu měl prakticky pryč a jeho převrácené ubohé krvavé tělíčko unášel proud.

Později toho dne jsem se naučila, jak oškubat kachnu. Nikdy na ten pach nezapomenu. Oči se mi celoudobu zalévaly slzami. Nevím, kolikrát mi nařídil, ať přestanu brečet, a Bůh ví, že jsem se snažila, alepřesto jsem nedokázala vzlyky zadržet. S každým pírkem, které jsem z kačerova těla vyškubla, ve mněnarůstal pocit provinilosti. Kdybych si ho neochočila, byl by dál naživu.

Když přišel čas, abychom usedli k večeři a snědli kachní pečeni, ztuhla jsem. Úchyl seděl proti mně a mezi

námi na velké míse byl můj kačer. Vzdávala jsem se postupně všeho, oč jsem stála, ale když jsem sedívala, jak porcuje můj symbol svobody, nenáviděla jsem ho jako nikdy dřív. Nedokázala jsem donéstvidličku k ústům. Netrvalo dlouho, a Úchyl si toho všiml.

„Sněz svou večeři, Annie.“

Jediný pohyb představovaly slzy, které mi tekly po tváři. Stačí, že jsem se stala příčinou jeho smrti,nemůžu ho navíc sníst. Úchyl popadl kus masa, přešel ke mně, rozevřel mi pusu a maso mi do ní nacpal.Zatímco jsem se dusila snahou polknout, křičel na mě.

„Rozžvýkej to!“

Druhou rukou mi přidržoval hlavu dozadu, abych nemohla uhnout, a jakmile jsem měla pusu plnou,připlácl mi druhou ruku na rty. Jedla jsem svého kačera. Musela jsem.

Úchyl se vrátil na své místo a dal se do jídla. Byla jsem jako omámená blýskavým kovem jeho vidličky anože, když si na talíři pečlivě krájel maso na kousky. Vědom si mé pozornosti pomalu donesl na vidličcesousto k ústům a jemně je uchopil do zubů. Rty se za soustem uzavřely, oční víčka zamrkala a spokojeněsi povzdechl. Jak pomaličku žvýkal, otevřel oči a pozoroval mě. Nakonec polkl.

Pak se usmál.

Ten večer jsem se poprvé nedokázala dívat na svou dcerušku, když se krmila. Pila kačera, pila méhonádherného kačera a já si kladla otázku, jestli rozeznává chuť mé bolesti.

Minulou noc bylo fakt náročný nevlézt do skříně, doktorko. V pokoji jsem měla tmu jak v tunelu a pořádse mi zdálo, že po mně něco sahá, ale když jsem rozsvítila baterku, kterou si nechávám u postele, nic tam

nebylo. Zkoušela jsem spát při svíčce, ale ta zas házela na zeď hrůzně kmitající stíny. Rozsvítila jsemvšecky světla, ale to už jsem byla úplně probuzená. Takže jsem o to líp slyšela praskot v domě, a jelikožje to starej dům, tak taky toho praskání není málo. Skvělou zprávou je, že včera v noci jsem ve skříninespala, doktorko, zato špatnou zprávou je, že v televizi jdou pěkně mizerný noční pořady.

Měla jsem čas promyslet si to o strachu a všechno, co jste mi říkala o tom, jak se posttraumatickástresová porucha může projevovat různě, ale stejně vám nedokážu pořádně vysvětlit, proč si připadámbezpečněji, když spím ve skříni. Vím jenom, že cosi na posteli ve mně vyvolává dojem, že jsem v nínapospas. Je tolik způsobů, jak se ke mně dostat – od nohou, zleva, zprava nebo i shora – prostě je kolem

mě moc volnýho prostoru.

Čím bolestivější je to, co vám vykládám, tím víc chci – potřebuju – spát ve skříni. Ptala jste se mě, předčím se chci bránit, a možná je ta pravá chvíle, abych kápla na původce všech těch přetrvávajícíchvedlejších účinků – toho paranoidního puzení, který ne a ne zmizet, ať se snažím sebevíc.

Prostě asi nejsem schopná setřást ten drtivej pocit, že pořád nejsem v bezpečí\ Vím, že je to na hlavu,protože policajti mě průběžně informovali o vyšetřování, zvlášť ten jeden polda, Gary. Ten chudák chlapsi určitě přeje, aby mi nebyl dával číslo svýho mobilu. Jistě by mi řekli, kdybych byla v nebezpečí. To bypřece sakra museli. Je to jejich poslání, aby chránili lidi a podobně. No ne?

Hele, hlavně mi zas nevykládejte ty řeči je-to-jen- -přirozená-posttraumatická-reakce. Chápu, že jsem sevrátila domů s děsnou kocovinou a podělaná strachy. Jak jsem říkala, promyslela jsem si všechno, co jstemi povídala, dokonce jsem si i hledala věci na internetu. Sakra, doufala jsem, že už je prostě všecko zamnou, ale tohle je něco jinýho. Působí to tak skutečně.

Tady právě přicházíte na řadu vy, doktorko. Musíte mi pomoct zbavit se tý posedlosti, že pořád nejsem vbezpečí. Že tam někde někdo nebo něco číhá, aby mě to dostalo. Nebojte, nečekám nějakou instantnícvokařskou splácanou odpověď. Promyslete si to. Možná všecko rozpletu za těch pár tejdnů, než se

vrátíte z dovolený. No nebylo by krásný, kdyby to bylo tak jednoduchý?

Dík, že jste mě svěřila jinýmu cvokaři, ale počkám, až se vrátíte. Z nějakýho neznámýho důvodu vámdůvěřuju.

TŘINÁCTÉ SEZENÍ

Ráda vás zas vidím, doktorko. Aspoň jedna z nás je odpočinutá a uvolněná. Taky jsem vám dala zabrat.Ani na minutu nepochybuju, že jste si od těch chmur a hnusů musela dát oraz. Snažíte se to nedávat

najevo, ale vím, že vás to dostává. Hned od prvního sezení jsem si všimla, že vždycky, když mluvím o

něčem, co je hustý, utrhnete růžek z notýsku a v prstech ho stočíte do kuličky. Čím rychleji ho balíte, tímvíc na vás ten humus doléhá. Všichni se nějak prozrazujeme.

Jak jsem říkala, jsem ráda, že jste se měla dobře, a ještě o moc radši jsem, že jste zase zpátky. Minulejtejden byste se mi fakt byla hodila. A ne, nejen kvůli tomu pocitu, že na mě pořád ještě někdo číhá, jak jsem vám o tom vykládala minule, i když tenhle sup pořád někde v pozadí poletuje. Stalo se něco dalšího.

Viděla jsem svýho bejvalýho kluka v potravinách, jak si s nějakou holkou vybíral jablka… Páni, způsob,jakým se na ni usmíval, mě fakt zničil. A jak ona zakláněla hlavu, v upnutým bílým roláku a značkovejchdžínech, když se smála něčemu, co říkal…

Než si mě všimnou a já se budu muset koukat, jak se Lukův krásnejú směv mění v soucitnej vyraz,zapadla jsem za roh. Košík jsem nechala uprostřed obchodu, vyšla ven se sklopenou hlavou a skočila doauta. Srdce mi tlouklo jak feťákovi. Aby mi nepískaly pneumatiky, jak jsem tam odtud zoufale chtěla

fofrem vypadnout, objela jsem obchod zezadu a zaparkovala daleko od ostatních aut. Položila jsem si

hlavu na volant a div si nevybrečela oči.

Ona tam neměla co dělat. Je můj. Já jsem s ním měla vybírat jablka. Po chvíli jsem odjela domů, alenedokázala jsem přestat brečet a nic k jídlu jsem nekoupila. Nakonec jsem ten večer snědla okoralej sejra

a starý sušenky a představovala jsem si je, jak se v neděli ráno tulej v posteli, nebo jak ji líbá a boří jíruce do těch jejích krásnejch vlasů. Sakra, než jsem s těma představama skončila, tak už byli zasnoubený

a vybírali jména pro svoje budoucí děti.

V těch pár vteřinách vypadal tak zatraceně šťastně a já toužila, abych byla jedinou ženskou, co dokáže,aby se takhle usmíval. Jen když o tom mluvím, tak z toho v duchu šílím. Vím, že bych měla chtít, aby bylv pohodě, měla bych chtít to, co je pro něj nejlepší, ale lidi – musí to bejt zrovna někdo jako ona? SlečnaDokonalá Blondýna, taková čisťounká v tom svým roláku. Připadala jsem si špinavá, jen jsem se na nipodívala. Nosívala jsem oblečení jako ona, dřív jsem měla ve zvyku taky se takhle oblíkat.

Zajímalo by mě, jestli ta ženská, ta cizí ženská, ví všechno o mně. Asi to bude milá osoba, neumím sipředstavit, že by chodil s někým, kdo není. Třeba mě lituje. Bože, to doufám ne. Na to si vystačím sama.

Potom, co Úchyl zabil kačera, kus se mě odtrhl, zmizel a nechal po sobě prázdnou díru. Do ní senastěhovala hrůza a obří rukou mi svírala srdce a vnitřnosti. Během pár dalších dní, kdykoli jsem viděla,

že zvedá moji dcerušku, prohlíží si ji, nebo sakra i když jen procházel kolem jejího košíku, ta ruka stiskla

ještě víc.

Jednou ráno se vrtěla v postýlce a já se ji chystala zvednout, když mě předběhl. Z uzlíčku v jeho rukou se

ozval tenký pláč. Byla pořád zabalená v peřince, jak s ní houpal. Přiblížil k ní obličej a řekl: „Přestaň.“Zadržela jsem dech, ale dítě zmlklo a on se pyšně usmál. Věděla jsem, že ji utišilo houpání, a ne slova,ale nebyla jsem takový sebevrah, abych ho na to upozorňovala.

„Hezky poslouchá,“ prohlásil. „V tomhle věku jsou však jejich mozky jako houba a společnost je snadnootráví. Je dobře, že je tady. Tady pozná skutečné hodnoty, hodnoty, které jí vštípím, ale především senaučí úctě.“

Do háje, jak si s tímhle poradím?

„Víte, děti někdy zkoušejí hranice, kam až můžou, a ona by nemusela chápat, co se ji snažíte… naučit. Toale nebude znamenat, že zlobí a nechová k vám úctu, to prostě děti dělávají“

„Ne, to není tak, že to děti dělávají, jde o to, co jim rodiče dovolí.“

Nezdálo se, že by ho ten rozhovor rozčiloval, tak jsem pokračovala: „Možná je dobře, když je dítě zvídavéa ověřuje si autority? Říkal jste mi, že ženy, které jste dřív znal, se vždycky špatně rozhodovaly o mužícha své kariéře, ale možná se jen bouřily, že jim nebylo dovoleno, aby myslely samy za sebe, když byly

mladší.“

Stále v klidu mi odpověděl: „Tak to dělala tvoje matka? Nechávala tě svobodně myslet?“ Jistě, mohlajsem si svobodně myslet přesně to, co ona.

„Ne, ale proto bych chtěla poskytnout své dceři lepší život. Nechcete, aby vaše dítě mělo lepší život, nežjste měl vy?“

Přestal ji houpat. „Na co narážíš?“

A do háje!

„Na nic! Jen si dělám starost, že byste mohl mít očekávání, která ne-“

„Očekávání? Ano, mám očekávání, Annie. Očekávám, že moje dcera bude svému otci projevovat úctu.Očekávám, že moje dcera vyroste v dámu – ne v nějakou děvku, co roztáhne nohy před každýmmužským, kterého potká. Neřekl bych, že to jsou přemrštěná očekávání, že? Nebo chceš z mé dcery

vychovat kurvu?“

„Nic takového jsem nechtěla říct „Víš, co se stane s dívkou, která vyrůstá s představou, že si může dělat,co se jí zlíbí? Nějakou dobu jsem pracoval v dřevorubeckém táboře. „ Úchyl byl dřevorubec? „A byla tampilotka helikoptéry. Vykládala, jak jí otec říkal, že si může dělat, co chce. Byl to blázen. Když jsem jipotkal, tak ji její přítel – jeden z těch tupců v táboře – zrovna opustil.“

No, nezdá se, že by měl o dřevorubcích dobré mínění, tak byl třeba předákem nebo pracoval v kanceláři.

„Šest měsíců jsem poslouchal její řeči o tom neandrtálci a nechal ji, aby mi pateticky prolévala slzy narameni. Začala tvrdit, že by chtěla najít hodného muže, tak jsem ji pozval na schůzku, ale řekla, že ještěnení připravená. Čekal jsem. Pak mi jednoho dne řekla, že chce jít na procházku. Sama. Jenže jsem hoviděl, jak o pár minut později opouští tábor a sleduje ji.“

Houpal dítě rychleji a rychleji a ono začalo pobrekávat. „Leželi v lese na dece a ona toho muže, kterýmpohrdala, který ji odhodil jako kus hadru, nechala, aby jí dělal věci.

Tak jsem počkal, až odešel, a zkusil s ní promluvit, zkoušel jsem jí vysvětlit, že jí jenom znovu ublíží, aleona mi řekla, ať si hledím svého, a šla pryč. Pryč ode mě! Po všem, co jsem se snažil udělat, abych jichránil, se vrátila k tomu chlapovi. Musel jsem ji zachránit. Nedala mi na výběr.“ Pevně stiskl dítě.

Pokročila jsem dopředu s nataženýma rukama.

„Děláte jí bolest.“

„Ona dělá bolest mně“ Trhl hlavou, když dítě začalo plakat, pak se podíval dolů, jako by nevěděl, kde setam vzalo. Vrazil mi je do rukou, přitom je málem upustil, a vyrazil ke dveřím. Zaťal prsty do rámu a přesrameno prohodil: „Jestli se stane jednou z nich…“ zavrtěl hlavou. „To nemohu dopustit.“ Práskl za seboudveřmi a nechal mě uklidňovat miminko, zatímco jsem měla chuť sebou praštit a taky brečet.

Po hodině se vrátil s vyrovnaným výrazem a zamířil rovnou ke košíku. „Myslím, že když se podíváš na to,čeho jsem ji ušetřil, Annie – nemocí, drog, pedofilů, kterými se společnost hemží, tak by ses měla sama

sebe zeptat, zda opravdu chceš pro naši dceru to nejlepší, anebo to, co si myslíš, že je nejlepší pro

tebe…“ Sklonil se nad ni a usmíval se. „Měla by sis uvědomit, že musíš její život nadřadit svému.“ Úsměvzmizel, když ke mně tvrdě vzhlédl. „Dokážeš to, Annie?“ Sklouzla jsem očima k jeho rukám, spočívajícímna jejím drobném tělíčku, k rukám, které zabily nejmíň jednoho člověka a bůhvíco udělaly té pilotce

vrtulníku.

Kývla jsem a řekla: „Ano, ano, dokážu.“

Po zbytek toho dne na mě každý nerv v těle volal, ať uteču, a nohy mě pálily nevyplaveným adrenalinem.

Ruce se mi třásly, padaly mi z nich talíře, oblečení, mýdlo, všechno. Čím otrávenější byl, tím víc mivšechno padalo a tím větší křeče se mi dávaly do nohou. Nadskakovala jsem při každém zvuku, a když serychleji pohnul, krev se mi valila do žil a na těle mi vyrážel pot.

Následující den si zabalil malou tašku s oblečením na výměnu, a aniž se slovem zmínil, kam jede, zmizel.Mou úlevu narušoval jen strach, že nás má konečně dost a nevrátí se. Rozechvělými prsty jsem opětprohledala srub odshora dolů, ale nebylo z něj úniku. Vrátil se další den, a já pořád neměla potuchy, jaksvoje dítě dostanu z toho pekla.

Ať byl, kde byl, přivezl si nějaký bacil a brzy začal kašlat a kejchat. Byl zatraceně náročný pacient.Nejenomže jsem se musela starat o dítě a dělat svoji práci, ale teď jsem mu musela utírat čelo pomalukaždejch pár zatracenejch vteřin, udržovat oheň, nosit mu ze sušičky nahřátý deky – to byl jeho nápad, ne

můj -, zatímco se válel v posteli. Modlila jsem se, aby dostal zápal plic a umřel.

Nutil mě, abych mu četla, až jsem chraptěla. Přála jsem si, abych s ním mohla hrát jen poker, jako jsemto dělávala se svým nevlastním otcem. Wayne nebyl typ na otírání čelíčka, což mi vyhovovalo, ale kdyžbyl nemocný, tak mě naučil hrát karty. Při prvním náznaku rýmy vytáhl balíček karet a hráli jsme celéhodiny. Měla jsem ráda karty v ruce, čísla a jejich pořadí. Většinou se mi moc líbilo vyhrávat, ale on měučil čím dál těžší hry, aby mě taky občas mohl porazit.

Druhý den se Úchylovo tělo zmítalo kašlem a já jsem přestala číst a zeptala se: „Nemáte nějaký lék?“

Jako kdybych pohrozila, že mu něco v ten moment naleju do krku, popadl mě za ruku, zaťal mi do nínehty a zařval: „Ne! Žádný lék!“

„Pomohl by vám.“

„Léky jsou jed“ Jeho ruka na mé paži hořela horečkou.

„Mohl byste zajet do města a vyhledat doktora -“

„Doktoři jsou ještě horší než léky! To doktoři zabili moji matku. Kdyby mě byla nechala, abych o nipečoval, bylo by jí dobře, ale oni do ní pumpovali ty svoje jedy a jí bylo hůř a hůř. Zabili ji.“ Navzdoryucpanému nosu znělo v každé jeho slabice pohrdání.

Po několika dnech přestal kašlat, ale holčička začala v noci plakat a budila se každých pár hodin. Když

jsem k ní natáhla ruku, cítila jsem, že je rozpálená. Snažila jsem se ji utišit hned, jak se probudila, ale

jednou jsem nebyla dost rychlá a on po ní hodil polštář.

Jindy mě k ní nechtěl pustit a říkal: „Čti dál, jen si vynucuje pozornost.“ Chtěla jsem se starat o svojidceru, ale taky jsem nás obě chtěla udržet naživu. Tak jsem četla dál.

Její pláč sílil. Vytrhl mi knihu z ruky.

„Zaraž ji, nebo to udělám sám.“

Zvedla jsem ji z postýlky, a co nejklidnějším tónem řekla: „Myslím, že taky onemocněla.“

„Je v pořádku. Jen se musíš naučit, jak ji zvládat.“ Strčil si hlavu pod polštář. Zmocnila se mě šílená chuťpřejít k němu a celou vahou nalehnout na ten polštář, ale vtom jeho hlava vykoukla a přikázala: „Donesmi sklenici čerstvé vody a ať je tentokrát studená.“ Mile jsem se na něj usmála, zatímco uvnitř se mědalší kousek zase odlomil a odvířil pryč.

Příští ráno mě pláčem holčička probudila dřív než jindy. Zvedla jsem ji, chodila s ní po špičkách kolemdokola a snažila se ji utišit, ale už bylo pozdě. Úchyl vyskočil z postele a chvatně se oblékl, přičemž na mě

zle zahlížel.

„Omlouvám se, ale myslím, že je opravdu nemocná.“

Vyběhl ven. Lehla jsem si zpátky do postele a chystala se ji kojit. Byla to jedna z mých nejoblíbenějšíchchvil. Líbilo se mi, jak na mě dceruška kouká, jednu ručičku položenou na mém prsu, jak se jí bříškonafoukne, když je najedená, jak její zadeček přesně zapadá do mé dlaně. Všechno na ní bylo takjemňounké, ručičky s droboučkými nehtíky, hladké tvářičky, hedvábné tmavé řasy.

Většinou, když jsem ji nakojila, celou jsem ji zlíbala, začínala jsem vždycky prstíky na nohou a měkkýmichodidly. Když jsem se dostala k ručičkám, předstírala jsem, že jí ukusuju prstíky a propracovávala jsemse až nahoru po celé ručičce. Pak následovalo velké finále, kdy jsem jí foukala na bříško, až blaženě

pískala.

Dnes však bylo mé obvykle spokojené děťátko neklidné a podrážděné, a když jsem ji chtěla kojit, pokaždé

pusinkou uhnula. Kůži měla na dotyk horkou a na tvářičkách rudé kruhy, jako by jí někdo na obličejnamaloval tvář klauna. Bříško vypadalo nafouklé a mě napadlo, že by mohla mít větry, tak jsem s níchodila kolem, ale poblinkala se mi na rameno a nakonec se uplakala do spánku. Nikdy v životě jsem senecítila tak bezmocná. Děsila jsem se, co by mohl Úchyl udělat, kdybych mu něco řekla, ale nějakou

pomoc jí sehnat musím.

„Dítě je opravdu nemocné, potřebuje doktora,“ ozvala jsem se, jen co se vrátil dovnitř.

Pohlédl na mě. „Podávej snídani.“

Při snídani začala holčička v košíku plakat, a tak jsem se pohnula, abych ji pochovala, ale zadržel mě zaruku a nařídil: „Stůj. Když k ní jdeš, jen to posiluje její negativní chování. Dojez.“

Její pláč rval uši, a když se mezi dvěma energickými křiky nadechovala, zdálo se mi, že jsem v jejímhrudníčku zaslechla chrastění.

„Není jí dobře. Můžeme prosím sehnat doktora? Vím, že vaše matka zemřela, ale měla rakovinu, doktoři ji

nezabili. Můžete mě přivázat v dodávce a já ji budu držet.“ Na vteřinku jsem zaváhala. „Nebo tadypočkám a můžete s ní jet jenom vy, souhlasíte?“ Opravdu jsem to řekla? To s ním bude sama. Aledostane se jí pomoci.

Pomalu žvýkal. Pak konečně přestal, utřel si ústa ubrouskem, dal si lok vody a poznamenal: „Doktoři sevyptávají.“ Pláč dítěte byl srdceryvný.

„Já vím, ale vy jste chytrý, chytřejší než všichni doktoři, budete vědět, co mu říct tak, aby neměl žádnépodezření.“

„Přesně. Jsem chytřejší než doktoři, a proto vím, že žádného nepotřebuje.“ Rázoval k posteli a já mu bylav patách. Jeho hlas soupeřil s pláčem dítěte, když zvolal: „Potřebuje se jen naučit trošce respektu.“

„Nezlobte se, já ji zatím utiším, ano?“

„Jsem jiného názoru, Annie. Zjevně jsi něco dělala špatně.“ Když ji zvedal z košíku, zaťala jsem prsty dolátky šatů na svých stehnech, abych ho pěstmi netloukla do zad, a modlila se, aby se dítě kvůli němuuklidnilo. Jenže když ji začal houpat, křik ještě zesílil.

„Prosím, dejte mi ji.“ Natáhla jsem roztřesené ruce. „Prosím. Je vyděšená.“

Minutu na mě zíral, tvář měl vzteky šarlatovou, a v příští chvíli rozevřel ruce a holčička padala. Podařilo se

mi ji chytit, i když jsem přitom ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na kolena. Jestli to bylo překvapenímanebo vyčerpáním, těžko říct, ale dítě unaveně škytlo a ztichlo mi v náručí. Úchyl si klekl a přiblížil se kmému obličeji, až jsem na tváři cítila jeho dech.

„Poštvala jsi moji dceru proti mně. To není dobré, Annie. To vůbec není dobré.“

Roztřeseně jsem zašeptala: „Nic takového bych nikdy neudělala, je jen zmatená, protože jí není dobře.Miluje vás. Vím, že vás miluje, to poznám.“ Hlavu měl nakloněnou ke straně. „Když slyší váš hlas, podíváse tím směrem. Když ji chováte vy, tak se po mém hlasu neohlíží.“ Neskutečný žvást, ale musí to

spolknout.

Na mučivou minutu se do mě zavrtal pohledem, potom tleskl rukama a řekl: „Pojďme, vystydne námsnídaně.“ Položila jsem holčičku do košíku a s tělem napnutým, zda neuslyším další pláč, jsem honásledovala. Dítě díkybohu usnulo.

Po snídani si protáhl ruce nad hlavou a poplácal si žaludek. Musela jsem to zkusit znovu.

„Třeba kdybyste mě nechal projít knihy, našla bych nějaké byliny nebo rostliny, které tady rostou aposloužily by jako lék. To by bylo přírodní, mohl byste se do knih taky podívat a prověřit, co je možné jí

dát.“

Koukl k její postýlce a prohlásil: „Bude v pořádku.“

Jenže nebyla. Příštích pár dní ji stravovala horečka. Její hedvábná pleť mi hořela v rukou a neměla jsempotuchy, co pro ni udělat. Po kašli zůstávala bez dechu. Dávala jsem jí nahřáté pleny na hrudník, aby seměstnání hlenů uvolnilo, ale jen ji to rozplakalo, a když jsem jí dala studený obklad, křičela ještě víc. Nic

nepomáhalo.

V noci se začala budit každou hodinu a já vůbec nemohla usnout – ležela jsem v polospánku a neustálémstrachu. Občas jsem slyšela, jak jí zachrčelo v krčku a přestala dýchat, a mně mrzlo srdce, dokud jsem

neuslyšela další nadechnutí.

Úchyl se rozhodl, že když pláče přes den, nesmíme si jí všímat, aby se naučila sebeovládání, ale obvykleto vydržel jen deset minut, než jako šílenec vyběhl ven a ječel: „Udělej s ní něco!“ Když se rozplakala vnoci, rychle jsem si k ní pospíšila, ale pokud se probudil, hodil polštářem – po ní, po mně, anebo si s nímpřikryl hlavu. Někdy taky tloukl pěstí do postele.

Aby měl možnost znovu usnout, schovávala jsem se se svojí holčičkou do koupelny, dokud se neuklidnila.Jednou v noci jsem v naději, že jí pára usnadní dýchání, pustila sprchu, ale nepodařilo se mi zjistit, jestliby to pomohlo, protože vtrhl dovnitř a vřískal na mě, ať vodu zavřu.

Po několika takových nocích se ze mě stal přízrak. Pátou noc bylo holčičce strašně zle, budila se snadkaždou půlhodinu a pro mě bylo stále těžší zůstat pohotově vzhůru. Vzpomínám si, že jsem měla strašnětěžká víčka, chtěla jsem jim jen na vteřinku ulevit, ale musela jsem usnout, protože jsem se najednou strhnutím probudila. Mou první myšlenkou bylo, jaké je ve srubu ticho, a byla jsem ráda, že si dítěkonečně odpočine. Pak jsem si uvědomila, že necítím Úchylovo tělo vedle sebe, a vymrštila jsem se.

Ve srubu byla tma. I když bylo léto, předchozí noc se ochladilo, tak zapálil malý oheň v krbu a v odleskužhavých uhlíků jsem rozeznala u nohou postele jeho obrys. Mírně se hrbil, tak jsem si myslela, že ji chcezvednout, ale když se otočil, zpozorovala jsem, že už ji drží. Celá zničená jsem se po ní natáhla.

„Omlouvám se, neslyšela jsem ji plakat.“

Podal mi ji, rozsvítil lampu a začal se oblékat. Je už čas vstávat? Proč nic neříká? Dítě mi tiše leželo vnáručí. Odtáhla jsem jí přikrývku od obličeje.

Poprvé po dlouhých dnech neměla tvářičku bolestivě staženou ani rudou a zpocenou. Jenže ta bledosttaky nevypadala dobře a její růžová pusinka byla zabarvená do modra. I oční víčka jí zmodrala. Zvukyoblékání z místa, kde stál Úchyl, přehlušovalo bušení mého srdce, které mi dunělo v uších, a pak všechnov mé hlavě utichlo.

Když jsem studenou rukou přejela po tvářičce dítěte, byla ještě ledovější. Nehýbala se. Přiložila jsem jíucho k ústům. Hruď se mi sevřela a sama jsem bojovala o dech. Nic jsem neslyšela. Nic jsem necítila. Pak

jsem jí přitiskla ucho k hrudníčku, ale jediným zvukem zůstávalo mé zběsile uhánějící srdce.

Stiskla jsem jí drobounký nosík, dýchala do pusinky a stlačovala hrudníček. Zaznamenala jsem v místnostikňouravý zvuk. Srdce mi poskočilo radostí – dokud mi nedošlo, že ten zvuk vychází ze mě. Mezi

oživovacími pokusy jsem s uchem u její pusinky naslouchala.

„Prosím, ach prosím, nadechni se. Pane Bože, pomoz mi, prosím“

Bylo už pozdě. Byla příliš studená.

Ztuhle jsem seděla u postele a usilovně se snažila popřít skutečnost, že držím v náručí mrtvou dceru.Úchyl na nás nepohnutě shlížel.

„Říkala jsem vám, že potřebuje doktora. ŘÍKALA JSEM VÁM TO!“ křičela jsem a tloukla ho jednou rukoudo nohy a druhou si tiskla dítě k sobě.

Udeřil mě přes obličej a bezvýrazným hlasem mi nařídil: „Dej mi to dítě, Annie.“

Zavrtěla jsem hlavou.

Popadl mě jednou rukou za krk a druhou podebral dítě. Koukali jsme jeden na druhého. Ruka na mémkrku se začala svírat.

Pustila jsem dítě.

Zvedl je, přimáčkl si je k sobě, narovnal se a vykročil ke dveřím.

Chtěla jsem něco říct, cokoli, abych ho zastavila, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. Nakonecjsem zvedla přikrývku, hodila ji za jeho odcházejícími zády a přidušeně zavolala: „Zima – je jí zima.“

Zastavil se, pak se vrátil a postavil se proti mně. Vzal malou deku, ale jen na ni s neproniknutelnýmvýrazem zíral. S prosbou v očích jsem se natáhla po svém dítěti. Setkal se s mým pohledem a mně se naokamžik zdálo, že vidím, jak mu cosi přeběhlo tváří, malé zaváhání, ale v příští chvíli jeho oči potemněly a

obličej mu ztvrdl. Vzal dečku a přikryl s ní dítěti hlavu.

Rozkřičela jsem se.

On vyrazil ke dveřím. Vyskočila jsem z postele, ale už bylo pozdě.

Zarývala jsem zoufale a zbytečně nehty do dveří. Kopala jsem do nich a vrhala se na ně, dokud jsem byla

schopná zvednout své potlučené tělo z podlahy. Nakonec jsem zůstala ležet obličejem ke dveřím a volalajejí tajné jméno, dokud jsem neochraptěla.

Byl pryč asi dva dny. Nevím, kolik času jsem strávila namáčknutá na dveře a křičela a zapřísahala ho, abymi ji přinesl zpátky. Rozedřela jsem si prsty do krve a zničila všechny nehty, jak jsem škrábala na dveře,ale nezůstala na nich ani stopa. Nakonec jsem se odvlekla zpátky do postele a brečela, dokud jsem mělanějaké slzy.

V patetické snaze získat čas, než mě ochromí bolest, se má mysl pokoušela přijít na to, co se stalo, anějak tomu porozumět, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že je mojí chybou, že umřela – jájsem usnula. Plakala? Byla jsem tak naladěná na každý její vzdech, že bych ji určitě slyšela. Nebo jsembyla tak vyčerpaná, že jsem to zaspala? Byla to moje chyba, jen má chyba, měla jsem se vzbudit a vprůběhu noci ji zkontrolovat.

Když Úchyl otevřel dveře, seděla jsem na posteli, zády opřená o stěnu. Bylo mi jedno, kdyby mě v tuchvíli zabil. Ale když ke mně došel, uvědomila jsem si, že něco drží v náručí, a srdce mi poskočilo. Onapořád žije! Podal mi ten uzlíček. Byla to její deka, jen její deka.

Vrhla jsem se na Úchylův hrudník a bušila do něj. S každou ránou jsem opakovala:„Ty hnusnej zmrde tyhnusnej zmrde, ty hnusnej zmrde!“ Popadl mě za paže, zvedl mě do vzduchu a přidržel mě od sebe.Zmítala jsem sebou jako vzteklá kočka z ulice.

„Kde je?“ Z úst mi stříkaly sliny. „Okamžitě mi to pověz, ty zmetku. Co jsi s ní udělal?“

Vypadal zaskočeně, když říkal: „Ale přinesl jsem ti její-„Přinesl jsi deku. Deku? Myslíš, že mi to nahradímou dceru? Ty idiote!“ Ze rtů se mi valilo hysterické bublání, které se změnilo v smích.

Pustil mě, nohy mi s bouchnutím dopadly na zem a zapotácela jsem se dopředu. Než se mi podařilo najítrovnováhu, jednou rukou mě odstrčil a jeho pěst vystřelila a zasáhla mě do čelisti. Jak se ke mně řítilapodlaha, všechno potemnělo.

Probrala jsem se sama v posteli, kam mě musel uložit, a čelist mě brněla. Deka po mém dítěti byla pečlivěposkládaná na polštáři vedle mě.

Dodneška nikdo nezná jméno mýho dítěte, dokonce ani policajti. Zkusila jsem je vyslovit nahlas, jen prosebe, ale zůstává uzamčený v mým hrdle, v mým srdci.

Když Úchyl odcházel s jejím tělem ze dveří, odnesl s sebou i všecko, co ze mě zbylo. Byly jí jen čtyřitýdny, když umřela – nebo byla zabitá. Čtyři týdny. To není dost času na život. V mým břiše žila devětkrátdýl než na světě.

Vídám v časopisech fotky dětí, co jsou stejně starý, jako by byla ona teď, a říkám si, jestli by vypadalajako ty děti. Měla by dál tmavý vlásky? Jakou barvu by měly její oči? Vyrostla by z ní šťastná a slušná

osoba? Nikdy se to nedozvím.

Mojí nejjasnější vzpomínkou na tu noc je, jak Úchyl sedí u paty postele a drží ji v náručí, a kladu si otázku

Udělal to? Pak si pomyslím, že i pokud to neudělal úmyslně, stejně ji zabil, když jí odmítl sehnat pomoc.Je snadnější nenávidět jeho, snadnější vyčítat to jemu. Jinak si pořád dokola přehrávám tu noc a snažímse vybavit si, jak ležela, když jsem ji naposledy dala do postýlky. Na chvíli jsem přesvědčená, že ležela nazádech, a tak je všechno moje chyba, protože nejspíš měla zápal plic a udusila se hleny. Pak si zasmyslím, že ne, musela jsem ji položit na bříško, a chtěla bych vědět, jestli se udusila, zatímco jsem leželapůldruhýho metru od ní. Slyšela jsem, že matka prý pozná, když má její dítě potíže. Ale já nic nevycítila.Proč jsem to necítila, doktorko?

ČTRNÁCTÉ SEZENÍ

Omlouvám se, že jsem zmeškala posledních pár sezení, ale vážně oceňuju, jaký jste měla pochopení, když

jsem je zrušila, a musím říct, že mě teda děsně překvapilo, když jste minulej tejden zavolala, abyste sepoptala, jak se mi daří – nevěděla jsem, že tohle cvokaři dělají. Bylo to milý.

Po našem posledním sezení jsem potřebovala trochu odstup. Vypadá to, jako kdybych konečně dostihlastadium deprese – nebo vlastně deprese dostihla mě. A nijak něžně. Ne, ta potvora se na mě vrhla, srazila

mě k zemi a pak se u mě usadila. Nikdy dřív jsem nikomu nevykládala o svejch pocitech kolem smrtimýho dítěte, poldové chtěli jen fakta, a s reportérama o tom odmítám mluvit. Většina lidí ví, že se na tonemá ptát, lidi v sobě asi pořád ještě mají trochu citu, ale občas nějakej reportérskej blbec překročíhranici.

Někdy si myslím, že se lidi neptají třeba proto, že je nenapadne, že bych ji mohla milovat. Když jsem sevrátila domů a bydlela u mamky, slyšela jsem ji jednou odpoledne, jak si s tetou Val šeptá v kuchyni. Teta

Val se zmínila o mým dítěti a mamka řekla: „Ano, je smutné, že umřela, ale je to tak nakonec asi lepší.“

Že je to tak nakonec lepší? Měla jsem chuť tam vlítnout a říct jí, jak se plete, ale ani jsem nevěděla, kdezačít. A tak jsem se s polštářem přitisknutým na uši ubrečela do spánku.

Připadám si jako pokrytec, když lidi nechávám, aby si mysleli, že ji zabil, a já jsem nevinná oběť – když

přitom vím, že je mojí chybou, že umřela. Ano, už jste se mnou o tom mluvila po telefonu a líbil se mi tenčlánek o vině přeživšího, co jste mi poslala e-mailem. Dávalo to smysl, ale stejně si myslím, že je to fajnu lidí, u kterejch to platí. Je jedno, kolik knih nebo článků jsem přečetla, já už jsem se soudila a odsoudila

se za to, že jsem ji neochránila.

Zkusila jsem svý holčičce napsat dopis, jak jste navrhovala, ale když jsem vytáhla papír a pero, jen jsemseděla v kuchyni u stolu a zírala na prázdnou stránku. Po pár minutách jsem se podívala z okna našvestku a pozorovala kolibříky, jak sedají na krmítko, a pak zas koukala na tu prázdnou stránku. Užíralymě myšlenky na to, jak jsem ji považovala za zrůdu, když jsem otěhotněla. Cítila to v mým lůně? Snažilajsem se soustředit na příjemný vzpomínky ze života s ní, a ne na to, jak umřela, ale má hlava nechtělaspolupracovat, pořád si jen dokola přehrávala tu noc. Nakonec jsem vstala a udělala si hrnek čaje. Tenzatracenej papír a pero tam pořád leží. „Je mi to líto,“ to prostě nevystihovalo.

Několik prvních dní po našem posledním sezení jsem nedělala skoro nic jinýho, než že jsem brečela. Anijsem nepotřebovala nic zvláštního, aby se mi spustily slzy. Třeba jsme byly s Emmou na vycházce v lese a

bolest se na mě najednou vrhla s takovou silou, až jsem se málem zlomila vpůli. Na jedny z našichvycházek jsem zaslechla zvuk, jako když pláče dítě, ale když jsem se rozhlídla, viděla jsem, že je tohavráně na borovici. Vzpamatovala jsem se vleže uprostřed stezky s rukama zabořenýma do hlíny.Vzlykala jsem o sto šest a Emma mi strkala čumákem do krku a pokoušela se mě olízat.

Jako kdybych tu bolest mohla předběhnout, sprintovala jsem domů a dunění mých kroků mi připadalosprávný a utěšující. Cinkání Emmina obojku, když běžela přede mnou, mi připomnělo, jak jsme spolu dřívběhaly. Byla to další věc, která mě těšila a na kterou jsem úplně zapomněla. Teď běhám každej den.Běhám, dokud nemám tělo pokrytý potem, a mou jedinou myšlenkou je příští nádech.

Luke zavolal pár dní po našem posledním sezení – zvykl si nechávat mi vzkazy, abych mu zavolala, když

budu mít chuť, ale já mu neodpovídala. Přestal mi vzkazy nechávat, ale stejně volal aspoň jednou zaněkolik týdnů, i když jsem mu nezvedala telefon. Od posledního volání uběhl asi měsíc, bylo to těsně před

tím, než jsem ho viděla s tou holkou, a nemyslela jsem si, že to ještě zkusí.

Když telefon zazvonil, byla jsem dole v prádelně a chvíli mi trvalo, než jsem doběhla k přístroji. Jen jsemuviděla jeho číslo, moje už tak zdivočelý srdce ještě zrychlilo a málem jsem s tím praštila, ale už jsemměla prst na tlačítku pro příjem hovorů a on se ozval „Haló?“ dřív, než jsem si stačila uvědomit, co jsemudělala. Pak mi zas nedošlo, že jsem neodpověděla, dokud neřekl: „Annie?“

„Ahoj.“

„Tys to vzala. Nevěděl jsem, jestli…“ Odmlčel se, a já věděla, že bych měla říct něco, co by vyznělopřátelsky, něco jako Jsem ráda že voláš.

„Prala jsem.“ Prokrista, zrovna tak jsem mu mohla říct, že jsem byla v koupelně.

„Vyrušil jsem tě?“

„Ne, teda vlastně jo, ale to nevadí. Může to počkat.“

„Viděl jsem tě před pár týdny a chtěl jsem ti zavolat, ale nevěděl jsem, jestli by ti to nevadilo.“

„Tys mě viděl?“

„Zrovna jsi odcházela z obchodu, snažil jsem se tě dohonit, ale šla jsi hrozně rychle.“ Tvář mi hořela.Sakra, viděl mě, jak utíkám z obchodu.

Čekala jsem, že řekne něco o tý holce, ale neudělal to, tak jsem se ozvala: „Vážně? Já jsem si těnevšimla. Jen jsem tam zaskočila, abych si v rychlosti něco koupila, ale neměli to.“

Oba jsme chvíli mlčeli, a pak Luke řekl: „Tak co teď děláš? Pořád čekám, kdy před nějakým domemuvidím tvoji ceduli.“ Přemáhala jsem nutkání odpovědět něco jízlivýho a říct, že poslední cedule, kterouněkdo viděl na trávníku, byla u domu na prohlídku, kde došlo k mýmu únosu. Věděla jsem ale, že měnechtěl ranit. „To si asi počkáš.

„Chybí mi, jak jsem kolem nich jezdil, tvoje čtyřlístky mě vždycky donutily k úsměvu.“ Myslela jsem si, jaknejsem chytrá, když jsem si na svoje cedule, vizitky a dvířka od auta dala čtyřlístky. Moje logoznělo:,Annie O’Sullivanová má irské štěstí.“ Moje zatracená marketingová kampaň se nesla v duchu štěstí.

To je ironie, co?

„Možná jednou, anebo taky budu dělat něco jinýho.“ Jako že třeba skočím z mostu.

„Ty budeš úspěšná ve všem, do čeho se pustíš, ale jestli se vrátíš k tomu, co jsi dělala, budeš zase rychlena špičce. Byla jsi v tom moc dobrá.“

Ne tak dobrá, jak bych chtěla, ne tak dobrá, jak si máma myslela, že bych měla bejt. Celou dobu, co jsem

dělala do nemovitostí, mi ukazovala inzerci všech ostatních realitních agentů ve městě a vyptávala se mě,

proč nemám taky takovou nabídku. A nebyla jsem tak dobrá jako Christina, která byla hlavním důvodem,

proč jsem se vůbec na reality dala. Po škole jsem měla řadu mizernejch míst, dělala jsem číšnici,pokladní, sekretářku, ale pak jsem sehnala práci, která se mi líbila, pracovala jsem v novinách, jakotechnická redaktorka jsem vytvářela rozvržení tisku. Nebyly za to celkem žádný prachy, a když jsem seblížila třicítce, už mě unavovalo bejt pořád na mizině. Zvlášť když Christina a Tamara vydělávaly balík, nacož mě máma neustále upozorňovala, a já taky kruci chtěla jezdit pěkným autem.

„Chodím ke cvokařce.“ Lidičky, nejdřív prádlo, teď moje terapie, ale chtěla jsem se přestat vybavovat o

nemovitostech.

„To je skvělý!“ Jo, teď už svedu vyčůrat se víckrát za den, dokážu jíst, když mám hlad, a pokud zrovnanemusím mluvit o svý mrtvý dcerušce, dokážu hodně omezit spaní ve skříni. No není to báječný Spolkla jsem ale hořký slova, on se snaží bejt milej, tak na něj přece nebudu protivná. Cvokaře jsem faktpotřebovala.

„Jsi tam ještě?“ Pak si povzdechl: „Omlouvám se, Annie, vykládám hlouposti a říkám všecko špatně, viď?“

„Ne, ne, to není tebou, já jen, no vždyť víš… A jak to jde v restauraci?“

„Máme nový jídelníček. Nechceš někdy přijít? Vypadá to, že zákazníkům chutná.“

Chvíli jsme si povídali o restauraci, připomínalo to naše starý rozhovory, jenže jako zkreslený křivýmzrcadlem, všechno bylo pokřivený a ani jeden z nás nevěděl, který dveře jsou bezpečný. Já otevřela tynebezpečný.

„Luku, nemluvila jsem o tom, vím, že jsem ti to měla říct už dřív, ale je mi vážně moc líto, jak jsem se ktobě chovala, když jsi za mnou přišel do nemocnice. Bylo to tím

„Annie.“

„Ten chlap, co mě unesl, mi navykládal věci a…“

‚Annie

„Pravdu jsem zjistila až později.“ Když jsem se odmítala s Lukem setkat, mamka chtěla vědět proč. Pak mi

pověděla, že Luke nejenom že nemá přítelkyni, ale spolu s Christinou ještě týden před mým návratemsháněl v restauraci dárce prostředků na hledání. Máma mi taky řekla, že ho policie několik dnů vyslýchala,

ale prokázal, že byl v době únosu v restauraci. Říkala, že i potom, když se o něj policie přestala zajímat,jednali s ním lidi, jako kdyby s tím měl něco společnýho.

Vzpomněla jsem si na svoji reakci, když mi Úchyl řekl, že si Luke našel jinou dívku. A oni ho veskutečnosti obvinili, že mi ublížil, a on se dál a dál snažil mě najít. To nejmenší, co jsem mohla udělat,

bylo souhlasit, že se s ním setkám.

‚A pak jsem z tý návštěvy udělala binec,“ řekla jsem.

„Annie! Pššš, to je v pořádku, to nemusíš říkat.“ Ale já pokračovala dál.

‚A když jsi mě pak navštívil u mamky…“ Ani jsem nevěděla, odkud začít vysvětlovat, co se tam stalo. Bylajsem z nemocnice teprve dva týdny a pospávala jsem ve svý starý ložnici u mamky, když jsem z kuchyněuslyšela hlasy a vypotácela se ven, abych jí a Waynovi řekla, ať nemluví tak nahlas.

Mamka ke mně stála zády u sporáku s velkým hrncem čehosi před sebou a vedle ní byl nějaký muž. Muž,co ke mně stál taky zády, se nakláněl, jak ho krmila lžící. Začala jsem couvat z místnosti, ale podlahazaskřípala. Luke se otočil.

Jako z dálky jsem slyšela mámu říkat: „Výborně, jsi vzhůru právě včas! Luke zrovna ochutnává trochumých špaget Surprise a chce recept pro jejich restauraci. Ale řekla jsem mu, že pokud ho chce, bude tojídlo muset pojmenovat po mně.“ Její zastřený smích naplnil ovzduší už tak ztěžklý oreganem, bazalkou,rajčatovou omáčkou a napětím.

Lukův upřímný obličej, který jsem měla tak ráda, najednou šokované zbledl. Viděl mě v nemocnici a určitě

viděl i moji fotku v novinách, ale ještě jsem zhubla a ve Waynových teplákách jsem pravděpodobněvypadala ještě daleko hubenější než ve skutečnosti. Pod očima jsem měla černý kruhy a už kolik dní jsemsi neumyla vlasy. Luke samozřejmě vypadal ještě líp, než jsem si pamatovala. Bílý tričko s límečkemodhalovalo opálený předloktí a svalnatý hrudník. Tmavý vlasy měl delší než před únosem a perfektněupravený. V kuchyňským světle se mu jen leskly.

„Přinesl jsem ti kytku, Annie.“ Mávl rukou k váze na pultu. Byla plná růží. Růžových růží.

„Dala jsem ti je do vody, králíčku Annie.“ Mamka přimhouřenýma očima koukala na růže. Jinýmu by tonebylo patrný, ale já svou mámu znám – porovnávala je s vlastníma růžema a shledala je jakonedostatečný.

„Děkuju, Luku. Jsou krásný,“ řekla jsem.

Na pár sekund, co působily jako roky, bylo jediným zvukem v kuchyni bublání omáčky na sporáku. Pak

dorazil Wayne a plácl Luka po rameni.

„Luku! Řád tě vidím, chlapče. Zůstaneš na večeři?“

Mamka, Wayne i já jsme koukali na Luka, jak rudne. Podíval se na mě a řekl: „Jestli Annie

„Jistěže Annie chce, abys zůstal,“ prohlásil Wayne. „Kruci, holce udělá jen dobře, když bude mít kolemsebe pár kamarádů.“ Než jsem mohla něco říct, vzal Wayne Luka za rameno a odváděl ho z kuchyně.„Musíš mi říct svůj názor na…“

Mamka a já jsme tam zůstaly a koukaly na sebe. „Mohla jsi mě upozornit, že je tady, mami.“

„A kdy jsem to jako měla udělat? Vůbec nevycházíš z pokoje.“ Lehce zavrávorala a opřela se o pult.

Teď jsem to viděla – mámin obličej nebyl rozpálený horkem ze sporáku. Víčka jí trochu poklesla a jedno,to pravý, ještě o něco víc. Moje oči našly za krabicí těstovin, ale pěkně v dosahu, to, co jsem hledala,sklenici něčeho, o čem mi bylo jasný, že je to vodka.

Všimla jsem si, že mámin sklon ke „zmatenosti“ za mý nepřítomnosti zřejmě dosáhl vyššího vrcholu. Kdyžjsem byla doma teprve pár dní, vynořila jsem se z pokoje, protože jsem cítila, jak se něco pálí. Našla jsem

v troubě hromádku něčeho, co mi připadalo jako oříškovomáslový sušenky, a mamku bez sebe předtelevizí, kde zrovna opakovali rozhovor se mnou z doby, kdy mě čerstvě propustili, a neměla jsem s nikým

mluvit. Natočila jsem hlavu do strany, takže mi vlasy padaly jako opona do obličeje a zakrývaly mě předkamerou. Vypnula jsem televizi.

Její růžovej župan, nebo jak by svojí mizernou francouzštinou řekla její peignoir, byl rozevřenej aodhaloval kůži na krku a horní část jejího drobnýho poprsí. Všimla jsem si, že její pleť, odjakživa jejípýcha a radost, i když nebylo moc částí těla, který by nepovažovala za svoji pýchu a radost, začínákrepovatět. V ruce svírala láhev vodky, první známku toho, že se věci začaly měnit. Dřív si to aspoňmíchala. Musela usnout, protože jí mezi rty pořád ještě hořela cigareta. Popel na konci měl dvacentimetry, a jak jsem tam stála, zachvěl se a upadl jí do výstřihu. Byla jsem jako fascinovaná rudoužhnoucí skvrnkou tak blízko jejích rtů a přemýšlela, jestli se probudí, až ji cigareta spálí, ale pak jsem jiopatrně vyndala. Aniž bych se jí dotkla, naklonila jsem se a sfoukla jí popel z hrudi, pak jsem vyndalasušenky z trouby a vrátila se do postele. Představovala jsem si, že až budu doma dýl, máma se v pití

umírní.

Teď, když jsem tu s ní stála v kuchyni, zaznamenala můj pohled upřený na sklenku a postavila se tak, abyji zakryla. Očima mě nabádala, ať nic neříkám.

„Máš pravdu, promiň.“ Bylo to tak jednodušší.

Jelikož jsem nepřišla na přijatelný způsob, jak se z toho vyvlíknout, brzy jsem zjistila, že pomáhám nositvečeři na stůl a vyhýbám se přitom Lukovu pohledu. Natáhl ruce, aby ode mě převzal horkou mísu, a já si

vybavila, jak se mě jeho ruce dotýkaly, a pak jsem si vzpomněla na Úchylovy ruce a mísu jsem upustila.Luke pohotově zareagoval a zachytil ji, než dopadla na stůl, ale ne dřív, než si toho všimla mamka.

„Jsi v pořádku, králíčku Annie?“

Přikývla jsem, ale ani zdaleka jsem v pořádku nebyla. Seděla jsem naproti Lukovi a posouvala těstovinypo talíři. Až příliš jsem si uvědomovala hodiny nad svojí hlavou, co mě upozorňovaly, že v tuhle dobunemám povoleno jíst, a můj prázdný žaludek se sám od sebe scvrkl.

Během večeře se můj nevlastní otec snažil vykládat Lukovi všechno o svým nejnovějším obchodnímnápadu, když ho mamka přerušila a vyptávala se Luka, zda si všiml, že do česnekovýho chleba, co samaupekla, použila čerstvou pažitku. A řekla mu už, že pažitka je z její vlastní zahrádky? Waynovi se podařilovložit do toho ještě dvě věty, ale pak se odmlčel, aby si dal další sousto. Mamka se nedala zastavit.Vysvětlovala rafinovanost přípravy dokonalý máčky na špagety, k čemuž zřejmě patřilo i to, že se musela co dvacet vteřin dotýkat Lukovy ruky a povzbudivě se na něj usmívat, když jí kladl otázky.

Když měli všichni ostatní prázdný talíře, nastala v rozhovoru odmlka, jak se zaměřili na moje nesnědenýjídlo. Wayne prohlásil: „Annie dělá pokroky.“ Zůstali jsme na něj koukat a já si pomyslela: V porovnání sčím?

Luke pronesl pochvalu: „Lorraine, bylo to ohromné a máte pravdu, v naší restauraci jsme se takové chuti

ani nepřiblížili.“

Mamka mu poklepala na paži a řekla: „Však jsem to povídala. Jestli na mě budeš hodný, tak ti třeba pártriků ukážu.“ Opět se zastřeně zasmála.

„Bude mi ctí, jestli se se mnou o ten recept podělíte, ale teď bych si na pár minut rád promluvil s Annie osamotě, můžu?“ Otočil se ke mně, ale představa, že budu s Lukem sama, mi zmrazila krev v žilách azřejmě i rty, protože nějak nemohly vyslovit Ne, to opravdu nepůjde, vážně to nepůjde.

Nebyla jsem jediná, koho to zaskočilo. Mamka a Wayne zároveň jako loutky na provázku zvedli hlavy.Mamka nechala svoji ruku ležet na Lukově předloktí. Pak ji odtáhla, jako by se spálila.

„Asi půjdu sklidit do kuchyně.“ Nikdo se nepohnul, aby ji zarazil, tak odstrčila židli tak rychle, ažpoškrábala linoleum, a popadla pár talířů. Wayne vstal, aby jí pomohl, a když zmizeli v kuchyni, slyšelajsem, jak jí říká něco o tom, že by měli dětem poskytnout trochu soukromí, a mamka že si půjde venzakouřit. Její nezřetelná odpověď nezněla moc spokojeně, ale brzy jsem slyšela, jak se kuchyňské dveřeotevírají a zase zavírají, a jejich kroky se ozvaly na terase. Na vteřinku mamka nakoukla šoupacímiskleněnými dveřmi, co vedou z jídelny na terasu, ale když zjistila, že ji vidím, rychle se stáhla z dohledu.

Dál jsem natáčela svoje špagety na vidličku. Potom mě Luke šťouchl pod stolem do nohy a odkašlal si.Upustila jsem vidličku. S cinknutím dopadla do talíře a jako spršku krve rozstříkla tomatovou omáčku namě, a co bylo horší, na jeho bílou košili.

Vyskočila jsem a popadla papírový ubrousek, ale Luke se naklonil a vzal mě za obě ruce.

„Je to jen omáčka na špagety.“ Podívala jsem se dolů na jeho ruce svírající mé paže a pokusila sevyprostit. Okamžitě mě pustil. „Chovám se jako blbec. Omlouvám se, Annie.“

Třela jsem si ruce o sebe.

„Nesmím se tě vůbec dotýkat?“

Zoufale jsem mrkala, abych zadržela slzy, ale jedna přesto unikla, když jsem v jeho očích zahlédlarozechvělou reakci. Dopadla jsem zpátky na židli.

„Já prostě nemůžu. Zatím ne…“

Očima mě prosil o vysvětlení, abych se s ním podělila o svoje pocity, jako jsem to vždycky dělala, ale já

jsem nemohla.

„Jen bych ti chtěl pomoct, Annie – připadám si tak zatraceně k ničemu. Nemůžu pro tebe něco udělat?“

„Ne!“ To slovo ze mě vyletělo rozzlobeně, zaznělo skoro zle. Trhl hlavou, jako bych ho uhodila. Nemůženic dělat, nikdo nemůže nic udělat. Právě tohle vědomí způsobilo, že jsem ho v tu chvíli nenáviděla – avzápětí samu sebe.

Rty se mu zvlnily nuceným úsměvem. Zavrtěl hlavou a řekl: „Jsem vážně trouba, co? Myslel jsem si, že

když si promluvíme, tak bych to mohl pochopit -“

ale stejně se mi chtělo návalu vlastní bolesti se mi zachtělo ublížit. „Nic nemůžeš pochopit. Nikdy to

nepochopíš.“

„Ne, máš pravdu, nejspíš ne. Ale chtěl bych to zkusit.“

„Chci, abys mě nechal na pokoji.“ Má slova mezi námi visela ve vzduchu jako mouchy nad mrtvolou toho,co býval náš vztah. Přikývl a vstal. Uvnitř ve mně všechno křičelo: Omlouvám se. Beru to zpátky.Nemyslela jsem to tak. Prosím, zůstaň.

Jenže to už otevíral skleněný šoupací dveře. Poděkoval mamce za večeři, řekl, že se musí vrátit dorestaurace a že se těší, až od ní dostane ten recept. Znělo to tak zdvořile. Já tam zatím seděla s obličejem

rudým hanbou a litovala se.

Pak najednou stál u dveří s rukou na klice a řekl: „Je mi to moc líto, Annie.“ Upřímnost v jeho hlase měhluboko uvnitř ranila na místech, co jsem si o nich myslela, že už jsou tak plný bolesti, že se tam vícnevejde, a tak jsem se otočila, otočila jsem se pryč od jeho krásy a laskavosti a prošla kolem nějchodbou, aniž bych se na něj třeba jen podívala. Z ložnice jsem slyšela, jak se zavírají domovní dveře ajeho dodávka odjíždí. Nerychle, jako kdyby měl vztek, nýbrž pomalu. Smutně.

Teď o měsíce později mě v telefonu přerušil a povídá: „Prosím, přestaň, Annie. Nepotřebuješ se nikomuomlouvat, a ze všeho nejmíň mně. Podělal jsem to. Neměl jsem se tam objevit tak zničehonic. Uspěchaljsem to. Byl bych si za to nejradši nakopal. Proto jsem dál volal. Věděl jsem, že si za to budeš dávat

vinu.“

„Byla jsem na tebe tak zlá.“

„Měla jsi na to právo – já byl necitlivý idiot. Proto jsem se snažil držet si odstup, ale možná pořád ještěnejsi připravená se mnou mluvit. Nebudu z toho dělat vědu, když mi to řekneš. Přísahám.“ To byl takovejnáš zvyk – on řekl, že mě miluje, a já, protože se mi ani po roce nechtělo do odpovědi, jsem se zeptala:„Přísaháš?“

„Chci s tebou mluvit, ale nechci mluvit o tom, co se stalo.“

„To nemusíš. Co kdybych ti občas zavolal, a když budeš mít chuť, tak zvedneš telefon a poklábosíme si, očem budeš chtít. Šlo by to? Nechci tlačit na pilu jako předtím.“

„To by šlo. Chci říct, že to zkusím, chci to zkusit. Už mě trošku unavuje, když mluvím jenom s Emmou asvojí cvokařkou.“ Jeho sametovej smích uvolnil napětí.

Pak jsme si chvíli povídali o Emmě a Dieseloví, jeho černým labradorovi. Nakonec řekl: „Zase ti brzy

zavolám, platí?“

„Ale nenuť se do toho. Nemusíš mi volat.“

„Do ničeho se nenutím, a ty se nenuť odpovědět.“

„Nebudu.“

Zavolal příští den a pak zase znova, doktorko, a vedli jsme takový krátký obyčejný rozhovory, hlavně orestauraci a našich psech, ale já pořád nevím, jakej z toho mám doopravdy pocit. Líbí se mi to, ale občasna něj mám vztek. Jak se ke mně může pořád ještě chovat tak laskavě? Nezasloužím si to – někdo by měl

s tím klukem zatřepat. Jeho dobrota ve mně vůči němu vyvolává lásku i nenávist. Chci ho nenávidět.Jsem jako čerstvě sešitá rána a pokaždý, když spolu mluvíme, tak stehy povolí, rána se zase otevře a já jimusím znova pracně látat.

A navíc si po jeho laskavosti připadám ještě pitomejší, protože můj největší strach ze setkání s ním plynez toho, že by se mě mohl dotknout. Jenom při pomyšlení na to se mi podpaží zalévá potem. Musím zevšech mužskejch takhle reagovat zrovna na Luka? Na Luka, kterej vyndává pavouky ze dřezu a vynáší jeven! To je krajně směšný. Jestli se nedokážu dostat do stavu, kdy se budu cítit příjemně v přítomnostitakovýho člověka, jako je Luke, tak jsem vážně úplně v hajzlu. To si teda můžu spakovat svejch pětšvestek a odstěhovat se rovnou do cvokhausu.

PATNÁCTÉ SEZENÍ

Ještě jednou dík, že jste přistoupila na to, jak jsem na minulým sezení nechtěla mluvit o horách, aleponěvadž mám za sebou pernej tejden, tak si nejsem jistá, že se do toho dokážu pustit dneska – uvidím,jakej budu mít pocit. Můj žal je jako větrná bouře. Někdy v ní dokážu stát rovně, a když jsem naštvaná,jsem schopná se do ní ponořit a nechat ji, ať si fučí. Jindy zas mám potřebu se schoulit, něčeho sezachytit a nechat ji, ať mě buší do zad. Poslední dobou jsem právě v takový náladě.

Sakra, vy byste asi sama potřebovala nějakou přestávku,je to pořádně depresivní záležitost, co? Kdybychvám tak mohla vykládat šťastný historky nebo vás přivést k úsměvu nad něčím vtipným, co bych řekla.Když odtud odcházím, připadám si hnusná, že jste musela poslouchat všechny ty odpornosti – připadám si

sobecká. Ale ne dost na to, abych to chtěla změnit. To ten humus mě naučil, abych byla sobecká. Mám

právo propadat se do smutku.

Když jsem tu byla poprvý, zmínila jsem se, že mám několik důvodů, abych se znova pokusila o terapii, ale

neřekla jsem vám, co nakonec prorazilo tu mou bublinu Já-si- -poradím-sama-díky-moc, ve který jsemspokojeně přežívala.

Stalo se to v sámošce – nakupuju jen pozdě večer a s baseballovou čapkou na hlavě. Uvažovala jsem onakupování přes internet, ale bůhví, koho by poslali s dodávkou, a já už mám dost reportérů, co používají

kdejakou fintu, jen aby se mi dostali do domu. Zkrátka v tom krámě jsem si všimla nějaký ženský, co sepředkláněla, aby něco vytáhla ze spodního regálu. Na tom by nebylo nic divnýho, ale kousek od ní stálkočárek s batoletem a nikdo ho nehlídal.

Pokusila jsem se projít a nezírat na bílý zoubky a růžový tvářičky tý holčičky, jenže jak jsem šla kolem,jedna ručička na mě zamávala a já se zastavila. Bylo to jako magnet, nedokázala jsem zabránit nohám,aby mě nedonesly blíž, ani ruce, aby se nenatáhla. Chtěla jsem se jen na vteřinku dotknout tý drobounkýručičky. To je všecko, co potřebuju, přesvědčovala jsem se, jen na chvilinku. Jenže ručička se sevřela

kolem mýho nataženýho prstu a batole se uchichtlo, když mi prst stisklo. Matka uslyšela ten smích a

utrousila: „Buď hodná holčička, Samantho, maminka je hned u tebe.“

Samantha, jmenuje se Samantha. Znělo mi to ozvěnou v hlavě a chtěla jsem říct tý ženský, co klečela avybírala si konzervy jídla pro děti, jak jsem teď viděla, že se mi taky narodilo dítě, to nejkrásnější dítě,jaký kdy viděla. Jenže ona by se pak zeptala, jak je moje dítě starý, a já jsem jí nechtěla říkat, že jemrtvý, a vidět, jak ta ženská přeletí očima ke svý dceři s výrazem úlevy a vděčnosti, že to nepotkalo jejídítě, a pak bych v těch očích ještě uviděla jistotu – jistotu nezbytný mateřský víry, že její dceři se nikdynic hroznýho nestane. Když jsem se pokusila prst vytáhnout, Samantha mi ho stiskla pevněji a na pusince

se jí udělala bublina ze slin. Nadechla jsem se její vůně – dětskýho pudru, plen a slabounkýho závanumlíka. Chtěla jsem ji. Ruce mě bolely touhou zvednout ji ze sedačky kočárku a vzít ji do náručí, do svýhoživota.

Vrhala jsem nenápadný pohledy do obou směrů uličky – prázdný – a v duchu jsem propočítávala, kolikkroků bude potřeba, abych unikla. Věděla jsem, že takhle pozdě je tam jenom jedna pokladní.Jednoduchý jak facka. Přistoupila jsem blíž ke kočárku. Srdce mi bušilo v uších. Zaznamenala jsemblonďatý vlásky, jak se lesknou ve fluoreskujícím světle obchodu, a natáhla jsem volnou ruku, abychjeden pramínek těch vlásků narovnala. Moje dítě mělo tmavý vlásky. Tohle není moje dítě. Moje dítě jepryč.

Ustoupila jsem právě v okamžiku, kdy matka vstala, všimla si mě a vykročila zpátky ke kočárku.

„Ahoj,“ pronesla s váhavým úsměvem.

Měla jsem chuť se jí zeptat: Co jste si myslela? Takhle se otočit k dítěti zády! Nevíte, co by se mohlo stát?Kolik bláznů pobíhá po světě? Jakej blázen jsem já?

„Spokojený děťátko,“ řekla jsem. „A krásný.“

„Teď vypadá spokojeně, ale měla jste ji vidět před hodinou! Trvalo mi celou věčnost, než jsem ji utišila.“Zatímco mi vykládala o mateřským stresu, co bych za něj já ráda dala duši, chtělo se mi na ni zakřičet, že

je nevděčná mrcha, že by měla děkovat za každej křik, co vyjde z pusy jejího dítěte. Přitom jsem tamstála jak zkamenělá, občas se na tu ženskou usmála nebo přikývla, dokud jí nedošel dech a neuzavřela tootázkou: „Máte děti?“

Uvědomila jsem si, že vrtím hlavou, že se mi rty roztáhly do úsměvu a v krku mi vibrujou slova: „Ne.Nemám děti.“

Něco v očích mě muselo prozradit, protože se mile usmála a řekla: „To se stává.“

Chtělo se mi ji praštit, chtělo se mi řvát vzteky. Chtělo se mi brečet. Ale nic z toho jsem neudělala. Jenjsem se usmála, pokývala hlavou, popřála jí pěknej večer a nechala je tam v tý uličce.

Tehdy jsem si uvědomila, že si se sebou nakonec možná sama neporadím. Dařilo se mi zastrčit tenhleokamžik mýho skoro-šílenství za všecky ostatní takový momenty až do chvíle, kdy jsem včera v novináchviděla oznámení, že jedný z holek, co jsem s nima kdysi pracovala, se narodil syn. Poslala jsem jí přání,ale bylo mi jasný, že si nemůžu věřit a k tomu dítěti se přiblížit. Už jenom vybrat to přání představovaloagónii. Nevím, proč jsem to vlastně udělala, snad jako další patetickej pokus dokázat si, že si budu umětporadit s tím humusem, co ho přitom zjevně nezvládám.

„Wayne a já bychom byli rádi, kdybys přišla dneska na večeři,“ telefonovala mi matka v úterý pozděodpoledne. „Chystám pečeni.“

„Smůla, zrovna jsem si dala časnou večeři. Škoda že jsem to nevěděla.“ Nejedla jsem, ale to radši buduchodit po žhavým uhlí, sakra, radši budu jíst žhavý uhlíky, než abych tam chodila a poslouchala řeči, jakna tom jsem a co dělám. Jedině máma dokáže, že si připadám jako mršina jenom proto, že se cejtím podpsa. Už tak jsem měla blbou náladu, protože ten mizernej filmovej producent, co mi neustále lepí nabídky

na přední dveře, zrovna stál mezi stromy a pokoušel se se mnou mluvit skrz dřevo, přičemž každejch párminut vyvolával jak na nějaký zatracený aukci. Zbytečně ztrácí dech.

Vzpomínám si, že před lety viděla film Titanic. Lidi nacpaný popcornem cestou ven komentovali velkolepýzvláštní efekty a jak realistický to bylo, zvlášť ty těla mizející v moři. A já? Odebrala jsem se na toaletu azvracela, protože lidi takhle umírali – stovky a stovky lidí – a mně přišlo špatný tam sedět a cpát sebonbony a olizovat si sůl z prstů a obdivovat, jak autenticky vypadala jejich smrt v mrazivý vodě.

Ani náhodou nechci, aby lidi hodnotili můj život podle jeho zábavního potenciálu.

„Zkoušela jsem ti volat dřív, ale nebrala jsi to.“ Mamka nikdy neřekne: „Nebyla jsi doma.“ Vždycky jen:„Nebrala jsi to.“ A říká to vyčítavým tónem, jako kdybych schválně nechala telefon vyzvánět, abych ji

naštvala.

„Šly jsme s Emmou na procházku.“

„A na co máš hlasovou schránku, když si ji nevybíráš?“

„Máš pravdu, promiň. Ale jsem ráda, že voláš znova, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Včera večer jsemprobírala svoje věci a hledala fotografie Daisy a táty, ale nemohla jsem je najít.“

Ne že bych někdy měla moc fotografií. Většinu mi dali příbuzní a zbytku se zmocnila mamka aschraňovala je v albu a výstřižkových knihách s neurčitým slibem, že mi je jednou dá. Obzvlášť mě štvalo,

že si máma nechala jedinou fotku s tátou, Daisy a se mnou. Nebylo snadný najít fotku, na který mámanení.

„Určitě jsem ti je tam hodila, když ses nastěhovala zpátky k sobě.“

„Ne, co si vzpomínám, a dívala jsem se po nich všude…“ Několik vteřin jsem čekala, ale nenabídla miohledně chybějících fotek žádný vysvětlení a mně bylo jasný, že taky nenabídne, pokud na ni vícnezatlačím. Jenže jsem se jí chtěla zeptat ještě na něco a poučila jsem se, že bitvy s mamkou musímsvádět opatrně. Ruská ruleta možná není tak riskantní.

„Mami, myslíš někdy na tátu a na Daisy?“

V telefonu zasyčel zoufalý povzdech. „Samozřejmě. To je ale hloupá otázka! A co jsi to vlastně jedla? Tytvoje polívky z konzervy nejsou pořádné jídlo. Jsi čím dál hubenější.“

„Pokouším se s tebou o něčem mluvit, mami.“

„Už jsme o tom mluvily -“

„Ne, ve skutečnosti nemluvily. Já jsem si o tom promluvit chtěla, protože na ně pořád myslím, zvlášť když

jsem byla tam nahoře, ale kdykoli na tohle téma narazím, buď začneš vykládat o něčem jiným, anebo jen

vyprávíš o Daisyině krasobruslení a všech jejích

„Proč to děláš? Chceš, aby mě to bolelo?“

„Ne! Jen chci… prostě jsem si myslela… protože jsem přišla o dceru a ty jsi přišla o dceru, tak jsem simyslela, že si o tom můžeme promluvit. A třeba bys měla nějakou řadu, jak se s tím vypořádat.“ Řadu?Co si to propána myslím? Ta ženská v životě nepřišla na řadu, která by měla hlubší smysl než panák

vodky.

„Nemyslím, že bych ti mohla pomoct, Annie. To dítě, co jsi měla… To není totéž.“ Jak se mi zrychloval tep, zostřil se i můj tón. „A to jako proč?“

„To bys nepochopila.“

„Ne? A nemohla bys mi vysvětlit, proč se smrt mojí dcery nedá srovnávat se smrtí tvý dcery, tak abych topochopila?“ Hlas se mi třásl vzteky a ruka svírala telefon tak silně, až to bolelo.

„Překrucuješ moje slova. Samozřejmě že to, co se stalo tvému dítěti, je tragédie, Annie, ale nemůžeš tosrovnávat s tím, co se stalo mně.“

„Nechtěla jsi náhodou říct s tím, co se stalo Daisy“

„To jsi celá ty, Annie. Já ti volám, abych tě pozvala na večeři, a ty to obrátíš v další ze svých útoků.Upřímně řečeno, občas si myslím, že jenom hledáš, jak si udělat život nesnesitelným.“

„Kdyby to tak bylo, tak bych trávila víc času s tebou, mami“

Po jejím šokovaném lapání po dechu následovalo hlasité cvaknutí, jak zavěsila. Zlost mě vystřelila ze dveří

spolu s Emmou, ale po půlhodině ostrýho běhu se kratičká euforie z pohybu a z toho, že jsem máměřekla ne, vytratila při představě následujícího telefonátu. Až mi Wayne řekne, jak moc jsem matku ranila,jak byla úplně mimo sebe, že bych se vážně měla omluvit a snažit se ji líp chápat, je to moje jedinámatka a chudák ženská si toho už užila dost. Posadila jsem se a přemýšlela: Proč se sakra ona nesnažíchápat mě? Copak já jsem si taky neužila dost?

Když moje dceruška v horách zemřela, probudila jsem se a zírala na její poskládanou deku. Z prsů mivytékalo mlíko a mokval mi předek šatů, jako kdyby pro ni moje poprsí plakalo. Ani moje tělo nepřijalo její

smrt. Když si Úchyl všiml, že jsem vzhůru, přešel ke mně, posadil se na postel a masíroval mi záda.

„Mám led na tvůj obličej.“ Položil vedle mojí hlavy pytlík s ledem.

Nevšímala jsem si toho. Vsedě jsem se k Úchylovi otočila obličejem. „Kde je moje dítě?“

Koukal do podlahy.

„Omlouvám se, že jsem křičela, ale nechtěla jsem její deku, chci ji“ Sklouzla jsem z postele a klekla sipřed něj. „Prosím, zapřísahám vás. Udělám cokoli.“ Pořád se na mě nepodíval, tak jsem se mu nastavilapřímo do zorného pole.„Cokoli chcete, jen mi řekněte, kam jste dal její“ Má ústa nedokázala vyslovit tělo.

„Nemůůůůžeš vždycky dostat to, co chceš -“ Začal si broukat pár posledních taktů písničky Rolling Ston

es.

„Kdybyste měl špetičku soucitu, pověděl byste mi -“

„Kdybych měl špetičku soucitu?“ Vyskočil z postele a s rukama v bok rázoval sem a tam po místnosti.

„Copak jsem stále dokola nedokazoval, jak soucitný jsem? Nebyl jsem tady snad vždycky pro tebe? A

nejsem tu snad pro tebe dál, dokonce i po tom, jaké strašné věci jsi mi říkala? Přinesl jsem ti její deku,abys měla nějakou útěchu, a všechno, co ty chceš, je ona? Opustila tě, Annie. Nechápeš to? Ona těopustila, ale já jsem zůstal.“ Zuřivě jsem si tiskla ruce na uši, abych neslyšela ty hrůzný slova, ale on mi je

odtáhl a řekl: „Je pryč, pryč, pryč, a když budeš vědět kde, nijak ti to nepomůže.“

„Ale odešla tak rychle, já jen chci… potřebuju…“ se s ní rozloučit.

„Nepotřebuješ vědět, kde je, ani teď, ani jindy.“ Naklonil se blíž. „Pořád máš mě, na ničem jiném by tinemělo záležet. A právě teď je čas, abys mi udělala večeři.“

Jak tohle zvládnu? Jak projdu příští

„Je čas, Annie.“

Ohromeně jsem na něj koukala.

Luskl prsty a ukázal ke stolu v kuchyni. Udělala jsem sotva pár kroků, když mi oznámil: „Dostanešmimořádně k večeři jako moučník kousek čokolády.“

Úchyl mi nikdy nepověděl, kde je tělo mýho děťátka, doktorko, a já to pořád nevím. Policajti dokoncepřinesli mrtvolu psa, ale ji nenašli. Ráda si představuju, že dal její tělíčko do řeky a ona pokojně odplynula

s proudem. Toho se snažím držet, když ležím v noci ve skříni a myslím na to, jak je v horách sama, nebokdyž se vzbudím s křikem a celá zpocená po další noční můře, ve který ji divoká zvěř trhá na kusy.

Nemám možnost uctít svoje dítě – nemám hrob, nemám žádnou památku. Místní kostel jí chtěl udělatnáhrobek, ale řekla jsem ne, protože mi bylo jasný, že novináři a lidi posedlí morbidníma historkama by se

tam hrnuli a fotili. Já sama jsem jejím hřbitovem. Proto mě tak bodlo, když mamka tvrdila, že chci bejtzoufalá. Je na tom hodně pravdy.

Luke zase zavolal a já zjistila, že se několik vteřin směju, když jsem mu vyprávěla, jak Emma naprocházce spadla do vody. Hned jsem se zarazila, ale už to bylo venku, vyšel ze mě smích. Zahanbilo měto, jako kdybych zradila svoje dítě tím, že mám na chviličku pocit bezstarostný radosti. Ona přišla o života spolu s tím i o šanci se usmívat, smát nebo něco cítit, tak když se směju nebo usmívám, dopouštím se

na ní zrady.

Měla bych oslavovat, že jsem minulý týden ani jednou nespala ve skříni – ten rozhovor o tom, že si mámpřiznat, že se cítím paranoidně, ale že na to nemám reagovat, s tím asi bude mít něco společnýho. I kdyžjsem si včera večer nemohla pomoct a zkontrolovala přední i zadní dveře, abych se ujistila, že jsouzamčený, podařilo se mi nevšímat si oken, protože jsem si připomněla, že jsem žádný neotevírala od týdoby, co jsem je kontrolovala přes den. Poprvý od chvíle, co jsem doma, se mi podařilo vynechat částrituálu před spaním. S močením je to taky lepší a lepší – hrozně mi s tím pomohly ty pásky jógy, co jstemi dala. Většinu dnů můžu, kdy potřebuju, a už ani nemusím dělat všecky ty dýchací cvičení a opakovat si

mantry.

Jak jsem řekla, měla bych bejt hrdá na svůj pokrok, a taky jsem, ale jen mi to přidává další vrstvu kpocitům viny. Až moc svoje uzdravování vnímám, jako když opouštím svou dceru, a to jsem už jednouudělala.

ŠESTNÁCTÉ SEZENÍ

No, uvažovala jsem o vašem návrhu, doktorko, ale neberu ho. Vím, že se mi nikdo doopravdy nepokouší

ublížit, že je to všecko v my hlavě, a tak dělat seznam všech, kdo by mohl vypadat potrhle, nepřichází vúvahu. Povím vám ale, co udělám. Příště, až mě zas přepadne paranoia, začnu si v duchu dělat seznam, a

jestli mě nenapadne ani jedno jméno, budu si připadat jako trubka, a bude po paranoie.

Ta modrá šála, co máte, vám jde mimochodem báječně k očím. Na starší ženskou jste vážně hodně šik stím černým rolákem a sladěnou dlouhou sukní. Vypadáte prvotřídně, přímo špičkově. Jako kdybystenepřipouštěla žádný blbosti, ani když jde o oblíkání. Já jsem vždycky měla sklon oblíkat se konzervativně,

jako právej opak mámina stylu „hollywoodská manželka“. Ale Christina, která byla mým osobním

nákupním guru, se mě před únosem snažila nalákat na něco odlehčenějšího.

Chudák holka se mnou ale moc štěstí neměla. Většinou jsem se nákupům vyhýbala, zvlášť v módníchobchodech, který měla v oblibě. Moje nejmilejší oblečení bylo výsledkem náhodný procházky kolemvýkladu a hnutí „tohle musím mít“. Když byla nějaká událost, na kterou jsem měla jít, prostě jsem jenzamířila do Christinina domu. Běhala sem tam a tahala věci ze skříně, věšela na mě šály a náhrdelníky,vykládala mi, jak mi to v těch šatech nebo v tý barvě sluší. Dělala to moc ráda a já zas byla ráda, že mám

někoho, kdo to za mě rozhodne.

Většinou byla velice štědrá na věci, který mi předávala. Christina se totiž šatů nabažila za týden po tom,co je koupila, a většina mojí garderoby se skládala z toho, co odložila. Proto pořád nedovedu pochopit,proč jsem byla tak naštvaná, že se mi pokusila dát oblečení, když jsem se vrátila z hor.

Když jsem zjistila, že se mamka zbavila většiny mých šatů, zásobila jsem se v Goodwillu. Lidi, měli bystevidět ten výraz, když máma spatřila obrovský joggingový soupravy a tepláky, který jsem si přivezla. Bylomi jedno, jakou má co barvu, hlavně to muselo bejt měkký a teplý, a čím volnější, tím lepší.

Kdybych měla pobíhat v těch holčičích šatech, jaký mě Úchyl nutil nosit tam nahoře, připadala bych sistrašně nechráněná. O způsobu, jakým se teď oblíkám, můžete jednoznačně prohlásit, že nikoho nelákázjišťovat, co je vespod.

Luke zavolal v neděli ráno a ptal se, jestli bych nechtěla jít společně se psy na procházku. První, co mivypadlo z pusy, bylo Ne! Než jsem to mohla trochu zmírnit nějakým odůvodněním, pravděpodobným nebo

ne, už se vrhl do vyprávění o tom, co se děje v restauraci.

Představa, že bych se s ním opět měla vidět, mě děsila. Co kdyby se pokusil zase se mě dotknout? Potřetí

už bych ten výraz smutku a dotčenosti v jeho očích nesnesla. A co kdyby se mě dotknout nepokusil?Znamenalo by to, že už o mě nestojí? Když jsem teď řekla ne, zajímalo by mě, jestli procházku někdyznova navrhne. Nebyla jsem si jistá, že příště budu statečnější, ale věděla jsem, že nechci, aby tu nabídku

už neopakoval. Když jsem konečně vytáhla zadek z baráku, abych vyvenčila Emmu, nemohla jsempřestat na Luka myslet a představovat si, jaký by to bylo, kdyby byl se mnou.

Místo abych se příští ráno zase zamaskovala do dalších beztvarých tepláků, vynesla jsem ze sklepa krabici

oblečení, co mi ji Christina před měsícem nechala na prahu. Dokud jsem se neuviděla v zrcadle vevybledlých džínech a šedozeleným svetru, nenapadlo mě, jak už je to dlouho, kdy jsem se na sebenaposledy podívala.

Neoblíkla jsem si žádný přiléhavý šaty, džíny měly volný střih a svetr nebyl těsný, ale nemohla jsem sivzpomenout, kdy jsem si naposledy něco vybrala, protože se mi líbila barva, nebo si navlíkla něco, podčím se daly tušit křivky. Na vteřinu jsem v zrcadle zírala na cizí ženskou v Christininých šatech. Skoro jsem

zahlídla stín holky, jakou jsem bývala, a to mě tak vyděsilo, že jsem to ze sebe všechno chtěla servat.Jenže Emma, která se nemohla dočkat ranní procházky, mi kvílela u nohou, a tak jsem to nechala být.Mně je jedno, jak vypadá Emma, a Emmě je fuk, jak vypadám já.

Když jsem byla nezvěstná, byla Emma nějakou dobu u mamky, což bych si teda já nevybrala, a Emma užvůbec ne. Jak jsem později zjistila, Luke a pár mých kamarádů se nabízelo, že si ji vezmou k sobě, alemamka řekla ne. Když jsem se jí ptala, proč si Emmu nechala u sebe, odpověděla mi: „Co jsem s ní měladělat? Umíš si představit, co by říkali lidi, kdybych ji dala pryč?“

Chudinka pejsek, byla tak rozrušená, když mě zase uviděla, že začala učůrávat – to nikdy nedělala, anijako štěně – a třásla se tak silně, až jsem si myslela, že má záchvat. Když jsem si sedla na zem, abych jiobjala, zabořila mi hlavu do hrudi, dlouze kvílela a svěřovala mi svoje hoře. A že si měla nač stěžovat.Jednak byla uvázaná k japonskýmu javoru na mámině zadním dvorku, přitom ji nikdy dřív v životě nikdo neuvazoval. Mamka tvrdila, že jí rozhrabávala záhony. Kdo by se tomu divil, nejspíš si myslela, že skončila

v psím pekle, a pokoušela se prohrabat pryč. Podle Emminých dlouhých drápů jsem usoudila, že poslední

rok života strávila uvázaná k tomu stromu. Srst měla matnou a její krásný oči ztratily lesk. Na verandějsem našla pytel krmení – toho nejlevnějšího, co je k dostání. Páchlo plísní.

Tahle fenka byla zvyklá spát každou noc se mnou a dvakrát denně, někdy i třikrát, jsem s ní chodila naprocházku. Emma měla všecky psí hračky, který kdy vyrobili, nejměkčí pelíšek pro případ, že by jí v mojí

posteli bylo horko, a já si svoje pracovní dny plánovala tak, aby nikdy nebyla sama moc dlouho.

Byla jsem naštvaná, jak se s ní zacházelo, a chtěla něco říct, ale teprve jsem se vrátila a v přítomnosti lidíjsem si připadala, jako když se plazím do blátivýho klouzavýho kopce. Mluvit s mamkou bylo, jako bychještě navíc měla na zádech batoh s kamením. A co bych jí asi tak mohla říct?

„Hele, mami, až mě příště unesou, tak si mýho psa neber?

Když jsem se nakonec vrátila k sobě domů, Emma radši zůstávala venku, ale už za pár dní si vzpomnělana starý dobrý živobytí a v tuhle chvíli mi určitě oslintává všecky polštáře na gauči. Srst se jí už zase zlatěleskne a oči má plný života. Přesto není stejným psem jako dřív. Při procházkách se drží blíž u mě, nežmívala ve zvyku, a když vyrazí někam dopředu, co pár minut se vrací, aby se přesvědčila, že jsem se

neztratila.

Nemyslím si, že mamka chtěla psovi ubližovat, a kdybych ji obvinila z krutosti, byla by z toho v šoku.Nevztáhla na Emmu ruku, alespoň pokud vím, a ani si nemyslím, že by něco takovýho udělala. Taky jí alerok neposkytla žádnou lásku, a to je podle mě zrovna tak zničující jako fyzický rány. Mámě nikdy nedošlo,

že nedostatek citu je týrání.

Po smrti děťátka jsem potlačila smutek a žal tak, že jsem se soustředila na svoji nenávist k Úchylovi,který mě nutil pokračovat v každodenní rutině, jako kdyby moje holčička nikdy neexistovala.

Jednou ráno, asi o týden později, šel ven, aby nasekal dříví na zimu. Říkala jsem si, že bude tak konecčervence, ale jistě jsem to nevěděla. Čas má smysl, jenom když máte nějaký cíl. Občas jsem zapomnělaudělat značku na stěně, ale nezáleželo na tom – věděla jsem, že jsem tu strávila už skoro rok, protožekdyž otevřel dveře, zachytila jsem vůni horké půdy a rozpálených borovic, stejnou vůni, jaká naplňovalavzduch v ten den, kdy mě přepadl.

Zatímco sekal dříví, já mu vevnitř přišívala knoflíky na košili. Pohled mi pořád utíkal k dětskému košíku,ale uviděla jsem její malou deku, jak visí na boku, kam ji položil, a místo do látky jsem si jehlu zabodla do

prstu.

Asi po dvaceti minutách se vrátil do srubu a povídá: „Mám pro tebe práci.“

O pomoc mě zatím požádal jenom jedinkrát, tehdy se srncem. Kývl na mě, ať ho následuju ven, a mně se

rozvibrovaly nervy a úplně mi zrosolovatěly nohy. Svírala jsem košili a ruka s jehlou mi zůstala viset vevzduchu. Jen jsem na něj zírala. Zarudlý obličej mu pokrývala tenká vrstva potu – netušila jsem, jestli sepotí vzteky nebo námahou, ale když promluvil, zněl jeho hlas neutrálně.

„Tak pojď, nemáme na to celý den.“ Šla jsem za ním k hromadě borových polen a on přitom prohodilpřes rameno: „Teď dávej pozor. Budeš sbírat nasekané dříví a rovnat je tamhle.“ Ukázal na srovnanouhranici dřeva u stěny srubu.

Občas, když jsem byla ve srubu a on venku, slýchávala jsem řev řetězové pily, ale na okraji naší mýtinyjsem žádné čerstvé pařezy ani stopy po táhnutí kmene neviděla. Vedle hromady, kde sekal dříví, stálokolečko, tak jsem si domýšlela, že musel porazit strom někde v lese a přivezl na kolečku větší kusy, aby je

rozřezal a rozsekal na menší kousky.

Hromada ležela asi čtyři metry od hranice. Přišlo mi, že by bylo jednodušší nařezat kmen na menší kusytam, kde ho porazil, anebo aspoň dovézt větší kusy přímo na místo, kde se mají vyskládat. Stejně jako vpřípadě srnce mi něco napovídalo, že se předvádí.

Od chvíle, kdy mi zemřelo děťátko, jsem venku skoro nebyla, a tak zatímco jsem nosila dříví k hranici,očima jsem pátrala po narušené zemi. Nic jsem nenašla. Na řeku jsem stačila jen mrknout, než mě přemohly vzpomínky na to, jak se tam moje dítě slunilo na dece.

Pracovala jsem už asi hodinu. Položila jsem vždycky plnou náruč dřeva na hranici, pak jsem se postavilakus od něj a čekala, až přestane mávat sekyrou, abych mohla bezpečně sesbírat další polena dříví. Úchylsi sundal košili a záda se mu leskla potem. Přestal se na chvíli ohánět, aby se vydýchal. Stál ke mně zády

a sekyru si položil na rameno.

„Nesmíme se nechat odradit od konečného cíle,“ prohlásil. „Příroda má svůj plán.“ O čem to sakra mluví?„A já taky.“ Zvedl lesklé ostří sekery vysoko do vzduchu. „Je lepší, že jsme zjistili včas, že je slabá.“ Vtom mi to došlo a mé zamrzlé srdce se mi v hrudi roztříštilo. Pokračoval v sekání dříví, s každým úderemvyrazil krátké zabručení a mezitím mluvil. „Příští bude silnější.“

Příští.

„Ještě to není celých šest neděl, ale už jsi zahojená, tak se postarám, abys byla brzy zase těhotná.

Začneme dnes večer.“

Stála jsem úplně nehybně, ale v hlavě mi duněl hlasitý křik. Budou další děti. Nikdy to neskončí.

Stříbrné ostří sekery se zalesklo ve slunci, jak ji zvedl nad hlavu k dalšímu úderu.

„Žádná odpověď, Annie?“

Odpovědi mě ušetřila sekyra, která se mu v tu chvíli zasekla v půli špalku. Opřel se do dřeva nohou, aby

ostří uvolnil, a zaklínil špalek o hromadu dříví vpravo od sebe. Noha tlačila jednu část špalku ke straně,takže se dřevěná hmota trochu odchýlila od sekery. Úchyl se sklonil, aby dřevo ještě víc roztáhl vlastníma

rukama.

Opatrně jsem našlapovala, až jsem se dostala na pravou stranu za něj. Byla bych se mohla natáhnout adotknout se jedné z kapek potu na jeho zádech. Funěl, jak jeho ruce bojovaly se dřevem. „Au!“

Zadržela jsem dech, když si strčil prst do úst a cucal si škrábanec. Kdyby se otočil, stáli bychom tváří vtvář.

Znova se sehnul a dál holýma rukama zápasil se špalkem. Stála jsem přesně za ním a dívala se stejnýmsměrem. Soustředila jsem se na jeho záda, abych zaznamenala sebenepatrnější známku, že se chystáotočit, a pak jsem sáhla po uvolněné sekyře. Moje ruce pohladily teplou ohlazenou dřevěnou rukojeť,ještě kluzkou jeho potem, a pak ji pevně sevřely. Sekyra působila vyváženě a spolehlivě, když jsem si ji

zvedla na rameno.

Zazněl jeho hlas zastřený námahou: „Na jaře budeme mít další.“

Zvedla jsem sekyru a zaječela: „Drž hubu, drž hubu, DRŽ HUBU!“ Udeřila jsem ho zezadu do hlavy.

Ozval se zvláštní zvuk, takové vlhké zadunění.

Jeho tělo na pár sekund zůstalo v předklonu a pak padlo obličejem dopředu. Ruce a dřevo zůstaly pod

ním. Párkrát sebou škubl a znehybněl.

Třásla jsem se zlostí, naklonila se nad jeho tělo a ječela: „Tady to máš, ty hnusná svině!“

Les mlčel.

Krev zanechávala v jeho světlých kudrnách cestičku a stékala mu k jedné straně hlavy. Dopadala na

suchou zem, kap, kap, kap, a vytvářela rychle se zvětšující kalužinu. Pak přestala téct.

Čekala jsem, že se otočí a vrhne se na mě, ale jak se vteřiny měnily v minuty, srdce mi přestávalo zběsile

bušit a dokázala jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Rána mu doširoka neotevřela lebku ani nic

podobného, ale světlé vlasy kolem těla sekery, napůl zanořené do jeho hlavy, se nyní šarlatově leskly avypadalo to, že pár vlasů se dostalo do rány. Přiletěla moucha a lezla kolem rány. Pak dosedly dvě další.

Na zesláblých nohou jsem došla do srubu a objala si pažemi roztřesené tělo. Oči jsem měla jakoomámené pohledem na rukojeť sekery, která trčela k nebi, a na purpurovou auru kolem Úchylovy hlavy.

Když jsem byla bezpečně zpátky ve srubu, servala jsem ze sebe propocené šaty a pouštěla sprchu, dokud

nebyla tak horká, že mi div neopařila kůži. Prudce jsem se třásla. Posadila jsem se do vaničky, přitáhla sikolena k bradě a objala je pažemi, abych zastavila svalovou křeč. Voda mi dopadala na skloněnou hlavujako při divokém křtu a já se kymácela a snažila se pochopit, co jsem udělala. Moje mysl nedokázalauvěřit, že je opravdu mrtvý. U někoho jako on by přece člověk musel použít stříbrnou kulku, kříž aprobodnout mu srdce, aby ho připravil o život. Co když není mrtvý? Měla jsem mu zkusit nahmatat pulz.Co když se zrovna teď blíží ke srubu? Navzdory horké sprše mě zamrazilo.

Pomalu jsem otevřela dveře koupelny, do prázdné místnosti se z nich vyvalila pára. Čekala jsem, že namě Úchyl odněkud vyskočí. Váhavě jsem sebrala šaty z podlahy a přetáhla si je přes hlavu. Pomaličkujsem se vydala ke dveřím srubu. Přitiskla jsem ucho k jejich studenému kovu. Ticho.

Zkusila jsem kliku a modlila se, aby za mnou nezamkl. Klika se pohnula. Otevřela jsem dveře na škvíru avykoukla ven. Jeho tělo dál leželo uprostřed mýtiny v přesně stejné poloze, ale slunce se pohnulo arukojeť sekery vrhala stín jako sluneční hodiny.

Nohy jsem napínala pro případ, že bych se musela dát do běhu, ale pomalu jsem se k němu přibližovala.Každých pár kroků jsem se zastavila a nastražila uši i oči, jestli neuslyším nějaký zvuk, nebo nezahlédnusebemenší pohyb. Když jsem k němu konečně došla, jeho tělo s rukama pod sebou vypadalo divně a v

téhle pozici se zdál menší.

Zadržela jsem dech, natáhla se k jeho krku na protější straně, než kde tekla krev, a ověřila si pulz. Byl

mrtvý.

Pomalu jsem vycouvala a pak se posadila na verandě do jednoho z houpacích křesel. Pokoušela jsem sevymyslet, co dál. V duchu jsem si do rytmu s každým zavrzáním křesla neustále opakovala: Je mrtvý. Je

mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý.

V horkém letním odpoledni působila mýtina idylicky. Říčka, klidná po dávno minulých jarních deštích, sitiše prozpěvovala a občas zacvrlikal osamělý vrabčák nebo sojka. Jedinou známkou násilí bylo bzučenírychle narůstajícího počtu much, které se slétaly na jeho ránu a kalužinu krve. Do mého snění proniklajeho slova: Příroda má svůj plán.

Byla jsem volná, ale necítila jsem se tak. Dokud ho vidím, pořád existuje. Musím něco udělat s jehotělem. Ale co?

Cítila jsem obrovské pokušení toho parchanta zapálit, ale bylo léto, mýtina vysušená a nechtěla jsemrozpoutat lesní požár. Vykopat v suché udusané půdě díru, do které bych ho pohřbila, bylo praktickynemožné. Ale nechat ho tam jen tak nemůžu. I když jsem si ověřila, že je skutečně a doopravdy mrtvý,moje hlava odmítala myšlenku, že už mi nemůže ublížit.

Přístřešek. Mohla bych ho zavřít do přístřešku.

Vrátila jsem se k jeho tělu, trochu je nadzdvihla a hledala v kapsách klíče. Sevřela jsem kroužek s klíči dozubů, popadla Úchyla za kotníky, ale okamžitě jsem je pustila, protože jsem ucítila ještě teplou kůži.Nevím, jak dlouho trvá, než tělo vychladne, a on ležel na sluníčku, ale tak mě to vyděsilo, že jsem znova

hledala jeho pulz.

Pak jsem zase pevně uchopila jeho kotníky a zkusila ho odtáhnout, ale výsledkem bylo jen to, že jeho tělo

sklouzlo z polena, a když žuchlo na zem, rukojeť sekery v jeho hlavě se rozhoupala. Bojovala jsem sežlučí, která mi stoupala do krku. Otočila jsem se k němu zády a zkoušela ho táhnout, aniž bych na nějviděla. Podařilo se mi ho odtáhnout jen o pár desítek centimetrů, když jsem se musela zastavit a vydýchat

se. Šaty už jsem měla mokré a do očí mi kapal pot. Přístřešek sice nebyl daleko, ale zrovna tak dobřemohl stát na druhé straně mýtiny. Rozhlédla jsem se po nějaké jiné možnosti a oči mi padly na kolečko.

Dojela jsem s ním k tělu a obrnila se proti tomu, že ucítím dotyk jeho kůže. Odvrátila jsem pohled odsekery, popadla ho za paže a podařilo se mi vytáhnout mu je zpod těla. Stále s odvrácenýma očima jsemho uchopila v podpaží, zapřela paty do země a trhla sebou, jak jsem se ho pokoušela nadhodit, alepohnula jsem s ním jen o kousek. Obkročila jsem jeho záda a zkusila ho zvednout za pas, ale zase jsem sním pohnula jen o kousíček, než se mi z té námahy roztřásly ruce. Jediný způsob, jak by se mohl dostatdo toho kolečka, znamenal, že by musel obživnout a vlézt tam sám.

Počkat. Kdybych mohla jeho tělo nakulit na něco, co by klouzalo, tak bych ho dokázala odtáhnout.Koberec u postele není dost hladký. U hranice dříví jsem žádnou plachtu neviděla, ale nějakou někdemusel mít, možná v přístřešku.

Vyzkoušela jsem pět klíčů z jeho obludného svazku, a teprve pak se mi podařilo odemknout visací zámek.Trvalo mi to dlouho, protože se mi ruce třásly jako zloději při první loupežné výpravě.

Napůl jsem čekala, že vevnitř pořád ještě uvidím od stropu viset srnce, ale nebyla tu po něm ani stopa ana polici nad mrazákem jsem našla oranžovou plachtu. Rozložila jsem ji vedle těla a přemýšlela, jak ho na

plachtu překulím, když má v hlavě sekeru.

Krucinál. Budu ji muset vyndat.

Uchopila jsem rukojeť, zavřela oči a zatáhla. Ani se nepohnula. Zatáhla jsem větší silou a z pocitu odporu,

který kladla tkáň spolu s kostmi, se mi udělalo zle. Musím to provést rychle. Zapřela jsem se mu nohoudo krku, znovu jsem pevně zavřela oči, zhluboka se nadechla a vytrhla sekeru ven. Pustila jsem ji,předklonila se a naprázdno dávila.

Když se mi žaludek zklidnil, klekla jsem si vedle těla z nezakrvácené strany a překulila ho na plachtu. Padlna záda, skelné modré oči hleděly do nebe a z hlavy mu vytekla troška krve. Obličej už měl bledý a rty

ochablé.

Hbitě jsem mu zavřela víčka, nikoli z úcty k mrtvému, ale proto, že jsem si připomněla, kolikrát jsem bylanucená se mu dívat do očí. Teď jsem je rychle zavřela, abych to už nikdy nemusela zažít.

Zády k němu jsem se chopila okraje plachty, naklonila se dopředu jako volský potah s těžkým nákladem atáhla ho do přístřešku. Dostat ho přes práh bylo dost obtížné, protože mi z plachty klouzal. Nakonec jsem

plachtu musela vytáhnout a znova ho na ni nakulit a pak jsem ji nad ním složila jako kapesník. Potomjsem za oba konce s plachtou cloumala, natřásala ji a všelijak postrkovala, až jsem ji vtáhla dovnitř. Vjednu chvíli mu z přeložené plachty vyklouzla ruka a dotkla se mého kolene. Upustila jsem plachtu,uskočila dozadu a bouchla se do hlavy o sloupek. Bolelo to jako čert, ale byla jsem tak soustředěná, žejsem tomu sotva věnovala pozornost.

Nacpala jsem mu ruku zpátky do plachty a celého ho do ní zabalila. Našla jsem pár gumových úvazků apevně ho ovázala nahoře i dole. Jak jsem ho balila jako mumii, pořád jsem si říkala, že už mi nemůžeublížit. Ani kousíček ze mě tomu pořád nemohl uvěřit.

Byla jsem dehydrovaná, promočená potem, hlava mi třeštila a všechno mě z té fyzické námahy bolelo.Zamkla jsem přístřešek a vrátila se do srubu, abych se napila. Když jsem uhasila žízeň, lehla jsem si napostel, pevně svírala klíče a koukala na kapesní hodinky na řetízku od klíčů. Bylo pět hodin – poprvé poroce jsem sama viděla, kolik je hodin.

Nejdřív jsem vůbec nepřemýšlela, jen jsem poslouchala tikání, dokud neustoupilo bolení hlavy, a pak jsem

si pomyslela: Jsem volná. Konečně jsem sakra volná. Ale proč si tak ve skutečnosti nepřipadám? Zabilajsem člověka. Jsem vrah. Jsem jako on.

Zbavila jsem se jen těla.

Na jedný z prvních tiskovek po mým návratu – hloupě jsem si myslela, že když si to rovnou odbudu, užbych mohla mít pokoj a přestanou mi volat a číhat na mě – jeden plešoun v posluchačstvu, co držel v ruce

Bibli, začal prozpěvovat:„Nezabiješ! Půjdeš do pekla. Nezabiješ. Půjdeš do pekla.!“ Dav jen zalapal podechu, když ho kolemstojící vyvlekli, a pak se všichni otočili zpátky ke mně. Blesky foťáků blejskaly aněkdo mi vrazil mikrofon pod nos.

„Jak odpovíte na to, co říkal, Annie?“

Dívala jsem se do davu a na záda plešouna, co pořád ještě prozpěvoval, a pomyslela jsem si: Já už vpekle jsem, ty pitomče.

Někdy si, doktorko, přeju, abych o těch věcech mohla mluvit s mámou, o vině a lítosti a hanbě, ale tak

jako já mám sklon na sebe brát vinu za kdeco, mamka má zase talent, jak se pocitu viny dokonale

vyhnout. To je jeden z důvodů, proč jsem s ní od našeho střetu pořád ještě nemluvila, i když ona se o totaky nepokusila. Nepřekvapuje mě to, ale byla jsem přesvědčená, že Wayne zavolá.

Doprčic, v tyhle dny si připadám tak sama a opuštěná, že bych se snad i pokusila uskutečnit jeden z těchvašich experimentů postavte-se-svým-strachům-čelem. Akorát je blbý, že mám pořád pocit, jako kdyby mi

hrozilo nebezpečí. Úchyl je po smrti. Jsem teď v bezpečí, jak jen to jde. Mohla byste to, prosím vás,nějak vysvětlit mojí psýché?

SEDMNÁCTÉ SEZENÍ

Víte, doktorko, celou dobu, i když jste mě učila techniky, jak zvládnout strach, nebo mi vysvětlovala, coho může vyvolávat, pořád jsem si říkala, že nakonec ten strach zmizí sám od sebe, zvlášť když jsem sipřečetla všecky ty věci o pocitu výčitek. Jenže v tomhle týdnu se mi nějaký pablb vloupal do domu.

Vrátila jsem se po ranním běhání a našla vřískat alarm. Na příjezdový cestě stáli policajti, futro u zadníchdveří bylo vyražený a okno v ložnici otevřený. Podle polámaných větví na keřích v zahradě se tam tudyten parchant dostal ven. Nezdálo se, že by se něco ztratilo, a policajti povídali, že toho moc dělatnemůžou, když nevím, co je pryč. Taky mi řekli, že nedávno v sousedství došlo k několika vloupáním, aleani tam nenašli žádný otisky. Jako kdybych se kvůli tomu měla cítit líp.

Když všichni odjeli a můj všeobjímající třas ustoupil jen občasnýmu zachvění, zamířila jsem do ložnice,abych se převlíkla. V hale mě zarazila jedna myšlenka. Proč riskovat vloupání, když nic neukradnete?Něco nebylo v pořádku.

Pomalu jsem obešla dům a zkoušela si představit, že jsem zloděj. Dobře, vyrazím zadní dveře, vyběhnunahoru, a pak co? Poběžím do obýváku, tam není nic malýho, stereo a televize jsou natolik velký, že senedají jen tak odnýst, zvlášť když kradete bez auta. Proběhnout chodbou do ložnice – prohledat zásuvky,jestli v nich není něco cennýho?

Všechno jsem pečlivě zkontrolovala. Zásuvky byly zavřený a moje oblečení hezky poskládaný. Ve skřínivšecko viselo na svým místě a dveře byly správně zavřený – jedno křídlo občas vázne. Ustoupila jsemdozadu a prohlížela si ložnici. Koš s prádlem, který jsem předtím vyndala ze sušičky, stál na podlaze nastejným místě, velký tričko, co v něm spím, bylo pořád hozený přes okraj postele. Postel.

Není u kraje trochu promáčknutá? Seděla jsem v tom místě, když jsem si navlíkala ponožky? Přistoupila

jsem blíž a kousek po kousku postel prohlížela. Zkoumala jsem vlasy. Jsou moje, nebo jsou to Emminy

chlupy? Přičichla jsem k péřový přikrývce a dlouze nasávala. Cítím slabounký závan kolínský? Narovnala

jsem se.

Někdo cizí se násilím dostal do mýho domu, byl v mý ložnici, prohlížel mi věci, dotýkal se. jich. Naskočilami husí kůže.

Svlíkla jsem povlečení, popadla svoje tričko a všecko to nacpala do pračky se spoustou prášku. Vydrhlajsem veškerý povrchy v domě. Pak jsem zatloukla zadní dveře a okno, a než jsem skončila, dům vypadaljako armádní bunkr. Popadla jsem bezdrátový telefon a na zbytek dne se schovala do skříně v hale. Gary,

ten policajt, co jsem vám o něm říkala, mi pak volal, aby se ujistil, že jsem v pořádku, a když si vezmete,

že normálně vloupání neřeší, bylo to od něj fakt hezký. Potvrdil to, co povídali ostatní poldové, že jde s největší pravděpodobností o náhodnou záležitost, že ten chlápek prostě vlezl dovnitř, aby popadl, costihne, ale pak zpanikařil a rychle zmizel. Když jsem se s ním přela a tvrdila mu, že je pěkná pitomosttakhle se chovat, tak mi vysvětloval, že kriminálníci dělají hromadu hloupostí, když dostanou strach. Takynavrhoval, abych někomu zavolala, ať se mnou zůstane, nebo abych šla k přátelům, dokud nebudu mítspravený zárubně u dveří.

Ani k smrti vyděšená jsem ale nechtěla jít k mamce. A přátelé? No i když nejsem o nic větší preventista,než byl Howard Hughes, vážně nevím, jestli mi dneska ještě někdo zbyl. Jedině Luke mi dál volá. Kdyžjsem se vrátila, tak všichni, přátelé, lidi z práce i ti, co se mnou chodili do školy, ale který jsem létaneviděla, kolem mě dělali takový vlny, až jsem nevěděla, co s tím. Jenže znáte to, lidi se snaží jennějakou dobu, a když jim vytrvale zavíráte dveře před nosem, tak to nakonec vzdají.

Byla bych uvažovala jedině o Christině, ale víte, co se stalo, nebo o tom víte přinejmenším tolik co já,protože já pořád nechápu, proč jsem na ni reagovala tak strašně. Ona se zřejmě chová jako dobrákamarádka, když mě nechává na pokoji, ale občas si přeju, aby mě vytáhla a přinutila mě vylézt nasvětlo, aby mě postrkovala, jak to dělávala dřív.

Samozřejmě jsem okamžitě začala uvazovat, že se přestěhuju, ale sakra, já ten barák miluju. Jestli honěkdy prodám, tak to nebude kvůli nějakýmu pitomýmu lupiči. Stejně bych to nemohla udělat. Jak bychasi pořešila hypotéku? Přemýšlela jsem, že si najdu práci. Mám spoustu nových dovedností, ale nechtělabych vidět, k jaký práci by mi tak asi pomohly.

Takže se dostávám k poslednímu Lukovu telefonu. Volal mi, když jsem se vrátila z minulýho sezení tady uvás.

„Můj účetní odchází a nechal mě v rejži, Annie. Je nějaká šance, že by ses toho na chvíli ujala, nežněkoho najdu? Bylo by to jen na půl úvazku a -“

„Nepotřebuju tvoji pomoc, Luku.“

„Kdo mluví o tom, že bys potřebovala pomoc? Jde o mě, já potřebuju tvoji pomoc, v účtařině se vůbecnevyznám. Je mi hloupý tě o to žádat, ale jsi jediný člověk, co znám, který má hlavu na čísla. Mohl bych ti

to donést domů, ani bys nemusela chodit do restaurace.“

Mám dojem, že k tomu, abych dřív, než jsem si uvědomila, k čemu se zavazuju, řekla „tak dobře, mohlabych to zkusit“, mě dovedly rozpaky. Po chvíli už to byla úplně jiná záležitost. Nejsem na to připravená!Málem jsem mu zavolala a zrušila to. Jenže pak jsem se párkrát zhluboka nadechla a řekla si, že se na tovyspím. No a samozřejmě další den se mi někdo vloupal do baráku. Uprostřed toho dramatu a potomzděšení z útoku jsem na rozhovor s Lukem úplně zapomněla. Předchozí večer mi nechal vzkaz, že seběhem víkendu zastaví a nahraje mi do počítače účetní program. Znělo to tak zatraceně úlevně a vděčně,že jsem nemohla přijít na nic, jak z toho ven. Navíc jsem si nebyla úplně jistá, jestli opravdu chci

vycouvat.

Říkala jsem si, že z Lukovy strany jde jen o pracovní věc, ale na druhou stranu jsem přesvědčená, ženejsem jediná osoba, která by mu mohla vést účetnictví. V telefonním seznamu je přece fůra jmen.

Poslední pondělí večer jsem byla pořádně nastydlá a vypadalo to, že se to bude zhoršovat. Napůl jsemležela na gauči ve vybledlým modrým flanelovým pyžamu a chlupatých pantoflích, s krabicí papírovýchkapesníků v klíně a s vypnutým zvukem koukala na televizi. Na mojí příjezdový cestě bouchly dvířka odvozu. Zatajila jsem na chvilku dech a poslouchala. Kroky na štěrku? Vykoukla jsem z okna, ale ve tmějsem nic neviděla. Popadla jsem u krbu pohrabáč.

Opatrný kroky na schodech k domu a pak ticho.

Sevřela jsem pevně pohrabáč a vykoukla kukátkem, ale zase jsem nic neviděla.

Někde dole u dveří se ozval škrábavý zvuk. Emma zaštěkala.

„Vím, že tam jste,“ zařvala jsem. „Radši mi OKAMŽITĚ řekněte, kdo jste!“

„Prokristapána, Annie, jen jsem zvedala tvoje noviny.“

Mamka.

Odsunula jsem zástrčku. Když mi zámečník přišel opravit dveře, nechala jsem si na ně přidělat tuhlezávoru. Emma si mamku krátce očuchala a zamířila přímo do mojí ložnice, kde pravděpodobně zalezlapod postel. Nejradši bych se k ní byla přidala.

„Mami, proč jsi nejdřív nezavolala?“

Pohodila hlavou, až se jí roztančil ohon vlasů, vrazila mi noviny do ruky a vykročila zpátky. Popadla jsem ji

za rameno.

„Počkej. Nechtěla jsem říct, že máš jít pryč, ale hrozně jsi mě vyděsila. Zrovna jsem… si zdřímla.“

Obrátila se, upřela svoje veliký panenkovský oči na zeď nad mým ramenem a řekla: „Promiň.“

To mě teda dostalo. I když v tom „promiň“ byla drobná špička, nemůžu si vzpomenout, kdy se mojemáma naposledy za něco omluvila.

Přejela pohledem k mým chlupatým pantoflům a povytáhla obočí. Mamka nosí v zimě v létě pantoflíčky napodpatku a s peřím. Než stačila okomentovat moje obutí, zeptala jsem se: „Nepůjdeš dál?“

Když vcházela do domu a zastavila se v hale, všimla jsem si, že k sobě jednou rukou tiskne velký hnědýpapírový pytlík. Na vteřinu mě napadlo, jestli si nese chlast, ale ne, pytlík byl plochý a hranatý. Druhourukou držela plastovou krabici, kterou mi strčila.

„Wayne mě vysadil cestou do města, upekla jsem pár medvědích praciček“

Jé. Oříškovomáslový koláčky ve tvaru medvědích praciček s čokoládou se v puse přímo rozpouštějí. Pekla

mi je, když jsem jako malá byla smutná, nebo když ona měla pocit provinění, což bývalo často. Musela se

z našeho střetu cítit hodně špatně.

„To je od tebe opravdu pozorný, mami. Chyběly mi.“ Nic neříkala, jen tam tak stála a oči jí jezdily podomě. Pak vykročila a utrhla suchý listy kapradí na římse.

Než mohla zkritizovat moje schopnosti péče o rostliny, řekla jsem: „Nevím, jestli se budeš chtít zdržet,nachladla jsem, ale jestli chvíli zůstaneš, mohla bych nám uvařit trochu čaje.“

„Ty jsi nemocná? Proč jsi něco neřekla?“ Obživla, jako kdyby vyhrála v loterii. „Až se Wayne vrátí,zavezeme tě k doktorovi. Kde máš telefon? Hned zavolám do ordinace“ „Užila jsem si doktorů dost.“ Doprčic, mluvím jako Úchyl. „Podívej, jestli se rozhodnu, že potřebuju doktora, můžu tam zajet sama, ale toje jedno, nebudeme domlouvat vyšetření takhle pozdě“

„To je směšné, samozřejmě že tě doktor přijme“ Mamku nikdy v životě nenapadlo, že by měla na něcočekat – na vyšetření u lékaře, na stůl v restauraci, nebo ve frontě v supermarketu. Taky že se kruciobvykle do hodiny objedná, dostane nejlepší stůl a vedoucí supermarketu pro ni otevře další pokladnu.

„Mami, nech toho, to je dobry. S nachlazením doktor stejně nic neudělá. Zvedla jsem ruku, abych jizarazila, když otevírala pusu. „Ale slibuju, že kdyby mi bylo hůř, tak k němu půjdu.“ Povzdechla si,odložila kabelku a balíček na okraj stolu a poplácala rukou na gauč.

„Jen si lehni a já ti udělám horký čaj s citronem a medem.“

Kdybych jí vykládala, že si dokážu ohřát vodu sama, jen bych si vysloužila další pohledy, tak jsem sesesula na gauč.

„Jasně, všechno najdeš nad sporákem.“

Když mi přinesla kouřící hrnek, talířek medvědích praciček a sama si nalila pořádnou sklenici červenýho,co jsem měla v kuchyni, posadila se na okraj gauče a obě nás přikryla mým přehozem.

Dala si dlouhý lok vína, podala mi balíček a povídá: „Našla jsem to album fotografií, co jsi o něm mluvila,nějak se muselo připlést mezi naše věci.“ No to jistě. Nechala jsem to ale být. Přinesla mi zpátkyfotografie, horký čaj mi rozléval příjemný teplo po celým těle a dokonce i chodidla opřený o její nohu měhřály.

Začala jsem albem listovat. Mamka vyndala z kabelky obálku a podala mi ji.

„Tyhle fotky jsi neměla, tak jsem ti nechala udělat kopie.“

To nečekaný gesto mě překvapilo. Podívala jsem se na první fotografii. Byla na ní ona s Daisy na jednomz městských kluzišť, měly stejný oblečení, stejný ohony i stejný brusle. Daisy vypadala asi na patnáct,takže ta fotka je zřejmě z doby těsně před nehodou, a mamka se v jiskřivě růžovým kostýmu zdálazhruba stejně stará. Zapomněla jsem, že občas při tréninku s Daisy bruslila.

„Lidi mi pořád říkali, že bychom mohly být sestry,“ pronesla. Měla jsem chuť jí říct: „Vážně? Já ten dojem

nemám.“

„Byla jsi hezčí.“

„Annie, tvoje sestra byla nádherná.“ Podívala jsem se jí do obličeje. Oči jí zářily a já věděla, že má radost,ale taky jsem věděla, že se mnou souhlasí.

Když vstala a šla si pro další víno, prolistovala jsem zbytek fotografií, a když se mi zase usadila v nohách s

plnou skleničkou – tentokrát si donesla poloprázdnou láhev s sebou a postavila ji na stůl – zastavila jsem

se u poslední fotky, na který byla s tátou v jejich svatební den.

Podívala jsem se po ní, ale koukala do sklenice. Možná to byla jen hra světla, ale zdálo se mi, že má vlhkýoči.

„Měla jsi krásný šaty.“ Podívala jsem se na srdcovitý výstřih a dlouhý závoj s korálky na světlých vlasech.

Pak jsem vzhlédla od fotky.

Naklonila se ke mně a řekla: „Nechala jsem si je ušít podle střihu, jaký chtěla kdysi na svoje svatební šaty

Val. Řekla jsem jí, že na to nemá hruď.“ Mamka se zasmála. „Věřila bys tomu, že mi to nikdynezapomněla? Tohle ani to, že jsem chodila s tvým otcem.“ Pokrčila rameny. „Jako kdyby byla mojechyba, že jsem se mu líbila víc.“

To byla novinka. „Teta Val chodila s tátou?“

„Vyšli si jen párkrát, ale ona si zřejmě myslela, že to něco znamená. Na svatbě byla naprosto nemožná,sotva se mnou promluvila. Povídala jsem ti o našem dortu? Měl tři patra a…“

Zatímco mamka krok po kroku popisovala svatební slavnost, přičemž tyhle podrobnosti jsem slyšela snaduž miliónkrát, přemýšlela jsem o tetě Val. Není divu, že se pořád snažila mít nad mamkou navrch. Taky by

to vysvětlovalo její postoj k Daisy a ke mně. Když jsme byly malý, mamka s tetou si o víkendechnavzájem braly k sobě svoje děti. Daisy i já jsme z toho měly hrůzu. Mě teta Val povětšinou ignorovala,ale přísahala bych, že Daisy přímo nenáviděla, vyhledávala každou příležitost, jak ji zesměšnit, zatímcoTamara a její bratr se hihňali.

Po nehodě se už naše rodiny tolik nestýkaly. Wayne a strýc Mark nemají moc společnýho a nijak zvlášť se

nemusí, takže se většinou vídala jen teta Val s mamkou. Když do toho zahrnuly i nás děti, můj bratranecJason si ze mě neustále dělal srandu, ale Tamara si držela odstup, přišlo mi, že je zaražená. Teď simyslím, že mě jí její matka zřejmě otloukala o hlavu, tak jako to s ní zas na mně praktikovala ta moje.

Jednou odpoledne, když už jsem se přestěhovala do svýho domu, se mamka a teta Val u mě zastavily z

nákupní výpravy. Teta Val se rozhlídla kolem dokola a optala se, jak se mi líbí práce s nemovitostmi.

„Je to fajn, mám ráda výzvy.“

„Ano, Tamara má taky obrovský úspěch. Tohle čtvrtletí získala odměnu za vynikající prodeje, vyhrálaláhev Dom Pérignon a víkendový zájezd do Whistleru. Váš podnik taky něco takového pořádá, Annie?“

Pěkný dloubnutí, i když nijak rafinovaný. Můj podnik je na Clayton Falls hodně velký, ale ani zdaleka sevelikostí nevyrovná Tamařině firmě ve Vancouveru, pro nás by bylo štěstí dostat flašku vína a plastovou

plaketu.

Než jsem stačila odpovědět, ozvala se mamka: „Pořád ještě dělá rezidenční bydlení? Annie čeká obrovskýprojekt, všechny jednotky na nábřeží. Neříkala jsi, že to bude největší bydlení v Clayton Falls, králíčkuAnnie?“ Teprve jsem mluvila s developerem a ještě jsem ani nedělala prezentaci, což mamka moc dobřevěděla, ale tolik si otáčení nožem v ráně užívala, že jsem neměla to srdce jí ho vytrhnout z ruky.

„Je to veliký,“ přikývla jsem.

„Jsem přesvědčená, že Tamara jednou taky dostane svůj projekt, Val. Třeba by jí Annie mohla dát párrad?“ Mamka se usmála na tetu Val, která vypadala, jako kdyby se jí čaj v ústech změnil v jed.

Jenže teta Val se samozřejmě nedala.

„To je milá nabídka, ale Tamara teď právě zjistila, že si vydělá víc peněz prodejem domů, a nechce strávitléta marketingem projektu, který se nakonec třeba ani neprodá. Ale Annie v tom jistě bude skvělá.“

Mamce tak zrudl obličej, až jsem o ni měla na minutu strach, ale pak se jí podařilo přinutit se k úsměvu azměnila téma. Jen pánbů ví, jak tyhle dvě spolu vyrůstaly.

Mamka o dětství nikdy moc nemluví, ale vím, že její táta odešel, když byla dost malá, a její matka seznova provdala za dalšího povaleče. Její starší nevlastní bratr Dwight je ten, co je ve vězení. Vyloupilbanku, když mu bylo devatenáct, těsně předtím, než se mamka provdala, odkroutil si trest a měsíc ponehodě ho propustili. O týden později se mu podařilo, že ho zase zatkli. Ten hlupák dokonce postřelilstrážnýho do nohy. Nikdy jsem se s ním nesetkala a mamka o něm odmítá mluvit. Dopustila jsem sechyby, že jsem se zeptala, jestli bychom ho někdy nemohly navštívit, a mamka mě hned okřikla: „Ať těani nenapadne se k tomu člověku přiblížit.“ Když jsem řekla: „Ale Tamara mi povídala, že je teta Val bere,

tak proč my nemůžeme-“, dočkala jsem se prásknutí dveřmi.

Po přestěhování do mizernýho nájmu jsem jednou přišla ze školy domů a našla jsem mamku, jak sedí napohovce, zírá na dopis v ruce a vedle sebe má poloprázdnou láhev vodky. Vypadalo to, že brečela.

„Co se stalo, mami?“ zeptala jsem se. Jen dál koukala na dopis.

„Mami?“

„Nepřipustím, aby se to zase stalo,“ ozvala se zoufale. „To nedovolím.“

Projel mnou strach. „Co – co nepřipustíš, aby se stalo?“

Přidržela u dopisu zapalovač a upustila ho do popelníku. Když shořel, vzala láhev a vyklopýtala z pokoje.Na kuchyňským stole jsem našla obálku se zpáteční adresou vězení. Ráno obálka zmizela, ale mamka celý

týden nevytáhla paty z domu.

Vzpamatovala jsem se ze vzpomínání, když mamka prohlásila: „Víš, Luke je hodně jako tvůj otec.“

„Myslíš? V mnoha směrech asi ano. Je trpělivý, jako byl táta, to zcela určitě. Poslední dobou jsme spoluhodně mluvili, budu mu pomáhat s účetnictvím.“

„S účetnictvím?“ Vyslovila to, jako bych jí právě sdělila, že se hodlám stát prostitutkou. „Ty přeceúčetnictví nenávidíš.“

Pokrčila jsem rameny. „Potřebuju si vydělat trochu peněz.

„Takže jsi nemluvila s některým tím agentem nebo producentem?“

„Rozhodla jsem se, že nechci další peníze z toho, co se mi stalo. Je mi nanic z představy, že lidi, včetněmě, by na tom měli vydělávat.“

Když jsem prvně viděla, jak jedna kamarádka ze školy poskytuje v televizi rozhovor, seděla jsem jakozkamenělá na gauči, zatímco ta holka, kterou jsem snad deset let neviděla, vykládala v talk show, jakjsme poprvý zkoušely pít, jak jsem se na zahradním večírku opila a zvracela na zadním sedadle auta, copatřilo klukovi, do kterýho jsem byla zamilovaná, a potom tam předčítala z psaníček, který jsme sinavzájem posílali ve třídě. To ale nebylo to nejhorší. Kluk, se kterým jsem přišla o panenství, prodal tuhistorku největšímu pánskýmu časopisu. Ten zmetek jim dokonce prodal naše společný fotky. Na jedný z

nich jsem byla já v bikinách.

„Annie, musíš si to skutečně promyslet,“ nabádala mě mamka. „Nemůžeš si dovolit luxus váhání.“ Tvářilase soustředěně. „Nechodila jsi na vysokou ani na univerzitu. Neumíš nic jiného než prodávat nemovitosti,jenže zkus teď něco prodat, všichni lidi v tobě budou vidět oběť znásilnění. A účetnictví pro Luka? Jak

dlouho to potrvá?“

Vzpomněla jsem si, jak mi před několika dny volala jedna filmová producentka. Než jsem stihla zavěsit,řekla: „Vím, že musíte být otrávená, jak vás lidi obtěžují, ale slibuju, že když mi dáte pár minut avyslechnete mě, a pak mi řeknete ne, už vám znova volat nebudu.“ Něco v jejím rozumným tónu na mězabralo, a tak jsem jí řekla, ať spustí.

Vyložila mi svoji představu, jak bych mohla uvést věci na pravou míru a můj příběh by mohl pomoctženám na celým světě. Potom se zeptala: „Co vám brání? Třeba kdybyste mi pověděla, čeho se bojíte,viděla bych, co se dá dělat.“

„Promiňte, jen si mluvte, ale sdělování mých důvodů v dohodě nebylo.“

Tak mluvila a bylo to, jako kdyby přesně věděla, čeho se bojím a co chci slyšet – dokonce mi tvrdila, žebych dostala konečnou podobu a herce ke schválení. Navíc dodala, že peníze by mě mohly zajistit do

konce života.

„Odpověď je pořád ne, ale kdyby se něco změnilo, zavolám vám jako první,“ řekla jsem jí.

„Doufám, že to uděláte, ale taky věřím, že chápete, že ta nabídka má určité časové omezení…“

Měla pravdu, stejně jako má pravdu mamka. Když budu čekat moc dlouho, tak budu brzy o hodně než oden a dolar chudší. Jenže jsem si nebyla jistá, co je horší, jestli vyhořet, jak mamka předvídala, anebonakonec dát na její řadu.

Mamka odvrátila pohled od televize a znova si lokla vína. „Dala jsi tý filmový producentce moje číslo?“

zeptala jsem se jí.

Se sklenicí na půl cesty k ústům se zamračila a mlčela. Pak se zeptala: „Někdo ti volal?“

„Ano, proto se ptám. Moje číslo není v seznamu.“

Pokrčila rameny. „Tihle lidé mají svoje cestičky.“

„Nemluv s nikým z nich, mami. Prosím.“ Chvilku jsme si koukaly do očí, pak mamka zaklonila hlavu aopřela si ji o gauč.

„Vím, že jsem vůči vám děvčatům byla tvrdá, jenže to bylo kvůli tomu, že jsem pro vás chtěla víc, nežjsem měla já.“ Čekala jsem, že bude pokračovat, ale jen mávla k televizi rukou, ve který držela skleničku.„Pamatuješ se, jak jsem vás s Daisy nechala dlouho vzhůru, abyste se mohly dívat?“ Vtom jsem siuvědomila, že se kouká na ukázku z filmu Jih proti severu, jednoho ze svých oblíbených.

„Jasně. Zůstala jsi s námi a všechny jsme spaly v obýváku.“

Usmála se při tý vzpomínce, ale v obličeji měla smutek. Když se podívala po mně, zatvářila se zamyšleně.„Začíná to za hodinu. Mohla bych tu zůstat do rána, když ti není dobře.“

„Hm, já nevím, chtěla jsem vstávat v sedm, jít běhat, ty Obrátila se zpátky k televizi. Náhlá ztráta jejípozornosti mě zabolela víc, než jsem byla ochotná si připustit. „Dobře, jasně, mohlo by být fajn mít trochu

společnost a zřejmě je blbost jít běhat, když je mi takhle.“

Usmála se a poplácala mě po noze pod dekou. „Tak zůstanu, králíčku Annie.“ Přinesla si polštáře zdruhýho gauče a začala si dělat postel na podlaze uprostřed obýváku. Když se ptala, kde mám rezervnídeky, tváře jí hořely vzrušením. Do háje, pomyslela jsem si. To překoná další noc, kdy bych ležela veskříni v předsíni, nemohla spát a přemýšlela Proč zloděj nic nevzal?

Později večer mamka poslala Wayna domů, když se pro ni zastavil. Jedly jsme popcorn, medvědí pracičkya zmrzlinu a dívaly se na Jih proti severu. Mamka usnula s drobným tělem přitisknutým k mým zádům ajejí kolena přesně zapadala do křivky mých ohnutých nohou. Její dech mě šimral za krkem a ruku mělapřese mě přehozenou a já koukala, jak se ta drobná ruka dotýká mojí kůže, a uvědomila jsem si, že je topoprvý, co jsem si fyzicky někoho pustila blízko k sobě od tý chvíle, kdy jsem se vrátila z hor. Otočila jsem

obličej pryč, aby necítila, jak jí moje slzy stékají na paži.

Tak mě napadá, doktorko, že pokaždý, když řeknu o mamce něco ošklivýho, tak mám hned vzápětí tohlenutkání vypočítávat její přednosti, je to taková moje verze klepání na dřevo. Jde o to, že mamka není zlá,ale v tom je ten problém. Bylo by jednodušší, kdybych ji prostě mohla nenávidět, protože vzácný chvilky,kdy je milá, dělají ty ostatní chvíle o to horší.

OSMNÁCTÉ SEZENÍ

Cestou k vám jsem šla kolem reklamní tabule a můj pohled upoutal plakát na jeden koncert. Četla jsem si

to oznámení, ucucávala přitom kafe, a pak jsem si všimla, že pod tím plakátem je další leták. Něco mi na

něm bylo povědomý, tak jsem ho vytáhla. A kurník, doktorko, byl na něm můj obličej – můj obličej – aslova Nezvěstná realitní agentka. Jen jsem na to zírala, a dokud mi jedna slza nedopadla na ruku, anijsem si neuvědomovala, že brečím.

Možná bych měla roznýst svoje vlastní letáky Stále nezvěstná. Ten usmívající se obličej patřil ženský,

kterou jsem bývala, netý, kterou jsem dneska. Tu fotku jim musel dát Luke, vyfotil ji ráno o prvních

Vánocích, kdy jsme byli spolu. Zrovna mi dal krásný přání a já se na něj culila celá šťastná a dojatá. Rukase mi roztřásla, jako kdybych místo horkýho kafe držela led.

Leták jsem nacpala do popelnice před vaší ordinací, ale pořád se mi chce vrátit a vytáhnout ho. Bůhví cobych s ním ale dělala.

Teď, když už ten největší šok, že jsem viděla svoji podobiznu, pominul, chci si s vámi promluvit o tom, cose stalo, když jsem se konečně pustila do vypracování seznamu lidí v mým životě, jak jste mi navrhovala.Jo, slečno Freudová, chopila jsem se jedný z vašich myšlenek. Sakra, musela jsem něco dělat – nešlo jentak sedět, klepat se a užírat se strachy.

Moje vnitřní cestička děsu probíhala asi takhle: Moje auto stálo na příjezdový cestě, takže lupič mě muselvidět, jak odcházím s Emmou. Jak dlouho dům sledoval? Dny, týdny, měsíce, pořád tam ještě číhá? Cokdyž to nebyl lupič?

Další hodinu jsem strávila tím, že jsem sama sebe přesvědčovala, jak jsem pitomá, že policajti majípravdu, byla to náhodná záležitost a lupič byl idiot, co ho vyděsil alarm. Jenže pak mi ten vnitřní hlásekzas začne našeptávat: Někdo tě zrovna teď pozoruje. V ten moment, kdy přestaneš být ve střehu, tědostane. Nemůžeš nikomu věřit.

Jak jsem povídala, musela jsem něco udělat.

Začala jsem těmi, kdo jsou mi nejblíž – Lukem, Christinou, mamkou, Waynem, příbuznými jako Tamara,její bratr Jason, teta Val a její manžel Mark. U každýho jména jsem si vedle udělala kolonku prozaznamenání případných důvodů, proč by mi chtěli ublížit, a připadala jsem si u toho jako absolutní blbec,

protože jsem tam pochopitelně neměla co napsat.

Pak jsem do seznamu připisovala všechny, který jsem mohla naštvat – bývalý klienty, spolupracovníky,kluky, co jsem s nima dřív chodila. Nikdy na mě nebyla žádná stížnost, jediný realitní agent, který by proti

mně mohl něco mít, je ten můj „neznámý“ konkurent v projektu, na který jsem se chystala, než došlo kúnosu. Možná jsem sem tam zlomila něčí srdce, ale nikdy jsem neudělala nic, co by si zasloužilo pomstupo tak dlouhý době. Dopsala jsem do seznamu dokonce i jména pár Lukových bývalek, jedna se kolemněj pořád ještě motala, když jsme spolu začali chodit, ale ta se sakra odstěhovala do Evropy ještě předmým únosem. Nakonec jsem připojila i Úchyla a připsala k němu „mrtvý“.

Seděla jsem u stolu, koukala na ty směšný zápisy a poznámky jako nezodpovězený-dotaz, neprodalajsem-jejich-dům-dost-rychle, zapomněla-jsem-vrátit-cédéčko, a když jsem si pokoušela někoho z těch lidípředstavit, jak se plíží venku nebo se vkrádá dovnitř, aby mě mohl „dostat“, kroutila jsem nad tou

šíleností hlavou.

Jasně že to byl jen zloděj, možná puberťák, feťák, co chtěl něco ukrást, aby si měl zač koupit příštídávku, a když teď ví, že mám alarm, tak už se nevrátí.

Lidi, připadala jsem si děsně hloupě, když jsem ten seznam sestavovala, ale jsem ráda, že jsem toudělala. Tu noc jsem se dokonce i dobře vyspala ve vlastní posteli. Než v sobotu odpoledne přišel Luke,aby mi nastavil ten účetní software, byla jsem tak připravená, jak jen to šlo.

Chtěla jsem něco neformálního, ale ne nedbalýho, tak jsem prohrabala krabici oblečení od Christiny anašla béžový plátěný kalhoty a ostře modrý tričko. Trochu jsem měla chuť si zase navlíknout tepláky audělat znova nepořádek v domě, ale když jsem se podívala do zrcadla, docela se mi zamlouvalo, co vidím.

Pořád ještě jsem se neodhodlala dojít se nechat ostříhat, tak jsem si jen umyla vlasy a svázala si jedozadu. Konečně jsem i trochu přibrala – nikdy by mě nenapadlo, že to jednou budu považovat za dobrou

věc – a tváře se mi vyplnily.

Uvažovala jsem, že se trochu nalíčím – mamka mi do nemocnice přinesla tašku kosmetiky ale žádná barva

ani značka se mi nelíbila. I kdybych pořád neslyšela Úchylův hlas, že make-up je jen pro děvky, stejněbych nechtěla připoutávat moc pozornosti ke svýmu obličeji. Spokojila jsem se s hydratačním krémem,růžovým balzámem na rty a několika tahy řasenky. Tak dobře jako za starých časů jsem ale nevypadala,rozhodně to bylo horší.

Nicméně Luke vypadal ohromeně, když jsem mu otevírala dveře. Zřejmě šel rovnou z práce, protože mělna sobě černý kalhoty od obleku a bledě oranžovou košili, která podtrhovala jeho teple olivovou pleť ajantarový ohníčky v hnědých očích.

Emma se převalila na záda a mávala nohama. Na jeho „ahoj“ jsem odpověděla sotva slyšitelně a ustoupila

jsem stranou, aby mohl vejít. Rozpačitě jsme postávali v hale. Zvedl ruku, jako kdyby se mě chtěldotknout nebo si mě přitáhnout do náruče, vzápětí ale nechal paži klesnout. Když si vzpomenu na svojireakci při předchozích dvou příležitostech, kdy se mě pokusil dotknout, nijak se mu nedivím.

Sedl si na bobek, aby pomuchlal Emmu. „Vypadá skvěle, co? Uvažoval jsem, že s sebou vezmu Diesela,ale nevěděl jsem, jestli by z toho nebylo až moc zmatku.“

„Nejsem invalida,“ prohodila jsem k vršku jeho hlavy.

„Nikdy jsem nic takovýho neřekl.“ Vzhlédl ke mně a s úsměvem se setkal s mým pohledem. „Tak co,podíváme se na ten program? Mimochodem, ty taky vypadáš skvěle.“

Koukala jsem na něj a tváře mi hořely. Obličejem se mu šířil rozesmátý úšklebek. Otočila jsem se takrychle, že jsem málem zakopla o Emmu, a vybídla ho: „Pojďme do pracovny.“

Další hodina utekla jako nic, když mi ukazoval, jak program otevřít, a společně jsme probírali celý systém.

Těšilo mě učit se novou věc a měla jsem radost, že máme něco společnýho, na co se kromě sebemůžeme soustředit – už tak mě stálo dost sil, abych vedle něj vydržela sedět. Právě byl uprostředvysvětlování jedný části, když jsem vyhrkla: „Tenkrát, jak jsi mě zahlídl odcházet z obchodu, viděla jsemtě s jednou holkou. Proto jsem tak fofrem vypadla.“

„Annie, já-“

„A když jsi mě navštívil v nemocnici, byl jsi tak zatraceně laskavý, s tou kytkou a zlatým retrívrem, ale jáprostě nebyla schopná si poradit – s tebou, s ničím. Pak jsem požádala sestřičky, aby ti řekly, že mě smínavštěvovat jenom rodina a policie. Mám kvůli tomu výčitky svědomí, bylo to od tebe tak milý, ty jsi

vždycky milý, a já jsem taková -“

‚Annie, ten den, co tě unesli… jsem se zpozdil na večeři.“

Hm, tak to je novinka.

„V restauraci byl frmol a já ztratil pojem o čase – ani jsem ti nezavolal, když ti končila prohlídka domu,jako jsem to obvykle dělal, a když jsem konečně telefonoval cestou k tobě o půl hodiny později, tak jsi tonebrala, a já si myslel, že ses naštvala. Tvoje auto před domem nestálo, takže jsem předpokládal, že seszasekla s klienty, a jel jsem čekat domů. Teprve když jsi po další hodině pořád neodpovídala na mojevolání, vydal jsem se k domu, co jsi říkala, že budeš nabízet…“ Zhluboka se nadechl. „Bože, když jsemtam uviděl tvoje auto a pak všechny tvoje věci, co zůstaly ležet na pultu… Okamžitě jsem volal tvoji

mámu.“

Ukázalo se, že to mamka přinutila policisty, aby to brali vážně. Sešla se s Lukem na policejní stanici,přesvědčila seržanta v přijímací kanceláři, že bych nikdy nenechala svýho přítele na holičkách, a taky bylav domě, když policie našla moji kabelku ve skříni, kam jsem si ji vždycky pro jistotu ukládala. Jelikož senenašly žádný stopy boje, Luke se ze začátku stal jejich hlavním podezřelým.

„Po několika týdnech jsem začal vždycky večer po práci v restauraci pít.“

„Ale ty jsi sotva kdy-“

„V tu dobu jsem vyváděl spoustu hloupostí, který jsem nikdy dřív nedělal“

Byla jsem zvědavá, o jakých hloupostech mluví, ale vypadal tak rozpačitě, až zrudl, tak jsem řekla:„Nemuč se tím, poradil sis daleko líp, než bych to asi dokázala já. Pořád ještě hodně piješ?“

„Po pár měsících mi došlo, že začínám být závislý na chlastu, tak jsem toho nechal. To už si většina lidímyslela, že jsi mrtvá. Já takový pocit neměl, ale všichni se chovali, jako že už se nikdy nenajdeš, a já sena tebe kolikrát zlobil. Věděl jsem, že je to iracionální, ale svým způsobem jsem ti to zazlíval. Nikdy jsemti to neřekl, ale nelíbilo se mi, že děláš ty prohlídky domů, proto jsem ti obvykle po nich volal. Vystupovala

jsi tak přátelsky, a chlapi si to můžou špatně vyložit.“

„Ale to byla moje práce, Luku. Ty se v restauraci taky chováš přátelsky -“

„Jenže já jsem muž, a prostě jsem si musel některý věci pro sebe zpracovat. Trochu jsem se zbláznil.“

Emma mezi nás strčila čumák a zlomila napětí. Párkrát jsme ji pohladili, já se jí pak optala, kde má míček,a ona odběhla.

„S tou dívkou, co jsi ji viděla, jsem si párkrát vyšel, ale vždycky to skončilo tím, že jsem vykládal o tobě a

o případu, tak jsem viděl, že ještě nejsem zralý. Pokouším se ti vysvětlit, Annie, že jsem zrovna takzmatený jako ty a že jsme se oba změnili. Vím ale, že o tebe pořád stojím, pořád bych s tebou rád byl.Jen bych chtěl, abych ti mohl víc pomáhat. Říkávala jsi mi, jak bezpečně se se mnou cítíš.“

Smutně se usmál.

„Cítila jsem se s tebou bezpečně, ale teď ve mně ten pocit bezpečí nedokáže vyvolat nikdo. Musím se k

tomu dopracovat sama.“

Přikývl. „To chápu.“

„Dobře, můžeš mi teď teda pomoct pochopit ten tvůj zatracený program?“

Rozesmál se.

O dvacet minut později jsme byli hotovi, a zrovna když jsem přemýšlela, jestli ho mám pozvat, aby zůstalna večeři, řekl, že se musí vrátit do restaurace. Ve dveřích ke mně pokročil, vteřinku zaváhal, a pakpozvedl obočí a jen lehounce i ruce. Přiblížila jsem se k němu a on mě sevřel v objetí. Na chvíli jsem měla

pocit, že jsem v pasti, a chtěla jsem se vykroutit, ale zabořila jsem mu nos do košile a vdechovala aromajeho restaurace – oregano, opečený chleba, česnek. Voněl jako dlouhá večeře s přáteli, jako spousta vínaa smíchu, jako štěstí.

Zašeptal mi do vlasů: „Opravdu jsem tě moc rád zase viděl, Annie.“ Přikývla jsem a pomalu jsme se odsebe odtáhli. Já koukala do země, dokud se mi nepodařilo potlačit slzy. Později jsem si říkala, jestli by bylzůstal na večeři, kdybych ho byla pozvala, ale moji lítost vyvažovala úleva, že jsem si nemuselavyslechnout jeho ne. Uměla jsem se rychle rozhodovat, ale od doby, co jsem zabila Úchyla, žiju vneustálým váhání. Pamatuju si, že jsem někde četla, že když máte ptáčka, co žil dlouho v kleci, a pak munecháte otevřený dvířka, ptáček hned neodletí. Nikdy dřív jsem to nechápala.

Usnula jsem na posteli, kam jsem padla potom, co jsem zabila Úchyla. Probudilo mě pulzování v prsou pořád ještě se mi dělalo mlíko. Jako první jsem si uvědomila klíče, křečovitě sevřené v ruce. Držela jsemje ve spánku tak pevně, až se mi obtiskly do kůže. V rozespalé zmatenosti, proč mám klíče, a ze strachu,že mě při tom Úchyl nachytá, jsem je pustila. Zacinkání, když upadly na postel, mě probralo z obluzení. Je

mrtvý. Zabila jsem ho.

Močový měchýř mě nutil vydat se do koupelny, ale podívala jsem se na hodinky a zjistila, že musím ještědeset minut počkat. Když jsem to přece jen zkusila, močák jako by mi zamrzl. Po deseti minutách žádný

problém nebyl.

Cestou zpátky k posteli jsem nohou zavadila o dětskou dečku na košíku. Zvedla jsem ji, ponořila do níobličej a dýchala poslední stopy její vůně. Moje dcera je pořád tam venku – sama. Musím ji najít.

Oblékla jsem si bílé šaty a do podprsenky si nacpala hadříky namočené ve studené vodě. Pak jsemvklouzla do bot, zamířila dolů k říčce a prohledávala její břehy v obou směrech, dokud mi cestunezahradily stromy a prudké skály. Zdálky mě vždycky zarazil každý balvan o velikosti dítěte a přestávalajsem dýchat, dokud jsem nedošla blíž. Kus látky zachycený na stromě uprostřed řeky způsobil, že se mipodlomila kolena. Teprve pak jsem si uvědomila, že je to jen kus hadru. Jelikož jsem tady nemohla najítžádnou stopu, prohledala jsem kousek po kousku celou mýtinu, abych se ujistila, že nenajdu nakypřenou

zemi, ale nic tam nebylo.

Dokonce jsem rukama prohrabala měkkou zahradní hlínu kolem srubu – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby

ji ten úchylný parchant pohřbil tam, kde jsme zasadili zeleninu k jídlu – a dlabala jsem až pod práh. Nic.Jediné místo, které jsem dosud nepropátrala, byl přístavek.

Letní slunce do kovového přístavku pálilo celé dopoledne, a když jsem otevřela jeho dveře, vrhla se namě odporná vlna zápachu těla, které se začínalo rozkládat. Popadla jsem z lavice hadr smrdící naftou apřidržela si ho před nosem. Pak jsem se soustředila, abych dýchala ústy, a po špičkách prošla kolem těla.Mouchy, které předchozí den podnikly nálet na jeho mrtvolu, nyní bzučely kolem plachty hlasitě jako

generátor.

Třesoucíma se rukama jsem vyndala všechno z mrazáku. Nebyla tam, a na policích jsem našla jen svítilny,

baterie, petrolej a provazy. Uviděla jsem poklop se schůdky do sklepa. Zatuchlý vzduch zespodu působil

v porovnání se zápachem smrti nahoře přímo svěže. Ve sklepě byly jenom konzervy jídla, různé předměty

pro domácnost, lékárnička první pomoci, několik krabic a ve staré plechovce od kávy rulička peněz,omotaná růžovou gumičkou do vlasů. Doufala jsem, že ta gumička nepatřila další dívce, které ublížil. Mocpeněz tam nebylo, takže jsem usoudila, že ostatní si schovával jinde. Peněženku jsem nikde nenašla, aniv jeho kapse, když jsem mu z ní vytáhla klíče, ani v žádné skříňce ve srubu, ale je pravda, že jsem u nějžádnou nikdy neviděla. Jeden z klíčů se nehodil do žádného zámku a já doufala, že je od dodávky, kteráje někde schovaná i s peněženkou uvnitř.

V dřevěné bedně jsem objevila pušku, pistoli a náboje. Koukala jsem na to všechno. Nikdy jsem vlastněpistoli, s níž mi hrozil první den, neviděla, jen jsem ji cítila v zádech a zahlédla ji, jak mu vykukuje zapáskem. Vedle pušky vypadala malá, ale obě jsem je nenáviděla. Jedna zabila kačera a druhá mě přinutila

vstoupit do tohohle pekla. Ruka mi bezděky sjela na místo na zádech, kam jsem ji měla vraženou.Zavřela jsem bednu a zastrčila ji za další. Pokaždé, když jsem otevírala nějakou krabici, bála jsem se, že vevnitř najdu nacpané dětské tělíčko jako něco, co je potřeba uskladnit s jasným označením „nácvik“. Alev poslední bedně byl jenom můj žlutý kostým a všechny moje fotky a novinové inzeráty. Když jsem jiotevřela, zachytila jsem stopu svého parfému a přitiskla jsem si jemnou látku pevně k nosu. Zkusila jsemsi sako přes šaty, ale nějak mi připadalo nepatřičné je mít na sobě, jako kdybych si oblékla šaty po mrtvé.

Nechala jsem kostým v bedně a vzala si jen svoji fotku, o které jsem si myslela, že je z mé kanceláře.Pak jsem se vydala nahoru a ven na světlo.

Jediné, co jsem zatím neprohledala, byl okolní les. Tak jsem se napila studené vody a nastrkala do

starého batůžku, který jsem našla ve sklepě, proteinové tyčinky, lékárničku a termosku s vodou. Už jsembyla na odchodu, když jsem si všimla fotografie na pultu hned vedle dětské deky a jedněch dupaček.Přidala jsem je do batohu ke svým pokladům.

Brzy poté, co jsem vstoupila napravo od srubu do lesa, vytrvalé šumění říčky a ptačí štěbetání, kteréběžně zaplavovalo mýtinu, se vytratilo a jediným zvukem zůstávaly moje kroky tlumené závojem jehličípokrývajícího zemi. Strávila jsem zbytek odpoledne přelézáním a podlézáním padlých kmenů,

rozhrabáváním každé hromádky a nasáváním vzduchu, zda neucítím hnilobu. Nikdy jsem na žádnoustranu nezašla do lesa dál než patnáct minut od srubu a propracovávala jsem se okolím v paprscích,

vycházejících kruhově ze středu mýtiny.

Když jsem okruh končila, narazila jsem na okraji křoví na úzkou stezku, která vedla lesem. Byla zarostlálibavkou a kapradím papratkou, takže se dala rozeznat jen podle sotva znatelných záseků mačetou nakmenech stromů. Některé z nich, hlavně to byly Douglasovy sosny, dosahovaly výš, než kam jsemdohlédla, měly velký průměr a jejich kmeny pokrýval mech, což znamenalo, že je to vlhký les. Jsempravděpodobně pořád na ostrově Vancouver.

Naposledy jsem se ohlédla na mýtinu a modlila se, aby moje dítě bylo v nebi s tátou a Daisy, pokudnějaké nebe existuje. Nikdy jsem si to nepřála víc než v tu chvíli.

Jak jsem postupovala dolů po stezce, zahlédla jsem v dálce mezeru mezi stromy. Po dalších pěti minutách

jsem vyšla z lesa na starou štěrkovou cestu. Byly na ní díry a chyběly stopy po pneumatikách, evidentněji nikdo dlouho nepoužíval. O kus dál se její okraj prudce stáčel doprava.

Ještě jsem popošla a uvědomila jsem si, že ta díra ústí na vedlejší silničku. Úchyl by určitě dodávkuneschoval blízko srubu, tak jsem se rozhodla po té silničce jít dál. Nebyla o mnoho širší než nákladní autoa byla zarostlá travou, takže když byste jeli kolem, ani byste si jí nevšimli. Zatáčela a vedla podél širšícesty, od níž ji dělil několikametrový pás stromů.

O kousek dál jsem narazila na malou bílou kost a spolu se srdcem se mi zastavily i nohy. Prohledala jsem

pečlivě celé okolí a pak našla kost, která byla na moje dítě příliš velká. Jen o pár kroků dál jsem skoroupadla přes kostru srnce.

Šla jsem po té cestě až tam, kde končila jakousi stěnou z uschlého křoví kručinky a větví. Dole se ve slunci zaleskl kov. Horečnýma rukama jsem odhrnovala vegetaci a uviděla jsem zadek dodávky.

Rychlá prohlídka schránky na rukavice nepřinesla ani peněženku, ani papíry od auta, a dokonce ani mapu.

Nakoukla jsem mezi sedadly do sešeřelého zadku dodávky a všimla si něčeho smotaného do koule.Natáhla jsem se po tom. Byla to šedivá deka. Ta, kterou použil při mém únosu.

Dotek hrubé vlny v ruce spolu s pachem dodávky mi byly až příliš známé. Upustila jsem deku, jako byhořela, a prudce jsem se na sedadle otočila. Snažila jsem se nemyslet na to, co se odehrálo tam vzadu, asoustředila se na zasunutí klíčku do zapalování. Nic.

Zadržela jsem dech. Prosím, nastartuj, prosím, nastartuj… a zkusila to znova. Nic. Po těle mi vrozpáleném autě stékal pot a nohy se mi lepily na vinylové sedadlo tam, kde se mi šaty vyhrnuly. S čelem

opřeným o rozpálený volant jsem si dopřála pár uklidňujících nadechnutí a pak jsem otevřela kapotu.Hned jsem uviděla odpojenou baterii. Napravila jsem to a zkusila znova nastartovat motor. Tentokrát sehned probudil k životu a z rádia začala řvát country melodie. Bylo to tak dlouho, co jsem neslyšela hrátžádnou hudbu, že jsem se rozesmála. Když se ozval dídžej, zachytila jsem jeho slova: „…a nyní hodinka

bez reklam.“ Ale ani náznak, kde asi jsem. Když jsem se pokoušela najít jinou stanici, knoflík se prostě jenotáčel dokola.

Zařadila jsem zpátečku, vycouvala po silničce, přejela pár semenáčků a dostala se na širší silnici. Nějakoudobu nebyla nijak značená, tak jsem prostě dál sjížděla z hor. Asi po půl hodině se pneumatiky konečně

dostaly na vozovku a snad po dalších dvaceti minutách se silnice narovnala.

Nakonec můj nos zachytil známou vůni oceánského vzduchu spolu s pachem síry z celulózky a pak jsempřijela do malého města. Zastavila jsem na červenou a všimla si kavárny po levé straně. Otevřenýmokýnkem dodávky ke mně zavanula vůně slaniny a já to aroma dychtivě nasála. Úchyl mi nikdy slaninu

nedovolil, tvrdil, že bych po ní ztloustla.

Ústa se mi naplnila slinami, když jsem sledovala starého pána, který seděl blízko okna a cpal si do pusykus slaniny, rychle ji rozžvýkal a hned si dal další sousto. Zatoužila jsem po slanině, po plném talířislaniny, ničeho jiného. Jen ty proužky slaniny. Každý kousek bych pomalu rozžvýkala, vychutnávala bychsi slané, a přece trochu nasládlé šťávy, které by z každého opečeného kousku vytekly. Chtěla jsempořádnou porci slaniny, a Úchyl ať se jde bodnout.

Starý pán si otřel mastné ruce do ramen košile. Úchyl mi zašeptal v hlavě Nechceš přece být jako čuně,

že, Annie?

Odvrátila jsem pohled. Na druhé straně ulice byla policejní stanice.

DEVATENÁCTÉ SEZENÍ

Doufám, že už je vám tenhle týden líp, doktorko. Nemůžu vám vyčítat, že jste poslední sezení zrušila,když jsem na vás pravděpodobně naprskala já, jak jsem byla nachlazená. Mně samotný je daleko líp vespoustě věcí. Tak například zkraje týdne volali poldové, že dopadli chlapíka, co má na svědomí tyvloupačky, a jo, je to jen dospívající kluk.

Určitě taky ráda uslyšíte, že od poslední návštěvy u vás jsem nespala ve skříni a přestala jsem si dávatvečer koupel. Teď si dokážu nohy oholit ve sprše a ani si nepotřebuju mýt vlasy dvakrát. Tak v poloviněpřípadů se můžu vyčůrat, aniž bych musela zhluboka dýchat, a jím, kdy potřebuju. Občas už ani neslyšímÚchylův hlas, když poruším jeho pravidla.

Jediná věc, co mě trápí, je ta blbá fotka, kterou měl Úchyl – ta starší. Vůbec jsem na to nemyslela od týdoby, co jsem se vrátila domů, protože byl frmol a měla jsem jiný problémy, ale když jsem se vám o nítuhle zmínila, tak jsem pak při jednom z mnoha prohledávání domu pod heslem, že ten zmetek určitěněco musel ukrást, na ni narazila v malý krabičce, kde mám věci, který jsem si přivezla z hor.

Realitní agentura, kde jsem pracovala, měla pracoviště rozdělený na kóje a na korkovou tabuli nadpsacím stolem jsem si připíchla hromadu fotografií, tak jsem si představovala, že tu fotku možná Úchylštípl tam. Kdyby řekl, že hledá dům, mohl se na setkání s některým z makléřů dostat do místnosti. Tammě taky třeba mohl vidět poprvé, co já vím. Jenže proč bych měla svoji fotku ve svý kanceláři? A proč ztoho šílím, jak se pokouším na to přijít? Vlastně už by na tom nemělo záležet. Sakra, občas mám dojem,jako kdyby si moje hlava hledala jakýkoli průser, nad kterým by mohla vyšilovat. Je to, jako když sepokoušíte zahnat do postele bandu dětí – jedno vám vždycky nějak vyklouzne a další už utíká za ním.

Tenhle týden jsem přemýšlela o tom, jak bychom dřív s Christinou probíraly každou minutu Lukovynávštěvy, pitvaly ji scénu po scéně, a najednou jsem ji moc postrádala. Připomněla jsem si, jakou úlevujsem cítila, když jsem vytvořila ten svůj seznam, a jak pyšná jsem byla, že jsem se konečně dokázalasetkat s Lukem, a tak jsem zavolala číslo jejího mobilu dřív, než zbaběle vycouvám.

„U telefonu Christina.“

„Ahoj, to jsem já.“

‚Annie! Vydrž vteřinku -“ slyšela jsem, jak Christina k někomu tlumeně mluví, a pak se vrátila na linku.

„Promiň, Annie, dneska ráno mám samou hektiku, ale jsem hrozně ráda, že voláš.“

„Sakra, ty máš výjezdní den, viď? Chceš, abych zavolala později?“

„Ani náhodou, milá dámo – nenechám tě tak snadno vyklouznout. Čekala jsem moc dlouho, než budu

moct zvednout tvůj telefon.“ Obě jsme zmlkly.

Nevěděla jsem, jak vysvětlit, proč jsem se jí i všem ostatním vyhýbala, tak jsem se optala: „Tak… jak se

máš?“

„Já? Pořád stejně, pořád stejně.“

„A Drew?“

„Taky dobře… taky dobře. Znáš nás, všechno pořád při starým. Ale jak se daří tobě?“

„Asi docela dobře…“ Pátrala jsem v paměti po něčem zajímavým ze svýho života, o co bych se mohla

podělit. „Dělám trochu účetnictví pro Luka.“

„Tak už spolu zase mluvíte?“ Napodobila ruský přízvuk. „Dóbže, dóbže, to je dobrá zpráva.“

„Tak to není – jde jen o pracovní záležitost,“ namítla jsem rychleji, než jsem chtěla.

Uchechtla se takovým tím znalým způsobem, a pak prohodila: „Když to říkáš. Hele, a jak se má tvoje

mamka? Viděla jsem ji tuhle s Waynem ve městě a vypadala, hmmm…“

„Naštvaně? Poslední dobou to tak je pořád. Ale před několika týdny ke mně přišla a vrátila mi album

fotografií a nějaký fotky táty a Daisy, který jsem nikdy neviděla. Děsně mě tím překvapila.“

„Myslela si, že tě ztratila – nejspíš se s tím pořád ještě nějak snaží vypořádat.“

„Jo.“ Nechtělo se mi pouštět se hlouběji do takový debaty, tak jsem prohodila: „Zajímalo by mě, jakou má

dneska můj dům cenu.“

„Proč? Neuvažuješ přece o tom, že bys ho prodala?“

Neměla jsem chuť mluvit o vloupání, tak jsem jen utrousila: „Od tý doby, co ho mamka pronajala, už to

není totéž, ani to tam už povědomě nevoní.“

„Podle mě bys tomu měla dát víc času, než -“ V pozadí za Christinou nějaký hlas cosi pronesl. „Kruci,

zrovna mi přijeli klienti. Už tak máme zpoždění, tak budu muset běžet, ale zavolej mi večer, dobře? Vážně

s tebou chci mluvit.“

Během toho hovoru i po něm jsem Christinu postrádala víc než kdy jindy a opravdu jsem uvažovala, že jívečer zavolám, ale způsob, jakým se rozloučila, mi jasně říkal, že zase bude směřovat k debatám tohle-jeto-co-bys-měla- -dělat, a na to jsem neměla sílu. Takže když jsem uslyšela v sobotu odpoledne zaklepánína dveře a po vykouknutí z okna jsem uviděla Christinu, která se vždycky dokonale oblíká, jak mi stojí naprahu v bílý kombinéze, s baseballovou čepici a širokým úsměvem, nevěděla jsem, co si mám myslet.Otevřela jsem dveře a viděla, že drží v jedný ruce dvě štětky a v druhý velkou plechovku barvy. Jednuštětku mi podala.

„Pojď, uvidíme, co s tím tvým barákem dokážeme udělat.“

„Jsem dneska dost unavená. Kdybys byla zavolala Protáhla se kolem mě a nechala mě mluvit k

prázdnýmu vchodu.

Přes rameno prohodila: „Prosím tě, jako kdybys zvedala telefon.“ To mě samozřejmě dostala. „Přestaňfňukat a pohni zadkem, holka.“ Začala na jedný straně odstrkovat můj gauč a pokud jsem nechtěla, abymi poškrábala dřevěnou podlahu, neměla jsem jinou volbu než se k ní připojit a pomoct jí posouvatvšechny krámy v obýváku. Vždycky jsem chtěla ty béžový zdi vymalovat, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Když jsem uviděla nádhernou krémově žlutou barvu, jakou Christina vybrala, chytila jsem se.

Několik hodin jsme malovaly, pak si daly pauzu a usadily se na verandu se sklenicí červenýho vína.Christina nepije nic pod dvacet dolarů za láhev a vždycky si přinese vlastní pití. Slunce zapadlo, tak jsemrozsvítila všechny lucerny v patiu. Několik minut jsme seděly mlčky a pozorovaly Emmu, jak zvyká svoukostičku ze surový kůže. Pak se mi Christina podívala přímo do očí.

„Tak co se mezi námi stalo?“

Přejížděla jsem prstem po okraji sklenice a pokrčila rameny. Cítila jsem horko ve tváři.

„Nevím. Já jen…“

„Jen co? Myslím, že když jsou lidi přátelé, tak by se k sobě měli chovat upřímně. Ty jsi moje nejlepšípřítelkyně.“

„Já se snažím, jen potřebuju

„Uskutečnila jsi některý z mých návrhů, nebo jsi to všechno taky vytěsnila? Vyšla kniha jedný obětiznásilnění, kterou by sis měla přečíst. Píše tam o tom, jak si oběti musí kolem sebe vybudovat zeď, abypřežily, ale pak nemůžou

„To je ono. Ten tlak. Nekonečný, neustálý ‚měla bys\ Nechci o tom mluvit, ale tys to tak prostě nechtělanechat. Když jsem se ti pokoušela říct, že žádný šaty nechci, tak jsi mě jednoduše převálcovala.“ Zarazilajsem se, abych popadla dech. Christina vypadala ohromeně.

„Pokoušela ses mi pomoct, to vím, ale… člověče, Christino, občas prostě musíš trochu ustoupit.“

Snad minutu jsme obě mlčely, a pak Christina řekla: „Třeba bys mi mohla vysvětlit, proč jsi ty šatynechtěla.“

„Neumím to vysvětlit, to je ten problém, a jestli mi chceš pomoct, tak mě prostě budeš muset bráttakovou, jaká jsem. Přestaň se mě pokoušet přinutit, abych mluvila o těch sračkách, přestaň mě zkoušetopravit. Jestli to nedokážeš, tak toho můžeme rovnou nechat.“

Obrnila jsem se v očekávání výbuchu, ale Christina jen párkrát přikývla a řekla: „Dobře, zkusím to podletebe. Já tě ve svým životě potřebuju, Annie.“

„Ó,“ vyhrkla jsem. „Fajn, tak dobře. Chci říct, že to je báječný, protože já tě ve svým životě chci taky.“

Usmála se, ale pak její výraz zvážněl. „Něco ti ale musím říct. Zatímco jsi byla pryč, stalo se hodně věcí…Všichni byli hrozně rozrušení a nevěděli si s tím rady. A -“

Zvedla jsem ruku. „Zaraž. Musíme věci brát polehoučku. Já to jinak dělat nemůžu.“

„Ale, Annie

„Ne, žádný ale.“ Měla jsem pocit, že mi chce povědět, že získala ten projekt – tuhle jsem jela kolem jejíchcedulí ale poslední, co bych si přála, bylo mluvit o nemovitostech. Navíc dává smysl, aby to získala ona, ajá za ni měla radost. Kruci, radši když je to ona než ten někdo, kdo se mnou soupeřil.

Pár sekund se na mě tvrdě dívala, a pak zavrtěla hlavou.

„Dobře, vyhrálas. Ale jestli mě nenecháš mluvit, tak tě přinutím k dalšímu malování.“

Se zaúpěním jsem ji následovala do domu a dokončily jsme obývací pokoj.

Když jsme se na prahu domu rozloučily a ona se chystala nastoupit do svýho BMW, otočila se ještě

zpátky.

„Annie, já se k tobě chovám pořád stejně, jako jsem se k tobě chovala vždycky.“

„Já vím. Ale já nejsem stejná.“

„To není nikdo z nás,“ prohodila a zavřela dvířka od auta.

Příští odpoledne jsem se rozhodla, že proberu krabice svých věcí, který jsem našla v mamčině garáži,když jsem tam hledala zahradní náčiní. První byla plná mých ocenění a plaket za prodej nemovitostí, který

jsem si odložila v kanceláři, aniž bych si je pověsila. Druhá, se starými výtvarnými potřebami, kresbami amalbami, mě zajímala daleko víc. Mezi listy náčrtníku byla brožurka umělecký školy, o který jsem užzapomněla, že jsem na ni chtěla jít. Pro jednou nebyla výprava do hlubin paměti spojená s vřeštícímipřízraky a vůně uhlových tužek a olejových barev ve mně vyvolávala úsměv.

Vytáhla jsem náčrtník i brožuru, popadla tužky, nalila si sklenici shirazu a zamířila na verandu. Chvíli jsemjen tak koukala na prázdnou stránku. Emma si hověla v jednom z posledních paprsků zapadajícího sluncea srst se jí leskla, zdůrazněná okolními stíny Tužkou jsem na papíru sledovala křivku jejího těla anajednou se mi to začalo vracet. Vychutnávala jsem si pocit ruky, která se otírá o tuhý papír, sledovala,jak jednoduché linky vytvářejí tvar, a pak jsem některé rozmazala prstem do stínování. Pokračovala jsemv práci, měnila rovnováhu světla a tmy, pak jsem se zarazila a na pár sekund se zahleděla na ptákapískajícího na nedalekém stromě. Když jsem se podívala zpátky na papír, polekala jsem se – ne, byla jsem

v šoku. Vzhlédla jsem od kresby psa, ale když jsem se koukla zpátky, viděla jsem Emmu. Jakovystřiženou až po malého kačírka na konci ocasu.

Pár minut jsem tam seděla, radovala se z kresby a přála si, abych měla někoho, komu bych ji mohlaukázat. Pak jsem obrátila pozornost k brožuře. Jak jsem ji prolistovávala, usmívala jsem se poznámkám,který jsem si tam sama udělala. Úsměv se mi ale vytratil, když jsem si všimla, že jsem si zakroužkovalavýši školnýho a napsala vedle něj otazník.

Mamka získala po smrti babičky malý dědictví, ale když jsem ji požádala, jestli by se část nedala použít na

školu, řekla, že je všechno pryč. Všechno, co snad zůstalo, když se dala dohromady s Waynem,nepochybně zmizelo dřív, než oschl inkoust na jejich svatebním povolení.

Přemýšlela jsem, že bych si našla nějaký částečný úvazek, abych se na škole uživila, ale mamka pořádopakovala, že umělci si nevydělají žádný peníze, a já nevěděla, co mám dělat, a prostě jsem začalapracovat. Představovala jsem si, že až si dost našetřím, mohla bych se na školu zapsat, ale nikdy k tomu

nedošlo.

Když Luke včera večer zavolal, pověděla jsem mu o odpoledním kreslení. „To je paráda, Annie, vždycky jsi

měla ráda umění.“ Nezeptal se, jestli by se mohl na kresbu podívat, a já jsem se ho neptala, jestli bychtěl.

Christina přišla několikrát, aby mi pomohla vymalovat zbývající stěny v domě. Drží se slibu, že bude brátvěci zlehka, jak jsem ji požádala, ale stejně to působí dost chtěně. Nenapjatě, jen zvláštně. Jenže v tuvteřinu, kdy si pomyslím, že bych se měla podělit o cokoli, co se stalo tam v horách, zaplaví mě návalúzkosti. Zatím se dokážu vypořádat jen s povídáním o hollywoodských hvězdách a o lidech, se kterýmijsme pracovaly. Když jsem se s ní viděla naposledy, vykládala mi o tom trhlým poldovi, co ji učí v

hodinách sebeobrany.

To mi okamžitě připomnělo ty, kterým jsem musela čelit, když jsem sjela z hor. Řekněme, že mojeočekávání byly založený na televizních pořadech, takže jsem doufala, že narazím na Lennieho Briscoea,jenže na mě vyšel Barney Fife.

Byla jsem ráda, když jsem na policejní stanici uviděla za pultem ženskou, jenže ta ani neráčila zvednoutoči od křížovky. „Koho hledáte?“

„Asi nějakýho policistu.“

„Asi?“

„Ne, chci říct ano, chci mluvit s policistou.“ Doopravdy jsem chtěla pryč, ale ona mávla na nějakýhochlápka, co právě vycházel z pánskýho záchodu a otíral si ruce o nohavice uniformy.

„Konstábl Pepper se vám bude věnovat,“ prohlásila.

Ještěže neměl hodnost seržanta, protože i tak toho na něj bylo dost. Měřil nejmíň sto osmdesátcentimetrů a dopředu mu trčel dost velký pupek, ale jinak byl všude jinde kostnatý a jeho pásek s pistolívypadal, že brzy vzdá marný souboj a sklouzne mu z úzkých boků.

Koukl na mě, popadl z pultu nějakou složku a vyzval mě: „Pojďte.“

Cestou se zastavil, aby si nalil hrnek kafe z otlučenýho kávovaru – mně nic nenabídl – a přidal si do hrnkucukr a smetanu. Mávl na mě, ať jdu za ním kolem prosklený kanceláře, kde seděli tři policajti namačkanýkolem stolu s malou přenosnou televizí a sledovali nějakou hru.

Odsunul hromadu složek ke straně svýho stolu, postavil na něj hrnek s kafem a pokynul mi, ať si sednuproti němu. Aspoň dvě minuty se přehraboval v zásuvce stolu, než našel tužku, která psala, další minutystrávil tím, že vytahoval nejrůznější formuláře a zase je vracel zpátky. Nakonec se usadil s fungujícítužkou a příslušným formulářem před sebou.

„Vaše jméno, prosím.“

‚Annie O’Sullivanová.“

Zadíval se na mě a jeho oči zkoumaly každý rys mojí tváře. Pak vstal tak rychle, že si převrhl kafe.

„Zůstaňte tady – musím pro někoho dojít.“

Nechal kafe, ať se mu vsakuje do papírů, přešel do prosklený kanceláře a začal něco chrlit na menšíhošedovlasýho chlápka, o kterým jsem předpokládala, že je šarže, protože má vlastní kanci. Podle toho, jakPepper mával rukama, byl hodně rozčilený. Když ukázal na mě, starší chlápek se otočil a naše pohledy sesetkaly. Zmocňoval se mě pocit, že bych tam odtud měla okamžitě vypadnout.

Poldové blíž k televizi přijímač vypnuli a přejížděli pohledem mezi mnou a kanceláří. Když jsem mrkla kpřijímacímu prostoru, viděla jsem, že ta ženská za přepážkou mě pozoruje. Podívala jsem se zpátky nakancelář. Ten postarší zvedl telefon, mluvil do něj a pochodoval kolem tak daleko, jak mu šňůra dovolila.Zavěsil, vytáhl složku ze zásuvky za sebou, pak do ní s Pepperem koukali, mluvili spolu, pokukovali pomně a zas nahlíželi zpátky do složky. Moc rafinovaný tihle chlápci teda nebyli.

Konečně ten postarší a Pepper – se složkou v ruce – vyšli z kanceláře. Ten starší se ke mně hodně blízkonaklonil, jednu ruku si opíral o koleno a druhou napřáhl. Mluvil pomalu a každý slovo pečlivě vyslovoval.

„Dobrý den, já jsem seržant Jablonski.“

„Annie O’Sullivanová.“ Potřásla jsem mu napřaženou rukou. Byla studená a suchá.

„Těší mě, že vás poznávám, Annie. Rádi bychom s vámi mluvili v soukromí – je to v pořádku?“ Proč sakratak protahuje slova? Angličtina není můj druhy jazyk, troubo.

„Asi ano.“ Vstala jsem.

Pepper popadl pár úředních bloků a tužek ze svýho stolu a řekl: „Jenom vás vezmeme do jedné z našichmístností pro výslechy.“ Ten aspoň mluvil normálním tempem.

Když jsme odcházeli od stolu, všichni policajti v místnosti strnule stáli. Pepper a Jablonski se mi nařadilikaždý na jednu stranu a Pepper se mě pokoušel vzít za paži, ale odtáhla jsem se. Mysleli byste si, že měvedou na elektrický křeslo. Vsadila bych se, že i telefony přestaly zvonit. Pepperovi se podařilo trochuzatáhnout pupek a kráčel s rameny dozadu a vystrčenou hrudí, jako kdyby mě sám osobně dopadl.

Bylo to fakt malý město. Zatím jsem viděla jen pár poldů a studená betonová místnost, kam mě zavedli,byla asi tak velká jako průměrná koupelna. Jen co jsme se posadili proti sobě ke kovovýmu stolu, Peppervstal, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Ženská od přijímací přepážky mu podala dvě kafe a pokusilase nakouknout kolem něj, ale postavil se před ni a zavřel dveře. Starší chlapík na mě kývl.

„Chcete kafe? Nebo limonádu?“

„Ne, děkuju.“

Na jedný ze stěn bylo velký zrcadlo. Hnusila se mi představa, že by za ním někdo mohl být a sledovat

každý můj pohyb.

Ukázala jsem na zrcadlo. „Je za ním někdo?“

„V tuhle chvíli ne,“ odpověděl Jablonski. Má to znamenat, že později by tam někdo mohl být?

Kývla jsem k hornímu levýmu rohu. „Na co je ta kamera?“

„Nahrajeme hlasový i obrazový záznam tohoto rozhovoru – jde o standardní postup.“

To bylo zrovna tak hrozný jako zrcadlo. Zavrtěla jsem hlavou. „Musíte ji vypnout.“

„Ani ji nebudete vnímat. Jste Annie O’Sullivanová z Clayton Falls?“

Zírala jsem na kameru. Pepper si odkašlal. Jablonski zopakoval otázku. Mlčení pokračovalo asi tak dalšíminutu, a pak Jablonski krátce trhl hlavou. Pepper odešel na několik minut z místnosti, a když se vrátil,malý červený světýlko na kameře zhaslo.

Jablonski oznámil: „Přístroj audio-záznamu musíme nechat zapnutý, bez toho nesmíme vést výslech.“Zajímalo by mě, jestli nekecá – v televizních programech ho někdy používají, jindy zase ne-, ale nechala

jsem to být.

„Zkusíme to znovu. Jste Annie O’Sullivanová z Clayton Falls?“

„Ano. Jsem na ostrově Vancouver?“

„Vy to nevíte?“ „Proto se ptám.“

„Ano, jste na ostrově,“ odpověděl Jablonski. S další otázkou se jeho pomalá, precizní řeč vytratila. „Cokdybyste začala tím, že nám povíte, kde jste byla?“

„Nevím nic jiného, než že jsem byla v nějakém srubu. Nevím, jak jsem se tam dostala, protože jsemzajišťovala prohlídku domu na prodej a jeden chlápek -“

„Jaký chlápek?“ chtěl vědět Pepper.

„Znala jste toho muže?“ zajímal se Jablonski.

Zatímco ti dva mluvili oba najednou, vybavila jsem si Úchyla, jak vystupuje z dodávky a otáčí se k domu.

„Byl cizí. Doba prohlídky už skoro končila, vyšla jsem ven -“

„V čem přijel?“

„V dodávce.“ Vzpomněla jsem si, jak se na mě Úchyl usmál. Takový pěkný úsměv. Sevřel se mi žaludek.

„Jaké barvy? Pamatujete si značku a model? Viděla jste tu dodávku už předtím?“

„Ne.“ Začala jsem počítat tvárnice v betonový stěně za nima.

„Nepamatujete si značku a model, nebo jste ji předtím neviděla?“

„Byl to Dodge, myslím, že Caravan, žlutohnědý a novější – to je všechno, co vím. Ten chlap měl leták

realitní kanceláře. Sledoval mě, věděl věci.

„Byl to bývalý klient, nebo možná nějaký chlápek, co jste ho odmítla někde v baru, nebo s ním chatovala

na internetu?“ vyzvídal Jablonski.

„Ne, ne a ne.“

Povytáhl obočí. „Tak abych tomu dobře rozuměl. Pokoušíte se mi tvrdit, že si vás ten chlap vybral jen takzničehonic?“

„Já se vám nepokouším tvrdit nic, nevím, proč mě unesl.“

„Chceme vám pomoct, Annie, ale nejdřív potřebujeme znát pravdu.“ Zaklonil se na židli a založil si ruce na

prsou.

Ruka mi vystřelila přes stůl a smetla jejich pitomý bloky i kafe. Vstala jsem, opřela se oběma rukama ostůl a zařvala jsem jim do šokovaných obličejů.

„JÁ vám říkám pravdu!“

Pepper zvedl obě ruce. „Uklidněte se! Jste celá rozčilená -“

Porazila jsem stůl na bok. Jak se mi snažili uhnout z cesty a mazali ke dveřím, ječela jsem za jejich zády:„Už neřeknu ani slovo, dokud mi nepřivedete nějaký skutečný policajty!“

Když mě nechali v místnosti samotnou, koukala jsem v šoku na ten binec – dokonce jsem jim rozbila ijeden z hrnků. Narovnala jsem stůl, posbírala bloky a papírem zkusila utřít rozlitý kafe. Po několikaminutách se dovnitř vplížil Pepper a popadl ze stolu blok. Jednu dlaň držel napřaženou před sebe, druhou

si tiskl zápisník k hrudi a pomalu zase couval z místnosti.

„Jen se uvolněte, poslali jsme pro lidi, co si s vámi promluví.“

Předek kalhot měl mokrý od kafe, co jsem na něj převrhla ze stolu. Už jsem se chystala, že mu podámkusy rozbityho hrnku a omluvím se, ale byl bleskem ze dveří.

Pár vteřin jsem se smála, pak jsem si opřela čelo o stůl a dala se do breku.

DVACÁTÉ SEZENÍ

Nevím, jestli jste viděla tenhle víkend v novinách ten článek, doktorko, ale u toho dospívajícího kluka našli

pár ukradených věcí z jednoho přístavku. No vlastně to našli u jeho rodičů. Zkrátka, zavolala jsem poldu,co se zabýval vloupáním u mě, abych zjistila, jestli něco z toho není moje, ale řekl, že už všechno bylodoloženo. Později jsem si vzpomněla, že v tom článku se psalo ještě něco. Že ke všem vloupáním došlo vnoci.

Tak proč zloděj, zvlášť nezletilý, změní vzorec jednání jen v mým případě? Musel si to perfektněnačasovat, aby věděl, kdy přesně jdu běhat, tak proč potom nic nevzal?

Začala jsem přemýšlet o tom, jak si Úchyl načasoval můj únos, přijel na konci horkýho letního dne kdomu na prohlídku, kdy věděl, že se nebude nic dít. Úchyl, co vykládal, že nebylo snadný zařídit srub.Úchyl třeba potřeboval pomoc

Co když měl pomocníka?

Mohl mít nějakýho kamaráda, nebo co já vím, úchylnýho bratra, co se naštval, že jsem Úchyla zabila.Prostě jsem předpokládala, že ten, kdo se mi vloupal do domu, mě viděl odcházet. Jenže co když si

naopak myslel, že jsem doma? Moje auto stálo na příjezdový cestě a bylo hodně brzy. Ale proč po mně jítpo tak dlouhý době?

Do pondělka jsem už byla tou představou tak posedlá, že jsem se rozhodla zavolat Garymu a zeptat se,jestli je nějaká možnost, že Úchylovi někdo pomáhal. Tohle svinstvo je jako rakovina – když se vámnepodaří najít všechny vlákna a buňky, tak se to rozroste do ještě většího nádoru. Jenže ten policajt sivypnul telefon, a když jsem volala na stanici, řekli mi, že bude až do víkendu pryč.

Zarazilo mě, proč mi neřekl, že odjíždí, protože jsme spolu obvykle mluvili několikrát za týden. Chová sevždycky přátelsky, když mu volám, nikdy neřekne nic tak hloupýho jako „Co pro vás můžu udělat?“.Naštěstí, protože si nejsem vždycky jistá, proč mu vlastně volám. Že začátku dokonce ani nešlo ovědomou volbu. V mým světě všechno působilo jako vír vymykající se kontrole, a tak jsem najednou měla

telefon v ruce. Někdy jsem ani nedokázala promluvit – ještěže je na displeji identifikace volajícího. Pársekund počkal, a pokud jsem pořád mlčela, začal mluvit o případu, až vyčerpal všecky nový informace.Pak mi vykládal legrační policajtský historky, dokud jsem se necítila líp a nezavěsila, občas dokonce anižbych se rozloučila. Jednou už asi nevěděl, co vykládat, tak mi popisoval vlastní způsob čištění zbraně, nežjsem mu konečně dala pokoj. Nemůžu uvěřit tomu, že ten chlapík mi pořád ještě bere telefon.

Teď už je to pár měsíců, co se z našich rozhovorů namísto monologů staly dialogy, ale on v nich nikdynezmíní nic osobního. Má v sobě něco, co mi brání, abych na něj tlačila. Zřejmě to bude ten důvod, pročodjel. Něco v jeho osobním životě. I poldové určitě mají svůj život.

Ten policajt, co jsem ho vyštvala, mě nechal v místnosti samotnou několik hodin, dost dlouho, abychspočítala všechny betonový tvárnice víc než pětkrát. Taky jsem byla zvědavá, jestli zavolali moji rodinu akdo si se mnou přijde promluvit. Sundala jsem si batůžek ze zad, položila si ho do klína a třela drsnoutkaninu – ten pohyb mě nějak uklidňoval. Žádná z těch skopovejch hlav se mě nenamáhala zeptat, jestlinepotřebuju na dámy, takže bylo dobře, že jsem na to byla trénovaná, protože mě prostě vůbec

nenapadlo vstát a jít.

Nakonec se dveře otevřely a dovnitř vstoupili muž a žena, oba s vážným výrazem v obličeji a v tmavýmoblečení – v případě toho mužskýho šlo o velice kvalitní oblek. Vzhledem ke krátkým prošedivělým vlasůmjsem mu hádala začátek padesátky, ale v obličeji vypadal spíš na čtyřicátníka. Zcela jistě měřil přes stoosmdesát centimetrů a způsob, jakým držel ramena i záda rovně, mi napovídal, že se svojí výškou pyšní.Působil solidně. Klidně. Kdyby se tenhle chlápek vyskytoval na Titaniku, rozvážně by si dopil kávu.

Setkal se s mým pohledem a vydal se ke mně plynulým, neuspěchaným krokem a s nataženou rukou.

„Zdravím, Annie. Já jsem rotný Kincade z Jednotky pro potírání závažných zločinů z Clayton Falls.“

Nic na tomhle chlapíkovi na Clayton Falls neukazovalo a neměla jsem představu, co znamená rotný, ale vporovnání s Jablonskim a jeho poskokem to byl značný pokrok. Měl pevný stisk ruky a na jeho dlani jsemcítila mozoly, což mi z neznámýho důvodu přineslo úlevu.

Ta ženská se nejdřív zastavila ve dveřích, a pak ke mně briskně vykročila. Byla trochu při těle a mělaveliký prsa. Hádala bych jí tak konec padesátky, ale ty svoje křivky v sukni a sáčku nosila moc dobře.Vlasy měla ostříhaný úhledně nakrátko a vsadila bych se, že si večer co večer přepírá spoďary a nosí

vyztuženou podprsenku.

Stiskla mi ruku, usmála se a s náznakem quebeckýho přízvuku se představila: „Jsem desátníkBouchardová. Je skvělé, že se konečně vidíme, Annie.“

Posadili se proti mně. Rotný stočil pohled ke dveřím. Ten starší chlapík se tam pokoušel vecpat dovnitř

další židli.

„My už si poradíme,“ ozval se Kincade. Jablonski se židlí se ve dveřích zarazil. „Trošku kávy by přišlo

vhod.“

Kincade se obrátil zpátky ke mně a já spolkla úsměv, tedy něco, co se mu od chvíle, kdy mi umřeloděťátko, zatím nejvíc přiblížilo.

Oslovovali mě křestním jménem, jako že jsme kamarádi, ale svoje křestní jména mi neřekli.

„Můžu vidět vaše služební průkazy?“ optala jsem se. Podívali se jeden na druhýho. Pak ten chlápekkouknul na mě a posunul přes stůl svůj průkaz. Ona následovala jeho příkladu. On byl křestním jménemGary a ona Dianě. Gary promluvil jako první.

„Tak, Annie, jak jsem říkal, jsme oba členy Jednotky pro potírání závažných zločinů z Clayton Falls a jájsem byl vedoucím vyšetřovatelem vašeho případu.“ No to mi teda ohromně pomohlo.

„Nevypadáte, jako že byste byl z Clayton Falls,“ poznamenala jsem.

Povytáhl jedno obočí. „Vážně?“ Když jsem neodpovídala, prohodil: „Doktor tu bude za chvíli. Bude chtít „Nepotřebuju doktora.“

Chvilku jsme na sebe koukali. Pak se Gary vrhl na všeobecný otázky jako datum narození, adresa,

zaměstnání a takový věci. Napětí v mých ramenou trochu povolilo. Potom začal směřovat ke dni, kdy došlo k únosu, načež se zarazil.

„Vadilo by vám, kdybychom zase zapnuli videorekordér, Annie?“

„Ano, Gary“ Způsob, jakým neustále používal moje křestní jméno, mi připomněl Úchyla. „A taky nechci

nikoho za tím zrcadlem.“

„Nechtěl jsem vás rozrušit.“ Se skloněnou bradou a hlavou ke straně na mě koukal modrošedýma očima.

„Ovšem velice by mi to usnadnilo práci, Annie.“

Pěkná manipulace. Ale vzhledem k tomu, že už jsem jeho práci udělala sama, když jsem našla cestuzpátky, neměla jsem chuť mu ještě dál pomáhat. Oba mlčeli, jako kdyby čekali, až budu souhlasit, ale jánic neříkala.

„Annie, co jste dělala čtvrtého srpna minulého roku?“ Nepamatovala jsem si datum únosu.

„Nevím, Gary. Jestli se ptáte na den, kdy jsem zmizela, tak jsem zajišťovala prohlídku domu na prodej,

byla neděle a byl to první víkend v měsíci. Dál si to budete muset doplnit sám.“

„Byla byste radši, kdybych vás neoslovoval křestním jménem?“

Uctivý tón jeho hlasu mě zaskočil nepřipravenou. Hledala jsem v jeho obličeji známky, že si se mnou

pohrává. Našla jsem jen upřímnost, takže jsem si kladla otázku, jestli jde o jeden z triků, jak si získat mojidůvěru, anebo jestli mu na tom skutečně záleží. „To nevadí,“ odpověděla jsem. „Jak zní prostřední jméno vaší matky, Annie?“ „Nemá prostřední jméno.“ Naklonila jsem se přes stůl a přehnaným šeptem se zeptala: „Prošla jsem

testem?“

Chápala jsem jeho potřebu všechno si ověřit, ale měli kruci fotky a určitě nevypadám jako holka, co seposlední rok měla báječně. Byla jsem kost a kůže, měla jsem zanedbaný vlasy a na sobě propocený šaty.

Nakonec se dopracoval k přímý otázce, co se mi stalo. Řekla jsem, že mě Úchyl unesl z domu naprohlídku. Použila jsem jeho pravý jméno, teda to, který mi sdělil. Chystala jsem se vysvětlovat dál, aleGary mě přerušil.

„Kde je teď?“

„Je mrtvý.“ Oba na mě upřeně zírali, ale nemínila jsem pokračovat, dokud mi oni neodpovědí na pár mých

otázek.

„Kde je moje rodina?“

„Zavolali jsme vaši matku, bude tady zítra,“ sdělil mi Gary.

Při pomyšlení, že zase uvidím mamku, jsem začala slzet, tak jsem se zadívala na batůžek a počítala linky vlátce. Proč tady ale není už teď? Vždyť je to hodiny, co jsem přišla na tuhle stanici. Jak daleko to je?Těmhle lidem to tak dlouho netrvalo.

„Chci vědět, kde jsem.“

„Omlouvám se,“ řekl Gary. „Myslel jsem, že víte, že jste v Port Northfield.“

„Můžete mi to ukázat na mapě?“

Gary kývl na Dianu, a ta vyšla z místnosti. Když se vrátila s mapou, Gary ukázal na město naseverozápadě od Clayton Falls – asi tři čtvrtiny cesty vzhůru po ostrově a prakticky hned na Západnímpobřeží. Silnice do zapadlých měst jsou obvykle dost drsný a musíte jet pomalu. Počítala jsem nejmíňčtyřhodinovou cestu z Clayton Falls.

„Jak jste se sem, vy lidi, dostali tak rychle?“

„Vrtulníkem,“ objasnil mi Gary. Když přiletěli, muselo být městečko přímo vzhůru nohama.

Takže jsem měla pravdu, nebyla jsem tak daleko od domova. Koukala jsem na Garyho prst, jak míří naPort Northfield, a dusila v sobě slzy.

„Jak jste se sem dostala?“ vyptával se Gary.

„Přijela jsem autem.“

„Odkud jste přijela?“ Prsty poklepával na stůl.

„Že srubu v horách.“

„Jak dlouho jste jela, Annie?“

„Asi tak hodinu.“

Přikývl a ukázal mi hory na mapě kousek od městečka.

„Je to ono? Zelené hory?“ Musel je pojmenovat někdo, kdo neměl špetku představivosti.

„Já nevím. Byla jsem v horách, ale nevím, jak je poznat.“

Poslal Dianu, aby sehnala mapu okolí města. Seděli jsme tam a dívali se na sebe, dokud se nevrátila, ajediným zvukem bylo, jak Gary si pod stolem podupával nohou. Když Diana přišla zpátky, podal mi tužkua požádal mě, abych nakreslila cestu, po který jsem jela. Pokusila jsem se ji načrtnout, jak nejlíp jsem

dovedla.

„Můžete nás tam dovést?“

„Nikdo mě nedonutí, abych se tam vrátila.“ Pořád ještě jsem pevně svírala v ruce klíčky od dodávky, a

teď jsem je postrčila přes stůl ke Garymu.“

„Dodávka je zaparkovaná na protější straně ulice.“

Poslal Dianu ven s klíči. Musela je někomu předat, protože byla zpátky během dvou sekund. Cosi na mě

doráželo z podvědomí. Jestli jsem jen čtyři hodiny daleko, mohla by mamka rovnou vyjet a být večer v

Port Northfield.

„Proč mojí mámě trvá tak dlouho, než se sem dostane?“

„Váš nevlastní otec dnes večer pracuje a nemohou odjet dřív než ráno.“ Gary to pronesl jako fakt, takjsem to tak vzala, ale stejně jsem se divila, proč nemůže jet mamka sama. Nehledě na to, že by mězajímalo, odkdy Wayne večer pracuje? Zřídkakdy byl zaměstnaný. Domýšlela jsem si, že jim Gary řekl, aťpřijedou až další den, aby měl možnost klást mi otázky bez jejich přítomnosti.

Omluvil se a nechal mě v místnosti na pár minut samotnou s Dianou. Koukala jsem do zdi nad její hlavou.

„Vaše matka tu bude brzy. Byla tak šťastná, když slyšela, že vás našli – moc jste jí chyběla.“ Nikdo mě

nenašel – já našla je.

Když se Gary vrátil, oznámil mi, že poslal nějaký lidi, aby hledali srub – jeden z policistů do tý oblastijezdíval lovit a myslí si, že možná ví, kde jsem byla. Pořád jsem jim neřekla, že jsem Úchyla zabila, ani nic

o svým děťátku, a při pomyšlení na všechny otázky, co by mi mohli klást, mě rozbolela hlava.Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem od těch lidí pryč.

„Nechci už odpovídat na žádné otázky.“

Gary vypadal, jako kdyby chtěl naléhat, ale Diane řekla: „Co kdybychom se všichni pořádně vyspali a ránomůžeme zčerstva pokračovat. Vyhovuje vám to, Annie?“

„Jasně, jak chcete.“

Pronajali pro mě pokoj v motelu a vzali si pokoje po obou stranách vedle mě. Dianě se mě optala, jestlichci, aby zůstala se mnou, ale rychle jsem ji odrazila – žádný noční dívčí svěřování nebude. Taky se mězeptala, co bych chtěla jíst, ale měla jsem zauzlovaný žaludek a podařilo se mi zdvořile odmítnout.Neměla jsem chuť zapínat televizi a v pokoji nebyl telefon, tak jsem si lehla na postel a koukala dostropu, dokud se nesetmělo a nerozsvítila jsem světla. Už jsem totiž skoro usínala, když jsem cítila, jak na

mě začíná doléhat tma, pak jsem něco zaslechla – zavrzaly dveře, nebo se otevíralo okno? Vyskočila jsem

z postele, ale když jsem rozsvítila, nikde nic nebylo. Popadla jsem plochý polštář, deku a batůžek a vlezla

do skříně, kde jsem pěkně spala až do chvíle, kdy jsem uslyšela pokojskou, jak ráno tlačí svůj vozíkchodbou.

O pár minut později mi na dveře zaklepala Diane, s jasnýma očima a načesaná, a nesla kávu a koláček.Posadila se na okraj postele a mluvila tak nahlas, až mi z ní třeštila hlava. Snědla jsem koláč. Nechtělajsem se sprchovat, když tam je, tak jsem si jen nacákala trochu vody na obličej a za dvě vteřiny jsem sivykartáčovala vlasy.

Odvedla mě zpátky do betonový místnosti na policejní stanici, kde už seděl Gary s tácem kávy vplastových kelímkách. Když jsme se s Diane usadily, mladá hezká policistka přinesla poznámkový bloky, ajak je podávala Garymu, celá zrudla a vrhala na něj zvědavý pohledy. Podíval se na ni, poděkoval jí a opět

zaměřil pozornost na mě. Když policistka odcházela, čišelo z ní zklamání. Gary měl na sobě další pěknýoblek, tmavomodrý se stříbřitými proužky, a modrošedá košile podtrhovala jeho stříbrem prokvetlý vlasy.Napadlo mě, jestli si ji nevybral právě kvůli tomu.

Všiml si, že pokukuju po zrcadle, a řekl: „Nikdo tam není a kameru zapneme jenom tehdy, když s tímbudete souhlasit.“ Vytrvale jsem koukala na zrcadlo a přála si, abych viděla skrz. Batůžek jsem si tiskla na

prsa.

„Cítila byste se příjemněji, kdybyste se sama přesvědčila?“

Ta nabídka mě překvapila. Podívala jsem se mu do obličeje, rozhodla se, že když to tak říká, nemá smyslsi nic ověřovat, a zavrtěla jsem hlavou.

Nejprve mě požádal, abych co nejpodrobněji přesně popsala, jak mě Úchyl unesl. Kdykoli pokládal otázku,

zaklonil se na židli a obě ruce nechal položený na stole, a když přišla řada na moji odpověď, naklonil senad stůl s hlavou trošku ke straně.

Snažila jsem se přijít na systém jeho otázek, ale nedokázala jsem odhadnout, na co se zeptá příště,dokonce jsem význam některých otázek vůbec nechápala. Vlasy vzadu na krku mi vlhly potem.

Z vyprávění o tom dni a při popisu Úchyla mi vyschlo v puse a srdce mi lítalo sem tam v hrudníku, alenějak jsem se ovládla, dokud mi Gary neřekl, že poldové, co pátrali na „místě zločinu“, našli Úchylovotělo.

„Ukázalo se, že dostal něčím ránu do hlavy. Proto zemřel, Annie?“

Koukala jsem z jednoho na druhýho a přála si, abych jim dokázala číst myšlenky. Gary nemluvil tak, jakoby mě obviňoval, ale přesto jsem v místnosti cítila napětí.

Neuměla jsem si představit, jak by moje rozhodnutí a kroky mohly působit na někoho, kdo tam nebyl.Zdálo se mi, že je v místnosti horko, a v tom malým prostoru mi začal vadit Dianin parfém. Napadlo mě,jak by se asi Gary tvářil, kdybych mu poblinkala jeho pěkný oblek. Vzhlédla jsem k němu.

„Zabila jsem ho.“

„Musím vás v tuto chvíli varovat,“ upozornil mě Gary, „že nemusíte nic dalšího říkat, a že pokud cokoliřeknete, může to být proti vám použito jako důkaz před soudem. Máte právo se poradit s advokátem amít právníka při výslechu. Pokud si právní zastoupení nemůžete dovolit, poskytneme vám telefonní číslaprávních zástupců, jejichž pomoc byste mohla využít. Rozumíte?“

Slova zněla rutinně a já si nemyslela, že bych měla mít opravdu potíže, ale uvažovala jsem, že o právníka

požádám.

Bolela mě však hlava z představy, že se všechno odloží a budu muset mluvit s dalším člověkem v obleku.

„Rozumím.“

„Nepřejete si tedy advokáta?“ Pronesl to bez zaujetí, ale věděla jsem, že nechce, abych se na právníka

obracela. „Ne.“

Gary si udělal poznámku. „Jak jste to provedla?“

„Udeřila jsem ho zezadu do hlavy sekerou.“ Přísahám, že můj hlas zněl jako ozvěna, a přestože tam bylohorko jako v pekle, naskočila mi husí kůže. Gary se do mě zabodl pohledem, jako by se mi pokoušel číst v

hlavě, a já zatím škubala plastový kelímek od kafe na kousky. „Napadl vás v tu chvíli?“ „Ne.“ „Proč jste ho zabila, Annie?“ Podívala jsem se nahoru a setkala se s jeho pohledem. To je ale neuvěřitelně pitomá otázka. „Možná proto, že mě unesl, bil mě, prakticky každý večer mě znásilňoval a…“ zarazila jsem se, než jsem

řekla něco o děťátku.

„Bylo by vám příjemnější hovořit o těchto věcech pouze s desátníkem Bouchardovou?“ Gary se tvářilvážně, když čekal na moji odpověď. Koukala jsem na ně a chtělo se mi Dianě ten výraz hlubokýho porozumění rozmáznout po ksichtě. Bylo mi

jasný, že budu radši jednat s Garym, pěkně bez vyvádění, než abych od ní musela snášet další sympatie. Zavrtěla jsem hlavou a Gary si udělal další poznámku. Pak se naklonil přes stůl tak daleko, až jsem cítila v

jeho dechu skořici. „Kdy jste ho zabila?“ Jeho hlas zněl klidně, ale nebyl chlácholivý. „Před několika dny.“

„Proč jste rovnou neodjela?“

„Nemohla jsem.“

„Proč ne? Něco vám bránilo?“ Garyho prsty klepaly do stolu a hlavu měl nakloněnou.

„Tak jsem to myslela.“ Chtěla jsem vstát a vyjít ze dveří, ale pevnost v jeho hlase mě přišpendlila k židli.

„Tak proč jste nemohla odjet?“

„Něco jsem hledala.“ Do krku mi stoupala žluč.

„Co?“

Tělo jsem měla najednou celý studený a Garyho obrys se mi rozplýval před očima.

„Našli jsme košík,“ pronesl. „A nějaké dětské oblečení.“

Ten nemožnej rozhrkanej větrák na stropě skřípal, jak se točil kolem dokola, a já na minutu uvažovala,

jestli se mi zřítí na hlavu. Nebyly tam okna a já se nemohla nadechnout.

„Je tam dítě, Annie?“

V hlavě mi tepalo. Nebudu brečet.

„Je tam dítě, Annie?“ Gary toho krucinál nenechá. „Ne.“

„Bylo tam dítě, Annie?“ Jeho hlas zazněl jemně.

„Ano.“

„Kde je to dítě nyní?“

„Ona… moje miminko. Umřela.“

„To je mi moc líto, Annie.“ Stále měl jemný, tichý a laskavý hlas. Znělo to, jako by to myslel vážně. „To je

hrozná věc. Jak vaše dítě zemřelo?“ Byl prvním člověkem, co mi vyjádřil účast. Prvním člověkem, co řekl,že záleží na tom, že zemřela. Podívala jsem se na rozškubaný kousíčky plastu z kelímku na stole. Někdomu odpověděl, ale neměla jsem pocit, že jsem to byla já.

„On jen… Já nevím.“

Upínala jsem se na Garyho klidný hlas, když se jemně optal: „Kde je její tělo, Annie?“

Ten cizí hlas zase odpověděl: „Když jsem se probudila, držel ji. Byla mrtvá. Nevím, kam ji odnesl, nechtělmi to říct. Hledala jsem všude. Všude. Musíte se po ní podívat vy, platí? Prosím, najděte ji, můžete ji najít

Hlas se mi zlomil a zmlkla jsem.

Garymu ztuhly ramena, a jak stiskl čelist, tvář mu pod opálením zrudla. Ruce měl na stole sevřený v pěst,jako kdyby se chystal někoho praštit. Nejdřív jsem si myslela, že zuří na mě, ale pak jsem si uvědomila,že ho tak rozběsnil Úchyl. Dianě se v mihotavým světle leskly oči. Všechny stěny se přibližovaly. Z těla mi

prýštil pot a z hrdla se mi draly vzlyky, ale nemohla jsem dýchat, a tak se mi hromadily v krku a dusily

mě. Když jsem se pokusila vstát, místnost se zakymácela, tak jsem upustila batůžek, zachytila se opěradlažidle, ale ta mi začala ujíždět. V uších mi zvonilo.

Diane ke mně přispěchala a pomalu mě pokládala, až jsem ležela na podlaze, napůl jí v náručí, s hlavouopřenou o její hruď. Čím víc jsem se snažila nasát do plic nějaký vzduch, tím víc se mi krk svíral. Umřu

tady, na studený podlaze.

Brečela jsem a dusila se zároveň, odstrkovala jsem od sebe Dianiny ruce a snažila se od ní odtáhnout, ale

čím víc jsem bojovala, tím pevněji mě držela. Slyšela jsem křik a uvědomila si, že to křičím já. Nemohlajsem přestat, ten křik se odrážel od stěn a zněl mi ozvěnou v hlavě.

Káva a koláč ze mě vylétly a zašpinily mě i Dianu. Pořád mě nepouštěla. Má hlava spočívala na jejíchobrovských prsech, který voněly jako teplý vanilkový koláčky. Gary se sklonil k nám a říkal něco, co jsemneslyšela. Diane mě náručí houpala a já chtěla bojovat a získat zpátky kontrolu, ale moje mysl ani tělonechtěly spolupracovat. Ležela jsem tam, vzlykala a křičela.

Křik konečně ustal, ale cítila jsem hrozný chlad a všechny hlasy ke mně doléhaly jako z dálky. Dianešeptala: „Všechno bude v pořádku, Annie – už jste v bezpečí.“

Pěkná blbost. Chtěla jsem jí říct, že nikdy nebudu v pořádku ani v bezpečí, ale když jsem se to pokusilavyslovit, rty mi zamrzly. Pak se vedle Garyho skrčený postavy objevily další nohy. Jakýsi hlas řekl:

„Hyperventiluje. Annie, já jsem doktor Berger. Pokuste se párkrát zhluboka nadechnout.“ Jenže to nešlo.Potom už si nic nepamatuju.

DVACÁTÉ PRVNÍ SEZENÍ

Tak už jsem konečně dostihla Garyho, doktorko, ale nijak líp mi z toho není. Neřekl mi, kde byl – neptalajsem se a on žádný vysvětlení nenabídl -, což mě trošku otrávilo. Když jsem mu pověděla o načasovánítěch vloupání a o svý nový teorii „úchylnýho kamaráda“, řekl mi, že ten kluk mohl měnit postup, abysetřásl policii, nebo mohlo jít o nečekanou příležitost, třeba prostě zrovna šel kolem a uviděl mě odcházet

s Emmou.

Pořád jsem nad tím ještě hloubala, když prohlásil: „Tihle chlápci obvykle pracujou sami.“ Obvykle? Optalajsem se ho, co tím sakra myslí, a on povídal, že ví o pár případech, kdy dva chlápci postupovali společně

jeden vytipoval oběť a další to spáchal -, ale že pochybuje, že by tohle byl ten případ, protože toneodpovídá Úchylovu profilu. Pak se zeptal: „Kromě poznámky, jak těžké bylo zařídit srub, nikdy neřeklnic, z čeho by se dalo usuzovat, že má partnera, je to tak?“

„Myslím, že ne. Ale měl moji starší fotografii, a to mi už dlouho přijde hrozně divný.“

„Jakou fotografii? Nikdy jste se o fotografii nezmínila.“

Začal mě bombardovat otázkama, který jsem si kladla sama. Kde k ní Úchyl mohl přijít? Proč si vybralzrovna tuhle fotku? Pak Gary řekl něco, co mi pořád nedává smysl. „Takže k fotografii měl každý snadnýpřístup, pokud byla ve vaší kanceláři.“ Jeho závěrečná otázka zněla: „Ví někdo, že jste si ji přivezlazpátky?“ Když jsem odpověděla ne, doporučil mi, ať to tak nechám.

To bylo prvně, co si vzpomínám, kdy jsem se po rozhovoru s ním cítila hůř. Dostala jsem se do tak děsnýnálady, že jsem ji přenesla na Luka. Vážně nevím, co se s námi v tyhle dny děje. Představovala jsem si,že návštěva a upřímný rozhovor nás sblíží, ale když jsme si pak později povídali, byla v tom spoustahluchých míst, a když mi naposledy volal, ukončila jsem hovor a řekla mu, že jdu do postele. Přitom jsem

ani nebyla unavená.

Pořád nějak nemůžu zapomenout na skutečnost, že se Luke toho dne zpozdil. Věnoval se pozorněnějakýmu zákazníkovi, zatímco se odehrával můj únos? Proč nejel k domu na prohlídku hned, jak viděl, že

nejsem doma? A proč sakra nezavolal policajty okamžitě, když zjistil, že něco nehraje? Mamce mohlzavolat později. Jsou to samozřejmě všechno dohady, protože jen Bůh ví, jak bych si s tím na jeho místěporadila já, ale pořád si myslím, že každá vteřina zdrženi zmenšovala moje šance na to, aby mě našli.

Během našeho vztahu jsem Luka vnímala jako zdrženlivou osobu, ale teď si začínám říkat, jestli prostějen není pasivní. Bude si stěžovat na nějakou servírku nebo kuchaře, ale nic s tím nikdy neudělá.

Celou dobu, kdy jsme byli s Lukem spolu, byl vždycky trpělivý, pozorný, upřímný – prostě moc milý.

Občas, jako třeba těsně před únosem, jsem si kladla otázku, jestli bych neměla chtít něco víc než jenmilýho kluka, ale tam v horách jsem na něj vzpomínala jako na naprosto úžasnýho člověka. I teď je pořád

trpělivý, pozorný a upřímný – nejpříjemnější muž, co znám. Tak co to se mnou krucinál je?

První, koho jsem uviděla, když jsem otevřela oči po tom, jak jsem se sesypala na policejní stanici, bylamamka a Gary. Stáli v nohách u mojí nemocniční postele. Po Waynovi ani stopy. Diany, která seděla nažidli vedle mě, jsem si nevšimla, dokud neřekla: „Podívejme se, kdo se nám to probudil.“

Laskavě se na mě usmála a já si vybavila, jak mě kolíbala, a tváře mi zrudly. Vtom si mamka uvědomila,že jsem vzhůru, a málem mi vytrhla hadičky intravenózní výživy z ruky, jak se nade mě vrhla a vzlykala:„Moje děťátko, králíčku Annie.“

Nevím, co to do mně pumpovali, ale dělalo se mi z toho zle od žaludku, tak jsem oznámila: „Bude miblbě.“ Rozbrečela jsem se. Jakýsi doktor se mi natáhl po ruce, ale odstrčila jsem ho. Pak tam najednoubylo víc rukou, tiskly mě k posteli a já se všema bojovala. Ucítila jsem bodnutí v paži. Když jsem seprobudila příště, seděl u postele můj otčím s kovbojským kloboukem v rukou. Jen co jsem otevřela oči,vyskočil ze židle.

„Doběhnu pro Lorraine – šla telefonovat.“

„Ať to klidně dokončí,“ zašeptala jsem. V krku mě pálilo od pláče a léky mi úplně vysušily sliznice. „Mohl

bys mi donést trochu vody?“

Poplácal mě po rameni a prohlásil: „Radši seženu nějakou ošetřovatelku.“ S tím zmizel ze dveří, aleprášky ještě působily, a tak už jsem zase spala, než se vrátil.

Nemocnice jsou zvláštní místa – doktoři a sestřičky se dotýkají těla pacienta a dloubají do něj tam, kam by

člověk nikomu cizímu nedovolil se přiblížit, a ten první den mě nejmíň dvakrát přepadl záchvat paniky.Dali mi něco na úzkost, pak něco na noc, po čem jsem se probudila s kocovinou, a pak ještě cosi protinevolnosti. Byla to malá nemocnice, tak obvykle přicházela stejná sestra a vždycky mě tím nejmilejšímtónem oslovovala zlatíčko. Pokaždý mě to rozhodilo a chtěla jsem ji požádat, ať toho nechá, ale nakonecjsem jen zahanbeně odvracela obličej, dokud neodešla. Před odchodem z pokoje vždycky přejela svojíteplou rukou po mým předloktí a stiskla mi prsty.

Když jsem se další den v nemocnici trochu uklidnila, řekl mi Gary, že žalobce Koruny zkoumá všechnyinformace, který jsem jim poskytla na policejní stanici, a že následně rozhodne, jestli mě z něčeho obviní.

„Obviní mě Z čeho?“

„Došlo k úmrtí, Annie. Bez ohledu na okolnosti bude tuto skutečnost muset projednat soud.“

„Zatknete mě?“

„Nemyslím, že by se Koruna pustila tímto směrem, ale je mojí povinností vás informovat o stavu věcí.“Nejdřív jsem byla vyděšená a nadávala si, že jsem si neopatřila právníka, ale když jsem se podívala doGaryho zardělýho obličeje, uvědomila jsem si, že je děsně na rozpacích.

„No, jestli se Koruna rozhodne mě žalovat, pak budou vypadat jako banda pitomců.“

Gary se uculil a řekl: „To máte pravdu.“

Začal mi klást otázky o Úchylovi, a když jsem se chtěla poškrábat na krku, uvědomila jsem si, že už naněm nemám řetízek.

„Doktoři vám ho při příjmu sundali,“ objasnil mi Gary.

„Až vás budou propouštět, dostanete ho zpátky – je u vašich ostatních osobních věcí.“

„Ten řetízek není můj. Dal mi ho – říkal, že ho koupil pro jinou dívku.“

„Jakou jinou dívku? Proč jste se o tom nezmínila dřív?“

Jeho prudký tón se mě dotkl, tak jsem odsekla: „Zvykla jsem si ho nosit, tak jsem zapomněla – třebakdybyste mě vy lidičky na chvíli přestali zasypávat otázkama, tak bych měla šanci vám o tom povědět.Navíc, jestli jste si nevšiml, tak jsem byla trochu indisponovaná.“ Zamávala jsem na něj paží s

napíchnutou výživou.

„Omlouvám se, Annie, máte pravdu,“ řekl klidněji. „Bombardovali jsme vás těžkými otázkami, ale jeopravdu důležité, abyste nám pověděla úplně všechno.“

V průběhu několika dalších dní jsem se mu snažila vylíčit všechno, co jsem věděla o Úchylově minulosti včetně jeho matky, otce i pilotky vrtulníku. Gary mě často přerušoval a dával mi podrobnější otázky aobčas jeho tělo napjatě ztuhlo, když se ke mně nakláněl, ale dával si pozor, aby udržel klidný hlas anechal mě vyprávět mým vlastním tempem. Když jsme mluvili o znásilňování nebo Úchylově rozvrhu asystému trestů, pevně rukou svíral pero, když si dělal poznámky, ale dokázal udržet neutrální výraz.Polovinu času jsem se na něj nemohla podívat. Koukala jsem do zdi, počítala praskliny a recitovalazneužívání, jako kdybych vypočítávala ingredience do nějakýho pekelnýho receptu.

Mamka trvala na tom, že při těch rozhovorech bude vedle mě, a otčíma většinou poslala pro kávu – vživotě jsem na nikom neviděla takovou úlevu. Když jsem po nějaký Garyho otázce jen na okamžikzaváhala, mamka vyskočila a vykřikovala, že jsem unavená, nebo bledá, a navrhovala, že zavolá doktora,ale já myslím, že to ona byla bledá, zvlášť když jsem vyprávěla o znásilňování. Zvykla si mě pevně balitdo deky. Čím tvrdší slova, tím jako by se víc pokoušela jim zabránit, aby ze mě vyšly. Nestála jsem otakovou pozornost, ale uvědomovala jsem si, že se cítí strašně bezmocná, když musí poslouchat, jakýmpeklem jsem prošla, a jestli jí to udělá dobře… Navíc jsem neměla dost síly s ní bojovat.

Třetí den v nemocnici mi Gary pověděl, že to, jak byl srub uzpůsobený, je pomohlo přesvědčit, že jimříkám pravdu, a byl si dost jistý, že Koruna nevznese žádný obvinění. Diane přestala docházet a Gary miřekl, že se vrátila do Clayton Falls, aby se postarala o „ostatní aspekty vyšetřování“.

Snažila jsem se být trpělivá, když po mně Gary chtěl, abych mu jednu a tu samou věc popisovala pořáddokola, protože jsem věděla, že mají potíž Úchyla identifikovat. Nijak jim nepomohlo, že neměl otiskyprstů. Získali nějakou DNA, ale Gary povídal, že to je k něčemu jedině tehdy, když to mají s čím porovnat,

jenže v systému se žádná shoda nenašla. Úchylův obličej moc dobře nevypadal, když zůstal ležet vkovovým přístavku, tak ho vyfotili a retušovali na počítači, ale nějak se jim nedařilo získat vodítka, sekterýma by se dalo pracovat. Když jsem se optala na zubní záznamy, Gary prohlásil, že nejsou průkazný.Ani dodávka jim nepomohla. Byla kradená, stejně jako značky z další dodávky. Zmizela z parkoviště místní

samoobsluhy, která nemá bezpečnostní kameru.

„Myslíte, že zjistíte, kdo to byl?“ zeptala jsem se jednoho dne. „Nebo kdo byly ty další dívky, co jimublížil?“

„Všechno, na co si dokážete vzpomenout, nám může pomoct.“

Posadila jsem se, abych se mu mohla podívat přímo do obličeje. „Nepoučujte mě jako nějaká učebnicepolicejního vyšetřování – mě zajímá váš názor. Co si doopravdy myslíte.“

„Upřímně řečeno, nevím, Annie. Ale udělám všechno, co je v mých silách, abych pro vás získal odpovědi.Zasloužíte si to.“ V očích mu plála rozhodnost, jakou jsem tam předtím neviděla. „Bylo by o hodně

jednodušší, kdyby tady vaše matka nebyla, když spolu mluvíme. Vadilo by vám to?“

„Ne. Je pěkně těžký mluvit o tom všem před ní.“

Mamka si byla zakouřit, a když se vrátila, Gary nadhodil: „Myslím, že by bylo lepší, kdybych výslechy vedl

sám, Lorraine.“

Vzala mě za ruku a prohlásila: „Annie by u sebe měla mít rodinu.“

„Příliš tě to rozrušuje, mami.“ Stiskla jsem jí ruku. „Já budu v pořádku.“

Přejížděla pohledem od Garyho ke mně a zase zpátky.

„Jestli to tak chceš, králíčku Annie, ale Wayne a já budeme sedět hned za dveřmi, kdybys náspotřebovala.“

Příštích pár dní, když mě zrovna nevyslýchal Gary nebo do mě nešťouchali doktoři, mám jako v mlze. Bylo

nepříjemný, že mě nechtěli propustit a tvrdili, že jsem mimo jiný dehydrovaná. Po zhroucení na policejnístanici a mojí reakci na nemocnici si doktoři dělali starosti, že bych mohla sama sebe ohrozit, a chtěli simě tam nechat na pozorování. Po několika divokých nočních můrách a dalším záchvatu paniky, kterývyvolal můj rozhovor s Garym, si však začali hrát s dávkama – lítala jsem nahoru dolů a bylo pořádobtížnější rozlišit sny od skutečnosti. Slyšela jsem plakat dítě a myslela si, že je moje, nebo jsem seprobudila, nade mnou se skláněl doktor a já ho v panice, že je to Úchyl, odstrčila. Jak moje poslednísebeovládání odplývalo pod vlivem drog, co mi dávali, zase jsem žila v hrůze.

Právě v době nekonečnýho zmatení neustálých otázek, přeúzkostlivý matky a léky posedlých doktorůdošlo k tomu divnýmu setkání s Lukem. Christina toho byla ušetřená, protože zrovna byla na plavbě poStředozemním moři. Přijela i teta Val a donesla obrovskou kytici, ale mamka jí povolila jen patnáct minutnezávazných řečí, než jí řekla, že si potřebuju odpočinout. Vlastně mi teta Val přišla lidštější než obvykle,dokonce se mě ptala, jestli by mi nemohla něco přinést, „cokoli budu chtít. Musela ale zřejmě říct něco,co mamku naštvalo, protože pak jsem ji znova viděla teprve po návratu domů.

Byla jsem v nemocnici asi osm dní, když mamka a Wayne zamířili zpátky do Clayton Falls – hotel pro něbyl moc drahý. Když odjeli, uvědomila jsem si, že jsem mamku, policajty a doktory nechala rozhodovat otom, co je pro mě nejlepší. Bylo načase, abych udělala taky pár vlastních rozhodnutí.

Příští ráno jsem zarazila sestřičku, když se mi chystala dát další léky. Zavolala doktora a ten mi řekl, žebuďto je budu brát, anebo budu souhlasit s léčbou u cvokaře. Zatím jsem to odmítala, ale pak už bych

byla souhlasila se vším, jen abych se tam odtud dostala.

Byli moc malá nemocnice na to, aby měli vlastní psychiatrický oddělení, tak povolali nějakýho kluka, cosnad zrovna čerstvě vylezl ze cvokařský školy. I když byly jeho otázky směšný, snažila jsem se, abychpůsobila jako zdravá, přesto se mi dařilo prolít dostatek slz, aby si nemyslel, že se se svým zážitkemvypořádávám až moc lehko. Radši bych chodila po žhavým uhlí, než abych tomu klukovi vykládala, jak se

doopravdy cítím.

Doktoři mi nedovolili číst noviny a z nudy jsem začínala být protivná. Gary mi začal nosit módní časopisy,když si se mnou přišel promluvit. Asi to dělal z pudu sebezáchovy.

„Chcete, abych vám vystřihovala módní obleky?“ optala jsem se ho, když mi podával první časopis.

Ušklíbl se a hodil na postel pár čokoládových tyčinek. „Tu máte, snad na chvíli dokážou zaměstnat tu vašiproříznutou pusu.“

Taky mi začal nosit kávu s kapkou horký čokolády a jednou mi přinesl knihu křížovek. Když přišel s dárky,jeho otázky mi tolik nevadily. Vlastně se stával světlým okamžikem mých dní. Nebylo na škodu, že měl tak

tichý a příjemný hlas. Někdy jsem prostě zavřela oči a jenom se soustředila na ten hlas. Řadu otázekmusel opakovat víc než jednou, ale nikdy nezněl otráveně – pobaveně, to jo, ale ne otráveně.

Když jsem ho požádala, ať mi vysvětlí svoji práci a hodnost, pověděl mi, že má pod sebou jednohoseržanta, dva desátníky a několik konstáblů. Takže je šéf, ne celý kanceláře, ale jednotky závažnýchzločinů, a to bylo uklidňující. Vždycky zmlkl, když jsem se ho podrobně vyptávala na vyšetřování, i když

prohlašoval, že mi poví, až budou mít „konkrétní informace“.

Jednou přišel na konci sezení se cvokařem a hned se otočil k odchodu, ale řekla jsem mu, ať zůstane.Cvokař povídal: „Domníváte se, že byste mohla pociťovat hněv vůči tomu muži, který vás unesl?“ Gary zajeho zády povytáhl obočí a musel bojovat, aby se nerozchechtal.

Po dvou týdnech doktorů, nemocniční péče a rázování po mým pokoji mi ten cvokař dal konečný posudek

a prohlásil, že nevidí důvod, proč bych nemohla domů, ale doktoři ještě budou ten posudek musetvyhodnotit, než mě propustí. Neměla jsem o nic víc svobody než v horách.

Cvokař údajně prohlásil, že moje činy byly „konzistentní“ s prodělaným traumatem, a Koruna oficiálněrozhodla, že proti mně nevznese obvinění. Zřejmě ten pitomeček nakonec přece jen k něčemu byl. Od doktorů ale pořád ani slovo, kdy mě pustí.

Gary mi pověděl, že Kanadská královská jízdní policie věnuje mýmu případu soustředěnou pozornost,protože se potřebujou dozvědět co nejvíc o Úchylovi, nejenom aby vyřešili případ, ale i kvůli dalšímvyšetřováním. Občas jsme si dali pauzu od hovoru o horách, a místo toho mi vykládal o událostech vesvětě, nebo jsme jen tak seděli a luštili společně křížovky. Tak plynuly dny po dobrozdání od cvokaře.

„Musíte mě odsud dostat,“ naléhala jsem na Garyho, když jednou ráno vtančil do nemocničního pokoje anesl dvě kafe. „Cvokař řekl, že můžu domů, ale doktoři se k ničemu nemají, a já se z toho zblázním.Jednají se mnou jako s nějakým mizerným vězněm. Já jsem přece oběť – jsou to všechno nesmysly.“

Postavil kafe na noční stolek a s rozhodným přikývnutím vykročil ze dveří. Za půl hodiny mi stál u postele.

„Musíte to vydržet ještě jednu noc. Ráno budete venku.“

Vytáhla jsem se do sedu a optala se: „Nezastřelil jste kvůli tomu nikoho, že ne?“

„Nic tak drastického. Jen jsem jim trochu zatopil pod zadkem.“

Cosi mi napovídalo, že šlo o víc, ale než jsem mohla naléhat na podrobnosti, vzal z nočního stolku knihukřížovek, poskládal se na židli a prohodil: „Hmm, asi nakonec nejste zase tak moc chytrá – tuhle jste

nemohla vyluštit, co?“

„Počkat, přišel jste sem a vyrušil mě, předtím mi to šlo docela dobře.“

Jak si natahoval dlouhý nohy před sebe a překřížil je v kotnících, zachytila jsem mu v obličeji pousmání adošlo mi, jak skvěle se mu povedlo změnit téma.

Mamka mi v nemocnici řekla, že můj dům pronajali, a já byla hrozně šťastná, když jsem slyšela, že neníprodaný. Takže mě ani nenapadlo, že nemám kam jít, dokud mi Gary nepověděl, že mě propustí.Uvažovala jsem, že bych poprosila Christinu, jestli bych nemohla zůstat u ní, ale její loď ještě nebylazpátky v přístavu. Potom zavolala mamka, že si pro mě jedou. Věděla jsem, že to bude děsná scéna, až jípovím, že nechci bydlet v přívěsu, tak jsem si řekla, že se s tím nějak vypořádám, až se dostanu domů.

Ráno, když mě propouštěli, nás Gary varoval, že venku pravděpodobně čekají fotografové, a navrhl, aťjdeme zadem, ale Wayne a mamka přišli hlavním vchodem a mamka nikoho neviděla. Samozřejmě že v tu

sekundu, kdy jsme vystrčili nos, se na nás vrhla celá smečka. Mamka šla přede mnou a prosila média,„ať nám poskytnou trochu času“. Bylo ji však sotva slyšet, když jsme se propracovávali povykujícímdavem.

Zastavili jsme u pumpy hned za Port Northfieldem a mamka šla dovnitř zaplatit, zatímco Wayne tankoval.Já se schovávala na zadním sedadle. Když se mamka vrátila do vozu, hodila přes opěradlo noviny,zavrtěla hlavou a odfrkla si: „Někdo moc mluvil.“

NEZVĚSTNÁ REALITNÍ MAKLÉŘKA PROPUŠTĚNA Z NEMOCNICE! Pod titulkem na první stránce byla mojestará fotka z práce. Zatímco Wayne odjížděl od pumpy, já v šoku četla dál. „Nejmenovaný zdroj“ jeinformoval, že mě dnes propouštějí z nemocnice. Rotný Gary Kincade z Clayton Falls uvedl, že nejsemvyšetřována, že jsem statečná mladá žena a že policie pilně pracuje na identifikaci zemřelého pachatele…

Nikdy jsem policii neřekla jméno miminka, ale někdo novinám prozradil, že jsem měla dítě, protože článek

citoval vyjádření odborníka o tom, jaký účinek na mě mohla smrt dítěte mít. Hodila jsem noviny napodlážku a dupla na ně.

DVACÁTÉ DRUHÉ SEZENÍ

To je skvělý, že jste si na mě dneska udělala čas, doktorko. Kdybych na tu poslední šlamastyku muselaještě nějaký čas zůstat sama, tak už byste mě navštěvovala ve cvokhauzu. I když na druhou stranu je totam doprčic asi daleko bezpečnější. Určitě jste mě zase viděla ve zprávách. Kdo taky sakra ne?

Před pár dny večer jsem vytáhla tu svoji starší fotku, co měl Úchyl. Nezdálo se, že by na ní byly nějakýstopy po připínáčkách, a já zaboha nemohla přijít na to, proč bych zrovna tuhle fotku měla mít vkanceláři. Ať jsem se snažila sebevíc zaměřit na to, kde jinde se mohla vzít, pořád se mi v hlavěvybavoval obraz Úchyla, jak ji drží jako vítěznou cenu.

Příští ráno jsem vyrazila běhat. Na konci svojí příjezdový cesty jsem zahnula doprava na silnici, a kdyžjsem běžela kolem bílý dodávky, co byla zaparkovaná u kraje, zavolala jsem na Emmu, která utíkalapřede mnou, aby počkala a nepřebíhala přes silnici.

Soustředila jsem se na to, abych ji zastavila, takže jsem si ani nevšimla, že se dvířka dodávky otevírají.Když jsem ji míjela, zachytila jsem koutkem oka rozložitou postavu v černým oblečení a lyžařský masce,jak po mně skočila. Zvrtl se mi kotník, když jsem uhýbala, a noha mi podklouzla na volným štěrku. Tvrdějsem dopadla na okraj silnice a kousla se do jazyka, jak mi cvakly zuby, a odřela jsem si ruce o drsnou

dlažbu.

Když jsem se škrábala do stoje, nějaká ruka mě popadla za kotník a táhla mě zpátky. Zatínala jsem rucedo dlažby a pokoušela se uvolnit si nohu ze sevření. Na chviličku jsem se osvobodila, dostala se na kolena

a chystala se utýct. Vzápětí mi velká ruka překryla ústa a druhá paže se mi omotala kolem hrudníku,zvedla mě do vzduchu a přitáhla mě zády k silnýmu tělu. Ruka na rtech mi tiskla hlavu k rameni a tadruhá mi vytlačila vzduch z plic. Ten chlap začal couvat. Paty se mi táhly po dláždění. Emma upalovala po

silnici a štěkala.

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem bojovat, ale byla jsem úplně ochromená strachem. Viděla jsem, jak seÚchyl usmívá, a cítila, jak mi jeho pistole tlačí do zad.

Byli jsme u dodávky. Ten muž přenesl váhu na jednu nohu a popadl mě pevněji, jako by se chystalnastoupit. Vybavila jsem si Úchyla, jak za mnou zavírá dveře, obchází auto zepředu, nastupuje

Soustřeď se, sakra! Máš jen sekundy, jen pár sekund. Nedovol, aby tě dostal do dodávky.

Kousla jsem do ruky, která mi zakrývala ústa, a vykopla nohama dozadu. Uslyšela jsem zaúpění. Vráželajsem lokty, kam to jen šlo, a zřejmě se mi podařilo zasáhnout čelist. Pustil mě tak prudce, že jsem senatáhla, tvrdě přistála na okraji vozovky a uhodila se do spánku. Bolelo to jako čert, ale překulila jsem sena záda. Když po mně ten chlápek sáhl, začala jsem ječet tak hlasitě, jak jsem dokázala, a podařilo se miho kopnout do břicha. Zaúpěl, ale pořád se po mně sápal.

Kutálela jsem se ze strany na stranu, odrážela jeho ruce a vřískala: „POMOC! POMOZTE MI NĚKDO!“

Slyšela jsem vrčení a štěkání. Muž se narovnal.

Emma ho držela za nohu a on se po ní oháněl. „NEDOTÝKEJ SE MÝHO PSA, TY HAJZLE!“

Byla jsem pořád ještě na zemi, ale napřáhla jsem loket a tvrdě mu ho vrazila do rozkroku. Zlomil se vpůli,zapotácel se dozadu, bručel a lapal po dechu, a pak padl na kolena.

Po mý levý straně nějaká ženská křičela: „Nechte ji na pokoji!“

Muž se vyhrabal na nohy a pokusil se dostat kolem mě k dodávce, ale Emma ho pořád držela za kalhoty.Já ho popadla za druhou nohu. Obě nás setřásl a vylezl do auta. Emma jen taktak uhnula z cesty, když se

rozjel po silnici, až pneumatiky kvílely Pokusila jsem se přečíst jeho značku, ale nemohla jsem zaostřitoči, a on jel moc rychle.

Můj dech zněl, jako kdyby mě škrtili. Vyškrábala jsem se na kolena a ohlídla se přes rameno.Zaznamenala jsem souseda, jak k nám utíká přes ulici s telefonem v ruce. Vidění se mi rozostřilo a upadla

jsem zpátky na chodník.

„Je v pořádku?“

„Policie je na cestě.“

„Ach Bože, co se stalo?“

Chtěla jsem těm hlasům odpovědět, ale tělo se mi nekontrolovatelně třáslo, dýchala jsem prudce apřerušovaně a pořád jsem jasně neviděla. Emmin kožíšek mě lechtal na obličeji a její horkej jazyk miolizoval tváře. Někdo ji odtáhl a ženskej hlas se tázal: „Můžete mi říct své jméno?“

‚Annie. Jmenuju se Annie.“

„Dobře Annie, pomoc je na cestě, jenom vydržte.“

Sirény Uniformy Někdo přese mě hodil deku. Odpovídala jsem na otázky útržkovitě.

„Muž… černý šaty… bílá dodávka.“

„Kde to bolí, Annie?“

„Zkuste se několikrát zhluboka nadechnout.“

„Zpevníme vám krk.“

„Můžete nám říct své datum narození?“

Ruce na mým těle. Prsty na zápěstí. Vykřikovaná čísla. Když mě pokládali na nosítka a připevňovali,

poznala jsem jeden hlas.

„To je moje neteř, pusťte mě.“ Tetina ustaraná tvář se nade mnou sklonila. Popadla jsem ji za ruku a poobličeji se mi koulely slzy.

Teta Val se mnou jela do nemocnice.

‚Annie, všechno bude v pořádku. Mark volá tvoji mámu, aby za námi přišla do nemocnice, a Emmu vezmek nám domů.“ Potom už si toho moc nepamatuju, jen pocit, že jedeme rychle, a jak se jí držím za ruku.

V nemocnici jsem zase začala hyperventilovat – moc lidí tam hlučelo, děti brečely, světla zářily, sestry sevyptávaly – tak mě dali na pokoj s dohledem, než přijde doktor, ale pořád jsem viděla policajty, jak vchodbě zpovídají sestřičky a tetu.

Začala jsem počítat stropní dílce. Přišla nějaká ošetřovatelka a chtěla, abych jí zmáčkla ruku, a pak mizměřila tlak a prohlídla zorničky. Pořád jsem počítala.

Když doktor konečně přišel a zas se mě vyptával na to samý, dál jsem počítala. Když mě odvezli narentgen, počítala jsem přístroje. Když mě dopravili zpátky do pokoje a dovnitř přišli poldové se svejmaotázkama – co měl ten chlap na sobě, kolik asi měřil, co za značku byla ta dodávka – počítala jsemrychlejc. Když ale vešel velkej ošetřovatel a najednou se natáhl po my paži, začala jsem ječet.

Všem nařídili, aby opustili pokoj. Doktor požádal sestru, ať „okamžitě a z fleku“ sežene krizovej tým.Zavřela jsem oči a počítala údery svýho zběsile uhánějícího srdce a oni si zatím nade mnou něco říkali.Někdo mi dal injekci. Další řeči, který jsem nesledovala. Prsty mi stiskly zápěstí a počítaly pulz. Já takypořád dál počítala.

Uslyšela jsem klapání podpatků v chodbě a pak mamčin hlas, ale soustředila jsem se na počítání.

Jedna, dva, tři…

Když jsem otevřela oči, mamka a teta Val stály u okna zády ke mně a tiše si povídaly.

„Mark mě vezl pro výsledky laboratorních testů a uviděli jsme dav. Prostě tam ležela…“ Teta zavrtělahlavou. „Musela jsem se k ní protlačit. Během minutky tam byl tisk, asi sledovali sanitku. Jen se na ně na

všechny tam venku podívej.“

„Co jsi jim řekla?“ vyptávala se mamka.

„Tisku? Neřekla jsem jim nic. Zabývala jsem se Annie, ale Mark jim na pár otázek odpověděl.“

„Mark?“ Mamka si povzdechla. „Val, musíte být opatrní, co těm lidem říkáte. Nikdy nevíš, jak -“

Odkašlala jsem si, a tak ke mně otočily hlavy. Začala jsem brečet.

Mamka se ke mně vrhla a omotala mě pažema. Vzlykala jsem jí do ramene.

„Měla jsem hrozne jstrach, mami, děsnej strach.“

Než se doktor vrátil, uklidnila jsem se. Snáz tak zjistili, že nemám nic zlomenýho, zato spoustu podlitin,

ran a odřenin, nemluvě o šílený bolesti hlavy. Byla jsem v šoku z kombinace bolesti a hrůzy. Pěknásračka.

Jejich hlavní starostí bylo případný poranění hlavy, jak jsem se bouchla do spánku, tak si mě tam chtělinechat přes noc. Krizovej tým mě taky chtěl ráno znova vyšetřit a udělat mi posudek. V noci za mnouchodila co pár hodin sestra kvůli možnýmu otřesu mozku, ale většinou jsem byla vzhůru, tuhla pokaždý,když jsem v chodbě zaslechla kroky, a škubala sebou při každým hlasitějším zvuku. Občas jsem jenkoukala na subtilní obrys mamky, která spala vedle na lehátku, a počítala jsem její nádechy.

Moje poslední štace v nemocnici mě poučila, že když se budu vzpírat, jen si vysloužím delší pobyt, takjsem spolupracovala, když příští ráno dorazil krizovej tým, aby posoudil moji emoční stabilitu. Hlavněchtěli vědět, jakej druh podpory očekávám, až se dostanu ven. Řekla jsem jim, že pravidelně chodím kpsychiatrovi, a oni mi dali pár krizovejch telefonních čísel a seznam podpůrnejch skupin.

Rozhodli se, že jsem dostatečně vyrovnaná, abych mohla mluvit s policajtama, tak jsem je poinformovala,

jak nejlíp jsem uměla – ne, neviděla jsem jeho obličej, ne, nestihla jsem si všimnout poznávací značky,ne, nevím, proč se na mě sakra nějakej blbec vrhnul.

Myslela jsem si, že zaříděj nějaký celodenní hlídky, ale mohli mi slíbit nanejvýš občasný projetí policejníhovozu a zařízení zvláštního alarmu, co bude zvonit přímo u nich na stanici. Připomněli mi, abych s sebou

všude nosila mobil, vyhýbala se zaparkovanejm dodávkám – no ne! – a „všímala si svého okolí“, a abych

se snažila žít svůj život, zatímco oni povedou vyšetřování. Jakej život? Můj život jsou přece tyhle sračky.

Doktoři řekli, že jsem natolik v pořádku, aby mě mohli pustit, ale měla bych mít někoho, kdo na měpříštích čtyřiadvacet hodin dohlídne. Mamka naléhala, abych jela k ní domů, a já byla pořád tak vyděšená,

a navíc ztuhlá a bolavá, že jsem po tom nápadu jen skočila. Mamka strávila den sledováním televize nagauči vedle mě, nosila mi led na podlitiny a nespočetný hrnky čaje. Nijak mi nevadilo, že o mě pečuje.

Později strejda Mark přivezl Emmu a mamka ji dokonce pustila dovnitř do domu a nabádala ji, ať „hlídáAnnie“. A taky že mě hlídala. I když se o ni poslední den staral Mark, byla vůči němu ostražitá, štěkala přikaždým zvuku a vyla na mamku, kdykoli přišla do pokoje. Wayne zůstával stranou, aby jí poskytl čas, než

se usadí.

Tu noc spala mamka se mnou v posteli, jako když jsem byla dítě, ale jen ona si odpočinula. Po hodinách,kdy jsem pořád nemohla usnout, jsem se vyplížila do haly a s mobilem v ruce a Emmou v patách sizalezla do skříně. Gary, jedinej polda, se kterým bych byla chtěla mluvit, se to ráno, co mě ten chlapnapadl, ani další den neukázal. Ptala jsem se po něm, když jsem byla v nemocnici, ale řekli mi, že zasenení ve městě. Když jsem byla ve skříni, zkusila jsem mu zavolat, ale jeho mobil měl zapnutou hlasovou

schránku.

Tělo mě bolelo. Stočila jsem se ve skříni, jenže tentokrát jsem se pořád necítila bezpečně a furt jsem sijen opakovala: „Budu vůbec někdy zase v bezpečí?“ Nakonec jsem usnula a v nočních můrách mě

pronásledovala bílá dodávka.

Po prvním návratu domů jsem často chodila na policejní stanici v Clayton Falls, abych prošla snímkypachatelů, ale po měsících prohlížení fotek zlejch ksichtů, kdy jsem Úchyla nenašla, jsem to vzdávala.

Policejní podobizna Úchyla byla všude v televizi a v novinách, dokonce i na webu Kanadský královský

jízdní policie, věnovaným neidentifikovaným tělům, ale pro mě to byl prostě obrázek mrtvýho. Sakra, ikdyby to vypadalo jako on, tak Úchyl byl zatraceně dobrej v tom, jak se pohybovat, aniž si ho někdo

všimne.

Zjistili, že srub a okolní pozemky byly zakoupený hotově několik měsíců před mým únosem, ale nenížádnej důkaz, že ten chlápek, co to koupil, vůbec existuje – žádná kreditka, řidičák ani nic. Úchyl muselmít falešný doklady. Dokonce si zřídil pod falešným jménem i bankovní účet kvůli placení daně znemovitosti, ale nikdo v bance se na něj nepamatoval.

Původní majitel se s kupcem nikdy nesetkal, protože šlo o privátní transakci zprostředkovanou právníky zClayton Falls. Byl potřeba jen jeden podpis a právník snad musel mít vlčí mlhu, protože kupce vůbecnedokázal popsat. Omlouval se, že ten měsíc dělal šedesát smluvních případů, a já si říkala, jestli vůbecpožádal o nějaký doklady.

Gary mi zavolal pár dní potom, co mě ten chlápek na ulici přepadl – byla jsem pořád ještě u mamky – a

povídal, že alarm už nainstalovali a že je mu líto, že nemohl zavolat dřív. Pracoval na případu v rybářským

táboře na severu a měl tam jen vysílačku. Znova jsme všechno podrobně probrali. Pak se mě zase zeptal

na tu zatracenou fotku, a když jsem mu řekla, že jsem na to pořád ještě nepřišla, jen něco zabručel apokračoval. Pověděl mi, že kvůli tomu, že mě Úchyl sledoval, si původně mysleli, že je místní, ale teďuvažujou o tom, že mohl bydlet v nějakým hotelu a do Clayton Falls dojíždět.

„Všechny víkendy za poslední měsíc, jsem strávil tím, že jsem ukazoval fotku jeho těla ve všech hotelecha motelech v půlhodinovém poloměru kolem města,“ vykládal Gary.

Clayton Falls leží v centrální části ostrova, takže musel pokryt pěkně velký území.

„Proč prostě do těch hotelů nepošlete fax? A jak to, že to děláte vy? To nemáte konstábly, který byste

tam poslal?“

„Zaprvé, když pošlu fax, je velká pravděpodobnost, že na druhé straně skončí v koši. Přes zimu máspousta personálu volno, ale teď, ve špičce turistické sezóny, se zaměstnanci vracejí a já s nimi chcimluvit osobně. Zadruhé, nikoho jiného neposílám, protože ostatní pracují na aktivních případech. Většinou

to dělám ve svém volném čase, Annie.“

Zapůsobilo to na mě a připadala jsem si hloupě, že zatímco večer co večer sedím před televizí, on venkušlape dlažbu a pátrá. Napadlo mě, že možná proto není ženatej.

„Počítám, že vaše přítelkyně mě musí fakt nenávidět,“ prohodila jsem. Chvilku mlčel a já cítila, jak mirudnou tváře, a byla jsem ráda, že nemůže vidět můj obličej.

„Vím, že vás ten postup zklamal, ale teď po druhém pokusu o únos, bys c, myslím, mohla zajít na stanicia podívat se ještě na nějaké fotografie.“

Pořád jsem si připadala jako idiot kvůli ty nezodpovězený otázce na přítelkyni. „Takže si myslíte, že ten,co mě napadl, má nějakou spojitost s Úchylem?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že je důležité, abychom vzali v úvahu všechny možnosti.“

„Co to znamená?“

„Několik věcí na tomhle případu neodpovídá typickému profilu. Jako třeba ta vaše fotka – musíme pořáduvažovat o tom, jak se k ní dostal a proč ji potřeboval, když měl tolik snímků, které nafotil sám. Pokudnám budete moct označit nějakého podezřelého, pak zbytek už doufejme zapadne na místo.“

Slíbila jsem, že tam zajdu příští den.

To ráno, kdy mě Gary poprvý navštívil v nemocnici, mi hodně utkvělo v paměti, doktorko. Byl „v terénu“,ať už to znamená cokoli, a měl na sobě džíny a černou větrovku s logem Kanadský královský jízdnípolicie. Dokonce měl na hlavě baseballovou čepici. Optala jsem se ho, jestli má všecky obleky v čistírně,ale pravda je, že jsem si myslela, že vypadá hustě. I když si z něj dělám srandičky kvůli jeho parádním oblekům, tenhle chlápek v sobě má něco, co vám říká, že s ním si nikdo zahrávat nebude.

Včera jsem ještě přespala u mamky, ale když jsem ji slyšela, jak se celou noc hádá s Waynem – od mýhoposledního pobytu v nemocnici pije jako duha tak mě pak zase ve snu pronásledovala bílá dodávka, jenže

tentokrát noční můra končila dobře – jakýsi muž mě chránil v náručí. Když jsem se vzbudila, uvědomilajsem si, že šlo o Garyho náručí. Připadala jsem si děsně provinile. Chci říct, že je tady Luke, co se toliksnažil a byl moc trpělivej, a já mám sny o policajtovi, kterej mu jednu dobu dělal ze života pěkný peklo.

Občas si přeju, aby Gary mohl chodit všude se mnou jako tělesnej strážce. Pak si v duchu nakopu zadek,protože vím, že mi nikdo trvalej pocit bezpečí dát nemůže. Je to zvláštní, protože s Lukem jsem sevždycky cítila bezpečně, ale to byl jinej druh bezpečí – takový klidný, jednoduchý bezpečí. U Garyho nicnepůsobí jednoduše.

Když jsem se dneska ráno vrátila domů, provedla jsem s Emmou obhlídku okolí, uskakovala před každým

stínem a pak jsem trilionkrát zkontrolovala alarm. Abych se trochu rozptýlila, prohlídla jsem si znova tubrožuru výtvarný školy, o který jsem vám vykládala. Je v Rocky Mountains a je to tam moc hezký – tak

jsem si vždycky představovala, že vypadá Harvard. Dokonce jsem si stáhla pár věcí z jejich webovek.

Bůhví proč. Jediný, co mi zbylo z toho, na čem mi záleží, je můj dům, a i když jsem podělaná až za ušima,

museli by mě zavřít do blázince, kdybych ho prodala kvůli tomu, abych si splnila dětskej sen. Co kdybych

to zkusila, a nikam to pak v umění nedotáhla?

S tím radši tohle sezení ukončíme, doktorko. Musím se cestou domů ještě zastavit na stanici u poldů aprohlídnout si tam další fotky. Aspoň budu mít dobrou omluvu, proč večer Garymu zavolat.

DVACÁTÉ TŘETÍ SEZENÍ

Promiňte, že jsem se na tohle sezení objednala na poslední chvíli, doktorko, ale v těch několika dnech sestalo tolik příšerností, že jsem prostě nemohla čekat, až dojde na naši pravidelnou schůzku.

Když jsem odsud minule odjížděla, zamířila jsem rovnou na policejní stanici v Clayton Falls a strávilahodinu prohlížením fotografií. Právě jsem toho chtěla nechat, protože mě už pekelně bolely záda a všecky

ty úchylové začínali vypadat stejně, jen jeden chlápek mi připadal povědomej, ale pak jsem si vybavila,že jsem jeho fotku viděla nedávno v novinách. Potom jsem si vzpomněla na Garyho, jak kolem dokolaukazuje tu retušovanou podobu, a přinutila jsem se pokračovat. Málem jsem přelistovala poslední obrázek

chlápka s vyholenou hlavou a velkou bradkou, ale něco na jeho bezelstným modrým pohledu, asi tenprotiklad v porovnání se zbytkem obličeje, mě upoutalo a podívala jsem se pozorněji.

Byl to on.

Po těle mi vyrazil studenej pot a vidění se mi rozostřilo. Abych neomdlela, odtrhla jsem pohled a opřela se

čelem o stůl. Soustředila jsem se na hystericky bušení svýho srdce, párkrát se zhluboka nadechla a dorytmu těch nádechů jsem si opakovala Je mrtvej… je mrtvej… je mrtvej. Když se mi vidění vyjasnilo asrdce zpomalilo, podívala jsem se znova na jeho obrázek.

Mávla jsem na jednoho poldu, aby přišel, a když jsem mu řekla, co jsem našla, zavolal Garyho na mobil.U žádný z fotek nebylo jméno a policajti nechtěli odpovědět na žádnou moji otázku, tak jsem trvala na

tom, že musím mluvit s Garym.

„Nechápu, proč mi nikdo nechce říct, kdo to je – má přece záznam. Strávila jsem hodiny prohlížením těchmizernejch fotek, tak to nejmenší, co můžou udělat, je říct mi jeho jméno.“

„Je skvělé, že jste identifikovala jeho podobu, Annie, ale nejprve si musíme tu informaci ověřit. Nechci,

abyste se na to upnula, a pak se zjistilo, že to není ten pravý -“ „Je to on. Strávila jsem s ním celej rok“

„Ani na vteřinu o tom nepochybuju a zavolám vám hned, jak o něm všechno zjistím. Zatím jeďte domů atrochu si odpočiňte, dobře? Potřebuju, abyste mi napsala seznam všech lidí, o kterých si myslíte, že by

vám mohli chtít ublížit.“

„Nikdo takovej není, už jsem to dělala pro svoji cvokařku, zapsala jsem tam každýho zatracenýho člověka,kterýho znám. Úchyl musel mít nějakýho přítele, kterej-“

„Na tom právě pracuju. Teď jeďte domů a pošlete mi ten seznam, co jste sepsala. Brzy si promluvíme.“

Příští den jsem chodila po domě a čekala, až Gary zavolá, což neudělal, ani nebral mobil. Pár hodin jsemzabila uklízením a pak jsem stránku po stránce procházela všecky starý noviny, jak jsem byla zvědavá natoho chlapa, kterýho jsem našla na fotce na policejní stanici. V úplně posledních novinách jsem si všimlatitulku o „nedávno propuštěném zločinci, hledaném v souvislosti s vykradením skladu“ a článek sipřečetla. Jen co jsem došla ke jménu, věděla jsem, o koho jde. Byl to mámin nevlastní bratr. Podle datajsem poznala, že ho propustili před několika týdny, a zajímalo by mě, jestli o tom mamka ví, nebo jestli jíto mám říct. Celý odpoledne jsem vážila pro a proti, že bych to byla já, kdo ji upozorní. V pět už jsem byla

jak veverka na spídu, a když mamka zavolala a pozvala mě na těstoviny, řekla jsem ano.

Večeře nebyla špatná, ale když jsme dojedli a já pořád hloubala, jestli jí tu novinku o jejím nevlastním

bratrovi mám říct, mamka začala mluvit o nějaký holčičce, co se ztratila v Calgary. Řekla jsem jí, že o tomnechci nic slyšet. Pokračovala bez mrknutí o tom, jak její matka prosila v televizi, aby se dcera vrátila, alemamka si myslí, že s tiskem neumí správně zacházet.

„Je na ně hrubá – jestli chce, aby jí pomohli dostat dceru zpátky, radši by měla změnit postoj.“

„Reportéři se dokážou chovat pěkně hnusně, to přece víš, mami.“

„Tisk je právě teď ten nejmenší z jejích problémů – policie vyslýchá otce, údajně měl bokem nějakoupřítelkyni. Těhotnou přítelkyni.“

„Mami, můžeme toho nechat?“

Otevřela pusu, ale než se do toho mohla znova pustit, vyhrkla jsem: „Viděla jsem Dwightovu fotku v

novinách.“

Sklapla a zůstala na mě koukat.

„Tvýho nevlastního bratra. Propustili ho, mami, ale hledají ho kvůli nějaký loupeži -“

„Budeš ještě něco jíst?“ Chvíli jsme si koukaly do očí.

„Promiň, jestli jsem tě vyvedla z míry, jen jsem si myslela

„Ještě trochu omáčky?“ Její obličej nevyjadřoval žádnou emoci, ale ruce, který trhaly ubrousek, toho

hodně prozrazovaly.

„Ne, mám dost. Stejně mám žaludek jako na vodě, protože jsem dneska na policejní stanici identifikovala

jednu fotku. Gary mi zatím nechce povědět jméno, ale pátrá po minulosti toho chlápka – říkal, že bude mít

brzy víc informací.“

Mamka chviličku mlčela, přikývla a pak povídá: „Dobře. Tak už bys to snad mohla hodit za hlavu, králíčku

Annie.“ Poplácala mě po ruce. Wayne vstal a šel si ven zakouřit.

Když odešel, řekla jsem: „No ještě ne tak docela. Gary si myslí, že mohl mít partnera a že to byl ten, co

mě tuhle přepadl.“

Mamka se zamračila. „Proč pro všechno na světě by tě měl Gary takhle děsit?“

„On mě nechce děsit. Je to kvůli tý mojí fotce, co měl Úchyl. Myslela jsem si, že mi ji vzal v kanceláři nebo

někde, ale Gary si klade otázku, proč chtěl zrovna tuhle, rozumíš? Dokonce chtěl, abych mu poslala tenseznam…“ Kruci! Ve snaze hájit Garyho jsem mamce nejenom pověděla o fotce, ale málem jsem jí vyblilai ten svůj zasranej seznam.

„Jaký seznam?“

„Jen taková blbost, co mi navrhla moje cvokařka – o nic nejde.“

„Když o nic nejde, tak proč to Gary chce? Co bylo na tom seznamu?“ Zatraceně. Ona se toho hned tak

nepustí.

„Jen pár lidí z mojí minulosti, který by na mě mohli mít vztek nebo něco.“

„Jako třeba kdo?“

Ani náhodou jsem jí nechtěla prozradit, že jsem tam napsala všecky lidi, co jsou mi blízko, tak jsem řekla:„Jen nějaký bejvalý kluci a pár starejch klientů. Jo, a ten záhadnej realitní makléř, proti kterýmu jsemsoutěžila o projekt.“

„Myslíš Christinu.“

„Ne, realitního makléře, co proti mně stál ze začátku.“

Oči se jí zúžily. „Ona ti to neřekla?“

„Kdo mi co neřekl?“

„Nechtěla bych vyvolávat nešváry.“

„No tak, mami – o co jde?“

„Myslím, že bys to měla vědět.“ Zhluboka se nadechla. „Pamatuješ se na moji přítelkyni Carol? No, tak jejídcera Andrea pracuje ve vaší kanceláři a přátelí se s Christininou asistentkou…“

„No a?“

„No a Christina byla v tom projektu celou dobu tvojí konkurentkou. Ona byla ten druhý realitní makléř.“

„Kdepak. Christina by mi to řekla. Developer si ji vybral proto, že jsem byla pryč.“

Mamka pokrčila rameny. „Myslela jsem si totéž, ale pak Andrea povídala, že Christinina asistentka pracuje

o víkendech na dokončení nabídky. Říkala, že dokonce viděla nějaký marketing, co Christina prodevelopera připravila.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Christina by se mnou nikdy takhle nevydrbala. Přátelé jsou pro ni důležitější než

peníze.“

„Když už mluvíme o penězích, slyšela jsem, že její manžel má nějaké finanční problémy. Ten dům, co jíkoupil, nebyl nijak levný, ale rozhodně se nezdá, že by se nějak brzdila v utrácení. Musí to být velmichápající muž – ona a Luke byli hodně pohromadě, když jsi byla nezvěstná.“

„Snažili se mě najít, tak samozřejmě trávili hodně času spolu. A Drew jí ten dům nekoupil, koupili hospolečně. A co je špatnýho na tom, že má ráda hezkej život? Christina si peníze tvrdě vydělává

„Proč jsi tak ublížená?“

„Ty naznačuješ, že mě Christina a Luke podváděli!“

„Nikdy jsem nic podobného neřekla – jen jsem ti pověděla, co jsem slyšela. Byla večer co večer vrestauraci, kolikrát až do zavírací hodiny. Což mi něco připomíná – víš, že v restauraci předtím, než jsi bylanezvěstná, to moc dobře nefungovalo? Wayne mluvil tuhle s barmanem dole v hospodě a ten zná Lukova

šéfa a říkal, že se dokonce mluvilo o tom, že by tu restauraci mohli zavřít, ale když jsi zmizela, byli vezprávách a všechno se to hezky obrátilo. Řekla bych, že z toho vyplynulo i něco pozitivního.“

Kuře Alfredo, na kterým jsem si pochutnala, mi teď jako betonová koule trčelo v žaludku.

„Musím jít do koupelny.“

Na minutu jsem si myslela, že budu zvracet, ale postříkala jsem si obličej studenou vodou, opláchla si hoa opřela si čelo o zrcadlo, než mě ten pocit přešel. Vzadu na krku jsem měla vlasy celý zpocený, tak jsemhrabala v zásuvce a našla růžovou gumičku do vlasů, kterou jsem si je stáhla. Když jsem vycházela z

koupelny, mamka si nalívala další pití.

„Budu muset jít, mami, díky za večeři.“

„Zavolej mi, jestli ještě něco zjistíš.“ Pohladila mě po zádech a dodala: „Jsem přesvědčená, že všechno

vyjde.“

Než jsem se dostala domů, nevolnost se proměnila v neklidnou energii, tak jsem se rozhodla, že si půjduzaběhat. Ještě nebylo tak pozdě, ale nemohla bych jít spát, ani kdyby už byl čas – byla jsem jako na trní.Zatímco moje nohy tepaly dláždění cesty, moje myšlenky divoce kmitaly.

Bylo něco mezi Christinou a Lukem? Nemohla jsem si vybavit, že by se k sobě chovali přespříliš přátelsky,když jsme v minulosti byli pohromadě. Ale taky jsem vůbec neměla tušení, že ona je mojí konkurencí vprojektu. Věděla o tom od začátku? To se mi pokoušela sdělit, když jsem ji přerušila? Nebo mi chtěla říct

o sobě a o Lukovi? A jak to, že mi Luke nic neřekl o potížích v restauraci? Otázky se mi honily hlavou,

narážely do sebe a rozprskávaly se do dalších otázek.

Po půlhodině usilovnýho běhu jsem se hodně zklidnila, ale neurčitej pocit neklidu mě pronásledoval aždomů a do sprchy. Až uslyším jejich hlasy, všechny ty bláznivý nápady se vytratí. Zabalená do osuškyjsem zavolala Luka do restaurace. Odpověděl zhurta.

„Volám ve špatnou chvíli?“ zeptala jsem se. „Mám trochu frmol.“

„Jen jsem ti chtěla říct, že jsem dneska na policii identifikovala fotku toho chlapa. Zatím nevím jméno, ale

Gary mi ho poví, jen co zjistí trochu víc.“

„Ale! To je skvělá zpráva!“

„Asi jo. Pořád se potřebuju dozvědět víc.“

„Dej mi vždycky vědět, co zjistí, ale teď budu muset běžet – omlouvám se, ale je tady vážně fofr, máme

plno.“

Pořád jsem se necítila klidně, tak jsem málem řekla, že se zastavím na rychlou skleničku a trochu sipopovídat, ale váhala jsem moc dlouho, a mezitím už byl pryč.

Zatelefonovala jsem Christině na mobil, ale řekla mi, že mi zavolá později, protože ten večer spouštějíprojekt na nábřeží a ona má vítat lidi ve dveřích. Když jsme se rozloučily, koukala jsem na telefon ve svýruce. Emma mi seděla u nohou a dívala se vzhůru ke mně těma svejma velikejma hnědejma očima.

„Jsem pořádná trubka, co?“ Zuřivě vrtěla ocasem. Vzala jsem to jako souhlas.

Ale pak cestou do pokoje jsem si konečně vzpomněla, odkud ta fotka byla.

Garymu chvíli trvalo, než vzal telefon. Neuvědomovala jsem si, jak napjatě ztuhlý mám tělo, dokud jsemneuslyšela jeho klidnej hlas a napětí ve svalech mi trochu nepovolilo.

„Pokouším se vám dovolat celý odpoledne,“ hlásila jsem mu.

„To je mi líto, ale měl jsem v mobilu vybitou baterku.“

„Potřebuju s váma mluvit.“ Bylo mi nanic z toho, jak zoufale to zní.

„Poslouchám.“

„Zrovna jsem uvažovala o poličce na chodbě hned vedle ložnice, na který jsem mívala hromadufotorámečků, a – vzpomněla jsem si. Byl tam rámeček z cínu, co jsem ho zastrčila za ty ostatní, protože vněm byla moje starší fotka, ta samá, co Úchyl -“

„Ta fotografie byla uvnitř vašeho domu?“

Nevolnost byla zpátky.

„Úchyl by se nikdy nedostal přes Emmu, tak to musel udělat, když jsme byly na vycházce. Ale proč by

riskoval vloupání kvůli fotce?“

„To je dobrá otázka. Má někdo od vašeho domu klíče?“

„Ztratila jsem jeden svazek při výletu několik měsíců před únosem, tak jsem si nechala vyměnit zámky ještě jsem nikomu náhradní klíče nedala.“

„Tak to pravděpodobně byl někdo, koho jste pustila dovnitř, Annie. A ten mu fotografii dal – řekněme jakozpůsob, jak vás poznat.“ Srdce mi začalo bouchat. „Ale proč zrovna tuhle?“ „Mohl si myslet, že právě tuhle nebudete postrádat. Mohlo to mít řadu důvodů.“ „A ten, kdo se mě pokusil strčit do auta -“ „Mohla to být ta samá osoba, která vzala fotografii, anebo někdo najatý k dokončení práce.“

„To nedává smysl. Proč by měl někdo mít zájem na mým únosu? Nikdy nedošlo k žádosti o výkupný.“ „Nevíme, jestli jste měla být unesena. Je možné, že ta osoba byla najata za jiným účelem, ale pak serozhodla, že si vás z vlastních důvodů nechá.“

„Myslíte, že jsem ve skutečnosti měla být zabitá? Ježíšikriste, Gary!“ Oči mi zabloudily k alarmu. „Tak honem se o nic nového nepokusí – teď se na vás soustřeďuje příliš mnoho pozornosti -, ale ujistímse, že kolem pořád projíždí hlídkový vůz. Budu taky potřebovat jména všech, kdo se k té fotce mohli

dostat.“

„U mě v domě byla spousta lidí, zrovna mi taky dělali něco na kotli -“

„Je to příliš komplikované, aby šlo o náhodné využití příležitosti. Musel to být někdo s osobním motivem.“

„Už jsem vám poslala ten hloupej seznam -“

„Nepřemýšlejte o tom pouze z hlediska toho, kdo vám mohl chtít ublížit, uvažujte o tom, kdo měl zvašeho zmizení největší prospěch.“

Hlava mi třeštila. „Potřebuju… Potřebuju trochu času. Abych si to rozmyslela.“

„Vyspěte se na to, ano?“ navrhl Gary. „Dám vám číslo svého motelu v Eagle Glen. Kdybyste na cokolipřišla, hned mi zavolejte.“ Chystala jsem se zavěsit, když ještě dodal: „A Annie, nechte si to teď všechno

pro sebe.“

Roztřesenejma rukama jsem se ustrojila a opakovala si přitom v hlavě Garyho slova. Kdo z toho mělnejvětší prospěch? Myslela jsem na Lukovu restauraci, kde mají plno. Myslela jsem na to, že Christina

získala realitní projekt.

Pak jsem si vybavila, že Úchyl říkal, že si mě vybral, protože „se naskytla příležitost“, a bylo zvláštní, žemůj obvykle tak dochvilnej přítel měl ze všech dní zrovna ten den zpoždění. Úchyl taky tvrdil, že vidělLuka s nějakou ženou, jenže mě s oblibou mučil – nebyl by mi řekl, že to byla Christina? Nebo si tuhlepodrobnost schovával na nějakej deštivej den? Jestli ale něco mezi Lukem a Christinou bylo, proč se tedanedali dohromady, když mě měli z cesty? A proč by mu dávali právě tuhle fotku? Oba měli jinejch mejchfotografií dost. Ne, to je směšný. Christina a Luke mě mají rádi – nikdy by mi neublížili.

Kdo z toho měl největší prospěch?

Zírala jsem na místo v chodbě, kde bývala ta polička. Někdo sebral moji fotku, někdo, koho jsem si pustila

do domu. Znova jsem zkontrolovala alarm i zámky na dveřích. Emma štěkala na auto, co projíždělokolem, a já div nevyletěla z kůže.

Musím odtud pryč.

Během hodinový jízdy do Eagle Glen – to bylo jméno Garyho motelu, s číslem pokoje a nagooglovanoumapou na sedadle vedle sebe, jsem si uvědomila, že jsem se ho nezeptala, proč tam je, jen jsempředpokládala, že jde o nějaký případ. Nedokážu si vzpomenout vůbec na nic, kolem čeho jsem jela, acelou dobu mi byla zima – v tom spěchu jsem si nevzala kabát a měla jsem na sobě jen tílko a kalhoty najógu, což moc nepomáhalo. Ruce se mi třásly na volantu.

Musela jsem čekat několik minut, než Gary odpověděl na moje klepání.

„Omlouvám se, zrovna jsem se sprchoval. Co se děje? Jste v pořádku?“

„Ahoj,“ vyhrkla jsem. „Potřebuju si promluvit.“ Ukázal mi, ať jdu dovnitř.

Ve vzduchu byla ještě cítit pára a on si zapínal posledních pár knoflíků na bílý košili. Vzal ručník, co homěl kolem krku, a vyfrotýroval si s ním vlasy. Když je měl mokrý, jejich barva se změnila na ocelovou. Pak

hodil ručník přes opěradlo židle a zběžně si vlasy přihladil rukama.

Nebyl to moc velkej pokoj, jen jedna postel a stolek pod telefon, televize a koupelna a působilo to tamještě menší, když jsem si uvědomila, že jsme vůbec poprvý někde sami.

Na nočním stolku stála poloprázdná láhev červenýho vína. Nepřipadal mi jako piják, ale co já sakra můžuvědět? Beze slova zvedl tu flašku a povytáhl obočí. Přikývla jsem. Naplnil jednu ze skleniček ve vybavenímotelu a podal mi ji. Byla jsem ráda, že mám něco v rukou. Pořádně jsem si lokla a okamžitě cítila, jak se

mi to pití rozlévá celým krevním řečištěm. Svaly se mi rozuzlovaly a teplo mi proudilo tělem. Sedla jsemsi na krajíček postele.

Gary si přitáhl židli od stolku a natočil ji čelem ke mně. Naklonil se, opřel si lokty o kolena a bradu do

dlaní.

„Tak copak je?“

„Ten humus – začínám z toho šílet. Musíte najít toho chlapa, co mě přepadl, Gary. Když nevím, kdo tomohl udělat, tak mi z toho vážně šibe v hlavě – pochybuju o každým. Dokonce jsem si kvůli párpitomostem, co mamka slyšela, začala klást otázku, jestli za tím nejsou Christina s Lukem. No není to

vrchol?“

„Co vaše matka slyšela?“

„Oni to neudělali, Gary. Byly to jen nějaký řeči o projektu na nábřeží, co jsem ho měla dostat, a že spolutrávili spoustu času, když jsem byla pryč. Údajně taky byli finančně v háji, ale na těch nesmyslechnezáleží. Mně jde o to, že mi z toho humusu fakt šplouchá na maják.“

Gary vstal a začal chodit po pokoji. Jednou rukou si třel bradu. „Jak že to dopadlo s tím projektem?“

Shrnula jsem mu to, ale končila jsem slovy: „Christina by mi to neudělala, Gary.“

„Jestli chcete, abych vypátral, kdo je za to zodpovědný, musím vzít v úvahu všechny scénáře.“

„No, tak tenhle to není.“

„Jak pevné je její manželství?“

„Myslím, že je v pohodě… Ona o tom moc nemluví, ale to nejspíš kvůli tomu všemu, čím zrovna

procházím.“

„A často ji viděli s Lukem v restauraci?“

„Ano, ale teď se vůbec nescházejí, setkávali se prostě jen proto, že se mě pokoušeli najít.“

Gary dál pochodoval.

„Mimochodem, proč jste v Eagle Glen?“ optala jsem se. „Pořád ještě ukazujete lidem ten obrázek?“ „Dostal jsem se sem až dneska odpoledne a mluvil s noční směnou. Zítra si promluvím s denní směnou.“ „Máte na toho chlapa něco novýho? Jmenoval se opravdu David? Slíbil jste, že mi všechno povíte, jen co

se dostanete k jeho složce, ale nezavolal jste.“

„Zítra by mi jedno naše oddělení mělo nafaxovat další informace. Víc vám toho v tuhle chvíli říct nemůžu.“

„Nesnáším, když mluvíte tím policajtským jazykem.

Já s váma hraju na rovinu, tak byste to pro mě mohl udělat.“

Frustrace a víno se spojily a připravily mě o zbytky sebekontroly, takže jsem se rozbrečela.

Sklopila jsem hlavu, aby mi nebylo vidět do obličeje, vstala z postele a vykročila ke dveřím, ale Gary mě

popadl za ruku a otočil mě zpátky. Opřela jsem se mu volnou rukou do hrudi, ale ani se nepohnul. Slzy užbyly pryč. „Pusťte mě, Gary.“

„Ne, dokud se neuklidníte.“

Bouchla jsem ho hranou ruky do hrudníku, vyšlo z toho takový letmý uhození. „Do háje, Gary, je mi nanic

a jsem už z těch sraček unavená. Vy poldové jste si pěkně seděli na zadku a nic nedělali celou tu dobu,co jsem byla pryč, a pořád dál uhejbáte. Skoro každou zasranou noc mě znásilňoval, a vy mi anineřeknete jeho jméno? Nechápete to? Nejenomže můj život je v prdeli, ale teď se ještě musím ptát, jestlise o to zasloužil někdo, koho znám. A vy si tu stojíte a vykládáte mi, že nemám nárok vědět nic o tomchlapovi, co to udělal?“ Tentokrát jsem ho bouchla do ramene. Ani se nehnul. Bouchla jsem ho znova.

Vzal mě za zápěstí. „Přestaňte.“

Plamenně jsem se po něm podívala. „A vy si přestaňte hrát na pitomce.“

„Říkám vám všechno, co můžu, abych neohrozil případ.“

„To je všecko, co to pro vás je, co? Jen případ.“

Teď vypadal naštvaně. „Víte, kolik lidí je nezvěstných jen tenhle rok? Kolik dětí? A většina z nich senevrátí. Moje starší sestra zmizela, když jsem byl ještě kluk, a nikdy jsme ji nenašli. Proto jsem se dal kesboru – nechtěl jsem, aby někdo musel zažívat to, čím prošla naše rodina.“ Pustil moje zápěstí. „Kvůlitomuhle případu se mi rozpadlo manželství.“

„Nevěděla jsem, že jste byl -“ „Měli jsme dost problémů ještě předtím, než jste zmizela, ale snažili jsme se je vyřešit. Proto jsempožádal, aby mě z pevniny přeložili sem. Jenže krátce potom, co jsem dorazil, jste se ztratila, a já věnoval

tolik hodin vašemu případu… Odešla ode mě měsíc předtím, než jste se vrátila domů.“ Smutně se usmál.„Řekla mi, že se tak usilovně starám o ostatní lidi, až ani nevidím ty, co stojí přímo přede mnou.“

„Za všechno se moc omlouvám, Gary. Vím, že se chovám jako mrcha. Jenže jsem tak děsně rozhozená.Už nevím, komu věřit. Někdo chce moji smrt a -“ Hlas se mi zlomil a zase jsem se rozbrečela.

Gary postoupil dopředu a vzal mě zlehka do náruče. Obličej jsem měla zhruba ve výšce jeho hrudi a jehobrada mi trčela nad hlavou. Do tváří mi vibrovalo dunění jeho hlasu, jak mu stoupal hrudníkem.

„Nikdo vám neublíží, Annie. Já to nedopustím, jasný?“

Odlepila jsem tvář od jeho košile a vzhlédla k němu. Oči měl temný a jeho ruce mě na zádech pálily přesoblečení. Cítila jsem se moc dobře, obalená tou mocnou sílou, a chtěla jsem z ní něco vstřebat a vzít si tos sebou. Pohlédli jsme si do očí.

Na špičkách jsem se k němu natáhla a přitiskla se mu ke rtům. Na sekundu jeho ústa nereagovala, a pak

zamumlal: „Sakra!“

S Lukem bylo všechno vždycky sladký a něžný, i vášnivý, ale nikdy intenzivní. Gary a já jsme se líbali stichým zoufalstvím. Vzal mě rukama pod zadkem, zvedl mě k sobě a pak mě položil na postel. Když senade mnou naklonil s každou rukou opřenou po jedný straně mýho těla, před očima se mi vynořil Úchyl aztuhla jsem. Gary se na mě pátravě zadíval a začal se zvedat, ale přitáhla jsem si ho na postel vedle sebe,

otočila ho na záda, překulila se na něj a sevřela povlečení po stranách jeho obličeje. Chvilku jsme takleželi a moje tělo si uvědomovalo každej kousíček jeho těla a srdce mi bouchalo o jeho žebra. Paže mělztuhlý, jak mě přidržoval pod hrudním košem mírně od sebe, a nohy napnutý, jako kdyby mě chtěl zesebe sundat.

Přitiskla jsem se k němu tváří a zašeptla mu do ucha: „Musím… vést. Jiným způsobem nemůžu…“

Uvolnil se, uchopil jednou rukou můj obličej do dlaně a natočil ho k sobě, dokud jsem se mu nepodívalado očí. Ozval se zdrsnělým, a přece pořád hladivým hlasem a přejížděl mi přitom prstem po lících.

„Jsi si jistá, že tohle chceš, Annie? Jestli chceš jít tak daleko, tak já proti tomu nic nemám.“

Projel mnou stín strachu, ale zabořila jsem tvář do jeho dlaně a jemně kousla do měkký části jeho prstu.Pak jsem se naklonila dopředu, moje vlasy nás zahalily jako opona a přisála jsem se mu ke rtům.

Ale jen co mi začal polibky důrazně vracet, přidržoval mě za zadek a tiskl se ke mně klínem, projela mnou

panika a zase jsem ztuhla. Vycítil změnu a začal něco povídat, ale přišpendlila jsem mu ruce za hlavou,tváře mi hořely ponížením a šeptala jsem mu u úst: „Nesmíš se mě dotýkat… nesmíš se hýbat.“

Nebyla jsem si jistá, jestli rozumí, ale povolil rty, a když jsem se k němu přiblížila, nijak mi líbání nevracel.

Tiskla jsem a potahovala, pocukávala a zobala, zpracovávala jsem jeho rty. Vklouzla jsem mu jazykem do

pusy a hladila a sála, dokud neúpěl.

Postupně jsem nás svlékala, až jsme oba byli ve spodním prádle, políbila ho na hruď a jemně mu vlasypřejížděla tam a zpátky, dokud mu neztvrdly bradavky a na kůži mu nenaskočila husí kůže. Obsedla jsemho a pořád se mu dívala do očí, když jsem ho vzala za ruku, zvedla si ji k prsům a hladila je kolembradavek, pohybovala jeho rukou dolů po hrudníku a pak, když mi bylo příjemněji, taky mezi svoje nohy.Laskala jsem se jeho rukou – první rukou, která se mě tam po Úchylovi včetně mě samotný dotkla. Kdyžmoje tělo začalo odpovídat ve vlnách rozkoše, nebyla jsem pořád ještě dost připravená, a tak jsem jehoruku vrátila ke svejm prsům. Znova jsem ho políbila, zahákla prsty za jeho boxerky a stáhla mu je. Potom

za dalšího líbání jsem si sundala kalhotky a odkopla je.

Držela jsem mu ruce nad hlavou a naše čela se navzájem dotýkaly. Ležela jsem na něm, rty měla jenkousíček od jeho úst, cítila jeho horkej dech, jak se mísí s mým. Kůže mu horečnatě hořela a jemnej potnám pokrýval těla. Zpočátku zadržoval dech, ale pak ho ustálil, i když ho kvůli mně pořád držel pod

kontrolou.

Nadzdvihla jsem se na prstech, rozevřela nohy a sklouzla na něj. Nevstoupil do mě, vzala jsem si ho.

Dech mu uvízl v hrdle a já se zastavila, srdce se mi chvělo, čekala jsem, že se přestane ovládat, hodí měna záda a vrhne se na mě, bude do mě bušit, něco udělá. Ale neudělal nic. Chtělo se mi plakat. Nad jeho

darem.

Když jsem nad ním klouzala, ani se nepohnul. Pohyb po pohybu mi jenom jeho dech ukazoval, jak

urputnej boj se v něm odehrává, a vědomí, že mám toho silnýho sebevědomýho muže na zádech, měvedlo k důraznějšímu pohybu. Rychleji. Energičtěji. Tím, že jsem si troufla se ho dotýkat, se z mýho tělaodplavovala zloba. Užívala jsem svoje pohlaví jako zbraň. A když vyvrcholil, jeho boky se nenadzvedly,nepřirazil, jen jeho ruce se pod mým stiskem prohnuly, když mu tělo ztuhlo, a já si připadala rozjařená.Mocná. Dál jsem rajtovala, až to muselo bolet. Pořád na mě nesáhl. Nakonec jsem se zastavila, otočilahlavu ke straně a pustila jeho zápěstí. Teprve pak zvedl ruku, podložil mi jí hlavu a jemně mě kolíbal vnáručí. A já jsem plakala.

Potom jsme vedle sebe leželi na zádech, koukali do stropu a snažili se popadnout dech. Nikdo z nás

neřekl ani slovo. Bylo to tak odlišný od mý zkušenosti s Úchylem, naprostý ovládání oproti úplnýmuodevzdání, že se mi podařilo udržet vzpomínky na Úchyla mimo místnost, mimo postel, mimo moje tělo.Ale to obluzení se začalo vytrácet, jak jsem střízlivěla, a hloubala jsem, co se doopravdy děje s mýmživotem a co jsem právě udělala. Gary začal něco říkat, ale přerušila jsem ho.

„To bylo od tý doby, co jsem se vrátila domů, poprvý, kdy jsem… udělala, co jsme dělali. Chci jen, abysvěděl, že jsem ráda, že jsi to byl ty, ale nemusíš se bát – nic nečekám a nemám žádný nároky. Doufám,že to mezi náma nic nezmění.

Rytmus jeho dechu se změnil, ustal, a zase pokračoval. Obrátil se ke mně čelem, otevřel pusu, ale zasejsem ho přerušila.

„Abys mi dobře rozuměl, ničeho nelituju ani nic podobnýho, a fakt doufám, že ty taky ne, ale nechci otom vést žádný dlouhý řeči, jasný? Prostě jdeme dál… Jaký jsou další kroky vyšetřování?“

Cítila jsem, jak se mi jeho pohled vpaluje do tváře, ale dál jsem upírala oči do stropu. Tiše řekl: „Až zítravyzpovídám lidi v motelu s podobiznou a fotkou, kterou jsem dostal faxem, zamířím do dalšího města. DoKinsolu.“ Zapomněla jsem, jak blízko jsem Kinsolu. Není to velký město mají tam tak jeden nebo dvamotely – a většina obyvatel pracuje ve vězení.

„Tam bys mohl pozdravovat mýho strýce, jenže ho nedávno pustili,“ zasmála jsem se.

Gary se opřel o loket a podíval se dolů na mě. „Jakého strýce?

Domnívala jsem se, že to bude vědět, ovšem mamka a strýc mají různý jména, tak to možná netuší.

„Dwighta, nevlastního bratra mojí mamky. Vykradl několik bank. Bylo to v novinách – vy poldové hochcete vyslechnout kvůli další loupeži. My s ním ale nemáme nic společnýho, tak vám nemůžeme

pomoct.“

Gary si zase lehl na záda a díval se do stropu. Chtěla jsem se ho zeptat, na co myslí, ale poučila jsem se,že vyzvídáním od něj žádný odpovědi nezískám.

„Je něco, čím bych vyšetřování případu mohla napomoct já?“ zeptala jsem se.

„Jen se teď snaž držet ode všech stranou. Musím ještě trochu zapátrat, ale zítra už bych měl mít vícinformací a dám ti vědět, jak potom budeme postupovat. Jestli si vzpomeneš nebo přijdeš na něco, co bymohlo pomoct, rovnou mi zavolej. Zrovna tak mi můžeš zavolat, když si budeš chtít jen tak popovídat.“

Jeho hlas se začínal vytrácet a mně bylo jasný, že za chvíli usne, tak jsem řekla: „Měla bych jet. Emma je

doma.“

„Byl bych rád, kdybys zůstala.“

„Dík, ale nemůžu ji tam nechat celou noc samotnou.“ Popravdě řečeno jsem si nevěřila, že bych vedle něj, zabalená s ním pod jednou přikrývkou, dokázala klidně ležet – těžko by se mi ráno vysvětlovalo, codělám ve skříni.

„Nelíbí se mi představa, jak takhle pozdě jedeš sama po silnicích.“

„Sem jsem taky dojela, ne?“

V sešeřelým pokoji povytáhl směrem ke mně obočí, tak jsem zabořila obličej do teplý prohlubně mezi jehoramenem a krkem a řekla: „Dám si sprchu, jo?“

Po rychlým osprchování, kdy jsem se snažila nemyslet na to, co jsem právě provedla, jsem po špičkáchprošla kolem jeho spícího obrysu na posteli a vyklouzla ven. Cestou domů byly ulice prázdný a jázůstávala ve svým malým světě. Kdyby Emma byla se mnou, prostě bych jela dál.

Myšlenky se mi zatoulaly zpátky k rozhovoru s Garym a přála jsem si, abych mu nebyla vykládala, comamka slyšela o Christině a Lukovi. Poldové ve všem hledají skrytý motivy. Neže já bych to nedělala. Ale

o těch dvou jsem věděla, že by mi nechtěli ublížit. Přesto jsem měla pocit, že je tu někde něco, co bychměla vidět, ale nevidím. Hloubala jsem o všem, co vím, ale pořád jsem nemohla najít ten chybějící kousek

skládanky.

Byla to dlouhá noc. Spala jsem ve skříni, ale vrtěla jsem se a převracela, jak jen to v tak stísněnýmprostoru jde, a probudila jsem se dneska hodně brzy. Úplně grogy jsem si sedla na zadní verandu sbezdrátovým telefonem po ruce a čekala, až Gary zavolá a řekne mi, co zjistil.

Zapomněla jsem, že má přijít Luke, aby mi donesl nějaký recepty a půjčil pár knih, tak mě překvapilo,když jsem uslyšela přijíždět auto. Když jsem vykoukla a uvědomila si, že je to on, skoro se mi podlomilynohy. Vzchopila jsem se a otevřela dveře. Zkusil mě obejmout, ale já mu to objetí sotva oplatila.

„Je všechno v pořádku?“ optal se.

„Promiň, jsem jen unavená – v noci jsem špatně spala.“ Snažila jsem se, aby to znělo lehce a věcně, alehlas jsem měla plnej napětí. Vyhnula jsem se mu pohledem.

„Zjistilo se něco víc o fotografii, cos ji identifikovala?“

Mumlala jsem cosi ve smyslu, že Gary na tom pracuje. Potom jsem upustila jednu z knih, který mi přinesl,

a když jsem se sehnula, abych ji zvedla, málem jsme se srazili hlavama. Uskočila jsem a on se na mězkoumavě podíval, tak jsem mu rychle nabídla hrnek čaje. Modlila jsem se, ať ho co nejrychleji vypije, aten svůj jsem do sebe v podstatě zvrhla.

Nikdy jsem si tolik nepřipadala jak podvodník jako v tu chvíli, kdy jsme mluvili o našich psech a jeho prácia já čekala, až zazvoní telefon, a byla zvědavá, co budu dělat, jestli Gary zavolá, když tu Luke ještě bude.

Náš hovor se rozpadal na odmlky a Luke se čaje sotva dotkl, načež prohlásil, že musí jít. Když mě vedveřích objal, přinutila jsem se ho taky obejmout a zajímalo by mě, jestli přes kůži cítí moji vinu.

‚Annie, určitě jsi v pořádku?“ Chtěla jsem se se vším svěřit, ale nedokázala jsem se svěřit s ničím.

„Jsem vážně jenom utahaná.“

„Tak si pořádně odpočiň, ano? Příkaz doktora.“ Usmál se.

Donutila jsem se taky usmát. „Ano, pane.“

Když odešel, věděla jsem, že mu nikdy nebudu moct povědět, co se mezi mnou a Garym stalo. Taky jsem

věděla, že se s ním už nikdy nedokážu dát dohromady. Luke patřil ženský, kterou unesli, netý, co sevrátila domů.

Za další hodinu už mě napětí tak strašně drtilo, že jsem vytočila Garyho číslo, ale neodpovídal a mělvypnutej mobil. Teprve později odpoledne mi konečně zavolal. Přála jsem si, aby to neudělal.

Úchylovo pravý jméno bylo Simon Rousseau a v době smrti mu bylo čtyřicet dva. Vyrůstal v malýmměstečku v Ontariu, a když mu bylo dvacet, přestěhoval se do Vancouveru a nakonec se usadil naostrově. Jeho podobu vyfotografovali, když ho v devětatřiceti zatkli za to, že zmlátil jednoho muže takstrašně, až ten člověk skončil na několik týdnů v nemocnici. Úchyl tvrdil, že si ho najala manželka tohomuže, protože ji podváděl. Po roce jeho odsouzení zrušili na základě toho, že Kanadská královská jízdnípolicie chybně naložila s jakýmsi důkazem. Po propuštění z věznice v Kinsolu se vrátil na pevninu a ztratilse policii z dohledu, dokud jsem neidentifikovala jeho fotografii v rejstříku.

Teď, když měli i jméno, začali pátrat zpátky po jeho možným spojení na nevyřešený zločiny. Zjistili, žejeho matka zemřela na rakovinu a otec skutečně zmizel a do dnešního dne se jeho tělo ani auto nenašly.

Jelikož nepřišli na žádný vychladlý případy, který by odpovídaly, přezkoumali některý „vyřešený“ případy aobjevili jednu mladou ženu jménem Lauren, která byla znásilněná a zbitá a zanechaná v uličce za svým

domem. Tehdy chytili jednoho bezdomovce s jejím zakrváceným svetrem a kabelkou a odsoudili ho za její

vraždu. O rok později ten bezdomovec zemřel ve vězení.

Simon Rousseau bydlel několik bloků od Lauren, léta se úzce stýkal s rodinou, dokonce pak vždycky oVánocích navštěvoval Laureninu matku, dokud před pěti roky nezemřela. Byla jsem ráda, že se ta matkanemusela dozvědět, že o Vánocích vítala ve svým domě dceřina vraha.

Od dvaceti let bydlel Rousseau ve Vancouveru, ale pracoval v dřevařským táboře na severu jako kuchař.A ano, jednu pilotku vrtulníku z jednoho z táborů našli mrtvou. Nikdy se to ale nevyšetřovalo jako vražda.Když se její přítel vrátil zpátky do tábora, přišlo mu, že jí to nějak dlouho trvá, a šel ji hledat. Když jinemohl najít, vyslali pátrací skupinu, ale trvalo jim měsíc, než našli tělo na dně jedný rokliny. Bylaoblečená a měla zlámanej vaz. Jelikož se šeřilo, když mířila zpátky do tábora, předpokládalo se, že

zabloudila a spadla ze skály.

Kde přesně se Rousseau pohyboval a co dělal, když opustil vězení, bylo pořád nejasný a Gary povídal, žese může stát, že nikdy nezjistí, jestli měl na svědomí ještě další zločiny.

Zatímco mi to Gary vykládal, seděla jsem na svým gauči a hrála si s volným pramínkem nití na přehozu.Úplně jsem tu zatracenou věc rozpárala.

„Jsi zpátky v Clayton Falls?“ zeptala jsem se.

„Pořád ještě v Eagle Glen.“

„Neříkal jsi, že dneska pojedeš do Kinsolu?“

„Chtěl jsem, ale jedna zaměstnankyně motelu, se kterou potřebuju mluvit, přijde až večer.“

„O čem s ní chceš mluvit? Já myslela, že jenom ukazuješ tu podobiznu. Poznal ho někdo?“

„Musím se přesvědčit, že jsme nic neopominuli, pak se ráno vrátím do Clayton Falls. Jasný?“

„Jo, jasný jak blátivá louže.“

„Je mi líto, Annie, ale nemůžu ti říct víc, dokud neshromáždíme všechna fakta. Kdybychom se spletli,mohlo by ti to způsobit zbytečné úzkosti -“

„O čem to mluvíš? Chceš mi říct, že víte, kdo Úchyla najal? Aspoň bys mi mohl říct, jestli je to někdo,

koho znám, ne?“

‚Annie…, ve hře je toho příliš.“

„Já si moc dobře uvědomuju, co je ve hře – je to můj život, vzpomínáš si? Nebo jsi na tuhle drobnostzapomněl?“ Při ostrým tónu mýho hlasu se Emma vyplížila z pokoje.

„Poslyš, v tuhle chvíli ti můžu pouze říct, že poté, co jsi identifikovala Rousseaua, jsme získali jehozáznam z trestního rejstříku a na tomto základě jsme si prověřili jeho známá spojení – to je standardnívyšetřovací postup.“

Při čekání na tyhle informace mluvil s několika pokojskýma z denní směny v motelu v Eagle Glen. Jedný znich připadala Úchylova podoba povědomá, ale když jí ukázal fotku z trestního rejstříku, nepoznala ho.Ale jestli to je tentýž chlápek jako na kresbě, tak viděla ženskou s obrovskejma slunečníma brejlema, jakjednou ráno jde do jeho pokoje a o patnáct minut později zase odchází. Auto neviděla, ale myslí si, že jiná

pokojská, co uklízí pokoje ve spodním podlaží vedle parkoviště, ho vidět mohla. Právě na tu Gary čekal,

aby ji vyzpovídal.

Hlava se mi zatočila. Jaká ženská se setkala s Úchylem?

„Pardon, ale jen se snažím…“ vyhrkla jsem. „Je toho hrozně moc najednou.“

„Chápu. Ale je skutečně důležité, abys ne-“

„Omlouvám se, na druhý lince volá mamka. Vezmu to a zbavím se jí, jinak bude -“ „Nezvedej to!“

„Dobře, dobře.“ Ale když zvonění konečně ustalo, upozornila jsem: „Ona stejně zas zavolá.“

„Pověděla jsi jí něco z toho, o čem jsme mluvili včera večer?“ Jeho hlas zněl napjatě.

„Dneska jsem mluvila jenom s Lukem, ale já rozhodně -“

„O ničem z toho se jí nesmíš zmínit, Annie.“ Cosi v jeho hlase ve mně rozeznělo poplach.

„Gary, je to moje máma. Jestli mi sakra hned neřekneš, co se děje, tak jí zavolám a všecko jí řeknu.“

„Ježíšikriste.“ Chvíli mlčel, a pak jsem slyšela, jak se zhluboka nadechl. „Bude pro tebe tvrdé to slyšet…“

„Tak ven s tím.“

„Když jsi včera večer přijela, zmínila ses o tom, že tvůj strýc byl ve věznici v Kinsolu, tak jsem si ověřil,

jestli tam on a Simon Rousseau byli ve stejnou dobu. Byli. Potvrdilo se taky, že o tvém strýci bylo známo,

že má na stěnách cely fotografie svých neteří. Vzhledem k popisu, co poskytla ta pokojská, jsme faxovali

žádost o povolení prověřit bankovní účty tvé matky z hlediska neobvyklých transakcí.“

„Já ne… Proč byste to sakra dělali?“

„Ještě potřebuju promluvit s tou druhou pokojskou, ale, Annie…“ hlas mu změkl, „vypadá to, že by v tom

tvoje matka mohla být zapletená.“ A do hajzlu!

A to je všechno, co vím. Hned potom, co Gary shodil tuhle bombu, musel přijmout jinej hovor. Vynutil sina mně přísahu, že o tom nebudu s nikým mluvit, a slíbil, že zavolá později. Proto jsem vám telefonovala,

doktorko, a proto svírám ten mobil, jako kdyby na něm závisel můj život. Musela jsem odtamtud alevypadnout, nemohla jsem vydržet to vandrování po domě, kdy jsem hloubala nad tím, s jakou zasranouteorií poldové přijdou teď. Nějaká praštěná pokojská vidí v motelu ženskou a oni se rozhodnou, že to byla

moje mamka Evidentně se chytají každýho stébla.

Ráda bych věděla, jestli mi Gary nenechal vzkaz doma nebo jestli si pamatuje číslo mýho mobilu nemůžu si vzpomenout, jestli jsem mu je nechala v hlasový schránce. Nebo ještě hůř, co jestli se misnažil dovolat, když jsem byla na cestě sem, ale neměla jsem pokrytí? Na dálnici je pár míst bez signálu.

Musím odsud vypadnout – musím mu zkusit znova zavolat.

DVACÁTÉ ČTVRTÉ SEZENÍ

Vím, že dneska vypadám pod psa, doktorko, ale věřte mi, že až uslyšíte, co mě za poslední týden zasepotkalo, pochopíte to a bude vám jasný proč jsem taky požádala, aby dnešní sezení bylo delší.

Když jsem od vás minule jela domů, míjela jsem na dálnici billboard s reklamou na realitní projekt, cojsem ho měla dělat. Bylo to hned u odbočky k tetinu domu a já myslela na to, jak bývala teta otrávená,když musela s mamkou o tom obchodu mluvit. Pak jsem si uvědomila, že se teta Val už nechvástá tím,jak si Tamara báječně vede v nemovitostech.

Jen co jsem se dostala domů, podívala jsem se na Tamařinu webovou stránku. Měla tam pár hezkejchnabídek, ale zdaleka ne tolik jako dřív. Jen tak z hecu jsem si nagooglovala její jméno a ono vyskočilo nastránkách realitní rady, v sekci disciplinární opatření. Ukázalo se, že mojí dokonalý sestřenici byla minulejrok na devadesát dní pozastavena činnost. Zastupovala registrovanou společnost, která kupovala velkejkus komerčních pozemků, a nepřiznala, že je vlastníkem řečený společnosti. To nebylo moc chytrý.

Mamka zjevně nic neví, protože jinak už bych o tom byla slyšela, kdekdo už by o tom slyšel. Teta Valměla štěstí, že jsem se ztratila těsně před tím, než bylo Tamařino pozastavení činnosti ohlášený v našíměsíční zprávě z rady. Bylo by se to ke mně dostalo.

Když Gary za půlhodiny volal, šla jsem rovnou k věci. „Vím, kdo se mohl setkat s Úchylem.“

Gary chvilku mlčel, a pak mě vybídl: „Tak povídej.“

„Právě jsem zjistila, že moje sestřenice přišla o makléřskou licenci hned po mým únosu, ale už nějakoudobu musela vědět, k čemu dojde, a teta se o tom nikdy nezmínila. Mamka a její sestra jsou příšerněsoupeřivý a já jsem měla získat ten obří projekt -“

‚Annie

„Poslouchej. Říkal jsi, že to byla ženská s velikejma slunečníma brejlema, je to tak?“

„Správně, ale -“

„Teta Val začala tyhle brejle nosit hned po mamce.“ Mamka je má, protože si myslí, že v nich vypadá jako

hollywoodská hvězda, a lidičky, že teda byla otrávená, když si teta Val pořídila stejný. „Vypadají skorostejně, teta Val je trochu vyšší, ale zdálky by je člověk nerozeznal. A právě teta chodívala za strýcem mohla mu přinést fotografie. Když mě ten chlápek před týdnem přepadl, byla tam během pár minut a

„Naše záznamy ukazují, že tvoje matka strýce navštěvovala, Annie.“

„To není možný – nechtěla o něm ani mluvit.“

‚Annie, máme videonahrávku a její podpis v knize návštěv.“

„Teta se prostě oblíkla jako ona a zfalšovala její podpis, máma píše jako dítě -“

Gary si povzdechl. „Vezmeme tu možnost v úvahu, stačí? Ale musím ti položit ještě pár otázek. Když jsi

byla ve srubu, nevšimla sis něčeho, co by tam nezapadalo? Cokoliv, třeba jako ta fotka?“

„Celý to místo bylo zmršený, co to s tím má co dělat?“

„V tu chvíli ti to nemuselo připadat nijak zvláštní, ale nemohl mít něco, co tam nepatřilo?“

„Řekla jsem všechno, Gary.“

„Šok občas vyplaví vzpomínky na povrch. Zkus si v duchu ten srub vybavit.“

„Nic tam nebylo.“

„Nebo něco v přístavku či ve sklepě…?“

„Kolikrát to musíme probírat? Měl krabice, měl zbraně, měl moje šaty, měl ruličku peněz s -“

Růžová, byla růžová. Dlouze jsem nasála vzduch do plic.

„A sakra.“ Oba jsme chvíli byli zticha.

„Vzpomněla sis na něco?“ otázal se nakonec Gary.

„Úchyl měl tu ruličku peněz. A měl kolem ní růžovou gumičku, a když jsem tuhle byla u mamky, měla vkoupelně v šuplíku stejnou gumičku, stejný barvy, růžovou. Vzala jsem si ji do vlasů. Ale moje teta -“

„Nechala sis ji?“

„Ano, ale říkám přece -“

„Budeme ji potřebovat k porovnání.“

Musela jsem mu o tý pitomý gumičce povědět. Dělalo se mi zle.

Z velký dálky jsem slyšela Garyho říkat: „Napadá tě ještě něco?

„Mamčin nevlastní bratr je do toho možná nějak zapletenej. Mohla bych zkusit promluvit s Waynem,

zjistit, jestli něco ví. Mamka mu mohla říct, proč tak nesnáší -“

„To je poslední věc, kterou bych chtěl, abys udělala. Nezapomínej, že ještě nevíme jistě, zda do toho

tvoje matka byla zapojená, a já za tebe doufám, že nebyla, ale jestli ano, poškodila bys vyšetřování.

Prostě nikomu vůbec nic neříkej, rozumíš?“ Když jsem hned neodpověděla, řekl tím svým policajtským

hlasem: „Myslím to vážně.“

„Co budete teď dělat?“

„Ráno bychom měli mít povolení, ale pár dní potrvá, než nám banka vydá záznamy. Mezitím shromáždíme

tolik důkazů, kolik dokážeme. Kdybychom předvolali tvoji matku k výslechu příliš brzy, mohla by

vzniknout příležitost ke zničení důkazů nebo k útěku.“

„Nemáte se jí na co vyptávat – nic neudělala.“

Mírnějším tónem řekl: „Podívej, já vím, jak matoucí to pro tebe musí být, ale slibuju, že zavolám hned, jak

budeme mít něco směrodatného. Do té doby se snaž všem vyhnout. Moc mě to mrzí, Annie.“

Položila jsem telefon zpátky do vidlice, ale když jsem od něj odcházela, zase zazvonil. Myslela jsem si, že

je to ještě Gary, a zvedla jsem sluchátko, aniž bych se podívala na displej, kdo volá.

„Díkybohu, měla jsem o tebe takovou starost, králíčku Annie. Už je to hodiny, co jsem ti nechala vzkaz, apo tom, co se stalo nedávno -“ Mamka se odmlčela, aby se mohla nadechnout, a já se pokusila něco říct,

ale nedokázala jsem vydat ani hlásku. „Jsi tam, Annie?“

„Promiň, že jsem se ti neozvala dřív.“

Chtěla jsem ji varovat, že po ní Gary jde, ale co bych jí mohla říct? Gary si myslí, že jsi byla zapletená domýho únosu, ale já jsem přesvědčená, že to byla tvoje sestra? Ne, Gary se nejspíš s celou tou zatracenouvěcí plete a mamku by to porazilo. Musela jsem držet pusu. Sevřela jsem telefon, až to bolelo, opřela se

zády o stěnu a svezla se na podlahu. Emma vylezla z úkrytu a strkala mi čumákem do hrudi.

„Má policie nějaké nové informace o tom strašlivém chlapovi?“ dotazovala se mamka.

Jo, mají spoustu informací Víc, než bych si přála vědět.

„Žádný nový poznatky – vypadá to, že vyšetřování uvízlo na mrtvým bodě. Víš, jaký jsou policajti tady

kolem, nenašli by ani vlastní zadek, i kdyby na tom závisel jejich život.“ Svalila jsem se na podlaze na

bok. Můj dech vytvářel v psí srsti víry.

„Asi je to tak lepší. Potřebuješ se soustředit na to, aby ses dala dohromady. Možná by sis měla udělat

malé prázdniny.“

Pevně jsem stiskla víčka, abych zadržela horký slzy, a kousla se tvrdě do jazyka.

„To je výbornej nápad. Víš, myslím, že si na pár dní vyrazím s Emmou kempovat.“

„Vidíš, tvoje matka ví, co je pro tebe nejlepší, ale nezapomeň se ohlásit a dej nám vědět, že jsi v pořádku.Děláme si o tebe starosti, králíčku Annie.“

Když jsem zavěsila, rozhlídla jsem se po domě a viděla samou špínu. Srovnala jsem knihy podle abecedya omyla stěny bělidlem a vodou. Zbytek noci jsem na kolenou drhla kartáčem podlahy, ani kousíček domu

neunikl. Zatímco moje tělo pracovalo na úklidu, moje hlava se snažila nějak se v tom všem vyznat.

To, že si někdo v minulosti Úchyla najal, nemusí znamenat, že moje situace není náhoda – třeba se za ním

v motelu stavila jen nějaká přítelkyně. To, že byl ve vězení ve stejnou dobu jako můj strýc, nemusí nutně

něco znamenat. Byla tam spousta vězňů a ani se nemuseli potkat. A i kdyby se potkali, pak to nejspíšvysvětluje, jak Úchyl přišel k tý svý posedlosti mou osobou – viděl fotky mojí rodiny. Teta Val se nemusela

zmínit o Tamařině pozastavení činnosti, protože mohla čekat na konečný rozhodnutí rady, ale pak jsemzmizela, a to všechno zastínilo. Je dobře, že si prověří máminy účty, protože když nic nenajdou, budou semoct soustředit na nalezení skutečnýho Úchylova partnera – jestli nějakýho měl. Bude to v pořádku.

Nechala jsem toho teprve v sedm ráno, kdy jsem si uvědomila, že jsem si sedřela klouby do krve a vícnež den jsem nejedla. Podařilo se mi do sebe dostat trochu čaje a suchýho chleba.

Když Gary později to odpoledne zavolal, aby mi pověděl, že si přijde vyzvednout tu gumičku do vlasů afotku, co jsem odvezla ze srubu, převyprávěla jsem mu svůj rozhovor s mamkou včetně svýho údajnýhokempování. Vysvětlila jsem, že jí budu muset aspoň jednou zavolat, protože jinak by mohla začít vyvádět,

a Gary řekl, že to je v pořádku, ale ať mluvím jen krátce.

Taky navrhl, ať Christině a Lukovi řeknu tu samou historku, aby někdo bezděčně všechno neproflákl.Chtěl, abych se ubytovala v hotelu, ale odmítla jsem – už tak to bylo všechno děsný, a ještě abychopustila svůj dům. Dohodli jsme se, že schovám auto do zadního dvora a budu se držet při zemi. Luke aChristina mi po pokusu o druhej únos denně volali a Christina mi tím svým způsobem „nesnažím se nijaknaléhat“ nabízela, abych se na chvíli nabourala k ní, a moje odmítnutí přijala dlouhým mlčením, hlubokým

povzdechem a na závěr prohlášením: „Dobře, jak myslíš, že je to pro tebe nejlepší.“ Jenže jsem věděla,že ji to ničí a že by si dělali starosti, kdybych neodpověděla, tak jsem jim oběma poslala mail, že na párdní odjíždím z města a netelefonovala jsem, protože v tuhle chvíli nemám chuť se s nikým bavit:„Omlouvám se, ale zrovna procházím blbým obdobím.“

Beze srandy.

Posledních pár dní jsem se schovávala v domě a v noci používala svíčky. Skříň nebyla na pořadu, protožejsem vůbec nespala. Ani jsem nešla na procházku – většinu času jsem se mazlila s Emmou a brečela jí do

kožíšku.

Jednou jsem nasedla do auta, párkrát protočila motor a zavolala z mobilu mamku. Vydávala jsem přitomrušivý zvuky. Řekla jsem jí, že se mám dobře, ale že řídím a telefon mi vypadává, takže s ní nemůžumluvit. Poslední část nebyla žádná lež – byla jsem sotva schopná pozdravit, aniž bych se dusila úsilímvšechno to v sobě udržet.

Když jsem se podívala do mailů, viděla jsem, že mi Christina napsala, že doufá, že pobyt venku mipomůže a po návratu se budu cítit líp. „Postrádám tě,“ napsala. Na konec připojila xxx, ooo a smajlíka.

Další den jsem zahlídla, jak její auto směřuje na moji příjezdovou cestu, a stiskla jsem Emmě čumák, nežzačla štěkat. Christina několik minut chodila kolem, a pak odjela. Když jsem vykoukla ven, uvědomila jsemsi, že posbírala všechny noviny, co se mi válely na zápraží. Připadala jsem si jako šupák.

Zavolal Gary a řekl mi, že případ postupuje a že oceňuje moji spolupráci. Zajímalo by mě, jestli je

vzrušenej z toho, že se kruh kolem „padoucha“ uzavírá. Není nadarmo polda.

Neřekla jsem mu, že mám pořád v úmyslu jít na dnešní sezení u svý cvokařky – jen by mě přemlouval, aťnechodím – a byla jsem ráda, že jsem to nezrušila, když dneska kolem osmý ráno volal, že konečně zastihltu druhou pokojskou v motelu. A ano, pamatovala si ženu ve slunečních brejlích – auto bylo obrovský ata ženská tak malá, že jí dalo práci otevřít dvířka.

„Vím, co si myslíš, Gary, ale musí tam být… Sakra, dej mi chvilku.“

„Je mi to vážně moc líto, Annie, ale všechny důkazy ukazují na tvoji matku. Jen čekáme na výpisy zbanky, než si ji předvoláme k výslechu. Zatím

„Ale nevíte přece jistě, že to byla ona v tom motelu. Byla to malá ženská, ale to neznamená

„Byla to malá světlovlasá žena, Annie. Pokojská si nevšimla poznávací značky, ale auto mělo bronzovou

barvu, přesně jako auto tvého nevlastního otce, a na fotce identifikovala tvoji matku.“

V uších mi hučela krev.

„Ale říkala jsem ti přece, že teta vypadá jako ona a jezdí Lincolnem, co má stejnou barvu jako cadillac.

Třeba pomáhá svýmu nevlastnímu bratrovi a ten se mě pokoušel přepadnout. Mohl ji vydírat – sakra, já

nevím. Ale je pořád venku a kdyby sis prostě promluvil s Waynem, řekl by ti, že mamka s tím nemá nic

společnýho.“

„Až budeme připravení, Wayna si předvoláme.“

„Až budete připravení?. Na co sakra čekáte? Až se zase ztratím?“

‚Annie, já chápu, že tě to frustruje -“

„Kruci, já nejsem frustrovaná, jsem naštvaná. A vy jste úplně vedle. Jestli nic nepodniknete, tak si půjdu

promluvit s Waynem a -“

„A necháš si ublížit? To by vážně pomohlo, že?“

„Wayne mi nic neudělá, je to trouba, ale nemá v sobě ani špetku z násilníka. Tak mě napíchněte, když tito dělá takovou starost.“ „Tohle není epizoda ze seriálu Zákon a pořádek, Annie, my nenapichujeme civilisty, a nemáš na to výcvik

-řekneš jedno nevhodné slovo a ohrozíš případ, který si tolik přeješ vyřešit. „Prosím, Gary, celej rok jsem tam nahoře nemohla udělat nic sama za sebe. Potřebuju se zúčastnit. ZnámWayna. Jestli mu mamka něco o nevlastním bratrovi řekla, dostanu to z něj.“

„Je mi líto, ale nepřichází v úvahu. Budeš muset být trpělivá. Já teď spěchám k soudu, zavolám ti

později.“

„Dobře, dobře“

Mrkla jsem na hodiny. Osm patnáct. Za dvě hodiny bude Wayne sedět sám v jídelně, kam chodí každý

ráno, když nemá práci, což je většinu dní – mamka s ním nechodí, protože vyspává kocovinu. Jo, jasně žebudu trpělivá – asi tak hodinu a pětačtyřicet minut. Většina ranního shonu v jídelně se zklidnila, ale vůně pražený slaniny pořád ještě visela ve vzduchu, když

jsem vklouzla do boxu hned u okna.

Přišla servírka s blokem a tužkou. Na tužce byly vidět stopy po zubech a nehty měla ta holka okousaný aždo masa. Zajímalo by mě, z čeho je tak nervózní.

„Co vám přinesu?“

„Prozatím jen kávu.“

„Jé, já vás znám – vy jste Waynova dcera, Annie, že jo? Jak se máte, zlato?“

Magnetofonovej záznamník mě pálil v kapse. Co to tady sakra provádím? Co když měl Gary pravdu a jávšecko podělám?

„Dobře, díky.“

„Wayne tu bude každou chvíli. Povím mu, že jste tady, jo, drahoušku?“ „To bude fajn.“

Přinesla kafe, a ještě než odešla od stolu, slyšela jsem zacinkání dveří. Z boxu jsem neviděla, ledaže bychvstala a vykoukla, ale ani to nebylo potřeba.

„Jak se má nejhezčí servírka ve městě, Janie?“

„Prima, moc fajn. Hádejte, kdo sem zapadl?“

Můj otčím nakoukl do boxu.

„No né, Annie – co tady děláš? Tvoje matka říkala něco o tom, že jsi odjela na prázdniny.“

Servírka se vrátila s další kávou. Wayne se posadil proti mně.

„Musím zase k policajtům,“ vysvětlovala jsem. „Proto jsem se vrátila dřív.“

Přikývl a míchal si kafe.

„Mají nějaký další informace o tom chlapovi, co mě unesl.“ Zvedl lžičku do vzduchu.

„Jo? A co to je?“

„Možná by bylo lepší jít na vzduch,“ nadhodila jsem. „Je tady vedro jako v pekle – co když si objednámekafe v kelímku a sedneme si s ním do parku?“

„Já nevím, tvoje mamka se brzy probudí a já slíbil, že jí donesu balíček retek.“

„Vždyť tam nemusíme strávit celej den, jen se mi ještě nechce domů. Máš s sebou karty?“

„Chceš si zahrát?“

„Jasně, ale jde se do parku. Potřebuju odsud vypadnout, smrdí to tu jako spálenej toast.“

Zaplatila jsem náš účet, Janie nám přinesla čerstvou kávu v kelímku a zamířili jsme přes ulici do parku.Našla jsem nám piknikovej stůl ve stínu, stranou od ostatních. Wayne zamíchal balíček karet. Pokoušelajsem si vzpomenout, jestli jsme spolu kdy dělali něco jinýho, když jsme byli sami.

„Upřímně řečeno, Wayne, není náhoda, že jsem tě potkala.“ Zarazil se s rukou na balíčku karet, jak sechystal sejmout. „Chtěla jsem s tebou mluvit.“

„Jo?“

Vytěsnila jsem Garyho z hlavy a vrhla se do toho. „Poldové si myslí, že mamka má něco společnýho smým únosem. Někdo viděl u hotelu, kde ten chlápek bydlel, auto, jako je tvoje, ale já si myslím -“

„Spousta lidí má auto jako já.“

„Já vím, ale zřejmě popis, co poskytla pokojská -“

„Poldové se pletou.“

Koukala jsem na něj. On zíral na karty. „Podívej se na mě, Wayne.“

„Já myslel, že si chceš zahrát -“

„Jen se na mě podívej.“ Pomalu zvedl hlavu a setkal se s mýma očima.

„Víš něco?“

Zavrtěl hlavou.

„Wayne, oni mají povolení, prověřujou máminy účty v bance.“

Zbledl.

Mluvila jsem klidně, ale v uších mi už zase hučelo.

„Má s tím mamka něco společnýho?“

Asi pět vteřin se mi snažil koukat do očí, ale pak si složil hlavu do dlaní a viděla jsem, že se mu třesou

ruce.

„Wayne, musíš mi povědět, co se děje.“

„Je to všecko úplně v háji, dokonale v háji,“ mumlal. „Kruci, to je ale průser..“

„WAYNE!“

Pořád si držel hlavu rukama a kýval s ní dopředu dozadu.

„Buď mi to teď povíš, Wayne, nebo zavolám poldy a povíš to jim.“

„Je mi to líto, moc mě to mrzí, ale nevěděli jsme, že rád ubližuje děvčatům – přísahám“ Zoufale se na mě

podíval. „Byl bych ji stejně zarazil, vážně, jenže jsem nic nevěděl.“

„Co jsi nevěděl?“

„No že se tvoje matka chystá najmout toho chlapa…, aby tě unesl.“

Ne, ne, ne, ne.

Naproti v parku houpala mladá matka svoje dítě na houpačce. Holčička kvičela a smála se. Ten zvuk kemně přes hučení v uších doléhal jen tlumeně. Waynovy rty se pohybovaly, ale já byla schopná zachytitjen nesouvislý slova, útržky vět. Snažila jsem se soustředit na to, co vykládá, ale nemohla jsem se zbavitpředstavy, jak se malinký kotoučky záznamníku otáčejí kolem dokola.

Podíval se mi do obličeje. „Sakra, Annie, vypadáš jako… Já nevím.“

Taky jsem se na něj podívala a zavrtěla jsem hlavou. „Takže jste to byli vy, lidi…“

Skočil mi do řeči a rychle spustil. „Musíš si poslechnout moji stranu, Annie. Všechno jsem pokazil. Alenevěděl jsem, přísahám, že jsem nevěděl. Když jsi zmizela, zdálo se mi, že to tvoje matka bere nějak mocklidně, víš. Nepodobalo se jí to, myslel jsem si, že bude šílet. Ale když jsi byla nezvěstná víc jak týden,

začala v noci chodit sem a tam a chlastala jak protržená. Další týden šla navštívit tvýho strýce snadtřikrát, tak jsem na ni vyrukoval a ptám se jí: ‚Co máš za potíže, Lorraine?‘ Ale ona pořád jen opakovala:‚Není to moje chyba“ Několikrát polkl a odkašlal si.

„Co nebyla její chyba? Pořád jsi mi neřekl, co vlastně udělala!“

„Měla jsi zmizet jen tak na týden, jenže to nevyšlo.“

Ono to nevyšlo. To je všechno, prostě to nevyšlo. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo ječet.

„Paráda. Proč mě sakra vůbec měl někdo unášet? Vydíral Úchyl Dwighta, nebo co? Nebo Dwightvyhrožoval mamce? Ona ho vždycky navštěvovala? Co se do háje stalo, Wayne?“

„Nevím, jakou měla s Dwightem dohodu – ona je hned celá divná, když se jí na něj zeptám. Ale ne, vidělafilm o nějaký holce, co ji na dva dni unesli, a po tom filmu dělali rozhovory s rodinou… víš, že když ji

posedne nápad, tak za tím jde jak pitbbull po bifteku.“

Dávala jsem si to dohromady. „Mamka přišla k nápadu na můj únos podle filmu?“

„Lorraine prohlašovala, že ty jsi daleko hezčí, a když budeš nezvěstná týden, bude to mít větší cenu.“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to Wayne vykládá. „Větší cenu – chceš mi do hajzlu říct, že to udělalakvůli penězům?“

„Začalo to, když slyšela, že bys mohla přijít o ten projekt. Val by jí to otloukala o hlavu, až by se todozvěděla – znáš přece ty dvě -, ale kdybys byla slavná? Val by musela do konce života chodit se

staženým ocasem.“

„A ty jsi neměl tušení, co chystá?“

„Do háje, ne! Přísahám, že jsem nic nevěděl. Řekla, že tvůj strýc zná někoho z vězení, kdo by to mohludělat, a taky znal jednoho lichváře, co jí půjčil pětatřicet táců – o tom jsem taky nic nevěděl.“

„Pětatřicet zasranejch táců? Tolik stálo zničit můj život? To mám ale parádní rodinku!“

„Tvoje matka ti nechtěla nechat ublížit. Ten člověk jí nezavolal, když měl – proto byla po prvním týdnu takrozčilená. Tvůj strýc vystrčil tykadla, ale nikdo nevěděl, kam tě ten chlápek odvezl.“

„Ale proč nezavolala policii, když jsem se nevrátila domů? Proč jsi to neudělal ty? Vy jste mě tam, lidičky,klidně nechali…“ Hlas se mi zlomil.

„Jakmile jsem zjistil, co se děje, řekl jsem jí, že to musíme rovnou povědět policii, jenže ten chlap, co jípůjčil peníze, prohlásil, že by po něm poldové šli, kdyby otevřela pusu, a v tom případě by jí pořezalobličej a mně zpřelámal nohy. Tvrdil, že by mohl nechat zabít Dwighta ve vězení. Řekli jsme mu, že muzaplatíme, ale on si chtěl svý prachy pojistit – nikdy by je nedostal, kdyby tvoje matka skončila v base a já

taky. Jestli půjdeme do vězení, povídal, tak si nás tam najde.“

Uvědomila jsem si, že to je zřejmě nejdelší hovor, co jsme kdy s mým otčímem vedli, naše první povídánísi od srdce k srdci, a že přitom mluvíme o tom, jak mamka zorganizovala můj únos a nechala měznásilňovat.

„To jste se vůbec nebáli, že by mi mohl ublížit? Že by mě mohl zabít?“

Tvářil se zoufale. „Den co den, jenže já nemohl nic dělat. Kdybych se ti snažil pomoct, odnesla by toLorraine. Když jsi byla nezvěstná, získala u lichváře trochu času za peníze, který dostala z prodeje tvýchvěcí, a snažila se někoho donutit, aby natočil film, ale nic nevycházelo. Když ses vrátila domů, byli jsme

prakticky na suchu.“

Zhluboka se nadechl. „Když jsem tě v nemocnici viděl, strašně mě to dostalo, ale Lorraine řekla, žemusíme jít dál a být silný kvůli tobě. Navíc nám lichvář pořád funěl za krk. Lorraine mu pověděla, že získánějaký peníze, až prodáš svůj příběh, ale ty ses pořád k ničemu neměla. Ona dělala všecko možný, jen aby média neztratily zájem.“ Vybavila jsem si všechny ty příležitosti, kdy se zdálo, že reportéři vědípřesně, kde jsem, a jak hned od začátku měli důvěrný informace.

„Všecky peníze, co nám dali, šli na náš dluh. Ale asi tak před měsícem ten chlap prohlásil, že mu buďbeze zbytku zaplatíme, nebo po nás půjde.“

„Počkej moment, ten chlap, co se mě pokusil přepadnout na ulici, to byl ten lichvář, nebo Dwight?“

Wayne se zadíval na svoje boty.

„Vy jste zas sakra někoho najali, aby mě znova unesl?“

„Ne.“ Odpověděl tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. „To jsem byl já.“

„Ty? Ježíšikriste, Wayne, vyděsil jsi mě k smrti a bolelo to.“

Otočil se, aby na mě viděl, a překotně drmolil. „Já vím, já vím, je mi to líto. Nechtěl jsem. Neměla jsiupadnout – nevěděl jsem, že budeš tak tvrdě bojovat. Tvoje matka říkala, že média ztrácejí zájem. Neměli

jsme jinou možnost, byli jsme na dně, Annie.“

„Vy jste byli na dně? Ne, Wayne, na dně je člověk, když ho skoro každou noc znásilňujou. Znamená tobojovat a brečet a křičet, aby to proběhlo co nejrychleji. Znamená to, že musíš čůrat podle rozvrhu. Víš,co Úchyl udělal, když mě nachytal, že jsem se chtěla vyčůrat podle potřeby? Přinutil mě pít vodu zezáchodový mísy. Z hajzlu, Wayne. To lidi nedělají ani svejm psům. Takový je to na dně.“

Wayne měl slzy v očích a jen přikyvoval.

„Moje dcera umřela, Wayne.“ Natáhla jsem se, vzala ho za ruku a otočila ji. „Její hlavička nebyla větší než

tvoje dlaň, a je mrtvá. A ty mi vykládáš, že tohle mi udělala moje rodina! Vám bych měla mít možnostvěřit nejvíc, a vy-“

Pak jako bych slyšela sama sebe a všechno to na mě dopadlo.

Zlomila jsem se v půli, objala si nohy, jak mě drtil obrovskej tlak do hrudníku, a hlavu jsem měla jako vesvěráku. Lapala jsem po dechu, zatímco Wayne mě plácal po zádech a pořád dokola opakoval, jak mocho to mrzí. Znělo to, jako kdyby brečel. Okraje zornýho pole mi ztmavly. Cítila jsem, jak moje tělopřepadává dopředu.

Wayne po mně sáhl a přidržel mě. „Do háje, Annie, neomdli mi tu.“

Po pár minutách jsem dostala dech pod kontrolu, ale pořád jsem byla celá roztřesená a jako zmrazená.Zvedla jsem hlavu a setřásla Waynovu ruku. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla, pak jsem vstala achodila sem tam před lavičkou se zkříženýma rukama.

„Do domu jste se mi taky vloupali vy?“

„Jo, tvoje matka šla hned za mnou, aby tě jako zachránila, ale dostal jsem se do tvý ložnice, a tys tamnebyla, zato začal řvát alarm, tak jsem utekl oknem. Pak u tebe v domě zůstala matka přes noc a tys jíříkala, kdy chodíš ráno běhat…“ Ten večer mi mamka přinesla medvědí pracičky pro králíčka Annie a moje

fotografie. Posadila jsem se zpátky na lavičku.

Dlouho jsme jen tak seděli a beze slova koukali jeden na druhýho. Všechno nám bylo jasný. Aspoň mně.Nakonec jsem mlčení přerušila.

„Chápeš, že se budeš muset jít doznat, že jo?“ „Došlo mi to.“

Zadívali jsme se na hřiště. Žádný děti nebyly v dohledu. Slunce zmizelo za mrakem a ve stínu bylochladno. Větve se kymácely v mírným větru. Ovzduší naplňovalo rytmický vrzání řetězů a vůně přicházející

bouřky.

„Já tvoji matku opravdu miluju, víš?“ „Já vím.“

Zhluboka se nadechl a pak vrátil balíček karet do krabičky. Chtěla jsem ho zarazit, chtěla jsem mu říct:

Zahrajme si poslední hru. Ale bylo už pozdě. Na všechno bylo pozdě.

„Půjdu s tebou na policejní stanici.“

Gary se právě dostal od soudu a vypadal naštvaně, když mě uviděl s Waynem, ale jakmile Wayne

oznámil, že chce učinit doznání, Gary na mě ukázal a nařídil: „Nikam nechoď!“ Pak si Wayna odvedl.

Příštích pár hodin jsem strávila blouděním po stanici, listováním v časopisech a koukáním do zdi – počítala

jsem praskliny, počítala jsem fleky. Zrada rodiny bolela víc než všechno, co mi kdy provedl Úchyl, a navíc

v místech, kam nikdy nemohl proniknout. Utíkala jsem před bolestí, jak nejrychleji jsem uměla.

Konečně vyšel Gary.

„Neměla jsi s ním mluvit, Annie. Kdyby to bylo nevyšlo.

Podala jsem mu pásek s nahrávkou. „Ale vyšlo to.“

„Tohle stejně nemůžeme použít -“

„Ani to nepotřebujete, ne?“ upozornila jsem. Ani mě nenapadne se omlouvat.

Zavrtěl hlavou, a pak mi řekl, že se Wayne po poradě s právníkem rozhodl učinit úplnou výpověď asvědčit proti matce výměnou za nižší trest. Je ve vazbě, obvinili ho z napomáhání k únosu, vydírání atrestní nedbalosti. Nechají si ho tam až do předběžnýho slyšení před soudem.

Gary povídal, že bankovní výpisy by jim měly přijít později dopoledne nebo nazítří ráno. Teď už je veskutečnosti nepotřebujou, aby mamku zatkli, ale chce si ověřit Waynovu výpověď, než bude mamkuvyslýchat. Čekali taky na zprávu z laboratoře o gumičce do vlasů, ale tu zřejmě dostanou až ráno.

Nechali Wayna, aby mamce zavolal a pověděl jí, že jede prozkoumat nějakou horkou obchodní příležitostnahoře na ostrově. Kdyby bylo moc pozdě, aby jel domů, tak přespí u jednoho kamaráda. Pak se propřípad, že by jí o tom někdo řekl, zmínil, že mě potkal, a dodal, že jsem zpátky ve městě, ale unavená pocestě a jdu si domů odpočinout. Spolkla to.

Potom mě Gary doprovodil ven k mýmu autu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Muselo být těžké to všechno poslouchat.“

„Nevím, jak mi je. Je to všechno jako… Já nevím.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Už jsi někdy slyšel o nějakýmatce, která by něco takovýho udělala?“

„Lidé pořád dělají hrozné věci těm, které milují. Snad každý zločin, který si dokážeš vymyslet, se už aspoň

jednou stal.“

„Nějak se necítím líp.“

„Zkusím ti zavolat hned po jejím zatčení. Chceš sledovat výslech?“

„Bože, nevím, jestli toho budu schopná.“

„Vím, že je to tvoje matka, a musí být opravdu těžké pochopit, čeho se dopustila, ale potřebuju, abys bylapevná. Nesmíš s ní mluvit dřív než my, rozumíš?“

„Asi jo.“

„Myslím to vážně, Annie. Chci, abys jela rovnou domů. Ani bych ti neměl říkat všechno, co jsem tipověděl, ale nerad tě nechávám tápat v temnotě. Mohla bys být v pokušení matku varovat, ale věřím, žese zachováš správně. Nezklam mě. Prostě si vzpomeň, co ti udělala.“

Jako kdyby mi to potřeboval připomínat.

No, část Garyho požadavku jsem splnila – jela jsem rovnou, ale nedomů, nýbrž k vám. Bylo mi dokoncefuk, jestli mě někdo uvidí. Proti veškerýmu rozumu pořád nějak doufám, že je to nějakej omyl.

DVACÁTÉ PÁTÉ SEZENÍ

Asi jste to viděla v novinách – už zas představuju horkou novinku. Celou cestu domů z našeho posledníhosezení jsem myslela na mamku. Dokáže se občas chovat jako mrcha, obvykle je sobecká a zcela určitěžije v představě, že se všechno musí točit kolem ní, ale byla by schopná něčeho takovýho?

Když jsem večer dojela domů, měla jsem v hlasový schránce vzkaz od Luka. Samozřejmě je mocohleduplnej na to, aby se rovnou zeptal: „Kde sakra jsi?“ Místo toho tam bylo něco, jako abych se ozvala,až budu doma. Nezavolala jsem mu – nevěděla jsem, co říct.

Tu noc jsem ve skříni dál myslela na mamku – Gary ještě nevolal – a představovala si ji, jak sedí domapřed televizí, kouří a pije, a nemá potuchy, že se kolo polámalo a že ji co nevidět čeká sešup. I když jsemsi připadala bolavá a zrazená, přesto mi vadilo vědomí, že mamka nemá tušení, co se na ni chystá.

Pak jsem si vzpomněla, jak mi volala ten den, kdy jsem měla prohlídky domu na prodej. Vzbudila ve mněpocit viny kvůli pitomýmu kávovaru na cappuccino, a přitom věděla, že bejvalej trestanec mě za pár hodin

unese. Nemluvě o tom, jak o mě pečovala po druhým pokusu o únos – připadala jsem si milovaná, apřitom ona sama celej ten děs dala dohromady. V tu chvíli jsem věděla, že musím výslech sledovat.Musím sama slyšet, co k tomu moje matka řekne.

Příští den kolem desátý mi zavolal Gary. Brzy ráno obdrželi všechny matčiny bankovní výpisy. OdpovídajíWaynovu svědectví. Taky dostali potvrzení, že růžový gumičky do vlasů jsou ze stejný dávky barvení.Zatkli ji – to muselo ve čtvrti přívěsů vzbudit pozdvižení – a nyní ji nechávají se smažit na stanici, dokudtam nedorazím. Netrvalo mi to dlouho, i když jsem celou cestu měla chuť to otočit.

Neuvědomila jsem si, že se třesu, dokud jsem se nedostala na stanici a Gary mi nenabídl svůj kabát.Ještě byl zahřátej a voněl jako on. Přála jsem si, abych se do něj mohla zabalit a zmizet. Z malýmístnůstky vedle vyslýchací místnosti, kde měli mamku, jsem se na ni dívala oknem, o kterým jsempředpokládala, že na druhý straně vypadá jako zrcadlo. Bylo tam se mnou pár policajtů a když jsem sepotkala s pohledem některého z nich, honem se zadíval na špičky bot. Mamka seděla na krajíčku židle srukama pod stehny a nohama se sotva dotýkala podlahy. Makeup měla vybledlej a rozmazanej, zřejměšlo o nalíčení ze včerejška, a ohon vlasů zacuchanej. Pak jsem to uviděla. Jedno oční víčko jí klesalo vícnež druhý. Nebyla úplně na šrot, ale rozhodně si ráno dopřála nějakou tu vodku s pomerančovýmdžusem. Přišel Gary a postavil se vedle mě.

„Vydržíš to“ Položil mi ruku na rameno. Její tíha působila solidně a předávala mi teplo.

„Co to má za smysl? Máte veškerý důkazy.“

„Důkazů není nikdy dost. Zažil jsem spoustu případů, o kterých jsme se domnívali, že jsou neprůstřelné, apřece se zvrtly. Bude lepší, když se nám povede přivést ji k tomu, aby nějaké zapojení připustila.“

„Kdo ji bude vyslýchat?“

„Já.“ Oči se mu leskly. Kdyby byl kůň, tak by se zakousl do udidla.

Mamka se rozzářila, když do místnosti vstoupil Gary. Sevřel se mi žaludek.

Gary zahájil tím, že ji upozornil, že se pořizuje audio a videonahrávka, načež se kamera dočkala mamčinaúsměvu, a pak ji požádal, aby nahlas uvedla svoje jméno, adresu a datum narození. Musel jí to datumnakonec sám napovědět.

Když to všechno měli za sebou, pronesl: „Policisté, kteří vás sem dnes přivezli, vám přečetli vaše práva,ale přesto bych vás rád znovu upozornil, že máte právo poradit se s právníkem, než budete mluvit s námi.

Nemusíte mi nic říkat, ale všechno, co řeknete, může být proti vám použito při soudním řízení.“

Mamka zavrtěla hlavou. „To je hloupost – unesla jsem snad někoho?“

Gary povytáhl obočí. „Svoji dceru.“

„Annie nebyla unesena. Přepadl ji nějaký muž.“

Gary pokračoval, protože se zjevně rozhodl, že nemá smysl jí vysvětlovat právní definici únosu, a já s ním

musela v duchu souhlasit.

„Máme Waynovu podepsanou výpověď, která přesně uvádí, k čemu došlo a jaká byla účast vás obou navyšetřovaných událostech.“ Otevřel složku na stole, vyndal z ní výpověď a ukázal na jeden bod. „Mámerovněž výpis z vaší karty Visa, který prokazuje, že jste si den před útokem na Annie pronajala mimoměsto dodávku. Z půjčovny máme za bílou dodávku fakturu s vaším podpisem. Máme očitého svědka,který vás a Simona Rousseaua viděl v motelu v Eagle Glen. Potvrdili jsme, že gumička do vlasů, nalezenámezi Rousseauovými věcmi, odpovídá gumičkám do vlasů, které vlastníte vy. Víme, že jste to udělala.“

Mamka měla oči jako talíře, když strnule seděla na židli ale o vteřinu později se uvolnila a upravila si okrajsukně. Pozornost zaměřila na své nehty.

Gary se k ní s oběma rukama položenýma na stole naklonil.

„Podívejte, moji nadřízení si myslí, že jste nechtěla nechat Annie zmizet jenom na týden. To jste tvrdilaWaynovi, ale oni jsou přesvědčení, že jste Simona Rousseaua najala, aby ji zabil – Annie měla u svéspolečnosti životní pojistku, o čemž jste nepochybně věděla, protože jste jedinou obmyšlenou. Váš plánzkrátka nevyšel – Annie se neměla vrátit domů živá.“

Při každý větě sebou matčino tělo trhlo a oči jí div nevypadly z hlavy. Začala koktat: „Ne… ne…samozřejmě že ne… zabít ji? Ne… Nikdy, ani za milion let…“

„Zdá se, že mi nerozumíte, Lorraine. Oni si nejenom myslí, že jste si najala Simona Rousseaua, aby ji

zabil, oni vás za to chtějí dostat, chtějí to tak, protože to představuje podstatný rozdíl ve výši trestu.“

Sledovala jsem mamčin obličej, když si několikrát olízla rty. Garymu to bude připadat jako projevnervozity, ale já svoji mámu znám. Olizování rtů je jasnou známkou, že se snaží soustředit svoji vodkou

omámenou hlavu.

„Oni mě chtějí dostat za to, že jsem to udělala já?“

„Ten případ spolykal spoustu času a peněz, peněz daňových poplatníků. Moji nadřízení, no zkrátka,nemají z toho radost. A veřejnost? Veřejnost trávila víkendy prohledáváním lesa a vylepováním letáků,zatímco vy jste celou dobu věděla, co se Annie stalo. Prostě volají po krvi. Takže nejenom chtějí, aby zato někdo zaplatil, oni potřebují, aby za to někdo zaplatil.“

„No to je pěkné, že chtějí, aby za to někdo zaplatil. Měl by za to zaplatit ten, kdo to udělal.“ Oči jí zvlhly.„Když si pomyslím, čím Annie prošla…“

Gary tichým hlasem řekl: „Podívejte, Lorraine, já jsem přece na vaší straně. Snažím se vám pomoct nějakse z té kaše dostat. Oni vás nejenom chtějí odsoudit, Lorraine – chtějí vás přímo ukřižovat. Takže pokudmi nedáte něco, s čím bych mohl pracovat, budete souzena za to, že jste si najala vraha, aby zabil vaši

dceru, a já nebudu schopen to zastavit.“

Unaveně ho pozorovala a obě oční víčka jí padala. Není připravená nakráčet mu do pasti a uždibovat sýra,

ale větří. Sledovala jsem ty dva – zděšená, fascinovaná, a přece jaksi nezúčastněná, jako kdyby to bylanějaká cizí matka a nějakej jinej policajt.

„Byl jsem s vámi v nemocnici, Lorraine – viděl jsem, jak těžké to pro vás bylo. Vím, že doopravdy svoudceru milujete – udělala byste pro ni cokoli.“ Začala pod stolem kývat nohou. „Ovšem Annie dokáže býtpěkně tvrdohlavá, to vím, a ať jsou vaše rady sebelepší, ona neposlouchá, že?“ Nebyla jsem si jistá, jestlise mi líbí, kam tím směřuje.

„Nikdo vás neposlouchá, že? Ani vaše dcera, ani Wayne. Musí být těžké sledovat, jak míjí jednu šanci za

druhou, a nikdy z toho pro vás nic není.“

„Ten člověk by nedokázal najít cestu ani z kuchyně do obýváku, kdybych nad ním nestála.“ Pohodilaohonem vlasů a přeřadila rychlost. „Někteří muži potřebují postrčit, aby využili svůj potenciál.“

Gary se na ni smutně usmál. „Kdybyste ho tak nemusela postrkovat, Lorraine, kdyby byl lepší manžel,lepší živitel, tak byste nic z toho nemusela dělat, že?“ Mamka začala souhlasně přikyvovat hlavou, ale pakse vzpamatovala a znehybněla.

„Oba víme, že Wayne měl dát do pořádku záležitost s lichvářem, abyste mohla zachránit Annie. Ale on toneudělal, viďte? Ne, nechal na vás, abyste se o to pokusila. A teď to všechno hází na vás.“

Gary se naklonil, až se jejich nosy skoro dotýkaly. Mamka si sála ret, jako by se z něj pokoušela dostatposlední stopy alkoholu. Chtěla to říct, chtěla mu to povědět – potřebovala jen maličko povzbudit.

Hlasem plným sympatie Gary prohodil: „Wayne vás nechal na holičkách, o tom není pochyb, ale my vámmůžeme pomoct, Lorraine. My můžeme zařídit, abyste byla v bezpečí. Nemůžete za to, že se vám věcitolik vymkly z ruky.“ Po tomhle popíchnutí vykročila za okraj, tváře jí hořely a oči plály.

„Měl ji držet týden. Říkal, že srub je moc hezký, že strávil víc než měsíc, aby ho pro ni připravil, ale že minepoví, kde to je, protože tak budu věrohodnější, když nebudu doopravdy vědět, kde ji hledat. Mělnějakou drogu, která ji zklidní, aby neměla strach a podobně – většinu času bude jen spát – a že ten lék je

naprosto neškodný. Ke konci týdne ji nechá v kufru auta někde na silnici a potom zavolá a poví mi kde,abych mohla anonymně zatelefonovat policajtům. Jenže nezavolal a číslo mobilu, co mi dal, užnefungovalo. Nemohla jsem dělat nic, abych ji zachránila. Lichvář mi vyhrožoval, že mi pořeže obličej.“Vytřeštila oči a rukama si přejela po tvářích. „Poslala jsem Wayna, aby s ním promluvil, ale on to takhrozně pohnojil, že jsme dlužili ještě víc“

„Dala jste tohle Simonovi?“ Gary posunul přes stůl moji fotografii, kterou jsem našla ve srubu.

„Byla to jediná slušná fotka, na kterou jsem přišla – ona se jinak na všech snímcích mračí, když ji fotím.“

„Takže jste považovala za důležité, aby mu Annie připadala atraktivní?“

„Viděl u Dwighta v cele její fotky, když byla mladší, a chtěl vědět, jak vypadá teď.“

Gary se zrovna napil kávy a málem se zadusil. Prudce se rozkašlal. Párkrát se zhluboka nadechl a pročistilsi krk, ale než stačil něco říct, mamka se pustila do závěrečnýho zdůvodnění.

„Takže jak vidíte, není to moje vina – kdyby se držel mého plánu, byla by v pořádku. Když jsem vám teďvšechno pověděla, můžete promluvit se svými nadřízenými a všechno to urovnat.“ Vyzývavě se usmála,natáhla se přes stůl a vzala ho za ruku. „Vždycky jste na mě působil jako laskavý muž, který ví, jakzacházet se ženou. Ráda bych vám uvařila výbornou večeři, abych vám vyjádřila svoje ocenění…?“Naklonila hlavu na stranu a věnovala mu další úsměv.

Gary aspoň minutu usrkával kafe, pak postavil hrnek na stůl a vysmekl se z mamčina stisku.

„Lorraine, jste zatčena. Dlouhou dobu se nikam nedostanete.“ Zatvářila se velice překvapeně. Potomzmateně. Nakonec ublíženě.

„Ale já jsem myslela, že jste to pochopil.“

Gary se narovnal. „Já jsem to pochopil, Lorraine. Pochopil jsem, že jste spáchala zločin, porušila jstezákon, a nejeden, a neudělala jste nic, abyste situaci napravila. Pochopil jsem, že jste na svoji dceruvypustila zabijáka. Pochopil jsem, že ten zabiják ji přivedl do jiného stavu, a pak zabil její miminko. Žebyla vystrašená, sama, bitá, znásilňovaná a terorizovaná – den za dnem netušila, jestli nenadešel jejíposlední. Netušila, proč se jí to stalo. Teď jí konečně můžu dát odpověď, ale zatraceně, přál bych si, abyto nebyla právě tahle odpověď.“

Když Gary vykročil k odchodu z místnosti, vstala a zavěsila se mu na paži, jak se kolem ní pokoušel projít.

V modrejch očích se jí leskly slzy. Přitiskla se k němu poprsím.

„Ale já jsem nevěděla, že je to zabiják, nechtěla jsem jí ublížit – jsem dobrá matka, copak to nechápete?“Při posledním slovu se jí zlomil hlas.

Gary ji vzal za ramena, jemně ji od sebe odstrčil a pokračoval dál ke dveřím.

„To není fér!“

U dveří se zastavil a pronesl: „Fér není, že Annie má za matku zrovna vás.“

Vešel do naší místnůstky a postavil se vedle mě. Mlčky jsme přes zrcadlo mamku pozorovali. Chviličku pojeho odchodu jí obličej zaplavil vyraz rozhořčení, ale oči se jí pomalu otevíraly, jak ji opouštěly posledníkapky její tekutý odvahy, a poslední Garyho slova jí začaly docházet. Zbledla a přitiskla si obě ruce napusu. Tentokrát žádný předstíraný kvílení. Tělo se jí prudce roztřáslo, jak se rozvzlykala. Očima zoufalejezdila po prázdný místnosti. Zapotácela se dozadu a tvrdě dosedla na židli. Koukala na dveře a pořád

vzlykala.

„Chceš jít dovnitř a promluvit si s ní?“ zeptal se Gary. „Teď nemůžu.“ Třásla jsem se.

Když jsem se ho zeptala, co bude dál, vysvětlil mi, že mamka a Wayne budou ve vazbě až do předneseníobžaloby a pak bude stanovena kauce. Vůbec jsem nepomyslela na možnost, že by se mohl konat soud.Mamka určitě podá žádost o dohodu. I když mi bylo jasný, že by mi na tom, co se s ní stane, nemělozáležet, přesto jsem si kladla otázku, jestli si vezme právníka a jak si ho bude moct dovolit.

„Co ten lichvář? Nehrozí jim nebezpečí?“

„Okamžitě se tím začneme zabývat. Postaráme se, aby se jim nic nestalo.“

Když mě Gary odváděl, nevyměnili jsme si jediný slovo – já rozhodně nevěděla, co vhodnýho bych mělaříct. Dík, že jsi zatkl moji matku a tak šikovně ji vyslýchal – fakt víš jak s ní zatočit, co?

Zamířila jsem ke svýmu autu, a on povídá: „Něco pro tebe mám.“ Podal mi balíček karet. „Wayne je měl v

kapse, když jsme ho zatkli, a požádal mě, abych ti je dal. Chtěl, abys věděla, jak moc je mu to líto.“Odmlčel se a upřeně se na mě podíval: „Mně je to taky moc líto, Annie.“

„Tobě to nemá co bejt líto – je to tvoje práce a jsi v ní fakt dobrej.“ Věděla jsem, že to zní hořce, a onvypadal sklíčeně. „Ještě horší by bylo, kdyby jí to prošlo,“ dodala jsem, i když v tu chvíli jsem neměla

nejmenší tušení, jestli je to pravda, nebo ne.

Potřebovala jsem se ujistit, že je Gary něco víc než ten chlapík, kterýho jsem sledovala, jak si podává moji

matku.

„Pověz mi něco, co o tobě nikdo neví.“

„Co?“

„Prostě mi něco pověz – co chceš.“ Dívali jsme se na sebe.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Občas, když nemůžu spát, tak vstanu a jím lžičkou arašídový máslo rovnou z

kelímku.“

„Hú, arašídový máslo? To musím někdy vyzkoušet.“

„Měla bys – pomáhá to.“

Ještě chvíli jsme se na sebe dívali, a pak jsem nastoupila do auta a odjela. Ve zpětným zrcátku jsemviděla, jak za mnou kouká, dokud k němu nepřišlo pár policajtů, co ho začali poplácávat po zádech apotřásat mu rukou. Počítám, že tam pak pořádně oslavovali. Když jsem se ohlídla, uviděla jsem navedlejším sedadle balíček karet a uvědomila si, že na sobě pořád mám Garyho kabát.

Noviny chytily vítr rychleji, než moje mamka dokáže nalít panáka, a můj telefon nepřestával zvonit. Včerajsem načapala jednoho reportéra, jak mi nakukuje oknem – Emma ho zahnala. Už nejsem jenom holka,která byla nezvěstná, teď jsem holka, co ji její máma nechala unýst. Nevím, jestli ten děs znova zvládnu.

Včera jsem zavolala Luka, protože jsem mu chtěla říct, co se děje, dřív než si o tom přečte. Byl doma a naokamžik jsem měla dojem, že jsem zaslechla v pozadí dívčí hlas, ale mohla tam jen hrát televize.

Pověděla jsem mu, co mamka udělala a že je ve vazbě.

Nejdřív byl zděšenej, pořád se vyptával, jestli to vím jistě, ale když jsem mu převyprávěla, jak to s ní bylo,jen poznamenal: „Páni, musí se cítit příšerně – vypadá to, že se jí všechno dokonale vymklo z ruky.“

On ji lituje? A co trocha spravedlivýho rozhořčení nad mým osudem? Chtěla jsem mu vynadat. Jenže už

na tom nezáleželo.

Když jsem zavěsila, koukala jsem na náš obrázek na římse. Vypadali jsme tak šťastně.

Příští den jsem zatelefonovala Christině a všechno jí pověděla. Prudce se nadechla a vyhrkla: „Ach Bože,Annie! Jsi v pořádku? Ne, jak bys mohla být? Okamžitě za tebou jedu. Přivezu láhev vína, bude to stačit?Ne, budeme potřebovat bednu. Tvoje máma? To ti udělala tvoje vlastní máma?“

„Jo, pořád ještě se snažím před tím strčit hlavu do písku. Nešlo by vynechat to víno? Já potřebuju jen…Potřebuju jen trochu času.“

Christina chvíli mlčela, a pak řekla: „Jasně, ano, samozřejmě, zavolej, až budeš chtít, jo? Všeho nechám a

hned tam budu.“

„Zavolám a díky.“

Neřekla jsem Christině ani Lukovi, že jsem doopravdy z města neodjela, a ani jim to nepovím a zcelaurčitě nebudu Christině vykládat, že se ji mamka pokusila obvinit. Posledních pár dní v hlavě pořád slyším

naříkavej zvuk. A zřejmě nejsem schopná přestat bulet.

DVACÁTÉ ŠESTÉ SEZENÍ

Omlouvám se, že jsem zmeškala poslední sezení, ale viděla jsem matku a potřebovala jsem trochu času,abych se vyškrábala zpátky z podlahy, kam mě to srazilo. Víte, je to zvláštní, ale tu noc potom, kdy jsemji viděla, jsem fakt chtěla spát ve skříni. Stála jsem před ní děsně dlouhou dobu s polštářem v ruce, alevěděla jsem, že jestli ty dveře otevřu, tak to bude znamenat, že zas padnu zpátky, tak jsem se vrátila alehla si do postele a vyčarovala si v duchu vaši ordinaci. Namlouvala jsem si, že odpočívám u vás nalehátku a vy mě pozorujete. Tak se mi podařilo usnout.

Mamku přivedli do stejný vyslýchací místnosti jako předtím. Její oči se se mnou krátce potkaly, ale paksklouzly stranou, když se posadila proti mně. Rukávy a manžety šedý pytlovitý kombinézy, do který bylaoblečená, měla vyhrnutý a ten odstín jí zbarvoval pleť do popelava. Je to už léta, co jsem svoji matku viděla nenalíčenou. Oba koutky úst měla stažený dolů a rty bez bonbónově růžový rtěnky tak bledý, že jísplývaly s obličejem.

Srdce mi stepovalo v hrudi a hlava bojovala s tím, co říct

-Hm, hele mami, jak to bylo s tím, žes mě nechala unýst?- a jestli vůbec chci znát odpověď. Než jsem seale mohla zeptat, položila mi otázku: „Co říká Val?“

Zaskočila mě. „Nechala vzkaz, ale já jsem ne-“

„Nic jí nevykládej“ „Prosím?“

„Ne, dokud nevymyslíme, co budeme dělat“ „My? V tomhle jsi sama, mami. Já jsem tu jenom proto, abys mi mohla vysvětlit, proč jsi mi to udělala.“ „Gary říkal, že ti všechno pověděl. Musíš mi pomoct, Annie, jsi moje jediná naděje „Proč bych tobě sakra měla pomáhat? Zaplatila jsi někomu, aby mě unesl, ubližoval mi, a ty pak „NE! Já jsem nechtěla, aby ti ublížil – to jen… všechno se to pokazilo, všecko bylo špatně, a teď…“ Složila

si hlavu do dlaní.

„A teď je můj život v hajzlu a ty jsi v base. Skvělý, mami.“ Zvedla hlavu a jako šílená se rozhlížela pomístnosti. „To není správné, Annie. Já tady nemůžu zůstat, umřela bych“ Naklonila se přes stůl a popadlamě za ruku. „Ale když promluvíš s policií, můžeš jim říct, že netrváš na obvinění, nebo jim vysvětlit, žechápeš, proč jsem to musela udělat „Já to nechápu, mami.“„ Odtáhla jsem ruku.“

„Neměla jsem jinou možnost – vždycky jsi byla druhá? „Takže to byla moje chyba?“„

„Viděla jsi, jak se mnou Val zachází. Ohrnovala nad námi nos.“

„A viděla jsem, jak ty zacházíš s ní, ale ona svoji dceru nenechala unýst, že ne?“

Oči jí zaplavily slzy a namítla: „Nemáš představu, Annie. Žádnou představu, čím jsem musela projít

Zmlkla.

„Má to co dělat s Dwightem, že jo?“

Ticho.

„Jestli mi to nepovíš, tak prostě půjdu a optám se tety Val.“ Mamka nalehla na stůl. „TO MI NEMŮŽEŠ

UDĚLAT, ona to využije, aby-“

Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl policajt. „Je tady všechno v pořádku?“

„Jsme v pořádku,“ odpověděla jsem. Mamka přikývla a ten polda zase dveře zavřel.

„Uvědomuješ si přece, že média už nejspíš s tetou Val mluví.“

Mamce ztuhly ramena.

„Reportéři budou pátrat po každým detailu o tobě, jaká jsi byla jako dítě, co se v tvým dětství přihodilo,

že se z tebe stala taková všivá matka.“

„Já jsem výborná matka, hned tak někdo se mi nevyrovná. A Val o našem dětství mluvit nebude. Nechce,aby někdo v jejím skvělém světě zjistil, co udělala.“ Její hlas zněl zamyšleně. „Ona by nesnesla..“ Začalaťukat jedním prstem do stolu.

Žaludek se mi zauzloval. „Mami, nedělej to ještě horší Naklonila se přes stůl. „Byla oblíbenkyní našehootce, víš, ale ještě větší oblíbenkyní našeho nevlastního otce.“ Hořce se pousmála. „Když si matkauvědomila, že její manžel spí s jednou z jejích dcer, Val jí řekla, že jsem to já. Vzápětí jsem měla věci natrávníku a náš otčím opustil město. Kdyby nebylo Dwighta, musela bych žít pod mostem.“

„Kdyby nebylo Dwighta?“

„Když mě vyhodili z domu, nastěhovala jsem se k němu. Dělala jsem servírku a on připravoval ten nápads bankou.“ Oči se jí leskly. „Když ho chytili, dělala jsem dvě směny denně. Potom přišla Val s chlápkem,co se s ním seznámila, a vykládala, jak báječný dům mají jeho rodiče a jak úspěšné je jejich

klenotnictví…“ „Táta.“

Obě jsme chvíli mlčely.

„Když Dwighta pustili, chtěli jsme být spolu, jen jsme potřebovali trochu peněz. Jenže ho zase chytili, tak

jsem mu řekla, že musím jít dál, a taky jsem to udělala, provdala jsem se za Wayna.“ Zavrtěla hlavou.

„Teprve když jsi měla získat ten projekt, tak jsem si začala myslet, že by se mi mohlo začít dařit líp. Jenže

pak jsem se doslechla, že proti tobě stojí Christina. Ona je daleko lepší realitní makléřka.“ Dech jí syčel

mezi zubama. „Kdybys prohrála, Val by se nade mě po zbytek života povyšovala.“

„Tak ses místo toho rozhodla mě zničit?“

„Můj plán by ti byl pomohl-byla bys zajištěná do konce života. Jenže nic nevycházelo správně. Wayne byl

k ničemu, ale aspoň Dwight se o něco pokusil.“

„Vykradl pro tebe to skladiště?“

Přikývla. „Dala jsem té filmové producentce tvoje jméno, ale ty jsi jen zbůhdarma utrácela čas, a já

potřebovala zaplatit lichváři tu půjčku. Nevím, kde je Dwight teď.“

„To je ti úplně jedno, čemu jsi mě vystavila?“

„Příčí se mi, co ti ten chlap udělal, ale měla jsi být pryč jen týden, Annie. To, co se stalo potom, byla

nehoda.“

„Jak tomu sakra můžeš říkat nehoda? Ty jsi najala chlapa, kterej mě znásilnil, kterej způsobil smrt mýho

dítěte!“

„Je to, jako když jsi chtěla zmrzlinu a požádala tátu, aby pro ni zajel do obchodu.“

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, a ještě dýl, než jsem se zmohla na slovo.

„Ty mluvíš o autonehodě.“

Přikývla. „Neměla jsi v úmyslu, aby zemřeli.“

Vzduch mi unikl z těla, jak se ve mně všechno sevřelo. Bolest byla tak intenzivní, že jsem si na chvíli

myslela, že mě raní mrtvice. Pak na mně vyrazil studenej pot a rozklepala jsem se. Prohlížela jsem si její

obličej a doufala, že jsem špatně rozuměla, ale vypadala tak spokojeně – tvářila se spravedlivě‘

Z očí mi vytryskly slzy, když jsem zasípěla: „Ty – ty mě viníš z jejich smrti. O tom to všechno je, ty -“

„Jistěže ne.“

„Ale ano. Vždycky to tak bylo.“ To už jsem brečela naplno. „Proto sis myslela, že je v pořádku, když

„Ty mě neposloucháš, Annie. Vím, že jsi jen chtěla zmrzlinu – neplánovala jsi, že při tom přijdou o život. A

já jsem nikdy nepočítala s tím, že by se ti stalo něco ošklivého, jen jsem chtěla, aby se nade mě Valpřestala vyvyšovat.

Pořád ještě se mi točila hlava z toho, co jsem slyšela, když mamka pokračovala: „Ale dlouho jí tonevydrží. Zítra si se mnou přijde pohovořit právník.“ Vstala a přecházela sem a tam před stolem. Všimlajsem si, že se jí do tváří vrátila barva. „Povím mu, jaké bylo vyrůstat s Val jako sestrou, co dělala s našímnevlastním otcem, jaký to byl život, když mě vyhodili z domu, jak mě pořád srážela – to bylo verbálnízneužívání“ Najednou se zarazila a otočila se ke mně. „Zajímalo by mě, jestli přijde k soudu. Pak tambude muset sedět a sledovat, až můj právní zástupce

„Mami, jestli s tím vyrukuješ před soudem, tak mi znova dokonale zničíš život. Budu muset vykládat, co semi stalo. Budu muset popisovat, jak mě znásilňoval.“

Přestala rázovat po místnosti. „To je ono! Musíme ji dostat na svědeckou lavici, aby ona musela popsat,co dělala.“

„MAMI!“ Zarazila se a koukla po mně.

„Nedělej mi to,“ prosila jsem ji.

„To s tebou nesouvisí, Annie.“

Otevřela jsem pusu, abych se s ní přela, ale pak jsem ztuhla, když mi to došlo. Ona má pravdu. Nakonecje jedno, jestli to udělala kvůli penězům, aby upoutala pozornost, nebo aby jednou provždy porazila svojisestru. Nic z toho se mnou nesouvisí. Nikdy to se mnou nesouviselo. Ani u ní, ani u Úchyla. Nevědělajsem, kterej z nich byl nebezpečnější.

Když jsem se zvedla a vydala se ke dveřím, zvolala: „Kam jdeš?“

„Domů.“ Šla jsem dál.

„Annie, počkej.“

Otočila jsem se a připravila se, že uvidím slzy a vyraz je- -mi-to-tak-líto a nenechávej-mě-tady.

„Nikomu nic neříkej, dokud nedostanu svoji příležitost,“ nařizovala. „Musí se to správně uchopit, nebo

„Krucisakra, tobě to fakt nedochází, co?“

Zmateně se na mě podívala.

Zavrtěla jsem hlavou. „A taky ti to nikdy ani náhodou nedojde.“

„Až sem zase půjdeš, přines mi noviny, abych mohla

„Já už sem nepůjdu, mami.“

Vytřeštila oči. „Ale já tě potřebuju, králíčku Annie.“

Zaklepala jsem na dveře, a když je ten čekající polda otevřel, řekla jsem přes rameno: „No já myslím, že

se ti povede dobře.“ Zatímco tam matku zase zavíral, dopotácela jsem se k lavičce u protější stěny. Kdyžzamkl, optal se, jestli jsem v pořádku a jestli nechci, aby sehnal Garyho. Vysvětlila jsem mu, že potřebujujen pár minut, a tak mě tam nechal samotnou.

Počítala jsem kvádry ve zdi, dokud se mi pulz neustálil, a pak jsem vyšla ven. Noviny se dozvěděly o mojí návštěvě ve věznici a následující den už titulky vykřikovaly všelijaký dohady.Christina mi nechala vzkaz, ať jí zavolám ve dne nebo v noci, když si budu potřebovat promluvit. Snažilase to skryt, ale podle jejího tónu mi bylo jasný, jak se jí dotklo, že jsem jí sama neřekla, že za mamkoupůjdu. Teta Val nechala tak váhavě znějící vzkaz, že jsem si říkala, kolik toho asi ví. Nezavolala jsem aleani jedný z nich, nezavolala jsem nikomu z lidí, co mi nechávali vzkazy, ať se ozvu, když si budupotřebovat popovídat. O čem bych měla mluvit? Je to pryč. Udělala to mamka – tečka.

Po pár dnech jsem si na noční stolek položila brožuru umělecký školy. Když jsem ji následující ránouviděla, napadlo mě: Kruci, jestli si mám splnit svůj sen, budu potřebovat peníze. Tak jsem vyhrabalačíslo tý holky od filmu a zavolala jí. Důkladně jsme to probraly. Měla jsem pravdu, vypadalo to, že jedocela rozumná a že bude respektovat moje přání. I když je z Hollywoodu, mluví jako normální člověk.

Část mě pořád film nechce, ale vím, že stejně něco natočí, a jestli má z filmu o mým životě mít někdoprospěch, tak co bych to zrovna tak dobře nebyla já. Navíc to není doopravdy o mně, je to jen takováhollywoodská verze – a než se to dostane na plátna, bude to jen film. Ne můj život.

Souhlasila jsem, že se s tou holkou od filmu a s jejím šéfem za týden sejdu. Mluvila o cifrách, který mi

umožní, abych si do konce dnů žila pohodlně.

Hned, jak jsem hovor ukončila, zavolala jsem Christinu. Bylo mi jasný, že si myslí, že chci mluvit omamce, a když jsem jí místo toho řekla, že konečně odjedu na tu výtvarnou školu, vyložila jsem si jejímlčení jako výraz překvapení. Ticho ale pokračovalo, tak jsem řekla: „Pamatuješ se? Je to ta škola vRockies, co jsem o ní pořád mluvila na střední.“

„Vzpomínám si. Jenom nevím, proč na ni jdeš teď.“

Mluvila klidně, ale vycítila jsem v tom podtón nesouhlasu. Ani tenkrát mě moc nepovzbuzovala, abych šlana tuhle školu, ale myslela jsem si, že se tak chová proto, že by mě postrádala. Nevím, co za důvod ktomu měla teď, zato jsem věděla docela určitě, že ho nechci slyšet.

„Protože chci,“ namítla jsem. „A byla bych vážně moc ráda, kdyby sis do nabídky zařadila můj dům.“

„Tvůj dům? Ty ten dům prodáváš? Víš jistě, že ho nechceš jen pronajmout

„Jsem si jistá. Příštích pár týdnů chci věnovat zařizování, ale ráda bych vyřídila papíry co nejdřív. Nemohlabys přijet?“

Chvilku byla zticha, a pak prohlásila: „Asi bych se mohla zastavit o víkendu.“

Přišla příští neděli dopoledne. Při vyplňování formulářů jsem jí vyprávěla o škole a jak se nemůžu dočkat,až tam další den vyrazím, abych si všechno ověřila. Jak fajn bude nechat všechno za zády. Neřekla nicnegativního, ale odpovídala jen odtažitě.

Když jsme celou záležitost vyřídily, posadily jsme se v dopoledním sluníčku vedle sebe na schody předvchodem. Chtěla jsem si promluvit ještě o něčem.

„Myslím, že vím, co jsi se mi pokoušela sdělit tu noc, kdy jsi mi přišla vymalovat.“ Oči se jí rozšířily a lícezrudly. „Můžeš to nechat plavat. Nezlobím se na tebe – nebo na Luka. Občas se něco podělá.“

„Bylo to jen jednou, přísahám,“ zvolala rozčileně. „Pili jsme, nic to neznamenalo. Oba jsme kvůli tobě byli

tak rozhození, a nikdo další nechápal, co cítíme..“

„To je v pořádku. Vážně. Všichni jsme se občas dopustili věcí, co jich pak litujeme, ale já nechci, abystohohle litovala. Třeba se to mělo stát nebo co. Už na tom nezáleží.“

„Víš to určitě, protože já si připadám tak -“

„Je to za mnou, vážně. Mohla by ses na to už taky vykašlat, prosím?“ Dloubla jsem do ní ramenem audělala obličej. Oplatila mi to, načež jsme zmlkly a sledovaly mladý pár s kočárkem, jak přechází přesmoji příjezdovou cestu.

„Tvoje máma prý vykládá lidem, že jsem se tě před tvým únosem snažila pobít s tím projektem,“ ozvala

se po chvíli.

„Jo, pověděla mi, že tvoje asistentka řekla nějaký její přítelkyni nebo co, že jsi se soutěže účastnila odzačátku, ale já věděla, že je to jen další z jejích lží.“

„Vlastně na tom něco bylo. Požádali mě, abych pro ně dala dohromady návrh, a párkrát jsme se sešli.

Slyšela jsem je mluvit o někom z jiný společnosti, ale dokud ses o tom jednou nezmínila, tak jsemnevěděla, že do toho jdeš taky. Hned jsem se stáhla a oni mě znova kontaktovali, teprve když jsi bylanezvěstná.“

„Ty ses stáhla? Proč?“

„Je byznys a byznys. Tvoje přátelství pro mě bylo důležitější.

„Škoda že jsi mi to nepověděla, byla bych se na to sama vykašlala a přenechala to tobě. Máš víc

zkušeností a na kšeft takovýho druhu jsi čekala delší dobu.“

„Právě proto jsem ti to neřekla,“ prohlásila Christina. „Věděla jsem, že by to skončilo dohadováním, která

z nás to vzdá!“

Rozesmály jsme se, ale vzápětí Christina zase zmlkla a pozorovala můj dvůr.

„Tohle je senzační místo.“ Bylo mi sakra jasný, kam to povede.“

„Ano, je, a někdo to tu určitě bude milovat.“

„Ty to tady přece miluješ, Annie, a byla by taková škoda

„Christino, nech toho.“

Okamžik mlčela a ztuhle seděla vedle mě. Potom zavrtěla hlavou.

„Ne. Tentokrát ne. Posledních pár měsíců jsem respektovala tvoje přání a tiše seděla v koutě, zatímco ty

jsi mlčky bojovala se vším, co tě potkalo. Jenže tentokrát neuteču, Annie.“

„Útěk? Kdo sakra mluví o utíkání? Konečně se začínám sbírat, Christino. Myslela jsem, že budeš ráda.“

„Když prodáš dům, co miluješ? Když půjdeš na výtvarnou školu v Rockies, zatímco jiná špičková škola je

jen hodinu odtud? To není žádný sbírání se. Řekla jsi to sama – prostě necháváš všechno za zády.“

„Chtěla jsem na tu školu už jako dítě a tenhle dům mi připomíná můj život včetně mamky.“

„Přesně tak, Annie. Útěk od mamky tě lákal, už když jsi byla dítě. Nenapadlo tě, že bude bolet, když

odjedeš? Nemůžeš jen tak vymazat, co tě potkalo.“

„To si ze mě sakra snad děláš srandu. Ty si myslíš, že se snažím zapomenout, co se mi stalo?“

„Jo, to si myslím, jenže to nejde. Myslíš na to den co den, viď? A mě ničí, že mi nevěříš a neřekneš mi o

tom. Že si myslíš, že bych to nezvládla.“

„Tady nejde o tebe, jde o mě. Já to nezvládám. I se svojí cvokařkou jsem sotva schopná o tom mluvit. Avykládat to nahlas někomu, kdo mě zná, vykládat, co mi dělal, co jsem dělala já… vidět ti v očích…“

„Ty máš pocit hanby? Je to tak? To nebyla tvoje vina, Annie“.

„Je to moje vina, copak to nechápeš? Ne, nechápeš, nemůžeš to pochopit. Protože ty bys nikdynepřipustila, aby se ti něco takovýho stalo.“ „

„Tohle si myslíš? Ježíši, Annie, ty jsi přežila rok s šílencem, musela jsi ho zabít, abys unikla, zatímco já

nedokážu uniknout ani z vlastního manželství.“ „Z manželství? Co je špatnýho na tvým manželství?“ „Drew a já… není to dobrý. Mluvíme o rozvodu.“

„A kruci, vůbec ses nezmínila…“

„Chtěla jsi mluvit jen lehce, pamatuješ se? Na rozpadu manželství nic lehkýho není.“ Pokrčila rameny.„Měli jsme problémy už před tvým únosem, ale poslední rok se to zhoršilo.“

„Kvůli mně?“

„Zčásti. Byla jsem hrozně zaujatá snahou tě najít, ale už předtím… Víš, tahle práce ti moc času na dalšívěci nenechává. Myslela jsem si, že by změna místa mohla pomoct, ale…“ Zase pokrčila rameny.

Měsíc před mým zmizením si koupili dům a Christina vykládala o nábytku, co společně nakupovali.Předpokládala jsem, že všechno je super.

„Tolik se toho změnilo, Annie. Když jsi zmizela, měla jsem skoro měsíc každou noc noční můry. Užnemůžu dělat prohlídky domů. Je to týden, co volal dost zvláštní chlapík, že si chce prohlídnout prázdnýbyt, a já ho přehrála mužskýmu kolegovi.

Skoro rok se všechno točilo kolem snahy tě najít, a nakonec mě Drew umluvil, že mě vezme na tu cestulodí, takže jsem tady ani pro tebe nebyla, když jsi skončila v nemocnici. A teď, když jsi doma, pořád těnemám zpátky – chybíš mi. Vyřešení manželství se už dál nemůžu vyhýbat. Drew chce jít do poradny, a já

sakra nevím, co chci dělat…“

Rozplakala se. Já koukala na trávu a potlačovala vlastní slzy.

„Ta věc, ta hrozná věc nezasáhla jenom tebe. Zasáhla všechny, komu na tobě záleží, jenže tím toneskončilo, zasáhlo to všechny ve městě – dokonce i ženy po celý zemi. Život spousty lidí se změnil,nejenom ten tvůj.“

Začala jsem počítat stébla trávy.

„Nic z toho není tvoje vina. Jen jsem chtěla, aby sis uvědomila, že i další lidi jsou bolaví. Proto takychápu, proč chceš utéct, sama bych chtěla utéct, ale musíš zůstat, postavit se tomu. Annie, mám tě rádajako sestru, ale od doby, co tě znám, jsi mě stejně tolik pustila k sobě, jako sis mě držela od těla. A teďse chystáš udělat poslední řez. Vzdáváš to. Jako to udělal on…“

„Kdo on?“ „Ten chlap.“

„Christino, opovaž se mě sakra přirovnávat k tomu zmetkoví!“

„Bylo toho na něj přece moc, ne? Nedokázal žít mezi lidmi? Tak utekl.

„Já neutíkám, jdu dál a buduju si nový život. Neopovažuj se to srovnávat s tím, co dělal on. Tenhle

rozhovor skončil.“

Zůstala na mě koukat.

„Vlastně si myslím, že bys měla jít.“

„Vidíš? Už je to tady, útěk. Já tě donutím něco cítit, ty to nemůžeš snést, nemůžeš to vydržet, tak co

uděláš – odstrčíš mě.

Vstala jsem, vešla do domu a práskla za sebou dveřmi. Za pár minut jsem slyšela její auto, jak odjíždí.

Gary zavolal později ten večer, aby mi pověděl, že našli toho lichváře a stavějí proti němu případ. Taky mi

řekl, že mamka má jednu návštěvu za druhou a poskytuje rozhovory každýmu, kdo si řekne.

„To není žádný překvapení,“ utrousila jsem. „Ale já pro tebe jedno překvapení mám.“

Popsala jsem mu, jak chci konečně uskutečnit svůj sen.

„Skvěle, Annie! Zdá se, že jsi na správné cestě.“

Potěšilo mě, že se na to nedívá jako Christina, a vyhrkla jsem: „Dopracovávám se k tomu. A co ty?“

„Taky jsem trochu přemýšlel. Jeden z chlápků, co jsem je cvičil, zakládá poradenskou společnost a chcemě za společníka. Mohl bych žít kdekoli, cestovat, přednášet, udělat si volno, kdy bych potřeboval.“

„Já myslela, že máš svou práci rád.“

„Já taky, ale co jsme dotáhli tvůj případ, začal jsem si klást otázky… A pak s tím rozvodem… Nevím,zkrátka mi připadá, že je dobrý čas na změnu.“

Zasmála jsem se. „Jo, vím přesně, co myslíš. Taky mám pořád tvůj kabát.“

„Já vím. Nijak nespěchám. Zrovna jsem si koupil nové SUV, Yukon Denali -“

„Páni, takže když jsi mluvil o změnách, nedělal sis legraci. Neříká se, že muži, co procházejí krizí středníhověku, si kupujou sportovní auťáky?“

„Ale no tak, když se pro něco rozhodnu, tak kolem toho nedělám vlny, jen jsem chtěl říct, ty chytračko, že

jsem přemýšlel, jak ho některý víkend vytáhnu na pořádný výlet. Kdybych jel tvým směrem, anebo až tubudeš na soudní přelíčení, rád bych tě pozval na kávu, na oběd, nebo na něco. Co ty na to?“

„Budu toho teď se školou a se vším mít hodně.“

„Jak jsem říkal, nijak nepospíchám.“

„Přivezeš arašídový máslo“.

„Víš co? To bych mohl.“ Zabublal smíchy.

„Dvě lžičky snad najdu.“

Následující ráno jsem vstala brzy a vydala se do školy. Lidi, cítila jsem se tak dobře, když jsem byla pryč z

tohohle města, i když to bylo jen na pár dní. Rockies je v tuhle roční dobu nádherný místo, a když jsemviděla, jak se všechny ty štíty natahujou k nebi, skoro jsem zapomněla na svoji hádku s Christinou. Celoucestu jsem měla stočený okýnko, aby mi auto mohla naplnit čistá vůně zahřátýho borovýho jehličí. Emmabyla vzadu a vystrkovala hlavu z okýnka pokaždý, když se mi pokoušela olíznout krk. Pomalu jsem dojelake škole a uviděla před sebou tu nádhernou budovu v tudorovským stylu a hory v pozadí. Skoro jsem ztoho měla závrať. Tady bude všechno jiný.

Když jsem zaparkovala auto, obešly jsme s Emmou kam-pus. Míjely jsme zrovna skupinu dívek, co seděly

na trávníku a kreslily, a vtom se jedna podívala vzhůru a usmály jsme se na sebe. Už jsem zapomněla,jak pěkný je dočkat se úsměvu od cizího člověka. Jenže pak se její pohled změnil v zírání a já pochopila,že mě poznala. Otočila jsem se pryč, když šťouchla do kamarádky vedle sebe. Dala jsem Emmu zpátky do

auta a hledala zápisovou kancelář.

Přišla jsem moc pozdě, abych se mohla zapsat do semestru od září, tak jsem vyplnila přihlášku od ledna.Neměla jsem s sebou složku prací, ale napadlo mě vzít si skicák, a tak jsem ho ukázala poradci. Řekl, žebych neměla mít s přijetím problém a navrhl, jaký práce bych měla předložit. Byla jsem zklamaná, žemusím čekat, ale ten poradce povídal, že bych mohla chodit do večerního kurzu v kampusu, abych sepřipravila.

Cestou domů jsem v dughu dělala plány na nadcházející stěhování, ale když jsem se blížila ke ClaytonFalls, strašilo mě tvrzení Christiny, že utíkám. Pořád jsem nemohla uvěřit, že si mi to troufla říct. Co sakramůže vědět? A vykládat mi, že nejsem sama? Jasně že jsem sama. Moje dcera je mrtvá, můj otec taky,stejně jako moje sestra, a moje matka jako by byla. Kde bere Christina tu drzost posuzovat, co dělám?

Utíkáš.

O několik hodin později jsem zaparkovala před Christininým domem, vydupala ke dveřím a zabušila na ně.

„Annie!“

„Je Drew doma?“

„Ne, je u kamaráda. Co se děje?“

„Hele, já připouštím, že prožíváš těžký období, Christino, ale to ti nedává právo, abys mi řídila život. Je to

můj život. Ne tvůj.“

„Dobře, Annie, já jen -“

„Proč mě prostě nenecháš na pokoji? Nemáš ponětí, čím jsem prošla.“

„Ne, nemám. Protože mi nic nepovíš.“

„Jak mi můžeš něco takovýho říct? Moje matka zařídila můj únos, Christino.“ „Ano, to udělala.“

„Lhala mi.“ „Lže všem.

„Nechala mě tam nahoře. Samotnou.“

„Úplně samotnou.“

„To mi udělala moje matka.“

„Tvoje matka, Annie.“

„A teď půjde do vězení. Nikoho nemám. Vůbec nikoho.“

„Máš mě.“

A pak jsem se konečně složila.

Christina mě nedržela, když jsem řvala. Seděla vedle mě na podlaze, rameno u ramene, než jsem ze sebe

vybrečela všechno to soužení s matkou. Každou nespravedlnost, který se na mě od dětství dopustila,všechny rozbitý sny a nesplněný přání. A když jsem to ze sebe dostala, Christina přikývla a řekla: Ano, toti udělala. Zachovala se špatně. Ublížila ti.

Nakonec moje vzlyky přešly jen do občasnýho popotahování a zmocnil se mě zvláštní klid.

„Co kdybys vzala Emmu z auta a já nám udělám trochu čaje?“ navrhla Christina.

Převlíkly jsme se do pyžam. Christina mi jedno svoje půjčila. „Hedvábí,“ pousmála se a spolu s mýmroztřeseným úsměvem si vysloužila odpověď: „Jak jinak!“ Potom jsme se s konvicí čaje usadily v kuchyni

ke stolu. Zhluboka jsem se nadechla. „Moje dceruška? Dala jsem jí jméno Hope.“

Advertisements

SÍLA PĚTICE

Oči starého muže rudě žhnuly a odrážely poslední plamínky ohně. Slunce už začalo zapadat a pomalu se stmívalo. Daleko odtud zakroužil ve vzduchu
obrovský pták – kondor – a vrhl se střemhlav k zemi. Potom všechno znehybnělo. Noc byla na spadnutí.
„Přijde,“ prohlásil stařec. Hovořil zvláštním jazykem, který znalo jen velice málo lidí na světě. „Nemusíme pro něj posílat. Stejně přijde.“
Vstal, opřel se o hůl, vyřezanou z větve stromu, a zamířil ke kraji kamenné terasy, na níž prve seděl. Odtud viděl do strže, zlomu v planetě,
který vypadal jako bezedný a vznikl před miliony let. Stařec chvíli mlčel. Za jeho zády stál tucet mužů a čekali, až promluví. Ani jeden se nepohnul. Ani jeden se ho neodvážil vyrušit, zatímco tam zamyšleně stál. Konečně se stařec otočil.
„Ten chlapec je na opačné straně zeměkoule,“ oznámil jim. „Žije v Anglii.“
Jeden z mužů se stísněně zavrtěl. Věděl, že by se neměl ptát, ale nedokázal se ovládnout. „Takže tu budeme jen sedět a čekat na něj?“
naléhal. „Máme tak málo času. A i kdyby přišel, jak nám může pomoct? Vždyť je to dítě!“
„Ty to nechápeš, Atoku,“ odpověděl stařec. Pokud se zlobil, nedal to najevo. Věděl, že Atokovi je teprve dvacet, sám byl skoro ještě dítě,
alespoň podle starce. „Ten chlapec je zvláštní. Zatím neví, kdo je ani jakou bude mít moc. Přijde sem a dorazí včas. Přivedou ho k nám jeho nadpřirozené schopnosti.“
„Kdo je ten chlapec?“ zeptal se někdo jiný.
Stařec se opět podíval na zapadající slunce. Vypadalo, jako by trůnilo na vrcholku nejvyšší hory. Ta hora se nazývala Mandango… Spící bůh. „Jmenuje se Matthew Freeman,“ odpověděl. „Je jedním z Pětice.“

KOLO ŠTĚSTÍ

Na tom domě v Eastfield Terrace bylo něco divného. Něco děsivého.
Všechny domy v ulici byly víceméně stejné: z červených cihel, viktoriánské, se dvěma ložnicemi v prvním patře a arkýřovým oknem buď vlevo,
nebo vpravo od vstupních dveří. Na některých se tyčily satelitní talíře. Některé měly v oknech truhlíky plné barevných květin. Ale když jste se
podívali z vrcholku kopce na řadu domů, která se stáčela kolem kostela sv. Patricka k benzinové pumpě Esso a obchodu s nonstop otevírací dobou,
jednoho z nich jste si okamžitě všimli. Číslo 27 mezi ně už nepatřilo. Jako by dostalo nějakou nemoc a bylo třeba ho izolovat.
Předzahrádka byla plná harampádí; popelnice na kolečkách vedle branky jako obvykle přetékala a obklopovaly ji černé pytle s odpadky, které do
ní majitelé nedokázali nacpat. To nebylo v Eastfield Terrace nic neobvyklého. Ani nebylo nijak zvláštní, že závěsy v předních oknech byly
ustavičně zatažené a nikdy, jak vám mohli všichni potvrdit, se v nich nesvítilo. Jenže ten dům páchl. Už týdny se z něho šířil odporný, hnilobný
zápach, který nejdřív jako by vycházel z ucpané odpadní roury, ale rychle se zhoršoval, takže lidé začali přecházet na protější stranu ulice,
aby se mu vyhnuli. A ať byla příčina jakákoli, zdálo se, že ovlivňuje celé místo. Trávník v předzahrádce začínal usychat. Květiny zvadly a pak je zadusil plevel. Vypadalo to, jako by všechny cihly vybledly.
Sousedé si zkoušeli stěžovat. Klepali na přední dveře, ale nikdo jim neotevřel. Telefonovali, ale nikdo nezvedl sluchátko. Nakonec zavolali
na městský úřad v Ipswichi, ovšem potrvá samozřejmě dlouhé týdny, než nějak zasáhne. Dům nebyl opuštěný. To věděli. Občas zahlédli jeho
majitelku Gwendu Davisovou, jak přechází sem a tam za síťovanými závěsy. Jednou – víc než před týdnem – ji viděli, jak se šourá domů z nákupu. A
existoval ještě jeden důkaz, že v čísle 27 stále někdo bydlí: každý večer tam běžela televize. Gwendu Davisovou celá ulice dobře znala.
Žila tam skoro celý svůj dospělý život, nejdřív sama a pak se svým partnerem Brianem Conranem, který příležitostně rozvážel mléko. Ale to, co
opravdu vyvolalo v ulici nejrůznější dohady, bylo, když Gwenda před šesti lety nevysvětlitelně adoptovala osmiletého chlapce a přivedla si ho
domů. Všichni se shodli, že Gwenda s Brianem nejsou právě ideální rodiče. Brian pil a často se spolu hádali. A proslýchalo se, že toho chlapce, jehož rodiče zahynuli při dopravní nehodě, předtím skoro neznali.
Takže nikoho moc nepřekvapilo, když to špatně dopadlo. Ten chlapec za to opravdu nemohl. Matthew Freeman byl celkem hodné dítě – shodovali se
všichni –, ale měl potíže skoro od chvíle, kdy se do Ipswiche přistěhoval. Začal chodit za školu. Stýkal se se špatnou společností. Měl na
svědomí celou řadu lumpáren a nevyhnutelně se o něj začala zajímat policie. A nakonec došlo k vloupání do místního skladiště, hned za rohem
ipswichského nádraží. Skoro při tom zemřel strážný a Matthewa odtud odvedli se zakrvácenýma rukama. Potom ho na základě jakéhosi programu
pěstounské péče poslali pryč. Někam do Yorkshiru, k nové matce. A zaplaťpánbůh, že je pryč. Tak se na to všichni dívali.
To se stalo před třemi měsíci. Od té doby Gwenda postupně mizela z dohledu. A pokud šlo o Briana, toho už několik týdnů nikdo neviděl. Dům
byl stále zanedbanější a všichni se shodovali, že se s tím bude muset brzy něco udělat.
Teď bylo půl osmé večer, začátek června. Dny se prodlužovaly a snažily se trvat co nejdéle. Lidé z Eastfield Terrace byli podráždění a unavení. Docházela jim trpělivost. A zápach byl strašný jako vždycky.
Gwenda pobíhala po kuchyni a vařila si večeři. Nikdy nebyla moc hezká; spíš malá, zanedbaná, se zamračeným pohledem a úzkými rty, které se
nikdy neusmívaly. A během týdnů, které uplynuly od Mattova odjezdu, rychle zchátrala. Vlasy měla mastné a rozcuchané a květované šaty a svetr,
které měla na sobě, stejně jako ona už nějakou dobu neviděly mýdlo a vodu a visely na ní jako hadr na holi. Rozvinul se u ní nervózní tik a neustále si třela paže, jako by jí byla zima nebo se snad něčeho bála. „Chceš něco?“ zavolala tenkým, pisklavým hlasem.
Brian na ni čekal v obývacím pokoji, ale ona věděla, že jíst nebude. Vyhovovalo jí, když pracoval v mlékárně; jednou se však pohádal s
nadřízeným a vyhodili ho. To se stalo pár dní potom, co jim Matta odebrali. Teď Brian ztratil i chuť k jídlu.
Gwenda se podívala na hodinky. Byl skoro čas na Kolo štěstí, její oblíbený televizní program. Díky satelitu mohla sledovat Kolo štěstí každý
den. Ale čtvrtky byly výjimečné. Ve čtvrtek dávali zbrusu nový díl – ne opakování.
Gwenda Kolo štěstí zbožňovala. Milovala reflektory ve studiu, tajemné ceny i soutěžící, kteří můžou vyhrát milion liber, když správně zodpoví
dostatečné množství otázek a troufnou si zatočit kolem. Ale nejvíc ze všeho milovala moderátora – Rexe McKennu –, vždy opáleného, samý vtípek a
se zářivě bílým úsměvem. Rexovi bylo kolem padesáti, ale vlasy měl stále černé jako uhel, oči mu zářily a díky svižnému kroku působil mnohem
mladší, než ve skutečnosti byl. Uváděl Kolo štěstí odjakživa, a přestože moderoval ještě dva další pořady a taneční soutěž na BBC, tady se Gwendě líbil nejvíc.
„Už to začalo?“ zavolala z kuchyně.
Brian neodpověděl. V poslední době toho moc nenamluvil.
Gwenda sáhla do skříňky a vytáhla z ní plechovku fazolí. Nebylo to přesně to, co by člověk nazval hostinou, ale od chvíle, kdy ona nebo Brian
vydělali nějaké peníze, už uplynula dlouhá doba a Gwenda musela šetřit. Rozhlédla se po kuchyni, aby našla čistý talíř, ale žádný neobjevila. Na
všech rovných plochách leželo špinavé nádobí a z výlevky se zvedala hora použitých talířů a misek. Gwenda se rozhodla, že sní fazole z
plechovky. Ponořila ruce do hnědé, mastné vody a podařilo se jí vylovit vidličku. Otřela si ji o šaty a chvatně vyšla z místnosti.
V obývacím pokoji se nesvítilo, ale záře obrazovky k orientaci stačila. I tady panoval obrovský nepořádek. Na koberci se povalovaly staré
noviny, přetékající popelníky, další špinavé talíře, použité ponožky a spodní prádlo. Brian seděl na pohovce, která vypadala ošklivě a jako z
bazaru už v okamžiku, kdy opustila obchod. Na nylonovém potahu byla ohavná skvrna. Gwenda ji ignorovala a posadila se vedle Briana.
Celý dům odporně páchl, ale tady byl zápach ještě horší. To Gwenda také ignorovala.
Připadalo jí, že od Mattova odjezdu se všechno pokazilo. Netušila proč. Ne že by ho měla doopravdy ráda. Naopak, vždycky věděla, že je ten
kluk divný. Copak se mu nezdálo, že jeho rodiče umřou, noc předtím, než se to skutečně stalo? Vzala si ho k sobě jen proto, že ji Brian
přemluvil – a samozřejmě se tak chtěl jenom dostat k penězům, které Mattovi rodiče svému synovi zanechali. Potíž byla v tom, že peníze byly
rychle pryč. A Matt byl také pryč, protože ho odvezla policie jako mladistvého delikventa, a jediné, co Gwendě zbylo, byl pocit viny.
Nemohla za to. Starala se o něj. Nikdy nezapomene, jak se na ni policisté dívali. Jako by to byla ona, kdo spáchal trestný čin. Přála si teď, aby Matt do jejího života nikdy nevstoupil. Všechno se pokazilo kvůli Mattovi. „A teď je na ITV opět čas zkusit štěstí a zatočit… Kolem štěstí!“
Když se Gwenda uvelebila u televize, začala znělka Kola štěstí. Na obrazovce kroužily a vířily padesátilibrové bankovky, diváci tleskali a po
blikajícím schodišti už přicházel Rex McKenna, kterého provázely dvě půvabné dívky. Měl na sobě sako pošité lesklými flitry, mával a usmíval se, jako vždycky šťastný, že je zpátky.
„Dobrý večer, milí diváci!“ zvolal. „Kdo ví, kdo dneska večer vyhraje?“ Odmlčel se a mrkl přímo do kamery. „Jenom kolo štěstí to ví!“
Obecenstvo šílelo, jako by ta slova slyšelo poprvé. Ale Rex samozřejmě vždycky zahajoval soutěž stejným způsobem. „Jenom kolo štěstí to ví!“
byla jeho slavná fráze, přestože Gwenda si nebyla jistá, jestli je to pravda. Kolo byl jen velký předmět ze dřeva a umělé hmoty. Jak by mohlo něco vědět?
Rex se zastavil a potlesk utichl. Gwenda sledovala obrazovku, jako by byla v transu. Na pečené fazole už zapomněla. Někde v podvědomí se
podivila, jak je možné, že televize pořád funguje, když jim před dvěma týdny odpojili elektřinu, protože nezaplatila účet. Ale podvědomí bylo
daleko odsud a ve skutečnosti na tom nezáleželo. Bylo to požehnání. Jak by přežila všechny ty večery bez Kola štěstí?
„Vítejte u dalšího dílu, kde otočení kola může znamenat milion liber ve vaší kapse, nebo zpáteční lístek domů bez jediné pence!“ začal Rex.
„Mám za sebou náročný týden. Manželka mě včera probudila v sedm hodin ráno, aby mi připomněla, že si mám nařídit budík. Na šestou!“ Diváci řvali smíchy. Gwenda se také rozesmála.
„Ale dneska nás čeká večer plný napětí. A za chviličku se seznámíme se třemi šťastlivci, kteří budou soutěžit o naše skvělé ceny. Ale nezapomeňte! Jestli chcete vyhrát milion liber, co musíte udělat?“ „Zatočit kolem!“ zaječelo obecenstvo.
Brian mlčel. Gwendě to začínalo lézt na nervy, že tam jen tak sedí.
„Ale než začneme,“ pokračoval Rex, „chci vám představit velice zvláštní dámu, kterou nesmírně obdivuji…“ Přistoupil blíž ke kameře, a protože jeho tvář vyplnila celou obrazovku, Gwendě připadalo, že se dívá přímo na ni. „Ahoj, Gwendo,“ pozdravil.
„Ahoj, Rexi,“ zašeptala Gwenda. Nemohla uvěřit, že skutečně mluví na ni. Vždycky to tak bylo. „Jak se dneska máš, zlato?“
„Dobře…“ Skousla si ret a ruce složila do klína.
„Poslouchej, drahoušku. Zajímalo by mě, jestli jsi myslela na to, o čem jsme spolu mluvili. Na Matta Freemana. Na toho spratka. Na toho hajzlíka. Rozhodla ses, co s ním provedeš?“
Rex McKenna na ni začal mluvit před dvěma měsíci. Zpočátku z toho byla Gwenda zmatená. Jak může přerušit pořad (který sleduje deset milionů
lidí) jen proto, aby s ní prohodil pár slov? Nějak se mu to dokonce dařilo i během repríz, a to nebylo možné, protože některé z nich byly
natočeny před mnoha lety. Nejdřív jí to dělalo starosti. Když o tom řekla Brianovi, vysmál se jí a prohlásil, že začíná magořit. No, Rex jí
zanedlouho Brianovo chování vysvětlil. A teď už si s tím starosti nedělala. Bylo to absurdní, ale dělo se to, a po pravdě řečeno, lichotilo jí to. Gwenda Rexe obdivovala a vypadalo to, že on stejně tak obdivuje ji.
„Matt Freeman tě zesměšnil,“ pokračoval Rex. „Přišel do tvého domu, zničil tvůj vztah s Brianem, a když se dostal do problémů, všichni
prohlásili, že je to tvoje vina. A teď se na sebe podívej! Nemáš peníze. Nemáš práci. Jsi nula, Gwendo…“ „Není to moje vina,“ zamumlala Gwenda.
„Já vím, že to není tvoje vina, zlato,“ odpověděl Rex. Kamera zabrala diváky ve studiu a Gwenda viděla, že začínají být neklidní a čekají, až
soutěž začne. „Ty ses o toho chlapce starala. Chovala ses k němu jako k vlastnímu synovi. Ale on odešel, aniž by se s tebou rozloučil. Žádný
vděk, samozřejmě. Ty dnešní děti! Je teď Pan Důležitý a měla bys slyšet, co o tobě vykládá! Přemýšlel jsem o tom a musím říct… Ten kluk si zaslouží potrestat.“
„Potrestat…,“ hlesla Gwenda vyděšeně.
„Stejně jako jsi potrestala Briana, že se k tobě chová tak hrubě.“ Rex potřásl hlavou. Možná to způsobilo osvětlení ve studiu, ale téměř to
vypadalo, jako by se vynořoval z obrazovky, jako by se chystal vlézt do místnosti. „Faktem je, že Matt je mizera,“ dodal. „Všude dělá jen potíže. Jen si vzpomeň, co se stalo jeho rodičům.“
„Umřeli.“
„Kvůli němu. Mohl je zachránit. A existuje spousta dalších věcí, o kterých nevíš. Nedávno naštval mé velice dobré přátele. Vlastně víc než
naštval. Zabil je. Chápeš to? Všechny je zabil. Vím to jistě. Skutečně musí být velice přísně potrestán.“ „Nevím, kde je,“ namítla Gwenda.
„Já ano. Chodí do školy, která se jmenuje Forrest Hill. Je v Yorkshiru, na předměstí Yorku. Nedaleko odsud.“
„Co po mně chceš?“ zeptala se Gwenda. Měla sucho v ústech. Plechovka fazolí, kterou držela v rukou, se naklonila a do klína jí kapala studená rajčatová omáčka.
„Máš mě ráda, Gwendo, nebo ne?“ Televizní moderátor na ni vrhl jeden ze svých oslnivých úsměvů. V koutcích očí se mu objevily vějířky vrásek. „Chceš mi přece pomoct. Ty víš, co máš udělat.“
Gwenda přikývla. Z nějakého důvodu se rozplakala. Napadlo ji, jestli to není naposledy, co s ní Rex McKenna mluví. Gwenda odjede do Yorku a už se sem nevrátí.
„Pojedeš tam vlakem, najdeš ho a postaráš se, aby už nikdy nikomu neublížil. Dlužíš to sobě. Dlužíš to všem. Co tomu říkáš?“ Gwenda nedokázala promluvit. Znovu přikývla. Slzela stále víc.
Rex o krok ucouvl. „Dámy a pánové, poděkujme Gwendě Davisové. Je to úžasná dáma a zaslouží si velký potlesk.“
Obecenstvo bylo stejného názoru. Tleskali a jásali, až Gwenda odešla z pokoje a zamířila nahoru.
Brian zůstal v obýváku, seděl dál na pohovce, nohy měl mírně roztažené a ústa otevřená. V téhle pozici byl od chvíle, kdy mu Gwenda zabodla
do prsou kuchyňský nůž. Brian se jí vysmíval. Prohlásil, že je šílená. Dala mu lekci, na kterou nikdy nezapomene. Ze to má udělat, to jí také řekl Rex.
O několik minut později opustila dům. Chtěla si sbalit pár věcí, ale nakonec kromě sekery, kterou štípala dříví, nedokázala najít nic, co by si chtěla vzít s sebou. Dala si ji do kabelky, která se jí houpala na ruce.
Zamkla za sebou dveře a odešla. Přesně věděla, kam má namířeno: Forrest Hill, škola v Yorkshiru. Zase uvidí svého synovce Matta Freemana. Určitě bude překvapený.

NOVÝ KLUK

Byl to stejný sen jako vždycky.
Matt Freeman stál na vrcholku černého útesu, který vypadal, že vyrostl ze země jako nějaká jedovatá rostlina. Matt byl vysoko, sám a ze všech
stran ho obklopovalo moře tak bez života, že nic takového nikdy neviděl. Vlny se převalovaly jako olej, a přestože všude kolem Matta foukal vítr
a v očích ho pálila vodní tříšť, nic necítil…, dokonce ani zimu. Nějak věděl, že na tomhle místě slunce nikdy nevychází, ani nezapadá. Napadlo ho, jestli neumřel.
Ohlédl se, zadíval se směrem k pobřeží a věděl, že spatří další čtyři děti, které na něj čekaly za pásem vody půl míle širokým a mnoho mil
hlubokým. Vždycky tam byly. Tři chlapci a dívka. Přibližně v jeho věku. Čekali na něj, až se dostane přes vodu a připojí se k nim.
Ale tentokrát to bylo jiné. Jeden z chlapců někde objevil plavidlo a vydal se přes moře k Mattovi. Byl to dlouhý, úzký člun z rákosu a jeho
příď připomínala hlavu divoké kočky. Člun vypadal křehce. Matt viděl, jak do něho narážejí vlny a ztěžují mu cestu. Ale chlapec pádloval
silnými, rytmickými záběry a vytrvale se přibližoval. Matt už dokázal rozeznat jeho rysy: snědou pleť, tmavé oči, dlouhé černé vlasy, rovné jako hřebíky. Na sobě měl roztrhané džíny a volné tričko s dírou na jednom lokti.
Matta se zmocnila naděje. Člun dorazí za pár minut k ostrůvku, a jestli Matt najde cestu dolů, bude konečně zachráněn. Rozběhl se na kraj
útesu a v tu chvíli to spatřil. Zrcadlilo se to na inkoustové hladině. Nějaký pták. Jeho obrys se vlnil – deformovaný neklidnou hladinou – a
Matt nedokázal rozeznat, co to je. Připadalo mu, že to má obrovská křídla, bílé peří a dlouhý, jakoby hadovitý krk. Labuť! Kromě tří chlapců a
dívky to byl jediný živý tvor, kterého v tomhle děsivém světě viděl. Pohlédl nahoru, protože se domníval, že mu letí nad hlavou směrem k pevnině.
Labuť byla obrovská, velká jako letadlo. Matt zděšeně vykřikl. Ten tvor byl ohavný; oči se mu žlutě blýskaly, v pařátech svíral vodní hladinu
a táhl ji za sebou jako oponu. V tu chvíli otevřel jasně oranžový zobák a pronikavě zaskřehotal. Zaburácel hrom a Matt, jak nad ním pták
přeletěl a narazil do něho křídly, klesl na kolena a jeho zaskřehotání mu explodovalo v uších. Vodní opona, přílivová vlna, která zahalila útes,
pobřeží a celé moře, se zřítila dolů. Matt cítil, jak na něj dopadla. Otevřel ústa, aby vykřikl…
…a probudil se, lapající po dechu, v posteli, ve svém malém podkrovním pokoji, do kterého pronikaly otevřeným oknem první známky svítání.
Matt udělal to, co vždycky, když jeho den začal tímhle způsobem. Podíval se na budík vedle postele: bylo půl sedmé. Pak se rozhlédl a ujistil
se, že je ve svém podkrovním pokoji, v bytě v Yorku, kde posledních pět týdnů bydlel. Postupně zkontroloval všechny předměty. Na stole ležely
učebnice. Přes opěradlo visela školní uniforma. Přejel pohledem plakáty na zdi: dva fotbalisté Arsenalu a filmový plakát z Války světů. V koutě
na podlaze stál PlayStation. Pokoj nevypadal nic moc, ale byl to jeho pokoj. A nacházel se přesně v takovém stavu, v jakém měl být. Všechno bylo v pořádku. Matt se vrátil do reálného světa.
Ležel v polospánku na posteli a poslouchal pouliční ruch: začal mlékařským vozíkem, který drkotal kolem vchodových dveří, a postupně se k
němu přidávaly dodávkové vozy a lidé spěchající do práce. V sedm hodin uslyšel, že Richard zamáčkl dole v pokoji budík. Richard Cole byl
novinář, kterému tenhle byt patřil. Matt slyšel, jak se hrabe z postele a šourá se do koupelny. Pak se ozvalo šumění vody, jak pustil sprchu.
Matt usoudil, že je nejvyšší čas, aby také vylezl z pelechu. Odhrnul přikrývku a vstal.
Na okamžik spatřil svůj odraz ve velkém zrcadle, které stálo v rohu pokoje. Čtrnáctiletý kluk v šedivém tričku a boxerkách. Černé vlasy.
Vždycky nosil krátký sestřih, ale v poslední době si je nechal růst, takže byly rozcuchané, bez pěšinky. Modré oči. Matt měl skvělou postavu se
širokými rameny a vypracovanými svaly. Rychle se vytahoval do výšky. Richard mu pro jistotu koupil o číslo větší školní uniformu, ale když si Matt natáhl kalhoty, napadlo ho, že mu i tak budou co nevidět krátké.
O půl hodiny později, oblečený do školy a s batohem v ruce, sešel do kuchyně. Richard už tam byl a uklízel nádobí ze včerejška. Vypadal, jako
by celou noc nezamhouřil oka. Šaty měl zmačkané, a přestože byl ve sprše, neoholil se. Světlé vlasy měl dosud vlhké a oči napůl zavřené. „Co si dáš k snídani?“ zeptal se.
„Co tam je?“
Richard potlačil zívnutí. „No, chleba i vajíčka došly.“ Otevřel spíž a podíval se dovnitř. „Jsou tu nějaký lupínky, ale to nám moc nepomůže.“ „Copak nemáme mlíko?“
Richard vytáhl z ledničky krabici mléka, přičichl k ní a hodil ji do dřezu. „Je zkažený,“ oznámil. Omluvně zvedl ruce. „Já vím, já vím. Řekl jsem, že nějaký koupím. Ale zapomněl jsem.“
„To nevadí.“
„Samozřejmě, že to vadí,“ vyštěkl náhle Richard a zabouchl dveře ledničky. Zlobil se sám na sebe. „Mám se o tebe starat…“ Matt se posadil ke stolu. „To není tvoje vina,“ namítl. „Ale moje.“ „Matte…,“ začal Richard.
„Ne. Měli bysme si to přiznat. Takhle to fakt nejde.“
„To není pravda.“
„Je. Ty mě tu nechceš. Faktem je, že nechceš ani zůstat v Yorku. Mně to nevadí, Richarde. Kdybych byl na tvým místě, taky bych nechtěl, aby u mě bydlel někdo takovej, jako jsem já.“
Richard se podíval na hodinky. „Teď na podobný debaty není čas,“ prohlásil. „Přijdeš pozdě do školy.“
„Nechci chodit do školy,“ namítl Matt. „Přemejšlel jsem o tom.“ Zhluboka se nadechl. „Chci se vrátit zpátky do projektu PPSP.“ Richard se na něj ohromeně podíval. „Zbláznil ses?“
Zkratka PPSP znamenala Pěstounskou Péčí ke Svobodě a Převýchově. Šlo o vládní program určený pro mladistvé delikventy a Matt byl v době, kdy se seznámil s Richardem, jeho součástí.
„Jen si myslím, že by to bylo jednodušší,“ odpověděl.
„Když ses minule zapojil do projektu PPSP, poslali tě na čarodějnický sabat. Co myslíš, že ti vyberou příště? Upíry. Nebo skončíš u lidožroutů.“
„Třeba se dostanu do normální rodiny, která se o mě bude starat.“ „Já se o tebe taky dokážu postarat.“
„Vždyť ty se nedokážeš postarat ani sám o sebe!“ Matt to nechtěl říct, ale prostě mu to vyklouzlo. „Pracuješ teď v Leedsu,“ pokračoval. „Seš
pořád v autě. Proto tu není nikdy nic k jídlu. A seš utahanej! Zůstáváš tu jen kvůli mně. To není fér.“
Měl pravdu. Richard přišel o práci v Greater Mailing Gazette, ale po čtrnácti dnech se mu podařilo sehnat místo v jiných novinách, v The
Gipton Echo, na předměstí Leedsu. Nebylo to však o moc lepší. Opět psal o místním dění. Včera se zabýval novou rybí restaurací, odvozem odpadků
a léčebnou pro dlouhodobě nemocné, které hrozilo uzavření. Matt věděl, že kromě toho pracuje na knize o jejich společných dobrodružstvích – o
událostech, které vedly ke zničení atomové elektrárny Omega 1 a zmizení celé yorkshirské vesnice. Ale novinám ten příběh prodat nedokázal. Proč by to mělo s nakladatelstvím dopadnout jinak?
„Teď o tom nechci mluvit,“ řekl Richard. „Je moc brzo. Popovídáme si o tom dneska večer. Tentokrát přijedu dřív, a jestli chceš, můžeme si někam zajít na jídlo. Nebo můžu přinést něco z fast-foodu.“
„Jo. Tak dobře. Jak myslíš.“ Matt zvedl batoh.
„Co snídaně?“
„Zajdu si do McDonalda.“

Soukromá škola Forrest Hill stála napůl cesty mezi Yorkem a Harrogate, v místě, kde lišky dávaly dobrou noc. A i když to Matt nahlas
nepřiznal, byla hlavním důvodem, proč začal uvažovat o tom, že severní Anglii opustí. Nenáviděl to tam, a přestože se blížily letní prázdniny, nebyl si jistý, jestli dokáže čekat tak dlouho.
Zvenčí vypadala škola moc hezky. Byl tu dvůr – staré nádvoří se sloupořadím a venkovními schodišti – a vedle stála kaple s vitrážovými okny a
chrliči. Některé části školy byly tři sta let staré a vypadaly na to, ale nedávno se vedení podařilo získat víc peněz a investovalo je do nových
budov. Postavili divadlo, laboratoře a prostornou dvoupatrovou knihovnu. Všechno tohle vzniklo během posledních dvou tří let.
Škola měla vlastní tenisové kurty, plavecký bazén a hřiště. Stála v údolí, do něhož se ze všech stran sbíhaly prudce se svažující silnice.
Když Matt školu poprvé spatřil, myslel si, že jde o univerzitní areál. Teprve když viděl, že do tříd míří třinácti – až osmnáctiletí chlapci v
elegantních modrých sakách a šedivých kalhotách, došlo mu, že je to skutečně střední škola.
Rozhodně byla naprosto jiná než škola sv. Edmunda, do které chodil v Ipswichi. Matt nevěděl, kde začít, když ty dvě porovnával. Každá měla
své klady i zápory. Tady bylo všechno nové a čisté. Žádný zápach hranolků, graffiti, odlupující se omítka nebo brankové tyče s rozervanou sítí.
V knihovně měli víc než tisíc knih a v počítačové učebně špičková PC. Obrovský rozdíl představovala i školní uniforma. Když si ji poprvé oblékl,
měl pocit, jako by ztratil svou totožnost. Sako ho tížilo na ramenou a škrtilo ho v podpaží. Kravata se zeleno-šedivými proužky mu připadala
směšná. Nechtěl se stát byznysmenem, tak proč se musí takhle oblékat? Při pohledu do zrcadla měl dojem, že vidí někoho jiného.
Poslat ho sem nebyl Richardův nápad. Přišel s tím Nexus – tajemná organizace, která převzala kontrolu nad jeho životem. Matt dva roky školu
flákal. Byl skoro v každém předmětu pozadu. Poslat ho do jakékoli nové školy uprostřed letního trimestru by vždycky přineslo potíže. Ale
soukromá škola nebude klást příliš mnoho otázek a postará se, aby dohnal mezery ve vzdělám. Platil ji Nexus. Vypadalo to jako dobrý nápad. Jenže se to skoro hned na začátku pokazilo.
Většina učitelů ve Forrest Hill byla fajn, ale těch pár, kteří fajn nebyli, mu dávali zabrat. Mattovi stačilo jen pár dní, aby si z pana
Kinga, který učil angličtinu, a z pana O’Shaughnessyho, francouzštináře, jenž současně vykonával funkci zástupce ředitele, vytvořil trvalé
nepřátele. Oběma bylo přes třicet, ale chovali se, jako by byli mnohem starší. První den pan King Mattovi vyhuboval, že na školním dvoře žvýká.
Druhý den dostal desetiminutové kázání od pana O’Shaughnessyho kvůli vykasané košili. Od té doby mu připadalo, že oba využijí každou příležitost k tomu, aby ho sjeli.
Ale skutečný problém kupodivu představovali ostatní chlapci. Matt byl bojovník. Na školu sv. Edmunda chodilo několik surovců, včetně jednoho
dvou, kteří s oblibou ubližovali každému, kdo byl menší, snaživý nebo prostě jiný než oni. Matt věděl, že chvíli potrvá, než si v nové škole
udělá kamarády, zejména když jsou spolužáci tak jiní než on. Ale i tak ho překvapilo, jak málo z nich bylo ochotných dát mu šanci.
Všichni se tu samozřejmě znali. Ostatní čtrnáctiletí kluci ve Forrest Hill končili druhý ročník a už si kamarády našli. Pohybovali se v
zajetých kolejích a Matt coby nováček věděl, že působí jako rušivý element. Ještě hůř, že přišel z naprosto odlišného světa. Ze státní střední
školy a navíc vzdálené od Yorkshiru. Jen málo spolužáků byli snobové, přesto se k němu chovali podezíravě a zejména jeden z nich se rozhodl, že mu zatopí.
Jmenoval se Gavin Taylor. Většinou chodil na stejné hodiny jako Matt. A ovládal celý ročník.
Gavin nebyl nijak urostlý. Měl štíhlou postavu, pršák a plavé, trochu mastné vlasy, které mu sahaly k límci. Neustále se ujišťoval, že nemá
nakřivo kravatu, a bloumal po škole s rukama v kapsách a výrazem, který všechny – učitelský sbor i spolužáky – varoval, aby si na něj dali
pozor. Čišela z něho arogance, kterou Matt cítil na sto yardů. Říkalo se, že je to jeden z nejbohatších studentů ve škole. Jeho otec vlastnil
firmu, která přes internet prodávala ojeté vozy po celé Británii. A Gavin měl čtyři nebo pět kamarádů, kteří byli urostlí. Doprovázeli ho na každém kroku a připomínali grázlíky z filmu Quentina Tarantina.
A Gavin dospěl k závěru, že Matt je nevítaným hostem. Nepohoršilo ho to, co se o novém spolužákovi dozvěděl, ale spíš to, co Matt neudělal.
Objevil se jako blesk z čistého nebe na konci školního roku. Nechodil do soukromé základní školy a nevysvětlil, proč odešel ze školy sv.
Edmunda, co se stalo s jeho rodiči, ani kde strávil minulé dva měsíce. Gavin prvních několik týdnů Matta popichoval a dráždil a snažil se ho
vyprovokovat. To, že se ho Matt nebál a odmítal mu cokoli říct, ho štvalo ještě víc.
Ale pak se stalo něco, co celou situaci nekonečně zhoršilo. Gavin náhodou zaslechl sekretářku, když telefonovala v kanceláři. A tak se
dozvěděl, že Matt měl oplétačky s policií. Nějakou dobu strávil v pasťáku nebo podobném zařízení. A nemá peníze. Jeho zdejší studia zacálovala
jakási charitativní organizace z Londýna. Ty informace se po škole rozšířily během několika minut a od té chvíle byl Matt ztracen. To je ten nový. Nuzák. Ztracená existence. Nepatří sem a nikdy nebude.
Možná by se našlo pár chlapců, kteří by se k němu chovali velkoryseji, ale ti se Gavina Taylora báli, a tak Matt zjistil, že je vlastně bez
přátel. Nic z toho Richardovi neřekl. Matt si nikdy nikomu nestěžoval. Když mu zemřeli rodiče, když ho poslali ke Gwendě Davisové, dokonce i
když dřel jako otrok ve Včelíně, snažil se kolem sebe postavit zeď. Ale každý den to bylo horší a horší. Byl přesvědčený, že dřív nebo později ztratí nervy.
Z autobusu jako obvykle vystoupil přesně v půl deváté. Den vždycky začínal shromážděním v kapli, žalmem, který falešně zazpívalo šest set
padesát rozespalých studentů, a krátkým proslovem ředitele nebo některého z učitelů. Matt měl celou dobu skloněnou hlavu. Myslel na to, co řekl ráno Richardovi. Byl rozhodnutý odejít. Měl toho plné zuby.
První dvě hodiny nebyly tak špatné. Učitelé matematiky a dějepisu byli mladí a sympatičtí a nedovolili, aby ho ostatní chlapci ve třídě
šikanovali. Přestávku na svačinu strávil Matt v knihovně a snažil se dodělat si domácí úkoly. Potom ho čekalo pětačtyřicet minut s učitelem,
který mu pomáhal dohnat mezery v gramatice. Ale poslední hodinu před obědem byla angličtina a pan King měl špatnou náladu. „Freemane, mohl bys prosím vstát?“
Matt se ostražitě zvedl. Koutkem oka viděl, že Gavin šťouchl do souseda a zašklebil se. Matt se snažil tvářit se, že si ničeho nevšiml.
Pan King k němu došel. Angličtinář plešatěl. Sčesával si zrzavé pramínky z jedné strany hlavy na druhou, ale lebka mezi nimi stejně
prosvítala. V ruce měl ohmataný výtisk Olivera Twista, knihy, kterou právě četli. Kromě toho držel štos sešitů. „Přečetl sis kapitoly, které jsem vám zadal?“ zeptal se.
„Snažil jsem se,“ odpověděl Matt. Postavy románu se mu líbily, ale jazyk mu připadal poněkud archaický a obtížný na čtení. Proč musel Charles Dickens používat tolik popisu?
„Snažil ses?“ utahoval si z něho pan King. „Zřejmě tím chceš říct, žes je nečetl.“ „Četl…,“ začal Matt.
„Nepřerušuj mě, Freemane. Tvůj esej byl nejhorší ze třídy. Získal jsi směšné dva body z dvaceti. Vždyť ani neumíš správně napsat Fagin! F-A-Y- G-I-N! Ve slově Fagin není Y, Freemane. Kdybys ty kapitoly četl, věděl bys to.“ Gavin se rozesmál a Matt proti své vůli cítil, že mu hoří tváře.
„Přečteš si ty kapitoly znovu a napíšeš si to ještě jednou. A příště bych ocenil, kdybys mi nelhal. Teď se posaď.“ Hodil Mattovi sešit na lavici, jako by to bylo něco, co našel v kanále.
Hodina se šíleně vlekla, až konečně zazvonilo na přestávku. Odpoledne mívali sportovní hry. Přestože byl Matt mrštný a rychlý, netěšil se na
ně. Ani na hřišti nebyl nikdy členem týmu. Tenhle trimestr hráli kriket a Matta nepřekvapilo, když ho poslali do pole sbírat míčky, co nejdál od ostatních.
Studenti obědvali v jedné z nových budov. Pod obrovským moderním lustrem se nacházel samoobslužný bufet s teplým a studeným jídlem a padesát
dlouhých stolů uspořádaných do několika dlouhých řad. Studenti si mohli sednout, kam chtěli, ale obvykle se držel celý ročník pohromadě. Kolem
se rozléhalo cinkání příborů a hovor mnoha hlasů. Všichni obědvali ve stejnou dobu a obrovské skleněné okno jako by ten lomoz zachytávalo a odráželo zpátky.
Matt měl hlad. Ráno dobíhal školní autobus a nestačil si v McDonaldu něco koupit. A včera večer toho u Richarda moc k jídlu nebylo. Obědy
byly ve Forrest Hill jediná věc, která se mu zamlouvala, a tak si nandal šunku, zeleninový salát, zmrzlinu a ovocný džus. S podnosem v ruce se
rozhlížel, kam si sedne. Po pěti týdnech ve škole už ztratil naději, že by na něj někdo zavolal, aby se k nim připojil.
Spatřil volné místo a zamířil k němu. S podnosem před sebou si nevšiml nohy, která se mu natáhla do cesty.
Pak už jen věděl, že zakopl a padá dopředu. Podnos, dva talíře, sklenice a příbor mu vylétly z rukou a s ohlušujícím řinčením přistály na
podlaze. Matt je následoval. Bezmocně se zřítil do spouště, která měla být jeho obědem. Celá jídelna ztichla. Ještě než zvedl hlavu, cítil, že na něj všichni zírají.
Tu nohu mu tam nestrčil Gavin Taylor, ale jeden z jeho kamarádů. Jenže Mattovi bylo jasné, že to byl Gavinův nápad. Viděl, jak Gavin o
několik stolů dál vstal, v jedné ruce drží skleničku a pobaveně se usmívá. Matt se zvedl na kolena. Po košili mu tekla zmrzlina, kolem něho se povalovaly kousky salátu a on sám klečel v kaluži ovocného džusu. A pak se Gavin rozesmál.
To bylo znamení pro zbytek školy, aby se k němu přidala. Mattovi připadalo, že se mu směje celá jídelna – celá škola. Viděl, jak se k němu
řítí pan O’Shaughnessy. Proč musí mít dneska dozor v jídelně právě zástupce ředitele?
„Ty jsi ale nemehlo, Freemane.“ Matt měl pocit, že ta slova přicházejí z velké dálky. S ozvěnou se mu rozléhala v uších. „Nestalo se ti nic?“
Matt zvedl hlavu. Gavin na něj ukazoval. Matt cítil, že ho zaplavuje vztek – ale nebyl to vztek. Šlo o něco jiného. Nedokázal by to
ovládnout, ani kdyby se snažil. Jako by se proměnil v kanál, kterým proudí energie. Šlehaly v něm plameny a cítil pach spáleniny. Lustr explodoval.
Byl ohavný – změť kovových ramen a žárovek, o kterých si nějaký architekt určitě myslel, že se budou hodit do jídelny. A visel přímo nad
Gavinem Taylorem. Teď Matt sledoval, jak se žárovky jedna po druhé tříští, každá s prásknutím, které připomínalo výstřel z pistole. Dolů se
řítilo sklo a dopadalo na stoly. Gavin zvedl hlavu a vykřikl, protože ho do tváře bolestivě sekl střep. Na hlavu se mu sypaly další. Ke stropu
se zvedlo několik obláčků kouře. Nikdo se už nesmál. Celá místnost ohromeně ztichla.
Pak explodovala i sklenice, kterou Gavin držel. Jednoduše se mu rozlétla v ruce. Zavřískl. Měl rozříznutou dlaň. Gavin se podíval na Matta a pak na ruku. Otevřel ústa, ale trvalo mu celou věčnost, než dokázal promluvit. „To on!“ vykřikl. „On to udělal!“ Třásl se jako osika.
Zástupce ředitele jen bezmocně přihlížel. Vypadal zmateně, netušil, co má dělat. Něco takového se tu ještě nikdy nestalo. Nevěděl si s tím rady.
„To byl on!“ trval na svém Gavin.
„Neblázni,“ namítl pan O’Shaughnessy. „Všechno jsem viděl. Freeman stál daleko od tebe.“
Gavin Taylor byl bledý jako stěna. Zřejmě to způsobila bolest a pohled na krev, která se mu řinula z poraněné dlaně. Ale Matt věděl, že je v tom něco víc. Gavin byl vyděšený k smrti.
Pan O’Shaughnessy se snažil dostat situaci pod kontrolu. „Dojděte někdo pro zdravotnici,“ vyštěkl. „A musíme uklidit jídelnu. Všude jsou střepy…“
Studenti se už probrali z ohromení. Nechápali, co se stalo. Hlavně chtěli vypadnout z jídelny dřív, než se zhroutí celý strop. V tu chvíli na
Matta zapomněli, ale i kdyby ho někdo z nich hledal, zjistil by, že už v místnosti není.

DRUHÁ BRÁNA

Než Matt dorazil domů, ulice se začaly vyprazdňovat. Bylo léto a do města každý den přijížděli turisté. Fronty kolem Vikingského muzea a
klášterní kaple se prodlužovaly. Středověké zdi praskaly ve švech. Zanedlouho bude v Yorku víc návštěvníků než místních obyvatel, nebo to tak
alespoň bude vypadat. Proces, kdy se z města stane turistická atrakce, se každý rok opakoval.
Matt stál v úzké uličce dlážděné kočičími hlavami, která se jmenovala Shambles, a díval se na byt, jenž se rozkládal ve třech poschodích nad
obchůdkem se suvenýry. Nějakou dobu tu byl šťastný. Bydlet s Richardem bylo zvláštní – novinář byl o víc než deset let starší než on –, ale po
tom, co spolu prožili v Lesser Mallingu, jejich soužití svým způsobem fungovalo. Potřebovali se. Richard věděl, že Matt mu může poskytnout
příběh do novin, kterým by se mohl proslavit; Matt neměl kam jít. Byt byl pro dva lidi tak akorát velký a tak či tak, oba byli celý den pryč. O
víkendech chodili na pěší túry, plavat, jezdit na motokárách… Matt se Richarda snažil brát jako staršího bratra.
Ale během posledních týdnů se cítil čím dál víc nepříjemně. Richard nebyl jeho bratr, a když vzpomínky na společně prožitou noční můru
vybledly, připadalo mu, že existuje stále míň a míň důvodů, aby spolu bydleli. Matt měl Richarda rád. Ale Richard nejspíš nenapíše román, za
který dostane Pulitzerovu cenu, a po pravdě řečeno, Matt mu překážel. Proto Richardovi navrhl, že se vrátí do projektu PPSP. Navzdory tomu, co novinář řekl, dostat se do nějaké normální rodiny by nebylo špatné. A Matt měl ještě jeden důvod, proč chtěl odjet z Yorku.
Přemítal, jestli Richardovi zavolají ze školy a oznámí mu, co se stalo. Neměli k tomu důvod. Přes Gavinovo obvinění žádný učitel nevěřil, že
explozi v jídelně způsobil on. Ale Matt věděl své. Cítil, že jím proudila energie. Byla to stejná energie, která zastavila nůž a zpřetrhala
pouta, když ho věznili v Omeze 1. Jenže tentokrát tu byl jeden rozdíl. Obrátila se proti někomu, kdo byl stejně starý jako on. Gavin nebyl jeho nepřítel – byl to jen hloupý kluk.
Proto Matt nemohl ve Forrest Hill zůstat. Teď ne. Další provokace od Gavina, další nepříjemná hodina angličtiny s panem Kingem a kdo ví, co
se schumelí? Matt celý život tušil, že je jiný než ostatní. Uvědomoval si, že v něm něco je…, ta zvláštní schopnost…, ať je to cokoli. Někdy,
když šel na filmy jako Spiderman nebo X-Men, ho napadlo, jaké by to bylo, být superhrdinou a zachraňovat svět. Ale on superhrdinou nebyl. Jeho
nadpřirozené schopnosti mu byly k ničemu, protože nevěděl, jak s nimi zacházet. Ještě hůř, neovládal je. Opět před sebou viděl krev, která
prýštila Gavinovi z ruky, a jeho vyděšený výraz. Mohl vytrhnout lustr ze stropu. Mohl Gavina zabít, pohřbít ho pod tunou zdeformovaného kovu a
roztříštěného skla. Málem to tak dopadlo. Musí odjet, daleko odsud, než se to přihodí znovu.
Za oknem v prvním poschodí se něco mihlo a Matt zahlédl Richarda stojícího zády k němu. To bylo zvláštní. Novinář sice slíbil, že přijede
dřív, ale ani tak nikdy nebýval doma před sedmou. Šéfredaktor The Gipton Echo chtěl, aby zůstával v redakci pro případ, že by se něco zajímavého
přihodilo – i když k tomu docházelo jen velice zřídka. Richard s někým mluvil. To bylo také zvláštní. Návštěvy mívali jen výjimečně.
Matt zamířil k hlavnímu vchodu, odemkl si a vyšel po schodech nahoru. Cestou zaslechl ženský hlas. Okamžitě ho poznal.
„V Londýně se uskuteční porada,“ říkala žena. „Za tři dny. Jen chceme, abyste se jí zúčastnili.“ „Vy nechcete mě. Chcete Matta.“
„Chceme vás oba.“
Matt položil batoh na zem, otevřel dveře do obývacího pokoje a vstoupil dovnitř.
Na židli seděla Susan Ashwoodová, ta slepá žena, s níž se setkal v Manchesteru. Záda měla rovná jako pravítko a ruce složené před sebou. Byla
bledá; ten dojem ještě zesilovaly její krátké černé vlasy a přísné černé brýle. O židli se opírala bílá slepecká hůl – ale Susan nepřišla sama.
Matt znal i toho štíhlého muže s olivovou pletí, který seděl proti ní. Jmenoval se Fabian. Byl mladší než Susan, bylo mu kolem třiceti, a Matt
se s ním už také setkal. To on navrhl, že by měl Matt dál žít u Richarda, a zařídil mu studium na Forrest Hill. Fabian byl jako obvykle
elegantně oblečený – měl na sobě světle šedý oblek a kravatu. Seděl s nohou přes nohu. Všechno na něm bylo jako ze škatulky.
Fabian a Susan Ashwoodová byli členy tajné organizace, která se jmenovala Nexus. Jak hned na začátku vysvětlili, jejich úkolem je pomáhat Mattovi a chránit ho. Přesto Matt nebyl nijak nadšený, že je tady vidí.
Slečna Ashwoodová ho slyšela přicházet. „Matte,“ řekla. Nebyla to otázka. Věděla, že je to on. „Co se děje?“ zeptal se Matt.
Richard odstoupil od okna. „Chtějí tě,“ vysvětlil.
„Slyšel jsem. Proč?“
„Jak se máš, Matte? Co nová škola?“ usmál se Fabian nervózně. Snažil se chovat přátelsky, ale Matt vycítil atmosféru už v okamžiku, kdy vešel dovnitř, a věděl, že přátelská rozhodně není.
„Škola je skvělá,“ prohlásil Matt bez sebemenšího nadšení. „Vypadáš dobře.“
„Díky.“ Matt se posadil na opěrku pohovky. „Proč jste tady, pane Fabiane?“ zajímal se. „Co ode mě chcete?“ „Určitě to víš.“
Fabian se odmlčel, jako by nevěděl, jak pokračovat. Přestože změnil Mattův život, Matt o něm a o ostatních lidech z Nexu věděl jen velice málo.
„Když jsem sem přišel poprvé, varoval jsem tě,“ pokračoval Fabian. „Řekl jsem ti, že podle nás existuje druhá brána. Tu první, ten kamenný
kruh zvaný Krkavčí brána, který stál v lesích u Lesser Mallingu, jsi zničil. Ale ta druhá je na opačné straně zeměkoule. V mé vlasti. V Peru.“ „Kde v Peru?“ zeptal se Richard.
„To nevíme.“
„Jak vypadá?“
„To taky nevíme. Doufali jsme, že po tom, co se stalo tady v Yorkshiru, budeme mít čas zjistit víc. Bohužel jsme se mýlili.“
„Druhá brána se brzy otevře,“ ozvala se Susan Ashwoodová. V hlase neměla sebemenší pochybnost. „Určitě vám to někdo řekl,“ prohodil Richard.
„Ano.“
„Duchové.“
„Ano.“ Susan Ashwoodová byla médium. Tvrdila, že je ve spojení s říší duchů. „Vy mi pořád nevěříte, že?“ pokračovala. „Po tom, co jste
prožil, po tom všem, co jste viděl, mě to skutečně šokuje. Vy jste mě minule neposlouchal. Tentokrát musíte. Do říše duchů přišlo něco jako
zima. Všechno je studené, temné a já slyším šepoty sílícího strachu. Děje se tam něco, čemu nerozumím. Ale vím, co to znamená. Druhá brána se
chystá otevřít a my tomu musíme opět zabránit, aby se Staří nevrátili. Chceme, aby Matt přijel do Londýna. Jen on to může zastavit.“
„Matt chodí do školy,“ namítl Richard. „Nemůže si jen tak sednout na vlak a na týden odjet…“
Matt se podíval z okna. Brzy se začne stmívat. Na Shambles se už snášely stíny. Richard natáhl ruku a rozsvítil. Světlo a tma. Neustále spolu
bojují. „Nechápu to,“ řekl Matt. „Vždyť ani nevíte, kde ta brána je. Proč si myslíte, že vám můžu pomoct?“
„Nejsme jediní, kdo ji hledají,“ odpověděla Susan Ashwoodová. „Celá ta záležitost má podivný vývoj, Matte. Určitě bys to nazval shodou okolností, ale podle mě je v tom něco víc. Myslím si, že to tak má být.“ Kývla na Fabiana, který vytáhl DVD disk. „Můžu vám ho přehrát?“ zeptal se. Richard ukázal rukou na televizi. „Poslužte si.“
Fabian vložil disk do přehrávače a zapnul televizi. Matt zjistil, že se dívá na zpravodajský šot. „Tohle jsme natočili minulý týden,“ oznámil Fabian.
Kamera zabírala knihu v kožených deskách, která ležela na stole. Očividně byla nesmírně stará. Natáhla se k ní ruka a začala obracet silné,
nestejnoměrné listy, které pokrývalo písmo a složité kresby, vytvořené inkoustovým perem nebo možná dokonce husím brkem. Matt něco podobného
viděl ve škole: učitel dějepisu jim přinesl na hodinu obrázky básnické sbírky z patnáctého století, kterou objevili v nějakém zámku; písař si s
písmenky vyhrál natolik, že každé samo o sobě bylo miniaturním uměleckým dílem. Stejně jako většina na stránkách téhle knihy.
„Někteří lidé už o ní mluví jako o největším objevu lidstva,“ pronesl komentátor. „Napsal jí svatý Josef z Córdoby, španělský mnich, který v
roce 1532 putoval s Pizarrem do Peru a byl očitým svědkem zániku Incké říše. Svatému Josefovi se později začalo říkat Šílený mnich z Córdoby. Jeho deník, vázaný v kůži a zdobený zlatem, možná vysvětluje proč.“
Kamera zabrala stránky z větší blízkosti. Matt dokázal některá slova rozeznat, ale všechna byla ve španělštině a nic mu neříkala.
„Deník obsahuje mnoho pozoruhodných proroctví,“ pokračoval hlas. „I když vznikl téměř před pěti sty lety, podrobně líčí vynález automobilu,
počítače a dokonce vesmírné družice. Na jedné z posledních stránek předpovídá i vznik jakéhosi internetu, který vytvoří církev.“
Nyní se na obrazovce objevilo španělské město a obrovská pevnost s vysokou zvonicí, kterou obklopovaly úzké uličky a tržiště.
„Deník byl nalezen ve španělském městě Córdoba. Prý ležel na nádvoří mešity z desátého století, které se říká Mezquita, a zřejmě na něj
narazili během vykopávek. Dostal se do soukromých rukou, a než ho na tržišti objevil anglický obchodník se starožitnostmi William Morton, s největší pravděpodobností mnohokrát změnil majitele.“
Mortonovi bylo kolem padesáti, byl zavalitý, měl stříbrné vlasy a tváře spálené od slunce. Vypadal jako člověk, který vychutnává život plnými doušky.
„Okamžitě jsem věděl, co to je,“ řekl. Měl kultivovaný způsob vyjadřování. „Josef z Córdoby byl zajímavý chlapík. Putoval s Pizarrem a
španělskými dobyvateli, když vpadli do Peru. Tehdy narazil na jakési alternativní dějiny. Ďáblové a démoni…, prostě takové věci. A sem si zapsal
všechno, co se dozvěděl.“ Zvedl deník. „Mnoho lidí tvrdilo, že deník neexistuje,“ pokračoval. „Ostatně někteří lidé si dokonce myslí, že neexistoval ani Josef! No, zdá se, že se mýlili.“
„Hodláte ten deník prodat,“ poznamenal redaktor.
„Ano, máte pravdu. A musím vám říct, že mám už jednu nebo dvě velice zajímavé nabídky. Jistý obchodník z Jižní Ameriky – žádná jména vám
nepovím – mi za něj už nabídl půl milionu liber. A v Londýně existuje skupinka lidí, kteří se nemůžou dočkat, až se spolu setkáme. Vypadá to, že snad budu muset uspořádat aukci…“ Spokojeně si olízl rty.
V záběru kamery se opět objevil deník. Ruka jím dál listovala.
„Pokud někdo dokáže vyluštit podivné rébusy, často nečitelný rukopis a mnoho čmáranic, deník by mohl odhalit zcela novou mytologii,“ uzavřel
hlas. „Svatý Josef měl osobitý, velice zvláštní pohled na svět, a přestože se někteří lidé domnívají, že byl šílený, jiní ho považují za
vizionáře a génia. Jedno je jisté: William Morton měl štěstí a kniha má pro něj doslova cenu zlata.“ Listy se stále obracely. Fabian záběr zastavil a Matt zalapal po dechu.
Na samém konci filmu kamera spočinula na jedné stránce rukopisu – stovkách drobných slov stěsnaných do úzkých řádek nahoře i dole. Ale uprostřed se nacházel podivný symbol. Matt ho okamžitě poznal.

Viděl ho v Krkavčí bráně. Byl vytesaný do kamenné desky, na které málem přišel o život. Znak Starých. „Vidíte?“ prohodil Fabian. Nechal symbol na obrazovce.
„Domníváme se, že se z deníku dozvíme polohu druhé brány,“ ozvala se Susan Ashwoodová. „Možná se z něho také dozvíme, kdy a kde se otevře, ale jak jste slyšeli, nejsme jediní, kdo má o knihu zájem.“
„Obchodník z Jižní Ameriky…,“ vzpomněl si Matt na Mortonova slova. „Víte, o koho jde?“
„Dokonce ani nevíme, v jaké zemi žije, a William Morton nic nepoví,“ zamračil se Fabian.
„Vy jste ti lidé z Londýna, kteří se s ním chtějí setkat?“ ujistil se Richard.
„Ano, pane Cole. Oslovili jsme Mortona v okamžiku, když zveřejnil svůj objev.“
„Ten zápisník musíme mít,“ prohlásila slečna Ashwoodová. „Musíme najít druhou bránu a buď ji zničit, nebo udělat všechno pro to, aby se nikdy
neotevřela. Bohužel, jak jste slyšeli, nejsme sami. Tenhle ‚obchodník‘, ať už je to kdokoli, nás předstihl. Od vzniku této reportáže svou nabídku Williamu Mortonovi zečtyřnásobil. Nyní mu nabízí dva miliony liber.“ „Ale vy přece můžete zaplatit víc,“ namítl Richard. „Máte spoustu peněz.“
„To jsme také Mortonovi řekli, když jsme s ním naposled mluvili,“ vysvětlil Fabian. „Sdělili jsme mu, že může víceméně požadovat jakoukoli cenu. Ale už to není otázka peněz.“
„Bojí se,“ objasnila slečna Ashwoodová. „Nejdřív jsme nevěděli proč. Domnívali jsme se, že mu zřejmě vyhrožuje ten obchodník z Jižní Ameriky.
Dohodli se na ceně a on o tom teď nesmí s nikým mluvit. Ale pak jsme pochopili, že je v tom něco víc.“ Odmlčela se.
„On ten deník četl,“ došlo Mattovi.
„Přesně tak. Měl tu knihu skoro tři týdny, a když si ji přečetl, pochopil dost na to, aby věděl, co má v rukou. Právě teď je v Londýně.
Nevíme kde, protože nám to neřekl. Má dům – v Putney –, ale tam není. Po pravdě řečeno, před několika dny vyhořel. Možná to s tím souvisí. Nevíme. William Morton se prostě skrývá.“
„Jak se s ním kontaktujete?“ zeptal se Richard.
„Nijak. On volá nám. Z mobilního telefonu. Snažili jsme se ty hovory lokalizovat, ale nepodařilo se nám to. Až do včerejška jsme věděli jen
to, že hodlá prodat deník tomu obchodníkovi a s námi se setkat nechce. Ale pak nám zatelefonoval znovu. Náhodou jsem ten hovor vzala já.“ Slečna Ashwoodová se otočila k Mattovi. „A zmínila jsem se o tobě.“ „O mně?“ Matt nevěděl, co na to říct. „Nikdy mě neviděl…“
„Ne. Ale ví, co je Pětice. Chápeš? Musel se o ní dočíst v deníku, i o tom, že jsi jedním z nich, Matte…, nemohl uvěřit, když jsme mu to řekli, a nakonec souhlasil, že se s námi sejde. Ale dal si jednu podmínku.“ „Chce, abych u toho byl,“ pochopil Matt.
„Chce se nejdřív sejít s tebou, o samotě. Sdělil nám místo a čas. Ve čtvrtek: tedy za tři dny.“
„Žádáme od tebe jen tenhle jeden den,“ dodal Fabian. „Až tě Morton uvidí a uvěří, že jsi ten, kdo jsme mu řekli, že jsi, snad nám pak ten
deník prodá. Snad se ho vzdá. Jsem přesvědčený, že teď svého objevu lituje. Chce se ho zbavit. My mu jen musíme poskytnout záminku, dobrý důvod,
aby nám ten zápisník dal.“ Ukázal na Matta. „A ten důvod jsi ty. Stačí, když se s ním sejdeš. Nic víc po tobě nechceme.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. Nakonec Matt promluvil.
„Pořád dokola tvrdíte, že jsem jedním z Pětice,“ řekl. „A možná máte pravdu. Nic z toho vlastně nechápu, jenom vím, co se stalo v Krkavčí
bráně.“ Znovu se odmlčel. „Ale nechci se do toho nechat zatáhnout,“ pokračoval. „Jednou mi to stačilo a teď chci prostě normálně žít a mít klid.
Tvrdíte, že jde pouze o jednu schůzku v Londýně, ale já vím, že to dopadne jinak. Jakmile s tím začnu, nedokážu to zastavit. Něco se stane a pak
zase něco. Omlouvám se. Dokážete najít Mortona i beze mě. Proč mu prostě nenabídnete víc peněz? Připadá mi, že po ničem jiným netouží.“ „Matte…,“ nadechla se Susan Ashwoodová.
„Mrzí mě to, slečno Ashwoodová. Ale dokážete si poradit beze mě. Budete muset. Protože s tím nechci mít nic společnýho.“ Richard vstal. „Obávám se, že je to tak,“ řekl.
„Jsi tady jen díky Nexu,“ vyštěkl Fabian – a zničehonic se rozzlobil. Oči mu potemněly. „Platíme ti školu. Umožnili jsme ti tady zůstat. Možná by sis to měl ještě jednou promyslet.“
„Dokážeme se bez vás obejít.“ Teď se rozzlobil i Richard.
„To nevadí!“ Slečna Ashwoodová vstala. „Fabian to tak nemyslel. Přišli jsme sem s prosbou a tys ji odmítl. Jak říkáš, musíme si poradit bez
tebe.“ Natáhla ruku a Fabian jí nabídl rámě. „Ale ještě bych ráda něco dodala,“ pokračovala. Obrátila na Matta prázdný pohled a na okamžik
vypadala příšerně smutně. „Rozhodl ses, ale máš na výběr míň, než si myslíš. Můžeš se snažit ignorovat, kdo jsi, ale asi to moc dlouho
nedokážeš. Jsi středobodem toho, co se děje, Matte. Ty a čtyři další děti. Podle mě se s tím budeš muset zanedlouho smířit.“
Šťouchla do Fabiana a odešli. Richard čekal, dokud neslyšel, že se zavřely vchodové dveře, a pak se svezl do křesla.
„No, jsem rád, že jsou pryč,“ prohlásil. „A mimochodem, myslím si, že máš naprostou pravdu. Taková drzost! Snažit se tě do toho zatáhnout zpátky. Ani náhodou. Ať už se tu neukazujou.“
Matt mlčel.
„Určitě máš hlad,“ pokračoval Richard. „Cestou domů jsem se zastavil v supermarketu. V kuchyni jsou tři tašky s jídlem. Co by sis dal k večeři?“
Mattovi chvíli trvalo, než pochopil, co právě slyšel. Richard nakupoval? Muselo to být poprvé. Teď si vzpomněl, jak byl překvapený, když se
vrátil ze školy a našel Richarda doma. „Stalo se něco?“ zeptal se. „Jak to, že jsi přijel domů tak brzo?“
Richard pokrčil rameny. „No, přemýšlel jsem o tom, co jsi ráno říkal. O tobě a o mně. A došlo mi, že máš pravdu. Nemůžu se o tebe starat, když pořád jezdím do Leedsu a zase zpátky. A tak jsem dal výpověď…“
„Cože?“ Matt věděl, jak je to zaměstnání pro Richarda důležité. Netušil, co na to říct.
„Já prostě nechci, aby ses vrátil do projektu PPSP. Slíbil jsem, že se o tebe postarám, a to taky udělám. Můžu si najít práci v Yorku.“
Richard si vzdychl. „Stejně máš štěstí, že jsem byl dneska večer doma. Jen si představ, že bys byl s panem a paní Strašidelnýma sám.“
„Fakt si myslíš, že jsem udělal dobře, když jsem je odmítnul?“ zeptal se Matt.
„Jasně. Když nechceš jet, tak proč bys jezdil. Je to tvoje rozhodnutí, Matte. Musíš dělat to, co chceš.“ „Ona říkala něco jinýho.“
„Plete se. Tady jsi v bezpečí. Dokud jsi v Yorku, nic ti nehrozí – snad jen otrava jídlem. Dneska večer totiž vařím já!“

Sedmdesát mil odtud, na M1, právě vyjížděl od benzinové pumpy muž jménem Hany Shepherd. Brzy ráno vyjel z Felřxstowu a mířil do Sheffieldu.
Když se začalo stmívat, zastavil se tu na sendvič a šálek čaje. Podle jízdních předpisů si musel po určitém počtu mil udělat přestávku a tuhle
benzinovou pumpu měl rád. Pracovala tu servírka, s kterou si vždycky příjemně poklábosil.
Když odjížděl, byla už hluboká tma. Navíc začalo pršet. Viděl pramínky vody, které se ve světle reflektorů oslnivě leskly. Zařadil dvojku a
chystal se vyjet na dálnici – a v tu chvíli ji spatřil, jak stojí na mokré vozovce, s jedním palcem vzhůru. To bylo univerzální znamení všech stopařů.
Něco takového v poslední době moc často nevídal. Stopování se pokládalo za nebezpečnou zábavu: nikdo se zdravým rozumem by nenastoupil do
osobního auta nebo náklaďáku k neznámému řidiči. Ne, když se po světě pohybuje tolik cvoků. A bylo tu ještě něco zvláštního. Ta stopařka byla
žena. Navíc jí bylo kolem padesáti. Měla na sobě kabát, který ji před deštěm moc nechránil, a po límci se jí plazily mokré vlasy. Viděl, jak jí
po tvářích stéká voda. Harrymu jí bylo líto. Něčím mu připomněla jeho matku, která žila sama v garsonce v Dublinu. Z náhlého popudu sundal nohu z plynu a šlápl na brzdu. Zpomalil. Žena se k němu rozběhla.
Hany věděl, že porušuje všechny jízdní předpisy. Nesměl brát stopaře. Zejména když vezl benzin. Ale něco ho k tomu přimělo. Nutkání. Nedokázal si to vysvětlit.
Gwenda Davisová spatřila, že cisterna s benzinem zpomalila. Světla dálnice ozářila velký stříbrný válec s jasně žlutým nápisem SHELL. V tuhle
dobu už měla být Gwenda daleko na severu. Byla to rozhodně chyba, že odjela z Eastfield Terrace bez peněz, a málem už stopování vzdala. Věděla, že nechala Rexe McKennu na holičkách. Doufala, že se na ni nebude zlobit.
Ale teď se karta obrátila. Otřela si déšť z očí a rozběhla se ke dveřím pro spolujezdce. Byl tam velký schod, ale zvládla ho. Za volantem
seděl asi třicetiletý muž. Měl světlé vlasy a bezelstný chlapecký úsměv. Na sobě měl pracovní kombinézu s logem na prsou. „Kam jedete?“ zeptal se.
„Na sever,“ odpověděla Gwenda.
„Trochu pozdě na to, abyste se potloukala venku sama.“
„Kam máte namířeno vy?“
„Do Sheffieldu.“
„Díky, že jste mi zastavil.“ Gwenda zabouchla dveře. „Myslela jsem, že tu budu trčet celou noc.“ „Zapněte si pás.“ Muž se na ni usmál. „Jmenuju se Harry.“ „Já jsem Gwenda.“
Gwenda se připoutala. Ale ujistila se, že jí pás nebude bránit v pohybu. Vedle sebe měla kabelku, z níž trčelo topůrko sekery, a rozhodla se,
že jakmile auto zpomalí, použije ji. Bude to tak snadné vytáhnout sekeru a praštit Harryho do spánku. Ještě nikdy cisternu s benzinem neřídila, ale byla přesvědčená, že to zvládne. Rex McKenna jí pomůže.
Deset tisíc litrů benzinu se jí navíc může hodit.

POŽÁRNÍ POPLACH

Druhý den se Matt vrátil do školy s pocitem strachu.
Nikdo z dospělých ho z toho, co se včera stalo, určitě neobviní, ale spolužáci na to budou mít možná jiný názor. Byl u toho. Je divný. Má v
tom prsty. Matta napadlo, že jim zřejmě poskytl další provaz, na kterém ho můžou oběsit.
A měl pravdu. Jakmile nastoupil do školního autobusu, věděl, že situace – která byla vždycky špatná – se ještě zhoršila. Autobus byl skoro
plný, ale vedle něho kupodivu zůstalo volné místo. Když procházel uličkou, slyšel šeptání. Všichni na něj zírali, ale když se jim pokusil
podívat do očí, odvrátili je stranou. Jakmile se dveře se syčením zavřely a autobus se rozjel, něco ho zasáhlo do spánku. Byla to jen gumička
vystřelená zezadu, ale vzkaz byl jasný. Matt byl v pokušení autobus zastavit, vystoupit a jít domů. Richard by mohl do školy zavolat, že je
nemocný. Nakonec tomu nápadu odolal. To by byla prohra. Proč by měl nechat ty nafoukané kluky se stupidními předsudky zvítězit?
Jídelna byla ten den zavřená. Než se odstraní škody a elektrikáři se pokusí zjistit, co se stalo, bude se oběd dočasně podávat v tělocvičně.
Proslýchalo se, že došlo k rozsáhlému zkratu ve vedení. Ten způsobil náhlé zvýšení elektrického napětí, a proto lustr explodoval. Pokud šlo o
Gavina Taylora (potřeboval tři stehy a přišel do školy se zavázanou pravičkou), vypadalo to, že skleničku, kterou držel, rozdrtil sám. Byla to naprosto přirozená reakce na zmatek, který se mu odehrával přímo nad hlavou.
Tak to alespoň vedení školy sdělilo studentům. Ředitel, šedovlasý muž, který se jmenoval Simmons, se o tom dokonce zmínil při ranním
shromáždění v kapli. Učitelé sedící v zadních lavicích moudře přikyvovali. Ale studenti vědí samozřejmě svoje. Všem bylo jasné, že to, co se
stalo, určitě nějak souvisí s Mattem, i když nikdo netušil – nebo nechtěl říct – jak.
Zazpívali další žalm. Pan Simmons byl zbožný člověk a domníval se, že zbytek školy je na tom stejně. Následovalo několik oznámení. Pak se dveře otevřely a všichni se vyhrnuli ven.
„Čau, pošuku!“ Gavin Taylor seděl jen několik míst od Matta a za dveřmi ho zastavil. Plavé vlasy měl ulízanější než obvykle. Matta napadlo, jestli jeho rodiče trvali na tom, aby si je během pobytu v nemocnici umyl. „Co je?“ zeptal se Matt.
„Jen chci, abys věděl, že bys mohl z tyhle školy vypadnout. Proč se nevrátíš ke svým kámošům v base? Nikdo tu o tebe nestojí.“ „Já jsem v base nebyl,“ namítl Matt. „A navíc ti do toho nic není.“
„Viděl jsem tvůj posudek.“ Nebyla to pravda, ale Gavin ho přesto provokoval. „Seš cvok a zloděj a nepatříš sem.“
Několik dalších chlapců se zastavilo, protože cítili, že se schyluje ke rvačce. První vyučovací hodina začínala za pět minut, ale vidět, jak se tihle dva perou, za pozdní příchod stálo.
Matt nevěděl, jak reagovat. Na jednu stranu toužil na posměváčka zaútočit, ale věděl, že přesně o to Gavinovi jde. Dá mu ránu, Gavin poběží
se svojí zavázanou rukou za učitelem a Matt bude v ještě větší šlamastyce než teď.
„Co kdybys odprejsknul, Gavine?“ prohodil. A pak, než se stačil ovládnout, dodal: „Nebo chceš, abych ti rozříznul i druhou ruku?“
Byla to hloupost. Matt si vzpomněl, o čem přemýšlel, když se včera vracel ze školy domů. Představa, že mohl doopravdy použít svoje schopnosti
k tomu, aby ublížil svému vrstevníkovi, ho děsila. Tak proč mu takhle vyhrožuje? Gavin má pravdu. Je pošuk. Magor. Žádné kamarády si nezaslouží.
Pokusil se to napravit „Nechtěl jsem ti ublížit,“ začal. „A ani jsem nemyslel vážně to, co jsem teď řekl. Vím, že mě tu nechceš, ale mě se nikdo neptal, jestli chci do tyhle školy chodit. Proč mě nenecháš na pokoji?“ „Proč ty neodprejskneš?“
„Já ti prostě nerozumím!“ zvolal Matt. Proti své vůli dostával opět vztek. „Co jsem ti kdy…?“ Odmlčel se.
Ucítil zápach spáleniny.
Nemusel se rozhlížet. Věděl, že nic nehoří. Cítil zápach spáleného toustu…
…a když zavřel oči, náhle spatřil záblesk žluté, čajovou konvici připomínající plyšového méďu, matčiny šaty, které měla na sobě ten den, kdy zemřela…
A věděl, že to znamená, že se něco stane. To pochopil v Krkavčí bráně. Zápach spáleniny byl důležitý. Stejně jako krátké útržky vzpomínek. To
ráno před šesti lety stála v kuchyni konvice ve tvaru plyšového medvěda. To ráno jeho rodiče zahynuli. Jeho maminka spálila toust. Ty vzpomínky
nějak fungovaly jako spouštěcí mechanismus. Bylo to znamení, že se všechno změní.
Ale co se stane teď? Všechno měl pod kontrolou. Nehrozilo mu nebezpečí. Nebyla tu pouta, kterých se musel zbavit, nebyly tu dveře, které potřeboval otevřít. Snažil se to ignorovat a ulevilo se mu, když zápach zeslábl.
Zvedl hlavu a zjistil, že ho Gavin pozoruje. Kolem nich se shromáždilo několik dalších chlapců. Jak dlouho tam stál, strnule jako nějaký
hlupák? Jeden nebo dva kluci se pobaveně šklebili. Matt se snažil dokončit větu. Ale už nebylo co říct. „Ubožáku,“ zamumlal Gavin a odešel.
Ostatní chlapci ho následovali a Matt zůstal stát před dveřmi kaple. Bylo půl desáté. Pivní hodina začala.

Třicet mil odtud uzavřela policie celou ulici; oba konce ohraničila modrobílou páskou a obvyklými nápisy: POLICIE – NEVSTUPOVAT.
Muže v bezvědomí objevil mlékař. Ležel na chodníku asi sto metrů od čerpací stanice Shell. Když přijela záchranná služba, zjistila, že ho
někdo udeřil tupým nástrojem…, možná kladivem nebo železnou tyčí. Měl frakturu lebky, ale naštěstí to přežije. Utrpěl i další zranění a policie
měla za to, že byl spolujezdcem v nějakém nákladním voze. Útočník ho zřejmě vyhodil za jízdy ven.
Snadno ho identifikovali. V zadní kapse měl peněženku s hotovostí a kreditními kartami. To, že mu ji útočník neukradl, automaticky vyloučilo
jako motiv krádež. Zavolali jeho ženě ve Felixstowu a odvezli ji na pohotovost do nemocnice, kde muže ošetřovali. Od ní se policie dozvěděla, že
Harry Shepherd nebyl spolujezdcem. Seděl za volantem. Pracoval pro firmu Shell a měl dopravit deset tisíc litrů benzinu k benzinové pumpě nedaleko místa, kde ho našli.
Bylo téměř neuvěřitelné, že policii trvalo celou hodinu, než jim došlo, že něco zmizelo. Samotná cisterna s benzinem. Možná kdyby byla míň
nápadná, míň obrovská, všimli by si toho dřív. Ale nakonec si dali dvě a dvě dohromady a začali rychle jednat. Už se obrátili na vedení firmy
Shell ve Felixstowu a všem policejním oddělením oznámili poznávací značku vozidla.
Benzin v cisterně měl hodnotu mnoha tisíc liber. To byl důvod, proč řidiče někdo omráčil? Policie v to doufala, protože s běžnou krádeží si dokázala poradit. Rozhodně to bylo mnohem míň zneklidňující než jiné možnosti.
Ale museli je vzít v potaz. Koneckonců, mohlo jít o naprosto odlišný trestný čin. Dejme tomu, že cisternu ukradli teroristé. Místní policie
zavolala do Londýna a na záležitost bylo uvaleno informační embargo. Dosud nebyl důvod k panice. Zatímco policie kontrolovala yorkshirské
silnice, mlčela. Ale všichni věděli, co je ve hře. Tisíce litrů benzinu můžou způsobit obrovský požár. Nechtěli přiznat, že mají strach.

To dopoledne bylo čím dál horší.
Matt dorazil na první hodinu o pět minut později. Učitelka – slečna Fordová – byla uprostřed výkladu. „Omlouvám se za pozdní příchod, slečno…“
„Proč jsi přišel pozdě, Matthewe?“
Jak by jí to mohl vysvětlit? Jak by jí mohl říct, že měl před školní kaplí nějaké zlé tušení, které ho na chvíli ochromilo, takže nevěděl, co dělat?
„Zapomněl jsem batoh,“ odpověděl. Lhal. Ale bylo to jednodušší než říct pravdu.
„No, obávám se, že tě budu muset nechat po škole.“ Slečna Fordová si vzdychla. „A teď si běž prosím tě sednout.“
Matt měl lavici úplně vzadu, a přestože upíral oči na podlahu, cítil, že ho cestou k ní všichni pozorují. Slečna Fordová patřila k těm lepším
vyučujícím ve Forrest Hill. Byla nenápadná a staromódní, což se k ní svým způsobem hodilo, protože učila dějepis, ale k Mattovi se chovala
laskavě a snažila se mu pomoct, aby si doplnil mezery ve vzdělání. Ten se poctivě snažil látku dohnat a doma přečetl veškerou doporučenou
literaturu. Učili se o druhé světové válce a jemu tohle období připadalo mnohem zajímavější než středověcí králové nebo nekonečné seznamy letopočtů. Možná šlo o historii, ale byla důležitá i pro současnost.
A přesto se dnes nedokázal na výuku soustředit. Slečna Fordová jim vyprávěla o Dunkirku v květnu 1940. Matt se snažil její výklad sledovat,
ale nedokázal si slova spojit dohromady. Slečna Fordová mu připadala daleko odtud a zdálo se mu to jen, nebo se ve třídě skutečně výrazně oteplilo?
„…armáda byla odříznuta a mnoha lidem v Anglii připadalo, že je válka prohraná…“
Matt se podíval z okna. Opět si uvědomil pronikavý, štiplavý zápach spáleného toustu.
A tehdy to spatřil, jak se to vznáší bez sebemenšího zvuku ve vzduchu. Byl to nějaký tahač. Za volantem seděla postava, ale od čelního skla
se odráželo sluneční světlo a Matt ji nedokázal rozeznat. Vozidlo se jako obrovský dravec řítilo z oblohy přímo na školu. Reflektory byly jeho
oči, mříž chladiče otevřená tlama. Cisterna, obrovský lesklý stříbrný válec na dvanácti mohutných pneumatikách, mu připadala nekonečně dlouhá. Blížila se čím dál víc. Teď zaplnila celé okno a chystala se ho roztříštit… „Matthewe? Děje se něco?“
Všichni na něj zírali. Zase. Slečna Fordová přestala vykládat a pozorovala ho se směsicí netrpělivosti a obav. „Ne, slečno Fordová.“
„Tak přestaň koukat z okna a snaž se soustředit na výklad. Jak jsem říkala, mnoho lidí se domnívalo, že je Dunkirk zázrak.“
Matt několik vteřin čekal a pak se znovu podíval z okna. Třída měla výhled na sportovní centrum, cihlovou budovu na opačné straně hřiště,
oddělenou od hlavní části školy silnicí, která příkře stoupala a vedla zpátky do Yorku. Nic po ní nejelo. Byl krásný den. Matt si přitiskl ruku na čelo. Když ji zvedl, měl na dlani pot. Co mu je? Co se to děje?
Nějak se mu podařilo přežít dějepis, pak fyziku a tělocvik. Ale poslední dopolední hodinu měli angličtinu s panem Kingem. Četli Macbetha a
Mattovi připadal Shakespeare náročný, i když se cítil v pohodě. Dneska se nedokázal na výklad soustředit – a zdálo se, že pan King má zabudovaný
radar, který mu umožňuje zaměřit se na každého, kdo mu nevěnuje pozornost. Trvalo jen pár minut, než na Matta uhodil. „Nudím tě, Freemane?“ zeptal se s ohavným úšklebkem.
„Ne, pane.“
„Pak mi tedy určitě dokážeš povědět, co jsem právě říkal o těch třech sudičkách.“ Matt zavrtěl hlavou a přiznal se: „Promiňte, pane. Neposlouchal jsem.“
„V tom případě za mnou po hodině přijď.“ Pan King si odhodil z očí pramen vlasů. „Sudičky prozradily Macbethovi jeho budoucnost,“ pokračoval.
„A on jim samozřejmě věřil. V shakespearovské době mnoho lidí dosud věřilo na čarodějnictví a černou magii…“
Hodina se neskutečně vlekla, a když konečně zazvonilo, Matt nečekal na trest, který si pro něj pan King připravil. Zdálo se mu, že ve škole
je čím dál větší vedro. Sklo v oknech zvětšovalo slunce a oslňovalo ho. Připadalo mu, že zdi se v horku kroutí a tetelí. Ale věděl, že se mu to
jen zdá. Byl začátek léta. Když se rozhlédl, bylo jasné, že nikdo ze spolužáků podobné pocity nemá.
Než celá škola přejde silnici a shromáždí se v provizorní jídelně ve sportovním centru na oběd, měli čtvrthodinovou přestávku. Matta opět
napadlo, že zavolá Richardovi a požádá ho o pomoc. Mobilní telefony byly ve Forrest Hill zakázané, ale na protější straně školního dvora se nacházely tři veřejné telefony.
„Matthewe…?“
Matt se otočil a spatřil, že se k němu blíží slečna Fordová, která právě mířila do sborovny. „Shání tě pan King,“ oznámila mu.
No jistě, že ho shání. Matt ho neposlechl. To mu určitě přinese další problémy.
„Chtěla jsem ti říct, že tvoje poslední písemná práce byla mnohem lepší než ty předchozí,“ pokračovala slečna Fordová. Trochu smutně se na něj dívala. Pak se zamračila. „Nejsi nemocný?“ zeptala se. „Připadáš mi bledý.“ „Ne, nic mi není.“
„No, možná by ses měl zastavit u zdravotnice.“ Řekla už dost. Dokonce ani učitelé ve Forrest Hill nechtěli, aby je s Mattem někdo viděl. Protáhla se kolem něho a pokračovala v cestě.
A v tu chvíli se Matt rozhodl. Nepůjde za zdravotnicí, hubenou, zachmuřenou ženou, která brala každou zmínku o nemoci jako osobní urážku. Ani
nezavolá Richardovi. Je načase z Forrest Hill zmizet. Dneska. Ostatní chlapci mu dali jasně najevo, že sem nepatří, hned první den, kdy sem
přišel. No, zřejmě měli pravdu. Co dělá na soukromé škole uprostřed Yorkshiru? Jediné, co ho s nimi spojuje, je uniforma, kterou musí nosit.
Na chodbě, hned za dveřmi sborovny, stál odpadkový koš. Matt nesl několik knih, ale teď, aniž o tom přemýšlel, je tam hodil. Macbeth.
Matematika. Učebnice o druhé světové válce. Pak si rozvázal kravatu a mrsknul ji tam také. Už se cítil lépe. Otočil se a zamířil k východu.

Na vrcholku kopce se Gwenda Davisová zastavila. Věděla, co musí udělat, ale pořád se k tomu nedokázala přimět. Nesnášela totiž bolest. Když
se řízla do prstu, půl hodiny seděla na místě a vykouřila několik cigaret, než byla schopná pohybu. A byla si naprosto jistá, že vlastní smrt ji bude bolet hodně.
Opravdu to dokáže udělat? Školu měla před sebou jako na talíři. Viděla ji skrz čelní sklo. Areál vypadal jako nóbl místo, úplně jinak než
střední škola, do které posílala Matta, když u ní bydlel. Nedokázala si představit, že sem Matt může chodit. Vůbec se to k němu nehodilo.
Kolem kaple stálo několik starých budov – ale Gwenda věděla, že tam Matta nenajde. Bude v té velké červené budově vedle fotbalového hřiště. A
s ním tam bude spousta dalších chlapců. Škoda, že jich bude muset tolik umřít. Cím víc o tom přemýšlela, tím víc váhala, jestli je to dobrý
nápad. Ještě není pozdě. Až dosud zabila jen jediného člověka – Briana. V posledním okamžiku se rozhodla praštit řidiče cisterny plochou stranou
sekery místo ostřím. Choval se k ní přátelsky. Ve skutečnosti mu ani nechtěla způsobit frakturu lebky.
Policie ji stejně nikdy nechytí. Může z benzinové cisterny jednoduše vystoupit a odejít. Možná by to měla udělat.
Z náhlého popudu natáhla ruku a zapnula rádio. Byla jedna hodina. Budou dávat zprávy a ona zjistí, jestli už řidiče našli. Ale z reproduktoru
se kupodivu nic neozvalo. Věděla, že je rádio zapnuté. Vycházelo z něho slabé praskání. Ale nikdo nemluvil. A pak uslyšela jediné slovo.
„Gwendo…“
Ozvalo se z přístrojové desky, z rádia. Věděla, kdo je pronesl, a byla šťastná, že ho slyší. Ale současně se zastyděla. Jak mohla váhat? „Proč tam tak dlouho sedíš?“ zeptal se Rex McKenna.
„Já nevím…,“ zamumlala Gwenda.
„Chceš to vzdát, co, ty zlobivá holčičko?“ Po těch slovech se Gwenda zachvěla. Tohle dělal i v televizi. Choval se k dospělým jako k dětem. Byla to nedílná součást jeho jednání.
„Nechci umřít,“ hlesla.
„To chápu, Gwendo. Ani já nechci umřít. Ani ostatní lidé. Ale někdy to tak prostě musí být. Někdy nemáš na vybranou.“
„Nemám na vybranou?“ opakovala Gwenda. Po tváři jí stekla slza. Spatřila se ve zpětném zrcátku, ale to jí jen řeklo, co už věděla. Vypadá staře a zanedbaně. Na kabátě má zaschlou krev. Je bledá jako stěna.
„Nemáš, zlato,“ odpověděl Rex. „Je to podobné jako Kolo štěstí. Zatočíš jím a padne ti číslo. Nemůžeš to nijak ovlivnit.“ Povzdychl si. „Když
mám být upřímný, celý svůj život jsi tak trochu promarnila. Ale teď jsi dostala šanci vykonat něco důležitého. Potřebujeme, aby ten kluk umřel.
Matthew Freeman. A ty jsi člověk, kterého jsme k tomu vybrali. Tak se do toho pusť! A neboj se. Za chvilku bude po všem.“ Gwenda věděla, že na ni Rex McKenna mrkl. Poznala mu to na hlase.
Rádio opět ztichlo, ale už nebylo co dodat. Gwenda nastartovala, přitiskla nohu na pedál plynu a zařadila jedničku.

Matt odcházel. Viděl dvoukřídlé dveře na konci chodby, kterou po obou stranách lemovaly nástěnky. Všude byli studenti, kteří se chystali k
odchodu na oběd, ale tentokrát si ho nevšímali. Ani nikdo z nich nezaregistroval, že hodil knížky do odpadkového koše. Zmocnila se ho euforie. Bez ohledu na to, co se stane, bude šťastný, až z Forrest Hill vypadne.
A pak to zase ucítil. Spálený toust. A v tom okamžiku se rozlétly dveře dokořán, a zatímco Matt v hrůze přihlížel, řítila se k němu ohnivá
řeka, valila se chodbou, odlupovala omítku ze stěn a spalovala vše, co jí překáželo v cestě. Uprostřed chodby stáli dva chlapci a najednou byli
černí, kostry, rentgenové snímky lidí, kterými byli předtím. Jako by se Forrest Hill proměnila v peklo. Matt spatřil, jak v mžiku shořelo
několik dalších studentů, příliš rychle na to, aby některý z nich stačil vykřiknout. Zuhelnatěli na místě. A pak se dostal oheň k němu; Matt ucukl a čekal na vlastní smrt.
Ale nezemřel.
Plameny zmizely.
Musel zavřít oči. Když je znovu otevřel, všechno bylo přesně takové jako předtím. Do jedné hodiny zbývaly dvě minuty. Dopolední vyučování skončilo. Všichni mířili na oběd. Prostě si to jen představoval. Až na to, že Matt věděl. Jeho bujná fantazie za to nemohla.
Koneckonců, mohl by jednoduše ze školy odejít. Požár zatím nevypukl, ale schylovalo se k němu. Cítil to od chvíle, kdy sem dneska přišel.
Rozhlédl se. Zazvonilo na oběd. Zvonek mu napověděl, co musí provést. Udělal tři kroky a našel požární hlásič, chráněný skleněným panelem a přimontovaný na zdi. Rozbil sklo loktem a palcem stiskl tlačítko.
Školou se okamžitě rozlehlo mnohem hlasitější zvonění. Všichni se zastavili, začali se po sobě dívat, usmívali se a přemítali, co se děje.
Zvuk požárního poplachu znali. Často evakuaci nacvičovali. Ale jako by nikdo nechtěl učinit první krok z obavy, aby se nezesměšnil. „Hoří!“ vykřikl Matt. „Utíkejte!“
Jeden nebo dva chlapci proběhli kolem něho, ven z dvoukřídlých dveří a zpátky na opačnou stranu školní budovy. Hlavním shromažďovacím místem
bylo fotbalové hřiště vedle kaple. Jakmile se dalo do pohybu několik prvních studentů, ostatní je následovali. Matt slyšel, jak se otevírají a
bouchají dveře. Všichni se vyptávali, co se děje, ale zvonění bylo tak hlasité, že Matt nedokázal rozeznat jediné slovo.
Potom se objevil pan O’Shaughnessy. Zástupce ředitele vypadal rozčileně. Nikdy se netvářil vesele, ale teď se výhružně mračil. Na obvykle
bledých tvářích mu naskákaly červené skvrny. Spatřil Matta, jak stojí vedle požárního hlásiče. Přejel po něm očima a všiml si rozbitého skla. „Freemane!“ zvolal. Musel zahulákat, aby ho Matt slyšet. „To jsi udělal ty?“ „Ano.“
„To ty jsi spustil poplach?“
„Ano.“
„Kde hoří?“
Matt neodpověděl.
Pan O’Shaughnessy si vyložil jeho mlčení jako přiznání viny. „Jestli je to zlomyslný žert, čekají tě velké problémy!“ zahromoval. A pak se zeptal na takovou hloupost, že se Matt málem rozesmál. „Proč nemáš kravatu?“ „Myslím, že byste měl opustit budovu,“ řekl Matt.
Nic jiného ani dělat nemohl. Poplach se dal vypnout pouze v ředitelně a jenom se souhlasem hasičů. Pan O’Shaughnessy chytil Matta za paži a s
dalšími chlapci v patách vyšli ze školy. Během několika minut byla budova prázdná. Ze sportovního centra na opačné straně silnice vyběhly
kuchařky. Za nimi se vyřítilo několik chlapců, kteří dorazili na oběd dřív. Přeběhli přes silnici a připojili se k ostatním studentům, kteří se
zatím shromáždili na fotbalovém hřišti. Byli s nimi učitelé a snažili se mezi ně vnést nějaký řád. Všichni se rozhlíželi a pátrali po požáru
nebo alespoň po troše kouře, ale už se šířila šuškanda, že ten poplach je klukovina a má ji na svědomí Matthew Freeman. Na hřišti byl i ředitel,
malý, podsaditý muž s postavou hráče ragby a přezdívkou Buldok. Když spatřil svého zástupce, který stál vedle Matta, dlouhými kroky k němu zamířil.
„Nevíte, co se děje?“ zeptal se.
„Obávám se, že vím, pane řediteli, je to planý poplach,“ odpověděl O’Shaughnessy. „No, to mi spadl kámen ze srdce!“
„To chápu.“ O’Shaughnessy přikývl. „Ale spustil ho tenhle chlapec. Schválně. Jmenuje se Freeman a…“
Ale ředitel ho už neposlouchal. Matt se pomalu otočil, aby zjistil, co se děje. Zástupce ředitele udělal totéž.
A spatřili, jak se z kopce řítí cisterna s nápisem Shell. Okamžitě jim bylo jasné, že něco není v pořádku. Cisterna kličkovala po silnici,
jako by byla neovladatelná. Matt zahlédl postavu, která seděla za volantem – byla to žena s divokým výrazem v očích a rozcuchanými vlasy.
Okamžitě ji poznal a v tu chvíli mu došlo, že žena přesně ví, co dělá, a že sem přijela hlavně kvůli němu.
Gwenda Davisová upírala pohled na sportovní centrum, kde se podle Rexe McKenny sejde celá škola k obědu. Benzinová cisterna se teď vzdalovala
od fotbalového hřiště. Zatímco ji Matt sledoval, sjela ze silnice, prolétla živým plotem a řítila se přes sportoviště. Matt viděl, jak se pneumatiky boří do trávníku.
Cisterny si všimlo i několik dalších chlapců. Otočili se a ukazovali na ni. Nebylo pochyb o tom, co se stane.
Cisterna narazila do zdi sportovního centra a bez zastavení jí projela. Čelní sklo se roztříštilo a Gwenda, kterou zasypalo hroutící se
zdivo, na místě zemřela. Tanker se řvoucím motorem pokračoval v cestě do budovy, až zmizel z dohledu. Na okamžik zavládlo ticho. Potom všechno
vybuchlo. K nebi vyrazila ohnivá koule a do všech směrů se rozlétly stovky dlaždic. Koule stoupala stále výš a výš a spolu s ní se zvedala
obrovská pěst černého kouře, která málem prorazila samotnou oblohu. Matt zvedl ruku, aby si chránil obličej. Dokonce i z téhle vzdálenosti cítil
šílený žár, který vydávaly tisíce litrů hořícího benzinu. Ze zdemolované budovy šlehaly plameny a dopadaly na trávník, stromy, silnici a hlavní školní budovu a všechno zapalovaly. Bylo to jako ve válce.
Matt věděl, že je od smrti dělilo pouhých pár minut. A kdyby byla celá škola ve sportovním centru, kdyby se jako obvykle řadili do fronty na oběd, zahynuly by stovky dětí.
Ředitel školy si uvědomil totéž. „Panebože!“ zaúpěl. „Kdybychom byli uvnitř…!“
„On to věděl!“ Pan O’Shaughnessy Matta pustil a o krok couvl. „On to věděl, ještě než se to stalo,“ zašeptal. „Freeman to věděl.“ Ředitel školy se na Matta vytřeštěně podíval.
Matt zaváhal. Nechtěl tu zůstat ani o minutu déle. V dálce už slyšel sirény.
Dal se do pohybu. Šest set padesát studentů mu uhnulo z cesty a vytvořilo uličku, aby mohl projít. Matt mezi nimi zahlédl Gavina Taylora. Na zlomek vteřiny se jejich oči setkaly. Gavin brečel. Matt nevěděl proč.
Všichni mlčeli, když kolem nich procházel. Mattovi už bylo fuk, co si o něm myslí. Jedno bylo jisté. Nikoho z nich už nikdy neuvidí.

DENÍK

„Nemusels to dělat,“ řekl Richard.
Promluvil poprvé od chvíle, kdy vlak vyjel z nádraží. Matt seděl proti němu a hlavu měl zabořenou do knížky, kterou si na nádraží koupil.
Byla zábavná, ale Matt se nedokázal donutit k úsměvu. Minulou hodinu skákal z odstavce na odstavec, ale příběh ho prostě nezaujal. „Matte…?“ začal Richard znovu.
Matt knížku zaklapl. „Viděls, co se stalo ve Forrest Hill,“ prohlásil. „Udělala to Gwenda! Přijela mě zabít a zabila by i další lidi ve škole, kdybych je nevaroval.“
„Ale tys je nevaroval. Tys jim zachránil život.“
„Jo. A všichni mi za to běželi poděkovat.“ Matt se díval z okna a sledoval ubíhající krajinu. Po okně se pomalu, zleva doprava, plazily kapky
deště. „Nemůžu se vrátit,“ namítl. „Nechtějí mě tam. A já nemám kam jít. Slečna Ashwoodová měla pravdu. Krkavčí bránou to neskončilo. A podle mě to neskončí nikdy.“
Byl to druhý den po zničení školy. Hořící benzin se rozšířil z tělocvičny na staré budovy, a než dorazili hasiči, moc toho nezbylo. Tou dobou
byl už Matt v bytě v Yorku, kde na něj čekal šokovaný Richard, který už slyšel první zprávy v rádiu. Škola udělala všechno pro to, aby se o
Mattovi nepsalo v novinách – a naštěstí zatím nikdo neznal totožnost té šílené ženy, která cisternu s benzinem řídila. Ale bylo tu příliš mnoho
svědků, příliš mnoho studentů ochotných mluvit. A všechny titulky hlásaly stejnou, naprosto nepravděpodobnou historku:

CHLAPEC PŘEDVÍDÁ ŠKOLNÍ KATASTROFU

ŠKOLU ZACHRAŇUJE CHLAPEC S JASNOVIDECKÝMI SCHOPNOSTMI

VIDĚL STUDENT FORREST HILL BUDOUCNOST?

Naštěstí nikdo neměl Mattovu fotografii – až na jeden nejasný, téměř neidentifikovatelný snímek, vyfocený mobilním telefonem. A než vyšly
první noviny, Richard s Mattem už byli pryč. Richard zavolal Susan Ashwoodové, a ta pro ně v Leedsu zařídila „bezpečné místo“ – prázdný byt, v
němž zůstali přes noc. A nakonec Matt souhlasil, že pojede do Londýna na schůzku s Nexem, přesně jak po něm chtěli. Když o tom později uvažoval, připadalo mu, že to bylo nevyhnutelné.
„Mělo se to stát. Bylo to naplánované…“
Susan Ashwoodová to také řekla. Mluvila o objevení deníku španělského mnicha. Ale stejně tak mohla mluvit o Mattovi. Začínalo mu připadat, že
každý jeho krok je předurčen. Nezáleželo na tom, co chtěl on. Někdo někde s ním měl jiné plány.
„Snad to dobře dopadne,“ prohodil Richard. „Musíš se jen sejít s tím Williamem Mortonem, přesvědčit ho, aby předal deník Nexu, a pak se spolu můžeme vrátit do Yorku nebo odjet někam jinam a začít znovu.“ „Ty si opravdu myslíš, že to bude tak snadný?“ zeptal se Matt.
Richard pokrčil rameny. „Když má člověk strach, pak není snadný nic,“ namítl. „Ale nezapomeň, Matte, že pořád ještě rozhoduješ ty. Ať tě budou žádat o cokoli, musíš prostě odmítnout.“

Na nádraží na ně čekal taxík a odvezl je do hotelu ve Farringdonu. Matt Londýn skoro neznal. Poprvé ho navštívil v doprovodu policejní
eskorty, kdy ho vozili do kanceláře a zase zpátky, aniž měl čas vstřebat jeho atmosféru. Farringdon byl stará čtvrť, která jako by se s blížícím
se večerem vracela do minulosti. Byly tu úzké pasáže, plynové lampy a tu a tam dokonce ulice dlážděné kočičími hlavami. Matta by nepřekvapilo,
kdyby vzduch náhle prořízlo ječeni sirén ohlašujících nálet. Byl to Londýn, který viděl ve filmech odehrávajících se během druhé světové války.
Hotel byl malý a tak diskrétní, že ani neměl na vstupních dveřích jméno. Richard s Mattem dostali pokoje ve třetím patře – které jim
samozřejmě zaplatil Nexus. Ubytovali se a sjeli výtahem do jídelny v přízemí na časnou večeři. Když se objevil pan Fabian, tentokrát v tmavém obleku a černých, oslnivě nablýskaných botách, ještě jedli.
„Dobrý večer,“ pozdravil je. „Nexus mě požádal, abych vás doprovodil na schůzku. Ale nejdřív v klidu dojezte. Máme spoustu času. Nevadilo by vám, kdybych si přisedl?“
Odtáhl si třetí židli a posadil se.
„Je to daleko?“ zeptal se Richard.
„Ne. Kousek odtud.“ Fabian měl dobrou náladu. Vypadalo to, že zapomněl, jak skončilo jejich poslední setkání. „Můžu se vás na něco zeptat?“ ozval se Richard.
„Prosím. Klidně se ptejte.“
„Nic o vás nevím. Jen jste mi kdysi řekl, že bydlíte v Limě…“ „Ve skutečnosti bydlím v Barranku. To je limské předměstí.“ „Ale čím se živíte? Proč si vás Nexus vybral? Máte ženu a děti?“
Fabian si při zmínce o Nexu přitiskl prst na rty, ale v jídelně kromě nich nikdo jiný nebyl, a tak se uvolnil. „Rád vám na vaše otázky
odpovím,“ pronesl. „Ne. Nejsem ženatý. Tedy zatím. Pokud jde o mé povolání, jsem spisovatel. Napsal jsem mnoho knih o své zemi, jejích dějinách
a archeologii. Tak jsem se dostal do kontaktu s Nexem. Byl jsem dobrým přítelem profesora Drávida. To on mě do Nexu přivedl.“ Richard s Mattem dojedli. Do jídelny přišel číšník, aby odnesl talíře. „Jestli jste připraveni…,“ začal Fabian.
„Veďte nás!“ odpověděl Richard.
Vyšli z hotelu na ulici a asi po pěti minutách svižné chůze dorazili k jednoduchým tmavým dveřím, které se nacházely mezi budovou realitní
kanceláře a kavárnou. Fabian vytáhl klíč, odemkl je a úzkou chodbou a po krátkém schodišti je zavedl nahoru. První patro bylo modernější než
zbytek budovy, s dveřmi z tmavého skla a bezpečnostními kamerami. Matt měl dojem, že vešli do soukromého domu, ale vyšší poschodí připomínalo
spíš kancelář. Na podlaze ležel vysoký koberec, dveře byly zavřené, všechno bylo tiché a tajemné.
„Tudy.“ Fabian ukázal rukou a jedny dveře se jako mávnutím kouzelné hůlky automaticky odsunuly. Za nimi se nacházela místnost s dlouhým
stolem, kolem něhož mlčky sedělo jedenáct lidí. Čekali na ně. Fabian vešel dovnitř a posadil se vedle Susan Ashwoodové. U stolu byly dvě prázdné židle.
Jedna pro Matta a jedna pro Richarda.
„Pojďte dál, prosím.“ Matt si nebyl jistý, kdo z přítomných promluvil. Jen si uvědomoval, že ho všichni pozorují. Cítil, že začíná rudnout.
Nebyl rád středem pozornosti a tohle bylo rozhodně divné. Zírali na něj, jako by byl filmová hvězda. Měl dojem, že každou chvíli začnou tleskat.
Richard vešel do místnosti. Matt ho následoval a dveře se za nimi tiše zavřely.
Tak tohle je Nexus! Matt si letmo prohlédl dvanáct lidí, kteří seděli kolem stolu. Teď, když se k nim připojil Fabian, tu bylo osm mužů a
čtyři ženy. Dva muži měli tmavou pleť. Jeden vypadal jako Číňan. Věkové rozpětí sahalo od třiceti do sedmdesáti. Nejstarší osoba v místnosti na
sobě měla kněžský kolárek a kříž: biskup. Všichni byli elegantně oblečení. Matt si je dovedl představit, jak sedí společně v divadle, nebo možná v opeře. Všichni se tvářili vážně. Nikdo z nich se neusmíval.
Samotná kancelář byla dlouhá a úzká, s jediným oknem, které vedlo na ulici. Sklo bylo kouřové, takže nikdo zvenčí nemohl vidět dovnitř.
Nábytek byl očividně drahý, ale v místnosti nebyly obrazy ani doplňky, jen mnoho hodin ukazujících různý čas a nějaké mapy. Matt se uvelebil na
nejbližší židli a snažil se vyhnout upřeným pohledům. Ale Richard ne. Ten stál dosud u dveří a ohromeně se rozhlížel.
„Vás znám!“ pronesl. Ukázal na zamračeného muže v dokonale padnoucím obleku, který seděl vzpřímeně jako pravítko. „Jste policista. Jmenujete
se Tarrant. Nemám pravdu? Zastáváte vysoké místo v New Scotland Yardu. Viděl jsem vás v televizi.“ Otočil se k ženě, která seděla vedle něho.
Byla exkluzivně oblečená a měla zrzavé vlasy, které byly zcela určitě obarvené. Na krku jí visely dvě šňůry perel. „A vy jste Nathalie Johnsonová.“
To jméno znal dokonce i Matt. Často je vídal v novinách. Někdy ji nazývali Bill Gates v sukních. Zbohatla na počítačích a patřila k nemovitějtším ženám na světě.
„Neobtěžujme se jmény, pane Cole,“ prohodila. Měla americký přízvuk. „Posaďte se, prosím, ať můžeme začít.“
Richard si sedl vedle Matta. Nedokázal odhadnout, kdo poradu řídí. Slečna Ashwoodová seděla v čele stolu, ale jako jednoznačný vůdce se nikdo
nechoval. Také ho napadlo, že někdo v místnosti je určitě nový. Fabian mu řekl, že Nexus má dvanáct členů, a skutečně je tu dvanáct mužů a žen.
Ale kdysi byl členem organizace také profesor Drávid, a ten nedávno zemřel. Evidentně ho už nahradili.
„Jsme ti nesmírně vděční, že jsi přijel do Londýna, Matte,“ spustil další muž. Měl australský přízvuk. Byl oblečený ležérněji než ostatní – v
košili rozepnuté u krku a s vyhrnutými rukávy. Bylo mu kolem čtyřiceti, měl světlou pleť a oči podlité krví jako člověk, který strávil mnoho
hodin v letadle. „Vím, že tu nechceš být, a my bychom tě o to nežádali, kdyby existovala jiná možnost.“
„Musíš nám dovolit, abychom tě chránili,“ ozvala se slečna Ashwoodová. Ruce jí spočívaly na stole, ale měla je zaťaté v pěst. „Málem jsi ve Forrest Hill zemřel. To se nesmí stát. Jsme tu jen proto, abychom ti pomáhali.“ „Myslel jsem, že Matt má pomáhat vám,“ namítl Richard.
„Musíme si pomáhat navzájem,“ pokračoval Australan. „Nevíme spoustu věcí, ale jedno je jisté: situace se bude zhoršovat. Bude horší, než si
dokážete představit. Důvod, proč se tu Nexus dneska večer sešel, je, že s tím chceme něco udělat.“ „S čím? O čem to mluvíte?“ zeptal se Richard.
„O třetí světové válce,“ oznámila slečna Ashwoodová. „Strašnější, než ty dvě války před ní. Vlády bez kontroly. Zkáza a smrt po celé planetě.
Nevíme přesně, jak bude budoucnost vypadat, pane Cole. Ale stále si myslíme, že tomu neštěstí dokážeme zabránit.“ „S tvojí pomocí.“ Biskup kývl na Matta.
„Poslyšte, jednu věc si ujasněme,“ řekl Richard. „Matta ani mě nezajímá smrt a zkáza. Nezajímají nás světové války. Jen potřebujeme někde
najít místo, kde bychom mohli v klidu žít, protože právě teď to v Yorkshiru zřejmě nepůjde a my se nemáme na koho jiného obrátit.“
„Kvůli té benzinové cisterně, která vjela do Forrest Hill…?“ poznamenal policista. Nechal tu otázku viset ve vzduchu.
„Řídila ji moje teta,“ přisvědčil Matt. „Gwenda Davisová. Viděl jsem ji za volantem.“ Zachvěl se. Věděl, že to byla ona, i když mu všechno
říkalo, že to není možné. Neměl ji rád, celá ta léta, co ji znal. Ale nikdy se nechovala jako zrůda. Až teď. „Tvoje teta…?“ opakoval Australan.
„Jo.“
Ta zpráva vyvolala v místnosti neklid. Dvanáct členů Nexu si mezi sebou šeptem vyměnilo pár slov a Matt si všiml, že Fabian si něco píše do diáře.
„Nevěděla, co dělá,“ prohlásila Susan Ashwoodová. „Ukrást benzinovou cisternu a najít cestu k tobě do školy…, to by sama nezvládla.“ „Staří,“ zamumlal Fabian tiše.
„Samozřejmě. Pomohli jí. Ovlivnili ji. Možná ji k tomu přinutili. Ale nepochybně v tom měli prsty.“
„Dobře,“ přerušil je Richard. „Chcete, abychom se setkali s tím mužem… Williamem Mortonem. Matt s tím souhlasil. Ale na rovinu vám říkám, jestli to znamená, že se ocitne v nebezpečí…“
„To je to poslední, co bychom chtěli,“ namítla Američanka. Předklonila se, takže jí dlouhé vlasy spadly do očí. Bylo jí kolem padesáti, ale
očividně utratila spoustu peněz za to, aby vypadala mladší. „Dobře, Richarde. Nebude vám vadit, když vám tak budu říkat, že ne? Vyložme si karty
na stůl. Potřebujeme Matta, aby se zítra ve dvanáct hodin sešel s Williamem Mortonem, protože je to jediný způsob, jak ho můžeme přimět, aby nám
předal deník. Ale Matt je důležitější než ta kniha. Právě teď, pokud je skutečně tím, kým je, je to nejdůležitější dítě na světě.“
„Řekli jste Mortonovi, že Matt je jedním z Pětice,“ řekl Richard. Mluvil pomalu, protože zvažoval každé slovo. „A Morton se s ním chce sejít,
aby zjistil, jestli je to pravda. Ale jak to udělá? Bude se Matt muset podívat do budoucnosti nebo něco vyhodit do povětří, aby mu to dokázal?“
„Nevíme,“ odpověděla Nathalie. „Nezapomeňte. On deník četl. My ne. Zřejmě toho ví víc než my.“
„My jen víme, že má strach,“ ozvala se slečna Ashwoodová. „Má strach z muže z Jižní Ameriky, s nímž jednal. A má strach z toho, co si přečetl
v samotném deníku. William Morton si uvědomil, že narazil na něco většího a temnějšího než všechno, s čím se až dosud setkal, a hledá východisko.“
„Kde se se mnou chce sejít?“ zeptal se Matt.
„Nejdřív nám to nechtěl říct.“ Tentokrát se ujal slova Francouz. Byl štíhlý, prošedivělý a vypadal jako právník. „Hovoří s námi pouze přes
mobil a nemáme tušení, kde se skrývá. Ale teď se zmínil o kostelu, který stojí nedaleko odsud.“ „Jde o kostel svaté Meredith na Moore Street,“ upřesnila slečna Ashwoodová. „Bude tam zítra v poledne. Setká se s tebou, ale jen s tebou samotným…“ „Matt tam sám nepůjde,“ namítl Richard.
„Morton nám řekl, že bude vyhlížet chlapce,“ prohlásil Francouz. „Neřekli jsme mu, jak Matt vypadá, ale je nepravděpodobné, že se v tu dobu
budou kolem kostela pohybovat další čtrnáctiletí chlapci. Dohoda je prostá. Pokud Matt nebude sám, monsieur Morton zmizí. Už ho nikdy neuvidíme. A ať je ten muž z Jižní Ameriky kdokoli, Morton ten deník předá jemu.“
„Proč právě tenhle kostel?“ chtěl vědět Richard. „To je divné místo na schůzku. Proč ne restaurace, kavárna nebo tak něco?“
„Morton na tom trval,“ odpověděla Nathalie. „Podle mě se dozvíme odpověď na tuhle otázku, až tam Matt dorazí.“
„Možná je o tom kostele zmínka v deníku,“ nadhodil biskup. „Čirou náhodou je svatá Meredith jedním z nejstarších kostelů ve městě. Stojí na tom místě od středověku.“
„A kde berete jistotu, že tam Mattovi nic nehrozí? Podle toho, co víme, se tenhle záhadný jihoamerický obchodník, nebo kdo to vlastně je, s Mortonem už zkontaktoval. Celé to může být past.“
„To nechte na mně,“ ozval se policista. Richard měl pravdu. Jmenoval se Tarrant a byl zástupcem komisaře, jedním z nejvýše postavených
policejních důstojníků v Londýně. „Budu mít přístup ke všem bezpečnostním kamerám v celé Moore Street. Do kostela jít nemůžeme, ale umístím v
jeho bezprostřední blízkosti stovku policistů. Stačí jediné moje slovo a vtrhnou dovnitř.“
„Ale já pořád nechápu, co se stane,“ ozval se Matt. „Ten pán – William Morton – se se mnou sejde. Možná mi položí pár otázek. Ale co pak? Dá mi ten deník?“
„Tvrdil, že nám ho prodá, pokud ti uvěří,“ vysvětlila Nathalie. „Nedá ho nikomu! Pořád mu jde o peníze.“ Rozhostilo se ticho.
Richard se obrátil k Mattovi. „Chceš tam jít?“ zeptal se.
Matt zavrtěl hlavou. „Ne, nechci,“ odpověděl. Rozhlédl se kolem stolu. Všichni se na něj dívali. Viděl, jak se jeho obličej odráží v černých
brýlích Susan Ashwoodové. „Ale půjdu tam,“ pokračoval. „Když mi za to slíbíte něco na oplátku.“ „Co chceš?“ zeptal se Australan.
„Vy všichni máte velkej vliv. Zařídili jste, aby Richardův článek o Omeze 1 nevyšel v novinách. Takže by pro vás neměl bejt problém sehnat mu práci tady v Londýně.“
„Matte…,“ začal Richard.
„To jsi vždycky chtěl,“ přerušil ho Matt. „A já chci chodit do obyčejný školy. Do Forrest Hill se nevrátím. Chci, abyste mi slíbili, že když ten deník dostanete, necháte mě na pokoji.“
„Nejsem si jistý, jestli ti tohle můžeme slíbit,“ namítl Fabian. „Jsi součástí toho všeho, Matte. Copak to nechápeš?“
„Ale pokud existuje nějaký způsob, jak tě z toho vynechat, uděláme to,“ ozvala se slečna Ashwoodová. „Nelíbí se nám to o nic víc než tobě, Matte. Nikdy jsme neměli v úmyslu přivést tě sem.“
Matt přikývl. „Tak jo.“
Rozhodnutí bylo učiněno, ale ani teď nebyl Matt přesvědčen, že je učinil on. Později večer, když ležel v posteli ve třetím patře hotelu, se
uklidňoval, že brzy bude po všem. Setká se s Mortonem. Získá deník. A tím to skončí. Ale nějak tomu nevěřil.
Všechno, co se během posledních dnů přihodilo, se stalo proti jeho vůli. A příště to bude stejné. Není z toho úniku. Musí si na to zvyknout. Kolem něho existují zvláštní síly, a ty ho nenechají nikdy uniknout.

Deset tisíc mil od Londýna přicházel ke stolu muž.
Tady, ve městě Ica, které leželo jižně od hlavního města Peru Limy, bylo odpoledne. V Peru bylo o šest hodin míň než ve Velké Británii.
Slunce na obloze oslnivě svítilo, a protože místnost s dlážděnou podlahou, která přecházela za řadou sloupů v nádvoří, měla otevřená okna,
zalévalo ji jasné světlo. Větrák, který se lenivě otáčel vysoko pod stropem, vzduch po pravdě řečeno neochlazoval, ale aspoň takovou představu
vyvolával. Muž slyšel tiché šumění vody. Vycházelo ze staré fontány na nádvoří, kolem níž se popelilo několik slepic. Všude rostly květiny a jejich vůně se těžce vznášela ve vzduchu.
Muži bylo padesát sedm let a měl na sobě oblek z bílého lnu, který na něm nepřirozeně visel, jako by byl dosud v šatníku. Pohyboval se pomalu a namáhavě; natáhl ruce, aby se opřel o židli, a pak se na ni nemotorně posadil. Tělo mu nesloužilo.
Byl nepřirozeně vysoký – měřil skoro 190 centimetrů –, ale nadměrnou výšku mu přidávala hlava, která byla dvakrát delší, než by měla. Byla
obrovská, s očima umístěnýma tak vysoko, že každý jiný člověk by je měl uprostřed čela. Z lebky mu trčelo několik bezbarvých chomáčů, ale
převážně byl plešatý a celou pokožku mu pokrývaly jaterní skvrny. Nos mu sahal až k ústům, která působila vzhledem ke všemu ostatnímu nesmírně
drobně. Dětská ústa v dospělém obličeji. Když se muž pohnul, na krku mu zacukal sval. Očividně měl co dělat, aby tak obrovskou váhu udržel.
Ten muž se jmenoval Diego Salamanda a byl ředitelem jedné z největších firem v Jižní Americe. Salamanda News International vybudovala říši
novin a časopisů, televizních stanic, hotelů a telekomunikací. Někteří lidé tvrdili, že SNI vlastní celé Peru. A Diego Salamanda byl jejím výhradním majitelem, ředitelem a jediným držitelem akcií.
Hlavu mu protáhli záměrně. Šlo o metodu starou více než tisíc let. Některé dávné peruánské kmeny si vybíraly novorozeňata, o kterých se
domnívaly, že jsou „zvláštní“, a nutily je žít s hlavou upevněnou mezi dvě dřevěná prkna. To zapříčinilo její abnormální růst. Považovaly to za
výsadu. Salamandovi rodiče věděli, že je jejich dítě zvláštní, a tak mu udělali totéž. A on jim byl za to vděčný.
Způsobili mu bolest. Vytvořili z něho stvůru. Znemožnili mu prožít normální lidský vztah. Ale měli pravdu. Už v den, kdy se narodil, poznali, že je obdařen nadpřirozenými schopnostmi.
Zazvonil telefon.
Salamanda namáhavě natáhl ruku a zvedl sluchátko. Vypadalo směšně, příliš titěrně, když si je přitiskl k uchu.
„Ano.“ Nemusel se představovat. Bylo to soukromé číslo, které znala jen hrstka lidí. A ti věděli, komu volají.
„Zítra ve dvanáct,“ oznámil hlas na druhém konci linky. „Bude v jednom londýnském kostele. Je zasvěcen svaté Meredith.“
„Dobře.“ Oba hovořili anglicky. Tenhle jazyk Salamanda používal při všech obchodních jednáních. „Co chcete, abych udělal?“ zeptal se hlas.
„Už jste udělal dost, příteli. A dostanete odměnu. Teď už to nechte na mně.“ „Co máte v plánu?“
Salamanda se odmlčel. V podivně bezbarvých očích se mu ohavně zablesklo. Neměl rád, když mu někdo kladl otázky. Ale byl v dobré náladě. „Zabiju pana Mortona a vezmu si deník,“ odpověděl.
„A ten kluk?“
„Jestli tam ten kluk bude, samozřejmě zabiju i jeho.“

KOSTEL SVATÉ MEREDITH

Kostel stál za Shoreditchem, v zapomenutém koutě Londýna, který ve skutečnosti Londýn ničím nepřipomínal. Ve škole se Matt dozvěděl o
bombardování britských měst německým letectvem – kdy německé bombardéry zničily obrovské části města, zejména East End. Učitelé mu ale neřekli,
že prázdná místa a trosky nahradily moderní betonové kancelářské budovy, mnohaposchoďová parkoviště, krámky s veteší a široké, anonymní dálnice, po nichž se valí nekonečný proud aut, hlučný a strašlivě pomalý.
Odvezli ho sem taxíkem a vysadili ho na konci Moore Street, což byla špinavá ulička mezi hostincem a prádelnou. Kostel stál na jejím dolním
konci a působil smutným, nepatřičným dojmem. I jej poničily bomby. Někdy během minulých dvaceti let dostal novou věž, která se však nehodila ke
kamenným sloupům a klenutému vstupu. Byl překvapivě velký a kdysi dávno, když se tyčil uprostřed prosperující komunity, musel vypadat impozantně. Ale lidé se odstěhovali a kostel vyhlížel zchátrale a opuštěně.
Matta opět napadlo, proč si starožitník William Morton vybral k jejich schůzce právě tohle místo. Ale aspoň se snadno poznají. Kolem bylo jen
pár lidí – a rozhodně ani stopa po stovce ozbrojených policistů, o kterých mluvil zástupce komisaře. Zatímco Matt kráčel uličkou ke kostelu,
otevřely se dveře hostince a vrávoravým krokem z nich vyšel vousatý muž se zlomeným nosem. Bylo teprve poledne, ale on už byl opilý. Nebo měl
možná ještě kocovinu ze včerejška. Matt zrychlil krok. V kapse měl mobilní telefon, a kdyby potřeboval pomoct, Richard Cole byl jen pár minut odtud. Nebál se. Jen to chtěl mít co nejdřív za sebou a žít zase normálně.
Když došel ke dveřím kostela, blesklo mu hlavou, jestli se vůbec dostane dovnitř. Dveře byly masivní a působily dojmem, že jsou zamčené. Matt
natáhl ruku a pověsil se na kliku. Byla studená a těžká. Neochotně, se zaskřípěním povolila. Dveře se otevřely a Matt vstoupil do kostela, z
jasného denního světla do zvláštního potemnělého interiéru. Slunce zmizelo. Hučení aut utichlo. Matt nechal dveře otevřené, ale samy se za ním
zaklaply. Když dřevěná deska narazila do zárubní, prázdným prostorem se rozlehlo zadunění.
Matt stál na konci chrámové lodi, která se táhla k vzdálenému oltáři. V kostele chybělo elektrické osvětlení a vitrážová okna byla buď moc
zaprášená, nebo příliš tmavá, aby dovnitř proniklo světlo. Ale cestu dopředu osvětlovalo asi tisíc svíček, jež v malých hloučcích blikaly u
kaplí a výklenků, které lemovaly strany kostela. Když se Matt v šeru rozkoukal, rozeznal různé postavy, hlavně starší muže a ženy. Klečeli v
lavicích nebo se skláněli před náhrobky a vypadali jako duchové, kterým se podařilo uniknout z katakomb pod podlahou chrámu.
Stísněně polkl. Líbilo se mu to čím dál míň a litoval teď, že netrval na tom, aby ho Richard doprovodil. Novinář chtěl, ale Fabian a ostatní
členové Nexu byli proti tomu. Matt měl přijít na schůzku sám. Tak se s Williamem Mortonem domluvili, a kdyby porušili slib, možná by ho už nikdy neviděli.
Matt se rozhlédl, ale starožitníka nikde nespatřil. Pamatoval si obličej, který viděl na DVD disku. Alespoň bude vědět, jak Morton vypadá, až
se rozhodne ukázat. Kde je? Asi se schovává někde ve tmě. No, to má logiku. Chce si ověřit, jestli je Matt sám. Kdyby s ním někdo přišel, z
kostela určitě existují únikové cesty. Morton může vyklouznout, aniž by si ho někdo všiml.
Matt pokračoval v cestě k oltáři kolem vyřezávané kazatelny, která měla tvar orla. Kněz hovořil ke svým ovečkám z místa nad jeho roztaženými
křídly. Stěny kostela zdobily obrazy. Světec zasažený mnoha šípy, Další vpletený do kola. Krucifix. Proč musí být náboženství tak temné a kruté?
Když došel přímo před oltář, k apsidě, kde se protínalo východní a západní křídlo a vytvářelo kříž, jeden muž vstal a pokynul mu rukou.
Předtím seděl v lavici a skrýval si hlavu v dlaních. Matt ho okamžitě poznal. Byl obézní, s ruměnými tvářemi, malýma, uslzenýma očima a chomáčky
stříbrných vlasů po obou stranách kulaté, holé lebky. Na sobě měl pomačkaný oblek bez kravaty. V rukou držel balíček v hnědém papíru. „Matthew Freeman?“ zeptal se.
„Jsem Matt.“ Nikdy neužíval celé své jméno.
„Víš, kdo jsem já?“
„William Morton.“
Starožitník vypadal jako úplně jiný člověk než ten, kterého Matt viděl v televizním šotu. Jeho arogance a suverenita zmizely: Mattovi
připadalo, že se fyzicky i psychicky zhroutil. Když teď stáli vedle sebe, všiml si, že je neoholený. Tváře a krk mu pokrývalo stříbrné strniště. A zřejmě se už několik dní nepřevlékl. Nepříjemně páchl. Potil se. „Jsi velice mladý.“ Morton několikrát zamrkal. „Ještě dítě.“
„Co ode mě chcete?“ Matt se nesnažil zamaskovat rozmrzelost. Neměl rád, když o něm někdo mluvil jako o dítěti, a pořád nevěděl, o co tady jde.
„Oni ti to neřekli?“ zeptal se Morton.
„Řekli mi, že máte knížku. Deník…“ Matt se podíval na hnědý balíček a Morton si ho přitáhl blíž k sobě a sevřel ho ještě pevněji. „To je on?“ Morton neodpověděl.
„Tvrdili, že se se mnou chcete setkat,“ pokračoval Matt. „Chtějí ho od vás koupit.“
„Já vím, co chtějí!“ Morton vrhl rychlý pohled vlevo a vpravo. Zničehonic se začal chovat podezíravě. „Přišel jsi sám?“ sykl. „Jo.“
„Pojď se mnou…“
Než mohl Matt něco namítnout, Morton se protáhl kolem kostelní lavice, podél stěny zamířil hlouběji do kostela a nechal ostatní věřící za
zády. Matt ho pomalu následoval. Napadlo ho, že starožitník je zřejmě trochu cvok. Ale současně tušil, že je to mnohem horší. Vzpomněl si na
farmáře Toma Burgesse, který s ním mluvil u atomové elektrárny v Lesser Mallingu a později zemřel. Choval se naprosto stejně. Když vstoupil do
tmy v nejvzdálenějším koutě kostela, došlo mu, že William Morton je k smrti vyděšený.
Morton čekal, až ho Matt dostihne, a pak ze sebe začal tiše chrlit slova. V téhle části kostela nikdo nebyl. Proto si ji zřejmě vybral.
„Nikdy jsem neměl ten deník kupovat,“ spustil. „Ale věděl jsem, co to je. Slyšel jsem o Starých. Trochu jsem znal jejich dějiny…, ne moc,
samozřejmě. Ale když jsem ten deník na tržišti v Córdobě uviděl, okamžitě jsem ho poznal. Někteří lidé tvrdili, že neexistuje. A mnohem víc si
jich myslelo, že jeho autor – svatý Josef z Córdoby – byl šílený. Šílený mnich. Tak mu říkali.
A teď tu byl! Neuvěřitelné. Čekal, až si ho koupím. Jediné psané dějiny Starých. Krkavčí brány. A Pětice!“ Když pronesl poslední slovo,
vykulil oči a upřel je na Matta. „Všechno tam bylo,“ pokračoval. „Začátek světa, našeho světa. První velká válka. Lidstvo v ní zvítězilo jen díky lsti…“
„To je ten deník?“ zeptal se Matt podruhé. Všechno to na něj bylo moc rychlé.
„Myslel jsem si, že na něm vydělám jmění!“ zašeptal Morton. „O něčem takovém každý starožitník sní…, najít první vydání nebo jediný výtisk
knihy, která kdysi dávno zmizela. A tohle bylo mnohem, mnohem víc než to. Byl jsem v televizi a všem jsem řekl, co se mi dostalo do rukou. Chlubil jsem se – a to byla ta nejhloupější chyba, kterou jsem mohl udělat.“ „Proč?“
„Protože…“
Někdo kdesi v kostele upustil zpěvník. S ohlušujícím zaduněním dopadl na podlahu a Morton sebou škubl, jako by práskl výstřel z pistole. Matt
si všiml, že se mu na krku napjaly šlachy. Starožitník vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Chvíli čekal, než se všechno zase utišilo.
„Měl jsem být opatrnější,“ pokračoval šeptem. „Nejdřív jsem si měl ten deník přečíst. Pak bych možná pochopil.“ „Pochopil co?“
„Je to zlo!“ Morton vytáhl kapesník a otřel si čelo. „Četl jsi někdy strašidelný příběh, Matte? Příběh, který nemůžeš dostat z hlavy? Příběh,
který zůstane a mučí tě, když chceš usnout? Ten deník je takový, jenže horší. Píše se v něm o stvořeních, která přijdou na tenhle svět, o
událostech, které se stanou. Všemu nerozumím. Ale to, čemu rozumím, mě nenechává na pokoji. Nemůžu spát. Nemůžu jíst. Život se mi obrátil vzhůru nohama.“
„Tak proč ho prostě neprodáte? Nabídli vám dva miliony liber!“
„A ty si myslíš, že si z toho užiju jedinou penci?“ Morton se krátce zasmál. „Od chvíle, kdy jsem si deník přečetl, mám noční můry. Děsivé
noční můry. A pak se probudím a řeknu si, že jsou pryč, ale nejsou. Protože jsou skutečné. Ti duchové, které jsem viděl, jak se po mně sápou, nejsou jen představy. Podívej…!“
Vyhrnul si rukáv a Matt sebou škubl. Vypadalo to, jako by se Morton pokusil podřezat si žíly. Na zápěstí měl několik fialových čar, čerstvých jizev, které se navzájem křížily.
„To jste si udělal…?“ zeptal se Matt.
„Možná ano. Možná ne. Nevzpomínám si! Ráno jsem se probudil a prostě tam byly. Řezné rány a modřiny. Krev na prostěradle! A bolí to…“ Promnul
si oči a snažil se ovládnout. „A to není všechno. Ani zdaleka ne! Už nevidím věci takové, jaké jsou. Od chvíle, kdy jsem si tu knihu přečetl,
vidím jen duchy a tmu. Lidé chodící po ulicích jsou pro mě mrtví. Dokonce i zvířata, psi a kočky…, připadá mi, že se na mě chtějí vrhnout a…“ Znovu se musel odmlčet.
„A dějí se zvláštní věci,“ pokračoval. „Právě teď! Když jsem sem dneska šel. Málem mě přejelo auto. Jako by mě řidič neviděl – nebo mě viděl
a bylo mu to jedno. Myslíš si, že blázním? Jen si vzpomeň, co se přihodilo s mým domem. Lehl popelem. Já tam byl. Prostě začal hořet, sám od
sebe. Zčistajasna! Dveře se zabouchly. Telefony přestaly fungovat. Chápeš, o čem mluvím? Rozumíš? Ten dům mě chtěl zabít. Chtěl, abych umřel.“
Matt věděl, že přinejmenším část z toho je pravda. Nexus mu už o tom požáru řekl.
„Jsem prokletý,“ hlesl Morton. „Mám deník. Znám všechna jeho tajemství. A teď mě nechce nechat žít.“
„Tak proč se ho nezbavíte?“ Matt pokrčil rameny. „Proč ho nespálíte nebo tak něco?“
Morton přikývl. „Uvažoval jsem o tom. Samozřejmě. Ale jsou tu ty peníze!“ Olízl si rty a v tu chvíli Matt pochopil skutečnou hrůzu Mortonovy
situace. Zmítal se mezi strachem a chamtivostí. Byla to neustálá bitva, a to ho ničilo. „Dva miliony liber! To je víc, než jsem vydělal za celý
život. Nemůžu ten deník jen tak zahodit. Jak bych se s tím dokázal vyrovnat? Ne! Prodám ho. Jsem přece starožitník. Prodám ho, dostanu peníze a pak mě ta kniha nechá na pokoji.“
„Musíte ji prodat nám,“ řekl Matt.
„Já vím. Já vím. Proto jsem souhlasil, že se s tebou setkám. Čtyři chlapci a jedna dívka. Píše se o nich v deníku. Jsi jeden z nich. Jeden z Pětice.“
„Všichni mi to říkají,“ přerušil ho Matt. „Ale já ani nevím, co to znamená. Od chvíle, kdy jsem se do tyhle záležitosti zapletl, se z ní
snažím uniknout. Promiňte, pane Mortone, vím, že chcete, abych vám něco dokázal. Ale nemůžu.“
Morton potřásl hlavou, jako by odmítal uvěřit tomu, co právě slyšel. „Vím o první bráně,“ prohodil. „O Krkavčí bráně.“
„Existuje druhá brána. Všechno je to tady…“
„Pak mi ten deník dejte.“ Najednou se Matta zmocnila únava. „Jestli se ho chcete skutečně zbavit a já jsem jedinej člověk, kterýmu ho dáte,
je to v pořádku. Dejte mi ho. Svoje peníze dostanete. A potom můžeme jít oba domů a na celou tu věc zapomenout.“
Morton přikývl a Matt si na okamžik pomyslel, že je po všem. Morton mu předá balíček a on a Richard si sednou na nejbližší vlak do… kamkoli. Ale tak jednoduché to samozřejmě nebylo.
„Musím si být jistý, že jsi ten, kdo říkáš, že jsi,“ zasípal Morton. „Musíš mi to dokázat!“ Mattovi se zatočila hlava. „Už jsem vám to řekl. Nemůžu.“
„Ale můžeš!“ Morton svíral knihu tak pevně, až mu zbělely prsty. Chvatně se rozhlédl po kostele a znovu se ujistil, že je nikdo neposlouchá. „Vidíš ty dveře?“ zeptal se.
„Jaký dveře?“
„Tamhle!“ Morton škubl hlavou a Matt za jeho zády spatřil zvláštní dřevěná dvířka zapuštěná do kamenné zdi. Co je na nich zvláštního? Chvilku
mu trvalo, než na to přišel. Byla malá, asi o polovinu menší než všechny ostatní dveře v kostele. Usoudil, že vedou zřejmě na ulici. Nacházela
se pod vitrážovým oknem a po obou jejich stranách visely ponuré obrazy. Když si je prohlédl pečlivěji, všiml si, že je na nich znak. Symbol. Byla to pěticípá hvězda.
„Co s nima?“ chtěl vědět Matt.
„Proto jsem vybral ke schůzce tohle místo. Píše se o nich v deníku.“
„To není možný.“ Matt se to snažil pochopit. Deník vznikl v šestnáctém století, před více než čtyřmi sty lety. Některé části tohoto kostela
byly starší, jiné pocházely z nedávné doby. Tak či tak, jak mohl mnich o těchhle dveřích vědět?
„Samozřejmě, že to není možné,“ přisvědčil Morton. „Ale na tom nezáleží. Chci, abys jimi prošel a něco mi přinesl z druhé strany. To je jedno co. Tím mi dokážeš…, že jsi ten, kdo říkají, že jsi.“
„Co je za těma dveřma?“
„To mi povíš ty. Přines mi odtud cokoli. Počkám tu na tebe.“ „Proč nejdete se mnou?“
Morton se rozesmál, ale bez stopy vřelosti nebo veselí. „Opravdu nic nevíš,“ prohlásil. Najednou měl opět naléhavý tón. „Na dohadování nemáme
čas. Udělej, co jsem ti řekl. Teď hned. Nebo odejdu a už o mně nikdy neuslyšíte.“
Matt si vzdychl. Ničemu nerozuměl. Ale nemělo smysl mu odporovat. Chtěl, aby to skončilo. Tohle byl jediný způsob. Naposledy se na
starožitníka podíval a zamířil ke dveřím. Váhavě natáhl ruku a položil ji na železnou kliku. Teprve teď si všiml, že ačkoli jsou dveře oproti ostatním dveřím v kostele malé, on se do nich přesně vejde.
Byly pro dítě.
Stiskl kliku. Otevřel dveře. A prošel jimi.

Zatímco spolu Matt a William Morton hovořili, ani jeden z nich nezaregistroval, že se vstupní dveře kostela opět otevřely. Stejně tak si
nevšimli muže, který vešel dovnitř. Byl špinavý, oblečený v hadrech, s plnovousem a zlomeným nosem. Matt ho zahlédl v Moore Street, když muž vyšel z hostince a předstíral, že je opilý.
Muž se na okamžik zastavil, aby se v šeru rozkoukal, a pak se vydal apsidou. Netrvalo dlouho a spatřil starožitníka. Morton stál u dvířek a
nervózně přešlapoval z nohy na nohu, jako by čekal, až ho zubař zavolá do ordinace. V jedné ruce držel hranatý balíček v hnědém papíru. Deník.
Vypadalo to, že chlapec odešel. Ale ten kluk nebyl důležitý. Muž se zlomeným nosem dostal zaplaceno, aby zabil Mortona a sebral knihu. Kdyby
tam chlapec byl, zemřel by také. Ale nebyl tam a muž se v duchu zaradoval. Zabíjet děti bylo tu a tam nutné, ale vždycky nepříjemné.
Sáhl do kapsy pršipláště a něco odtud vytáhl. Nůž byl jen deset centimetrů dlouhý, ale na tom nezáleželo. Muž věděl, jak ho použít. Dokázal by zabít i nožem o polovinu menším.
Muž se zadíval na oltář před sebou a čepelí nože se krátce pokřižoval. Špičkou se dotkl hlavy, hrudníku a obou ramen. Potom s úsměvem vykročil dopředu.

Je tu příšerné vedro.
To bylo první, co si Matt pomyslel. Když vstoupil do kostela, byl obyčejný londýnský letní den. To znamená, že svítilo sluníčko, ale bylo
chladno a většina lidí se radovala, že neprší. Matt strávil v kostele jen pár minut, ale připadalo mu, že se venku za tu dobu značně oteplilo. A
obloha měla zvláštní barvu. Byla blankytně modrá jako někde ve Středozemí. Všechny mraky zmizely. A to nebyla jediná změna.
Matt netušil, co za dveřmi najde. Předpokládal, že vyjde zpátky na Moore Street. Místo toho se však ocitl v ambitu, kryté chodbě, která se
táhla kolem čtvercového nádvoří s fontánou uprostřed. No, na tom nic překvapivého nebylo. Spousta kostelů měla ambity. Duchovní se zde procházeli a přemýšleli o dalším kázání nebo jiných věcech.
Ale tenhle ambit jako by ke kostelu svaté Meredith nepatřil. Mattovi připadal starší – a mnohem krásnější. Sloupy, které podpíraly klenbu,
byly zdobnější. A fontána vytesaná z bílého kamene, s průzračně čistou vodou, jež přetékala z jedné nádržky do druhé, byla skutečně nádherná.
Matt nevěděl o umění nebo architektuře skoro nic, ale dokonce i on si všiml, že fontána vypadá cizokrajně. Stejně vyhlížel i celý ambit. Matt
přejel pohledem z dokonale posekané trávy na pestrobarevné květiny, které kvetly v obrovských terakotových květináčích. Jak může být v kostele natolik zchátralém a zanedbaném, jako je tenhle, tak úžasné nádvoří?
Ohlédl se na kostel, z něhož právě vyšel. A do očí ho praštila další věc. Blázní, nebo je venkovní zdivo nějaké jiné? Tyčila se nad ním
čtvercová zvonice, ale kostelní věž, ať moderní, nebo jiná, zmizela. No, třeba je schovaná za zvonicí. Ale i tak, Matt se musel ovládnout, aby přestal takhle nesmyslně uvažovat.
Tohle je naprosto jiná budova než ta, z níž právě vyšel. Ne.
Jde o nějakou iluzi. William Morton se ho schválně snaží zmást.
Starožitník mu řekl, aby mu něco přinesl zpátky. Nezáleželo na tom co, bylo mu to jedno. Matt chtěl být odsud co nejdřív pryč, vrátit se do
známého prostředí. Popošel pár kroků a utrhl z jednoho květináče jasně fialovou květinu. S květinou v ruce se cítil hloupě, ale nic jiného
neviděl a nechtěl tu trávit víc času, aby něco našel. Otočil se, a právě když se chystal vykročit, někdo mu zastoupil cestu. Byl to mladík oblečený v hnědém hávu. Mnich.
A proti němu stál Matt v džínách a mikině s kapuci, přistižen, jak trhá květiny uprostřed ambitu.
„Dobrý den!“ Matt nevěděl, co říct. Zvedl květinu. „Řekli mi, abych ji přinesl. Je pro přítele.“
Mnich na něj promluvil. Ale ne anglicky. Matt poslouchal neznámý jazyk a usoudil, že jde zřejmě o španělštinu nebo italštinu. Mnich nevypadal rozzlobeně. Snažil se chovat přátelsky – i když byl evidentně překvapený. „Mluvíte anglicky?“ zeptal se Matt.
Mnich zvedl ukazovák a palec tak, že se téměř dotýkaly. Univerzální symbol pro „trochu“. „Musím jít,“ řekl Matt a ukázal ke dveřím. „Můj přítel…“ Mnich se ho nepokusil zastavit. Matt otevřel dveře a prošel jimi. Ocitl se zpátky v kostele svaté Meredith.
Ale William Morton zmizel.
Matt se rozhlédl a s květinou v ruce si připadal čím dál hloupěji. Vypadalo to, že ho starožitník podvedl. Zatímco byl Matt v ambitu, Morton odešel. Nikdy neměl v úmyslu mu ten deník předat. Všechno to bylo k ničemu. A pak uslyšel ženský výkřik.
Žena vykřikla jen jednou, ale tak hlasitě a pronikavě, že musela být slyšet po celém Shoreditchi. Výkřik se rozlehl kostelem a vzápětí se k
němu připojil druhý a pak třetí, každý z nich ozvěna toho předchozího. Když se Matt otočil, uviděl stařenku v černém. Stála pár metrů od něho a ukazovala na něco rukou. V tu chvíli spatřil na studené kamenné podlaze krev. Matt se rozběhl.
William Morton ležel na zádech, jednu ruku si tiskl na žaludek a snažil se uzavřít bodnou ránu. Silně krvácela. Nejdřív si Matt myslel, že je
starožitník mrtvý. Kostelem se stále rozléhala ozvěna výkřiku. Žádný další věřící k nim nepřišel, přestože Matt slyšel, jak šeptají a mumlají.
Báli se přiblížit. Pak starožitník otevřel oči a uviděl Matta a to, co drží v ruce. Navzdory situaci se usmál. Bylo to, jako by Matt přinesl květiny na jeho pohřeb.
„Ty jsi…,“ začal.
Jen ta dvě slova. Pak zemřel.
V tu chvíli se rozlétly dveře a do kostela vběhlo několik mužů. Matt zvedl hlavu a spatřil policejní uniformy. Takže mu Nexus nelhal.
Skutečně byl kolem kostela ochranný kruh. Bohužel selhal. Policie dorazila pozdě.
Obklopili ho. Začali křičet další lidé. Policie se je snažila odvést stranou. Do kostela stále přicházeli policisté. Matt jednoho z nich poznal. Byl to zástupce komisaře. Tvářil se zachmuřeně.
O pár minut později dorazil Richard Cole a vřítil se s Fabianem dovnitř. To už bylo tělo zakryté. Věřící odešli. Objevili se další policisté.
Matt seděl stranou a svíral květinu, která už začala vadnout. Nehýbal se. Na botách měl krev. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Richard. Vypadal vyděšeně.
„Jo, jasně.“ Matta napadlo, jestli není v šoku. Nic necítil. „Deník nemám,“ oznámil. „Zřejmě ho odnesl ten vrah.“
„Jak věděli, že tu Morton bude?“ zamumlal Fabian. „O té schůzce nikdo nevěděl. Řekl o ní jen nám.“
„Někdo to prostě věděl,“ konstatoval Matt. Mávl rukou směrem k mrtvému muži. „Odnesli ten deník. Měl ho s sebou, když jsme se setkali, ale už ho nemá.“
„K čertu s deníkem!“ vybuchl Richard. „Byl jsi s Mortonem. Mohli tě taky zabít.“ Odmlčel se a zamračil se. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se. „Viděls vraha?“
„Ne. Byl jsem v ambitu. Morton chtěl, abych mu odtamtud něco přinesl.“ Matt zvedl květinu. Teď se zase tvářil zmateně Fabian. „V jakém ambitu?“ chtěl vědět.
„V kostele je ambit,“ vysvětlil Matt. „Morton mě požádal, abych tam šel. Tvrdil, že je to něco jako zkouška, ale podle mě lhal.“ „V tomhle kostele žádný ambit není,“ namítl Fabian.
„Je, tamhle.“ Matt se zadíval směrem ke dveřím.
„Půjdeme ven,“ řekl Richard. „Potřebuješ na vzduch.“
„Tady žádný ambit není,“ trval na svém Fabian.
Matt rozzlobeně vstal a došel ke dveřím. „Je za nima,“ bránil se. Otevřel dveře. A strnul.
Za dveřmi žádný ambit nebyl. Ani květiny, ani fontána, ani mniši. Místo toho se díval na uličku lemovanou popelnicemi a na zpustlý zadní dvorek plný odpadků a betonové suti.
Pohlédl na květinu, kterou držel v ruce, a pak ji odhodil, jako by se o ni spálil. Zůstala ležet v louži, jediná barevná skvrna v šedivém světě.

NEBEZPEČNÁ ZÓNA

Nakonec to bylo snadné.
Matt se toho původně nechtěl účastnit. Rád by byl zapomněl na Nexus, na Staré, na Williama Mortona, na deník, na druhou bránu a na všechny ty
ostatní divné věci, které ho obklopovaly a ovládaly jeho život. Rozhodně nijak netoužil navštívit Peru. A přesto seděl v poledne v tryskovém
letadle British Airways a letěl přes Miami do Limy. Opět měl pocit, že si to nevybral. Prostě se to stalo.
Po smrti starožitníka v kostele svaté Meredith se konala druhá porada Nexu – a tehdy mu to oznámili.
„Matte, chceme tě poslat do Peru.“ Tentokrát většinou mluvila slečna Ashwoodová. Možná měli dojem, že ho zná nejlépe. „O deník jsme přišli.
Nebyla to tvoje chyba, ale je to tragédie. Znamená to, že ho má pravděpodobně ten zájemce z Jižní Ameriky, nebo ho brzy mít bude. Z deníku se dozví, jak najít druhou bránu. Ještě hůř, dozví se z něho, jak ji otevřít.“
„Matt to nemůže nijak ovlivnit,“ namítl Richard. „Pošlete ho na druhý konec světa… Proč?“
„Na to vám nedokážu odpovědět, pane Cole. Jak bych vám to jen vysvětlila? Představte si, že je to šachová partie. Ztráta Mortona je jako
ztráta pěšce. A když Matta pošleme do Peru, je to, jako bychom táhli králem. Možná je už na všechno pozdě. Možná to nepomůže. Ale přinejmenším budou vědět, že stále útočíme.“
„Chlapec a brána spolu souvisejí,“ poznamenala Nathalie Johnsonová. Matt pochopil, že Američanka je už rozhodnutá. „Matt je toho všeho
nedílnou součástí. V Peru k něčemu dojde, a ať je to cokoli, Matt by tam měl být.“ „Peru je velká země. Kde by měl začít?“
„V hlavním městě. V Limě.“
„Proč tam?“
„Máme jedno vodítko,“ vysvětlil zástupce komisaře. „Když William Morton zemřel, měl u sebe mobilní telefon. Naštěstí pro nás ho tam vrah
nechal. Podíval jsem se do něj a vypadá to, že v týdnu před svou smrtí několikrát telefonoval. Mimo jiné nám, samozřejmě. Ale třikrát volal do Limy.“
„Zjistili jsme, že jde o číslo do Salamanda News International,“ dodal Francouz. „Co to je?“ zeptal se Richard.
„Jedna z největších firem v Jižní Americe,“ vysvětlila Nathalie Johnsonová. „A Diego Salamanda, který stojí v jejím čele, je jeden z
nejbohatších lidí. Kdysi jsem s ním obchodovala, ale nikdy jsem se s ním nesetkala osobně. Slyšela jsem, že je tělesně postižený a straní se
lidí. Řídí noviny, televizní a satelitní stanice, vydavatelství a hotely, ale ne z limské kanceláře.“ „To on se snažil koupit deník?“
„Možná,“ pokrčila rameny. „Důkazy o tom nemáme. Ale Salamanda ví o všem, co se ve firmě děje, takže je to pravděpodobně jedno a to samé.
Jestli proti nám stojí on, je to špatné. Má obrovskou moc. Ale na druhou stranu, možná je lepší, že našeho nepřítele známe. Alespoň víme, kde začít.“
„Dobře.“ Richard přikývl. „Takže pošlete Matta do Limy. Co tam bude dělat?“
„Bude mým hostem,“ odpověděl Fabian. „Oba u mě budete vítáni. Už jsem vám řekl, že bydlím v Barranku. Je to klidná čtvrť, kde žije mnoho umělců a spisovatelů. Dům stojí kousek od pobřeží. Budete tam v bezpečí.“
„William Morton si taky myslel, že je v bezpečí. A podívejte se, jak dopadl!“
„Nevíme, co se pokazilo,“ připustila slečna Ashwoodová. „Místo setkání jsme se dozvěděli teprve včera a samozřejmě jsme o něm nikomu neřekli.
Máme za to, že Mortona někdo sledoval. Ale souhlasím s vámi. Nejdůležitější je vaše bezpečí – proto jsme se rozhodli učinit mimořádná opatření. Nikdo se nesmí dozvědět, že jste opustili Anglii.“
„Co pasová kontrola?“ zeptal se Richard.
„Zcela správně!“ přisvědčila slečna Ashwoodová.
„To nechte na mně.“ Slova se ujal zástupce komisaře. „Seženu vám falešné pasy. Ten muž – Salamanda – na letišti Heathrow pravděpodobně žádné
agenty nemá, ale určitě se postará, aby se o vás dozvěděl, jakmile přiletíte do Limy. Takže budete oba cestovat pod jiným jménem. Nikdo mimo tuhle místnost nebude vědět, kdo jste.“
„Pořád mi to připadá šílené,“ namítl Richard. „Vaším plánem je, že nemáte žádný plán. Jeďte do Peru! Tečka!“
„Ne,“ přerušil ho Matt. Bylo to skoro poprvé, kdy promluvil, a všech třináct dospělých v místnosti se na něj podívalo. „Podle mě má slečna
Ashwoodová pravdu. Nemůžeme jen tak odejít. Ne po tom všem, co se stalo. Druhá brána je v Peru. Má se otevřít. Musíme tam jet.“

Od té doby uplynuly tři dny. Když teď Matt seděl v letadle, přemítal, proč se tak rozhodl.
Možná mělo dvanáct členů Nexu pravdu. Jeho život nerozlučně souvisí s druhou bránou a zdá se, že před tím není úniku. Nebo chce něco v něm
Nexu skutečně pomoct, vzdorovat dávnému nepříteli? Matt netušil. Věděl jen, že se potí a zvedá se mu žaludek. Když motory začaly před startem
zvyšovat otáčky, byl přesvědčený, že se ulomí z křídel. A jak se může tenhle obrovský stroj se šesti sty pasažéry, zavazadly, jídelními vozíky a
vším ostatním udržet ve vzduchu? Matt letěl jen dvakrát v životě, a tehdy šlo o krátké lety do Marseilles a Malagy s rodiči. Tenhle let bude
trvat sedmnáct hodin! Nebál se, co ho čeká v Peru, ale rozhodně se bál samotného letu.
O dvacet minut později byl Boeing 747 vysoko nad mraky, za západním pobřežím Anglie. Přistoupila k nim letuška. „Dáte si něco k pití, pane Cartere?“ zeptala se.
Mattovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mluví na ně. Paul a Robert Carterovi. Dva bratři na cestách. Tak zněla jména ve falešných pasech, které dostali.
„Dám si pivo, díky,“ odpověděl Richard.
„Já jen trochu vody,“ dodal Matt.
Cestovali první třídou, která se nacházela v přední části letadla. Letenky stály tisíce liber, na druhou stranu, za deník byl Nexus ochoten
zaplatit miliony; peníze jim evidentně nechyběly. Matt se pohodlně opřel. Měl soukromou televizi, kde si mohl vybrat z deseti filmů a několika
počítačových her. Richard mu také koupil knížku a pár časopisů. Ale na nic z toho neměl náladu. Seděl tam, vysoko ve vzduchu někde nad Irským mořem, a připadal si prázdný, odpojený.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se ho Richard.
„O čem?“
„O těch dveřích. O tom, cos za nima viděl.“
Matt zavrtěl hlavou. „Já nevím,“ řekl. „Hodně jsem o tom přemejšlel. William Morton si ten kostel vybral, protože se o něm dočetl v deníku.
Použil ty dveře jako test, abych mu dokázal, že jsem ten, kdo si myslel, že jsem.“
Richard přikývl. „Kdyby těma dveřma prošel někdo jiný, stál by v louži ve východním Londýně.“
„Ale já jsem se ocitl někde jinde. Dokonce si ani nejsem jistej, jestli jsem byl v Anglii.“ Matt se na okamžik zamyslel. „Vzpomínáš si, co
povídali v tom zpravodajským šotu? V tom, kterej jsme viděli na DVD? Říkali tam něco o internetu v církvi…“ „Jo, psalo se o tom v deníku.“
„No, možná tím mysleli tohle. Když sedíš u počítače, můžeš kliknout myší a dostaneš se, kam chceš. Spojíš se s jiným počítačem kdekoli na světě. Možná je to stejný…, jenomže skutečný.“
„To je skvělý!“ usmál se Richard „Takže ty teď jen musíš najít v Peru další dveře v kostele a možná se dostaneš domů bez toho, že bys musel platit zpáteční letenku.“
Letuška přišla s pitím. Okny proudilo sluneční světlo a letadlem se už z kuchyňky šířila vůně jídla. Ještě před čtyřmi měsíci bydlel Matt se
svou tetou v Ipswichi, chodil za školu, přežíval od pondělí do pátku a utloukal čas o víkendech. A teď byl tady. Nemohl tomu uvěřit. Vypadalo to, že mu Richard čte myšlenky. „Nemusels to dělat,“ řekl.
„Musel, Richarde.“ Matt se podíval z okna. Nic tam neviděl. Jen mraky na prázdné obloze. „Slečna Ashwoodová to věděla. Dokonce i William
Morton. Jsem součástí toho všeho a myslím, že jsem vždycky byl. Snažil jsem se předstírat, že to tak není, a skoro jsem zabil spoustu lidí.“ Vzdychl si. „Ty v Peru bejt nemusíš. Ale já ano.“
„Samotnýho bych tě nikam nepustil.“
„Pak jsme v tom spolu.“

Let se zdál nekonečný. Matt sledoval nějaký film, potom další. Přečetl kus knížky. Snažil se usnout, ale marně. Všude kolem něho hučely
motory a Matt nedokázal zapomenout, že se vznáší ve vzduchu a země je daleko pod ním. Přistáli v Miami, a zatímco letadlo doplňovalo palivo,
strávili dvě hodiny v nezajímavé tranzitní hale. Vnitřní hodiny mu říkaly, že je pozdě večer – ale venku bylo pořád světlo. Celý den se nepředstavitelně vlekl a Matt byl příšerně unavený.
Opět se vznesli a zničehonic se zhoršilo počasí. Obloha potemněla, udeřil bleskl a odrazil se od stříbrného pláště Boeingu 747. Vletěli do
turbulence, a když Mattovi na okamžik zmizela podlaha pod nohama, zvedl se mu žaludek. V první třídě potemněla světla. Pasažéry, kteří seděli na
sedadlech, snažili se vypadat klidně, ale současně vší silou svírali opěrky, osvětlovala měkká, žlutá záře. Nikdo nemluvil. Ale když se letadlo
při každém poryvu větru zachvělo, propadlo se do vzdušné díry a řev motorů zesílil, někteří z nich tiše kleli, nebo se dokonce v duchu modlili.
A Mattovi se uprostřed toho všeho nějak podařilo konečně usnout. I když ospalý nebyl. V jednu chvíli seděl vedle Richarda, roztěkaně sledoval
další film a počítal minuty, které jim zbývají do přistání, a vzápětí se ocitl někde jinde.
Na ostrově. Okamžitě ho poznal a znal ho tak dobře, že si musel připomenout, že na něm ve skutečnosti nikdy nebyl, že ho vždycky navštívil
jen ve snu. Byl tu rozeklaný skalnatý útes. A bylo tu moře, připomínající tekutý dehet, které ho obklopovalo ze všech stran. Vítr nefoukal, ale
po temné obloze se přesto honily mraky. Matt uvažoval, co to znamená. Proč tu je? Proč se sem tak často vrací?
Podíval se dolů a spatřil podivný rákosový člun, který k němu plul, když tu byl posledně. Dorazil k pobřeží ostrova a opuštěně ležel na šedivém písku.
„Matte!“
Někdo zavolal jeho jméno. Matt se otočil a spatřil chlapce ze člunu, jak stojí na skalnatém výběžku přímo pod ním. Chlapec byl asi stejně
starý jako on, ale menší a hubenější, a měl na sobě šaty, které spíš připomínaly hadry. Matt otevřel ústa, aby mu odpověděl. Věděl, kdo ten
chlapec je a proč je tam. Připlul pro něj, aby ho odvezl k dalším třem dětem, které stále čekaly na pevnině vzdálené jen půl míle odtud.
Ale slova z jeho úst nevyšla. Byl to výkřik. Matt zvedl hlavu a zjistil, že se na něj z oblohy řítí labuť s nataženým krkem. Blížila se k
němu rychlostí padajícího letadla. V okamžiku, kdy se podíval nahoru, byla těsně nad ním a měla rozevřený zobák, jako by ho chtěla spolknout. Druhý chlapec také vykřikl. Matt cítil, že padá.
Ucítil náraz a otevřel oči.
Vedle něho seděl Richard.
Přistáli v Limě.

Mattovi připadalo, že je letiště Jorga Cháveze nedostavěné. Po jasných světlech a ruchu na Heathrow, s davy lidí, kteří bloumali mezi duty-
free shopy, jako by byly každý den Vánoce, přistáli na pustém, smutném místě, kde se cestující museli seřadit do fronty u řady budek, v nichž
seděli pracovníci letištní kontroly v černobílých uniformách. Na stropě příletové haly chyběly obklady a ani jeden větrák nefungoval. V lepkavém
vedru chřadlo několik rostlin v květináčích. Spíš než uvítání v Peru to připomínalo uvítání na bezvýznamném místě.
Zatímco čekali ve frontě, Matt si připadal unavený a zpocený. Richard stál vedle něho a vyhlížel stejně. Ale cítil ještě něco jiného. Zatímco
pozoroval, jak cestující postupují dopředu, a slyšel cvakání razítek, která je opravňovala ke vstupu do země, začala se ho zmocňovat nervozita.
Teprve teď si uvědomil, že on a Richard páchají trestný čin. Cestují na falešné pasy. Doufal, že Nexus ví, co dělá, ale i tak měl najednou pocit, že to není až tak dobrý nápad.
Konečně dorazili na začátek fronty a ocitli se tváří v tvář unaveně vyhlížejícímu úředníkovi s podezíravým výrazem. Zřejmě to měl v popisu
práce, aby každého podezíral. Když mu Richard podal dokumenty, Mattovi se rozbušilo srdce. Odvrátil pohled stranou. Část haly byla obehnaná
lešením a nad ním visel obrovský nápis: NO CRUZAR. ÁREA DE PELIGRO. Richard sledoval jeho pohled. „Vstup zakázán. Nebezpečná zóna…,“ přeložil.
Matt přikývl a blesklo mu hlavou, jestli ta slova nejsou prorocká.
Úředník vložil oba pasy do přístroje a studoval obrazovku. Teď vzhlédl. „Jaký je účel vaší návštěvy?“ Stejnou otázku musel položit aspoň tisíckrát.
„Jsme tu na prázdninách,“ zalhal Richard.
Razítko dvakrát cvaklo. A je to. Prošli kontrolou a Matt se na sebe zlobil, že si dělal zbytečné starosti.
Dohodli se, že Fabian pro ně na letiště nepřijede. Nechtěl riskovat, že by ho mohl někdo poznat a sledovat ho. Pošle místo sebe řidiče – a
skutečně, když si vyzvedli zavazadla, čekal na ně podsaditý Peruánec v bílé košili s krátkými rukávy. Držel ceduli s jejich falešnými jmény:
Paul a Robert Carterovi. Dva bratři na prázdninách. Neměli nic společného s Mattem Freemanem a Richardem Colem, kteří sem přiletěli, aby zachránili svět.
„Buenos dias,“ přivítal je Peruánec a natáhl ruce, aby jim pomohl s taškami. „Jsem Alberto. Pan Fabian vás pozdravuje. Doufám, že jste měli dobrý let.“
„Byl dlouhý,“ opáčil Richard.
Řidič se rozesmál. „Dlouhý let. Jo. Přiletěli jste zdaleka. Ale pan Fabian bydlí blízko. Odvezu vás k němu.“
Vyvedl je z letištní haly a prodíral se davem hlučných lidí, kteří je okamžitě obklopili, vykřikovali: „Taxi! Taxi!“ a sápali se jim po
zavazadlech. Matt byl už opravdu unavený. Blížil se večer a začalo se rychle stmívat. Vzduch byl teplý a páchl naftou. Matt doufal, že cesta do Fabianova domu nepotrvá dlouho.
Nastoupili do zbrusu nové limuzíny, a když se zavřely dveře a řidič nastartoval, Matt s úlevou ucítil chlad klimatizace. Pohodlně se uvelebil na koženém sedadle vedle Richarda.
„Peru,“ zamumlal Richard.
„Jo.“ Matt nevěděl, co na to říct.
„Není to tu tak peruánský, jak jsem si představoval. Neměly by tu být lamy?“ „Jsme na letišti, Richarde.“
„Stejně by tu mělo něco být.“ Richard zavřel oči.
Alberto zařadil jedničku a rozjeli se.
Matt se díval z okna. Po nekonečném letu a všech těch nepříjemných hodinách, které strávili ve vzduchu, nemohl uvěřit, že je konečně na
místě. Byl v Jižní Americe! Nejen v cizí zemi a na úplně novém kontinentu. V jiném světě.
Minuli jakousi námořní základnu – letiště leželo na pobřeží –, vjeli na šestiproudovou dálnici a splynuli s asi tisícovkou dalších vozidel,
jež se řítila vedle nich. Kolem rachotily pestrobarevné autobusy pro dvacet cestujících, které jich však vezly mnohem víc. Dodávky Toyota, také
přecpané lidmi, přejížděly z jednoho jízdního pruhu do druhého a hlasitě troubily. Po obou stranách silnice se táhl široký pruh prašné půdy,
rumiště poseté starými pneumatikami, ropnými barely a odpadky. Cestu lemovaly pobořené zdi pokryté graffíti a starobylé strážní věže. Na
některých z nich pleskala ve větru červeno-bílá peruánská vlajka. Mattovi připadalo, jako by se tu válčilo, ale velice dávno, a lidé se dosud snažili odstranit následky.
Prach, graffíti, hustý provoz a beton se nějakým způsobem dokázaly spojit v cosi, co vzdáleně připomínalo město. Jak se blížili k předměstí
Limy, Matt spatřil řadu moderních kancelářských budov, benzinovou pumpu s blikajícím neonovým nápisem REPSOL a několik dosud otevřených obchodů,
z nichž vycházeli lidé; známky běžného života. Kolem nich svištěly zeleno-červené taxi-bicykly a rozzlobeně troubily. Podél dálnice se tyčily
billboardy s reklamami na počítače a mobilní telefony a bránily jim ve výhledu. A pak odbočili a vrátili se opět k šedivému, nepřátelskému moři,
jehož vlny narážely na písek, který vypadal jako smíchaný s cementem a vytvářel pláž stejně lákavou jako staveniště. „Jak je to k panu Fabianovi daleko?“ zeptal se Richard.
Řidič nervózně vzhlédl a ve zpětném zrcátku se střetl s Richardovým pohledem. „Nejedeme k němu.“ „Proč ne?“
„Jedeme do hotelu Evropa v Miraflores. Není to odsud daleko. Pan Fabian na vás čeká tam.“
Richard se podíval na Matta. Změna plánu ho zaskočila: o hotelu nikdo nic neříkal.
Zastavili na světelné křižovatce, kde byl rámus ještě větší. Všude kolem nich se řidiči opírali o klaksony, rozzuření, že musejí čekat.
Skřípění zprohýbaného plechu: dodávka narazila zezadu do osobního auta. Pronikavý hvizd, jak se policista v tmavozelené uniformě snažil dostat
situaci pod kontrolu. Řev radiomagnetofonu na zadním sedadle motorky. Postava, která vstoupila před limuzínu. Byl to chlapec ve špinavých
džínách a tričku, starý asi jako Matt, a žongloval se třemi míčky. Vypadalo to, že se při tom dobře baví. Několik vteřin se předváděl, potom se
uklonil a natáhl dlaň, aby vyžebral pár drobných. Alberto zavrtěl hlavou a chlapec okamžitě změnil výraz. Obličej se mu stáhl vztekem, sprostě
zaklel a plivl na okno. Na semaforu se objevila zelená a opět se rozjeli. Matt si oddychl. Ještě nikdy v takovémhle městě nebyl. Kam se to dostal?
Teď projížděli klidnější ulicí lemovanou obytnými domy a vzdalovali se od pobřeží. Matt měl pocit, že se blíží k hotelu. „Kolik je?“ zeptal se Richarda.
„Nevím.“ Richard otočil zápěstí, aby se podíval na hodinky. Matt si uvědomil, že dřímal. Oba napůl spali, napůl bděli. „Pořád mám na hodinkách evropský čas. Ale právě teď je…“
Tu větu nedokončil.
Auto nečekaně zabrzdilo a Matt s Richardem letěli prudce dopředu. Řidič španělsky vyštěkl nějakou nadávku. Matt viděl, co se stalo. Z
vedlejší ulice nečekaně vyjela modrá dodávka a zatarasila jim cestu. Nejdřív si myslel, že je to náhoda, ale pak se dveře dodávky otevřely.
Vyskočili z ní čtyři muži, rozběhli se k nim a v tu chvíli pochopil, že to s náhodou nemá nic společného. Vjeli do pasti. Tihle lidé na ně čekali.
Alberto to také pochopil. Matt nevěřícně sledoval, jak sáhl do přihrádky a vylovil z ní zbraň. Fabian zřejmě s podobnou situací počítal.
Obával se, že by je mohl cestou do města někdo přepadnout. Možná proto změnil plán. A proč by jinak řidiče vyzbrojil?
Alberto však nebyl jediný, kdo měl zbraň. Dva z mužů, kteří se k nim blížili od dodávky, drželi pistole. Všechno se seběhlo tak rychle, že
Matt jejich tváře – snědé a odhodlané, s dlouhými černými vlasy – sotva zahlédl. Na sobě měli džíny a košile s vyhrnutými rukávy. Pak někdo
vystřelil a čelní sklo se změnilo v neprůhlednou změť prasklin s jediným otvorem uprostřed. Alberto vykřikl. Kulka ho zasáhla do ramene. Na
opěradlo vystříkla jeho krev. Ale teď zamířil a třikrát stiskl spoušť. Čelní sklo se roztříštilo a vysypalo se na kapotu. Muži z dodávky zaváhali a pak se schovali.
V tu chvíli začal Richard jednat. Jednou rukou chytil Matta a druhou prudce otevřel dveře. Seděl na pravé straně auta, dále od dodávky. „Dělej!“ vykřikl.
„Ne, seňor!“ Alberto na předním sedadle se otočil.
Richard si ho nevšímal. Vyskočil z limuzíny a vyvlekl Matta za sebou. Matt se nebránil. Točila se mu hlava. Nevěděl, co se děje. Ale souhlasil s Richardem. Pod širým nebem se bude cítit bezpečněji.
Práskly další dva výstřely. Matt koutkem oka spatřil, že Alberto nemotorně vylezl z auta, a zatímco se jednou rukou držel za poraněné rameno,
rozběhl se pryč. Vykašlal se na ně! Stáli na ulici s domy po obou stranách, ale nikdo se nevyšel podívat ven, co se děje. Nikdo jim nechtěl pomoct.
„Utíkej!“ houkl Richard. „Pořád! Hlavně se nezastavuj!“
Mattovi to nemusel opakovat dvakrát. Vyklopýtal z auta a rozběhl se ulicí zpátky tam, odkud přijeli. Byla už tma. Pouliční lampy kolem sebe vrhaly ohavné nepřirozené světlo, v němž všechno vypadalo žlutě. A stále bylo horko. Matt cítil, že mu po zádech tečou čůrky potu.
Muži se rozběhli za nimi. Co je to za lidi? Kdo je poslal? Matt se neodvážil ohlédnout, ale slyšel dusot kroků na asfaltu a věděl, že je dohánějí.
Náhle Richard vykřikl.
Matt se zastavil a otočil se. Dva muži novináře dostihli. Jednoho z nich Matt zřetelně viděl. Jemná, téměř ženská tvář. Neoholená. Malá jizva vedle oka. Držel Richarda kolem krku. Další dva muži se rychle přibližovali.
Richard se bránil jako lev a nějak, na kratičký okamžik, se mu podařilo osvobodit. „Utíkej, Matte!“ zahulákal. „Utíkej!“
Švihl nohou a zasáhl jednoho útočníka do žaludku. Muž zachroptěl a zhroutil se na zem. Ale druhý muž, ten s jizvou, Richarda znovu chytil.
Matt viděl, jak k nim doběhli další dva muži, takže byli tři na jednoho. Richardovi pomoct nemohl. Matt se otočil a rozběhl se. Slyšel, jak na
něj jeden útočník volá, a přestože si tím nebyl jistý, měl dojem, že použil jeho jméno. Jeho skutečné jméno. Takže věděli, kdo je! Ta past musela být připravená dávno předtím, než sem přiletěli.
Matt zabočil za roh a sprintoval uličkou. Na konci znovu zahnul, dostal se na hlavní ulici a bez ohledu na nebezpečí prokličkoval mezi auty
na protější stranu. Někdo na něj zakřičel. Kolem se přehnal autobus a Mattem zacloumal poryv teplého větru. Dorazil k pustému plácku a přeběhl
ho. Zaštěkal na něj špinavý, vyhublý pes. Několik místních žen si ho zvědavě prohlíželo.
Konečně se zastavil. Namáhavě lapal po dechu a tekly po něm čůrky potu. Tričko se na něj lepilo. A po dlouhém letu byl k smrti vyčerpaný.
Cítil, jak mu únava sedí na ramenou a snaží se ho zatlouct do země. Ale v každém případě byl sám. Podíval se přes plácek na hlavní ulici a dopravní ruch v dálce. Nikdo ho nepronásledoval. Utekl jim.
Teprve v tu chvíli mu došlo, v jak šílené je situaci. Byl v cizí zemi, bez peněz a zavazadel. Řidič, kterého pro něj poslali, utekl, aby si
zachránil vlastní kůži, a jeho jediného přítele unesli neznámí nepřátelé. Netušil, kde je. Nevěděl, jak se má dostat tam, kde na něj čekají. Byla tma. A on byl sám.

HOTEL EVROPA

Matt si uvědomil, že usnul, až když se začal probouzet. Tiše zasténal a schoulil se do klubíčka, protože se nechtěl probrat z úlevného
spánku. Ještě nebyl připravený čelit realitě. Připadal si totálně vyčerpaný. Cítil každičký sval v těle. Možná to souviselo s pásmovou nemocí.
Ale spíš za to mohl šok z toho, co se stalo. Paže a ramena ho bolely a v ústech měl sucho. Co ho probudilo? No, jistě – ruka v kapse bundy. Ke všem jeho problémům ho ještě chtěl někdo okrást.
Matt otevřel oči a spatřil, jak se nad ním sklání tmavovlasý chlapec. Ten zděšeně zamrkal. Matt vykřikl a odstrčil ho. Protože chlapec seděl na bobku, ztratil rovnováhu a svalil se na záda. Matt vyskočil. „Odprejskni!“ vykřikl. „Kdo seš? Nech mě na pokoji!“
Chlapec mlčel. Samozřejmě bylo nepravděpodobné, že by uměl anglicky. Matt se na něj podíval a přes všechno, co se stalo, a zmatek, který měl
v hlavě, si uvědomil, že ho zná. Připadalo mu, že už ho někde potkal. A pak si vzpomněl – v autě, cestou z letiště. Byl to ten kluk, který žongloval na křižovatce a nadával jim.
„No hacía nada. Sólo intentaba ayudarte!“ řekl chlapec.
Tvrdil, že je nevinný, ale Matt mu nevěřil. Viděl mu to v očích – temně hnědých a podezíravých –, v tom, že se napjal jako zvíře zahnané do
kouta, jako by chtěl každou chvíli zaútočit. Chlapec byl samá kost. Kdyby ho Matt chytil za paži, určitě by ji obemkl. Měl na sobě žluté tričko,
které propagovalo nápoj zvaný Inca Cola, ale slova vybledla a látka se na mnoha místech rozpadala. Odporně špinavé džíny mu v pase přidržoval kousek provazu. Na nohou měl sandály z černé gumy.
Chlapec vstal a oprášil se, jako by se tím pohybem mohl zbavit špíny, která se na něm za dlouhé měsíce usadila. Potom se na Matta výhružně zadíval.
„No he tomada nada.“ Ukázal mu prázdné ruce, aby ho přesvědčil. Nic mu nevzal.
Matt si zkontroloval obsah kapes. Když přiletěl z Anglie, měl u sebe deset liber, a naštěstí si je schoval do kalhot. Byly pořád tam. Pas měl
stále v bundě. Aspoň že tak. Chlapec ho ukřivděně pozoroval, jako by říkal: „Jak mi můžeš nedůvěřovat?“ Ale Matt byl přesvědčený, že kdyby spal o třicet vteřin déle, probudil by se bez peněz i bez pasu.
Rozhlédl se. Seděl u nízké cihlové zídky pod otrhaným plakátem, který propagoval mobilní telefony. Před ním se rozkládal plácek, který v noci
přešel, a na opačné straně stála řada rozestavěných domů. Všechny budovy vypadaly, jako by je někdo v polovině uřízl nožem. V místě, kde měly
být střechy, trčely dráty a železné tyče. Byla ještě tma a prostranství zalévalo ohavné světlo obloukových lamp, které vyčnívaly z betonových
sloupů. Ale po obloze se už plížily první šedivé paprsky svítání. Matt se podíval na hodinky. Neměl je. Chlapec stísněně přešlápl z nohy na nohu.
„Nevíš, kolik je hodin?“ zeptal se Matt.
Chlapec natáhl ruku. Na zápěstí měl jeho hodinky.
Bylo pět hodin ráno.
Matt se mu je ani nepokusil vzít. Trochu ho překvapilo, že chlapec neutekl a nenechal ho tam. Možná byl zvědavý. Zahraniční turista ztracený
ve městě. A navíc v jeho věku. Třeba v něm viděl šanci, jak si vydělat víc peněz. No, možná by mohl být Mattovi užitečný – přestože je to zloděj. Koneckonců, byl Peruánec. Znal město.
Bylo načase si všechno promyslet.
Musí se opět spojit s Nexem… a zejména s Fabianem, který už po něm určitě pátrá. Potíž byla v tom, že nikoho nenapadlo, že by se Matt s
Richardem mohli rozdělit. Richard měl peníze, kreditní karty i telefonní čísla, aby mohl Fabianovi kdykoli zavolat. Ale Mattovi je nedal.
Matt neměl až na deset liber nic. Možná kdyby dokázal zjistit, jak se dovolat na informace o telefonních číslech, mohl by získat kontakt na
Susan Ashwoodovou do Manchesteru… Ale i to mu připadalo komplikované a nějak nepravděpodobné. Co třeba policie? To byla jasná volba, i když Matt
pochyboval, že ho tenhle peruánský kluk nadšeně doprovodí k nejbližší stanici. Možná by se dokázal dostat do Barranka, na předměstí, kde bydlí Fabian. Určitě to není daleko odsud.
Pak si Matt vzpomněl, co jim řekl řidič Alberto. Fabian na ně čeká v hotelu. Jak jen se jmenoval? Několik minut mu trvalo, než dostal mozek do obrátek. Hotel Evropa. To je ono. Hotel Evropa v Miraflores.
Kluk stále čekal, až Matt něco řekne. Matt si poklepal na prsa. „Matt,“ představil se. Nemělo smysl, aby se teď skrýval za falešným jménem. Chlapec přikývl. „Pedro.“
Zvláštní bylo, že Matt znal jeho jméno dřív, než je vyslovil. Nemohl je slyšet, když spal? „Znáš hotel Evropa v Miraflores?“ zeptal se.
Pedro se tvářil nechápavě.
Matt to zkusil tedy znovu, mnohem pomaleji. „Hotel Evropa.“ Ukázal na sebe. „Já jdu.“ „Hotel Evropa?“ Tentokrát Pedro pochopil. „Si…“
„Dovedeš mě tam?“ Matt ukázal na ulici. „Rozumíš?“
Pedro rozuměl. Ale nechtělo se mu do toho. Matt viděl v jeho očích pochybnosti. Proč by měl pomáhat cizímu klukovi?
Matt vytáhl deset liber. „Jestli mě tam dovedeš, dám ti tohle. Je to spousta peněz.“
Pedro upřel oči na bankovku. Tohle před chvílí hledal. Znovu přikývl. „Hotel Evropa,“ opakoval. „Jdeme.“
Dvojice se dala do pohybu.

Cesta do Miraflores jim trvala hodinu. Hotel byl moderní, dvanáctiposchoďová budova s příjezdovou cestou, která se stáčela k hlavnímu vchodu.
Zde už stál vrátný v livreji a čekal na brzké ranní hosty. Miraflores patřilo k nejexkluzivnějším čtvrtím Limy. Ulice byly tiché a vedly mezi
udržovanými trávníky, které zdobily palmy a fontány. Nacházelo se tu luxusní nákupní centrum s obchody a restauracemi, které mohlo směle
konkurovat Londýnu. Celé předměstí se rozkládalo na konci miniaturního útesu. Hluboko dole vytvářelo moře obrovský půlkruh, který se táhl míli daleko, takže zbytek města nebyl téměř vidět.
Hotel Evropa. Matta zaplavila vlna úlevy, když ten název napsaný velkými bílými písmeny spatřil nad vstupní halou. A bylo tu ještě něco.
Nejdřív si jich nevšiml, ale před hotelem parkovala dvě policejní auta. Nepochyboval, že jsou tam kvůli němu. Fabian určitě čekal, až on a Richard dorazí. Když se neobjevili, vyvolal poplach.
Matt vykročil dopředu, ale Pedro natáhl ruku a zastavil ho.
„Jo. Tak dobře.“ Matt vytáhl desetilibrovou bankovku a podal ji chlapci. „Tady ji máš. Díky.“
„Ne!“ Pedro vypadal vyděšeně. Ukázal na dvě policejní auta a pronesl jediné slovo, které zní ve všech jazycích skoro stejně. „Policía!“ „To je v pořádku, Pedro. Rád je uvidím. Zádnej problém.“ Ale Pedro měl strach. Zavrtěl hlavou a nechtěl Matta pustit.
Matt se mu vytrhl a strčil si bankovku do kapsy. „Ještě se uvidíme,“ prohlásil, ale věděl, že to není pravda.
Vydal se po příjezdové cestě a vešel do hotelu. Vrátný na něj vrhl letmý pohled a pak se ho rozhodl pustit dovnitř. Byl to kluk a byl špinavý
– ale byl to Evropan a na ničem jiném nezáleželo. Matt tušil, že Pedra by do hotelu nepustili.
Vstupní dveře vedly do prostorné recepce s koženými pohovkami, starožitnými stolky, obrovskými rostlinami v květináčích a zrcadly. Matt ještě
nikdy v luxusním hotelu nebyl – a už vůbec ne sám. Když vstoupil do toho obrovského prostoru, zmocnil se ho stísněný pocit. V hotelu Evropa
bydleli bohatí turisté a obchodníci a on nebyl ani jedno z toho. Za mramorovou deskou, která sloužila jako recepční pult, stály dvě elegantně oblečené ženy a se strnule zdvořilým výrazem sledovaly, jak se k nim blíží. „Potřebuju vaši pomoc,“ řekl Matt.
„Ano?“ Mladší recepční se zatvářila překvapeně, jako by pomáhání neměla v popisu práce.
„Jmenuju se…“ Matt zaváhal. Jak se má představit? Rozhodl se to vynechat. „Měl jsem se tu s někým sejít.“ „Můžeš mi říct, prosím, s kým?“
„S panem Fabianem.“
Recepční něco vyťukala na klávesnici počítače schované pod recepčním pultem. Nehty jí hlasitě cvakaly o klávesy. O chvilku později vzhlédla. „Bohužel. V hotelu nikdo s tímhle jménem nebydlí.“
„To je možný.“ Matt se snažil zamaskovat netrpělivost. „Včera jsem přiletěl do Limy. Měl jsem se tu s ním setkat, ale opozdil jsem se.“ „Odkud jsi?“
„Z Anglie.“ Matt vytáhl pas a položil ho na recepční pult. Doufal, že přebal se zlatým nápisem zapůsobí na dívku víc než on.
Dívka pas otevřela a podívala se na jméno pod fotografií. „Paul Carter?“ Vrhla na Matta zvláštní pohled, jako by na jeho příchod čekala. Druhá dívka zvedla sluchátko a vytočila číslo. „Kde máš bratra?“ zeptala se.
„Bratra?“ Mattovi došlo, že recepční mluví o Richardovi. Takže měl pravdu. Čekali na ně. „Nevím. Kde je pan Fabian?“ „Pan Fabian tu není.“
Druhá dívka konečně dostala spojení. Španělsky řekla pár krátkých vět a zavěsila. Otevřely se postranní dveře.
Vyšli z nich čtyři muži a cílevědomě se k němu blížili. Na jejich chůzi bylo něco zlověstného. Jako by vyšli z baru, pod parou, a chtěli se
poprat. Kdyby venku nestála policejní auta, Matt by si byl myslel, že jsou to vojáci. Měli na sobě šedivé kalhoty nacpané do vysokých bot,
tmavozelené bundy se zipem vepředu a čapky. Jejich velitel byl obrovský, obtloustlý muž s mohutným knírem a kožovitou, podobanou pletí. Vlasy
měl černé jako uhel. Copak v Peru neexistuje jediný člověk, který by neměl černé vlasy? Vypadal jako zápasník. Ruce měl jako lopaty. Všechno na
něm bylo surové a nadměrně velké a Matt si musel připomenout, že policii potřebuje a že nespáchal žádný zločin. Nebo si to alespoň myslel.
„Ty jsi Paul Carter?“ zeptal se policista. Už jen z těch čtyř slov Matt poznal, že mluví dobře anglicky. Přes silný španělský přízvuk měla
jeho řeč charakteristický anglický rytmus. A navzdory tomu, jak vypadal, hovořil tichým hlasem.
„Já jsem kapitán Rodriguez. Čekám tu na tebe. Kde je tvůj přítel…“ Nepříjemně se usmál. „…Robert Carter?“ „Není tady.“
„Kde je?“
Matt byl čím dál nervóznější. Policista mluvil o Richardovi jako o jeho příteli, ne jako o bratrovi – kterého měl novinář předstírat. A
vyslovil to jméno způsobem, jako by už věděl, že je falešné. Pedro ho varoval, aby do hotelu nechodil, a Matt začínal litovat, že ho neposlechl.
Takovéhle nepřátelské chování rozhodně nečekal. Velitel policistů stál přímo před ním. Ostatní tři Matta obstoupili. Nechovali se k němu, jako by potřeboval pomoct. Spíš to vypadalo, jako by byl podezřelý, hledaný zločinec. „Pan Fabian vám volal?“ zeptal se Matt.
„Fabian? Kdo je Fabian?“
„Heleďte…, včera v noci mě přepadli. Potřebuju pomoct.“
„Jmenuješ se Paul Carter?“
„Jo.“ Jakmile to slovo vyslovil, strnul. Ten policista věděl, kdo je. Zeptal se ho jen proto, aby si to ověřil. Muž se pomalu natáhl pro
Mattův pas a štítivě, jako by to bylo něco odporného, ho otočil k sobě. Potom ho zvedl a otevřel. Dlouho zíral na fotografii vzadu. „Odkud ho máš?“ zajímal se.
„To je můj pas.“ Matt cítil, že se ho zmocňuje panika.
„Ten pas je padělaný.“
„Není…“
„Pověz mi, jak se doopravdy jmenuješ.“
„Vždyť jsem vám to řekl. Jsem Paul Carter. Copak jste neslyšel, co jsem vám povídal? Včera v noci mě přepadli. Nějaký chlápci s pistolema. Musíte zavolat panu Fabianovi…“
Dívky za recepčním pultem je nervózně pozorovaly. Jeden z policistů jim něco řekl a obě chvatně odešly. Další policista přistoupil k vstupním
dveřím a postavil se mezi ně tak, aby nikdo neviděl dovnitř. Bylo stále brzy ráno. Žádný z hostů ještě nevstal. Nebyl tu žádný svědek toho, co se stalo dál.
Velitel policistů – ten, který si říkal kapitán Rodriguez – Matta udeřil. Matt v posledním okamžiku zahlédl, jak se vzduchem mihla obrovská
pěst, pak ucítil ránu do žaludku a svalil se na zem. Kdyby během posledních dvanácti hodin něco jedl, pozvracel by se. Takhle jen po dopadu na
záda zoufale zalapal po dechu. Před očima se mu zatmělo a málem ztratil vědomí. Musel napnout veškeré síly, aby se dokázal znovu nadechnout. Na tváři cítil studený mramor. Potřeboval to. Jen díky tomu neomdlel.
„Lžeš,“ prohlásil Rodriguez a Matt věděl, že se dostal do větší šlamastyky, než si dokázal představit. Ten policista všechno věděl. Čekal na
Matta v hotelu. Možná tu byl celou noc. „Myslíš si, že jsem idiot? Myslíš si, že policisty v Peru nemusíš respektovat?“
„Ne…“ Matt se snažil promluvit, ale pořád nedokázal popadnout dech a příšerně ho bolel žaludek. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. V
ústech měl hořkou pachuť. Donutil se pokračovat. „Chci…,“ začal. Je britský občan. Bez ohledu na to, co udělal. Takhle se k němu chovat nemůžou.
Kapitán Rodriguez skoro lenivě švihl nohou a Matt vyjekl, protože ho zasáhl do žeber. Tělem mu projela nová vlna bolesti. Okolí na několik
vteřin zrudlo a Mattovi blesklo hlavou, jestli ho zabijí, teď a tady, v tomhle luxusním hotelu.
„Copak chceš?“ vysmíval se mu Rodriguez a napodobil Mattův hlas. „Chceš se přiznat? Podle mě je to moc dobrý nápad, kamaráde. Měl bys mi
vyklopit, kdo doopravdy jsi a proč jsi sem přijel. A měl bys mi to říct teď hned!“
Znovu švihl nohou. Když Matt zahlédl přibližující se botu, začal se před ní kutálet po mramorové podlaze. Ostatní policisté se rozesmáli. Rodriguez k němu pomalu došel.
„Neměl jsi sem jezdit, kamaráde,“ zasyčel.
„Nic… špatnýho… jsem… neprovedl.“
„Nemáš doklady. Nemáš občanství. Vstoupil jsi do téhle země nelegálně.“ Rodriguez se sehnul a chytil Matta za vlasy. Zatahal ho za ně tak
silně, že Matt vykřikl. Cítil, že se mu do očí derou slzy. „Možná jsi terorista. Jsi mladý, to je pravda. Ale někteří teroristé jsou mladí. Nechceš mi říct pravdu?“
Matt přikývl. Co jiného mu zbývá? Všechno tomu muži vyklopí. „Kde je Richard Cole?“ zeptal se Rodriguez.
Takže hra skončila. Policista věděl, kdo jsou. Věděl to od začátku. „Kde je?“ Rodriguez ho zatahal za vlasy ještě silněji.
„Nevím!“ vyjekl Matt. Měl pocit, že mu kapitán Rodriguez vyrve vlasy i s kůží. Z nosu mu tekla krev a klikatila se kolem koutku úst. „Řekl,
že tu na mě počká! Nevím, kam šel.“ To byla lež – ale na tom nezáleželo. Museí prostě něco říct, aby se té bolesti zbavil.
Pak uslyšel cinknutí a dveře výtahu se otevřely. Objevil se v nich byznysmen, který zjevně spěchal na schůzku. Vystoupil z výtahu a spatřil
čtyři policisty a chlapce, který ležel na podlaze mezi nimi. Všichni mlčeli. Muž vyděšeně zamrkal a zacouval zpátky do výtahu. Mattovi bylo jasné, že se odváží nadechnout, teprve až za ním zapadnou dveře jeho pokoje.
Ale aspoň ho kapitán Rodriguez přestal tahat za vlasy. Matt ležel roztažený na podlaze jako jeden z těch obrysů, které policie kreslí na
místě činu po vraždě. Blesklo mu hlavou, jestli nemá zlomené některé žebro. Bolelo ho celé tělo.
Rodriguez si k němu přisedl na bobek a vsunul mu dlaň pod tvář. Na okamžik mohl být otcem, který utěšuje raněného syna, ale každé slovo,
které pronesl, bylo plné vzteku a nenávisti. „Jsi velice pošetilý chlapec,“ zamumlal. „Přijel jsi do mé země, bez pozvání, a nikdo ti nemůže
pomoct. Protože jsi totiž ‚Paul Carter‘. Neexistuješ. Nikdo neví, že jsi tady, a nikdo se nedozví, že jsi zmizel. Protože právě to se stane,
kamaráde. Máme tu místa, o kterých nikdo netuší. Věznice daleko odtud, kam tě můžeme odvézt a ze kterých se nikdy nedostaneš. Bylo by snadné tě
zabít. Mohl bych tě zabít hned, odejít na snídani a zapomenout na tebe. Ale tenhle osud tě nečeká, Matthewe Freemane. Zaživa tě pohřbíme do
betonové kobky hluboko pod zemí, kde tě necháme shnít, a nikdo už o tobě neuslyší.“
Trochu Mattovi zvedl hlavu, takže se rty téměř dotýkal jeho ucha. A pak zašeptal poslední slova, plná hluboké nenávisti. „Pozdravuje tě Diego Salamanda.“
Potom mu hlavu pustil, a když dopadla na mramorovou podlahu, Mattem projela prudká bolest.
Rodriguez musel dát nějaké znamení, protože k Mattovi přistoupili ostatní tři policisté, zvedli ho ze země a vlekli ven z hotelu. Matt se ani
nepokoušel bránit. Cítil, jak se mu nohy smýkají po podlaze. Všechno viděl rozmazaně. Dokázal jen rozeznat recepční pult a Rodrigueze, který
stál před ním, ale obojí bylo rozostřené. Policisté s ním prošli hlavními dveřmi. Po vrátném nebylo ani stopy. Určitě co nejrychleji zmizel z
dohledu, stejně jako byznysmen. Matt si vzpomněl na dvě auta zaparkovaná před vchodem. Čekala na něj! A on prostě vešel do hotelu a vydal se policistům napospas.
Dotáhli ho k prvnímu autu a jeden z policistů začal hledat po kapsách klíče. Matta teď drželi jen dva muži. Dokázal by se jim vytrhnout? Ne.
Svírali ho příliš pevně. Co jeho nadpřirozené schopnosti? Matt si letmo vzpomněl, jak ve Forrest Hill explodoval lustr. Připadalo mu, že se to
stalo snad před sto lety. Blesklo mu hlavou, jestli by teď nedokázal způsobit něco podobného. Soustředit se a vyhodit do vzduchu policejní vůz.
Roztočit tyhle muže kolem osy a poslat je pryč jako loutky ve větru. Ale tak snadné to nebylo. Nevěděl, jaký spínač stisknout. I když měl snad nadpřirozené schopnosti, zatím je nedokázal ovládat.
Ale pak jeden z policistů, kteří ho drželi – ten, který stál blíž u auta –, vykřikl a zničehonic ho pustil. Matt zvedl hlavu a zjistil, že
muži teče po obličeji krev. To mu udělal on? Matt byl tak ohromený, až si chvíli myslel, že ano. Ale pak spatřil, jak se vzduchem řítí kámen
velký asi jako pěst. Druhý policista zavrávoral a chytil se za tvář. Matt byl volný. Svalil se na auto a zadíval se směrem k hlavní ulici. A tam objevil příčinu.
Pedro. Držel v ruce prak vyrobený z nějakého černého materiálu – gumy nebo kůže. Se smrtící přesností ho dvakrát použil a zasáhl oba
policisty. Jeden ale pořád ještě zbýval: ten, který hledal klíče od auta. Když muž natáhl ruku k pouzdru a začal vytahovat zbraň, Matt varovně vykřikl.
Ale než byla napůl venku, Pedro vystřelil potřetí. Vzduchem prolétl další kámen a udeřil třetího policistu – trefil ho přesně nad oko. Muž zaklel a pustil pistoli z ruky.
„Matte!“ vykřikl Pedro.
Matt se otočil ke vchodu do hotelu. Ve dveřích se objevil kapitán Rodriguez, který zaslechl výkřiky svých podřízených. V ruce držel revolver.
Okamžitě mu došlo, co se stalo. Jeho muži jsou ranění. Ten anglický kluk je volný a opírá se o auto, které ho mělo odvézt pryč. A je tu ještě jeden kluk, s prakem. Rodriguez zvedl revolver a zamířil na něj.
Matt se vrhl dopředu a sevřel v ruce pistoli, kterou upustil raněný policista. Překulil se na břicho a vypálil šest ran směrem k hotelu.
Netušil, jestli některá z nich kapitána Rodrigueze zasáhla, ale všiml si, že se velitel policistů schoval za zaparkovaným autem. Skleněné dveře
hotelu za jeho zády se roztříštily. Současně se v budově rozhoukal alarm. Matt odhodil zbraň a roztřeseně se zvedl.
První policista, kterého Pedro zasáhl, se už vzpamatoval. Matt se na něj jednou podíval a pak, když posbíral poslední zbytky sil, švihl
nohou. Bota se zabořila do měkkého masa. Kopl muže přímo do rozkroku, a ten se bez jediného hlesnutí znovu zhroutil na zem.
Kolem Matta prolétl další kámen. Jeden ze zbylých dvou policistů dostal druhý zásah; zavrávoral, narazil do auta a spustil další alarm. Třetí se odplížil schovat.
„Matte!“ zavolal opět Pedro.
Matt už povzbuzení nepotřeboval. S rukama přitisknutýma na břicho vystartoval dopředu. Peruánský kluk na něj čekal. V praku měl připravený
další kámen pro případ, že by se Matta pokusil někdo sledovat. Ale nikdo se neodvážil.
Pedro natáhl ruku, popadl Matta za paži a společně se rozběhli co nejrychleji pryč. Alarmy stále houkaly a teď se k nim připojily sirény
policejních aut, které přijížděly k hotelu. Po chvíli zastavily před vchodem. Na příjezdové cestě se opět objevil kapitán Rodriguez. Očividně zuřil. Jenže jeho kolegové dorazili pozdě. Ulice byla prázdná. Chlapci zmizeli.

JEDOVATÉ MĚSTO

Uplynula hodina a oni pořád běželi.
Matta překvapilo, kolik energie v sobě Pedro má. Koneckonců, vypadal, jako by týden nejedl. Ale od chvíle, kdy vyběhli od hotelu, s ním Pedro
držel krok a zastavil se, jen když kolem nich vysokou rychlostí projela špinavá modrá dodávka se zamřížovanými okny a nápisem POLICIA NACIONÁL
na boku. Tehdy se přikrčil za odstaveným náklaďákem a Matta zatáhl k sobě. Podíval se na něj a naznačil mu, že si má odpočinout. Chvilku seděli na chodníku.
Když Matt popadl dech, vzpomněl si, co mu řekl Rodriguez. Nemá doklady. Nelegálně vstoupil do Peru. V době, kdy to Nexus navrhl, mu připadal
falešný pas jako dobrý nápad. Ale ve skutečnosti je s Richardem doručili, v dárkovém balení, do rukou nepřátel. Matt nemohl prokázat svoji
totožnost. O jeho příletu neexistoval žádný záznam, a kdyby zmizel z povrchu zemského, nikdo by se o tom nedozvěděl, ani by se po něm nepídil.
„Debemos apresurarnos,“ řekl Pedro a znovu vstal. Matt pochopil. Je čas vyrazit.
Byli v široké, rušné ulici někde na okraji Limy a stáli před řadou obchodů a bister, jimž chyběly výlohy, okna i dveře. Ve skutečnosti žádná
průčelí neměly. Vypadaly jako otevřené krabice, jejichž obsah, vůně jídla smíšená s výfukovými plyny, se vyhrnul na ulici. Naproti nim se
opírala o nízkou betonovou zídku řada mladíků v džínách a baseballových čapkách, kteří jako by neměli co na práci. Byli mezi nimi i dva čističi
bot s primitivními dřevěnými bedýnkami na zádech. Pohled na ně Mattem otřásl. Oběma bylo asi šest let. „Kam jdeme?“ zeptal se Matt.
Pedro buď nerozuměl, nebo se nechtěl obtěžovat s odpovědí. Beze slova vyrazil po chodníku. Matt byl vyčerpaný, ale přinutil se ho následovat. Co jiného mu zbývá?
Dorazili k semaforům a Pedro se usmál. Bylo to poprvé, kdy ho Matt viděl s úsměvem na tváři. Na křižovatce stál nákladní vůz, který vezl
stavební materiál. Pedro řidiče zjevně znal. Rozběhl se k němu, něco mu vykládal a několikrát ukázal na Matta. Naskočila zelená a všechna auta
za náklaďákem začala okamžitě troubit. Ale řidič nespěchal. Počkal, až Pedro domluví, letmo pohlédl na Matta a zvedl palec nahoru. Pedro do Matta šťouchl, a ten se za ním s obrovským pocitem úlevy vyšplhal na korbu. Auto se rozjelo.
Matt byl příšerně unavený. Včera v noci spal jen pár hodin. Navíc byl po setkání s Rodriguezem samá modřina. V hlavě a žaludku mu tepalo
bolestí a byl přesvědčený, že má zlomené žebro. Policie ho zbila. Jak se něco takového může stát – na veřejném místě, v recepci hotelu? Co je tohle za zemi?
Řidič něco vykřikl z okna a vzápětí se v něm objevila ruka s malým trsem banánů. Pedro si ho vzal, několik banánů utrhl a podal je Mattovi.
Matt zavrtěl hlavou. Měl hlad, ale nedokázal do sebe nic dostat. Byl v obrovském průšvihu a všechno ho bolelo. Pedro pokrčil rameny, oloupal banán a ukousl si.
Matt nevěděl, co si má o chlapci myslet. Pedro ho tím, že čekal s prakem před hotelem, nepochybně zachránil, ale Matt si nedokázal vysvětlit,
proč to udělal. Právě teď ho naprosto ignoroval. Jako by byl Matt jen obtížný hmyz, zatoulaný pes, který ho sleduje po ulici. Moc přátelsky se k
němu rozhodně nechoval. Spíš naopak. Matt si musel připomenout, že se ho Pedro před několika hodinami pokusil okrást – a pořád má na ruce jeho
hodinky! Možná ho stále zajímá Mattova desetilibrová bankovka. Ne, to není fér. Matt mu ty peníze nabídl a Pedro si je odmítl vzít. Takže kam
teď jedou? Pedro musí v tomhle velkém, nepřátelském městě někde bydlet. Zřejmě tu má rodiče. Snad zná někoho, kdo Mattovi dokáže pomoct.
Asi za dvacet minut náklaďák zastavil. Chlapci seskočili z korby, Pedro na řidiče zamával a něco zavolal. Matt zjistil, že stojí na úpatí
kopce, na jehož svahu se rozkládala ohavná čtvrť – změť cihel a drátů. Něco takového ještě nikdy neviděl. Nejdřív měl dojem, že se domky zřítily
z kopce a při pádu se rozbily a navzájem pomíchaly. Pak mu ale došlo, že je lidé takhle postavili. Bylo to barrio – chudinská čtvrť, domov těch nejchudších z chudých.
Pedro byl už jako vždycky v pohybu. Matt ho následoval a společně se proplétali bludištěm úzkých uliček a pasáží, z nichž žádná nebyla
dlážděná a všechny je pokrývaly odpadky a staré krámy. Teprve když se Matt ocitl přímo mezi domky, všiml si, že zděná je jen necelá polovina z
nich. Většinou byly z lepenky, vlnitého plechu, slámových rohoží, igelitových plachet nebo z kombinace všech těchto materiálů.
Dorazili na jakési náměstí, kde vedle zrezivělého ropného barelu, přebudovaného na provizorní sporák, seděla skupinka stařen v zářivých
šátcích a s buřinkami na hlavě. V plechovkách od kondenzovaného mléka, stlučených naplocho a předělaných v pánvičky, vařily jakýsi guláš.
Několik vyhublých slepic marně hledalo mezi sutí něco k snědku a na sluníčku ležel natažený pes – těžko říct, zda byl živý, nebo mrtvý. Všude
příšerně páchly splašky. Matt si přitiskl ruku na nos a ústa. Žasl, že v takových podmínkách může někdo žít, nicméně Pedro jako by si ničeho z toho nevšímal.
Matt viděl, že si ho ženy zvědavě prohlížejí. Napadlo ho, co si o něm asi myslí. Byl špinavý a rozcuchaný, nicméně jeho oblečení vypadalo
nově a draze…, rozhodně ve srovnání s tím, co měly na sobě ony. Podle nich byl bohaté dítě z Evropy a Matt pochyboval, že se tu kdy nějaké ukázalo. Kývl na ně a spěchal za Pedrem.
Šplhali nahoru na kopec. Matta z námahy bolela žebra – píchalo ho v hrudníku –, a právě když začal uvažovat, jak dlouho to ještě vydrží,
dorazili k malému zděnému domku se dvěma okny, která zevnitř zakrývala nějaká pytlovina. Pedro zvedl ruku a naznačil mu, aby vešel.
Tady bydlí? Matta se náhle zmocnila zvědavost a následoval ho dovnitř. Dveře tu nebyly. Ocitl se v krychlovém prostoru připomínajícím
krabici, a když se rozkoukal v šeru, rozeznal dřevěný stůl, dvě židle, vařič Primus – takový, který by si vzal na kempování –, několik plechovek
a nízkou, úzkou postel. Pak si všiml, že na posteli leží muž. Pedro si k němu přidřepl a vzrušeně mu něco vykládal. Muž se pomalu posadil.
Bylo mu asi šedesát a na sobě měl oblek, který vypadal stejně starý jako on. Spal v něm a látka byla příšerně zmačkaná. Skoro všechny
knoflíky chyběly a košile mu visela přes kalhoty. Byl neoholený a kolem úzkých, krutých rtů mu rašilo šedivé strniště. Oči měl prohnané a
podlité krví. Dlouho mlčel a díval se na Matta, jako by ho hodnotil a snažil se zjistit jeho cenu. Hřbetem ruky si otřel ústa a polkl. Pak konečně promluvil.
„Vítej,“ pozdravil ho.
To bylo první přátelské slovo v angličtině, které Matt slyšel od chvíle, kdy Richard zmizel. Zaplavila ho vlna úlevy, ale současně, zatímco
si muže prohlížel, ho napadlo, že jeho potíže zřejmě ještě neskončily. Ten muž rozhodně nevypadal jako zachránce, v jakého doufal.
„Pedro tvrdí, že jsi Američan,“ pokračoval muž. Měl nepříjemný přízvuk. Nebo to spíš souviselo s jeho podezíravým tónem, se způsobem, jakým protahoval slova.
„Ne. Jsem Angličan,“ opravil ho Matt.
„Z Anglie!“ To muže pobavilo. „Z Londýna?“
„Přiletěl jsem z Londýna. Ale bydlím v Yorku.“
„York.“ Muž to slovo zopakoval, ale evidentně je nikdy předtím neslyšel. „Pedro říká, že jsi sám. Že tě zbila policie. Že tě chtěli zatknout.“
„Jo. Můžete mu poděkovat za to, že mi pomohl?“
„Pedro o tvoji vděčnost nestojí. Proč si myslíš, že od tebe něco chce?“
Muž sáhl na zem vedle postele a zvedl poloprázdnou láhev s průzračnou tekutinou. Napil se, a když si láhev odtrhl od úst, Matt ucítil závan
alkoholu. Potom vytáhl z kapsy saka nedokouřený doutník a zapálil si ho. Celou tu dobu z Matta ani na okamžik nespustil oči. „Pedro tvrdí, že máš peníze.“
Matt zaváhal – ale na druhou stranu věděl, že nemá na vybranou. Vytáhl desetilibrovou bankovku a podal mu ji.
Muž ji obrátil v ruce, zkroutil rty, což byl možná úsměv, a zasunul si ji do kapsy saka. Vzápětí něco vyštěkl na Pedra. Pedro se zamračil. Muž čekal. Pedro si nakonec sundal z ruky Mattovy hodinky a podal mu je. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se muž.
Matt opět zaváhal. K čemu potřebuje znát jeho jméno? Ale proč by měl Matt předstírat, že je někdo jiný? Ukázalo se už, že falešný pas mu k ničemu není. „Jsem Matt,“ odpověděl.
„A já jsem Sebastian.“ Muž vyfoukl kouř. Visel ve vzduchu, stříbřitě šedý. „Zdá se, že potřebuješ pomoct, příteli.“ „Žádný další peníze už nemám,“ zamumlal Matt naštvaně.
„Za tvý peníze a hodinky si koupím jídlo. Ty je teď podle mýho názoru k ničemu nepotřebuješ. Jestli je chceš, vezmi si je a běž. Než zapadne
slunce, budeš pravděpodobně mrtvý nebo ve vězení. Ale jestli chceš, abych ti pomohl, chovej se ke mně zdvořile. Jsi v mým domě. Nezapomeň na to.“
Matt si skousl ret. Sebastian má pravdu. Peníze mu nejsou k ničemu. „Co jste zač?“ zeptal se. „Co je tohle za místo?“
„Tahle čtvrť má jméno,“ odpověděl Sebastian. „Zdejší lidi jí říkají Ciudad del Veneno. Anglicky to znamená… Jedovatý město. Nazvali ji tak
proto, že je tu spousta nemocí. Cholera. Záškrt. Zánět průdušek. Zánět pohrudnice. Nikdo z nás tu nemá právo žít. Ukradli jsme tuhle půdu a
postavili si tu domovy. Ale představitelé Limy sem nechodí. Mají příliš velký strach.“ Matt se rozhlédl a skoro se neodvažoval dýchat.
„Neboj se, Matte.“ Sebastian se usmál a předvedl mu dva zlaté zuby. „V tomhle domě nebo v tyhle ulici žádný nemoci nejsou. A nikdo neví proč. Žije nás tu devět. A vedle dalších sedm lidí. Nemáme nic…, ale jsme zdraví.“ „Pedro tu taky bydlí?“
Když Pedro uslyšel své jméno, zvedl oči. Celou dobu Matta nedůvěřivě pozoroval. Ale o to, o čem si povídají, neprojevil sebemenší zájem.
„Spí na podlaze, právě tam, kde teď stojíš. Pracuje pro mě. On a další děti. Ale proč se bavíme o něm? Takových dětí jako on jsou v Limě
miliony. Žijou. Umírají. Nejsou k ničemu. Ale anglický chlapec v Jedovatým městě, to je něco jinýho. Kde ses tu vzal, Matte? Proč tě hledá
policie? Musíš mi všechno říct a pak uvidíme, jak ti můžeme pomoct. Pokud ti můžeme pomoct. Pokud budeme chtít…“ Všechno?
Matt nevěděl, kde začít. Jeho příběh byl tak komplikovaný. Spolkl celý jeho život. A odkud tedy začne? Od smrti svých rodičů před šesti lety
nebo od té záležitosti s Krkavčí bránou a Nexem? Bylo to beznadějné. Matt to věděl. Mohl by mluvit celý den a tenhle muž neuvěří jedinému slovu.
„Všechno vám vysvětlit nemůžu,“ spustil. „Přiletěl jsem do Peru, protože se tu má přihodit něco špatnýho, a existujou lidi, který si myslí,
že bych tomu mohl zabránit. Byli jsme dva. Já a můj kamarád. Jmenuje se Richard Cole a je starší než já…, je mu dvacet pět. Ani jeden z nás sem jet nechtěl, ale poslali nás sem.“
„Abyste tomu zabránili.“
„Jo. Nemám pas. Dali mi falešnej. Myslel jsem si, že mě ochrání. Ale hned po příletu nás přepadli. Richarda unesli a mě se policie snažila
zatknout. Byl tam policejní kapitán. Tvrdil, že pracuje pro někoho, kdo se jmenuje Diego Salamanda.“
Sebastian to všechno poslouchal se zmateným, nevěřícným výrazem. Zareagoval teprve na zmínku o Salamandovi. Přimhouřil oči a z koutku úst vyfoukl pramínek doutníkového kouře. „Salamanda!“ vykřikl. „Víš, kdo to je?“ „Nějakej podnikatel.“
„Jeden z nejbohatších mužů v Jižní Americe. Rozhodně nejbohatší člověk v Peru. Prý má díky svým mobilním telefonům, novinám a družicím víc
peněz než všichni ostatní obyvatelé dohromady.“ Vyštěkl několik španělských slov na Pedra, který seděl v tureckém sedu na zemi a zády se opíral
o postel. Chlapec pokrčil rameny. Pak se Sebastian otočil zpátky k Mattovi. „Kdybych chtěl mít nepřítele, tohohle muže bych si rozhodně nevybral.“
„Myslím, že on si vybral mě…, ne já jeho,“ namítl Matt a dodal: „Kde ho najdu?“ „Proč ho chceš najít?“
„Protože mýho kamaráda zřejmě unesl on. Věděl, že sem přiletíme. Nejdřív dostal Richarda a pak se snažil dostat mě.“
Sebastian zvedl láhev k ústům a opět se napil. Alkohol byl určitě silný. Matt ho cítil až k místu, kde stál. Ale Sebastian ho pil, jako by to byla voda.
„Salamanda News International sídlí tady v Limě,“ řekl. „Mají pobočky po celým Peru. Co chceš dělat? Chceš je všechny navštívit? Stejně je to
fuk, protože Salamandu tam nenajdeš. Hlavní základnu má nedaleko Paracasu. To je na jih odsud. Ale většinu času tráví na farmě – tady tomu
říkáme hacienda – u města Ica. Nikdy se neobjevuje na veřejnosti. Proslýchá se, že je nesmírně ošklivý, prý má snad tři oči nebo tak něco. Jestli chceš mluvit se seňorem Salamandou, jeď do Iky. Určitě tě rád uvidí.“
Matt jeho sarkastický tón ignoroval. „Můžete mi pomoct, abych se tam dostal?“ „Ne.“
„Pak tu s váma zbytečně ztrácím čas.“
„Myslíš?“ Sebastian se na Matta rozzlobeně podíval. „Dovol, abych ti dal jednu radu. S časem si nedělej starosti. Ten je tu levný.“ Zamáčkl
doutník. „Teď se s tebou musím rozloučit,“ pokračoval. „Jsou tu věci, kterým nerozumím, a lidi, se kterýma si musím promluvit. Možná ti pomůžu a možná ne. Ale teď se podle mě potřebuješ hlavně najíst a vyspat.“ „Můžu spát tady?“ zeptal se Matt. Na jídlo byl příliš unavený.
„Jo, lehni si na podlahu. Dek máme dost. Na postel ne, rozumíš? Ta postel je moje! Tady ti nic nehrozí. Promluvíme si později. A uvidíme, co pro tebe můžeme udělat.“
Sebastian řekl něco Pedrovi a chlapec přikývl.
Oba odešli.

* * *

Když se Matt probudil, byl večer. Bez hodinek neměl tušení, jak dlouho spal, a pásmová nemoc mu v tom nepomohla. V Anglii mohlo být ráno,
poledne, jakákoli denní či noční doba. Chvíli mu trvalo, než trochu rozhýbal svaly, které mu z ležení na tvrdé zemi ztuhly. Současně se snažil
ujasnit si, co se děje. Jenže to nebylo tak snadné. Byl sám, tisíce mil od domova a trčel ve špinavé místnosti ve městě, které bylo dokonce i
podle jména jedovaté. Byl hostem muže, který se mu nelíbil, a chlapce, který ho nedávno okradl. Chtěl ho zabít nejbohatší člověk v Peru a vypadalo to, že policie mu v tom ochotně pomáhá.
Bylo toho na něj moc. Matt zavřel oči a zasténal.
A byla tu ještě jedna zvláštní věc. Zničehonic si uvědomil, že ho přestala bolet hlava. Posadil se a přejel si rukou po hrudníku. Žebra i
žaludek měl nedotčené. Jako by ho kapitán Rodriguez surově nezbil. Je to další důkaz jeho nadpřirozených schopností? Copak se nějak dokázal sám
vyléčit? Matt vstal a protáhl se. Měl hlad. Litoval teď, že odmítl jídlo, které mu muž nabídl. Ale jinak musel připustit, že se cítí dobře. Divné.
Ve vchodu se něco mihlo a do místnosti vešel Pedro. V ruce držel lžíci a plechovku s jídlem, ze které se kouřilo. Oboje mu podal a ani na okamžik z něho nespustil oči. Prohlížel si ho, jako by po něčem pátral. „Díky,“ řekl Matt. Cítil se stále rozpačitěji.
V plechovce bylo něco jako guláš. Spousta fazolí a pár kousků masa. Za normálních okolností by k tomu Matt podezíravě přičichl – ale teď měl
příliš velký hlad. Zhltl jídlo během pár minut a dával si pozor, aby je moc důkladně nestudoval. Nevěděl, co je to za maso, ale rozhodně to nebylo jehněčí ani hovězí. Snažil se nemyslet na psa, kterého viděl ležet venku.
Když se najedl, Pedro přinesl otlučený plechový džbán s vodou a podal mu ho. Voda byla teplá a měla slanou příchuť, a Matta napadlo, odkud
asi je. Jsou v Jedovatém městě studny nebo pumpy? Mají tu vůbec elektřinu? Chtěl se zeptat na spoustu věcí, ale musel s tím počkat, až se vrátí Sebastian. Pedro mu nerozuměl jediné slovo.
Asi o deset minut později přišel Sebastian a přinesl s sebou balík starých šatů. Od chvíle, kdy vstoupil do místnosti, Mattovi připadalo, že
je muž ostražitější, nervóznější. Položil oblečení na postel, zapálil si další doutník – skoro si popálil prsty – a odhodil zápalku na zem.
„Mluvil jsem s několika lidma,“ začal. „V Limě se děje spousta věcí a nic z toho není dobrý. Musíš co nejdřív odjet. Nemáš moc času.“ „Hledají mě,“ pochopil Matt.
„Policisti jsou všude. Vyptávají se a nechovají se právě zdvořile. Rozumíš? Mají obušky a slzný plyn. Pátrají po anglickým chlapci. Tvrdí, že
je terorista, a nabízejí velkou odměnu –“ Než stačil Matt promluvit, zvedl ruku. „V Jedovatým městě tě vidělo jen pár lidí, a ti budou držet
jazyk za zuby. Nemáme peníze. Nemáme majetek. Možná proto si ceníme věcí, který máme…, loajality a přátelství. Nikdo tě neprozradí, ale i tak
sem policie přijde a bude tě hledat. Obrátí celou čtvrť vzhůru nohama. Možná jsou už na cestě.“ „Musím najít svýho kamaráda,“ připomněl mu Matt.
„Budeš zbytečně ztrácet čas. Už jsem ti to říkal. Jestli ho má Salamanda, může být kdekoli. Možná je v Limě. A třeba plave v oceánu obličejem dolů. To je podle mě mnohem pravděpodobnější.“
„Co to místo, o kterým jste mi říkal? O tý farmě.“
„Myslíš haciendu Salamanda. Nevěřím, že ho tam najdeš.“
„Stejně se tam chci podívat.“
Sebastian chvíli uvažoval. Potom přikývl. „Je mi jedno, kam půjdeš,“ prohlásil. „Vím jen, že tady nemůžeš zůstat. A Pedro musí jít s tebou.
Už jsem mu to vysvětlil. Napadl tři policisty, takže teď hledají i jeho. Když ho najdou, zabijou ho.“ „Mrzí mě to,“ hlesl Matt. „Je to moje vina.“
„Ne. Je to jeho vina. Kdyby byl šikovnější, ukradl by ti hodinky a peníze, aniž by ses probudil. Vždycky jsem tvrdil, že jako zloděj nestojí
za nic. Ale teď už je to jedno.“ Sebastian se odmlčel. „Je tu ještě jedna věc. Tvůj vzhled. Musíš s ním něco udělat.“ „Jak to myslíte?“
„Bělošský chlapec v bělošských šatech! Takhle budeš v Peru vidět na míli daleko.“ Muž ukázal na balík oblečení, který přinesl. „Dej mi všechno, co máš na sobě.“
„Cože…?“
„Hned!“
Matt byl příliš zmatený, aby mu odporoval. Svlékl si bundu, tričko a džíny a podal je Sebastianovi. Tušil, že zítra se objeví na nějakém tržišti.
Ale to nestačilo. „Taky boty a ponožky,“ nařídil mu Sebastian.
Matt si je sundal a stál uprostřed místnosti jen v boxerkách. Sebastian vytáhl láhev a podal mu ji. „Natři se tím,“ přikázal mu. „Paže, nohy a hlavně obličej. Pedro ti namaže ramena a záda.“
„Co to je?“
„To je barvivo z ořechů. Na několik týdnů ti obarví kůži. A taky ti musíme ostříhat vlasy.“ Sebastian vyndal nůžky. Matt zaváhal. „Jsou
hezký,“ dodal muž. „A budou hezký i v rakvi. Ale jestli chceš žít, musíš vypadat jako jeden z nás. Na dohadování nemáme čas.“
Za chvilku měl Matt na sobě nové oblečení a na hlavě účes podle kastrolu s rovnou ofinou. Celé jeho tělo mělo tmavohnědou barvu. V místnosti
nebylo zrcadlo, a tak nevěděl, jak vypadá, ale připadal si odporný. Jeho „nové džíny“ byly neforemné, samý flek a končily vysoko nad kotníky,
takže mu z nich vykukovaly holé nohy a chodidla. Dostal zelené tričko Adidas, roztrhané, špinavé a vybledlé. A místo bot měl sandály z černé gumy – stejné jako Pedro.
„Jsou z pneumatiky,“ vysvětlil mu Sebastian.
Matt měl pocit, že se jeho pokožka snaží od oblečení odtáhnout. Tušil, že je předtím nosilo několik lidí a pravděpodobně se nikdy nemyli. Všiml si, že ho Pedro s úsměvem pozoruje. „Co je tu k smíchu?“ zeptal se.
Sebastian přeložil otázku do španělštiny a Pedro odpověděl. Mluvil tiše a pronesl jen pár slov.
„Prý teď víš, jak se cítí peruánský kluk,“ řekl Sebastian. „Ale pořád jsi moc vysoký. Musíš se naučit chodit ohnutý. Dávej si pozor, abys nikdy nebyl vyšší než on. A odteďka nebudeš Matt, ale Matteo. Rozumíš?“ „Matteo!“ opakoval Pedro. Vypadalo to, že se Mattovou proměnou baví.
Ale Sebastian se tvářil naprosto vážně. „Musíš z Limy odjet,“ pokračoval. „Jestli si ode mě necháš poradit, pojedeš na jih do Ayacucha. Mám v
tom městě spoustu přátel, který se o tebe postarají. Tam tě snad policie hledat nebude.“ „Ale já chci jet do Iky.“
„Jsi tvrdohlavý a hloupý – ale máš strach o kamaráda, a toho si vážím.“ Sebastian si odplivl. „Tak dobře. Když si myslíš, že to bude k něčemu
dobrý, můžeš se v Ice zastavit. První autobus odjíždí zítra ráno v šest. Je skoro jistý, že policie bude autobusový nádraží hlídat, a my na to budeme muset myslet.“
„Jen chci najít Richarda a jet domů,“ prohlásil Matt.
„To bude pro nás pro všechny nejlepší. Nikdy jsi sem neměl jezdit.“
Matt přikývl. Najednou mu bylo trapně. Od chvíle, kdy Sebastiana poznal, mezi nimi panovalo nepřátelství – aniž tušil proč. „Můžu se vás na něco zeptat?“ řekl.
„Jistě.“
„Připadá mi, že mě nemáte moc rád. Tak proč mi pomáháte?“
„To se pleteš. Není pravda, že tě nemám moc rád. Nemám tě rád vůbec. Kvůli tobě policie prohledává chudinský čtvrti. Vyptávají se a zatýkají. Než tě najdou, bude všechno ještě těžší než doteď.“
„Tak proč mě jednoduše neprásknete? Je mi jasný, že to chcete udělat.“
„Jo, máš pravdu, přesně to chci udělat. Ale Pedro mi to rozmluvil. Říká, že jsi nějak důležitý. Říká, že ti musíme pomoct, protože jsi na naší straně.“
„Jak to ví? Vždyť mě vůbec nezná.“
„Jo,“ přisvědčil Sebastian. „Je to zvláštní. Normálně by ti vzal hodinky, peníze a všechno ostatní, co má nějakou cenu, a pak by tě nechal, kde tě našel. Neriskoval by potíže s policií. A nepřivedl by tě sem.“ „Tak proč to udělal?“
„Pedro tomu nerozumí a já taky ne. Ale tvrdí, že tě už viděl.“ Sebastian potřásl hlavou. „Prý tě viděl ve snu.“

ROZHOVOR VE SNU

Na podlaze Sebastianova domu spalo celkem osm lidí. Nejmladšímu z nich bylo teprve pět, nejstaršímu kolem sedmnácti. Dorazili, jeden po
druhém, sotva se začalo stmívat; někteří nesli bedýnku na leštění bot, jiní kbelík s mycí houbou, jeden košík s pestrobarevnými maňásky.
Sebastian jim už musel o Mattovi říct, protože žádný z nich se netvářil překvapeně, když ho tam spatřil, a nikdo se s ním nepokoušel dát do
hovoru. Snědli večeři – další fazole s dušeným masem – a zbytek večera se bavili hrou s kalíšky a malými dřevěnými kostkami. Místnost
osvětlovaly tlusté bílé svíčky, o kterých Matt usoudil, že je některé z dětí ukradlo v kostele. Hodinu hře přihlížel a poslouchal rachocení
kostek v kalíšcích, jak jimi hráči třásli a pak je vyklápěli na zem. Pedro se zábavy také účastnil. Jednou nebo dvakrát se podíval na Matta a ten si poprvé všiml, že Pedro má v očích jakousi zvědavost.
Prý už tě viděl…, ve snu.
V hlavě se mu ozývala Sebastianova slova. Matt si prohlížel peruánského chlapce, který se soustředil na hru, zuřivě rachotil s kostkami,
vyklápěl je na zem a s očima upřenýma na ostatní hráče je oběma rukama zakrýval. Matt samozřejmě věděl, kdo to je. Kolikrát už spolu seděli v
rákosovém člunu s hlavou divoké kočky na přídi? Zlobil se na sebe, že si to neuvědomil dřív.
Vzpomněl si na okamžik, kdy se probudil a zjistil, že mu Pedro krade hodinky. V tu chvíli ho poznal. Ale v tom zmatku si vybavil jen setkání
na semaforech během cesty z letiště. Tehdy Pedra spatřil poprvé. Ale samozřejmě ho znal už dávno.
Pedro byl jedním z Pětice. Matt si představil Susan Ashwoodovou, jak ta slova říká. Měla by radost. Není to náhoda, že Matt vystoupí z
letadla v zemi, která má dvacet milionů obyvatel, a Pedro je skoro první člověk, kterého potká? Ne…, vůbec to není náhoda. Náhody neexistují. Mělo se to stát. Přesně to by mu slepé médium řeklo.
Takže Richarda měli unést? Matta měli zbít v hotelu? Má Matt nějakou kontrolu nad tím, co se děje, nebo ho jen postrkují síly, které nevidí a
které jsou nad jeho chápání? A kdyby to tak bylo, kam ho dovedou? Co mají v plánu?
Matt mu chtěl položit nespočet otázek, protože na žádnou z nich neznal odpověď. Ale vědomí, že on a Pedro se nějak našli, ho do jisté míry uklidnilo. Teď byli dva, a to znamenalo, že další tři jsou zřejmě někde poblíž.
Pedro hru vyhrál. Matt viděl, jak se rozjařeně směje a sbírá svoje kostky. Litoval, že jeho nový přítel neumí ani slovo anglicky. Jak můžou spolu bojovat, když si nemůžou ani promluvit?
Hra skončila. Menší děti už spaly a teď si roztáhli deky i ostatní chlapci a připojili se k nim. V Anglii má odchod do postele svá pravidla:
umýt se, vyčistit si zuby, převléct se do pyžama a podobně. Tady ukládání ke spánku probíhalo velice prozaicky a rychle. Večer prostě skončil.
Všichni zaujali své místo, naskládali se vedle sebe kolem jediné, prázdné postele a vzápětí se celá podlaha změnila v moře z přikrývek, které se
zvedalo a klesalo, zatímco svíčky prskaly a vrhaly na zeď strašidelné stíny. Matt nemohl usnout, protože své vnitřní hodiny měl dosud jinak
načasované. V přeplněné místnosti bylo horko a kolem ucha mu bzučel moskyt. Ani si dosud nezvykl na zápach, i když teď byl jeho součástí. Už
osmačtyřicet hodin se nesprchoval a cítil, jak je obalený špínou. Myslel na Richarda. Sebastian tvrdil, že je pravděpodobně mrtvý, ale Matt si
tu možnost nepřipouštěl. Přemítal, jak se vlastně do téhle šlamastyky dostali a jestli se ještě někdy uvidí.
Asi o hodinu později přišel Sebastian. Matt si ke svému zděšení všiml, že je opilý namol. Doklopýtal k posteli a zhroutil se na ni, aniž si
cokoli sundal, dokonce ani boty ne. Během několika vteřin tvrdě spal a hlasitě chrápal.
Mattovi to trvalo déle. Než konečně zavřel oči, připadalo mu, že uběhla polovina noci. Ke své úlevě se nebál, protože tentokrát přesně věděl,
kde je. Byl s Pedrem na pláži. Rákosový člun kotvil přímo před nimi a čekal, až do něho nastoupí a odplují. „Matteo,“ řekl Pedro.
„Rád tě vidím, Pedro.“
„Jo. Já tebe taky. Víš…“
A tohle bylo zvláštní. Matt mluvil anglicky. Pedro mluvil španělsky. A přesto se slova ve vzduchu nějak měnila, takže si oba chlapci dokonale
rozuměli. Existuje tenhle ostrov jenom ve snu? Matt si vždycky myslel, že ano. Ale teď, když byli spolu a dívali se na pláž, na moře, na člun a
všechno ostatní, si tím už nebyl tak jistý. Věděl, že i když stojí vedle Pedra, současně oba leží jen metr od sebe v Jedovatém městě. Možná proto si mohli konečně povídat, zatímco dřív ne.
„Nic z toho nechápu,“ začal Pedro.
„Jsi jedním z Pětice,“ vysvětlil mu Matt.
„Jo. Já vím. Jedním z Pětice! Jedním z Pětice! Slýchal jsem to celý život, ale nevím, co to znamená. Ty ano?“ „Trochu. Je nás pět…“
„Viděl jsem je. Tamhle…“ Pedro zvedl ruku, ale na pevnině nebylo po dvou chlapcích a jedné dívce ani stopy. „Jsme Strážci brány.“
„Jaký brány?“
„To je na dlouhý povídání, Pedro.“
„Máme celou noc.“
Matt přikývl. Zdálo se, že jsou v bezpečí. V Jedovatém městě budou všichni spát. Na ostrově byli sami a po labuti, která se dvakrát přiřítila
ze tmy, nikde ani památky. Matt dumal, co to znamená. Pořád spoustě věcí nerozuměl.
Řekl Pedrovi všechno, co věděl; začal smrtí rodičů, pokračoval tím, jak si stále jasněji uvědomoval, že nikdy nebude žít normálně, pak mu
vylíčil svůj život u Gwendy Davisové v Ipswichi a skončil rolí, kterou sehrál v Krkavčí bráně, a vším ostatním, co se od té doby přihodilo.
„Přijel jsem do Peru, abych našel druhou bránu,“ ukončil Matt své vyprávění. „Před dvěma dny, i když mi připadá, že jsem tu mnohem dýl. Hned
po příletu do Limy se ale všechno zvrtlo. Když se mi podaří najít Nexus, možná mi dokážou pomoct. Nebo mě možná hledají. Nevím.“
Matt se zhluboka nadechl. Rákosový člun se lehce pohupoval na hladině. Matta napadlo, jestli by do něho neměli nastoupit – a když to udělají, kam je asi doveze.
„Věděl jsem, že přijedeš,“ ozval se Pedro. „Pořád jsem na tebe čekal. A chci ti říct ještě něco. Když jsi spal…, když jsem ti vzal hodinky…,
myslel jsem si, že jsi prostě jen dítě nějakých bohatých turistů, který se ztratilo. Netušil jsem, že jsi to ty. Promiň mi to.“ „Kdy sis uvědomil, že jsem to já?“
„Když ses probudil. V tu chvíli jsem tě poznal. A po pravdě řečeno, nebyl jsem právě nadšenej, že tě vidím. Nechtěl jsem, abys přijel.“ „Proč?“
„Protože s tebou přijdou problémy. Všechno se teď změní.“ Pedro se odmlčel. „Možná si myslíš, že můj život nestojí za nic, ale je to jedinej
život, kterej mám, a jsem svým způsobem šťastnej. Asi se ti to, co teď říkám, nelíbí, ale já po jiným životě netoužím.“ „Chápu.“
Matt přesně věděl, jak to Pedro myslí. Měl stejný pocit.
„Nic o tobě nevím,“ řekl. „Znám jenom tvý jméno. Máš nějaký příjmení? Co děláš v Limě, když nežongluješ s míčky před autama nebo neokrádáš turisty? A kdo je Sebastian? Proč u něho bydlíš?“
„Nerad o sobě mluvím,“ namítl Pedro a odmlčel se. „Ale všechno ti povím, protože bys to asi měl vědět. Rovnou ti říkám, že toho není moc…, a kromě toho, až se probudíš, stejně si z toho asi nebudeš nic pamatovat.“
Ta možnost Matta nenapadla. Posadil se na písek a blesklo mu hlavou, kolik je asi v téhle zvláštní snové zemi hodin. Je vůbec den? Obloha
byla temná, ale Matt všechno zřetelně viděl. Písek byl teplý, přestože nesvítilo slunce. Nebyl den ani noc, ale něco mezi tím. Pedro se posadil naproti němu do tureckého sedu.
„Za prvý, Pedro není moje skutečný jméno,“ začal. „Jen mi tak všichni říkají. Dal mi ho Sebastian, když jsem poprvý přišel do Jedovatýho
města. Tvrdil, že se tak jmenoval jeho oblíbenej pes. Vím, že jsem měl rodinu, než jsem ho potkal, i když si na ni moc nepamatuju. Měl jsem sestru. Byla o několik let mladší než já.
Bydlel jsem ve vesnici v provincii Canta, o který jsi pravděpodobně nikdy neslyšel. Leží asi šedesát mil od Limy. Tři dny chůze. Bylo to
příšerně nudný místo. Muži pracovali na polích – pěstovali brambory a kukuřici – a ženy zůstávaly doma a staraly se o děti. Ve vesnici nebyla
škola, ale já chodil do jedný, která se nacházela dvě míle daleko. Moc jsem se tam toho nedozvěděl. Tím chci říct, že jsem zvládl nějaký písmena, ale nikdy jsem se nenaučil číst.“
Natáhl ruku a prstem nakreslil do písku tiskací P.
„To je P jako Pedro. Je to taky P jako papoušek – papagayo. Tohle písmeno si pamatuju, protože mi vzhledem papouška vždycky připomínalo.
Máma tvrdila, že jsem se narodil pod špatnou hvězdou, ale já nevěděl, co to znamená. Bydleli jsme v hezkým domě, i když byl jen ze dřeva a
lepenky. A měli jsme velkou postel. Spali jsme na ní všichni čtyři. O mámě ti toho moc neřeknu. Nechci na ni myslet. Někdy si vzpomenu, jak
vedle mě ležela v posteli, a začnu bejt smutnej. Na to jsem se vždycky nejvíc těšil…, až budu usínat.
Nejhorší věc na Cantě bylo počasí. Z hor foukal vítr, z kterýho člověka mrazilo. Nikdy jsem neměl teplý oblečení. Občas jsem chodil jen v tričku a trenkách a měl jsem pocit, že zmrznu.
Na začátku roku vždycky pršelo. Takovej liják jsi nikdy neviděl, Matteo. Občas lilo tak, že jsem všude kolem sebe viděl jen vodu, a
přemejšlel jsem, jak to přežiju, když nejsem ryba! Pršelo od rána do večera a ani na chvilku nepřestalo. Nedalo se přejít z jednoho konce
vesnice na druhej, protože lilo jako z konve, a kdybys spadl do louže, utopil by ses.
A jednoho dne – muselo mi bejt asi šest – pršelo tak moc, že se řeka vylila z břehů. Řeka Chillon…, tak se jmenovala. Byla v ní spousta vody,
vymkla se kontrole a zatopila celou vesnici. Byla jako netvor…, hnědá a ledová. Spolkla náš dům a odnesla ho pryč. Pamatuju si, že na mě někdo
křičel, ale já nechápal, co se děje. A pak se to stalo. Všechno zmizelo pod vodou a bahnem. Seběhlo se to strašně rychle. Všechny domy se
zřítily. Lidi a zvířata… se prostě utopili. I já měl umřít. Ale někdo mě vytáhl z vody a posadil mě na strom. Měl jsem štěstí. Ten strom musel
mít silný kořeny, protože ho voda nevyrvala ze země jako ty ostatní. Zůstal jsem na tom stromě celej den a noc, a když se rozednilo, vesnice tam
nebyla. Stal se z ní močál a na jeho hladině plavali mrtvý lidi. Mí rodiče a sestra byli asi mezi nima. Už jsem je nikdy neviděl a nikdo mi o nich nic neřekl. Takže se museli utopit.“
Pedro se odmlčel. Matt žasl, že o tom dokáže mluvit tak věcným způsobem. Snažil se představit si, jaká to musela být asi hrůza. Voda zničila
celou vesnici. Uvědomil si, že takové věci se zřejmě v některých částech světa stávají často, ale britské noviny jim věnují sotva pár řádek.
„Potom to bylo těžký,“ pokračoval Pedro. „Chtěl jsem umřít. V hloubi duše jsem věděl, že je špatný, že mí rodiče umřeli a já zůstal naživu.
Ale divný je, že jsem věděl, že to dobře dopadne. Neměl jsem kde bydlet. Neměl jsem jídlo. Lidi kolem mě byli nemocný. Ale já věděl, že ať se stane cokoli, přežiju to. Jako by můj život začínal znovu.
Některý z těch, který tu katastrofu přežili – bylo jich celkem dost –, se dali dohromady a rozhodli se odejít do Limy. Slyšeli, že je tam
práce. Mysleli si, že tam dokážou začít novej život. Šel jsem s nima. Byl jsem nejmladší a oni mě nechtěli vzít s sebou. Ale přemlouval jsem je tak dlouho, až nakonec rezignovali.
A tak jsme přišli do města, ale bylo to tu úplně jiný, než jsme si představovali. Nikoho jsme nezajímali. Nikdo nám nechtěl pomoct. Byli jsme
desplazados. Takhle se říká lidem bez domova. V Limě už byla spousta chudých lidí, který tu hladověli a umírali. O další nestáli.
Paní, která se o mě starala, měla v jedny chudinský čtvrti bratra, a nějakou dobu jsem u nich bydlel. Nutili mě pracovat, hledat jídlo v
popelnicích. Nenáviděl jsem to. Odcházel jsem v pět ráno, než přijeli popeláři, a bral jsem všechno, co jsem našel. Zeleninu, která ještě nebyla
moc shnilá. Odřezky masa a chrupavek. Všechny zbytky, který vyhodili bohatý lidi. Z toho jsme žili, ale když jsem toho nenašel dost nebo to bylo
moc zkažený, nedali mi nic k jídlu a zbili mě. Nakonec jsem utekl. Kdybych zůstal, určitě by mě utloukli k smrti.
A to je můj příběh. Líbil se ti? Ještě ti ho dopovím. Chtěl jsi vědět něco o Sebastianovi. Nikdo přesně neví, co je zač, Matteo, a my se
raději moc nevyptáváme. Některý lidi tvrdí, že byl profesorem na univerzitě, ale pak mu utekla žena a on začal pít. Jenže jiný zase tvrdí, že
dělal číšníka v luxusním hotelu a cizí jazyky se naučil tam. V každým případě jsem šel do Jedovatýho města, abych se zbavil tý paní a jejího bratra, tady jsem potkal Sebastiana a on mě vzal k sobě.
Není zlej. Ubližuje mi, jen když je opilej, ale další den se mi vždycky omluví. Všechny děti v tomhle domě pracujou pro něj. To on mě naučil
žonglovat před autama turistů. Někdy si dokážu vydělat až pět americkejch dolarů, ale čtyři mu musím odevzdat. Myjeme okna u aut. Prodáváme
maňásky. Někdy vybíráme jízdenky v autobusech, protože Sebastian zná všechny šoféry. A tak díky němu přežíváme.“ Pedro ztichl.
„Jednu věc jsi mi neřekl,“ ozval se Matt. „Věděl jsi, že se ta řeka rozvodní?“ „Jak bych to mohl vědět?“
„Neměl jsi nějaký tušení…, třeba den předtím?“
„Ne.“
„Když umřeli mí rodiče, věděl jsem, že se to stane. Viděl jsem to ve snu.“
„Mně se nikdy takovýhle sny nezdály. Pusť to z hlavy, Matteo. Nejsem jako ty. Nemám nadpřirozený schopnosti, jestli myslíš tohle. Nejsem
zvláštní…, jen se mi někdy zdají tyhle hloupý sny, ve kterých tě vidím. A ani z toho nemám velkou radost.“ „Půjdeš se mnou do Iky?“ zeptal se Matt.
Pedro se zamračil. „Nechce se mi. Ale Sebastian tvrdí, že u něho už zůstat nemůžu. Je to prej moc nebezpečný. A kromě toho…“ Trochu se
uvolnil a přestal se mračit. „Teď, když jsme se našli, bych tě asi stejně nedokázal opustit…, i kdybych chtěl. Takže – jo. Půjdu s tebou.“ „Díky,“ hlesl Matt.
To mu stačilo. Už nebyl sám.
Vstal a v tu chvíli jako by celý snový svět v polovině rozřízla obrovská bílá gilotina. Matta to nebolelo. Dokonce ho to ani nešokovalo. Ale
zničehonic moře a ostrov zmizely a on seděl na zemi v domě v Jedovatém městě a věděl, že se právě probudil.
Podíval se na Pedra, který stále tvrdě spal. Peruánský chlapec se nezměnil, ale Matt ho teď viděl jinýma očima. Věděl o něm všechno. Jako by se spolu přátelili celý život. Svým způsobem, pomyslel si Matt, to tak je.
Venku svítalo: na obloze se objevily první paprsky růžového světla, které oznamovaly začátek dalšího dne.

Půlnoc v Londýně.
Susan Ashwoodová seděla v prostorném obývacím pokoji podkrovního bytu vysoko nad Park Lane. Okna, která sahala od podlahy ke stropu, nabízela
panoramatický výhled na Hyde Park, temnou oblast, za níž v dálce blikala světla Knightsbridge. Seděla zády k nim. Někdy si dokázala představit
vzhled města na základě jeho zvuků, doteku větru na tváři, vůně nočního vzduchu. Věděla, že je krásné. Ale dneska večer se soustředila na ženu, která byla majitelkou zdejšího bytu a právě teď seděla naproti ní. „Díky, že jste si na mě udělala čas,“ řekla Susan Ashwoodová. „Nemusíte mi děkovat,“ odpověděla Nathalie Johnsonová.
Američanka seděla na pohovce, nohy měla složené pod sebou a v ruce držela sklenici bílého vína. Zrzavé vlasy měla stažené do ohonu a na sobě
jednoduché černé šaty. Když jí Susan Ashwoodová zavolala, právě se chystala do postele. V tomhle bytě bydlela, když byla v Londýně. V New Yorku měla podobný, s výhledem na řeku Hudson.
„Nevěděla jsem, na koho se obrátit.“
„Nemusíte se omlouvat, Susan. Mé dveře jsou pro vás vždycky otevřené.“
Nathalie Johnsonová byla členkou Nexu jedenáct let. Během té doby vybudovala obrovskou obchodní firmu, která prodávala levné počítače,
především do škol a klubů mládeže. Novináři jí říkali Bill Gates v sukních. Připadalo jí to sexistické a nepodstatné.
„Matthew Freeman se dosud neobjevil,“ spustila Susan Ashwoodová. „Naše zdroje nám potvrdily, že nedaleko letiště Jorga Cháveze došlo k
přestřelce. Richarda Colea unesli, ale Mattovi se podařilo utéct. Pokud víme, od té doby ho nikdo nespatřil.“
„Poslali jsme ho do Peru, protože jsme chtěli, aby se něco stalo,“ pronesla Američanka. „Zdá se, že se toho stalo víc, než jsme čekali.“ „Něco takového nemohl nikdo z nás předpokládat.“
„Co budeme dělat?“
„To je jeden z důvodů, proč jsem tady. Doufala jsem, že byste nám v tom mohla pomoct. Máte v Jižní Americe obchodní kontakty…“ „Jestli chcete, mohla bych si promluvit s Diegem Salamandou.“ „Říkala jste, že jste s ním obchodovala.“
„Nikdy jsem se s ním nesetkala, ale často jsme spolu mluvili po telefonu.“ Nathalie Johnsonová se odmlčela. „Ale podle mě bychom měli být
opatrní. Salamanda je náš podezřelý číslo jedna. S největší pravděpodobností je to právě on, kdo se pokouší bránu otevřít.“
„Fabian se snaží Matthewa najít,“ pokračovala Susan Ashwoodová. „Strašně se o něj bojí a vyčítá si, že ho na letišti nevyzvedl sám. Mluvil už
s policií, ale není si jistý, jestli jí může věřit. Napadlo ho podat inzerát do celostátních novin.“
„Jako ‚Neviděli jste tohoto chlapce?‘ “ Zdálo se dokonce, že Nathalii ten nápad pobavil. „Někdo musí přece vědět, kde je. Anglický kluk sám v Peru…“
„Samozřejmě za předpokladu, že dosud žije.“ Američanka odložila sklenici s vínem. „Já ty inzeráty zaplatím, jestli chcete,“ řekla. „Moje newyorská kancelář to zařídí.“
„Jde o něco jiného…“ Slepá žena se odmlčela a snažila se utřídit si myšlenky. Mračila se. „Přemýšlela jsem o tom, co se stalo,“ pokračovala.
„Nejdřív ta záležitost s Williamem Mortonem. O tom, kde se chce s Matthewem setkat, jsme věděli jen my, a řekl nám to pouhých čtyřiadvacet hodin
před schůzkou. Ale přesto se ho někomu podařilo do kostela svaté Meredith sledovat. Zabili ho a deník odnesli.
A pak jsou tu Matthew a Richard Cole. Letěli do Peru pod falešnými jmény, ale vypadá to, že o jejich příletu někdo věděl. Přepadli je. Fabianův řidič málem přišel o život. Richarda Colea unesli.“ „Co tím chcete naznačit?“
„Ze naši nepřátelé vědí, co děláme. Někdo je informuje o každém našem kroku.“ Nathalie Johnsonová ztuhla. „To je směšné.“
„Přišla jsem za vámi, protože vás znám dlouho a cítím, že vám můžu důvěřovat. Nikomu jinému jsem tohle neřekla. Ale domnívám se, že musíme být opatrné. Jestli je v Nexu zrádce, mohlo by nám hrozit nebezpečí.“ „Co podnikneme?“
„Nejdřív ze všeho musíme najít Matthewa Freemana. To je nejdůležitější. Druhá brána se má brzy otevřít a on je jediný, kdo tomu dokáže
zabránit. Na tom, co se stane s námi, nezáleží, slečno Johnsonová. Jestli toho chlapce nenajdeme, jsme ztraceni.“

Autobusové nádraží připomínalo bláznivý cirkus pod širým nebem, změť barev a rámusu s všudypřítomnými lidmi a zavazadly, s pokřikujícími
pouličními prodavači, se stařenami v šátcích, které seděly za hromádkami papají a banánů, s dětmi a psy, kteří se honili po rumišti – a se
starými autobusy, které brumlaly na stanovištích. Nikdo zatím nikam neodjížděl, nicméně to vypadalo, že všichni spěchají. Lidé si předávali
obrovské pytle a krabice, které pak nakládali na střechy autobusů, kde je svázali do vachrlatých hromad. Všude po zemi se jako konfety
povalovaly staré jízdenky a nové si cestující kupovali v budkách stěží větších než pimprlové divadélko. Na kraji autobusového nádraží vařila
indiánka v obrovském kotli cau cau – dršťkovou polévku s brambory –, a zatímco se všude vznášela vůně jídla smíšená s výfukovými plyny, několik cestujících sedělo na bobku a jedlo z plastových misek.
Tohle všechno Matt spatřil, když se Sebastianem a Pedrem dorazili na autobusové nádraží. Došli sem pěšky z Jedovatého města, které opustili
těsně po páté. Sebastian už měl jízdenky a oznámil jim, že pojede do Iky s nimi. Přestože si šel lehnout opilý, zdálo se, že se probudil v celkem střízlivém stavu. Svým způsobem vypadal dokonce vesele.
„Nevěřím, že bys mohl svýho kamaráda v Ice objevit,“ prohlásil. „Ale až složíš poklonu seňoru Salamandovi, můžete pokračovat do Ayacucha. Budu tam na vás čekat.“
Procházeli kolem řady krámků, a když se Matt podíval otevřenými dveřmi dovnitř, všiml si, že tam stojí chlapec a pozoruje ho. Byl asi v jeho
věku, měl na sobě tmavozelené tričko a džíny, které mu končily vysoko nad kotníky. Byl bez ponožek a na nohou měl sandály z černé gumy. Chlapec
měl černé vlasy, ofinu zastřiženou do rovna a snědou pleť. Byl příšerně špinavý a neupravený.
Pohnul se a chlapec také. Teprve v tu chvíli Mattovi došlo, že se dívá do velkého zrcadla. Ten chlapec byl jeho odraz.
Sebastian viděl, co se stalo. „Nepoznal ses,“ uchechtl se. „Doufejme, že tě nepoznají ani oni.“
Matt se podíval opačným směrem a vyschlo mu v ústech, protože spatřil dva policisty se samopaly. Mohli být na autobusovém nádraží z mnoha
důvodů, ale instinktivně vycítil, že ho hledají. Pedro se zeptal něco španělsky a Sebastian mu odpověděl. Od chvíle, kdy se druhý chlapec
probudil, Matt věděl, že i on si pamatuje jejich včerejší rozhovor ve snu. Možná z téhle situace nebyl nadšený, ale rozhodně Matta neopustí.
„Nezapomeň se hrbit,“ zašeptal Sebastian. „Jinak tě tvoje výška prozradí. A na – tohle si vezmi…“
Sebastian mu podal velký balík v bílé pytlovině. Matt netušil, co je uvnitř. Dokonce si ani nebyl jistý, jestli jde o zavazadlo, nebo jen o
jakousi rekvizitu, aby víc připomínal ostatní cestující, ale pochopil, o co Sebastianovi jde. Ohnutý, s balíkem na šíji a ramenou, vypadal jako
sluha, který nese zavazadlo svému pánovi. Břemeno zamaskovalo jeho skutečnou výšku, a protože Matt upíral oči na zem, nebylo mu vidět ani do tváře.
Trojice se pohybovala dopředu. Policisté pomalu postupovali davem, který se ochotně rozestupoval, aby mohli projít. Lidé před nimi uhýbali pohledem. „Tudy,“ sykl Sebastian.
Zavedl Matta k autobusu, který byl už napůl plný. Dvojice policistů si jich nevšimla. Když Matt došel ke dveřím, srdce se mu zastavilo. Ve
dveřích autobusu se objevil třetí policista. Matt do něj málem vrazil. Skloněný pod balíkem neviděl jeho obličej – jen kožené boty a hlaveň
pistole. Jenže pak policista něco řekl a Matt s dutým pocitem v žaludku pochopil, že se ho právě na něco zeptal. Mlčel. Policista otázku zopakoval.
A pak kdosi chytil balík a strhl mu ho ze zad. Mattovi na děsivý okamžik blesklo hlavou, že to udělal policista. Ale byl to Sebastian. Něco
na něj španělsky zakřičel, a než stačil Matt zareagovat, tvrdě ho udeřil do tváře. Pak mu vrazil ještě jeden políček a prudce ho strčil do
autobusu. Matt se rozplácl na podlaze. Za zády slyšel, jak si Sebastian povídá s policistou a směje se. V autobuse sedělo asi dvacet lidí a
všichni na něj zírali. Tváře mu hořely – bolestí a ponížením –, ale zvedl se a doklopýtal k volnému sedadlu.
Za chvilku se objevili v autobusu Pedro se Sebastianem. Sebastian se posadil vedle Matta, ale mlčel. Nastupovali další lidé, někteří s kozou
na provaze, jiní s košíky plnými živých kuřat. Brzy byla všechna místa obsazená a uličku zaplnili lidé sedící na zemi. Konečně dorazil řidič. Vyhoupl se na sedadlo a nastartoval. Celý autobus se začal otřásat a rachotit.
Řidič zařadil rychlost a autobus vyrazil přes nádraží. Když se Matt podíval z okna, viděl, že policisté odcházejí.
„To bylo o chlup,“ zavrčel Sebastian. Tichým hlasem pokračoval: „Musel jsem ti ublížit, protože ten policista začínal být podezřívavý. Řekl
jsem mu, že jsi můj synovec a že jsi retardovaný. Vysvětlil jsem mu, že máš poškozený mozek, a proto ses k němu choval tak neuctivě.“ „Hledali mě?“
„Jo. Právě mi to řekl. Za tvoje dopadení nabízejí obrovskou odměnu – mnoho stovek dolarů. Pořád tvrdí, že jsi spolčený s teroristy.“ „Ale proč? Vždyť jsou to policajti! Proč se tak chovají?“
„Protože je někdo podplatil. Proč asi? Ayacucho pro tebe zřejmě nebude to pravý. Dokud budeš v Peru, bude ti hrozit nebezpečí, a bez pasu nemáš šanci se odsud dostat.“
Autobus se kodrcal uličkou a pak odbočil na hlavní silnici. Když zatočili za roh, cestující se prudce naklonili na jednu stranu a zvířata se
rozkřičela. Řidič dupl na plyn a motor se rozeřval. Tak začala dlouhá cesta na jih.

SALANANDA

Ica bylo rušné městečko plné prachu a aut. Když Matt vystoupil z autobusu, měl dojem, že jsou všechny budovy bílo-žluté, takže celé místo
působilo nepřirozeným dojmem. Připomínalo mu filmové kulisy, možná ze starého westernu. Ale kolem něho se odehrával skutečný život. Byl v
hromadách sutin, v prádle, které pleskalo na šňůrách vysoko nad plochými střechami, v graffiti, která jako by pokrývala každou zeď. Ze všech
stran na ně útočily reklamy na Nike a Coca-Colu, plakáty se jmény politiků a jejich stran a sprejem nastříkané nápisy. A život byl i ve starých
mužích a ženách mžourajících do slunce na lavičkách, v chollo – taxících –, které zajížděly na hlavní náměstí a zase z něho vyjížděly, ve
směnárnících v zářivě zelených sakách, kteří pronásledovali turisty, kteří si to všechno natáčeli na videokamery, jež musely stát víc, než si dokázali místní lidé vydělat za celý rok.
Sebastian je doprovodil na hlavní náměstí. Koupil jim kebab s rýží, a zatímco jedli, posadil se s nimi na obrubník.
„Nemám tahle provinční města rád,“ prohlásil. „Lima je možná páchnoucí stoka…, ale člověk aspoň ví, kde je. Nikdy nedokážu odhadnout, co si
tihle vesničani myslí. Možná si nemyslí nic. Jsou to prostě indios.“ Označil rodilé indiány urážlivým termínem. „Mají v hlavě úplně prázdno.“ „Co teď uděláme?“ zeptal se Matt.
„Co uděláme? Povím ti, co udělám já, Matteo.“ Sebastian si zapálil další doutník. Matta napadlo, že ho jen málokdy viděl bez něho. „Budu
pokračovat v cestě do Ayacucha. Jestli to tu přežijete, přijďte na hlavní náměstí. Budou tam čekat lidi, kteří se o vás postarají. Odvedou vás za mnou.“
„Nepomůžete nám dostat se do haciendy?“
Sebastian se sarkasticky zasmál. „Už jsem ti pomohl dost, a kromě toho, život mě moc baví. Ukážu ti, kde to je. Potom to budeš muset zvládnout sám.“
Když se najedli, zamířili přes řeku na předměstí. Sebastian si cestou povídal s Pedrem. Vypadalo to, že mu uděluje rady. Domy postupně mizely a nakonec dorazili k prašné cestě odbočující z hlavní ulice.
„Hacienda leží pět mil odsud,“ oznámil jim. „Doufám, že tam svýho přítele najdeš, Matteo, ale jak už jsem ti říkal, silně o tom pochybuju. Možná se uvidíme v Ayacuchu. O tom taky pochybuju. Ale doufám v to.“ „Myslel jsem si, že mě nemáte rád,“ poznamenal Matt.
„Pedro tvrdí, že se v tobě možná mýlím, že nejsi stejný jako ostatní bohatý děti na Západě, který mají všechno a nikdy nemyslí na lidi, jako
jsme my.“ Pokrčil rameny. „V každým případě jsi nepřítelem policie, a to stačí, abys byl mým přítelem.“ Sáhl do kapsy a vytáhl z ní plátěný váček.
„Mám pro vás nějaký peníze. Je to sto soles. To je hodně…, asi dvacet liber ve vaší měně. A než mi poděkuješ, ty peníze patří Pedrovi. To on je ukradl – ne já. Snad vám pomůžou přežít.“
Pedro řekl něco španělsky. Sebastian k němu došel a dlouho s ním hovořil. Když domluvil, natáhl ruku a prohrábl mu vlasy. Najednou vypadal smutně.
„Kdysi jsem měl syna,“ řekl a potřásl hlavou. „Víte, jak mě najdete.“ Po těch slovech se otočil a odešel.
Matt se podíval na Pedra a chlapec přikývl. Stále spolu nemohli mluvit, ale zdálo se, že si rozumějí čím dál víc. Společně se vydali k haciendě.
Cesta, kterou jim Sebastian ukázal, vedla mezi poli. Na některých rostla kukuřice, červená řepa a chřest, na jiných se pásl dobytek a
přežvykoval drsnou, ostrou trávu. Podle Sebastianovy rady se drželi u kraje, připraveni zmizet z dohledu, kdyby se na cestě objevila nějaká
auta. Jednou se po ní kodrcal náklaďák s otevřenou korbou a oba chlapci se schovali pod nízké křoví a čekali, dokud v oblacích prachu nezmizel.
Bylo příšerné vedro. Pedro v Ice vylovil z popelnice dvě plastové láhve a napustil do nich vodu z kohoutku, ale Matt pochyboval, že jim to bude
stačit. Cítil, že mu voda z prasklé láhve prosakuje do kapsy, a byl v pokušení ji okamžitě všechnu vypít.
Jakmile nákladní auto zmizelo, zvedli se a mlčky se plahočili dál. Matt by si rád povídal – pořád spoustě věcí nerozuměl – a připadalo mu
šílené, že spolu dokážou komunikovat, jen když spí. Byli dva z Pětice. Napadlo ho, jakým jazykem asi mluví ostatní. Ti dva chlapci a dívka,
které viděl na pláži, měli bílou pleť a světlé vlasy, ale mohli to být Rusové, Skandinávci – nebo třeba Marťané. A co se stane, až se konečně všichni sejdou? Bude to konec dobrodružství, nebo začátek něčeho ještě horšího?
Tolik otázek, ale Matt mohl jen mlčky kráčet a vnímat, jak se mu slunce opírá do zad. Ještě pořád si nezvykl na to, že páchne, na podivný
účes a na tmavé, lepkavé barvivo na pokožce. Oblečení mu už nevadilo, ale připadal si v něm divně, jako v nějakém nepohodlném maškarním kostýmu.
A neustále zakopával o špatně padnoucí gumové sandály. A nejhorší ze všeho bylo, že se bál o Richarda. Musel připustit, že Sebastian má pravdu.
Šance, že by se novinář nacházel na právě téhle haciendě, byla pravděpodobně jedna k milionu. Ale neměl kam jinam jít, žádné jiné stopy, které by mohl sledovat. Někde začít musel, takže to mohlo být klidně tady.
Pedro se zastavil a napil se z láhve. Matt udělal totéž a blesklo mu hlavou, jestli mu nebude z peruánské vody z kohoutku špatně. Pedro na ni
byl bezpochyby zvyklý. Pil ji celý svůj život. Voda byla teplá a měla kovovou pachuť, ale Mattovi to bylo jedno. Musel se ovládnout, aby nevypil celou láhev najednou.
Potom se mu myšlenky zatoulaly. Pedrovi možná pět mil moc nepřipadalo, ale pro něj to bylo nesmírně daleko, zejména v tom horku a sandálech,
které jako by se mu snažily každých pár kroků podrazit nohy. Po cestě jelo auto, tentokrát z opačného směru, a oba se opět vrhli do úkrytu.
Budou v haciendě strážní? O tom Sebastian nemluvil, ale Matta napadlo, že někdo tak bohatý a mocný jako Salamanda má určitě ochranku.
Slunce se chýlilo k západu a zvedl se studený vítr. Když se vynořili ze zatáčky, Matta začínaly bolet nohy a voda mu už skoro došla. Pedro
zvedl varovně ruku. Okamžitě skočili do křoví a přikrčili se. Přímo před nimi stál dům…, ne pouhý dům, ale celý areál se stodolami, skladišti,
stájemi a dokonce, což bylo neuvěřitelné, s kostelem z bílého kamene a se zvonicí. O moc víc tam toho nebylo. Jen dva kamenné sloupy a brána z
tepaného železa. Brána byla otevřená, ale Matt nějak neměl dojem, že by je zvala dovnitř.
Opatrně se připlížil blíž a nakoukl za roh, jestli někoho neuvidí. Všechny budovy se rozkládaly kolem nádvoří plného květin, v jehož středu
stála nádherně zdobená fontána. Vedle ní se tyčil obrovský akát. Strom měl čtyři oddělené kmeny a větve, které vytvářely přirozený stín. Před
jednou stodolou parkoval traktor. Z budovy vyšel muž v bílém a vezl trakař. Kromě uklidňujícího šumění vody ve fontáně panovalo všude ticho. „Matteo…,“ Pedro poklepal Mattovi na paži a ukázal.
Matt se zadíval do dálky a na kraji areálu spatřil strážní věž. Současně se objevil muž s puškou přes rameno. Zastavil se, zapálil si
cigaretu a pokračoval v chůzi. Takže měl Matt pravdu. Přestože hacienda stála na opuštěném místě, Salamanda neponechal nic náhodě. Areál byl střežený a Matt věděl, že spousta dalších strážných bude i uvnitř. „Qué hacemos ahora?“ zeptal se Pedro.
„Počkáme.“ Význam Pedrovy otázky byl jasný. Chtěl vědět, co budou dělat. Matt zvedl hlavu. Slunce už zapadalo za palmy, které se tyčily za
domem. Setmí se asi za hodinu, ale stíny se už začaly protahovat. To se jim hodí. Dva snědí chlapci v tmavém oblečení ve tmě. Nebude tak těžké proklouznout dovnitř.
Vypadalo to, že samotný dům nikdo nehlídá. Na verandu, která se táhla po celé jeho délce, vedly tři široké dřevěné schody. Na nádvoří nikdo
nebyl, ani na strážní věži se nic nehýbalo. Bezpečnostní kamery? Matt žádné neviděl a kromě toho, vždycky existovala naděje, že v šeru nebudou
fungovat. Bude to prostě muset risknout. Představa, že by tu Richard mohl být, možná jen pár metrů odsud, ho poháněla dopředu. Dloubl do Pedra, v předklonu proběhl bránou a přes roh nádvoří k domu.
Nikdo je neviděl. Nikdo nevykřikl. Matt se udýchaně zastavil a opřel se zády o zeď přímo pod verandou. Pedro stál vedle něho. Tvářil se
nešťastně. Zavrtěl hlavou, jako by říkal: „To je šílenej nápad a já se ho nechci účastnit.“ Ale zatím Matta vždycky podpořil, a ten mu byl vděčný, že právě teď není sám.
Kde by mohl Richard být a jak ho v domě plném strážných najdou? V areálu nebylo žádné na první pohled patrné vězení, žádná zamřížovaná okna.
Snad v suterénu nebo ve sklepě? To bude nejpravděpodobnější. Ale nejdřív se tam musejí dostat.
Naštěstí se zdálo, že to nebude těžké. Teď, když byl Matt blíž, viděl, že veranda vede kolem celého domu. Na jedné její straně bylo zábradlí,
které oddělovalo dům od zahrady a nádvoří. Dům měl vysoká, elegantní okna, pravidelně rozmístěná v asi pětimetrových rozestupech od sebe. Okna
sahala až téměř k podlaze a všechna byla otevřená. Matt se podíval na Pedra, a nabídl mu tak poslední možnost k návratu. Pedro přikývl, jako by říkal: „Jdu s tebou.“
Matt zvedl paže a za zábradlí se vytáhl na verandu. Teď už byl skoro v domě. Nad hlavou měl střechu s těžkými červenými taškami. Počkal, až se k němu Pedro vyhoupne, a pak se tiše vydal podél zdi.
Téměř vzápětí uslyšel hlasy. V jedné místnosti probíhala porada a v tiché noci se hovor hlasitě rozléhal. Matt mávl rukou a pokračovali s
Pedrem v cestě po verandě kolem několika pohovek a terakotových květináčů. Dorazili k otevřenému francouzskému oknu. V místnosti mluvil nějaký muž. Matt opatrně, centimetr po centimetru, nakoukl za roh a podíval se dovnitř.
Spatřil jídelnu s obrovským dřevěným stolem, který vypadal jako vyrobený z jediného kmene. Podlaha byla také z naleštěného dřeva a stěny
obložené dřevěnými deskami. Ze stropu visel kovový lustr – musel vážit tunu –, který neosvětloval místnost elektrickými žárovkami, ale asi stovkou svíček, z nichž každá měla vlastní držák.
U stolu seděli tři muži a jedna žena. Jednoho z mužů Matt okamžitě poznal a strnul. Měl pocit, že omdlí. Byl to Rodriguez, policejní kapitán,
který ho zbil v hotelu v Miraflores. Byl v uniformě. Druzí dva muži na sobě měli obleky a žena jednoduché černé šaty. Všichni pozorně poslouchali, protože dostávali instrukce.
Muž, který hovořil, seděl ve vysoké proutěné židli zády k oknu. Matt z něho viděl pouze jednu paži a ruku s dlouhými prsty, která ležela na
opěrce. Vypadalo to, že má na sobě plátěný oblek. Mluvil rychle, dobrou angličtinou, a jen tu a tam klopýtl o obtížné slovo. Matt tichounce
hvízdl na Pedra a kývl hlavou k místnosti. Proč mluví anglicky? Třeba to zjistí, když bude déle poslouchat.
„Je mi jedno, co je možné a co ne,“ říkal muž. „Dám vám pokyny a vy je splníte. Stříbrná labuť musí být… en la posición… na místě ode dneška
za pět dní. Přesně o půlnoci. Jste za to zodpovědná. Je to jasné, slečno Kleinová?“
Žena přikývla. „Všechno bude připravené,“ slíbila. Její angličtina byla horší než jeho a se silným přízvukem. „Ale budu brzy potřebovat…“ Chvíli jí trvalo, než našla správný výraz. „Musím mít souřadnice,“ řekla.
Teď Matt pochopil. Ta žena byla Němka a nemluvila španělsky. Hovořící muž byl Španěl a nemluvil německy. Proto se spolu domlouvali anglicky.
„Sdělím vám je, jakmile je obdržím,“ pokračoval muž. „Mí lidé jsou v poušti Nazca, ale zatím se jim nepodařilo desku najít.“ „V deníku nebylo uvedeno přesné místo?“
„Zjistil jsem z něho přibližnou polohu a je možné, že už víme dost na to, abychom umístili labuť přesně tam, kde má být. Ale nerad ponechávám
něco náhodě. Musíme být opatrní, nicméně pátrání pokračuje. Prostě tak dlouho, dokud nebudete mít všechno přichystané.“ ‚Jistě, Herr Salamando. Všechno bude, jak požadujete…
Tím porada skončila. Matt poslouchal s hlavou přitisknutou ke zdi těsně vedle francouzského okna. Pedro se krčil kousek za ním. Proto to byl
on, kdo uslyšel kroky, a došlo mu, že se k nim blíží minimálně dva strážní. Zatím byli mimo dohled, na boční straně domu, ale za několik vteřin vyjdou zpoza rohu a objeví je.
Mohli udělat jen jedinou věc. Pedro do Matta šťouchl a oba prolétli kolem otevřených oken jídelny. Matt doufal, že je v přibývajícím šeru
nikdo neuvidí – a pokud ano, že si nikdo z lidí v místnosti neuvědomí, že tam nemají co dělat. Když běžel kolem jídelny, slyšel, že slova se
ujala žena, a litoval, že nemůže zůstat déle a zjistit víc. Ale utekli právě včas. O vteřinu později se objevili strážní, kteří na sobě měli volnou vojenskou kombinézu a na rameni jim visela puška. Veranda byla prázdná.
Matt s Pedrem se zastavili až za domem, kde se nacházelo vnitřní nádvoří se starobylými lavičkami, pravidelně rozmístěnými kolem studny a
temně zeleného pepřovníku uprostřed. Spatřili další dvě křídla domu, každé po jedné straně budovy. Matt si všiml, že tady jsou některá okna ve
vyšším patře opatřená mřížemi. Třeba právě tohle jsou cely, které si představoval. Nesedí teď Richard Cole v některé z nich?
Matt hledal cestu, po které by se dostal nahoru – a jednu uviděl, na opačné straně nádvoří. Otevřené schodiště se sloupořadím a dřevěným
zábradlím, které vedlo na galerii. Ale než se stačil pohnout, objevil se třetí strážný. Vyšel ze dveří v prvním poschodí a vypadalo to, že se
chystá sejít dolů. Matt v duchu zaklel. Opravdu si myslel, že sem jen tak přijde, najde Richarda a pohodlně s ním odejde? Copak nebylo jasné, že
jeden z nejbohatších a nejmocnějších lidí v Peru bude mít důkladnou ochranu? Sebastian měl pravdu. Tohle je hloupost. Horší než to, je to
sebevražda. Jeho i Pedra chytí. Předají je kapitánu Rodriguezovi. A ani jednoho z nich už nikdy nikdo neuvidí – v Ayacuchu ani jinde.
Pedro si evidentně myslel totéž. Jít sem byla pitomost. Podíval se na Matta a ten přikývl. Vyplíží se z domu a počkají. Porozhlédnou se tu později, v noci, kdy to snad nebude tak nebezpečné.
Společně se plížili podél nádvoří a celou cestu se snažili držet ve tmě. V místnostech se svítilo a chlapci viděli, jak v otevřených oknech
tančí můry, ale venkovní lampy byly naštěstí dosud zhasnuté. Spatřili okno vedoucí do pracovny, které si všimli už na přední verandě. Mohli by vklouznout dovnitř a vyjít na opačné straně.
Opatrně vstoupili do pracovny.
Matt se rozhlédl. Odsud zřejmě Diego Salamanda řídí svou firmu. Místnost působila okázale, stěny pokrývaly luxusní tapety a na podlaze ležely
drahé koberce. Matta náhle něco napadlo. Jestli je tohle Salamandova pracovna, možná tu má schovaný deník svatého Josefa z Córdoby. Od chvíle,
kdy Richard zmizel, si na deník nevzpomněl. Soustředil se jen na to, aby svého přítele našel. Ale co kdyby objevil deník? Kdyby ho získal, třeba
by ho mohl použít při vyjednávání. Deník za Richarda. Nexus by tím nebyl nadšený – ale na tom Mattovi nezáleželo. Salamanda a Staří dokážou všechno, co chtějí. Jediné, po čem toužil on, bylo vypadnout z Peru. Pedro už byl v polovině místnosti.
„Počkej!“ zašeptal Matt.
Pedro se zastavil a s úžasem sledoval, že Matt začal prohledávat stůl. Byl to ošklivý kus nábytku, větší a těžší, než pracovní stoly obvykle
bývají, s čtvercem kůže zapuštěným v desce a zlatými kruhy na zásuvkách. Matt jednu zkusil. Nebyla zamčená, ale při otevírání skřípala tak hlasitě, že to bylo určitě slyšet po celém domě.
„Qué estás haciendo?“ sykl Pedro. Co to děláš?
„Deník…,“ odpověděl Matt a Pedro mu kupodivu rozuměl.
Pedro došel na opačnou stranu místnosti, kde nad moderní kopírkou viselo několik polic. Na některých stály knížky, ale než si je stačil prohlédnout, všiml si listu papíru, který ležel na kopírce.
„Matteo,“ zavolal tiše.
Matt nechal stůl stolem – většina zásuvek byla prázdná a ty ostatní neobsahovaly nic zajímavého. Přistoupil ke kopírce a zvedl papír.
Pokrývalo ho písmo napsané zřejmě starodávným perem nebo dokonce husím brkem. Nemohl list pocházet z deníku? Matt tiše zaklel. Text byl ve
španělštině. Nerozuměl mu. A Pedro neuměl číst, takže ho nedokážou přeložit. Jaké další zklamání ho při tomhle vloupání ještě čeká? Složil papír a zasunul si ho do kapsy. Možná to dokáže rozluštit později. U dveří se něco pohnulo.
Pedro si toho všiml první. Strnul na místě a nevěřícně vytřeštil oči. Matt zahlédl jeho výraz, otočil se a také ztuhl. Projel jím záchvěv, silný jako elektrický šok. Cítil, jak se šíří pažemi a nahoru k šíji.
Muže, který stál ve dveřích, dobře neviděl. Ale rozeznal ve tmě jeho siluetu a okamžitě mu došlo, že má nesmírně velkou, gigantickou hlavu,
dvakrát delší, než by měla být. Muž se opíral o zárubeň a Matt pochopil proč. Potřeboval oporu, aby se udržel ve vzpřímené pozici. Jeho krk byl prostě moc slabý na to, aby hlavu unesl.
„Myslel jsem si, že jsi to ty,“ řekl muž. Stále mluvil anglicky. Hlas měl přiškrcený, jako by ho někdo rdousil. „Slyšel jsem tě na verandě,
když jsi proběhl kolem. Ale nejen to. Věděl jsem, že jsi tady. Celý večer jsem cítil tvou přítomnost, stejně jako ji cítím teď. Jeden z Pětice. Dva z Pětice! Tady, v mé haciendě! Čemu vděčím za vaši návštěvu? Co chcete?“
Nemělo smysl popírat, kdo je. Muž Mattovo přestrojení prokoukl. Zdálo se, že o něm všechno ví. „Kde je Richard?“ zeptal se Matt.
„Tvůj přítel, ten novinář?“ Matt viděl, že se mu zvlnily rty do něčeho, co připomínalo úsměv. Ale tahle tvář se nikdy normálně neusmívala.
„Jak jsi došel k závěru, že ho mám já? Proč by měl být tady?“ Zdálo se, že to Salamandu doopravdy překvapilo. „Jak jsi mě vůbec našel?“ Matt neodpověděl. Nemělo to smysl.
Salamanda se obrátil k Pedrovi. „Cómo te llamas?“ naléhal.
Pedro si odplivl. Ať už se Salamanda zeptal na cokoli, tohle byla jeho odpověď.
„Vidím, že si s vámi užiju legraci,“ zamumlal Salamanda. „Je to snad až příliš skvělé, aby to mohla být pravda. Požehnání, dalo by se říct –
a perfektně načasované. Za týden bude po všem. Brána se otevře a ne jeden, ale dva Strážci brány budou mí. Nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné.“
Salamanda vstoupil do světla a Matt spatřil jeho bezbarvé oči, dětská ústa, flekatou, děsivě napjatou pokožku. To mu stačilo. „Utíkej!“ vykřikl.
Pedrovi to nemusel opakovat dvakrát. Oba se otočili a rozběhli se směrem od dveří, ven francouzským oknem a zpátky na vnější nádvoří. Neměli
plán. Jen se chtěli dostat pryč – z tohohle domu a daleko od zrůdy, která v něm žila. Ale právě když seskočili z verandy a řítili se k hlavní
bráně, rozezněly se zvony a údery kovu na kov se hlasitě rozléhaly nocí. Rozzářily se reflektory, kterých si předtím nevšimli, proměnily noc v
den a oslepily je svým ostrým světlem. Současně se vynořili strážní, bylo jich asi šest, a rozběhli se k nim. Dva z nich vedli vlčáky, kteří se
vzpínali na silných řetězech a chňapali čelistmi do vzduchu. Vedle domu se objevil kapitán Rodriguez a vztekle, nevěřícně vše sledoval. Zvláštní
bylo, že nikdo jako by nespěchal. Odhalili dva narušitele. Vyhlásili poplach. Ale strážní se k nim blížili téměř vycházkovým krokem a záměrně si dávali na čas.
Matt pochopil proč. S rostoucím pocitem beznaděje si uvědomil, že jsou v pasti. I když se jim podaří z areálu uniknout, do města je odsud pět
mil a nikde v dohledu další budova nebo místo, kde se lze schovat. Můžou utíkat, jak chtějí; jednoduše je uloví jako krysy. Matt namáhavě polkl
a ucítil na jazyku trpkou pachuť porážky. Sebastian ho varoval, aby sem nechodil, ale on neposlechl a teď jsou s Pedrem ztraceni.
Začal zvedat ruce na znamení kapitulace – ale pak se všechno změnilo. Nejdřív to poznal na výrazech strážných a vzápětí to sám uslyšel. Ozval
se řev motoru, a když se otočil, bránou projelo auto a řítilo se na nádvoří. Matt si nejdřív myslel, že patří Salamandovi a že jim jeho další
lidé odřízli únikovou cestu. Ale současně věděl, že se něco zvrtlo. Strážní znehybněli. Rodriguez vytáhl pistoli a vykřikoval rozkazy. Auto zastavilo.
„Nastupte si!“ houkl hlas oknem, nejdřív anglicky, potom španělsky. „Suba al coche!“
Prásklo několik výstřelů a najednou jako by byl Matt opět v Limě a jel z letiště. Nikdy po něm nikdo nestřílel. Teď k tomu došlo dvakrát
během jediného týdne. Ze strážní věže padly dvě rány. První kulka se odrazila od země a zvedla oblak prachu. Druhá provrtala kapotu automobilu.
Díky tomu pochopil Matt všechno, co potřeboval. Ať seděl v autě kdokoli, byl na jeho straně.
Matt se rozběhl. Ozvaly se další výstřely. Vypadalo to, že strážní střílejí spíš na auto než na něho a Pedra. Řídili se Salamandovými pokyny?
Vypadalo to, že chtějí, aby se jim nic nestalo. Pak si Matt všiml, že psovodi pustili vlčáky ze řetězu. Psi se vrhli dopředu, oči se jim
rozzuřeně blýskaly a v otevřených tlamách se jim leskly bílé špičaté tesáky. Kulky je zatím nezasáhly, ale jestli se co nejdřív nedostanou k autu, šelmy je roztrhají na kusy.
„Dělejte!“ vykřikl řidič.
Pedro k autu doběhl jako první. Otevřel zadní dveře a vklouzl na sedadlo. Matt se přiřítil ke dveřím pro spolujezdce. A přestože kolem něho
stále hvízdaly kulky, přestože se k němu v oslňujícím elektrickém světle hnali vlčáci – ztuhl. Toho řidiče znal.
Poněkud ženské rysy. Dlouhé řasy. Jemná tvář s vystouplými lícními kostmi, kterou pokrývalo strniště. Srpkovitá jizva vedle oka. Byl to jeden z mužů, kteří unesli Richarda.
„Nastup si do auta, nebo je po tobě!“ vykřikl muž.
Do kapoty narazily další dvě kulky. Třetí roztříštila jedno zrcátko. Další pobídku Matt nepotřeboval. Vrhl se dovnitř a v tu chvíli muž
zařadil zpátečku a rozjel se k bráně. Matt byl napůl uvnitř a napůl venku a dveře byly stále otevřené. Vzadu seděl překvapivě klidný Pedro. Auto
dál couvalo. Matt viděl, že jeden strážný zvedl pistoli. Ozvala se příšerná rána a strážný zmizel. „Dveře…!“ houkl muž.
Matt uslyšel děsivé zavrčení a otočil se právě v okamžiku, kdy po něm skočil jeden z vlčáků. Předními tlapami mu přistál na noze a scvakl
čelisti pár centimetrů od jeho stehna. Matt s vyděšeným výkřikem zvedl druhou nohu a kopl ho. Zasáhl psa do hlavy. Vlčák zavyl a upadl na záda.
Matt bleskurychle vytáhl nohy do auta a zabouchl dveře. Řidič už zařadil jedničku a auto se prudce rozjelo dopředu.
Ale ještě to neskončilo. Všichni zbývající strážní vypálili současně, jako by se báli, že jim ujedou, a Matt vykřikl, protože se mu nad
hlavou roztříštilo sklo. Řidič na vedlejším sedadle sebou škubl a Mattovi vystříklo na obličej něco vlhkého. Hřbetem ruky si otřel tvář a podíval se dolů. Prsty měl pokryté krví.
Nepostřehli jeho, ale řidiče. Opakovala se situace v Limě, tentokrát se však role obrátily. Muž s jizvou nestřílel na ně, ale pomáhal jim. A
byl raněn. Zasáhly ho dvě kulky: jedna do ramene, druhá do šíje. Na sedadle a přístrojové desce byla krev. Na košili se mu rychle zvětšovala
tmavá skvrna. Ale stále svíral volant a tiskl nohu na plyn. Auto objelo nádvoří a zamířilo do tmy. Řidič se natáhl dopředu, aby rozsvítil reflektory. Vůz na prašné cestě zběsile nadskakoval.
„Budou nás sledovat!“ vykřikl Matt. Čekal, že uvidí Salamandovy muže, jak se za nimi řítí v autech nebo náklaďácích.
„Myslím že ne.“ Muž se snažil zamaskovat, že má bolesti, ale Matt věděl, že je vážně raněný. Celou horní část hrudníku měl od krve. Brzy bude
mít rudou celou košili. Zamumlal pár slov španělsky. Pedro se sklonil. Když se opět napřímil, držel v ruce několik drátů a pojistek. Matt se
usmál. Ten muž se nějak dostal do haciendy před nimi a vyřadil z provozu všechna vozidla, která tam byla. „Kdo jste?“ chtěl vědět Matt.
„Jmenuju se Micos.“
„Jak jste nás našel? Kde je Richard?“ Matt mu chtěl položit ještě tolik otázek. „Teď ne. Později.“
Matt zmlkl. Pochopil. Micos neměl sílu řídit a mluvit současně.
Mattovi připadalo jako věčnost, než dorazili na konec prašné cesty. Kolem byla absolutní tma a reflektory osvětlovaly jen pár metrů před
nimi. Matt poznal, že jsou na hlavní silnici, až v okamžiku, kdy auto přestalo nadskakovat, protože kola najela na asfaltový povrch. O pár vteřin později odbočil Micos na krajnici a zastavil.
„Poslyš,“ hlesl a Matt si s hrůzou všiml, že je raněný mnohem vážněji, než si myslel, že mu zbývá posledních pár minut života. „Musíte jet do
Cuzka.“ Micos se rozkašlal a namáhavě polkl. Na spodním rtu se mu objevila krev. „V pátek… chrám Coricancha. V Cuzku. Při západu slunce.“ Zhluboka se nadechl, jako by chtěl ještě něco říct.
„Vyřiď prosím Atokovi…,“ začal. Ale to bylo všechno. Po těch slovech znehybněl a upíral oči někam do dálky. Mattovi došlo, že právě zemřel. Pedro začal fňukat.
„Tady zůstat nemůžeme,“ prohlásil Matt. Bylo mu jedno, jestli mu Pedro rozumí, nebo ne. „Salamanda za náma nakonec vyrazí. Musíme odsud zmizet.“
Chlapci vystoupili. Auto stálo na kraji silnice u svahu, který končil v roští. Matt vypnul reflektory a uvolnil ruční brzdu. Posunkem Pedrovi
naznačil, co má v úmyslu, a společně se opřeli do auta. Vůz se skutálel ze silnice a zmizel z dohledu.
Pokud je budou strážní z haciendy pronásledovat, budou si myslet, že jsou už dávno pryč. Nedozvědí se, že pokračují v cestě po svých.
Vyšel měsíc a jasně jim zářil nad hlavou. Město Ica nemohlo být dál než půl míle odtud. „Jdeme?“ zeptal se Matt.
„Jo.“ Pedro mu rozuměl. A odpověděl anglicky.
Společně se vydali po silnici.

POSVÁTNÉ MĚSTO

Opět stáli na hlavním náměstí Iky a tentokrát byli ještě nervóznější než předtím. Bylo půl šesté ráno, ale kolem se pohybovaly davy lidí.
Mattovi připadalo, že život v Peru začíná velice časně. Přesto všude bylo ticho. Turisté ještě nedorazili. Směnárníci dosud spali. Pokud po nich bude někdo pátrat, snadno je najde.
Matt byl ale přesvědčený, že tady je Salamanda hledat nebude. Usoudí, že jedou po Panamerické dálnici – jediné silnici, která protíná celou
zemi –, a jsou pravděpodobně stovky mil odsud. Ale Matt nechtěl riskovat. Zatímco Pedro kupoval jízdenky na autobus, on čekal opodál. Schoulil
se na obrubníku, objal si kolena pažemi a předstíral, že spí. Vlastně to ani předstírat nemusel. Byl k smrti unavený. Netušil, jak dlouho ještě dokáže fungovat.
Pedro se vrátil s jízdenkami a posadil se vedle něho.
„Cuzco,“ řekl Matt.
„Cuzco,“ přisvědčil Pedro a ukázal mu dva kousky papíru.
Matt si nebyl jistý, jestli je skutečně koupil. Věděl, že Pedro by raději pokračoval na jih do Ayacucha – kde na ně čekají Sebastian s
přáteli. Když si jízdenky bral, zkoumavě se na kamaráda zadíval. Pedro se netvářil nijak nadšeně, ale byl evidentně rozhodnutý. Zůstane s Mattem.
U stánku si koupili rohlíky a kávu a pak se na poslední chvíli vplížili do autobusu. V tu dobu už byla skoro všechna sedadla obsazená, takže
si museli sednout každý jinam. Ne že by na tom záleželo, pomyslel si Matt. Stejně spolu můžou mluvit, jenom když oba spí. Cuzco.
Nic mu to neříkalo. Název, který vyslovil umírající muž. Byla to vesnice? Město? Mohlo být kdekoli v Peru. Usoudil, že leží daleko odsud,
protože jízdenky stály téměř polovinu peněz, které měli. Když se rozjeli a kodrcali se poloprázdnými ulicemi, Matt se podíval přes uličku, kde
seděl u okna Pedro, vmáčknutý vedle tlustého, potícího se muže. Na co myslí? Od chvíle, kdy se s Mattem setkal, se jeho život změnil v chaos.
Navzdory všemu si o něj Matt začínal dělat starosti. Od smrti muže jménem Micos Pedro téměř nepromluvil a neprojevil jedinou emoci. Byl na násilí a smrt samozřejmě zvyklý. Ale určitě je nečekal v takové míře.
Panamerická dálnice byla dlouhá a naprosto rovná a v krajině působila, jako by ji tam vyřízl nůž. První dvě hodiny se nebylo na co dívat.
Silnici lemovaly odpadky – staré pneumatiky, kusy igelitových plachet, rozmotané kotouče drátů a hromady sutin –, které jako by se je rozhodly
provázet po celou cestu. Matt ještě nikdy na takovém místě nebyl. Znal skládky z Anglie. Některé části Ipswiche byly zchátralé a skličující. Ale tahle země byla nepředstavitelně chudá. Chudoba se tu rozšířila jako mor.
Vyšlo slunce a zničehonic se udělalo horko. Matt se rozhlédl po ostatních pasažérech: směsici obyvatel města, venkovanů, indiánů a – opět –
zvířat. Žena, která seděla vedle něho, měla kolem krku jasně červený šátek a na hlavě měkký klobouk. Její pokožka vypadala jako vydělaná kůže.
Mohlo jí být sto let. Zvědavě si ho prohlížela a Matta napadlo, jestli prokoukla obarvenou pleť, oblečení a účes a poznala v něm anglického chlapce. Odvrátil se od ní, protože se bál, že se s ním bude chtít bavit.
Uplynula další hodina. Potom ještě několik. Matt nedokázal odhadnout, jak dlouho jedou. Umíral žízní. Měl pocit, že má ústa plná prachu a výfukových plynů. Zavřel oči a téměř okamžitě usnul. Opět se ocitl na pobřeží.
„Měli jsme jet do Ayacucha,“ postěžoval si Pedro. „Já vím. Omlouvám se. Proč ses teda rozhodl jet se mnou?“
„Kvůli tomu chlápkovi, co umřel. Kvůli Micosovi. Umřel, protože nám chtěl pomoct. A nakonec, když mu zbejvaly poslední vteřiny života, nám
řekl, ať jedeme do Cuzka. Natolik to pro něj bylo důležitý. Kdybysme ho neposlechli, jeho duch by nás nikdy nenechal na pokoji.“ „Víš něco o Cuzku?“ zeptal se Matt.
„Moc ne. Sebastian tam kdysi byl a nelíbilo se mu tam. Leží daleko odsud…, vysoko v horách. Sebastian mi říkal, že se tam špatně dejchá,
protože je tam málo vzduchu. Jezdí tam spousta turistů.“ Pedro se na okamžik zamyslel. „Je to kousek od Machu Picchu, kde žili Inkové.“ „A co ten chrám Coricancha?“
„Nikdy jsem o něm neslyšel.“
Minutu seděli mlčky. Ale v tomhle zvláštním světě mohla minuta trvat hodinu nebo dokonce celý den.
„Kdo myslíš, že to byl?“ zeptal se Pedro. „Řekl nám, že se jmenuje Micos, a to bylo všechno. A co ten chlápek s velkou hlavou? To byl Salamanda?“
„Jo.“ Matt pokrčil rameny.
„Ještě nikdy jsem nikoho takovýho neviděl. Chci říct, že v Limě žijou lidi bez nohou a bez rukou a tak. Potkáváš je na každým kroku. Ale
tohle byla zrůda. Opravdická zrůda. A byl zlej. Měl jsem pocit, že to z něho vyzařuje. Zvedal se mi z něho žaludek.“ „Jo. Měl jsem stejnej pocit.“
Matt se zadíval na člun s hlavou divoké kočky na přídi. Blesklo mu hlavou, že brzy budou muset ze snového ostrova odjet. Bylo třeba prozkoumat celý snový svět.
„Hele, Pedro,“ řekl. „Přemejšlel jsem o tom, co se děje. Všechno se seběhlo tak rychle – letiště, setkání s tebou a to, co následovalo –, že
jsem si to nestačil ujasnit. Ale teď ano. A možná jsem se choval hloupě. Možná jsem všechno pokazil.“ Odmlčel se.
„Začněme u Salamandy. Je to náš nepřítel. To on chce otevřít bránu. Určitě si někoho najal, aby zabil Williama Mortona a sebral mu deník. Ale
Richarda neunesl Salamanda. Víceméně mi to sám potvrdil. Dokonce ani nevěděl, že Richard zmizel.“ „Tak kdo…?“
„O tom právě přemejšlím. Přiletíme s Richardem do Limy a čeká na nás řidič, kterej tvrdí, že pracuje pro Fabiana. Řekne nám, že se jmenuje
Alberto, ale mohl to bejt kdokoli. Míří do hotelu, kde na nás čeká kapitán Rodriguez s policií. Jedeme do pasti.
Ale cestou narazíme na další partičku. Střílejí na řidiče a snaží se nás dostat. Unesou Richarda, ale mně se podaří utýct.“
„Snažili se tě zastavit! Nechtěli, abys jel do hotelu, protože věděli, že je tam policie!“
Matt přikývl. „Přesně tak. Micos byl jedním z nich. Na tý haciendě jsem ho poznal. Byl tam, s nima, v Limě. A minulou noc nás musel sledovat k Salamandovi. Nebo tam na mě celou dobu čekal, až se objevím.“ „Možná ti mohl říct, kde je tvůj kamarád.“
„Škoda, že nám toho nestihl prozradit víc. Kdo je. Pro koho pracuje.“ „Nevěděl, že umře.“ Pedro se na okamžik zamyslel. „Ten chrám…“
„Coricancha. Jestli ho najdeme, možná najdeme i Richarda.“ Matt zvedl oblázek a hodil ho do moře. Když dopadl na hladinu, nic se neozvalo. „Za jak dlouho se dostaneme do Cuzka?“
„Když jsem kupoval jízdenky, tak říkali, že za dvacet hodin.“ „No, když budeme většinu cesty spát, můžeme si aspoň povídat.“
„Jo.“ Pedro se zamračil. „A co tohle místo, Matteo? Kde jsme teď? Jak to, že si rozumíme… a všechno si po probuzení pamatujeme?“
„Nevím,“ odpověděl Matt. „Když jsem se s tebou tady na ostrově potkal, doufal jsem, že mi to dokážeš vysvětlit ty.“
„Nedokážu. Nechápu to. Jsem to prostě já. Žongluju s míčkama a okrádám turisty. Je to všechno záhada a to, jak jsem se zapletl s tebou, je největší záhada ze všech.“
„Tak jdeme.“ Matt vstal. „Myslím, že bysme měli z ostrova odjet. Máme přece člun.“ „Kam?“
„Je nás pět, Pedro. O tom to všechno je. Musíme najít ostatní tři.“
Došli k člunu a dotáhli ho do moře. Matt nastoupil a Pedro člun odstrčil od břehu. Najednou jim připadalo, že je pevnina strašně daleko. Matt zvedl hlavu. Obloha, stále temná, byla prázdná. Obrovská labuť se nevrátila. Labuť. Salamanda o ní v jídelně mluvil.
Stříbrná labuť musí být na místě ode dneška za pět dní…
To Salamanda řekl, ale co tím myslel? Copak dokázal vstoupit do jejich snového světa? Copak tu labuť nějakým způsobem ovládal?
Matt se zachvěl. Pedro naskočil dovnitř a z kotníků a chodidel mu kapala voda. Vypadalo to, jako by byl člun živý. Téměř okamžitě vyplul od ostrova a rostoucí rychlostí s nimi zamířil na moře.

Matt sebou trhl a probudil se.
Autobus zastavil na křižovatce s několika polorozpadlými budovami a stánky s občerstvením. Stařena sedící vedle něho vystoupila a Pedro,
který došel pro dvě láhve vody a nějaké pečivo, si mohl přisednout k němu. Když se dveře se zasyčením zavřely a opět se rozjeli, Matt si vzpomněl na list papíru, který našli v Salamandově pracovně, a vytáhl ho.
Šlo o fotokopii z deníku. Tím si byl jistý. Celou stránku pokrývaly čáry, z nichž některé tvořily obrazce. Byl tu jakýsi obdélník, který se
na jednom konci zužoval. Složitá kresba připomínající pavouka. A všude kolem bylo písmo, které vedlo všemi směry, některé tak drobné, že by se
nedalo rozluštit, ani kdyby bylo v angličtině. Uprostřed stránky se nacházely čtyři řádky, jež vypadaly jako verše. A v levém dolním rohu spatřil sálající slunce a dvě slova napsaná tiskace.

Je to španělsky? To se mu nezdálo. Co ta stránka znamená a proč si ji Salamanda ofotil? Matt papír složil. Vyřeší tu záhadu později, až najde Richarda.
Pokračovali v cestě.
Krajina se měnila. Byla hornatější a pokrývala ji hustá zelená vegetace. Silnice, která se předtím táhla rovně před nimi, teď vedla řadou
serpentin, po nichž autobus šplhal stále výš a výš. Matt si vzpomněl, co říkal Pedro, a zkoumavě se nadechl. Vzduch rozhodně řídl. Dokonce i
obloha měla jinou barvu; tvrdší, modřejší. Na svazích spatřil jakoby náhodně roztroušené farmy a zvláštní pevnosti, malé a kruhové, postavené z
masivního kamene. Nedalo se tu nic pěstovat, alespoň si to Matt myslel. Ale pak vyjeli ze zatáčky a Matt spatřil, že domorodci – místní indiáni
nebo nějaká civilizace před nimi – vytesali do úbočí hor úžasné terasy, které podepřeli kameny a pak oseli zemědělskými plodinami. Muselo jim to trvat stovky let.
Nejdřív projížděli vesnicemi, potom městy. Všechno tu bylo zvláštní, naprosto jiné než na opačné straně Peru…, starobylejší a impozantnější.
Kolem se tyčily obrovské štíty. A pak autobus dorazil do vysokohorského údolí a Matt před sebou spatřil město Cuzco. Nic takového dosud v životě neviděl.
Ani trochu to jako město nevypadá. To byla jeho první myšlenka. Nebyly tu mrakodrapy, kancelářské budovy, hlavní ulice, semafory a dokonce
ani moc vozidel. Cuzco vyhlíželo, jako by pocházelo z prastaré pohádkové knížky. Matt oknem autobusu viděl hlavní náměstí se dvěma španělskými
katedrálami a všude kolem úhledné bílé domky s terakotovou střechou, které se táhly několik mil daleko, až k úpatí hor na protější straně.
Ale teprve když vystoupili z autobusu a zamířili pěšky do centra, Matt pochopil, jak je město rozlehlé. Cuzco bylo nádherné, s podloubími a
verandami, lampami z tepaného železa, dlážděnými ulicemi a chodníky naleštěnými tak, že se mohly nacházet uvnitř muzea nebo paláce. V každé
budově sídlila buď restaurace, internetová kavárna, nebo krámek s oblečením, bižuterií a suvenýry. Chudoba se nevyhnula ani Cuzku. Matt zahlédl
malého kluka, bosého a špinavého, jak spí na zápraží. Na ulicích seděly stařeny a mžouraly v jasném slunečním světle. Čističi bot hledali kolem
kostelů zákazníky. Ale chudoba zde působila téměř malebně – prostě jen další půvabný výjev pro fotoaparáty návštěvníků.
A všude byli turisté a batůžkáři. Když dorazili na hlavní náměstí, Matt zaslechl angličtinu a málem se vrhl do náruče prvního člověka,
kterého potkal. Potřeboval pomoct. Bohatý anglický turista byl ideálním řešením. Přinejmenším by mu pomohl dostat se na britskou ambasádu, a ta by mu pak zařídila odlet domů.
Ale jakmile vykročil dopředu, došlo mu, že to nemůže udělat. Hlavně kvůli Richardovi. Nemůže ho jen tak opustit. Kdyby z Peru odletěl, možná by tím odsoudil novináře k smrti. Koneckonců, chtěli jeho. Ne Richarda.
A pak tu byl Pedro. Ať se Mattovi přihodilo cokoli a jakkoli tu nechtěl být, podařilo se mu najít jednoho z Pětice. Musejí zůstat spolu. Kdyby utekl, nikomu by to nepomohlo, a Matt věděl, že musí vytrvat až do konce.
Zastavil se a sledoval, jak skupinka prochází kolem a následuje ženu mávající deštníkem. Vmísil se mezi ně. Trochu ho utěšilo, že zase slyší svou rodnou řeč.
„Cuzco bylo odjakživa známé jako posvátné město,“ říkala. „Rozhodně bylo posvátné pro Inky, kteří z něho udělali centrum své říše. Vládli tu
do roku 1533, kdy sem vtrhli španělští dobyvatelé, vedení Franciskem Pizarrem. Španělé většinu města vyplenili a na jeho ruinách vybudovali
vlastní paláce a katedrály, ale i v současné době je patrný silný vliv incké civilizace. Především si všimněte úžasných zdí, spojených bez
použití malty. Dnes odpoledne navštívíme chrám Coricancha, kde budeme mít mnoho příležitostí prostudovat incké stavební postupy …“
Coricancha. Tam měl Matt jít. Byl v pokušení se té ženy držet – ale bylo by to zbytečné. Domníval se, že jde o nějaký malý kostel, který
skoro nikdo nezná, nicméně to vypadalo, že Coricancha je největší turistická atrakce. A kromě toho tam měl být v pátek večer při západu slunce.
Co je dneska za den? Matt neměl tušení. Právě strávil celou noc v autobuse. Takže bude středa nebo čtvrtek. Stěží věděl, kde je, a neměl zdání, kdy přijel. Svým způsobem byl totéž co Pedro: desplazado. Naprosto vykořeněný.
Žena s deštníkem se dala do pohybu a turisté ji poslušně následovali. Matt se otočil k Pedrovi, který stál na náměstí a vypadal ztraceně.
Kromě Limy samozřejmě nikde nebyl a Cuzco mu určitě v mnoha směrech připadalo stejně zvláštní jako Mattovi. „Musíme se někde ubytovat,“ řekl Matt.
Pedrův výraz se nezměnil.
„V hotelu…,“ dodal Matt. Věděl, že si to nemůžou dovolit, ale tohle bylo jediné slovo, kterému snad Pedro porozumí. Pedro zavrtěl hlavou. Tvářil se pochybovačně.
Matt zamnul ukazovákem a palcem. Známé gesto pro peníze. „V nějakým levným,“ vysvětlil.
Opustili náměstí a vydali se úzkou, rovnou ulicí, kterou po jedné straně lemovala asi pět metrů vysoká zeď. Museli ji vybudovat lidé, o
kterých mluvila průvodkyně – Inkové. Balvany byly obrovské. Každý z nich musel vážit tunu. Ale současně měly všechny nepravidelný tvar se sedmi
nebo osmi hranami. Nějak držely pohromadě bez malty. U zdi se navzájem fotografovali turisté. Pouliční prodavači jim vnucovali její snímky na pohlednicích.
V prvním hotelu, k němuž dorazili, je odmítli ubytovat. Byla to malá, jednoduše vyhlížející ubytovna plná studentů a batůžkářů, kteří kouřili
a popíjeli pivo na otevřeném nádvoří. Zatímco Pedro hovořil s recepční – starší ženou s podezíravým pohledem –, Matt si dřepl na ulici vedle
vchodu, aby zamaskoval svou výšku. Pedro měl peníze, ale recepční to bylo jedno. Neměl pas. Ty peníze byly určitě kradené. Proč by se dva mladí
peruánští žebráci chtěli ubytovat v turistickém hotelu, kdyby neměli v úmyslu okrást ostatní hosty?
V druhém hotelu to proběhlo stejně. Ve třetím šel dovnitř Matt a pokusil se objednat pokoj anglicky. Majitel na něj ohromeně zíral a Matt
věděl proč. Jazyk, kterým mluvil, prostě neodpovídal jeho vzhledu, a tak se raději rychle vytratil. Nemusel si připomínat, že ho hledá policie.
To, že byl kapitán Rodriguez na haciendě, dokazovalo, že ho platí Diego Salamanda – pokud byl samozřejmě další důkaz zapotřebí. Matt neměl
doklady ani totožnost. Jestli se dostane policii do rukou podruhé, už ho nikdy nikdo neuvidí.
Blížilo se poledne. Matt měl žízeň, hlad a byl vyčerpaný. Cítil, že ve vzduchu je málo kyslíku. Pokaždé, když udělal prudší pohyb, se musel
na okamžik zastavit, aby popadl dech. Jak jsou vysoko? V autobusu mu připadalo, že stoupají celé hodiny. Podíval se na Pedra a posunkem se ho zeptal: „Chceš jíst?“ Pedro přikývl. „Estoy muerto de hambre.“
Vybrali si nejomšelejší a nejklidnější podnik, který dokázali najít, ale i tady je majitel odmítl obsloužit, dokud nezaplatili. Jakmile však
dostal peníze a věděl, že neutečou bez placení, slitoval se nad nimi a přinesl jim obrovskou hromadu chicharrones – smažených vepřových žebírek
– a džbánek chichy, která chutnala sladce a po ovoci a šlo o nějaký druh inckého piva.
Při jídle mlčeli. Neměli na vybranou. Ale i tak začínal Matt cítit k druhému chlapci náklonnost – jako by se znali celý život a rozuměli si
beze slov. Do podniku vešlo několik dalších turistů, ale nevěnovali jim pozornost, a Matt se mohl uvolnit a utřídit si myšlenky.
Jeden z příchozích u vedlejšího stolu četl španělské noviny. Obrátil list a v tu chvíli se všechno změnilo. Pedro do Matta šťouchl a ukázal
za něj. Matt se otočil a spatřil svou fotografii – kterou pořídil Richard v Yorku. Když spatřil světlou pleť, upravené vlasy, usměvavou tvář,
prudce sebou trhl. Ten snímek patřil do jiné doby, do jiného světa. Skoro nemohl uvěřit, že je to on.
A pak dostal strach. Otiskla peruánská policie fotografii proto, aby ho našla a dopadla? Kde ji získali? Nechtěl na sebe upozornit, musel
však zjistit, co se v těch novinách píše. Ale jak to má udělat? Stále ten stejný problém. Článek byl ve španělštině a Pedro neuměl číst. Jenže
pak turista pohnul rukou a Matt zahlédl anglická slova. Své jméno, napsané tiskacími písmeny. Předklonil se. A tam spatřil vzkaz, který určitě pocházel od Nexu:

MATTHEWE FREEMANE
POMŮŽEME TI. KDYKOLI ZAVOLEJ.

Pod tím bylo uvedeno telefonní číslo.
Takže někomu konečně došlo, že zmizel, a snaží se ho najít! Poprvé od svého příletu do Peru ucítil příliv naděje. Nexus ho zachrání. Všechno dobře dopadne.
Než turista otočil stránku, Matt si číslo rychle uložil do paměti. Na stole byl papírový ubrus; Matt na něj číslo zapsal pomocí párátka a kečupu a pak si je odtrhl. Jakmile dojedli, nedočkavě vyběhl na ulici. „Musíme najít telefon,“ oznámil Pedrovi.
„Si…, un teléfono.“ Pedro tu fotografii viděl. Pochopil, co se děje.
V každém hotelu a kavárně v Cuzku měli telefon a internet. Matt vešel do prvního podniku, na který narazil, hodil na pult pár mincí a
anglicky oznámil svůj požadavek. Se svou bezpečností si už hlavu nelámal. Poslali ho do rozvrzané dřevěné budky, kde vytáhl útržek papíru a
vytočil číslo. Nejdřív bylo ve sluchátku ticho, potom se ozval oznamovací tón a konečně –
„Matthewe? Jsi to ty?“ Sluchátko zvedl Fabian. Mattovi připadal unavený a nadšený zároveň. Napadlo ho, že jde o speciálně zřízenou telefonní linku a že Fabian musel sedět vedle přístroje a čekat, až mu zavolá. „Pane Fabiane?“
„Kde jsi? Jak se máš? Jsi v pořádku?“
„Jo. Všechno v pohodě.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi to ty. Dělali jsme si o tebe takové starosti. Málem jsem zešílel, když jste se s Richardem v Limě neukázali, a pak mi Alberto řekl, co se stalo. Je Richard s tebou?“
„Ne, není.“ Mattovi se ulevilo už jen tím, že s Fabianem mluvil, že zase slyšel jeho hlas. „Já jsem v pořádku, ale potřebuju, abyste mi pomohl.“
„Jistě. Čekali jsme, až zavoláš. Už se nemusíš ničeho bát, Matte. Jen mi řekni, kde jsi a jak tě najdu.“ „Jsem v Cuzku.“
„V Cuzku?“ To Fabiana ohromilo. „Co tam děláš?“
„To je na dlouhý povídání.“
„Jen mi to řekni. A jakmile položím telefon, vyrazím na cestu…“

O půl hodiny později zazvonil u Susan Ashwoodové v anglickém Manchesteru telefon. Volal Fabian z Limy.
„Mluvil jsem s Mattem,“ oznámil jí. „Tomu, co se mu přihodilo, se skoro nedá uvěřit, ale přežil to a je v pořádku. Je v Cuzku. Neptejte se
mě, jak se tam dostal. To je na dlouhé povídání. Ale už jsem si zamluvil letenku a večer budu na místě. Jedu pro něj. A mám pro vás jednu
báječnou zprávu, slečno Ashwoodová. Tvrdí, že našel druhého Strážce brány. Dalšího z Pětice…“
Nějakou dobu spolu mluvili a Fabian jí vylíčil, co mu Matt vyprávěl. Potom zavěsil a Susan Ashwoodová zavolala Nathalii Johnsonové, aby jí tu novinku sdělila.
„Matthew je v Cuzku,“ jásala. „Zahlédl ten inzerát a ozval se Fabianovi…“ Obě ženy spolu asi deset minut hovořily.
Krátce potom zazvonil telefon v haciendě Diega Salamandy nedaleko Iky. Salamanda téměř celou dobu mlčel a tiskl si sluchátko k uchu. Mluvítko
měl samozřejmě daleko od úst. Když chtěl něco říct, musel si sluchátko přesunout níž.
Nakonec se usmál a zavěsil. Telefonující mu oznámil přesně to, co chtěl slyšet. Teď už také věděl, kde je Matt.

V ŘÍDKÉM VZDUCHU

Nejbližší letadlo z Limy mělo přistát v Cuzku v devět večer a Fabian se s Mattem a Pedrem domluvili, že na něj budou o hodinu později čekat
před katedrálou na hlavním náměstí. Do jeho příletu jim zbývala spousta volného času.
Ubíjeli ho touláním po městě a snažili se chovat nenápadně. Pro Matta to byla zvláštní zkušenost. Normálně by sem někdo jako on přijel jen
coby turista, a kdyby byl jinak oblečený, lidé by ho za turistu také považovali. Dokázal si představit, že by fotografoval dlouhé galerie s kamennými arkádami a rušnými krámky pod nimi.
Ale díky svému přestrojení se dostal přímo do centra města. Stal se jeho součástí. Jednou, když s Pedrem seděli na schodech před muzeem,
zjistil, že si ho dokonce fotí nějaká americká dvojice. Z důvodů, kterým nerozuměl, ho rozladilo, když viděl, že na něj míří drahý objektiv. Než cvakla spoušť, vyskočil.
„Proč si nevyfotíte někoho jinýho?“ vyštěkl na ohromený pár. Věděl, že se nechová fér, přesto se ho na okamžik zmocnil pocit vítězství, když muž a jeho žena zmateně couvli.
Později odpoledne dorazili s Pedrem k chrámu Coricancha. Ve skutečnosti ho mohli jen těžko minout. Šlo o největší turistickou atrakci.
Nacházel se v jižní části města, obklopovaly ho autobusy a kolem hlavního vchodu neustále proudily davy turistů. Opět tu byly incké zdi a vysoko
nad nimi terasa, která nabízela úchvatný výhled na celé město. Byl tu i španělský kostel, ve skutečnosti postavený na troskách chrámu – jedna budova na druhé –, jako by přistál z vesmíru.
Proč je sem Micos poslal? Vypadalo to, že k tomu není žádný důvod, a Matt nebyl ochotný utratit peníze za vstup.
Přesto se potloukal kolem vchodu a poslouchal průvodce, kteří sdělovali každé skupině turistů tytéž informace. Coricancha bylo starodávné
slovo pro „zlaté nádvoří“. V obrovském chrámu kdysi žily čtyři tisíce kněží. Všechny stěny byly obloženy zlatými deskami a místnosti byly plné
soch a oltářů…, také zlatých. Chrám Inkové využívali jako náboženské centrum a současně jako observatoř. Ale pak přišli španělští dobyvatelé a
všechno cenné odvezli. Zlato roztavili, oltáře vyrvali z podlahy a na troskách, které po nich zůstaly, vybudovali vlastní kostel.
Přivede je sem v pátek večer Fabian? uvažoval Matt. Je naděje, že se tu objeví Richard? Ze vchodu vyšel hlídač a naznačil Mattovi s Pedrem,
aby zmizeli. Pedro zamumlal nějakou nadávku a zatahal Matta za rukáv. Matt pochopil. Hlídač si myslel, že se snaží žebrat. Nebylo tu pro ně místo. Pro chudé lidi v Cuzku nebylo ve skutečnosti místo nikde.
Když se začalo smrákat, vrátili se na náměstí a posadili se na dlouhý schod mezi katedrálou a fontánou. Matt přemítal, co se asi Pedrovi honí
hlavou. Snažil se mu vysvětlit, že přijede Fabian, ale nebyl si jistý, nakolik mu kamarád porozuměl.
Konečně se setmělo a Cuzco se proměnilo v pohádkové město. Obloha získala světélkující modrou barvu a pod ní se tyčily hory černé jako uhel.
Na předměstích blikaly tisíce oranžových světel a kolem náměstí zářily pouliční lampy. Noc byla po horkém dni velice chladná. Restaurace se
plnily, chodníky byly přecpané lidmi, kteří nikam nespěchali, jako komparzisté na nějakém obrovském jevišti pod širým nebem.
Těsně po deváté vjel na náměstí policejní vůz. Matt si ho všiml jako první: nízké bílé auto s modro-žlutým pruhem a majákem na střeše. Uvnitř
seděli dva muži. Matt sledoval, jak auto pomalu objelo protější stranu náměstí a zaparkovalo před směnárnou. Muži nevystoupili.
Matt si o tom nic nemyslel. V Cuzku byla policie všude, stejně jako v Limě. Vypadalo to, že její hlavní povinností je starat se o turisty.
Cestovní ruch určitě vynášel peruánské ekonomice miliony. Bylo třeba, aby se návštěvníci země cítili bezpečně.
Ale pak vedle prvního policejního vozu zastavil další a Matta se začala zmocňovat nervozita. Nemůžou ho hledat! Kromě Fabiana nikdo neví, že
jsou tady. Pedro do něho šťouchl a podíval se na druhé policejní auto. Výraz na jeho tváři hovořil za vše. Policie není v téhle zemi oblíbená.
Během dne se oba mnohokrát přemístili a Matt věděl, že policie by je mohla zatknout jen za to, že tu sedí. Kolik je hodin? Určitě bude už skoro deset. Zalitoval, že mu Pedro ukradl hodinky.
Dva policejní vozy. Další policisté pěšky. Přicházeli na náměstí ze všech stran, pomalým krokem, zdánlivě bez konkrétního účelu. Co se děje?
Pedro byl čím dál neklidnější. Choval se teď trochu jako zvířátko. Oči měl vykulené a ostražité, každičký sval v těle napnutý. Cítil nebezpečí, přestože je zatím neviděl.
„Myslím, že bysme měli zmizet,“ prohodil Matt.
Nechtěl odejít. Fabian dorazí každou minutu. Kdyby mohl ještě chvilku počkat, celé tohle martyrium by snad skončilo. A kdyby vstal a vydal se
pryč, mohl by na sebe upozornit. Vnitřní hlas na něj křičel, aby zůstal, kde je. Dokud sedí na místě, nenápadný, nic mu nehrozí. Ale na druhou
stranu, teď už bylo na náměstí přes deset ozbrojených policistů. Jsou tu náhodou, nebo vědí, že je Matt tady? Je to jen další policejní zátah, nebo ho hledají?
Odpověď zjistil v okamžiku, kdy se u jednoho policejního auta otevřely dveře na straně spolujezdce a vystoupil z nich muž. Byl to kapitán
Rodriguez. Stál přímo pod pouliční lampou, která vrhala světlo na jeho hrubou, podobanou pleť a mohutné kníry. Vypadal jako boxer v ringu, a
když přejel pohledem po náměstí, Matt s jistotou věděl, že jeho telefonický rozhovor s Fabianem někdo zachytil a že vešel rovnou do další pasti.
Vstal a snažil se zachovat klid. Rodriguez ho od jejich setkání v hotelu Evropa neviděl a netuší, jak teď vypadá. Stále je kolem spousta lidí. Jednoduše s Pedrem odejdou a vmísí se do davu.
Pedro zalovil rukou v kapse kalhot. Když ji vytáhl, držel v ní gumový prak. Matt zavrtěl hlavou. „Teď ne, Pedro,“ řekl. „Je jich moc.“
Pedro se zamračil a pak se zdálo, že pochopil. Zase prak schoval. Vzduch prořízlo pronikavé hvízdnutí.
Najednou se k nim všichni policisté rozběhli, jako by celou dobu věděli, kde jsou, a jen si s nimi hráli. Zezadu se přiřítilo další auto.
Rodriguez kráčel přímo k nim a něco křičel. Turisté a cizinci koukali s otevřenou pusou, vyděšení, protože se ocitli uprostřed něčeho, co
nechtěli vidět. Přátelská maska země, kterou přijeli navštívit, sklouzla a odhalila brutalitu, jež se pod ní skrývala. Ozbrojení policisté byli všude.
Matt okamžitě zaregistroval, že jsou všechny čtyři rohy náměstí hlídané. Past se uzavřela ze všech stran. Blížila se k nim dvě policejní
auta…, za pár vteřin budou u nich. Zbývala jim jediná úniková cesta – nahoru. Po schodech je automobily sledovat nedokážou. Matt se rozhlédl a
zjistil, že Pedro dospěl ke stejnému závěru. Byl už v polovině schodiště a mířil ke skupince Evropanů, která stála až úplně nahoře. Když začal
policejní zátah, chystali se ke skupinovému snímku před katedrálou, ale teď jen nechápavě třeštili oči. Matt viděl, že se Pedro vrhl mezi ně.
Proč? Otočil se a pochopil. Někteří policisté vytáhli pistole. Pedro spatřil nebezpečí, ale současně věděl, že na turisty střílet nebudou. Dobře si ten krok promyslel. Využíval Evropany jako živý štít.
Matt se vrhl za ním, vyšplhal posledních pět schodů a rozběhl se kolem katedrály. Turisté se rozprchli. Někdo vykřikl. Pedro letěl jako vítr
a Mattovi blesklo hlavou, jestli s ním dokáže držet krok. Už zjistil to, co celou dobu tušil. V Cuzku se skoro nedalo utíkat. Vzduch byl moc
řídký. Běžel sotva půl minuty a v hlavě mu dunělo, v krku ho pálilo a měl pocit, že omdlí. Přinutil se pokračovat, aby nezůstal pozadu. Pedro byl jedním z Pětice. Matt o něj teď nemohl přijít.
Ale Pedro dával na Matta pozor. Když se zpoza rohu vynořil policista, chlapec varovně vykřikl. Matt se přikrčil. Ozvala se rána a z jednoho
kamenného schodu se zvedl obláček prachu. Střílejí po něm! Matt tomu nemohl uvěřit. Rodriguez policistům nařídil, aby ho dostali živého nebo mrtvého.
Ten výstřel byl chyba. Teď se všichni na náměstí vyděsili, rozprchli se všemi směry a snažili se utéct. Policie byla chvíli bezmocná. Chlapci
zmizeli. A pak se stalo něco zvláštního. Policista, který vypálil, zavrávoral a zřítil se na záda. Matt se otočil a zjistil, že Pedro drží v
ruce prak. Rozhodně s ním uměl skvěle zacházet. Policista stál na rohu ulice, kterou kromě něho nikdo nehlídal. Matt se zhluboka nadechl a dal se do běhu.
Pryč z dohledu. To bylo hlavní. Matt věděl, že se musejí někam schovat. Musejí najít nějaký úkryt. Potřebují pár minut a snad dokážou
vymyslet, co podniknou dál. Pedro proběhl otevřenou bránou vedoucí z ulice a zamával na Matta, aby ho následoval. Matt ho poslechl a ocitl se na
zanedbaném nádvoří s trsy trávy, která rostla mezi sutinami a prachem. Bylo tu další tržiště. Kolem zdí stály bez ladu a skladu stánky osvětlené
petrolejovými lampami. Byly otevřené i v tuhle pozdní dobu a bloumalo mezi nimi několik batůžkářů, kteří si prohlíželi vystavené klobouky, ponča, koberce, korálky a tašky. Za nimi se tyčila obrovská katedrála.
Chlapci se nezastavili. Řítili se k druhé bráně, a když jí proběhli, ocitli se v další ulici. Ale tentokrát nebyli sami.
Proti nim seděla na chodníku nesmírně stará indiánka a před sebou měla hromádku ručně vyrobené bižuterie. Vlasy měla sčesané do dvou dlouhých
culíků a k hrudi se jí choulilo dítě omotané pruhovanou dekou. Zatímco tam Matt s Pedrem stáli, lapali po dechu a přemýšleli, kam poběží dál,
upřeně na ně zírala. Pak se zničehonic usmála a předvedla jim žluté pahýly zubů. Současně ukázala k uličce mezi domy, kterou měla za zády.
Matt nevěděl, co má dělat. Stařena se chovala, jako by je znala. Skoro se zdálo, že tam na ně celý večer čekala, aby jim mohla poradit nejlepší cestu. Matt se snažil dostat do plic co nejvíc vzduchu, aby neomdlel. „Kudy?“ křikl na Pedra.
Stařena si přitiskla ukazovák na rty. Na dohadování nebyl čas. Znovu ukázala na uličku. Vzadu slyšeli výkřiky. Policie vběhla na tržiště. „Gracias, seňora,“ zamumlal Pedro. Rozhodl se jí věřit.
Rozběhli se uličkou mezi domy, jejíž konec se ztrácel ve tmě. Na zdech visely potrhané plakáty a nad hlavami jim trčely dřevěné balkony. Ulička byla dlážděná a Matt málem ztratil gumové sandály, když se snažil běžet.
Ale má cenu utíkat? Matt slyšel sirény a hvízdání, které se rozléhalo po celém městě, a musel si s těžkým srdcem přiznat, že z téhle
šlamastyky se s Pedrem nedostanou, bez ohledu na to, jak rychle poběží. Jsou jako dvě krysy v bludišti. Můžou kličkovat uličkami a pasážemi
Cuzka, dokud se udrží na nohou nebo nenajdou budovu, kde by se mohli schovat, ale výsledek bude stejný. Policii možná potrvá celou noc, než je najde, ale nakonec se jí to podaří. Cuzco je obklopené horami. Není odsud úniku.
Někde kousek od nich zastavilo další auto. Po betonu zaduněly kroky a ozval se pronikavý hvizd. Dokonce i Pedro začal zpomalovat. Z obličeje mu kapal pot. Brzy bude po všem.
Ulička mezi domy vedla do další úzké ulice s křižovatkou do T na jednom konci. Pedro se k ní rozběhl, ale téměř vzápětí tam prudce zabrzdila
modrá dodávka a z ní vyskočili tři policisté. Zatímco jeden z nich vzrušeně hulákal do vysílačky, druzí dva vytáhli pistole a začali postupovat
směrem k nim. Matt neměl sílu se pohnout. Připadalo mu, že se mu snad rozskočí srdce. Dokázal jen sledovat, jak se k nim muži přibližují. A pak se to stalo znovu.
Objevil se další indián – vyšel ze dveří a tlačil těžký vozík naložený jídlem a pitím. Měl na sobě bílé kalhoty a tmavou bundu, ale žádné
triko. Ani boty neměl. Skoro celý obličej mu zakrývaly dlouhé vlasy. Zastavil se uprostřed uličky, čímž ji totálně zatarasil, a Mattovi
připadalo, že to udělal úmyslně. Věděl, že přicházejí, a chtěl jim poskytnout víc času. Policisté začali křičet. Jeden se snažil protáhnout
kolem vozíku. Indián na Matta s Pedrem kývl a usmál se. Chlapci se s obnovenou energií rozběhli na opačnou stranu.
V Cuzku se něco dělo. Někdo se jim snaží pomoct. Nejdřív to byla stařena, teď pouliční prodavač. Ale co jsou zač? Jak vůbec vědí, že tu Matt
s Pedrem jsou? Matta napadlo, jestli si to všechno jen nepředstavuje. A bez ohledu na to, kolik lidí se je snažilo zachránit, pořád netušil, jak se z té šlamastyky dostanou.
Zahnuli za další roh a Matt zničehonic věděl, kde jsou. Stáli na nejproslulejší ulici ve městě. Ještě před pár hodinami tu proudily
turistické výpravy s průvodci; teď byla naprosto prázdná a osvětlovala ji jen záře z nebe. Jednu její stranu lemovaly staré incké zdi, vysoké
deset metrů. Matt ty obrovské kameny, spojené tak geniálně dohromady, okamžitě poznal. Pedro se o jeden z nich opíral a namáhavě lapal po dechu. „Kudy?“ zeptal se Matt.
Pedro pokrčil rameny. Buď byl na odpověď příliš vyčerpaný, nebo dospěl k stejnému závěru jako on. Není odsud úniku, takže je jedno, jakým směrem poběží.
Znovu, pomalejším tempem, se rozběhli opuštěnou ulicí. Ze všech stran slyšeli výkřiky, odhmotněné hlasy, které kolem nich poletovaly jako
noční tvorové. Jisté bylo jen jedno. Jejich pronásledovatelé se neustále přibližovali. A ulice nevedla nikam. Končila u vysoké železné brány, která byla zamčená.
Zpátky nemohli. Matt za zády slyšel dusot a věděl, že policie je za pár vteřin u nich. Už neměl sílu utíkat nebo se schovat. Natáhl ruku a
zalomcoval bránou. Na to, aby ji přelezli, byla moc vysoká. Pedro to vzdal také. Vypadal naštvaně a unaveně – v očích měl hořkost porážky. „Amigos!“
Ten hlas se ozval těsně za nimi. Matt se otočil. Bylo to neskutečné, ale na ulici, jen pár metrů od nich, stál mladík. Měl na sobě červeno-
fialové pončo, džíny a pletený klobouk s klapkami přes uši. Objevil se jako blesk z čistého nebe.
A Matt věděl, že ho zná. Podivný, zneklidňující okamžik byl přisvědčen, že je to Micos. Ale Micos zemřel. Takže kdo…? „Amigos,“ opakoval mladík. „Rychle!“
Amigos. To bylo jediné španělské slovo, které Matt znal. Přátelé.
Mladík na ně udělal posunek. Matt se ohlédl a spatřil něco neuvěřitelného. Část zdi se odsunula a odhalila tajné dveře, které měly minimálně
sedm hran. Nedokázal si představit mechanismus, na jehož principu dveře fungovaly, ale když byly zavřené, nedaly se ve zdi rozeznat. Matt s
Pedrem prošli kolem nich, aniž si jich všimli. Miliony turistů musely udělat totéž. Matt popošel o krok dopředu. Ve zdi byl otvor. Matt rozeznal úzkou chodbu, která skoro vzápětí končila v naprosté tmě.
„Ne.“ Pedro zavrtěl hlavou. Bál se.
Mladík mu něco tiše, rychle řekl španělsky a pak se otočil k Mattovi. „Policie tu bude každou chvilku,“ pronesl. „Jestli chcete žít, musíte mi důvěřovat. Pojďte…“
„Kdo jste?“ zeptal se Matt.
Mladík neodpověděl a Matt pochopil. Nechtěl o tom mluvit, teď ne. Odhalil jim úžasné tajemství – tajný vchod. Musí se zavřít dřív, než ho policie nebo kdokoli jiný uvidí.
Pedro se na něj díval a čekal, jak se rozhodne. Matt přikývl. Chlapci vstoupili do chodby a mladík je následoval. Dveře se za nimi zavřely.

Temnota.
Matt slyšel jen vlastní dech. Stál v neproniknutelné tmě a připadalo mu to, jako by zemřel – smrt byla určitě podobná. V okamžiku, kdy se zeď
zavřela, Cuzco zmizelo. Ve vzduchu se vznášela vlhkost, která mu ulpívala na pokožce, ale kromě toho nic necítil. Snažil se ovládnout strach a nemyslet na to, že je možná pohřben zaživa.
Pak mladík v ponču rozsvítil elektrickou baterku a chlapci před sebou spatřili úzkou chodbu se schodištěm, které vedlo dolů. Byli uvnitř zdi.
Po obou stranách se tyčily obrovské balvany. Kam ty schody vedou? Matt se ani nepokoušel hádat.
Ve světle také spatřil tvář jejich zachránce. Na ulici ho Matt zahlédl jen letmo, navíc mu většinu obličeje zakrývaly náušní klapky klobouku.
Když si ho teď prohlédl důkladněji, všiml si, že se velmi podobá Micosovi – i když neměl jizvu. Byl o něco štíhlejší, měl úzkou bradu a několikadenní strniště. Nebylo mu víc než dvacet dva nebo dvacet tři.
„Kdo jste?“ zeptal se znovu Matt. Blesklo mu hlavou, jestli jeho hlas nebude slyšet na ulici. Ale to nebylo možné. Zdi byly minimálně metr silné.
„Jmenuju se Atoc,“ odpověděl mladík. Měl zvláštní přízvuk. Byla v něm slyšet španělština, ale ještě něco jiného, nějaký druh původního indiánského jazyka.
Atoc bylo jméno, které Micos vyslovil těsně předtím, než zemřel. Chtěl, aby tomuhle mladíkovi něco vyřídili. Byl to jeho bratr? Matt doufal, že ne, ale vysvětlovalo by to, proč jsou si tak podobní.
„Kde to jsme?“ zajímal se.
„Ve starý incký chodbě. Velice tajný. Ví o ní jen strašně málo lidí.“ „Kam vede?“
„Odvedu vás do bezpečí, kde vás Salamanda nenajde. Čekají tam na vás přátelé, ale je to daleko a pořád nám hrozí nebezpečí. Policie po vás horečně pátrá. Teď nesmíme mluvit.“
Atoc se otočil k Pedrovi, prohodil pár slov španělsky a Matt opět uslyšel jeho zvláštní přízvuk. Zřejmě Pedrovi překládal, o čem se právě bavili. Pedro přikývl. Rozhodnutí už padlo.
„Tudy,“ řekl Atoc a ukázal baterkou ke schodišti. „Půjdeme dolů. Brzy bude cesta pohodlnější.“
Začali sestupovat. Matt se snažil schody počítat, ale po pětadvaceti to vzdal. Chodba byla nesmírně úzká, z obou stran se na ně tlačily zdi a
Matt úplně cítil tíhu země, která ležela nad nimi. V uších mu hučelo a byla mu čím dál větší zima. Rozeznal před sebou jen několik schodů.
Baterka byla slabá a její světlo dál nedosáhlo. Ale když dorazili na konec schodiště, kde se před nimi objevila další, točitá chodba, všiml si
zvláštní žluté záře. Nedokázal zjistit, odkud ten svit vychází. Pokračovali v cestě a Atoc zanedlouho baterku zhasl. Chodba byla osvětlená,
nikoli však elektrickým světlem. Matt vyšel ze zatáčky a ohromeně zalapal po dechu.
Chodba se táhla donekonečna a v malých stříbrných miskách, zapuštěných do stěn asi dvacet metrů od sebe, hořel oheň. Musel ho sytit
neviditelný zdroj petroleje. Ale světlo zachycovaly samotné zdi, zesilovaly je a odrážely zpátky. Pokrývaly je desky, které vypadaly jako z mosazi, ale – Matt to nějak věděl – ve skutečnosti byly z ryzího zlata.
Kolik je na světě vlastně zlata? Matt si vždycky myslel, že zlato je drahé, protože je vzácné, a vzpomněl si, co slyšel před chrámem
Coricancha. Španělští dobyvatelé město vydrancovali. Byli posedlí chamtivostí. Odvezli všechno zlato, které jim padlo do rukou. Nebo si to
alespoň mysleli. Ale Matt teď viděl, že našli jen zlomek toho, co v Cuzku bylo. Na vytvoření téhle neuvěřitelné chodby hluboko pod zemí museli
stavitelé použít tuny a tuny zlata. Pokračovala stále dál a dál, odrážela světlo lamp a měnila noc v den.
Naštěstí nemuseli absolvovat cestu pěšky. V chodbě na ně čekal další indián, oblečený stejně jako Atoc, se čtyřmi mulami. Mattovi blesklo
hlavou, jak to ta zvířata tady v podzemí snášejí, ale usoudil, že na to musejí být zvyklá. Když Matt dorazil ke skupince, indián se hluboce uklonil. Matt se usmál a cítil se stále rozpačitěji.
„Prosím. Musíme si pospíšit,“ naléhal Atoc.
Matt s Pedrem se vyšplhali na první dvě muly, Atoc s indiánem nasedli na další dvě. Muly neměly sedla, jen jasně barevné přehozy upevněné pod
břichem. Matt nikdy v životě na takovém zvířeti nejel a napadlo ho, jak je donutí, aby se dalo do pohybu. Ale mula věděla, co má dělat. Jakmile
všichni čtyři seděli na hřbetě, vyrazila rychlým tempem kupředu, zatímco její kopyta rytmicky dopadala na měkkou, hlínou pokrytou podlahu.
Na cestu jim svítily blikající petrolejové lampy. Všichni mlčeli. Matt si všiml, že některé zlaté desky jsou zdobené: byly na nich obličeje a
postavy po zuby ozbrojených bojovníků. Po chvíli se chodba rozšířila a projížděli kolem nepředstavitelného bohatství, které leželo podél stěn:
nádoby a džbány, mísy a tácy, náboženské a pohřební masky – z nichž velká část byla vyrobena ze stříbra a zlata. Matt uvažoval, za jak dlouho
dorazí na místo určení. Neměl zdání, kam jedou, proto mu cesta připadala nekonečná. A bylo téměř nemožné odhadnout čas. Věděl jen, že stoupají.
Chodba vedla skoro od samého začátku do kopce, ale Matt byl přesvědčený, že nestoupají k povrchu. Takže musejí mířit ven z Cuzka, do hor. To bylo jediné možné vysvětlení.
Minimálně po hodině, možná po dvou, zničehonic zastavili. Matt navzdory všemu usnul a teď málem přeletěl mule přes hlavu. Nohy ho bolely, jak
se neustále otíraly o drsné ochlupení zvířete. A k mnoha dalším pachům, které nasbíral od pobytu v Limě, se přidal pach muly. „Odsud půjdeme pěšky,“ oznámil Atoc.
Všichni slezli a nechali muly druhému indiánovi, který za celou dobu nepronesl jediné slovo, dokonce jim ani neřekl, jak se jmenuje. Matt
usoudil, že tu musí být další východ z tunelu, nějaká jiná cesta, kudy se muly dostanou z podzemí. Před nimi se tyčilo úzké schodiště a ze zdi
trčela páka. Atoc si přitiskl ukazovák na rty a opřel se o páku. Matt uslyšel tiché skřípění, otáčení kola, a napadlo ho, že jde o podobný mechanismus jako ten, pomocí něhož jim Atoc otevřel zeď a pustil je dovnitř.
Atoc chvíli čekal a poslouchal. Někdo hvízdl, dva jednotlivé tóny, které připomínaly ptačí zacvrlikání. Atoc se okamžitě uvolnil. „Můžeme jít,“ řekl.
Začali stoupat nahoru. Matt nad sebou viděl kruh zalitý bílým světlem, který jako by se vznášel v obrovské dálce. Dolů visel jakýsi roztrhaný
závěs. Teprve když jím Matt prošel, došlo mu, že jde o ústí jeskyně obklopené hustým porostem a to světlo že je měsíc v úplňku. A pak se opět
ocitl pod širým nebem, na horském svahu vysoko nad Cuzkem, kde se mu uklonili další dva indiáni v ponču, stejně jako muž v tunelu.
Když k němu došel Pedro, indiáni se poklonili i jemu. Potom se objevil Atoc. Matt se ohlédl. V zemi byl kruhový otvor, vstup do jeskyně. Ta
byla ale dlouhá jen pár metrů. Zadní stěnu tvořila jednolitá skála. Schodiště zmizelo. Matt pochopil, že kdosi opět pohnul pákou a nějaký
obrovský balvan se zasunul na původní místo. Východ z tunelu nebylo možné objevit stejně jako vstup do něho. Takže co teď?
Dvojice indiánů Mattovi pokynula a on se za nimi vydal k místu, které vyhlíželo jako ruiny nějakého dávného fotbalového stadionu, divadla,
pevnosti…, nebo možná kombinace všech tří. Byla to rovná travnatá plocha, tvarem připomínající nepravidelný kruh, kterou obklopovaly gigantické
balvany, uspořádané do klikaté řady. Stadion měl tři úrovně. Ať se tu dělo cokoli, mohly tomu přihlížet tisíce stojících nebo sedících lidí.
Arénu osvětlovaly reflektory a mezi rozvalinami dosud bloumalo dvacet nebo třicet turistů. Jejich příchodu si nikdo nevšiml. Vynořili se zničehonic a Atoc se postaral, aby je nikdo neviděl přicházet.
„To je… Sacsayhuamán,“ oznámil Mattovi. „Sacsayhuamán znamená ‚Královský orel‘ a tohle místo bylo do příchodu Španělů velkou pevností. Díváš
se na trůn Inků!“ Ukázal na přibližnou siluetu sedadla, vytesaného do skály na protější straně. Seděla na něm dívka ve fleecové mikině a právě jí někdo dělal snímek. Atoc se znechuceně zamračil. „Jdeme,“ pobídl je.
Na parkovišti na opačné straně rozvalin stálo několik taxíků a jeden autobus. Matt zahlédl silnici, která se klikatila z kopce zpátky do
Cuzka. Ale tam nemířili. Matt se tu noc podruhé nebo potřetí ohromeně zastavil. Přímo před nimi, ukrytá za trůnem Inků, na ně čekala
helikoptéra. Střežili ji další dva indiáni a nervózně se rozhlíželi, jestli se neblíží policie. Matt si teprve teď uvědomil, co všechno museli
udělat pro to, aby ho našli. Od chvíle, kdy utekl z hlavního náměstí v Cuzku, se kolem něho stahovala neviditelná záchranná síť a čekala, až ho vyloví.
„To nemyslíte vážně,“ zamumlal Matt.
„Máme před sebou dalekou cestu,“ vysvětlil Atoc.
„Kde je pilot?“
„Já jsem pilot. Poletíte se mnou.“
V helikoptéře byla jen čtyři sedadla, dvě vepředu, dvě vzadu. Kabina vypadala jako skleněná bublina v kovovém rámu, nad níž ochable visely
rotory. Jeden indián otevřel dveře. Matt zaváhal. Ale ať už poletí kamkoli, určitě to bude lepší místo než Cuzco. Tam je kapitán Rodriguez a
hledá ho. Helikoptéra ho odveze pryč z města. Možná ho dokonce odveze pryč z Peru.
Ale než se stačil pohnout, uslyšel zvuk, kterého se obával ze všeho nejvíc. Sirény. Přijížděla policie. Někdo zřejmě viděl helikoptéru
přistávat. A najednou se objevila dvě auta, ne větší než hračky, plazila se po silnici, stále hluboko dole, ale neustále se blížila. Atoc Matta postrčil. Byl očividně nejvyšší čas odletět.
Ale Pedro stál zarputile na místě. Matt viděl, že je napjatý, pěsti má sevřené a odmítá se pohnout. Pedro se otočil k Atokovi a vychrlil na
něj příval španělských slov. Atoc se mu snažil něco vysvětlit. Matt si vzpomněl, jak se cítil, když odlétali z Heathrow. Tenkrát se příšerně
potil. Pedro určitě nikdy v životě neletěl a helikoptéra mu musela připadat jako nějaká noční můra, obrovský hmyz.
Policejní vozy se blížily. Reflektory se natahovaly dopředu, jako by se už nemohly dočkat, až budou nahoře. Pedro stál nehybně na místě.
Ukázal na helikoptéru a vyštěkl několik nadávek. Atoc zvedl ruce – gesto rezignace –, ale opět promluvil. Hlas měl tichý, nicméně naléhavý.
První policejní auto bylo možná čtvrt míle od nich. Nakonec se Pedro obrátil k Mattovi. „Tú qué piensas?“ zeptal se.
Matt doufal, že mu rozuměl. „To je v pořádku,“ odpověděl. „Podle mě bysme měli letět.“
Pedro si zhluboka vzdychl. Rozevřel pěsti, rozběhl se k helikoptéře a vyšplhal se dovnitř. Matt viděl, kolik ho to stálo přemáhání.
Následoval ho. Atoc vylezl na přední sedadlo a zapnul motor. Rotory se začaly otáčet.
Mattovi blesklo hlavou, jestli už není pozdě. Několik minut potrvá, než bude helikoptéra připravená ke startu. Lopatky se otáčely tak pomalu,
že viděl každou z nich. Policejní vozy byly už natolik blízko, že rozeznal muže uvnitř. Pedro se nedíval. Jakmile se rozeřval motor, zbledl jako
stěna, strnule seděl na sedadle a zíral do nebe. Na parkoviště dorazilo první policejní auto a řítilo se přes štěrk přímo k nim. Ale vtom se mu
roztříštilo čelní sklo a Matt viděl, že indián, který jim otevřel dveře, drží stejný prak, jako měl Pedro. Vystřelil na auto kámen a mířil
přesně. Automobil se otočil kolem osy a zastavil. Příliš nečekaně. Druhý policejní vůz do něho narazil a odhodil ho stranou. Motory ztichly.
Vzápětí se otevřely dveře, z aut vyskočili muži v uniformách a vytahovali zbraně z pouzder. Indiáni stojící vedle helikoptéry se otočili a
dali se na útěk. Mattovi blesklo hlavou, co se bude dít dál. Byli snadným terčem. Rotory se stále neotáčely dostatečně rychle. Ohlédl se a spatřil, že turisté hledají úkryt za balvany. Jeden policista namířil.
Ale rotory konečně nabraly rychlost. Kolem helikoptéry se náhle zvedl oblak prachu. Policisté zmizeli z dohledu a Matt usoudil, že je prach
určitě oslepil. Pedro vykřikl. Jak Atoc přepínal ovladače, kabina se divoce rozhoupala. Potom zabral za knipl a helikoptéra se vznesla do
vzduchu. Chvilku nehybně visela na místě, pak se otočila kolem osy a zamířila do měsíčního světla. Obrovské balvany Sacsayhuamánu pod nimi se rychle zmenšovaly.
Policisté kleli a mnuli si oči plné prachu. Než se dokázali znovu podívat na oblohu, byla helikoptéra pryč.

MLŽNÝM PRALESEM

Z okna nebylo nic vidět. Zatímco helikoptéra letěla tmou, Matt byl stejně dezorientovaný, jako když poprvé vstoupil do chodby ve zdi. Světla
Cuzka se jim dávno ztratila za zády a jejich jediným vodítkem byl měsíc. A dokonce i ten zmizel, protože ho zakryly mraky tak těžké, až se skoro
nedalo uvěřit, že skutečně plují ve vzduchu. Atoc se soustředil na řízení a obličej mu zalévalo měkké zelené světlo. Lopatky helikoptéry se jim
otáčely nad hlavou, nicméně Matt měl občas dojem, že se nepohybují, ale stojí na místě, uvězněni v klihovité nehybnosti noci.
Pedro od startu nepromluvil. Ani se nepodíval z okna. Celé tělo měl ztuhlé a oči upíral na pilota, jako by nevěřil, že umí ten stroj ovládat
– nebo si myslel, že to snad každou chvíli zapomene. Nakonec usnul a Matt zřejmě udělal totéž, protože se zničehonic ocitl opět na moři, na úplně jiné cestě, kde ho unášel mořský proud.
„Pořád si myslíš, že jsem jedním z Pětice?“ zeptal se Pedro. „Jasně.“ Matta ta otázka překvapila. „Proč se ptáš?“
„Jsem zbabělec. Bál jsem se nastoupit do helikoptéry. Kvůli mně nás málem chytila policie. A bojím se i teď, přestože spím.“
Matt potřásl hlavou. „Nejseš zbabělec,“ namítl. „Když chceš slyšet pravdu, já se lítání taky bojím.“
„Viděl jsem letadla, který lítaly z Limy. Když jsem žongloval, kousek od letiště. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak se může něco tak těžkýho
udržet ve vzduchu. A pořád to nechápu.“ Pedro se zamračil. „Fakt si myslíš, že jsem jedním z Pětice?“
„Vím, že seš jedním z Pětice. Jsem moc rád, že seš se mnou, Pedro. Když o tom tak přemejšlím, nikdy jsem opravdovýho kamaráda neměl. Aspoň co si pamatuju.“
„Ukradl jsem ti hodinky!“
„Nevadí. Koupím si jiný…“
Oba se probudili současně. Helikoptéra právě přistála.
Zatímco Pedro se protahoval a zíval, Matt se podíval z okna. Stáli na poli uprostřed pustiny. Na trávě ležely tři petrolejové lampy – Atoc je
uviděl z výšky, a díky tomu poznal, kde má přistát. Ale jiná světla tu nebyla. Místo nich ozařovaly hradbu stromů, evidentně začátek
neproniknutelné džungle, ohnivé plameny. Na okno helikoptéry udeřila něčí dlaň. Matt sebou škubl, ale Atoc podobné uvítání čekal. „Všechno je v pořádku… To jsou přátelé,“ vysvětlil.
Venku na ně čekali další dva indiáni. Jeden otevřel dveře a pomohl chlapcům vystoupit. Oba měli na sobě ponča a pletené klobouky, a ani na
okamžik nezvedli hlavu, jako by se jim neodvažovali podívat do očí. Venku byla zima, mnohem větší než v Cuzku, a Matta napadlo, jestli nejsou v
ještě větší nadmořské výšce. Nadechl se. Do plic se mu dostalo jen velice málo kyslíku. Zřejmě byli hodně vysoko. Ale kde? Přistoupil k nim
druhý indián a každému z nich podal pončo. Bylo nádherně tkané, vyšívané zlatou nití, která vytvářela na temně zeleném pozadí složité vzory.
Matt prostrčil hlavu otvorem uprostřed a vděčně se zachumlal do měkké látky. Překvapilo ho, jak účinně pončo chrání před zimou. „Zůstaneme na noc tady,“ oznámil Atoc. „Zítra budeme pokračovat v cestě.“ „Kde jsme?“ zeptal se Matt.
„Tohle místo se jmenuje Vilcabamba.“ Matt nebyl po té odpovědi o nic moudřejší. „Jsme v mlžným pralese,“ pokračoval Atoc. „Zítra nás čeká dlouhá cesta. Helikoptéra by nám tady nebyla nic platná.“
„A kde budeme spát?“
„Všechno je už nachystané.“
Indiáni je zavedli na kraj mýtiny, kde stály tři stany. Atoc chlapcům ukázal, který bude jejich. „Musíte se vyspat,“ řekl. „Zítřek bude náročný.“
Nechal je o samotě. Stan vypadal jako zbrusu nový a uvnitř byly na pěnové podložce rozbalené dva spací pytle. Na středové tyči visela
baterka. Matt se neobtěžoval se svlékáním. Sundal si pončo, sroloval ho a dal si ho pod hlavu jako polštář. Potom vklouzl do spacího pytle. Pedro udělal totéž.
Matt chvilku myslel na Richarda. Nevěděl, jestli ho indián neodvezl od jeho přítele ještě dál. A co Fabian? Je někde v Cuzku a pořád po něm pátrá?
Tolika věcem nerozuměl, ale byl příliš unavený, aby o nich teď přemýšlel. Usnul, než bys řekl švec. Tentokrát se mu nic nezdálo.

Matta probudilo světlo, které pronikalo látkou stanu. S námahou se ve spacím pytli protáhl. Přes tenkou podložku cítil každý hrbolek, takže
mu záda a ramena do rána ztuhla. Napadlo ho, že zůstane ve spacáku a pokusí se znovu usnout, ale nepodařilo se mu to. Byl celý rozlámaný a Pedro
navíc chrápal. Zvedl pončo a co nejtišeji se vyplížil ze stanu. Jakmile byl venku, napřímil se a přetáhl si je přes hlavu.
Pořád byla zima. Svítalo, ale slunce zatím nevyšlo. Matt se v mrazivém ranním vzduchu rozhlédl po okolí a zachvěl se. V noci měl dojem, že
jsou v džungli – všude kolem byl hustý porost a hory. Ale na pohled, který spatřil, nebyl připravený.
Měl pocit, že se ocitl na konci světa. Přistávací plocha pro helikoptéru byla zaříznutá do úbočí nepředstavitelně příkrého kopce. Ať se
podíval nahoru nebo dolů, viděl jen zeleň…, pavoučí změť stromů a křovin propletenou popínavými rostlinami a liánami, která se táhla, jak mu
připadalo, donekonečna. Atoc tvrdil, že mají před sebou dlouhou cestu, ale Matt netušil, kde začnou. Nahoru to nepůjde. Porost vyhlížel
neproniknutelně. Nicméně když se vydají dolů, určitě se zřítí do té jasně zelené záplavy. Nacházeli se na plošině, ale všechno ostatní bylo kolmé. Jako by se celý svět položil na bok.
Atoc a oba indiáni už byli vzhůru a připravili k snídani chléb se sýrem. Rozdělali malý ohýnek, nad kterým visela konvice, ale voda se ještě nevařila.
Atoc přistoupil k Mattovi. „Jak ses vyspal, Matteo?“ zeptal se. Stejně jako Pedro používal španělskou verzi jeho jména. „Jídlo bude za chvíli hotový…“
„Díky.“
Za denního světla vypadal Atoc mladší a nenaháněl mu takovou hrůzu jako v nočním Cuzku. Také mnohem víc připomínal muže, kterého znal Matt tak krátce, Micose. Musí to vědět.
„Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ začal nervózně.
„Klidně se ptej.“
„Když jsem byl v Limě, potkal jsem někoho, kdo se vám strašně moc podobal. A pak se objevil znovu v Ice.“ „To byl Micos.“
„Jo.“ Matt nevěděl, jak pokračovat. „To byl váš bratr?“
„Ano. Nevíš, kde je?“
„Moc mě to mrzí, Atoku. Bohužel už nežije.“
Atoc pomalu přikývl, jako by čekal, že něco takového uslyší. Ale jeho tmavě hnědé oči se naplnily zármutkem, a zatímco mu Matt vyprávěl, co se stalo na haciendě, mladík stál strnule, bez jediného slova na místě. „Je mi strašně líto, že umřel kvůli nám,“ hlesl Matt.
„Ale já jsem šťastný, že když už musel zemřít, bylo to kvůli vám,“ odpověděl Atoc. Zhluboka se nadechl. „Micos byl můj mladší bratr,“
pokračoval. „Dělily nás dva roky. V našem jazyce ‚micos‘ znamená ‚opice‘ a on byl zábavný a pořád v nějakým průšvihu. ‚Atoc‘ znamená ‚liška‘. To
já měl mít víc rozumu. A přesto když jsme si jednou hráli a mně bylo asi osm, hodil jsem po něm kámen a skoro jsem mu vyrazil oko. Měl jizvu…,
tady.“ Atoc zvedl ukazovák a nakreslil si vedle oka půlměsíc. „Táta mě za to zbil páskem. Ale Micos mi odpustil.
Chtěl ti pomoct, Matteo, protože v tebe věřil. Jsi jedním z Pětice. Nebyl by smutný, že umřel, kdyby věděl, že jsi teď v bezpečí, takže ani
já bych neměl být smutný. Zemřou další lidé. Spousta lidí. Musíme se na to připravit.“ Otočil hlavu, zadíval se do dálky a upřel pohled na něco daleko odtud.
„Teď se půjdu na chvilku projít,“ oznámil. „Až se vrátím, zapomeneme na to a už o tom nebudeme nikdy mluvit.“ Po těch slovech odešel mezi stromy.
„Matteo…!“ Pedro se probudil a volal na něj ze stanu.
Za nimi stoupal k ranní obloze tenký proužek bílého kouře.

Po snídani indiáni uhasili oheň a složili stany. Helikoptéra už byla zajištěná a zakrytá zelenou celtou, aby nebyla vidět, kdyby nad ní
náhodou někdo letěl. Matt viděl, že ti lidé myslí na všechno…, i když stále netušil, co jsou vlastně zač.
Atoc se s nimi najedl. Ať byl jakkoli smutný, nedal to najevo. „Odcházíme,“ oznámil a dal znamení jednomu indiánovi, který k nim přistoupil a
v ruce držel dva páry nových sportovních bot. „V tom, co máte na nohou, jít nemůžete.“
Matt vděčně sundal sandály z pneumatiky, které nosil od svého pobytu v Limě. Ani ho moc nepřekvapilo, že mu nové boty perfektně padnou.
Všechno to bylo naplánované. Když si je obul, všiml si, že Pedro stále drží svůj pár a nábožně si ho prohlíží. Napadlo ho, že jeho kamarád na sobě ještě nikdy v životě neměl nic nového.
Když byli oba připravení, Atoc sáhl do ponča a vytáhl z něho hrst zelených listů a něco, co vypadalo jako dva oblázky. „Dejte si to do pusy,“
řekl nejdřív anglicky a potom Pedrovi španělsky. Omotal oblázek listím a vytvořil balíček. „To listí je coca,“ pokračoval. „Kamínku říkáme llibta. Když se ty dvě věci smísí v ústech se slinami, dodají vám sílu.“
Matt ho poslechl. Listy chutnaly odporně a Matt si nedokázal představit, že by mohly fungovat, ale připadalo mu, že nemá smysl o tom diskutovat.
Vydali se na cestu. Indiáni šli jako první. Matt je následoval a za ním kráčel Pedro, který několikrát zakopl, zatímco se snažil zvyknout si
na nové boty. Atoc průvod uzavíral. Matt doufal, že zamíří ze svahu dolů, ale zdálo se, že půjdou stále výš a výš. Džungle nebyla tak
neproniknutelná, jak vypadala. Někdo, kdysi dávno, vytesal do skály schodiště. Schody, nepravidelné a pokryté lišejníkem, nebyly skoro vidět, ale vinuly se mezi stromy po úbočí hory stále nahoru.
„Kdybyste si potřebovali odpočinout, řekněte,“ upozornil je Atoc.
Matt zaťal zuby. Ušli teprve kousek cesty a už by odpočinek potřeboval. Nesouviselo to s tím, jak byl kopec příkrý: vzduch tu byl totiž ještě
řidší než v Cuzku. Když půjde moc rychle, začne mu tepat v hlavě a bude cítit, jak ho pálí v plicích. Klíčem k úspěchu bylo jít rozumným tempem,
krok za krokem, a nedívat se nahoru, protože mu to vždy připomnělo, jak vysoko musejí vyšplhat. Obrátil si llibtu v ústech. Už chápal, proč ji potřebuje. Doufal jen, že bude opravdu fungovat.
Slunce vystoupilo výš a najednou se udělalo horko. Matt cítil, jak mu po zádech teče pot. Všechno bylo vlhké. Jednou se opřel rukou o strom,
aby se přidržel, a ruka se mu probořila dovnitř, jako by byl kmen z houby. Ve vzduchu se vznášely kapičky vláhy. Do vlasů mu kapala voda a tekla
mu dolů po spáncích. Pedro se zastavil a sundal si pončo. Matt udělal totéž. Jeden z indiánů je od nich vzal a z jeho výrazu bylo jasné, že se s
nimi o tom nehodlá dohadovat. Matt to ani neměl v úmyslu. Měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. Museli už mít za sebou minimálně pět set schodů. A schodiště stále pokračovalo.
Něco ho štíplo. Matt vykřikl a pleskl se do paže. O vteřinu později ucítil další štípanec, tentokrát na šíji. Málem se mu chtělo brečet…,
nadávat…, nebo ječet. Copak to bude čím dál horší? Atoc ho došel a podal mu hadřík s nějakou odporně páchnoucí mastí.
„Pakomáři,“ vysvětlil. „Říkáme jim puma waqachis. To znamená hmyz, který přinutí pumu zařvat.“
„Vím, jak se ta puma cítí,“ zavrčel Matt. Nabral si trochu masti a vetřel si ji do kůže, kde se okamžitě smísila s potem. Matt cítil, jak mu
teče po těle. Oblečení se na něj lepilo jako druhá kůže. Další pakomár ho štípl do kotníku. Matt na okamžik zavřel oči a pak se dal opět do pohybu.
Dvakrát se zastavili a napili se. Indiánští průvodci měli v ruksaku plastové láhve. Matt se musel ovládat, aby se napil jen trochu, protože
věděl, že zásoby vody jsou pro všechny. Slunce teď stálo vysoko nad nimi a Matt si začínal myslet, jestli se mu nestalo něco s očima. Prales mu
připadal zamžený a rozmazaný. Potom si uvědomil, že v žáru se veškerá vlhkost mění v páru. Brzy ho zahalila hustá bílá mlha, takže stěží viděl muže před sebou.
„Držte se u sebe!“ zavolal Atoc. Jeho hlas se ozval zčistajasna, jako by byl indián na jiné planetě. „Už to není daleko.“
Z mlžného pralesa se vynořili náhle a nečekaně. V jednu chvíli se Matt prodíral křovím a vzápětí vyšel na kraj obrovského kaňonu. Obloha byla
jasná. Spatřil před sebou rozsáhlé horské pásmo, většinu jehož vrcholků pokrýval sníh. Některé z nich vypadaly, jako by se dotýkaly hranice
vesmíru. Matt byl na pokraji zhroucení. Byl skrz naskrz promočený a příšerně ho bolela hlava. Ale i tak cítil euforii. Když se podíval dolů,
zjistil, že v kaňonu prší. Ale déšť byl pod ním. Matt vyšplhal nad mraky. „Vidíš?“ Atoc ukázal na jednu horu. Z místa, kde stáli, vypadala trochu jako lidská hlava. „To je Mandango,“ vysvětlil. „Spící bůh.“
Pedro vyšplhal na plošinu. Stál na kraji propasti a namáhavě oddychoval. Zasípal pár slov španělsky. Atoc se usmál, poprvé od chvíle, kdy mu
Matt řekl o smrti jeho bratra. „Tvrdí, že je na dně,“ přeložil Mattovi. „Ale ty prý vypadáš hůř.“
„Kam teď?“ lapal po dechu Matt. Nemohl uvěřit, že vyšplhali takhle vysoko jen proto, aby šli zase dolů.
„Není to daleko,“ uklidnil ho Atoc. „Ale dávej pozor. Hodně daleko to je, když spadneš…“
Atoc nepřeháněl. Po stěně kaňonu se klikatila jediná, jasně zřetelná pěšina. Matt nějak vytušil, že ji do skály vytesala lidská ruka.
Působila nepřirozeným dojmem. Byla plochá a její povrch se leskl skoro stejně jako ulice Cuzka. Lišila se jen v jedné věci – byla příšerně úzká.
Místy se nacházely skalnatá stěna a děsivý sráz na opačné straně pěšiny pouhý metr od sebe. Kdyby Matt udělal jediný chybný krok, padal by… a
padal. Na pampas na dně kaňonu spatřil pasoucí se stádo ovcí nebo lam. Z téhle výšky vypadaly jako mravenci. Na skále nerostly žádné stromy,
které by je chránily před sluncem, a Matt cítil, jak mu spaluje obličej a ramena. V téhle obrovské krajině neznamenal nic. Mohl by se klidně
rozmočit v dešti nebo usmažit na slunci. Ještě nikdy v životě si nepřipadal tak bezvýznamný.
Plahočili se víc než hodinu a celou dobu sestupovali. Matt cítil, že se mu mění tlak v uších. Kolik hodin uplynulo od snídaně? Neměl zdání,
ale věděl, že dlouho už jít nedokáže. Nohy ho bolely a na chodidlech – v nových sportovních botách – mu naskakovaly puchýře. Vyšli ze zatáčky a
Matt zjistil, že pěšina je dovedla na skalnatou plošinu, po jejíž opačné straně vedly schody dolů. Zhluboka se nadechl. Vypadalo to, že jejich cesta je u konce.
Dorazili na místo.
A tam se rozkládalo miniaturní městečko, vybudované – neuvěřitelně – na kraji kaňonu. Nebylo to moderní město. Některé jeho části Mattovi
připomínaly Cuzco, a tak usoudil, že je postavili stejní lidé, možná dokonce ve stejné době.
Především, do skály byly vytesané terasy. Ty byly základem města; bylo jich padesát nebo šedesát a vyčnívaly z horského srázu jako obrovské
police. Na některých se zelenaly zemědělské plodiny, na jiných se pásly ovce a lamy. Samotné město tvořily chrámy, paláce, domy a skladiště
vybudované z kamenných kvádrů, které sem museli stavitelé dopravit skrz mlžný prales a přes hory. Ve středu města se nacházel obrovský travnatý
obdélník: shromaždiště, sportoviště, centrum každodenního života. Matt okamžitě věděl, že tu nebude elektřina, auta, nic z moderní doby. A
přesto se nedíval na rozvaliny. Město žilo. Všude se pohybovali lidé. Bydleli tu. Byl to jejich domov. „Kde to jsme?“ zašeptal.
„Vilcabamba!“ odpověděl Pedro.
Atoc jen pomalu přikývl. „Ztracený město Inků. Pátrá po něm mnoho slavných mužů. Hledají je stovky let. Ale zatím je nikdo nenašel. Vilcabamba se totiž nedá objevit. Nelze se sem dostat.“
„Proč ne?“ Mattovi to připadalo celkem jednoduché. Koneckonců, oni se do Vilcabamby dostali docela snadno. Pěšina, která je svedla dolů po
stěně kaňonu, musí být jasně vidět. Každý se sem po ní může dostat. „Ta pěšina…,“ začal. Atoc zavrtěl mírně hlavou. „Žádná pěšina neexistuje,“ namítl.
„Ne. Jen se snažím říct, že…“ Matt se o několik kroků vrátil a podíval se za zatáčku. Neskutečné.
Pěšina tam nebyla. Stěnu kaňonu tvořil hladký, kolmý sráz, po kterém se nedalo vyšplhat nahoru, ani sejít dolů. Pěšina, po níž sem přišli, po
které kráčeli víc než hodinu, zmizela. „Neptej se,“ poradil mu Atoc. „Máš přátele, kteří na tebe čekají.“ „Ale…“
Mladík mu položil ruku na rameno a společně obešli zatáčku. Pedro a oba indiáni už vyrazili napřed. Matt viděl, jak procházejí klenutým
kamenným průchodem, a v tu chvíli se objevil muž a běžel jim po schodech naproti. Spěchal. A byl to Evropan.
Jakmile se muž přiblížil, Matta zaplavila obrovská vlna radosti a úlevy. Vykřikl a rozběhl se k němu. Objali se. Byl to Richard Cole.

POSLEDNÍ Z RODU INKŮ

„Nedokážeš si představit, jakou mám radost,“ řekl Richard. „Od toho únosu v Limě jsem se bál, že tě už nikdy neuvidím, a vyčítal jsem si, že
je to moje vina. Ale všichni na mě byli moc hodný. Tyhle lidi jsou…, no, poznáš sám.
A tohle město, Vilcabamba –,“ Richard potřásl fascinovaně hlavou, „– je jednou z největších peruánských legend, což znamená, že by snad ani
nemělo existovat! Něco jako Eldorádo. Hledala je spousta badatelů, ale nikdy je nenašli. A my jsme teď tady, přímo uprostřed něho! To je fantastický!“
Richard Matta odvedl do malého kamenného domku, v němž bydlel a který stál na jedné z nejvyšších teras ve městě. Seděli v jediné místnosti,
obytném prostoru se dvěma postelemi, pohovkou a pestrobarevným kobercem na kamenné podlaze. Dvě stěny lemovala okna. Měla zvláštní tvar, byla
užší nahoře než dole, takže vypadala jako uříznuté trojúhelníky. Matt viděl stejná po celém Cuzku. Nebylo v nich sklo. Dům neměl zavedenou
elektřinu ani tekoucí vodu. V noci se uvnitř svítilo svíčkami. Záchody a umývárny se nacházely na opačné straně města, u prudkého potoka, přítoku řeky Chamba.
Dostali oběd: obrovskou misku směsi masa a zeleniny zvané locro, která vypadala jako něco mezi polévkou a gulášem. Byli sami. Pedro odešel s
Atokem – zřejmě odpočinout si v jednom z dalších domů. Matt byl rád, že může být chvíli s Richardem. Už pouhá jeho přítomnost mu připomněla obyčejný život, který kdysi vedl.
Matt mu vyprávěl svůj příběh jako první. Začal u svého setkání s Pedrem, pak následovaly zážitky v Jedovatém městě a útěk ze Salamandovy
haciendy, potom mu vylíčil cestu do Cuzka, honičku nočními ulicemi a nakonec příchod sem. Přinesli jim džbánek piva – stejného, jako pil Matt v Cuzku. Než domluvil, Richard celý džbánek vypil.
„Takže tenhle kluk, Pedro, je jedním z Pětice,“ pronesl Richard. „Jo.“
„A ty s ním ve snech mluvíš.“
„Přesně tak.“
Richard si vzdychl. „Víš, co mi dělá fakt starosti? Ze ti věřím! Kdyby mi někdo tohle všechno řekl před půl rokem, vysmál bych se mu.“ Na
okamžik se zamyslel. „Má Pedro…, vždyť víš…, nadpřirozený schopnosti? Vidí do budoucnosti nebo tak něco?“ „Ne. Je úplně obyčejnej. A nelíbí se mu, že je do toho zapletenej.“ Richardova historka byla přímočařejší.
Když ho cestou z letiště unesli, odvezli ho do nějakého domu v Limě, kde se setkal se svými únosci. Matt teď už věděl, o koho šlo. Jedním z nich byl Atoc. Ten druhý byl jeho mladší bratr Micos.
„Měl jsem radost, že jsi jim utekl,“ řekl Richard. „Myslel jsem si, že o mě nebudou mít zájem a pustí mě. Ale pak mi vysvětlili, že stojí na
naší straně. Snažili se nás zastavit dřív, než vlezeme do pasti. V hotelu Evropa byla policie.“ Matt se při té vzpomínce zachvěl. „Atoc a
ostatní věděli, že do Peru přiletíme. Od začátku na nás čekali. Potíž byla v tom, že na nás čekal i Salamanda se svýma lidma. Inkové se nás
pokusili unýst, protože to byl jediný způsob, jak nás dostat. Samozřejmě nebyli nadšený, žes jim utekl. Od tý doby po tobě pátrali. Mají svý
lidi po celý zemi. Pokud jde o mě, odvezli mě autem na soukromý letiště, potom mě dopravili letadlem do Cuzka a nakonec helikoptérou do pustiny.
Stejně jako tebe. V mlžným pralese mě příšerně poštípali pakomáři a cestou dolů do kaňonu jsem se málem pozvracel. Už jsem ti někdy řekl, že nesnáším výšky?“
„Ne.“
„No, a od tý doby jsem tady. Starají se o mě a výborně vaří. Ale jak jsem řekl, dělal jsem si o tebe starosti. Nemohl jsem tomu uvěřit, když
mi oznámili, že tě objevili v Cuzku. Škoda, že jsem neviděl tu tajnou chodbu. Jednou mi ji snad ukážeš. Možná cestou zpátky…“
„Co jsou zač, Richarde?“ Tuhle věc Matt stále nechápal. „Tvrdí, že jde o ztracený město Inků. Ale Inkové už přece neexistujou, že ne?“
„Neměli by. Většina z nich umřela.“ Richard zvedl džbánek s pivem, uvědomil si, že je prázdný, a opět ho postavil na stůl. „Tyhle lidi jsou
jediný, který přežili: potomci desítek tisíc těch, který Spanělé kdysi dávno povraždili. A tohle město je jejich tajný sídlo. Všiml sis pěšiny,
která vede po stěně kaňonu? Jakmile po ní člověk sejde dolů, znají způsob, jak ji zamaskovat. Letadla tudy nelétají, protože jsou tu nebezpečný
vzdušný víry. O tomhle místě neví nikdo kromě lidí, který tu žijou – a tebe, mě a Pedra, když jsme teď jejich hosti.“ „A chtějí nám pomoct.“
„Přesně tak. Na jedny straně stojí Inkové, na druhý Diego Salamanda. V každým případě teď víme, kdo je ten špatný.“ „Proč ho nezastaví?“ To Matt nechápal. „Vědí, kdo je. Vědí, kde ho najít…“ „Co chceš, aby udělali, Matte? Zabili ho?“
Matt pokrčil rameny. „To mi nepřipadá jako špatnej nápad.“ „Nejdřív by se k němu museli dostat, a on má důkladnou ochranu.“ „Mohli by se obrátit na policii.“
„Policie pracuje pro něho. Diego Salamanda je jedním z nejmocnějších lidí v Peru. Jak se jmenuje ta jeho společnost? Salamanda News
International. Měla by se jmenovat Salamanda International News, protože pak by měla zkratku SIN, což anglicky znamená hřích – to by mi znělo
líp. Salamanda představuje miliony, a když přestane podnikat, polovina země půjde ke dnu s ním. Tisk, telekomunikace, software…, jen minulý
týden poslal do vesmíru družici za padesát milionů dolarů, který zaplatil z vlastní kapsy. Hraje šachy s prezidentem, po telefonu, a právě Salamanda do telefonických linek investuje.“
„Když je Salamanda tak bohatej a úspěšnej, proč chce otevřít bránu? Co mu to přinese?“
„Nevím, Matte. Možná mu pak Staří zmenší hlavu do původní velikosti. Možná mu slíbili věčný život. Proč chtěli otevřít Krkavčí bránu lidi z Lesser Mallingu? Podle mě jsou všichni šílený.“
Richard se odmlčel. Venku před domem začal někdo hrát na Panovu flétnu. Melodie se tajuplně vznášela ve vzduchu. Matt se podíval z okna na
protější stranu kaňonu. Zapomněl, jak jsou vysoko. Pod ním zela nekonečná propast.
„Říkal jsi, že na nás Inkové čekali,“ poznamenal. „Jak věděli, že přiletíme?“
„Zeptal jsem se na to Atoka. Kéž bych ti mohl říct, že se o tom dočetli v novinách, jenže je to trochu složitější. Inkové vědí víceméně o
všem, co se v Peru děje. Všude mají svý lidi. Ale je tu ještě něco. Používají kouzla.“ „Kouzla…?“
„Jsou mezi nima lidi, kterým říkají amautas. Jsou něco jako kouzelníci…, tak trochu jako slečna Ashwoodová. Vědí o Starých. A vědí o tobě.
Určitě se s jedním z nich později seznámíš. Je děsně starý. Několikrát jsem si s ním povídal. Podle mě je mu asi sto dvacet let.“
Mattovi chvíli trvalo, než tu informaci vstřebal. „Věděli, že přijedu,“ řekl. „Ale věděl to i Salamanda. Kdo myslíš, že mu to řekl?“ „Přemýšlel jsem o tom. Bohužel to vypadá, že to byl někdo z Nexu.“
„To by dávalo smysl. Zavolal jsem panu Fabianovi, ale policie dorazila dřív než on.“
„No, ruku bych za to do ohně nedal, ale kdyby to byl někdo z nich, nejpodezřelejší mi připadá Tarrant. Pamatuješ si na něj? To byl ten
policista, co nám obstaral falešný pasy. Tím nám vlastně zkomplikoval život. Kvůli falešným pasům jsme zločinci…, a ty pasy byly jeho nápad.“ „A co se bude dít teď?“
Richard se na chvíli zamyslel. „Musíme těm lidem důvěřovat. S Nexem se znovu spojit nemůžeme, to je naprosto jasný,“ prohlásil. Matt přikývl a pak zívl, protože se ho zničehonic zmocnila únava.
„Měl by ses vyspat,“ poznamenal Richard. „Musíš být utahaný. Pak se můžeš umýt a převléct se. Musím se přiznat, že jsem tě skoro nepoznal, když jsem tě uviděl. Vypadáš legračně.“
„Díky.“
„Potom mě můžeš seznámit s tvým kamarádem Pedrem. A až začne zapadat slunce, máme všichni přijít na hlavní náměstí.“ Richard se usmál. „Inkové pořádají oslavu a pozvali nás na ni!“

Matt spal skoro celé odpoledne. Když se probudil, Richard ho odvedl k umývárně – řadě dřevěných kójí v kamenné budově, kde v každé
nepřetržitě vytékal otvorem ve stěně pramínek vody. Voda byla studená jako led, ale průzračně čistá. Smýt barvivo z kůže se Mattovi nepodařilo,
a tak mu připadalo, že vyšel z koupelny skoro stejný, jako když vstoupil dovnitř. Ale rozhodně měl příjemný, svěží pocit.
Dostal čisté šaty na převlečení. Indiáni žijící ve Vilcabambě nosili oděv, který představoval zvláštní směsici starého a moderního, se zářivě
barevnými klobouky a ponči nahoře a džínami a sportovními botami dole. Když Matt vyšel z dřevěné kóje, dali mu nové pončo – tmavočervené se
zelenými kosočtverci kolem okraje. Zvláštní bylo, že si v něm připadal přirozeně. Zřejmě se během minulých několika týdnů převlékal tak často, že už neměl tušení, kým skutečně je.
Potom je s Richardem odvedli k honosné budově, dvakrát větší než ostatní, která stála uprostřed města. Všude kolem byli indiáni a
připravovali se na nadcházející oslavu – chystali dřevěné stoly, rozdělávali oheň, roznášeli podnosy s jídlem a pitím. Slunce zrudlo a začalo
rychle klesat za hory pod nimi. Matt ještě nikdy neviděl, aby slunce zacházelo tímhle způsobem. Normálně by se na ně díval nahoru. Teď mu připadalo, jako by stál nad ním, a viděl, jak zapadá přes okraj světa.
Budova, do které vstoupili, byla palác. Matt to věděl, aniž mu to někdo řekl. U dveří stáli strážní; byli bosí, na sobě měli slavnostní
tuniku a v ruce drželi zlatý oštěp. Další stráže lemovaly chodbu uvnitř. A tam, před nimi, se na stupínku tyčil trůn a na něm seděl muž v
dlouhém rouchu, s čelenkou a zlatými disky v uších. Pravděpodobně mu bylo jen o pár let víc než Richardovi, ale vyzařovala z něho sebejistota a
důstojnost, takže vypadal mnohem starší. Matt se zastavil a uklonil se. Zdálo se, že Inkové mají vládce.
„Vítej, Matteo,“ řekl muž dokonalou angličtinou. Měl stejný přízvuk jako Atoc: cizí, ale ne španělský. Ve skutečnosti byla jeho mateřštinou
quechua, jazyk, kterým mluvil jeho lid před příchodem Španělů. „Jmenuji se Huascar a jsem moc rád, že tě konečně poznávám. Dlouho jsem na tebe čekal. Můj lid na tebe čekal ještě déle. Sedněte si, prosím.“
Před trůnem stály čtyři nízké stoličky. Richard s Mattem se posadili. O chvilku později vešli do sálu postranními dveřmi Pedro s Atokem.
Pedro také dostal čisté oblečení. Jeho pončo mělo světle modrou barvu. Poklonil se inckému panovníkovi a sedl si vedle Matta. Atoc se uvelebil na čtvrté stoličce.
„Tebe také vítám, Pedro,“ pokračoval Huascar. Kvůli Richardovi a Mattovi mluvil dál anglicky, ale Atoc vše Pedrovi tiše překládal. „Zbývá nám velice málo času a musíme toho hodně probrat.“
Jakmile zvedl ruku, objevili se čtyři sluhové, kteří nesli zlaté poháry s červeným vínem a postavili je před každého hosta na podlahu. Samotný Inka nic nepil.
„Před pěti sty lety,“ začal, „se rozpadla jedna z nejmocnějších říší, jaké kdy existovaly. Francisco Pizarro a španělští dobyvatelé zničili
všechno, co můj lid vytvořil. Vypálili naše města, odvezli naše zlato, znesvětili naše chrámy, nemilosrdně povraždili mé předky. Tím pro nás začala doba temna.
Dnes je sláva říše Inků téměř zapomenuta. Z našich měst jsou trosky, rozvaliny odkryté pro turisty. Naše umění se nachází v muzeích. Jenom
tohle místo, Vilcabamba, zůstalo neodhaleno. Jenom tady můžeme žít jako vždycky. Jsme poslední z rodu Inků.“
Odmlčel se. Atoc ještě několik vteřin šeptal Pedrovi překlad a pak ztichl. Pedro přikývl.
„Ale neztratili jsme naši sílu.“ Incký panovník se Mattovi podíval do očí. „Viděl jsi jen malou část našeho tajného světa, zlomek zlata,
který jsme před Španěly ukryli. Nežijeme tady trvale. Nemůžeme se schovávat před moderním způsobem života. Ale přišli jsme sem z celého Peru a
Jižní Ameriky, abychom se ti ukázali. Protože až dojde k rozhodujícímu střetu, musíš vědět, že se na nás můžeš spolehnout.
Vstoupili jsme nejen do nového tisíciletí. Jsme na prahu nového světa a věříme, že jednoho dne dokážeme znovu zaujmout místo, na které máme
nárok. Inkové budou mít opět vlastní zákony, vlastní právo, vlastní klid. Ale budeme o to muset bojovat – a naši nepřátelé jsou nebezpečnější,
než kdy byli Španělé. Staří. Víme o nich. Vždycky jsme o nich věděli. Chtějí zničit nový svět dřív, než se zrodí. A jsou tady v Peru.“
Inka znovu zvedl ruku. V tu chvíli vstoupil do trůnního sálu další muž a při chůzi se opíral o hůl. Měl na sobě pončo, které bylo šedivé jako
on sám. Tělo měl shrbené, paže a nohy vychrtlé. Richard šťouchl do Matta. „Tohle je ten amauta, s kterým jsem několikrát mluvil.“
„Řekni jim to,“ nařídil Huascar starci. „Než slunce třikrát vyjde a zapadne, Staří proniknou bránou, která v Peru vznikla před začátkem
světa,“ začal amauta. Mluvil anglicky a měl překvapivě silný hlas. „Čtu znamení na nebi i na zemi. Ptáci létají tam, kde by létat neměli. V noci
je na nebi příliš mnoho hvězd. Zanedlouho dojde k strašlivé pohromě a všechny naše naděje se možná rozplynou. Proti Starým bude stát jeden chlapec, a protože bude sám, prohraje. Snad i zemře. To nevím.
Ale všechno ztraceno nebude. Pětice porazila Staré při vzniku světa a Pětice je porazí znovu. Tak zní proroctví. Tenhle chlapec je jedním z
Pětice. A tenhle chlapec také.“ Ukázal nejdřív na Matta a pak na Pedra. „Ostatní teprve přijdou, a až se Pětice spojí, bude mít sílu Staré porazit. Pak dojde k poslední velké bitvě a začne nový svět.“ Odmlčel se.
„Tvrdíte, že brána se otevře za tři dny,“ ozval se Richard. „Víte, kde je?“ Incký panovník zavrtěl hlavou. „Pátrali jsme po ní, ale nenašli jsme ji.“
„Kam máme teda podle vás jít?“ Richard nechtěl, aby to znělo nezdvořile, ale jakmile ta slova pronesl, uvědomil si, že přesně takhle zněla.
Škubl sebou a napadlo ho, jestli nebude mít tu čest zjistit, jaké to je mít v zádech dvoumetrový zlatý oštěp.
Ale vypadalo to, že Inka se neurazil. Jeho výraz se nezměnil. Ukázal na Atoka, který vytáhl list papíru a položil ho před ně. Matt ten papír
okamžitě poznal. Byla to stránka, kterou Pedro sebral z kopírky. Matt si ji tehdy zastrčil do zadní kapsy džínů. Teď dumal, kdy ji Atoc objevil. „Tohle je jediná stopa,“ oznámil Atoc.
„Co se tam píše?“ zeptal se Matt. Přemýšlel o těch zvláštních verších od chvíle, kdy Pedro papír našel.

V noci, kdy přiletí pták bílý
Před místem Qolqa
Světlo se objeví
Které přivolá na svět stíny.

A pod tím se nacházela dvě slova – INTI RAYMI – a symbol planoucího slunce.
Zatímco Atoc to překládal Pedrovi, Matta se zmocnila deprese. Ten papír byl pro Salamandu očividně natolik důležitý, že si ho chtěl ofotit.
Ale proč musí být text tak komplikovaný? Domníval se, že se z veršů dozví to, co potřebuje o bráně vědět. Nedozvěděl se nic. Starý amauta potřásl hlavou. „Inti Raymi…,“ zamumlal.
„Inti Raymi je nejvýznamnější den v inckém kalendáři,“ vysvětlil panovník. „Je to doba zimního slunovratu, kdy se slunce nachází v
nejvzdálenějším bodu na jih od rovníku. Dvacátý čtvrtý červen. Dnes je dvacátého prvního.“ Zbývaly tři dny. Přesně jak řekl amauta.
„A co místo Qolqa?“ zeptal se Richard. „Víte, kde leží?“
Amauta pohlédl na inckého vládce, ale odpověď už znal. „Qolqa je slovo z jazyka nazca,“ objasnil.
„Mluvili o něčem takovým –,“ vyhrkl Matt vzrušeně, „– Salamanda a ty ostatní. Říkali, že hledají v poušti Nazca desku.“
„Obrázky na tomhle papíru naznačují, že jde o poušť Nazca,“ souhlasil Inka. „Jenže ta leží na opačné straně Peru, tam, odkud jste přijeli.
Musíme si důkladně promyslet, co podnikneme dál. Jestli se Salamanda z téhle stránky dozvěděl, co potřeboval, my se to můžeme dozvědět také. Ve
městě Nazca žije profesorka, která o této oblasti napsala mnoho odborných prací. Pokud v Peru existuje někdo, kdo dokáže text rozluštit, je to ona. Večer s ní promluvím.“
„Vy tu máte telefon?“ zeptal se Richard.
Huascar se poprvé usmál. „Vilcabamba je starobylé město,“ řekl. „Nacházíme se v zapadlém koutě země. Ale stále žijeme v jednadvacátém
století. Máme mobilní telefony a dokonce i satelitní připojení k internetu. Prosím, nemyslete si o nás, že jsme zaostalí.“ Vstal.
„Můj lid si vás přeje spatřit,“ dodal. „To, že jsou dva z Pětice s námi, je důvod k oslavě bez ohledu na to, co nás v nejbližší době čeká.“ Zvedl ruce. „Takže vzhůru na oslavu.“

Snesla se noc a na obloze se objevily miliony hvězd. Celé město Vilcabamba bylo plné světel a hudby, tenkého kvílení Panovy flétny, které se
rozléhalo nad hlubším duněním bubnů. Na náměstí hořelo několik ohňů; na rožních se otáčela prasata, v hliněných hrncích se dusilo kuřecí a
jehněčí, na jehlicích se opékaly velké kusy vepřového a v kotlích bublal guláš. Ve vzduchu se vznášela vůně škvařícího se tuku a z plamenů vyletovaly jiskry a hlasitě praskaly.
Na posvátném náměstí se sešlo minimálně pět set lidí – mužů, žen a dětí. Byl to ten travnatý obdélník obklopený budovami. Další lidé
přihlíželi oslavě z plošin a teras nahoře. Mnozí Inkové si oblékli slavnostní oblečení. Měli čelenky z peří a zlata, zářivě barevná roucha,
zlaté náhrdelníky a náramky, pozlacené štíty a meče a zlaté šperky, vytepané do tvaru pum, přikrčených bojovníků a bohů. Někteří lidé tančili.
Další jedli a pili. A všichni chtěli vidět Matta, pozdravit ho a stisknout mu ruku. Matt seděl vedle Richarda a Pedra. Před začátkem oslavy je spolu seznámil.
„Moc rád tě poznávám, Pedro,“ řekl Richard. „Děkuju ti, že ses o Matta staral.“ Pedro přikývl, přestože Matt pochyboval, že mu rozuměl.
Noc pokračovala. Hudba byla stále hlasitější a víno a pivo teklo proudem. Matt si všiml, že Richard vyprázdnil další pohár – ale i on sám
zřejmě vypil víc piva, než by mu svědčilo. A proč ne? pomyslel si. Tuhle noc jsem v bezpečí, mezi přáteli. Vzpomněl si, co řekl amauta. Brána se
otevře za tři dny. Proti Starým bude stát jeden chlapec a prohraje. Bude to on, nebo Pedro? Nebo amauta mluvil o někom jiném? Ať byla odpověď
jakákoli, Matt věděl, že je to poslední příležitost, kdy se může uvolnit a pobavit, než se znovu ocitne v nebezpečných situacích, které číhají venku. Richard mu to už řekl: zítra odcházejí.
A pak hudba ustala, dav se utišil a vládce Inků vyšel na terasu před svým palácem. Opět mluvil anglicky, a přestože nezvýšil hlas, jeho slova všichni jasně slyšeli.
„Takhle začal svět Inků,“ zvolal. „Toto je příběh, který se předává z generace na generaci…“ Odmlčel se. Někde plakalo dítě a Inka čekal, až ho matka uchlácholí.
„Kdysi dávno existovala podle našich předků pouze tma. Země byla pustá a lidé žili jako zvířata. Potom se otec všech lidí a zvířat – my ho
nazýváme Viracocha, Slunce – rozhodl, že sešle na zem svého syna, aby naučil lidi, jak správně žít, jak obdělávat pole a stavět si příbytky. A
tak přišel na svět Manco Capac. Zrodil se z vod jezera Titicaca, syn Slunce, první Inka. Manco putoval po Jižní Americe, až konečně dorazil do
údolí nedaleko Cuzka. Tam zabodl do země zlatý prut, protože na tom místě se rozhodl založit říši Inků.
Než se vrátil na nebesa, mnoho let moudře a spravedlivě vládl. V té době vznikl jeho portrét – jediný, jaký kdy existoval. Byl vyrytý do
velkého zlatého disku. Tenhle poklad, který je pro nás vzácnější než všechny ostatní, se nazývá Slunce Viracocha. Když přišli do Peru španělští
dobyvatelé, naši předkové zlatý disk ukryli, a přestože se ho pokoušelo mnoho lidí najít, od té doby ho nikdo nespatřil.“
Zvedl ruku. Na opačné straně náměstí se daly do pohybu dvě řady vojáků s planoucími pochodněmi v rukou. Pak se objevilo dalších osm Inků,
kteří se prohýbali pod tíhou obrovských nosítek. Na nich ležel na boku jakýsi plochý, kruhový předmět zakrytý plachtou. Všichni přítomní otočili
hlavu a sledovali ho pohledem. Nosiči položili nosítka na trávu, přímo před stůl, u něhož seděli Matt s Pedrem.
„Proč dnes slavíme?“ zvolal Inka. „Pohleďte na tvář Manco Capaka a pochopíte.“ Nosiči zvedli plachtu.
Zlatý disk Matta na okamžik oslnil, takže nic neviděl. Připadalo mu, že z něho vychází světlo. Disk měl tvar slunce se zlatými paprsky kolem
obvodu a byl téměř stejně veliký jako on. Matt zamrkal. Postupně na něm rozeznal obličej vyrytý do povrchu. Tu tvář znal, samozřejmě to ale
nebylo možné. Portrét vznikl před více než tisíci lety. Slyšel, jak Richard zalapal po dechu. Pedro, který seděl vedle něho, vstal a zděšeně, nevěřícně couvl.
Dvě stejné tváře.
O tom nebylo pochyb.
Na disku byla zachycena podoba Manco Capaka, zakladatele říše Inků. Ale Pedro se díval na svůj portrét.

PROFESORKA CHAMBERSOVÁ

Druhý den se setkali s inckým panovníkem – všichni čtyři opět seděli před jeho trůnem. Richard, Matt a Pedro se měli před polednem vydat na cestu.
„Mluvil jsem s profesorkou Chambersovou,“ oznámil jim Huascar. „A ona souhlasila, že vás přijme. Bohužel to pro vás znamená další dlouhou
cestu zpátky na západní pobřeží. Profesorka žije v Nazce. Atoc mě požádal, jestli by vás nemohl doprovodit.“
„Překládám Pedrovi,“ vysvětlil Atoc. „Ale také je mi souzeno být s vámi. Musím dokončit to, co začal můj bratr.“
Incký vládce se na ně chvíli díval a Mattovi připadalo, že má v očích smutný výraz. „Jednou se ve Vilcabambě opět sejdeme,“ pokračoval. „Teď
je důležité, že jste v bezpečí. Salamanda má možná policii a většinu vlády na své straně, ale mí lidé jsou všude a teď, když jsme vás konečně našli, na vás budeme dávat pozor. Nechcete se na něco zeptat?“
Richard s Mattem si vyměnili pohled. Měli na jazyku tolik otázek. Jak se může tisíc let starý portrét tak podobat Pedrovi? Jednomu z nich se
v bráně něco stane, možná zemře. Ale který? A – pro Matta ta nejpalčivější otázka ze všech – pokud Staří proniknou bránou na tenhle svět, jak předpověděl amauta, má vůbec smysl, aby se jim v tom snažili zabránit?
Ale ani jeden z nich nepromluvil. Matt tušil, že na to neexistují jednoduché odpovědi. Měl pocit, jako by spadl do prudké řeky. Kdyby bojoval
nebo se snažil vylézt na břeh, vyčerpal by se a utopil. Jediné, co mohl dělat, bylo plavat s proudem a čekat, kam ho zanese.
Huascar vstal a zvedl ruce, otočené dlaněmi dopředu. „Chtěl bych vám popřát bezpečnou cestu a hodně štěstí,“ řekl. „Ať vás provází duch Viracochy.“
Audience skončila. Richard, Atoc, Matt a Pedro vstali, uklonili se a otočili se k odchodu. Ale ještě nebylo řečeno vše.
„Seňore Cole?“ zavolal panovník. „Jestli dovolíte, rád bych s vámi ještě něco probral. Ale o samotě…“
Richard se zastavil. „Neboj se,“ pošeptal Mattovi. „Když bude chtít, abych zůstal ve Vilcabambě, odmítnu.“
Čekal, až Matt, Pedro a Atoc odejdou. Inka sestoupil z trůnu. Amauta tam byl také, přestože si Richard nevšiml, kdy do trůnního sálu vstoupil.
„O čem přemýšlíte?“ zeptal se Huascar.
„Jednou o tomhle všem napíšu,“ odpověděl Richard. „Možná se mi v tom budete snažit zabránit, ale stejně to udělám. Vždyť na tom nezáleží. Stejně mi nikdo nebude věřit. Když se podívám zpátky, ani já sám tomu nevěřím.“
„Rád bych se vás na něco zeptal. Proč si myslíte, že byl ten chlapec vybrán?“ „Matt?“ Richard pokrčil rameny. „Je jedním z Pětice…“
„A Pedro také. Ale proč vy?“
„Proč jsem byl vybrán?“ Richard nedokázal ovládnout úsměv. „Podle mě to byla náhoda, že Matt v Greater Mallingu vpadl do mé kanceláře. Kdyby
k tomu nedošlo, nikdy bych ho nepotkal a teď by tady stál někdo jiný. Kate nebo Julia. Obě pracovaly v naší redakci. Možná by tu byla jedna z nich.“
„Ne, seňore Cole. Mýlíte se. Vy máte také roli v tomhle dobrodružství a ta role pro vás byla napsána dávno předtím, než jste se narodil.“ „Chcete tím říct, že nemám na vybranou?“
„Všichni máme na vybranou. Ale naše rozhodnutí jsou už známá.“
Inka natáhl ruku a starý indián, amauta, vytáhl malý kožený váček se dvěma šňůrkami, takže se dal zavěsit přes rameno nebo kolem krku. „Mám
pro vás dárek, seňore Cole,“ pokračoval Inka. „Neděkujte mi, protože vás ujišťuji, že mě jednoho dne budete proklínat, že jsem vám to dal. Nicméně je to vaše. Bylo to vyrobeno pro vás.“
Amauta váček otevřel a podal Richardovi zlatý, asi patnáct centimetrů vysoký předmět. Richard zjistil, že drží sošku boha. V každém případě
to tak na první pohled vypadalo. Byla to postavička Inky se zamračeným výrazem a pažemi složenými na prsou. Stál na vršku trojúhelníku, který se
dole zužoval do ostré špice. Celá ta věcička byla vyrobená ze zlata a posázená polodrahokamy: nefrity a lazurity. Richard neměl tušení, jak je stará, ale usoudil, že musí stát tisíce liber.
Pak si uvědomil, jak ji drží. Automaticky si ji položil na dlaň špicí nahoru. Nebyla to jen soška. Byl to jakýsi nůž.
„Říkáme tomu tumi,“ vysvětlil Inka. „Je to posvátný nůž. Hrany nejsou ostré, ale špička ano. Musíte na něj dávat pozor a chránit ho.“
„Je nádherný,“ vydechl Richard. Vzpomněl si na Inkovo varování. „Proč bych něco takového neměl chtít? A co myslíte tím…, že byl vyroben pro mě?“
„Tenhle tumi má ještě jiný název,“ objasnil Huascar. Na Richardovu otázku neodpověděl, ale novináře v tu chvíli napadlo, že to nedělal nikdy.
„Je známý jako neviditelné ostří. Vy ho vidíte, ale jiný člověk ne. Když ho budete mít u sebe, nikdo si ho nevšimne.“
„A co na letišti?“ Richard si vzpomněl na detektory kovu. Zešílely by, kdyby se s tím pokusil projít na palubu.
„Můžete si ho vzít, kam chcete. Žádný policista ani člen bezpečnostní služby ho u vás neobjeví. Je vaší součástí. A jednou zjistíte, jak je užitečný.“
„Tak… děkuju.“ Richard natáhl ruku a převzal kožený váček. Zasunul nůž dovnitř a utáhl šňůrky. Překvapilo ho, jak je to všechno lehké. „Děkuju, že jste nám pomohli. A taky děkuju, že jste našli Marta.“ „Hodně štěstí, seňore Cole. Dávejte pozor na Pedra a Mattea. Potřebují vás.“
Richard se otočil a vyšel z trůnního sálu. Vládce Inků a amauta ho sledovali pohledem, dokud nezmizel.

Helikoptéra je odvezla do Cuzka, kde na ně čekala pětisedadlová cessna, aby je dopravila do Nazky. Matt žasl, jak hladce všechno proběhlo.
Nepotřebovali pasy ani cestovní doklady. Jednoduše přistáli na letišti v Cuzku, přešli asfaltovou plochu a opět se vznesli. Nikdo si jich
nevšímal. Vypadalo to, že Inkové mají v Peru stále velký vliv – a že dokud je Matt s nimi, nic mu nehrozí.
Let trval tři hodiny. Zdálo se, že Pedro se cítí v letadle příjemněji než v helikoptéře. Od chvíle, kdy ve Vilcabambě spatřil zlatý disk,
skoro nepromluvil a Matt přemýšlel, co se mu asi honí hlavou. Richard, který seděl vedle něho, byl také neobvykle zamlklý. Neřekl mu, o čem s
inckým panovníkem mluvili, a Matt se rozhodl, že se ho na to ptát nebude. Ale očividně to nebylo nic pozitivního.
Helikoptéru řídil Atoc, ale v tomhle letadle byl jen cestujícím a hluboce zamyšlený seděl sám vzadu. Pilot cessny v kožené bundě, letecké
helmě a brýlích nebyl za přístrojovou deskou skoro vidět. Neřekl nic, když přišli na palubu, ani během letu, ale zničehonic vykřikl, aby ho slyšeli přes hluk motoru. Atoc se k němu naklonil.
„Podívejte se z okna,“ řekl. „Letíme nad kresbami na náhorní plošině Nazca.“
Letadlo prudce ztratilo výšku a klesalo stále níž, jako by chtělo přistát. Matt cítil žaludek až v krku. Byli těsně pod mraky a letěli nad
plochou, pustou pouští. Marně přemítal, co jim to chce pilot ukázat. Kresby na plošině Nazca? Pořád nic neviděl. A pak zatajil dech.
Zahlédl na pláni naprosto rovnou čáru, která se táhla snad donekonečna. Musela být vyhloubená do země a určitě nevznikla náhodou. Na to byla
příliš dokonalá. Vedle ní spatřil geometrický útvar, obrovský lichoběžník, na jednom konci užší než na druhém, dlouhý minimálně jednu míli. Přistávací dráha? Ne. Stejně jako čára byl prostě vyrytý do země. „Tamhle…,“ řekl Richard a naklonil se přes něj.
Spatřil další čáry, které vedly všemi směry a křížily se přes sebe, všechny rovné jako šipky. Matt nikdy nic takového neviděl. Celá planina
připomínala fantastickou psací podložku gigantických rozměrů. Nedokázal si představit, jak nebo kdy ty čáry vznikly, ani nechápal, jak se mohly zachovat, když je měl přece rozmetat vítr.
Pilot na ně znovu zahulákal a letadlo se naklonilo. Teď Matt rozeznal obrazce ještě neuvěřitelnější než čáry. Nejdřív uviděl kolibříka. Nebyl
nakreslený realisticky, přesto ho poznal na první pohled: dlouhý, špičatý zobák, křídla a ocas. Matt se snažil odhadnout jeho velikost. Těžko
říct, ale když ho z téhle výšky viděl tak jasně, musel být minimálně sto metrů dlouhý.
Zatímco letadlo letělo nad povrchem pouště, před Mattem se objevovalo jedno zvíře za druhým, fantastický zvěřinec. Byla tu opice se zatočeným
ocasem, velryba, kondor a obrovský pavouk s napuchlým tělem a osmi roztaženýma nohama. Matt toho pavouka poznal. Stejného pavouka viděl na stránce, kterou si Salamanda ofotil z mnichova deníku.
Kresby byly jednoduché, skoro dětské. Ale v tomhle měřítku by je žádné dítě nakreslit nedokázalo. Každé zvíře muselo vytvořit několik desítek
lidí. A s nesmírnou precizností. Například nohy pavouka byly dokonale symetrické, stejně jako křídla ptáka. Každá čára byla naprosto rovná.
Každý kruh byl dokonalý. Už na první pohled bylo patrné, že celá tapiserie byla vytvořena s matematickou přesností.
Středem planiny vedla silnice, která některé z čar protínala. Panamerická dálnice. I ona byla zcela rovná, ale vedle kreseb působila chladně
a neživotně – dílo moderního vandalismu, které přetínalo výtvor starobylého umění.
Pilot se otočil a sundal si helmu a brýle. A v tu chvíli Matt zjistil, že to není muž, ale asi padesátiletá žena s hranatým, velice plochým
obličejem a dlouhými, téměř bezbarvými vlasy. Nebyla nalíčená a i kdyby byla, moc by jí to nepomohlo. Dlouhodobé působení slunce a pouštních
větrů jí vytvořilo na obličeji neuvěřitelně hluboké vrásky. Ale měla živé, jasně modré oči. A usmívala se. „Tak co tomu říkáte?“ vykřikla. Nikdo
neodpověděl. Všichni byli příliš ohromení. „Jsem Joanna Chambersová,“ představila se. „Dozvěděla jsem se, že se mnou chcete mluvit, a tak mě
napadlo, že pro vás přiletím osobně.“ Letadlo se otřáslo, protože vletělo do vzdušné díry, a profesorka se na chvilku vrátila k řízení. Potom se
znovu otočila. „Řekli mi, že jste přiletěli do Peru, abyste našli bránu,“ pokračovala. „No, jestli taková věc existuje…, jestli brána existuje a
jestli se má otevřít, tak se dobře dívejte. Máte pod sebou pět set čtverečních kilometrů nejopuštěnější, nejvyprahlejší pouště na světě, a tady se má vaše brána nacházet.“

Profesorka Joanna Chambersová žila asi míli od malého, půvabného letiště, které sloužilo hlavně turistům, kteří se chtěli podívat na obrazce
na poušti Nazca. Patřil jí jeden z nejkrásnějších domů, jaké Matt kdy viděl: nízká bílá budova se zelenými taškami na střeše a širokou verandou,
která připomínala kolonádu. Dům stál v zahradě rozlehlé jako park, kde se po trávnících volně procházely lamy a ve vzduchu poletovaly desítky
barevných, zpívajících ptáků. Kolem zahrady se táhla nízká bílá zeď, ale nebyla tu brána ani žádné stráže. Celé místo působilo dojmem, že návštěvníci jsou vždy vítáni.
Richard, Matt a Pedro s Atokem seděli v jídelně a pochutnávali si na pozdním obědě, který se skládal ze studeného masa a smažených yuca
hranolek – připomínaly bramborové, jen byly o něco sladší. Místnost měla větrák a holou podlahu pokrytou dlažbou a vedla přímo na verandu.
Profesorka seděla v čele stolu. Když si ji teď Matt mohl prohlédnout důkladněji, viděl, že je to statná, spíš maskulinně působící žena, nicméně
přitažlivější, než si původně myslel. Vypadala jako ženy, které učily tělocvik na drahých dívčích školách. Převlékla se do bílých kalhot a volné
bílé košile, kterou si zastrkala dovnitř. V jedné ruce držela láhev vychlazeného piva a v druhé tenký doutník. V místnosti se vznášela jeho vůně.
„Moc ráda vás poznávám,“ řekla profesorka Chambersová. „Vítám vás u mě doma.“ „Krásný dům,“ poznamenal Richard.
„Měla jsem to štěstí, že jsem si ho mohla koupit. Vydělala jsem si slušné peníze psaním knih. O Peru – a především o čárách na poušti Nazca.“ „Co jsou ty čáry vlastně zač?“ zeptal se Matt.
Profesorka potáhla z doutníku, jehož konec rudě zazářil. „Překvapuje mě, že jste o nich ještě neslyšeli,“ prohodila. „Jsou jedním z
největších výtvorů dávných civilizací. Bohužel za to může čím dál nižší úroveň vzdělání. Angličtí školáci! Zdá se, že vás toho v poslední době ve škole moc nenaučí.“
„Ani já jsem o nich nikdy neslyšel,“ namítl Richard.
„Absurdní!“ Profesorka se omylem nadechla kouře a dostala záchvat kašle. Opět se napila piva a opřela se. „No, nehodlám vás zatěžovat
podrobným historickým výkladem. Tedy zatím. Nejdřív chci vědět něco o vás. Zatelefonoval mi můj velice dobrý přítel. Vypadá to, že jste byli ve
Vilcabambě, nemám pravdu?“ Nikdo neodpověděl. Netušili, kolik toho profesorka ví. „Blednu závistí!“ zvolala profesorka Chambersová. „Vím, že
Inkové přežili. Považují mě za svou přítelkyni a často s nimi mluvím. Ale v jejich ztraceném městě jsem nikdy nebyla. Pokud vím, nebyl tam nikdo
– kdo nemá čistou inckou krev – kromě vás tří.“ Pak kývla na Matta s Pedrem. „Musejí si vás nesmírně považovat. Ujišťuji vás, že je to velká čest.“
„Jsou to Strážci brány,“ zamumlal Atoc. Vypadalo to, že se ho slova profesorky Chambersové dotkla. „Strážci brány! Jistě, samozřejmě! Dva z Pětice! Staří…“
„Tohle víte taky?“ zeptal se Richard. „Vím toho spoustu o spoustě věcí, pane Cole.“ Natáhla ruku, vzala z mísy kuličku hroznového vína a
vyhodila ji z okna. Z oblohy se snesl obrovský tropický pták a v letu ji chytil. „Ano, znám ty povídačky o Šíleném mnichovi z Córdoby a jeho
alternativních dějinách. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli tomu mám věřit, ale teď, když se tu objevili tihle chlapci, bych zřejmě měla! A nejdřív mi povězte o té ofocené stránce. Pochází z deníku?“
Matt ji měl v kapse. Vytáhl papír a podal jí ho. Přelétla text pohledem a potom ještě jednou. „No, něco z toho je velice jednoznačné,“ prohlásila. „Místo Qolqa.“
Inti Raymi. Do slunovratu zbývají jen dva dny. Moc času nemáme. S tím bílým ptákem si ale jistá nejsem. Mohl by to být třeba kondor. „A co labuť?“ zeptal se Matt.
„Labuť? Jak tě to napadlo?“
„Slyšel jsem Salamandu mluvit o labuti,“ vysvětlil. Mohl se zmínit o svém snu, ale nakonec to neudělal. „Říkal, že má být na místě. O půlnoci.“
„Víš to jistě?“
„Ano.“
Profesorka Chambersová Matta rozladila a všimla si toho. „Omlouvám se,“ řekla. „Jen mi to připadá silně nepravděpodobné. Na poušti Nazca
můžeš potkat kondora nebo kolibříka. Ráno jsi je viděl. Ale labuť ne. Pokud vím, v Peru labutě nežijí.“ „Stejně to říkal,“ trval na svém Matt.
„A co zbytek sloky?“ zajímal se Richard.
„No, celá stránka se týká těch čar. O tom není pochyb. Například místo Qolqa…“ Zarazila se. „Nemá smysl o čárách na poušti mluvit, když
nevíte, co jsou zač, takže vám přece jen poskytnu odborný historický výklad. Trvalo by mi týden, než bych vám o nich všechno řekla, a i tak bych
jen klouzala po povrchu. Jenže my týden nemáme. A kromě toho dnešní mládež se nedokáže soustředit. Takže se vám to pokusím vylíčit co nejstručněji.“
Profesorka Chambersová vstala a kapesním nožem si otevřela další pivo. Matta skoro překvapilo, že k tomu nepoužila zuby.
„Náš svět je plný záhad,“ začala. „Dokonce i teď, v jednadvacátém století. Stonehenge. Pyramidy. Uluru v Austrálii. Existují nejrůznější
místa a předměty – některé vytvořené lidskou rukou, jiné přírodou –, které věda nedokáže vysvětlit. Ale obrazce na poušti Nazca jsou podle mě největší záhadou ze všech.
Začněme pouští. Je obrovská, rozpálená a pustá. Asi před dvěma tisíci lety se dávní indiáni rozhodli, že se sem dotrmácí a vytvoří na ní řadu
neobvyklých obrazců. Udělali to tak, že odstranili z povrchu pouště tmavší kameny a odhalili světlejší půdu pod nimi. V poušti skoro neprší, ani tam téměř nefouká vítr. Proto tam ty čáry vydržely.
Stačíte mě sledovat?“ Podívala se na Atoka, který vše rychle překládal Pedrovi. Indián přikývl.
„Bezva. Některé z těch kreseb jsou nesmírně krásné. Viděli jste je z letadla. Znázorňují zvířata – velrybu, kondora, opici, kolibříka a
obrovského pavouka. A pak jsou tam trojúhelníky, spirály a hvězdy, stejně jako stovky dokonale rovných čar, z nichž některé jsou dlouhé až pětadvacet mil.“ Krátce si lokla piva.
„A tady začíná záhada. Ty čáry můžete vidět jen z letadla! Ve skutečnosti byly objeveny teprve v roce 1927, když nad nimi letělo jedno z
prvních letadel v Peru. Příšerně mě mrzí, že jsem nebyla na palubě, to je všechno, co k tomu můžu říct! Kromě toho je jasné, že lidé z pouště
Nazca letadla neměli. Takže otázka zní – proč si tak komplikovali život, aby vytvořili geometrické útvary a obrazce, které nemohli vidět?
Existují o tom nejrůznější teorie,“ pokračovala profesorka Chambersová. „Jeden spisovatel je přesvědčený, že čáry jsou jakési letiště pro
vesmírné lodi z jiné planety. Je pravda, že jedna kresba zachycuje muže s kulatou hlavou, a někteří lidé se domnívají, že jde o astronauta.
Spousta jiných si myslí, že čáry vznikly jako pocta starověkým bohům. Bohové sídlí na nebesích, takže je můžou vidět. Já jsem měla vždycky
pocit, že nějakým způsobem souvisejí s vesmírem…, že se třeba používaly k předpovědi pohybu hvězd. Nebo snad…“ Odmlčela se. „Mnohokrát mě napadlo, jestli nás nemají před něčím varovat.“
Doutník rudě žhnul. Kolem spánku jí stoupal kouř. Vypadalo to, že je hluboce zamyšlená. Ale vzápětí se na židli nečekaně napřímila.
„Existuje mnoho teorií. Ale je tu jeden problém – nikdo neví, která je správná.“ „Místo Qolqa leží v poušti?“ zeptal se Matt.
„Ano.“ Profesorka Chambersová přikývla. „I to jste viděli z letadla. Qolqa je slovo v řeči quechua, dávném peruánském jazyce. Znamená
‚obilnice‘. A je to název toho velkého lichoběžníku, nad kterým jsme ráno letěli.“
„Před místem Qolqa…,“ přečetl Matt druhý verš. „To znamená, že brána se musí nacházet před lichoběžníkem!“
„Podle mě to nic takového neznamená!“ vyštěkla profesorka. „V poušti žádná brána není. Tedy, nejsou tam žádné stojící balvany, žádné značky, žádné budovy. Je tam jen holá pláň a čáry.“
„Ale je tam deska,“ odpověděl Matt. „Salamanda říkal, že musejí najít desku.“
„No, pak mu přeju hodně štěstí. Byla jsem v té poušti snad tisíckrát, ale žádnou desku jsem tam neviděla.“ Profesorka Chambersová odklepla
popel do talířku na stole. „Pokud není zakopaná v zemi,“ zamumlala. „Ta možnost tu je vždycky.“ „Určitě tam není žádná labuť?“ ujistil se Richard.
Profesorka mrskla doutník na zem a zašlápla ho. „Pane Cole!“ vykřikla. „Když já jsem se začala zabývat těmihle čárami, vy jste ještě čural do plínek. Jak se opovažujete zpochybňovat moje vědomosti…?“
Matt měl pocit, že po Richardovi něco hodí, ale nakonec se uklidnila.
„Omlouvám se,“ řekla. „Ale snažte se mě pochopit. Ty čáry jsou pro mě všechno. Věnovala jsem jim celý svůj život. Poprvé jsem je viděla v
třiadvaceti a od té doby jsem jimi posedlá. Rozumíte mi? Na světě už zbývá tak málo věcí, které nevíme. Věda téměř všechno vysvětlila. A tohle
je jedna z posledních velkých záhad. Poušť pokreslená obrazci, kterým nikdo nerozumí. Mým největším přáním je, abych to tajemství dokázala rozluštit.
A teď jste vpadli do mého života – právě teď – pouhé tři dny před Inti Raymi. Přišli jste s naprosto neuvěřitelnou historkou, ale to, co jste
mi řekli, možná konečně všechno objasní. Čekám na tuhle chvíli přes třicet let. Tak se s vámi nesmím hádat. Musíte mě nechat trošku přemýšlet o tom, co jste mi vyprávěli.“
„Inti Raymi,“ zamumlal Richard.
Vzpomínal, co říkal Inka.
Než slunce třikrát vyjde a zapadne…
„Přesně tak, pane Cole. Tohle víme. Zbývá nám něco málo přes padesát hodin. Dva dny od dnešní půlnoci. Pak se brána otevře.“

NOC V POUŠTI

Vyrazili při západu slunce. Profesorka Chambersová řídila džíp s plátěnou střechou. Richard s Mattem seděli vedle ní, Pedro s Atokem vzadu.
Předpokládali, že pojedou terénem, ale už teď byla cesta nepříjemná. Vozidlo mělo tvrdé tlumiče, což znamenalo, že cítili každý hrbolek a díru
na silnici. Přestože měli zavřená okna, prach dovnitř pronikal větracími okénky ve střeše, takže často nemohli skoro dýchat. Motor příšerně řval a vibroval sedačkami. Chvílemi měli dojem, že cestují obrovskou pračkou.
„Radši bych tu cestu podnikla ve dne!“ vykřikla profesorka. „Ale vzhledem k okolnostem to vypadá, že nás tlačí čas. A kromě toho bude lepší,
když se tam porozhlédneme, aniž by nám nad hlavou každých deset minut přeletělo vyhlídkové letadlo s turisty.“ „Nebudou tam hlídači?“ zeptal se Richard.
„Měli by tam být. Ale je jich málo a ti, kteří tam jsou, budou pravděpodobně spát. V každém případě mám zvláštní povolení, které mě opravňuje
ke vstupu na poušť…, což pan Salamanda určitě nemá! Kdybych našla jeho nebo jeho lidi bloumat po mých milovaných čárách, udělala bych z nich fašírku – a je mi fuk, že si o sobě myslí, kdovíjak není důležitý.“
Matt pohlédl na Pedra, který se díval z okna, i když nebylo skoro na co. „Všechno v pořádku?“ zeptal se. Pedro přikývl.
„Měli byste si dát šlofíka,“ poznamenala profesorka. „Máme před sebou dlouhou noc.“
O dvě hodiny později zastavili a prostudovali mapu. Slunce už zmizelo za horizontem, ale na obloze stále planula rudá záře, jako by se mu
nechtělo odejít. Profesorka posunula řadicí páku do polohy pro záběr na všechna čtyři kola a otočila volantem. Džíp začal téměř okamžitě
nadskakovat, protože sjeli z živicového povrchu dálnice na hrubé kamínky a skálu, které pokrývaly poušť.
Pokračovali v cestě další hodinu. Profesorka se několikrát podívala do mapy, ale dobře věděla, kam jedou. Koneckonců, navštěvovala to místo už víc než třicet let a znala tu každý kámen. Konečně zastavili.
„Poslední úsek můžeme jít pěšky,“ oznámila. „Vzadu jsou rýče. Taky láhve s vodou a sendviče a – což je ze všeho nejdůležitější – čokoláda.
Mimochodem, peruánská čokoláda je špičková. Kam se na ni hrabou ty ohavné čokoládové tyčinky, které se prodávají v Anglii.“ Matt vystoupil z džípu.
Odhadl, že velký lichoběžník – místo Qolqa – musí ležet někde před ním, ale nic neviděl. Navíc se rychle stmívalo. Už chápal, proč čáry nikdo
tak dlouho neobjevil. Z úrovně země nebylo vidět nic než plochou, pustou pláň. Připadal si jako mravenec, který se šine po desce stolu. Krajina
byla prostě příliš rozlehlá, aby se dala zrakem přehlédnout. Obrazce byly patrné jen z výšky. Z letadla je viděl jasně. Teď, když stál přímo mezi nimi, zmizely. „Podívejte se sem!“ vykřikla profesorka Chambersová.
Rozsvítila baterku a namířila ji na zem. V kuželu světla spatřili stopy pneumatik – čerstvé, jak Matt usoudil. Zdálo se, že poušť je tak
trochu jako povrch Měsíce, v němž každý otisk zůstane natrvalo. Profesorka koleje od pneumatik krátce sledovala a pak zakroužila baterkou.
Přijela sem dvě auta. Tady zastavila. Uviděli několik šlépějí. Muselo tu vystoupit více lidí. „Bude to jednodušší, než se zdálo,“ zamumlala profesorka Chambersová. „Jak to myslíte?“ zeptal se Richard.
„Ta vaše básnička nám říká, abychom se postavili před místo Qolqa. Právě tu jsme. A někde tady musí být… něco. Jak už jsem vám vysvětlila,
musí to být pod povrchem, protože jinak bych si toho už dávno všimla. A v tom případě bychom museli strávit noc kopáním. Ale situace se změnila.
Stačí nám sledovat tyhle otisky. Pan Salamanda si možná myslí, že je kdovíjak chytrý, ale nechal nám stopu.“
Sledovali šlépěje dál do pouště. Asi po dvou stech metrech dorazili k místu, kde očividně někdo kopal. Půda byla sypká. A ve světle baterky viděli, že má jinou barvu.
„Tady to je!“ zajásal Richard.
„Ano.“ Profesorka Chambersová mu podala baterku. „Vy čtyři můžete začít kopat. Já se vrátím k džípu.“ „Proč?“
„Copak to není jasné? Jdu uvařit čaj!“
Každý si vzal jeden rýč a pustili se do práce. Světla bylo málo, takže toho moc neviděli. Mattovi připadalo, že ostatní tři jsou jen stíny.
Pořád bylo příšerné horko. Po několika minutách kopání měl ústa plná prachu. Štípal ho v očích a usadil se mu ve vlasech. Cítil, jak mu po tváři
teče pot a vytváří mu na ní blátivé stružky. Pedro přestal kopat. Zvedl baterku a svítil ostatním.
Ale práce jim šla od ruky, protože půdu už před nimi někdo rozkopal. Za několik minut vyhloubili asi půl metru hlubokou jámu. Mezitím se
profesorka vrátila s košem jídla a vařičem Primus. Profesorka ho zapálila a Matt zaslechl syčení plynu a bafnutí plamínku. Postavila vodu na
čaj. Očividně se nebála, že je někdo uvidí – ale plamínek vydával v obrovské prázdnotě pouště jen titěrné světlo a bylo vysoce nepravděpodobné, že by byl někde poblíž hlídač.
Atokův rýč hlasitě zazvonil. „Tady něco je…,“ oznámil Atoc. Richard s Mattem přestali kopat a došli k němu. Narazil na něco tvrdého.
„Buďte opatrní!“ zvolala profesorka Chambersová. Bála se toho, co najdou? Nebo nechtěla, aby poškodili něco, co mohla být vzácná archeologická památka?
Všichni čtyři začali rychle odhazovat hlínu. Profesorka Chambersová se vrátila s baterkou. Vykopali něco plochého a hranatého. Profesorka to
přejela světlem baterky a spatřila zděnou desku s obrazcem uprostřed. Když odstranili poslední zbytky hlíny, objevil se obrazec skoro celý. Konečně ho viděli.
Profesorka Chambersová se na něj podívala a zamračila se. „Podle mě je to ten symbol, o kterém jsi mi vyprávěl,“ řekla. „Symbol Starých.“ „Jo,“ zašeptal Matt. Zachvěl se. Vzduch jako by se ochladil. „Je to on.“ „Ale na čem je vyrytý?“ zeptal se Richard.
„Na desce.“ Profesorka si ji prohlédla důkladněji. „Řekla bych, že má asi pět metrů čtverečních. Cihly jsou z andezitu. Na tom není nic zvláštního. Ale ten symbol! Šipky a klikaté čáry. To je horší!“ Pedro položil otázku a Atoc ji přeložil. „K čemu tady je?“ „Víte to?“ zeptal se Matt.
„Po pravdě řečeno, asi ano.“ Profesorka Chambersová přejela naposledy světlem baterky po povrchu desky. „Pojďme si dát trochu čaje, než to zase zahrabeme,“ navrhla. „A až si sedneme, můžeme si o tom popovídat.“
Vrátili se k vařiči a profesorka jim nalila do hrnků horký, sladký čaj s mátovými listy, které natrhala na zahradě. Až na syčení plynu panovalo v obrovské poušti ticho.
„Pokusím se vám to vyložit co nejjednodušeji,“ začala. „I když to jednoduché není. Ve skutečnosti je to příšerně složité. Ale vyprávěla jsem
vám o záhadě místních čar. Teď vám vysvětlím, jak jsem tu záhadu rozluštila. Kdysi dávno jsem o tom napsala knihu, nicméně moc lidí mi
nevěřilo.“ Na okamžik se odmlčela. „Salamanda ji možná četl. Třeba jsem částečně zodpovědná za všechno, co se stalo. Pokusím se vám to objasnit.
Jak jsem vám už říkala, zabývám se těmi čárami skoro celý svůj život. Fascinovaly mě od chvíle, kdy jsem je poprvé spatřila, ale tehdy jsem
se domnívala, že za to může jejich krása…, jejich dokonalost. Jenže s postupem let jsem si uvědomila, že se mýlím. Nedokážu vám vysvětlit, jak k
tomu došlo, ale začala jsem věřit, že…, že je na nich něco zlověstného. Ty obrázky zvířat jsou nádherné. To nepopírám. Ale napadlo mě, že dávný
lid kultury Nazca, který tu žil před dvěma tisíci let, určitě také děsily. Obrovští pavouci. Gigantické velryby. Dokonce i ta opice, co natahuje
hubené paže, je nepřirozená. Na jedné ruce má jen čtyři prsty. Proč myslíte, že jí lidé, kteří ty čáry vytvořili, udělali o jeden prst méně?“ „Třeba neuměli počítat,“ nadhodil Richard.
„Ne, ne. Uměli počítat velice dobře. Ale, víte, v primitivních společnostech se tělesných vad obávají, považují je za špatné znamení. Možná to je důvod. Všechna ta zvířata prostě vznikla, aby lidi děsila.“
Vytáhla další doutník a zapálila si ho. Dým se stříbrně leskl na pozadí černé oblohy.
„Většina lidí se teď shoduje na tom, že tyhle nákresy mají něco společného s hvězdami,“ pokračovala. „Kdysi dávno jsem na univerzitě
studovala astronomii a zpočátku jsem se domnívala, že tyto čáry jsou víceméně obrovská hvězdná mapa.
Funguje to takhle. Čára ukazuje v jistém ročním období na hvězdu. Takže stojíte na čáře, sledujete ji pohledem, a když přímo nad sebou vidíte
vycházet hvězdu nad horizont, víte, že je pátého dubna a nastal čas například zasít obilí. Naprosto snadné! Ale později jsem o tom začala víc
přemýšlet. Co se stane, když v jednu chvíli, třeba jen pár minut během tisíce let, budou všechny čáry ukazovat na všechny viditelné hvězdy – přesně ve stejný okamžik? To by…,“ zarazila se. „Nudím tě, Matthewe?“
Matt se díval nahoru a pátral očima po noční obloze. Zpočátku poslouchal, ale pak něco upoutalo jeho pozornost. Co to bylo? V poušti panovalo
naprosté ticho. Nezdálo se mu to? Ne. Zaslechl to znovu, tiché údery ve vzduchu, jako když pleská vlajka ve větru. Natáhl uši a čekal. Ale zmizelo to.
„Posloucháš mě?“ zeptala se profesorka Chambersová.
Matt se k ní otočil. „Ano. Samozřejmě.“
„Fajn. Protože tady se to všechno trochu zkomplikuje.
Jak jsem říkala, napadlo mě, co se stane, když budou všechny čáry ukazovat na všechny hvězdy. Jenže jak k tomu dojde? No, představte si, že
ležíte na zádech na poušti a vyfotografujete noční oblohu. Získáte obrovský arch papíru posetý spoustou malých teček. Pak se vznesete do
vzduchu, vyfotíte čáry a získáte další snímek. Pátrala jsem po okamžiku, kdy hvězdy na prvním obrázku budou přesně odpovídat čárám na druhém…“
„Něco jako když spojováním teček kreslíte obrázek v kosmickém měřítku,“ poznamenal Richard.
„Přesně tak. K tomu samozřejmě dochází jen velice zřídka. Taková situace možná dokonce nenastane nikdy. Když se totiž na hvězdy díváte ze
Země, připadá vám, že se stále pohybují. Příčinou je to, že se ve skutečnosti pohybuje Země – otáčí se kolem osy. Proto se zdá, že hvězdy nestojí na místě.
A Země se nejen otáčí. Současně obíhá kolem Slunce. A když obíhá, kolébá se. Astronomové tomu říkají kolébavá ‚precese‘. A znamená to, že Země je v naprosto stejné poloze jen jednou za dvacet šest tisíc let.
Takže se vraťme na začátek k tomu, co mě napadlo a o čem jsem psala ve své knize. Dejme tomu, že tyhle čáry vznikly jako druh varování před
strašlivou katastrofou. Dejme tomu, že jejich úkolem bylo zaznamenat jeden okamžik za dvacet šest tisíc let, kdy budou všechny konečně mířit na
hvězdy a nastane konec světa. To by vysvětlovalo, proč jsou ty obrázky tak děsivé. Ale především by to vysvětlovalo, proč byly vůbec vytvořeny.“
„A vy si myslíte, že ty čáry budou mířit na hvězdy za dva dny?“ zeptal se Richard.
„Až dosud jsem si nemohla svou teorii ověřit, protože jsem neznala místo, odkud hvězdy pozorovat. Nezapomeňte, že tahle poušť má rozlohu pět
set kilometrů čtverečních! Abych je viděla na správném místě, musela bych přesně vědět, kam se postavit.“ „A teď to víte.“
„Ano…“
Pedro zničehonic vyskočil.
„Pedro?“ Profesorka se na něj podívala. „Qué tepasa?“
Matt také vstal. „Před chvilkou jsem něco slyšel,“ oznámil.
Primus stále hořel a tryska vrhala na zem modrou záři. Džíp stál na místě, kde ho zaparkovali. Vzduch se ochladil a pofukoval mírný větřík.
Matt se podíval na oblohu, na miliony mihotajících se hvězd. Chvilku měl dojem, že vidí dvě zelená světýlka. Potřásl hlavou. Nic takového jako zelená hvězda neexistuje.
„Máte bujnou fantazii,“ namítl Richard. „Já nic neslyším.“
Pedro s Mattem se neochotně posadili. Nemohli odsud odejít, dokud po sobě nezahladí stopy, a pracovat se jim ještě nechtělo.
„Ta deska označuje bod, kde musíte stát, abyste spatřili polohu hvězd,“ pokračovala profesorka. „To se píše ve verších, které jste mi ukázali. Před místem Qolqa, světlo se objeví…“
„Které přivolá na svět stíny,“ dokončil Matt báseň.
Profesorka Chambersová vážně přikývla. „Tady to máte zase. Tohle je to místo. A také známe čas. Dojde k tomu za dva dny. Za Inti Raymi.“ „Tehdy se brána otevře.“
„Až na to, že nevíme, kde ta brána je,“ poznamenal Richard. „Žádné kamenné kruhy jsem v poušti neviděl.“ „Proč si myslíte, že musí jít o kamenný kruh?“
Atoc náhle vykřikl a ukázal na oblohu. A byla tam zase – dvě zelená světla, která planula ve vzduchu vysoko nad nimi, ale teď se pohybovala
směrem dolů. Matt zíral do tmy. Za těmi světly viděl něco velkého a objemného. Rozeznal křídla.
Ozval se strašidelný skřek. Matt se vrhl na břicho, protože se na něj řítil obrovský pták a snažil se mu zarýt pařáty do obličeje. Ucítil
pronikavou bolest v rameni a uslyšel zvuk párající se látky, jak mu pták zaťal drápy do trička. Pak dravec zmizel a poušť byla až na mávání křídel ve tmě opět tichá.
Matt se překulil na bok a roztřeseně vstal.
„Quéera?“ zeptal se Pedro.
„To byl kondor,“ odpověděla profesorka Chambersová. „Ale to je nesmysl. V téhle části Peru kondoři nežijí.“ Matt si opět vzpomněl, co řekl amauta ve ztraceném městě. „Ptáci létají tam, kde by létat neměli.“
Kondoři. V poušti Nazca. V noci.
„Vrací se!“ vykřikl Richard.
Ozval se další skřek a mávání křídel ve vzduchu. Všichni padli na zem, protože na ně znovu zaútočil obrovský pták s planoucíma zelenýma
očima. Byl černošedý, kolem krku měl široký bílý límec z peří, a zbytek opeření na něm visel jako otrhaný kabát. Jeho zahnutý zoban připomínal
dýku a konce roztažených pařátů měl ostré jako nůž. Na pár vteřin se ocitl přímo mezi nimi a oni cítili, jak jim závan vzduchu naráží do obličeje. Pak se pták vznesl a zmizel ve tmě. Zůstal po něm puch hnijícího masa.
Richard chytil primus, jako by to byla zbraň, i když věděl, že mu malý plamínek nebude k ničemu. „Schovejte se v džípu!“ zakřičel. „Musíme…“ „Pozor!“ varoval ho Matt.
Z oblohy se řítil třetí kondor. Potom čtvrtý a pátý. Najednou jim připadalo, že je nebe plné skřehotajících, nelítostných dravců. Atoc
vykřikl. Jeden kondor mu přistál na rameni. Matt s hrůzou sledoval, jak se pták otočil, zaťal mu zoban do šíje a vyrval mu z ní kus masa. Atoc
se ho snažil shodit, ale marně. Z krku mu tekla krev na tričko. Matt se rozběhl. Zvedl rýč, vší silou se rozmáchl a kovovým koncem, jen pár
centimetrů od Atokovy hlavy, ptáka praštil. Ucítil náraz, jak se mu rýč zabořil do těla. Dravec se zřítil na zem. Měl zlomenou páteř, ale stále žil. Zoufale kolem sebe tloukl křídly. Zobák měl pokrytý Atokovou krví. „Matteo!“
Tentokrát vykřikl Pedro. Na zádech mu přistál další pták a zaryl mu pařáty do masa. Kloval Pedra do hlavy a zobák znovu a znovu mizel v jeho
vlasech. Matt měl dojem, jako by se chlapec a pták spojili v jedno tělo. Viděl jen, jak se Pedro ohání pažemi a ze zad mu trčí dvě obrovská křídla.
Richard se mu vrhl na pomoc. Jednou rukou srazil ptáka Pedrovi z ramen a druhou ho praštil vařičem. Jakmile se modrý plamen dotkl peří,
vypadalo to, jako by pták explodoval, protože začal okamžitě hořet. Krákal bolestí. Potom se zhroutil na zem, zaškubal nohama a znehybněl. Vařič zhasl.
„Jste v pořádku?“ vykřikl Richard.
Pedro si sáhl na hlavu. Když se podíval na ruku, měl na prstech krev. „Musíme se dostat k džípu…“
Profesorka Chambersová už byla u něho. Ji zatím žádný pták nezranil. Vylovila z kapsy klíče a vrhla se za volant. Právě když chtěla zavřít
dveře, snesl se z oblohy další kondor a chtěl ji klovnout do ruky. Rychle zabouchla dveře, zasunula klíče do zapalování a nastartovala.
Richard, Pedro a Matt chvatně posbírali rýče. Společně zamířili k džípu, oháněli se jimi ve vzduchu a drželi se těsně u sebe. Matt podpíral
Atoka, který byl zřejmě v šoku a tiskl si ruku na ránu na šíji. Mezi prsty mu crčela krev. Motor zaburácel a džíp vyrazil směrem k nim. Když
zastavil, Matt pomohl Atokovi na přední sedadlo. Viděl, že Richard máchl rýčem. Ozval se skřek a na zem dopadlo těžké tělo. Nějak se jim podařilo nacpat se dozadu.
„To snad není možné!“ zvolala profesorka Chambersová.
„Hlavně ať už jsme odsud pryč!“ zakřičel Richard. „Promluvíme si o tom později.“
Profesorka dupla na plyn tak prudce, až se džípu protočila kola. Matt si pár děsivých vteřin myslel, že uvízli. Ale pak se pneumatiky
chytily, auto se rozjelo a šílenou rychlostí zamířili k dálnici. Ale ještě nebyl všemu konec.
Právě když se Matt vděčně zhroutil na sedadlo, něco dopadlo na střechu džípu a pak už jen slyšel zvuk párající se látky a v otvoru spatřil
hlavu kondora. Současně útočili dva další kondoři ze stran, zaryli drápy do plachty a rvali tenký materiál zobany. Džíp zakličkoval. Matt s
Pedrem se zmítali ze strany na stranu. Vypadalo to, že profesorka Chambersová ztratila kontrolu nad řízením. Ale ta viděla, co se děje, a úmyslně kroutila volantem, aby ptáky setřásla.
Richard praštil do střechy. Pěstí udeřil jednoho kondora do břicha, a ten se okamžitě zvedl a odletěl. Vzápětí Matt ucítil pronikavou bolest
a vykřikl. Dalšímu kondorovi se podařilo napůl prodrat dovnitř. Kloval ho do tváře, až mu vytryskla krev. Kdyby se pták strefil o pár centimetrů
vlevo, vyklovl by mu oko. „Nemůžete jet rychleji?“ naléhal Richard. „Po tomhle povrchu ne! Víc z toho nevymáčknu!“ vykřikla profesorka.
„Nezvládneme to!“ Richard se podíval nad sebe. Střecha už byla na několika místech děravá. Na džípu stále seděli kondoři. Viděl je trhlinami.
Uslyšel další děsivý skřek, který jako by pocházel z jiného světa, a do auta se vecpal další kondor. Byl v džípu – páchnoucí, zmítající se koule z kostí, peří a drápů. Vrhl se na Matta.
Náhle se ozval výstřel, tak silný, že je všechny ohlušil. Pedro sebou vyděšeně trhl. Mattovi zvonilo v uších.
Byl to Atoc. Jednu ruku si tiskl na ránu na šíji, ale v druhé držel pistoli. Nikdy se nezmínil, že nějakou má. Teď, když už bylo skoro pozdě,
ji použil a z těsné blízkosti na ptáka vypálil. Kulka mu rozervala tělo na cáry. Kondor otevřel zobák – do nepředstavitelné šířky. Světlo v
očích mu vyhaslo. Atoc vystřelil ještě pětkrát a mířil na různá místa na střeše. Všichni kondoři spadli.
A pak dorazili na dálnici. Matt cítil, že pneumatiky najely na asfalt, a vzápětí zvýšili rychlost. Ohlédl se. Několik kondorů stále kroužilo ve vzduchu, ale byli už daleko za nimi.
„Já…, omlouvám se,“ vykoktal Atoc. „Nechal jsem zbraň v džípu.“ „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Richard.
Atoc přikývl. „Není to nic vážnýho.“
„Mám v domě obvazy,“ prohodila profesorka Chambersová.
Džíp se řítil po Panamerické dálnici a nechával za sebou oblak prachu. Poslední kondoři sledovali, jak mizí v dálce, a pak se vydali zpátky tam, odkud přiletěli.

ZLOVĚSTNÁ HVĚZDA

„Zmýlila jsem se,“ prohlásila profesorka Chambersová. „Nechápu to. Ale dvakrát jsem to zkontrolovala.“ „Jak to myslíte?“ zeptal se Richard.
„Ty hvězdy! Tak to myslím. Byla jsem přesvědčená, že mám pravdu. Ale dívala jsem se na ně a jednoduše to nesedí.“
Bylo jedenáct hodin druhý den dopoledne a seděli na zahradě, kde Matt, Pedro a Richard právě dojedli pozdní snídani. Všichni se cítili trochu
provinile, protože věděli, že profesorka celou noc pracovala – i když nevypadala ani trochu unaveně. Atoc byl ve svém pokoji a ještě odpočíval.
Místní lékař mu zašil ránu na šíji a dal mu protitetanovou injekci a nějaký penicilin. Poranění ho stále bolelo, ale uzdraví se. Pedro měl víc
štěstí. Lebka je nejtvrdší částí lidského těla, a to ho před kondorovým útokem ochránilo. Přišel o chomáč vlasů, také dostal protitetanovou injekci, ale jinak byl v pořádku.
Matt s ním předchozí noc mluvil ve snu.
„Odkud přiletěli?“ zeptal se Pedro. „Ty kondoři…?“
„Od Starých,“ odpověděl Matt. „Museli to bejt strážci. Chránili místo Qolqa. Jakmile se objevili, věděl jsem, že se něco děje, něco špatnýho.“
„Byla zima.“
„Jo. Když se má stát něco špatnýho, vždycky cítím, že se ochladí.“ „Já taky.“
Pevnina se přibližovala. Brzy k ní doplují.
„Ten stařec ve Vilcabambě… říkal, že jeden z nás přijde o život,“ zamumlal Pedro. „Říkal možná.“
„Kterej?“
„To nevím.“
„Taky říkal, že ať to bude kdokoli z nás, bude sám. Ale to nedovolím. Vždycky budu s tebou.“
Matt si vzdychl. „Kéž by to bylo tak snadný. Ale mám pocit, že všechno už je předem rozhodnutý.“
„Ne, Matteo. Za mě nikdo rozhodnutí nedělá. Ty a já…, to my jsme za to zodpovědný.“

Když profesorka Chambersová vytáhla sjetinu z počítače a položila ji na stůl, Matt se vrátil do reality.
Byl krásný slunečný den. Ptáci zpívali. Zahradník sekal trávník. A oni mluvili o konci světa.
„Ve svých výpočtech jsem vycházela z polohy desky a konstelace hvězd za dva dny – během Inti Raymi,“ pokračovala profesorka Chambersová. „A vzpomínáte si, co jsem vám říkala? Na mou teorii…?“
„Tvrdila jste, že se dostanou do přímky,“ ozval se Richard.
„Říkala jsem, že k tomu dochází jednou za dvacet šest tisíc let. A pozoruhodné na tom je, že se to odehraje zítra v noci. Je to naprosto
neuvěřitelné. Hájila jsem tuhle teorii třicet let. Jenže jedna hvězda chybí. Desetkrát jsem to zkontrolovala, ale nemýlím se. Jedna hvězda tam nebude.“
„Která?“ zeptal se Matt.
„Cygnus. Ve skutečnosti ji tvoří sedm hvězd a je také známá pod názvem Severní kříž. Je sedmdesát tisíckrát jasnější než Slunce a nachází se
od Země tak daleko, že když se na ni podíváte, ve skutečnosti ji vidíte takovou, jaká byla v době Ježíše Krista.
Kdybyste za dva dny stáli na desce na místě Qplqa, hledali byste ji mezi dvěma horskými pásmy. Všechny ostatní hvězdy se budou nacházet na
správném místě. Ale Cygnus nespatříte. Bude schovaná za Měsícem, třicet stupňů od čáry.“
„Takže tím to končí!“ zvolal Richard. „Salamanda ukradl deník a snažil se Matta zabít zbytečně. Nezáleží na tom, jak je bohatý nebo mocný. Nemůže nic dělat. Hvězdou pohnout nedokáže.“
„Na nebi je příliš mnoho hvězd,“ namítl Matt.
„Cože?“
„To řekl ten stařec. Ptáci lítají na špatný místa a na noční obloze je příliš mnoho hvězd. Podle toho poznal, že se brána chystá otevřít.“ „No, v tom prvním se nemýlil,“ souhlasil Richard.
„Ale proč řekl, že je jich příliš mnoho? Profesorka Chambersová naopak tvrdí, že jedna hvězda chybí!“
Všichni mlčeli. Zahradník, bodrý muž v slamáku, dosekal trávník. Teď zmizel za keři, ale bylo slyšet cvakání nůžek, jak stříhal přerostlé větvičky.
„Takže svatý Josef z Córdoby předpovídal, že se během Inti Raymi otevře druhá brána,“ pronesl Richard. Profesorka Chambersová se naklonila a
začala Pedrovi tiše překládat. „Třeba tu byl se španělskými dobyvateli. Nějak objevil tajemství čar a zbláznil se z toho. Salamanda ukradl jeho
deník, protože chtěl to tajemství poznat. Ale to mu nestačilo! Pronásledoval Matta přes celé Peru, protože se ho bál. Musí vědět něco, co my nevíme.“
„Qué hacía el pájaro en su sueño?“ zeptal se Pedro.
„Ptá se – co ten pták ve tvém snu?“ přeložila profesorka Chambersová. „Co tím myslí?“ zajímala se.
„Chtěl jsem vám to říct,“ ozval se Matt, „ale neudělal jsem to, protože jsem si nebyl jistej, jestli to s tím nějak souvisí. Pedro má pravdu. Zdají se mi ošklivý sny o labuti.“
„Bože! Jsem úplně tupá…“ Profesorka Chambersová zavřela na okamžik oči. „Cygnus,“ řekla. „To je latinsky…“ Všichni se na ni dívali.
„…labuť,“ dokončil větu Richard.
Profesorka zvedla ruku, aby se utišili. Matt viděl, že jí mozek pracuje na plné obrátky. Ještě nikdy neměla tak vzrušený výraz. Konečně zvedla hlavu.
„Poslyšte,“ začala, „myslela jsem si, že ty čáry jsou varování, ale měla jsem pravdu jen napůl. Představte si, že jsou něco víc než to.
Přijeli jste do Peru hledat bránu. Pořád nevíme, kde se nachází. Ale když je zavřená, musí existovat něco, díky čemu je zavřená.“ „Myslíte… nějakej zámek?“ zeptal se Matt.
„Přesně tak. A pokud máme pravdu, co když jde o nějaký kódový zámek?“ „Nechápu.“
„Je to prosté. Představte si, že čáry na plošině Nazca jsou něco jako fantastický časový zámek. Díky nim je brána zavřená. Proto ty čáry
vznikly. Až se hvězdy dostanou do správné konstelace, teprve pak se brána otevře a Staří uniknou ze svého zajetí. Tak to funguje.“
„Ale brána přece existuje proto, že by se neměla nikdy otevřít,“ namítl Richard.
„To je pravda,“ přisvědčila opět profesorka Chambersová. „Proto Strážci brány zařídili, aby se hvězdy a čáry nikdy nedostaly do rizikové
konstelace. Ale zítra v noci se k téhle pozici přiblíží. Ve skutečnosti jí budou nejblíž za celých dvacet šest tisíc let. Bude chybět pouze jediná hvězda…“
„A Salamanda ji chce nahradit!“ přerušil ji Matt. „Když jsem byl na jeho haciendě, slyšel jsem, o čem se se svýma lidma bavil.“ Jasně si to
pamatoval. „Říkal něco o stříbrný labuti a souřadnicích. Potřeboval ji umístit do přesný polohy.“ Odmlčel se. Najednou byla odpověď zřejmá.
„Družice!“ vyhrkl.
„Přesně tak,“ přisvědčila profesorka Chambersová. „Salamanda vyslal před týdnem do vesmíru novou družici. Psali o tom v novinách. Všichni to
vědí. A chce ji umístit přesně na místo, kde by měla být Cygnus. Umělá hvězda místo skutečné. Družice doplní správnou konstelaci. Časový zámek se aktivuje a…“
„A brána se otevře,“ dokončil Matt větu.
„Můžeme mu v tom zabránit!“ ozval se Richard.
Profesorka potřásla hlavou. „Nevím jak. Družice je už ve vesmíru. Salamanda ji bude řídit vysílačkou. Kdybychom znali frekvenci, možná bychom
dokázali signál rušit, ale museli bychom mít k dispozici vhodné zařízení a já netuším, na koho se obrátit. Kromě toho, vysílačka bude v areálu SNI v Paracasu a tam se nedostaneme.“
„Kde je Paracas?“ zeptal se Matt.
„Kousek odsud. To se Salamandovi skvěle hodí. Město leží na pobřeží, asi tři sta mil na sever.“ „Nemůžeme se tam podívat?“
„Můžeme. Ale několikrát jsem jela kolem, Matte – a něco ti povím. K tomu, aby ses dostal dovnitř, bys potřeboval malou armádu.“

Salamandovo Výzkumné a telekomunikační středisko v Paracasu, špičkový komplex obklopený pouští, leželo dvě míle od pobřeží. Kolem něho se
netáhl jeden plot, ale dva. Ten první byl deset metrů vysoký, s ostnatým drátem nahoře. Druhý pokrývaly jasně žluté nápisy ve třech jazycích,
které varovaly před vstupem na pozemek. Vnější plot byl elektrický. Prostor mezi nimi střežily ve dne v noci hlídky se psy. V rozích se tyčily
dvě strážní věže s výhledem na poušť. Jediná cesta dovnitř vedla skrz elektronicky ovládanou bránu, u níž stála strážnice se závorou, která se zvedla až po důkladné kontrole projíždějícího vozidla.
Samotný komplex tvořil shluk ošklivých nízkých budov z červených cihel se zrcadlovým sklem v oknech. Vědci a zaměstnanci viděli ven, ale
nikdo neviděl dovnitř. Nad tím vším se na kovových nohách tyčil stožár se satelitními talíři obrácenými k obloze. Budova, která stála v jeho
těsné blízkosti, byla také moderní, se skleněnou kopulí uprostřed střechy, ale bez oken. Šlo zřejmě o řídicí centrum.
Podél obvodu komplexu stály tři řady totožných bílých domů. Byly také z cihel, ale působily jednodušeji a Matt usoudil, že v nich zřejmě
bydlí zaměstnanci. Obklopovaly náměstí s hrubým betonovým povrchem, které podle všeho sloužilo jako místo na odpočinek a současně jako fotbalové
hřiště. Dokonce tu byla na kovovém stojanu televize a kolem ní dřevěné lavičky. Zaměstnanci tu večer zřejmě sledovali televizi pod širým nebem.
Matt některé z nich zahlédl. Měli na sobě šedivé kombinézy s červeným nápisem SNI na rukávech. Také viděl lidi v bílých pláštích a oblecích,
což byli nejspíš vědci. Salamanda vlastnil flotilu elektromobilů, připomínajících golfové vozíky, kterými se zaměstnanci přepravovali z jedné
budovy do druhé. V komplexu se také nacházela přistávací plocha, na níž stála malá černá helikoptéra. Celý objekt střežili ozbrojení strážní ve
vojenském oblečení a bezpečnostní kamery, které zabíraly každého, kdo kolem nich procházel.
Matt, Pedro, Richard a Atoc leželi na písečné duně kousek odtud a sledovali areál dalekohledem, který jim půjčila profesorka Chambersová. Ona
sama na ně čekala v Paracasu. Atoc měl ovázaný krk a pohyboval se pomalu – ale trval na tom, že pojede s nimi. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se Richard.
„Profesorka Chambersová měla pravdu,“ odpověděl Matt. „K tomu, abysme se tam dostali, bysme potřebovali malou armádu.“ „Jo.“ Atoc přikývl. „A my ji máme.“

Dorazili druhý den při západu slunce. Obdrželi Mattovu prosbu o pomoc. Překonat Peru jim trvalo čtyřiadvacet hodin; přijeli auty a vlaky a teď tu byli, shromážděni na pláži v Paracasu.
Inckou armádu tvořilo asi padesát statných mužů v tmavých džínách a černých trikách. Chystali se na útok, který ten večer podniknou. Přestože
měli moderní oblečení, jejich výzbroj taková nebyla. Přivezli si s sebou zbraně a štíty, které používali jejich předci. Ačkoli vyhlíželi nebezpečně, Matt si nemohl pomoct, ale připadali mu jako bizarní směsice.
Někteří Inkové na sobě měli prošívané plátěné bundy, jiní dřevěné helmy, černé jako uhel a tvrdé jako železo. Další drželi dřevěné štíty
potažené kůží z jelenice a mnozí z nich v rukou svírali palice se zvláštní kamennou hlavou ve tvaru hvězdy. Šlo o macanu, oblíbenou zbraň
dávných Inků. Jedinou ranou s ní dokázali nepříteli roztříštit lebku nebo mu přerazit končetinu.
Měli i jiné zbraně. Matt viděl oštěpy, praky a halapartny – což byla kombinace oštěpu, háku a sekery na konci dlouhé tyče. Několik Inků neslo
bolas, tři měděné koule, svázané k sobě koženými řemínky. Když je vrhli na člověka, omotaly se mu kolem krku a uškrtily ho.
Profesorka Chambersová sledovala příchozí v němém úžasu. Vojáci si byli fyzicky podobní – vypadali spíš jako indiáni než Peruánci. A jejich
zbraně byly patrné na první pohled. Zhrouceně seděla na kameni a začala se ovívat. Proběhl před ní krab a profesorka ho nohou odstrčila.
Padesát mužů stálo mlčky na písku a za zády se jim tříštily stříbrné vlny. Na rozbitém molu sedělo několik pelikánů a ostražitě je
pozorovali. Plameňák dostal strach a chvatně odletěl. Nikdo jiný v dohledu nebyl.
Možná věděli, co se tady děje. Možná je někdo varoval, aby se nepřibližovali.
Atoc mužům rodným jazykem sdělil, co musejí udělat. Teď se otočil k Mattovi. „Jsme připraveni,“ oznámil. „Ty, Pedro, profesorka a tvůj přítel zůstanete tady. Až splníme úkol, vrátíme se.“
„Ne.“ Matt netušil, co říká. Nebo spíš netušil, proč to říká. Před dvěma týdny, v Anglii, do Peru ani nechtěl jet. Ale od té doby se všechno
změnilo. Každý nerv v těle na něj křičel, že nemůže Inky nechat, aby šli do boje sami. „Půjdu s váma, Atoku. Začal jsem to a chci u toho bejt i na konci.“
„Yo también,“ ozval se Pedro.
Atoc na okamžik zaváhal. Ale spatřil v Mattových očích něco, co tam nikdy předtím nebylo, a pomalu přikývl. „Jak myslíš,“ souhlasil. „Protože amauta měl pravdu. Byl jsi sem poslán, abys nás vedl…“
„V tom případě jdu taky,“ ozval se Richard.
Matt se k němu otočil. „To nemusíš, Richarde. Můžeš zůstat s profesorkou.“
„Tak snadno se mě nezbavíš,“ namítl Richard. „Už jsem ti to řekl v Yorku – mým úkolem je se o tebe starat, a to taky udělám. Až do samýho konce.“
„Takže jdeme,“ rezignoval Matt.
Zvedl ruku. Od té chvíle byl velitelem, hlavou armády, která se shromáždila, aby splnila jeho přání. Před nimi se rozkládal Salamandův areál.
A oni se jako jeden muž vydali do bitvy.
Noc Inti Raymi nadcházela.

ŘÍDICÍ CENTRUM

Když Inkové zaujali pozice a rozestavili se do dlouhé řady na písku před objektem, byla už tma. Matt nemohl uvěřit, že je s nimi. Před tisíci
lety táhla armáda Inků Jižní Amerikou: rychlá, nemilosrdná a nezastavitelná. Nyní byli jejich potomci opět ve válce a byli tady, protože je Matt
s Pedrem povolali. Pedro stál přímo mezi nimi, vedle Atoka. Vypadalo to, že se nebojí. Každý, kdo by ho viděl, by si byl myslel, že armádě velí
on. Matt v něm jen stěží poznával toho žebravého chlapce, kterého potkal v ulicích Limy. S každou další minutou se Pedro stále víc měnil v
postavu, kterou Matt spatřil na zlatém disku – v Manco Capaka, prvního vládce Inků.
Před nimi se tyčil obvodový plot s ostnatým drátem na vršku. Atoc dal znamení, ukázal dlaní k písku a všichni se okamžitě svezli na kolena.
Bylo deset hodin večer, ale v areálu stále panoval ruch; v mnoha budovách se svítilo a tu a tam přejel z jedné strany na druhou elektromobil, jehož motor bzučel jako obrovský moskyt.
Atoc ukázal na stožár a tiše prohodil pár slov mateřštinou. Matt pochopil, co říká. Tohle je hlavní cíl. Jakmile stožár spadne, Salamanda
nebude moct ovládat družici – stříbrnou labuť. Matt zvedl hlavu. Na noční obloze se už objevovaly hvězdy. Viděl, jak se mihotají nad horami a
putují do postavení, které jim bylo předurčeno před dvaceti šesti tisíci lety. Ale jedna z nich je falešná, tuna hliníku a oceli, která se
vklíní mezi ně, aby doplnila smrtelně nebezpečnou konstelaci. Která z nich to je? Matt měl dojem, že vidí světýlko, které se pohybuje rychleji
než ostatní – ale jistý si tím nebyl. Věděl jen, že labuť je nahoře, stejně jako tam byla v jeho snu, a pokud ji nezastaví, bude brzy na místě.
Dva Inkové se posunuli blíž k plotu a klekli si na koleno. Oba drželi oštěp, tři metry dlouhou dřevěnou tyč, která měla špičku tvrzenou
ohněm. Nehybně vyčkávali. Atoc se naposledy rozhlédl a přikývl. Oba Inkové udělali pár rychlých kroků a mrštili oštěp vzhůru. Jejich síla a
přesnost Matta ohromily. Oštěpy vyletěly do vzduchu a vznesly se nad areál. Ozvala se dvě tichá žuchnutí a vysoko na strážních věžích se dva
hlídači otočili kolem osy a zhroutili se. Jeden zmizel z dohledu. Druhý se svalil dopředu tak, že mu hlava a paže visely přes zábradlí, a znehybněl. Oštěp mu probodl srdce.
Útok začal – ale teď se museli dostat do areálu, což znamenalo překonat elektronickou bránu. Atoc dal opět znamení a k závoře se rozjel nízký
náklaďák s korbou pokrytou plachtou. Řidič – znuděný a neoholený – se vyklonil z okna a zatroubil, jako by chtěl být co nejrychleji doma.
Naproti mu vyšli tři ozbrojení strážní. Pohybovali se ostražitě. Matt usoudil, že mají rozkaz nevpouštět nikoho dovnitř. Dneska v noci ne. Celý areál bude ve stavu pohotovosti.
„Quién es usted? Qué desea?“
Slova zněla slabě a vzdáleně. Řidič něco zamumlal, ale tak tiše, že se první strážný musel naklonit do kabiny, aby slyšel, co říká. To byla
chyba. Matt spatřil, že z okna vystřelila ruka a chytila ho kolem krku. Současně se zvedla plachta na korbě, seskočily z ní dvě postavy a každá
máchla palicí s hlavou ve tvaru hvězdy. O vteřinu později byli všichni tři strážní v bezvědomí nebo mrtví. Řidič zvedl ruku směrem k Atokovi. „A je to,“ zašeptal Richard.
Matt přikývl. Nemohl uvěřit, že lze k útoku na výzkumné středisko jednadvacátého století použít tyhle prastaré zbraně, ale až dosud byly v rukou Inků účinné – a smrtelně nebezpečné.
V poušti se vztyčila řada bojovníků a začala postupovat dopředu. Současně muži z náklaďáku vklouzli do strážního domku: závora se zvedla a
elektronická brána se otevřela, aby mohli vejít dovnitř. Mattovi vyschlo v krku. Probíhalo to až příliš snadno. Copak objekt nikdo nehlídá? Ale
muži na strážních věžích jsou už mrtví a – připomněl si – Inkové na sobě mají tmavé oblečení. I kdyby se čirou náhodou někdo podíval, armáda mu splyne s šedivou prázdnotou pouště. Indiáni byli tiší a skoro neviditelní.
Pedro vešel dovnitř jako první. Atoc s ostatními ho následovali, rozptýlili se po silnicích a chodnících a ukryli se u nejbližších zdí.
Objekt ležel před nimi a chvíli nebyl nikdo v dohledu. Jen světla za okny a vzdálené hučení přístrojů naznačovalo, že nejsou sami. Richard s
Mattem vstoupili do areálu mezi posledními. Tudíž měli nejlepší výhled na to, co se stalo pak.
Skupinka čtyř Inků se rozběhla ke stožáru a začali šplhat nahoru. Atoc s ostatními je kryli a pozorně se rozhlíželi kolem, jestli se někdo
neblíží. O jejich přítomnosti v objektu dosud nikdo nevěděl. Ale v tu chvíli, v posledním okamžiku, je prozradil mrtvý muž, hlídka na strážní
věži, kterou zasáhl oštěp. Zničehonic se zřítil přes zábradlí, proletěl vzduchem a s ohlušujícím zaduněním dopadl na střechu z vlnitého plechu.
Všichni ztuhli a zatajili dech. Je možné, aby takový rámus nikdo neslyšel? Vzápětí se rozhoukala siréna – šíleně hlasitě. Současně se rozzářily
reflektory a to, co byly ještě před chvílí hloučky stínů a neurčité obrysy, náhle ozářilo oslnivé světlo. Všichni Inkové se okamžitě vynořili ze
tmy. Matt s Richardem, kteří se krčili na rovné, otevřené ploše, pokryté asfaltem a štěrkem, na tom byli nejhůř. Dveře se rozlétly dokořán. Z
budov se vyhrnuli strážní. Rozštěkal se samopal a ze zdí odletovaly kousky cihel. Celá skupina Inků, zasypávaná krupobitím kulek, se vrhla na
zem. Richard chytil Matta za ruku a odvlekl ho k hromadě barelů. Věděl, že je to šílené, schovat se během přestřelky za galony benzinu. Na
druhou stranu mu však bylo jasné, že Salamandovi muži nebudou natolik hloupí, aby pálili tímhle směrem.
Inkové se rozprchli na všechny strany a snažili se ukrýt. Padly další výstřely. Strážní se objevili na střechách. Náhle se otevřely dveře
největší budovy a vyšel z nich muž. V jedné ruce svíral pistoli. Bez ohledu na chaos kolem sebe pečlivě zamířil a vypálil. Jeden z Inků, který
byl asi v polovině stožáru, vykřikl a zřítil se na zem. Mattovi ztuhla krev v žilách. Toho muže, který právě vystřelil, znal. Byl to Rodriguez,
policejní kapitán, s nímž se setkal v Limě. Matt viděl, že se kapitán ukryl v zádveří a současně vyštěkl rozkaz na někoho za svými zády. Co v
objektu dělá policejní šéf? Nepřekvapilo ho, že pracuje pro Salamandu. Ale zdálo se, že už naprosto rezignoval na své povolání a stará se o zdejší bezpečnost.
V tvrdém světle se něco zablýsklo. Kolem Rodrigueze proletěl oštěp a zavrtal se do dveří. Rodriguez se rozesmál, vycenil zuby a vypálil další
ránu. Matt viděl, že se něco řítí přes prázdné prostranství před budovou: tři měděné koule svázané řemínky. Zmizely ve tmě a vzápětí se ze
střechy zřítil strážný s řemínky omotanými kolem krku. Dopadl přímo před policejního šéfa a zoufale se svíjel na zemi.
Další střelba ze samopalu. Mattovi připadalo, že strážní jsou všude, vybíhají ze dveří a rozmisťují se po objektu. Srdce se mu sevřelo
strachem. Byli očividně v přesile. A kde je Pedro? Začal litovat, že sem s Inky šli. Nemohl jim pomoct. Nemohl nic udělat. Nebo snad ano? Krčili
se s Richardem před malou zděnou budovou, na jejímž boku byla namalovaná lebka se zkříženými hnáty a stejné slovo, které viděl na letišti. Peligro. Nebezpečí. Uvnitř hučely nějaké přístroje.
„Richarde!“ zavolal.
Novinář pochopil. Švihl nohou a vší silou kopl do dveří. Matt vpadl dovnitř. Budova byla plná zařízení a masivních skříní s pojistkami, z
nichž všechny měly stříbrnou páku nastavenou do polohy ZAPNUTO. Richard s Mattem je začali vypínat. Jestliže dokážou v objektu vypnout proud, možná se jim podaří přerušit signály vysílané do vesmíru.
Elektřina zabzučela a zapraskala. Siréna zmlkla a areál se opět ponořil do tmy. Richardovi s Mattem se podařilo odpojit bezpečnostní systém,
a Inkové tak získali výhodu, kterou potřebovali. Protože trávili celý život vysoko v horách, byli na tmu zvyklí a teď toho využili. Neslyšně přebíhali z jednoho úkrytu do druhého a postupně zabíjeli Salamandovy muže.
„Jdeme dovnitř,“ sykl Matt, a aniž počkal na Richardovu odpověď, vyběhl ze strojovny, prolétl kolern stožáru a vřítil se do budovy na protější straně.
Bylo to hlavní řídicí centrum. Stálo hned vedle stožáru, jehož rozmanité satelitní talíře propojovaly ve vzduchu tlusté kabely. Matt nevěděl,
co chce uvnitř najít. Neměl zbraň a tušil, že příšerně riskuje. Ale nemohl jen tak sledovat Inky, kteří za něj bojovali. Napadlo ho, že kdyby s
Richardem objevili řídicí pult, třeba by dokázali družici přesměrovat a poslat ji na jinou oběžnou dráhu. Nebo najdou Salamandu. Zatím po něm
nebylo ani vidu, ani slechu, ale v tuhle důležitou chvíli je určitě někde poblíž. Tohle má být noc jeho vítězství. Určitě nebude jen tak sedět doma.
Matt se co nejtišeji vplížil do prostorné místnosti bez oken. Když zvedl hlavu, spatřil skleněnou kopuli, kterou viděl zvenčí. Na její opačné
straně rozeznal noční oblohu a stožár se satelitními talíři, který se tyčil přímo nad ní.
Všechny stěny pokrývaly plazmové obrazovky, některé s řadami číslic, jiné se snímky, které zřejmě aktuálně zachycovaly noční oblohu. Pod nimi
stály hlavní počítače a u pultu, který se táhl podél zdi, se v pravidelných rozestupech nacházelo přes dvacet pracovních stanic. Uprostřed
místnosti stálo asi deset stolů se židlemi, uspořádanými jako učebna. Na stolech ležely mapy a jiná lejstra a pár jich bylo roztroušených po podlaze. Zaměstnanci určitě odešli v okamžiku, kdy začala přestřelka.
Místnost byla prázdná. Až na jednoho muže. Seděl sám u stolu a horečně cosi zapisoval do štosu papírů. Když k němu Matt přistoupil, pomalu se otočil.
Byl to Fabian.
Chvilku ani jeden z nich nepromluvil.
Pak prolomil ticho Fabian. „Matthewe!“ zvolal. „Pane Cole! Co tady děláte?“ „Na to bychom se spíš měli zeptat my vás,“ utrousil Richard.
Ale Mattovi už bylo všechno jasné. Řidič – Alberto – přijel na letiště, aby ho vyzvedl a předal do rukou policie, která na něj čekala v
hotelu Evropa. Matt si celou dobu myslel, že řidič pracuje pro kapitána Rodrigueze. Ve skutečnosti pracoval pro Fabiana – a Fabian to připustil,
když spolu naposledy mluvili v Cuzku po telefonu. A ten telefonický hovor málem znamenal Mattovu zkázu. Jakmile Fabianovi řekl, kde je, ten to obratem ruky sdělil Salamandovi a policii.
Byl to zrádce. Od samého začátku.
Připadalo mu, že Fabian se od chvíle, co ho viděl naposled, nějak scvrknul. Jako vždycky měl na sobě drahý oblek – ale tentokrát mu chyběla
kravata. Oblečení na něm viselo a na tváři měl několikadenní strniště. Byl opilý. Na stole vedle něho stála napůl vypitá láhev. Chvíli na ně
kalným zrakem zíral a pak nervózně zamrkal – spíš rozpačitě než vyděšeně nebo překvapeně. „Vy…“ Richard sprostě zaklel.
Fabian se rozhlédl. „Kde všichni jsou?“ podivil se. „Ještě před pár minutami tu byla spousta lidí.“ „Kdy jste začal pracovat pro Salamandu?“ zeptal se Matt.
„Eh – už dávno. Před Krkavčí bránou. Po pravdě řečeno, je mým nakladatelem. Vydal dvě mé knížky a chtěl, abych ho navštívil. Řekl, že ho
nesmírně zaujalo pár věcí, o kterých píšu. Dávná historie. Nazca. Nexus se o mě také zajímal. Požádali mě, abych se k nim připojil. Ale já se už rozhodl…“
„Proč?“
„Protože chci stát na straně vítězů. Svět se totiž změní. Všechno se změní. A otázka, kterou si člověk musí položit, zní – chci strávit
zbytek života v bídě a bolesti, nebo být mezi vítězi? Tak mi ji předložil Salamanda. Přesvědčil mě, že Nexus nemá šanci. Koneckonců, odjakživa
existovalo proroctví, že se Staří vrátí a ovládnou svět, takže jaký má smysl, abychom se jim v tom snažili zabránit?“ „To vy jste mu dal deník.“
„Řekl jsem mu o schůzce v kostele svaté Meredith. A prozradil jsem mu, kde jsi, když jsi mi volal z Cuzka. Mrzí mě to. Nechtěl jsem, aby ti ublížili – ale šlo o všechno.“
Fabian vstal, napil se z láhve a přistoupil k jedné z největších obrazovek. Matt si jí po příchodu dovnitř všiml. Vypadalo to, že zachycuje
nějaké radarové signály. Bylo na ní asi sto černých teček na bílém pozadí a všechny stály na místě. Ale v levém horním rohu se jedna pomalu pohybovala a každých pár minut urazila asi jeden centimetr.
„To je ona,“ vysvětlil Fabian. „Cygnus. Labuť. Člověk musí obdivovat Salamandovu genialitu. Má prostě mozek na správném místě!“ Krátce se pro
sebe zasmál. „Chce k otevření brány použít umělou hvězdu.“ Na spodní části obrazovky běžel čas. Ukazoval 22:19:58, a jak vteřiny ubíhaly,
číslice se rychle měnily. „Za necelé dvě hodiny bude na místě a nic proti tomu nezmůžete,“ zamumlal. „Potom všechno skončí…“ „Pořád ji můžeme zastavit,“ namítl Matt.
„Ne. Vidíte…“
Ale než stačil ještě něco dodat, rozlétly se dveře a do místnosti vpadl muž. Byl to Rodriguez. Očividně se zúčastnil lítého boje. Obličej měl
popelavý, samý prach a pot. V jedné ruce držel zbraň. Druhou rukou si svíral paži. Byl raněný. Uniformou mu prosakovala krev. Matt se nikdy
nedozvěděl, jestli se sem přišel schovat, nebo ho hledal. Tak či tak, objevil ho.
„Ty!“ Rodriguez to slovo vyplivl se směsicí nenávisti a pobavení. Napřímil se, zvedl zbraň a namířil ji přímo na Matta.
Matt mlčel. Stál jen pár metrů od něho. Příchod kapitána Rodrigueze změnil celou situaci. Byli s Richardem bezbranní. Fabian jim nepomůže. V
místnosti nikdo jiný nebyl. Co si počne? Hlavou mu bleskl nápad. Forrest Hill. A ten kluk – Gavin Taylor – se skleničkou v ruce. Matt použil své
nadpřirozené schopnosti. Byla to nešťastná shoda okolností, přesto na to nemohl zapomenout. Pouhou myšlenkou dokázal, že sklenice a lustr explodovaly.
Dokáže to i teď?
„V Limě jsi mi utekl,“ vyštěkl Rodriguez. „A v Cuzku taky. Ale potřetí se ti to nepovede. Tímhle to skončí.“
„Nechte ho na pokoji!“ vykřikl Richard a v tu chvíli mířila pistole na něj. Jestli se na něj pokusí vrhnout, Rodriguez ho zastřelí a potom obrátí zbraň proti Mattovi.
„Vy jste… ten novinář?“ Policista ho nějak poznal. „Chcete umřít jako první, nebo jako druhý? Jen si řekněte! Můžu to zařídit…“
Matt se zoufale snažil soustředit se na pistoli. Proč by to nedokázal? Jaký má smysl mít skryté schopnosti, když je neumí používat? Mělo by
to být snadné. Jediný výbuch energie a zbraň odletí na opačný konec místnosti. Spolu s mužem, který ji drží v ruce. Ale nedošlo k tomu.
Rodriguez mu opět mířil na srdce. Matt skoro cítil, jak se policistův ukazovák napíná na spoušti. A pak vkročil do dráhy výstřelu Fabian.
„Nesmíte je zabít!“ řekl.
„Uhněte!“ vyštěkl Rodriguez.
Fabian se vydal k němu. „Ne, ne, ne,“ opakoval naléhavě. „To není zapotřebí. Nesmíte nikoho zabít. Vyhráli jsme. Dopadlo to, jak Salamanda
vždycky říkal. Za hodinu tu budou Staří a celý svět bude patřit nám. Omlouvám se, kapitáne Rodriguezi. Je mi jedno, co říkáte. Nebudu tu stát a dívat se, jak střílíte na dítě.“
„Uhněte mi z cesty!“
„Ne!“ Fabian k němu došel. Vrávoral – ať už opilostí, nebo vyčerpáním. Ale stál teď mezi Rodriguezem a Mattem a položil policistovi ruku na paži. „Salamanda mi slíbil, že se tomu chlapci nic nestane,“ dodal.
„Salamanda lhal!“ Rodriguez se posměšně rozesmál a stiskl spoušť. Matt sebou škubl. Fabian odletěl dozadu, ale nějak se mu podařilo udržet se
na nohou. Podíval se dolů. Tryskala z něho krev. Košili a kalhoty měl už vlhké. Potom se náhle zhroutil, jako by mu vypověděly službu všechny svaly v těle najednou.
Rodriguez opět namířil pistoli na Matta.
A pak se ozvala rána, mnohem hlasitější než výstřel z pistole, někde venku. Matt zvedl hlavu.
Inkové odpálili stožár. Neměl tušení, jak to udělali, ale bylo jasné, že nepřišli do objektu jen s bolas, oštěpy a podobnými zbraněmi. Jeden
z nich s sebou musel přinést velké množství plastické trhaviny. Matt skrz skleněnou kupoli všechno jasně viděl. Objevil se oslnivý záblesk a
ocelový stožár se v půlce přelomil. Vyšlehly plameny. Pak se horní část stožáru se třemi satelitními talíři skácela na stranu, oddělila se od
spodní poloviny a špičkou dolů se jako oštěp padající z nebe řítila k zemi. Právě když se Matt s Richardem vrhli stranou, stožár roztříštil sklo
a padal do místnosti. Rodriguez se soustředil na Matta. Stačilo půl vteřiny a byl by ho zastřelil. Když si uvědomil, co se děje, bylo už pozdě.
Do řídicího centra se zřítilo půl tuny ocelových nosníků, kabelů a satelitních talířů. Rodriguez stál přímo pod kupolí. Když na něj obrovská
hromada železa dopadla a rozdrtila ho na kaši, nestačil ani vykřiknout. Matt přistál na břiše a setrvačností klouzal po podlaze. Připadalo mu,
že celá místnost explodovala. Výbuch byl ohlušující. Na ramena a záda se mu sesypala sprška střepů. Cítil pach kouře. Všechno potemnělo. Ticho.
Vyčerpaně se pokusil vstát, ale zjistil, že ho neposlouchá noha. Na okamžik se vyděsil. Copak se na něj těžký stožár zřítil? „Richarde…!“ vykřikl.
„Tady!“ ozval se Richard jakoby z velké dálky.
Matt se s námahou postavil. Kromě povrchových škrábanců a oděrek mu nic nebylo. Richard se také zvedal ze země. Byl samé sklo. Měl ho ve
vlasech a na ramenou a na čele se mu táhla řezná rána. Ale jinak byl také v pořádku.
A pak se otevřely dveře a do místnosti vběhl Pedro. V jedné ruce držel prak. Na tváři měl rozzuřený výraz, který u něho Matt ještě nikdy
neviděl. Doprovázel ho Atoc. Mattovi se ulevilo, když viděl, že jsou oba živí a zdraví.
„Je po všem,“ oznámil Atoc. „Salamandovi lidé utekli. Stožár nefunguje. Teď už nic nezmůžou.“ „Takže jsme to dokázali!“ vydechl Matt.
„Vyhráli jsme!“ Atoc se unaveně usmál.
„Mýlíte se…“
Ten hlas ze ozval z hromady trosek. Matt se podíval za mrtvé tělo policejního kapitána a spatřil Fabiana, který se s bolestivým výrazem
snažil posadit. Byl bledý jako stěna. Nedalo se odhadnout, kolik ztratil krve, ale většinu obleku měl jasně červenou.
„Snažil jsem se vám to říct,“ zašeptal Fabian. Mattovi připadalo, jako by mluvil s malým dítětem. Hovořil nesmírně pomalu. „Od začátku jste
se mýlili,“ pokračoval. „Ta labuť…“ Zalapal po dechu. „Nejdřív ji řídili odsud. Ale když se dostala na dosah, ujal se její navigace Salamanda.“ „Kde je teď?“ naléhal Matt.
„Na místě Qolqa. Má pojízdnou laboratoř. Řídí družici. Podívejte se…“
Plazmová obrazovka s hvězdami jako zázrakem zkáze unikla. Černé tečky tam pořád byly. A jedna z nich se stále pohybovala. Urazila skoro
poloviční cestu přes obrazovku. Brzy bude v nejspodnější části. Digitální hodiny ukazovaly 22:24:00. Do půlnoci zbývalo devadesát šest minut.
„Omlouvám se,“ dodal Fabian. „Ale říkal jsem vám to. Vždycky to byla pravda. Nemůžete vyhrát.“ Hlava mu spadla na stranu a Matt pochopil, že zemřel.
„Jak to myslí?“ zeptal se Atoc.
„Ještě to neskončilo,“ namítl Matt. „Salamanda je v poušti. Naviguje družici.“ Ukázal na obrazovku. Tečka musela urazit ještě půl metru.
Kolik je to mil? Matt si představoval, jak směřuje stále blíž ke svému cíli mezi horami.
„Musíme ji zastavit,“ prohlásil Richard. „Přece jsme tohle všechno nepodnikli jen tak pro nic za nic…“ „Jak je odsud Salamanda daleko?“ chtěl vědět Atoc.
„Nevím. Několik stovek mil. Víc ne.“
„Je tu helikoptéra…“

Helikoptéra byla dvousedadlová.
Když Richard, Matt, Pedro a Atoc vyšli z řídicího centra, zjistili, že v objektu panuje ticho. Bylo to ticho smrti. Všude ležela těla; během
akce zahynulo i několik Inků, ale většinu mrtvých tvořili Salamandovi lidé. Ve vzduchu se vznášel zápach spáleniny. Stožár byl v polovině
zlomený a pokroucenou, zdeformovanou ocelovou konstrukci zahaloval kouř. Všude se povalovaly cihly a zohýbané kousky kovu. Stěny byly poseté
otvory po kulkách. Ani jedno světlo nesvítilo, ale Inkové přinesli petrolejové lampy a s jejich pomocí pátrali po raněných a mrtvých.
Zatímco se snažili tu zkázu ignorovat, doběhli k heliportu, kde však zjistili špatnou zprávu. Přestože byly klíče v zapalování a Atoc uměl s
helikoptérou zacházet, do kokpitu se vejde pouze jediný pasažér. Salamandovi na místě Qolqa bude čelit jen Atoc a ještě jeden z nich. Který z nich to bude? Na dohadování nebyl čas.
„Půjdu já,“ oznámil Matt.
„Matte…,“ protestoval Richard.
„Je to můj boj, Richarde. Já ho začal. Všichni jste tu kvůli mně. Poletím s Atokem.“
Pedro také udělal krok dopředu. Stále držel v ruce prak. Richardovi připomínal peruánského Davida, který se chystá vrhnout na Goliáše.
Matt přikývl. „My dva se na jedno sedadlo vejdeme,“ prohlásil. „Pedro má pravdu. Musí letět taky.“
„Ale vždyť jste ještě děti!“ vykřikl Richard. Hlas měl ochraptělý. Vypadalo to, že se nadýchal kouře. „Sami to nedokážete.“
„Vždycky jsme byli sami,“ namítl Matt a prchavě se usmál. „Musí to bejt takhle, Richarde. Amauta řekl, že se to stane takhle. Zdá se, že měl pravdu.“
„Máme málo času,“ upozornil je Atoc.
Bylo za deset minut jedenáct. Družice bude brzy na místě. Matt přikývl a vykročili s Pedrem dopředu.
Helikoptéře trvalo skoro pět minut, než dosáhla plného výkonu. Konečně rotory zvedaly písek do vzduchu a stroj zmizel v oblaku prachu.
Richard se snažil dívat, ale řezaly ho oči. Chránil si paží obličej. Skoro nemohl dýchat.
Motor zvýšil otáčky a helikoptéra se nemotorně dala do pohybu. Když Richard přimhouřil oči, dokázal rozeznat Matta i Pedra, který byl
vmáčknutý vedle něho. Tvářil se vážněji a odhodlaněji než kdykoli předtím. Helikoptéra se jednou otočila kolem osy, pak se náhle zvedla a přeletěla přes plot.
Do slunovratu zbývala jedna hodina.

BRÁNA SE OTEVÍRÁ

Pedro to uviděl jako první. Z výšky to vypadalo jako stříbrná krabička zápalek, která leží opuštěná v obrovské prázdnotě náhorní plošiny
Nazca a leskne se v měsíčním světle. Mohl to být obytný přívěs nebo nějaký druh karavanu. Ale než dojel doprostřed pouště, jeho pneumatiky
vyryly do měkké půdy koleje. Teď parkoval před místem Qolqa. Nebylo pochyb, kdo sedí uvnitř. Šlo o laboratoř, na kterou je Fabian upozornil. Odtud Salamanda řídil družici.
Let jim trval půl hodiny. Do půlnoci zbývalo pouhých třicet minut. „Něco se děje…!“ vyhrkl Atoc.
Matt to ucítil, dřív než Atoc větu dořekl. Helikoptéra se otřásla a vypadalo to, jako by se ve vzduchu zastavila. Nacházeli se dvacet tisíc
stop nad zemí a Matt si náhle s hrůzou uvědomoval každou z nich. Když se propadli kus dolů, zvedl se mu žaludek. Pedro, vmáčknutý vedle něho,
vyděšeně vykřikl. Atoc zoufale zabral za knipl. Helikoptéra se na chvilku vzpamatovala a vrávorala ve vzduchu jako opilec. „Co se stalo?“ zeptal se Matt.
„Nevím!“
Poruchu způsobila zbloudilá kulka, která helikoptéru při přestřelce v areálu zasáhla. Zavrtala se jí do boku, poškodila jeden z hlavních
hydraulických kabelů, a přestože ještě nějakou dobu držel, pravda byla taková, že se nikdy neměli vznést ze země. Hnací síla k rotorům se
přerušila a teď se helikoptéra řítila volným pádem k zemi. Matt měl pocit, jako by je do sebe vtahovala černá díra. Připadalo mu, že se kolem
nich otáčí celý vesmír, a – v stříbrnožlutočerné čmouze – viděl, že se k nim obrovskou rychlostí blíží povrch pouště. Atoc něco křičel ve své
mateřštině, snad poslední modlitbu. Všechny přístroje na palubní desce zešílely, ručičky zběsile poskakovaly, počítadla se protáčela, kontrolky
divoce blikaly. Pedro se ho držel jako klíště. Celá kabina silně vibrovala a Matt viděl všechno třikrát. Měl pocit, jako by mu vylézaly oči z důlků.
Atoc dělal, co bylo v jeho silách. Dokonce i bez motoru zbylo v otáčejících se lopatkách dost energie na to, aby helikoptéra řízené přistála.
V posledním okamžiku něco vykřikl svým rodným jazykem, takže se Matt nikdy nedozví, co to znamenalo. Helikoptéra, která klesala příliš rychle,
narazila prudce na zem a začala se převracet na bok. Matt se svalil na Pedra. Potom se rotory dotkly pevného podkladu. Ozvalo se ohavné
skřípění, jak se kovové vzpěry utrhly a jedna lopatka se roztříštila. Matt si nebyl jistý, co se stalo dál. Vzduch byl plný rotujících kousků
kovu a jeden z nich musel narazit do kokpitu, protože se rozbilo sklo. Cítil zápach spáleniny. Z přístrojové desky šlehaly jiskry a těsně nad
hlavou mu blikalo jasné světlo. Myslel si, že se překlápí dopředu. Jako by helikoptéra dělala kotrmelec. Ale v tu chvíli se zhoupla nazpátek. Matt uslyšel ránu, jak ocas udeřil o zem. Konečně všechno znehybnělo.
Matt se rozhlédl, ale nic neviděl. Všechno zahaloval prach; vznášel se nad nimi jako kouřová clona. Část kokpitu se zabořila do země.
Helikoptéra ležela na boku. Matt se nedokázal pohnout! Několik děsivých vteřin si myslel, že ochrnul. Pak mu došlo, že je připoutaný
bezpečnostním pásem. Zašátral po přezce a rozepnul ji. Cítil benzin a v hloubi duše bojoval proti čiré hrůze, která se ho zmocnila. Helikoptéra každou chvíli vybuchne. On a Pedro uhoří zaživa.
„Pedro…?“ zavolal, protože mu náhle blesklo hlavou, zda je jeho kamarád vůbec naživu. „Matteo…“
Pedro se vyplazil zpod Matta a vysoukal se ven z kokpitu. Matt ho následoval. Na tváři a na krku měl něco mokrého a lepkavého. Přejel po tom
prstem, pak ho zvedl a prozkoumal. Byla to krev. Zatím nevěděl, jestli patří jemu.
Bolelo ho celé tělo. Věděl, že má zřejmě pohmožděný krk a páteř. Byl to zázrak, že se mohl ještě hýbat. Zatápal nohou a ucítil pod sebou
studenou zem. Nad hlavou mu trčely zprohýbané, poničené rotory. Ocas helikoptéry se v polovině zlomil.
Přeplazil se přes Pedra. „Musíme pryč,“ řekl a nasál vzduch. „Helikoptéra může vybuchnout. Cítím benzin…“ „A co Atoc…?“ zeptal se Pedro.
Atoc seděl zhroucený na předním sedadle a Matt viděl, že je mrtvý. Pochopil také, že krev, která ho postříkala, patřila Atokovi. Inka se
snažil oba chlapce za každou cenu zachránit, ale sám při tom zemřel. Když se na něj Matt díval, zaplavila ho vlna smutku. Nejdřív Micos, kterého
zabili na haciendě v Ice. A teď Atoc. Dva bratři, oba tak mladí a oba mrtví. Proč? Opravdu věřili, že Matt s Pedrem jsou tak důležití, že stojí
za to položit za ně život? Matt cítil, že se mu derou slzy do očí, ale současně se smutkem se ho zmocnila zlost a nenávist vůči Salamandovi,
Fabianovi, Rodriguezovi a všem ostatním dospělým s jejich nenasytností a ctižádostí…, s jejich touhou změnit svět. To oni ho do téhle záležitosti zapletli. Proč prostě nemůžou normálně žít a nechat ho na pokojí?
Pedro si ho tázavě změřil, ale z jeho výrazu bylo jasné, co si myslí: Co teď? „Najdeme Salamandu,“ oznámil Matt. „Zastavíme ho.“
Jenže Pedro se nepohnul. Matt se na něj zadíval a spatřil strašlivou věc. Pedro si nestěžoval ani nedával najevo bolest, ale kotník nohy,
kterou měl před sebou nataženou, byl očividně zlomený. Chodidlo měl stočené do nepřirozeného úhlu a spodní část nohy mu už silně otekla. Dlouhou dobu ani jeden z nich nepromluvil.
Proti Starým bude stát jeden chlapec, a protože bude sám, prohraje.
Matt měl pocit, že mu slova amauty šeptá půlnoční větřík. Takže takhle to mělo dopadnout. Všechno bylo předem rozhodnuté. Helikoptéra se
zřítila. Atoc je mrtvý. Pedro je natolik zraněný, že nemůže chodit. Matt je sám. Přesně podle proroctví. Smutně se usmál. „Adiós,“ rozloučil se.
„Ne. Matteo…“
„Musím jít.“ Matt vstal. Trosky helikoptéry začaly chladnout. K požáru ani výbuchu nedojde. Může tu Pedra nechat. „Richard s ostatníma jsou na cestě,“ řekl. „Nebudeš muset čekat dlouho.“
Nevěděl, nakolik mu Pedro rozuměl. Stejně na tom nezáleželo. Otočil se a vydal se pryč.
Pořád ho bolelo celé tělo. Hlava mu třeštila a připadalo mu, že má všechny kosti v zádech a krku polámané. Podíval se na ruce a spatřil, že
jsou poseté řeznými ranami. Tričko měl roztrhané. Napadlo ho, že kdyby ho někdo viděl, připadal by mu jako chodící mrtvola.
A přesto, když se vlekl pouští, jako by ho bolest opouštěla. Byl to zvláštní pocit – nechával bolest za sebou jako vyřazené oblečení. Když se
vydal na cestu, pofukoval větřík, ale teď se uklidnil a Matt slyšel tichý zvuk svých kroků. V poušti panovalo nepřirozené ticho. Jako by celý
svět zatajil dech. Podíval se na oblohu, černou a posetou hvězdami. V dálce rozeznal siluetu horského masivu, nic víc než jeden tah štětcem na
velkém plátně, kterým byla noc. Prchavě si vzpomněl na kondory, kteří ho napadli, když tu byl posledně. Co si počne, jestli se vrátí?
Byl sám. Ještě nikdy se tak osaměle necítil. Viděl se jako maličkou tečku v téhle rozlehlé, prázdné poušti a mířil k něčemu, kde, jak věděl,
ho čeká smrt. Proč to dělá? Nemá ani zbraň. Atoc měl určitě pistoli, ale Matt ji v troskách helikoptéry nehledal. Proč ne? Odpověď znal téměř
okamžitě. Má přece nadpřirozené schopnosti. Na zlomek vteřiny se ocitl zpátky ve Forrest Hill a viděl, jak se sám od sebe roztříštil lustr, jak
žárovky jedna po druhé explodovaly. Tehdy své schopnosti použil. Ne – to není pravda. Ony použily jeho.
Mobilní laboratoř stála přímo před ním. Helikoptéra se zřítila necelou čtvrt míli odsud. Teď, když byl blíž, viděl, že laboratoř je zčásti
nákladní vůz, zčásti kontejner, zčásti karavan. Dopravili ho sem na osmi mohutných gumových pneumatikách, ale jakmile dorazili na místo, zvedli
ho na kovové nohy, takže se kola vznášela asi dvacet centimetrů nad zemí. Vepředu se nacházela kabina řidiče – prázdná – a na boku dveře se
třemi schůdky. Matt se zadíval na střechu. Tyčil se na ní další satelitní talíř, asi tři metry široký, namířený k nebi a propojený s vozidlem
řadou tlustých kabelů. Obklopovala ho další zařízení. Vzadu vedl na střechu žebřík.
Možná by po něm mohl vyšplhat nahoru. Ale když to udělá, i kdyby si ho Salamanda nevšiml, co pak? Kabely přeřezat nedokáže. Nic s sebou nemá. A jakmile se pokusí dostat nahoru, někdo ho sestřelí.
Všude panoval klid. Kolik je hodin? Matt stále neměl hodinky a napadlo ho, jestli už není pozdě, jestli už není po půlnoci. V tom případě se
někde v poušti Nazca, nebo možná v jiné části Peru, otevřela brána. Staří už opět kráčejí po zemském povrchu.
Odmítl si tu myšlenku připustit. Salamanda je před ním, v laboratoři. Matt má pořád čas udělat to, co musí. Všechno, co se mu přihodilo od
příletu do Peru – strašlivě dávno –, směřovalo k tomuhle okamžiku. Je tu z nějakého důvodu. Zavřel oči.
Nadpřirozené schopnosti. Najdi je. Použij je. Nasměruj je. Jsou v tobě. Jen je musíš aktivovat.
Spouštěcím mechanismem je zápach spáleniny. Matt věděl, že tohle všechno nějak začalo, když mu bylo osm, smrtí jeho rodičů při automobilové
nehodě. To ráno jeho maminka spálila toust. A kdykoli se mu vrátily jeho nadpřirozené schopnosti, vrátila se mu i vzpomínka na tenhle konkrétní
okamžik v jeho životě. Když vinou Gavina Taylora v jídelně ve Forrest Hill upadl, cítil zápach spáleniny. A další den, ve třídě, když se Gwenda chystala najet benzinovou cisternou do školy…, ho cítil také.
Klíč spočíval v tom, aby cítil něco, co tam nebylo. Aby si to představil. Neměl tušení, jak to funguje, ale když si vybaví chvíli, kdy –
přestože to tehdy nevěděl – se poprvé projevily jeho nadpřirozené schopnosti, někde v něm se sepne spínač a pak to začne.
Matt stál nehybně na místě a založil si ruce v podpaží. Pomalu dýchal. Oči měl stále zavřené. Na šíji cítil chladný vzduch. O nic se
nesnažil, protože věděl, že to nemá smysl. Místo toho čekal, co se stane. Rozhostil se v něm klid. Má tady být. Všechno má takhle být.
A někde hluboko v sobě to ucítil. Bylo to jako vlak na konci dlouhého tunelu, až na to, že on byl tunel a vlak něco, co se v něm rozjíždělo.
Spatřil žlutý záblesk, ne tady v poušti, ale tisíce mil odsud, před šesti lety. Kuchyně. Byl tam s rodiči. Viděl vlastní nohy v šortkách, jak mu
visí přes okraj židle. U nosu se mu vznášel chomáček kouře, teď neviditelný. To je ono. Zápach spáleniny. Zase ho cítil. Matt otevřel oči.
Věděl, co udělá. Věděl, že to dokáže. Už o tom dál nemusel přemýšlet. Natáhl ruce před sebe, otočil dlaně směrem ven a stříbrný přívěs před
ním se začal mihotat a tetelit jako v ohnivém žáru. Matt se soustředil. Měl dojem, jako by se posouval dopředu. Proudilo z něho něco
neviditelného. Slyšel ránu, ale nikdo nevystřelil. Vyrval ze střechy přívěsu jeden šroub. V duchu se usmál; v tu chvíli praskl další šroub a pak
další dva. Satelitní talíř zaskřípal, jak kov vzdoroval kovu. Kdyby na autě stáli čtyři muži, nedokázali by se satelitem pohnout. Ale Matt ho vytrhával ven, jako by byl z papíru.
Talíř vibroval, jako by se snažil z kovové střechy vyškubnout sám. Matt mu pomohl. Krátce na něj pohlédl, kabely a podpěry se přetrhly a
satelit odletěl do noci. A bylo to. Bylo po všem. Ať seděl v přívěsu kdokoli, družici už navigovat nebude. Matta ohromilo, po tom všem, čím prošel, že celá ta věc skončila tak rychle.
Dveře pojízdné laboratoře se otevřely a objevila se v nich postava.
Byl to Salamanda. Matt ho viděl jenom jednou, ale na tu protáhlou hlavu, flekatou pokožku, malé oči a ústa se samozřejmě nedalo zapomenout.
Měl na sobě černé kalhoty a bílou košili s rozepnutými, volnými rukávy. Opatrně sestoupil z přívěsu na zem. Dokonce i ty tři schody pro něj byly
namáhavé. Soustředil se výhradně na to, aby udržel hlavu ve vztyčené poloze. Stejný úkol ho zaměstnával celý život. Otevřenými dveřmi za jeho
zády Matt zahlédl další muže a jednu ženu v bílých pláštích. Slečna Kleinová. Pamatoval si ji z haciendy. Salamanda by nebyl schopný navigovat družici sám. Přivezl si s sebou odborníky, aby mu pomohli.
Matt skoro lhostejně sledoval, co se stane. Salamanda sestoupil na zem a zíral na něj. Něco držel v ruce. Pistoli – samozřejmě. Opravdu ji chce proti Mattovi použít?
„Co tu děláš?“ vykřikl Salamanda rozzuřeně. Tvář by se mu zkřivila vztekem, až na to, že už zkřivená byla a vždycky bývala. Oči mu planuly nenávistí. „Jak ses sem dostal?“
„Kolik je hodin?“ zeptal se Matt.
Salamanda se zarazil. Strnul, jako by dostal políček.
„Cože…?“
„Kolik je hodin?“
Muž rozuměl otázce i tomu, proč mu ji Matt položil. „Za pět minut dvanáct!“ zanaříkal. „Pět minut…, víc jsem nepotřeboval! Pouhých pět minut!“
Zvedl ruku s pistolí a vypálil.
Kulka vyletěla z hlavně, řítila se k Mattovi a směřovala k jeho hlavě. Ale neublížila mu. Matt netušil, jak to dokázal. Ještě nikdy nic
takového nezažil. Prostě se soustředil a kulka se ve vzduchu zastavila. Nepatrně pohnul hlavou a kulka zmizela kdesi ve tmě. Soustředil se ještě
víc. Salamanda cítil, jak se kolem něho převalují vlny energie. Jeho samotného se nedotkla, ale za jeho zády to vypadalo, jako by nákladní vůz s
pojízdnou laboratoří zasáhl výbuch atomové bomby. Celá ta věc se zvedla ze země, vyletěla do vzduchu jako hračka z ruky rozzlobeného dítěte a
cestou po poušti dělala kotrmelce. Tímhle způsobem urazila asi sto metrů. Nakonec se zastavila, zbortila se do sebe a znehybněla.
Salamanda stál na místě, pod širým nebem, nechráněný. Neměl se o co opřít. Pistole mu ochable visela v ruce.
„Myslíš si, že jsi vyhrál,“ sykl. „Ale mýlíš se. Svět patřil Starým a bude jim patřit znovu. Četl jsem to v deníku…“ „Třeba se deník plete.“
„To není možné.“
Matt se díval na muže, který mu způsobil tolik utrpení, který se ho snažil zabít a byl zodpovědný za smrt jeho rodičů. „Proč jste to udělal?“
zeptal se. „Jste bohatej. Máte spoustu domů. Máte obrovskou firmu. Proč vám to nestačí?“
Salamanda se rozesmál. „Jsi ještě dítě!“ zakvílel, „protože jinak bys to pochopil. Něco takového jako stačit neexistuje.“ Odmlčel se. Nic se
nepohnulo. Lidé v laboratoři byli buď v bezvědomí, nebo mrtví. Vítr také nefoukal. „Dokážeš si vůbec představit, jak strašně tě nenávidím?“ zeptal se Salamanda.
„Nic jinýho než nenávist neznáte,“ odpověděl Matt.
Salama